Promise




Autor: Annys


K napsání této povídky mě inspirovala skvělá kamarádka Peťulka, která mě vlastně taky přiměla začít psát. Chtěla bych jí takhle poděkovat, protože mi pomohla objevit moji velkou vášeň a že je vždycky ochotná mě vyslechnout a pomoct mi. Nemalé poděkování taky patří Dawnie, za to, že se nevykašlala na naivní holku, co se zbláznila do psaní a pomohla jí splnit velké přání, aby si snad někdy někdo mohl přečíst její povídky, taky díky.

Byla tam dívka, mladá dívka. Soustředil na ni svoji pozornost, protože tam byla s mužem, kterého hádal na upíra. Taky to upír byl, což poznal vzápětí. Šel k nim, aby dívce pomohl, ale než tam stihl dojít, pomohla si sama. Když stanul vedle ní, upír už se v prachu snášel k zemi.
„Další si přišel, pro jízdenku do pekla.“ Kvíkla dívka a zamířila výhružně kolíkem na Angela. Překvapeně se na ni podíval.
„Co tak vejráš, poprvé vidíš přemožitelku?“ řekla mezi žvýkáním žvýkačky a pohodila si v ruce kolík.
„Tak přece jen někdo. Už jsem si říkala, kdy tě pošlou.“ Řekl klidně mírně znechucený jejím zjevem.
„A ty jsi kdo?“
„Jsem Angel. Když půjdeš se mnou, pomůžu ti.“
„Pomůžu si sama.“
„Jsi tak hrdá přemožitelko, ale to ti v boji nepomůže. I tam musíš umět sklonit hlavu.“
„Kdo si myslíš, že jsi? Kniha? Na to mám pozorovatele.“
„Kdo je tvůj pozorovatel?“
„Andrew.“
„Toho ještě neznám. Kde je?“
„Kousek za mnou. Sakra, co se s tebou vybavuju? Mám tě zabít.“
„Nespěchej, přemožitelko. Všeho času dost. Nejdřív se pokus zjistit něco o svém protivníkovi.“ Upozornil ji znovu a skoro se bavil jejími obličeji.
„Klídek, tohle mi může říct i pozorovatel.“
„Tvůj pozorovatel. Dlouho jsem se s žádným nesetkal. Je to opravdu škoda. Pozorovatelé jsou vskutku vzdělaní lidé. Můžeme se od nich hodně učit. Ovšem něco jim chybí. V té zázračné dvojici pozorovatele a přemožitelky jedna věc chybí…“
„Co?“
„Upír.“ Řekl tiše Angel a mírně jí pokynul. Divně se na něj podívala, jakoby ho považovala za blázna. A taky asi považovala… V tu chvíli se ale objevil její pozorovatel.
„Angele.“
„Známe se?“
„To jsem já, Andrew.“
„Promiň Andy, ale vůbec jsem tě nepoznal. Je to už hodně let. Naposledy jsem tě viděl jako miminko.“
„To je pravda, ale ty ses vůbec nezměnil.“
„Doba se změnila.“
„Máš pravdu, je to teď zlé. Zhoršuje se to. Jak vidím, už znáš moji svěřenku.“
„Je nezodpovědná. Zbytečně se unáhluje, nekryje se při útoku a není učenlivá.“ Konstatoval Angel.
Andrew: „Máš pravdu. Zase jsi ji odhadl z jediného rozhovoru. Jmenuje se Luise.“
Angel: „Rád tě poznávám Luise.“
Andrew: „Neber jeho kritiku vážně. Má sice pravdu, ale za ty roky si zvykl lidem říkat hořkou pravdu.“
Angel: „Tak z tebe je přece jen pozorovatel.“
Andrew: „No jo, táta s dědou si to přáli.“
Angel: „Slyšel jsem o tvém otci, je mi to líto.“
Andrew: „Díky. Luise nastoupila po jeho přemožitelce.“
Angel: „To už je třetí?“
Andrew: „Ano, třetí od doby, kdy znovu obnovili řád.“
Angel: „Je to správné. Přemožitelka potřebuje individuální přístup.“
Luise: „Ty toho upíra znáš?“
Andrew: „Děláš si legraci? Ten mě choval jako dítě. Stejně jako mého otce.“
Angel: „Znám vaši rodinu už dlouho.“
Andrew: „Jak ses tu dlouhou dobu měl, příteli?“
Angel: „Znáš to. Snažím se pomoci, seč mohu. Ale připadám si už nepotřebný. Všechno je teď hodně jiné.“
Andrew: „Zase se do toho musíš dostat.“
Angel: „Všechno je zlé. Doba je zlá.“
Andrew: „Tys toho zažil už moc, víš? Nesmíš to porovnávat.“
Angel: „To máš pravdu. Už by se pro mě nějaký ten kolík mohl najít.“
Luise: „Když si budeš moc přát…“
Andrew: „Nebuď drzá, Luise, okamžitě se omluv.“
Angel: „To není nutné. Má svou hlavu. To je dobře. Může být ještě silná. Ale nebude nejlepší.“
Andrew: „Z tvého pohledu.“
Angel: „Věř mi, Andrew, viděl jsem už hodně přemožitelek.“
Andrew: „časy se mění Angele. Od doby, kdy byla Buffy nejlepší, uběhlo spoustu času.“
Angel: „připadá mi to jako včera.“
Andrew: „Ty máš úplně jiný pojem o čase.“
Luise: „Budete tu jenom kecat?“
Angel: „Mluv jen když máš co říct. Pokud ne, radši mlč. Než otrávíš opravdové řečníky.“
Luise: „To jsi nějakej filosof nebo co?“
Angel: „Nejsem filosof. Andrew, jak to jde? V Radě a tak?“
Andrew: „Rada je hodně rozvrácená. Už dávno nejde za svým cílem. Vidíš, chvíle s tebou a už mluvím jako ty.“
Angel: „Nikdy jsem Radu neměl rád. Rada nikdy nešla za opravdovými cíly. Přemožitelky jsou ty, kdo bojují, a přesto je nerespektují.“
Andrew: „Přemožitelky ztratily veškerou úctu. Jak je pak máme něco naučit.“
Angel: „Můžeš si ji ještě vydobýt.“
Andrew: „úctu?“
Angel: „Ano. Třeba má jen problém s uznáním autority. Až bude mít proč si tě vážit, bude si tě vážit.“
Andrew: „ještě, že jsme tě potkali.“
Angel: „I tak je to možné brát. Tvoje přemožitelka je zvláštní, víš to?“
Andrew: „Máš pravdu.“
Angel: „Když tě znovu po těch letech vidím, přemáhají mně vzpomínky. Nechceš zajít ke mně domů? Je to tady kousek, mám velký byt. Bude svítat, upíři už vám zalezli.“
Andrew: „Luise?“
Luise: „Cože? Ty chceš jít k upírovi do bytu?“
Angel: „Nemusím tě zvát.“
Luise: „Jsi divnej.“
Angel: „Nápodobně, mladá dámo.“
Angel jim ukázal svůj byt. Pro Andrewa nachystal kávu a pro přemožitelku čaj přemožitelka zatím šmejdila po jeho bytě. Za chvíli vzala jeden z rámečků a ukázala ho Andrewovi.
Luise: „Co je to za ženu?“
Andrew: „Když je to u Angela v bytě, mohla by to být Buffy. Zeptej se ho.“
Luise: „A tohle? Co je to za lidi?“
„To jsou scoobies. Sunnydale chvíli před maturitou.“ Odpověděl vracející se Angel.
Andrew: „Takže tam jsou všichni?“
Angel: „Ano. Mám tu spousty fotek. Jsou v nich vzpomínky. Krásné vzpomínky.“
Andrew: „Nechceš s tím vzpomínáním už přestat?“
Angel: „Nikdy. Jenom to mě drží při životě.“

Luise se rozcvičovala, že si ještě trochu zatrénuje, než bude něco dělat. Andrew se vracel ze skladu zbraní a nesl jí dřevěnou tyč.
„Kdo je Buffy?“ zeptala se naprosto nevinně.
Andrew: „Angelova láska.“
Luise: „Umřela?“
Andrew: „Už je to dlouho. Ona byla poslední přemožitelka před zrušením řádu.“
Luise: „Přemožitelka? Přemožitelka a upír?“
Andrew: „Neslyšela jsi o tom? Léta, skoro století se o tom povídá. Jako Romeo a Julie. Mezi přemožitelkami je to velké love story.“
Luise: „Jak skončilo?“
Andrew: „Umřela mu v náručí.“
Luise: „Proč je to tak velký love story?“
Andrew: „protože se nesměli milovat. Později ti to vysvětlím. Angel je vážný a taky hodně smutný.“
Luise: „Proč spolu nebyli?“
Andrew: „Nemohli. Než stačili zjistit, že by to šlo i jinak, zemřela. Umřela hodně mladá. Ale před ní žádná přemožitelka nežila tak dlouho, jako ona. Byla prý neskutečně krásná. Nevím, jestli na té fotce byla ona.“
Luise: „Taky bych chtěla někdy někoho hodně milovat.“
Andrew: „Být ochotna pro něj zemřít?“
Luise: „Tak mě nenapínej.“
Andrew: „Ta láska ji zabila.“
Luise: „To je smutný.“
Andrew: „To je.“
Zatímco si Luise nechala ten příběh vyprávět, Angel seděl u sebe v bytě a pil whisky. Držel v ruce jednu fotku v rámečku. Vzpomínal, byly o krásné vzpomínky. Dokud ho ale zase nezachvátila vzpomínka na její smrt. Zasáhli ji širokou dýkou do břicha, zhroutila se mu do náruče. Ty minuty, než přestala dýchat, byly skoro nejhorší v jeho životě. Ty úplně nejhorší nadešly potom, co přestala dýchat. Byla tak krásná. Nikdy nezapomene, co mu řekla těsně předtím.
„Najdu si tě, budeme spolu.“ Nebýt toho odhodlání v očích, nevěřil by tomu, ale stejně ho to nutilo pořád žít a doufat, že si ho opravdu jednou najde.
Další den po setmění ani nešel ven. Zůstal u sebe v bytě se sklenicí dobrého pití. Někdo vešel do dveří. „Bylo otevřeno.“ Křikl Andrew ode dveří a nahrnul se do obýváku. V závěsu za ním i jeho přemožitelka. Angel: „Rád tě vidím Andy, i tebe Luise.“
Luise: „Ahoj.“
Andrew: „Včera jsme neměli moc času.“
Angel: „Chcete něco k pití?“
Andrew: „Ne, díky. Angele, měl bys jet s námi do Anglie.“
Angel: „Ne, nemůžu.“
Andrew: „Proč? Angele, Rada je zkorumpovaná, celý systém rozvrácený, nikdo už nechce být pozorovatelem.“
Angel: „Rada byla vždycky rozvrácená. Já to neovlivním.“
Andrew: „Ale ona by chtěla, abys to udělal.“
Angel: „Ne, nechtěla. Víš to moc dobře, ona Radu nenáviděla. Proto ji nenávidím i já.“
Andrew: „A myslíš, že by chtěla, abys skončil takhle?“
Angel: „Jak? Mám se celkem dobře.“
Andrew: „Můžeš udělat svět lepším.“
Angel: „Ale mě to už nebaví.“
Andrew: „Angele, tohle nejsi ty.“
Angel: „Pomůžu ti s tvojí přemožitelkou, ale pro Radu nic neudělám.“
Andrew: „Tak dobře, stejně jsme chtěli zůstat ve městě.“
Angel: „Takže se zdržíte? Vážně si nedáte nic k pití?“
Andrew: „Něco jsem ti přivezl. Určitě tě bude zajímat. Zapomněl jsem ji doma. Jenom si tam skočím. Luise, zůstaneš?“
Luise: „Počkám tady, jestli to nebude vadit.“
Angel: „Budu rád, když mi budeš dělat společnost Luise.“
„Udělej si pohodlí. Pozorovatelé jsou přemýšliví, bude mu to trvat dlouho.“ Oslovil ji, když Andrew odešel.
Luise: „To máte pravdu.“
Angel: „Má pro tebe návrh, srovnáme naše schopnosti. Zatrénujeme si spolu.“
Luise: „Teď?“
Angel: „Až se Andy vrátí.“
„Můžu?“ Ukázala na stůl plný fotek. Angel přikývl a na chvíli odešel do kuchyně.
„Vaše přítelkyně?“ Ukázala na jednu fotku a tázavě se k němu otočila.
Angel: „To je Buffy, přemožitelka. Nějakou dobu jsme spolu bojovali.“
Luise: „To je TA Buffy? Představovala jsem si ji jinak.“
Angel: „Slyšela jsi o ní?“
„Trošku. Myslela jsem, že je to tahle žena.“ Ukázala na fotku, na kterou se ptala Andrewa.
Angel: „Ne, tohle je Cordelie. Buffy byla blondýnka.“
Luise: „Byla prý neobyčejně silná.“
Angel: „Jak v čem. Byla nejlepší přemožitelka, ale zklamaný člověk.“
„Už jsem tady. Je někdo zraněný?“ Volal Andy ode dveří.
Angel: „člověk by řekl, že jako pozorovatel zmoudříš Andy.“
Andrew: „Tady to je. Dala mi to Julie, než umřela.“
Angel: „Julie je mrtvá?“
Andrew: „Bohužel. Už nějakou dobu.“
Angel: „Takže už i Willowina pravnučka. Byla to hodná holka.“
Andrew: „To ano. Jen se na to podívej.“
Angel rozvázal balíček, byly v něm čtyři menší zápisníky. První otevřel hned na první straně.
„Ne, na tohle nemám právo.“ Zavřel knížečku a položil ji na ostatní.
Andrew: „Určitě by chtěla, abys je měl. Willow je dala matce Julie, když jí došlo, že se s tebou už nebude moci setkat, aby ti je dala. A ta je dala zase Julii.“
Angel: „Díky Andy.“
Andrew: „Jsi poslední. Nikdo ze Sunnydale nežije. Ani žádný potomek. Jsi poslední, kdo zachová vzpomínky.“
Angel: „Knihovny Rady jsou plné deníků pozorovatelů.“
Andrew: „Ale tohle je pohled přemožitelky na danou věc.“
Luise: „Co to je?“
Andrew: „Tohle je neslušné, Luise.“
Angel: „Skočím vám pro čaj.“
„Luise, s Angelem nemůžeš mluvit jako s ostatními lidmi.“ Upozornil ji, když si myslel, že je Angel z doslechu.
Luise: „Já to nechápu, vždyť je úplně normální. Přijde mi jako takový lepší pozorovatel.“
Andrew: „Časem to pochopíš.“
Luise: „Tak mi řekni, co to je?“
Andrew: „Pár Buffyiných deníků. Celý život si je psala.“
Luise: „Tak to jsi mu určitě udělal radost.“
Andrew: „Pokud jsem jenom neotevřel staré rány.“
Luise: „Pokud ji miloval tak, jak jsi mi říkal, nikdy na ni nepřestal myslet.“
„Tak co, zkusíš se postavit starému upírovi?“ Vrátil se Angel a ukázal na schody do sklepa.
Luise usnula nahoře v pokoji pro hosty a Andrew si hověl v jeho knihovně. Měl chvíli klidu, už se těšil na svoji chvilku s Buffy. Jako každý den už mnoho let. Sedl si do křesla, v jedné ruce sklenici jeho oblíbené whisky a v druhé Buffyin deník. Byl poslední. Nalistoval poslední stranu. Bože, datum bylo den před její smrtí. Přejel po jemném úhledném písmu. Začal číst:

Dnešní ráno bylo těžké, zase se mi zdál ten sen. Hrozně se mi po něm stýská, zdá se mi o něm každou noc. Je to pro mě těžké, když není se mnou, ale vím, že pro něj je těžké, když je se mnou a nemůže se se mnou milovat. Proto tak odolávám pokušení se za ním rozjet. Bojím se, že jednou začnu zapomínat jeho tvář… …Ráno jsem měla zvláštní pocit a během dne se umocňoval. Myslím, že se blíží konec, cítím to. Asi Angela už nikdy neuvidím, ale doufám, že ví, jak ho miluju. Škoda, že už mu nestihnu říct nic z toho, co bych chtěla. Ale myslím, že takhle to neskončí. Vždyť není možné, aby něco tak nesmrtelného zaniklo tak lehce… Už nemám moc času, Dawn mě volá.

Kdyby věděl, že za ním někdo stojí, snažil by se skrýt svůj smutek, ale teď to nedokázal. Věděla to, že umře. Stejně jako on a proto za ní taky jel. Snad dodrží svůj slib. Postava, která stála za ním, přistoupila o krok k němu a následně obešla jeho křeslo. Byla to rozespalá Luise v pyžamu se slůňaty.
Angel: „Je pozdě, měla bys spát.“
„Proč ty teda nespíš?“ zamumlala a sedla si naproti do křesla.
Angel: „Musel jsem se ještě s někým setkat.“
Luise: „S ní?“
Angel: „Byla neuvěřitelně krásná. Její vlasy se lekly a oči zářily. Nádherně se smála. Byla dokonalá. Proč jenom musela umřít? Měl jsem tam přijít dřív.“
Na Luise to zapůsobilo, nečekala, že se jí Angel takhle sám vyzpovídá. Kdoví, co zapůsobilo víc, jestli smutek, nebo alkohol. Možná to bylo obojí. Předtím byl tak povýšený, když jí radil a zase blízký, když ji chválil a podporoval. Teď ale byl jiným člověkem.
Luise: „Není to tvoje vina. Podle toho, co jsem slyšela, tě určitě hodně milovala.“
Angel: „Byla tak mladá.“
Luise: „Každá přemožitelka umře mladá.“
Angel: „To má být útěcha? Měl jsem tam být, měl jsem ji chránit. Byla jenom moje a já si dělal výsadní právo milovat ji, chránit ji, ale nakonec jsem to nedokázal.“
Luise: „Byla šťastná, byl jsi v posledních chvílích s ní.“
Angel: „Jsi opravdu zvláštní přemožitelka.“
Luise: „Proč?“
Angel: „Trochu mi připomínáš její sestru.“
Luise: „No vidíš, jedna velká rodina.“
Vypil zbytek ze sklenice a letmo se usmál. To bylo snad poprvé, kdy ho viděla se jen trochu usmát. Museli být krásný pár…
„Mohla bych?“ Ukázala nesměle na deník. Věděla, že by jí za to Andy vynadal, ale Angel byl hodný, určitě nebude proti. Nemohla odolat vlastní zvědavosti. Sklopil pohled k jemnému písmu, nejspíš váhal, ale nakonec přikývl a podal jí knížečku. Pomalu si to přečetla, potom vzdychla. Telenovely byly její oblíbené, Andrew jí za to často lál. Znovu vzdychla a podívala se mu do očí.
Luise: „Proč potom není žádný záznam?“
Angel: „Den potom zemřela.“
Luise: „Ona věděla, že umře?“
Angel: „Myslím, že ano. Jisté věci tušila předem. Byla opravdu výjimečná.“
Luise: „Když to věděla, jak to, že tomu nezabránila?“
Angel: „Pokud je něco osudem, stane se to. Ten den by umřela tak jako tak. Možná o pár minut později, ale přece.“
Luise: „To je zlé.“
Angel: „Trochu. Promiň, ale mám ještě jednu schůzku, doufám chápeš, že tam musím dorazit před svítáním. Omluvíš mě?“
Luise: „Klidně běž, já se jdu ještě prospat.“

Procházel se po nočním hřbitově, jako každý den. Nebyl tu ale kvůli nemrtvým, ale kvůli mrtvým, někomu to dlužil. Procházel mezi náhrobky a soškami až na samý konec. Tam byly nejstarší, třeba i stovky let staré hroby. A mezi nimi, trochu vpravo ten nejdůležitější. Před náhrobkem kvetlo pár jemných pomněnek. Klekl si na zem a položil tam bílé lilie. Nosil je každý den, myslel si, že lilie jsou nejlepší, hodily se k ní svojí čistotou a přitom vyjadřovali jeho nekonečnou lásku a stesk. Přejel po zlatém písmu, které stroze označovalo jméno milované osoby, Buffy Anne Summersové. Už jen kvůli tomu zůstal v tomhle městě, kvůli ní.

„Ahoj Buffy. Dnes se mi o tobě zdálo. Měla jsi krásné šaty, byla jsi krásná. Chybíš mi. Dneska jsem se podruhé setkal s tou přemožitelkou. Možná ještě bude silná, ale musí se hodně naučit. Oh, je to tak dlouho, skoro dvě stě let od tvého slibu. Slíbila jsi, že přijdeš a já čekám. Každý den. Mám pro tebe nachystaný pokoj, určitě by se ti líbil. Andy mi přinesl tvoje deníky. Prosím, chci, abys byla zase se mnou. Čekám tady, ale pokud se máme setkat až po smrti, stačí náznak, nebudu váhat, ani vteřinu. Miluju tě, zase přijdu.“ Mluvil pomalu a přerušovaně. Ale jasně dal najevo, co chtěl říct.
„Kde jsi byl?“ Přivítal ho hlas přítele.
Angel: „Měl jsem schůzku.“
Andrew: „S kým? Měli jsme strach.“
Angel: „Chtěl jsem být chvíli sám.“
Andrew: „Takže jsi neměl schůzku.“
Angel: „Byl jsem s Buffy.“
„Aha, promiň. Nechceš se něčeho napít?“
Angel: „Kde je Luise?“
Andrew: „Trochu trénuje, ranní rozcvička.“
Angel: „Nevolal mi někdo?“
Andrew: „Ne, čekáš někoho?“
„osud.“ Odpověděl a odešel do kuchyně, kde si vzal krev. Chvíli potom přišla Luise. Naprosto automaticky, ze zvyku po ní hodil neperlivou vodu. Přesně tu si brala Buffy vždycky po tréninku. Moc dobře si to pamatoval, stejně jako každou chvíli s ní.
Luise: „Dík.“
Něco zamručel na souhlas a přisunul si k sobě Andyho noviny.
Luise: „Tohle máš v zásobě normálně?“
Angel: „Pár přemožitelek jsem znal.“
Luise: „Máš skvělou tělocvičnu ve sklepě. Dokonale vybavená.“
„Takovou si vždycky přála,“ prolétla mu hlavou další vzpomínka na Buffy.
Luise: „Jako stvořená pro přemožitelku.“
Angel: „Občas mívám v kleci upíra, aby si měla přemožitelka s čím pohrát.“
Luise: „Tohle město se mi líbí.“
Andrew: „Dneska máš volno, odpoledne trénink, večer hlídka.“
Luise: „Jasně, šéfe. Angele, co vlastně děláš celý den?“
Angel: „Tak různě. Hodně čtu a snažím se zjistit co nejvíc o démonech ve městě, abych je mohl zabít.“
Luise: „Máš nudný život.“
Angel: „Za ty stovky let si zvykneš.“

O pár dní později šla Luise neobyčejně pozdě na hlídku. Předtím si skočila do baru, tak se zdržela. Kdyby ale Andrew zjistil, že se na nemrtvé vykašlala, rozkouskoval by ji. Zívala a nervózně kolem sebe máchala rukama. Procházela se jedním hřbitovem ve městě. Byl nejblíže k Angelovu bytu a tím pádem i pro ni nejvýhodnějším. Najednou uslyšela nějaké hlasy, přesněji jeden hlas. Přichystala si kolík a tiše se blížila ke zdroji zvuku.
„Angele?“ Byla vážně překvapená, protože tam byl Angel.
Angel: „Luise, co tu děláš?“
Luise: „Svoji práci a ty?“
Angel: „Já, no s někým si povídám.“
„Jsi tu sám.“ Poznamenala věcně a přiblížila se k němu. Za jeho zády zahlédla náhrobek a před ním čerstvé květiny. Přečetla si, co je na náhrobku vyryto.
„Tak sem mizíš každou noc? Za ní?“ Špitla, mírně překvapená.
Angel: „Každý den už skoro dvě stě let.“
Luise: „Nechceš se mnou jít domů?“
Podíval se za ni, došlo jí, že by tu radši ještě byl, s ní.
Luise: „Bude svítat, pojď.“
Angel: „Tak dobře.“
Luise: „Lilie?“
Angel: „Její oblíbené květiny.“
Luise: „Půjdu napřed, aby ses mohl rozloučit.“
Angel: „Díky.“
Když za ní přišel, vydali se společně domů. Celou cestu nepromluvili ani slovo. Byla už zvyklá na tyhle Angelovy nálady. Měla ho ráda, protože chápal její pocity kvůli jejímu poslání. Za tu dobu, co stýkal s přemožitelkami a pozorovateli věděl spoustu věcí a dokázal jí poradit ve všem. Byl k ní neuvěřitelně vstřícný a v ničem jí nedokázal říct ne.

Andrew zrovna telefonoval s Radou a používal dost neslušné výrazy, když zakryl sluchátko, aby ho neslyšeli.
Luise: „Ahoj Andy.“
Ještě řekl pár úslužných vět a telefon položil, viditelně si oddech. Hned se ale vyděsil, když před ním stála Luise s Angelem.
Angel: „Jsi v pořádku?“
Andy: „Neslyšel jsem vás.“
Angel: „Děje se něco.“
Andy: „Rada nám posílá nějakou dívku.“
Angel: „Potenciální?“
Andy: „Ne, má prý nějaké zvláštní schopnosti. Mimo to je i potenciální přemožitelka. Prý… Luise, mohla bys nás nechat chvíli samotné?“
Luise: „No jasně, šéfe. Budu dole.“
„Vyvolává sílu přemožitelky.“ Řekl tajemně Andy a tvářil se, jakoby objevil Ameriku.
Angel: „To nechápu.“
Andy: „Osvětlí nám to sama, ale ona je něco jako médium, vstupuje do ní síla přemožitelky.“
Angel: „Jak je to možné?“
Andy: „Je prý dost zvláštní. Máš se o ni postarat.“
Angel: „Já pro Radu nedělám.“
Andy: „Je dost nevyrovnaná. Občas mluví z cesty, je prý trochu blázen.“
Angel: „Proč jsi to nechtěl říkat před Luise?“
Andy: „Nejvyšší stupeň utajení. Nikdo o ní nesmí vědět.“
Angel: „Bude přece bydlet tady, tak ji před Luise těžko skryjeme.“
Andrew: „Jen do jejího příjezdu.“
Angel: „To bude kdy?“
Andrew: „Za pár hodin.“
Angel: „To myslím vydržím.“

Za dvě hodiny někdo zvonil u dveří. Všechny to překvapilo, protože to bylo poprvé, co u nich někdo zvonil – kromě donáškové služby jídla a teď si nic neobjednali. Andrew šel otevřít, protože Luise s Angelem byli zrovna zaneprázdnění (Luise držela Angelovi pod krkem velkou dýku a Angel jí říkal kam kdy přitlačit.)
„Přejete si?“
„Hledám Angela.“
„Angele? Čekáš dámskou společnost?“ Křikl Andy do obýváku. Angel na odpověď něco zachrčel přes ostří zbraně.
Luise: „Říkal, že mu v pohodě stačím.“
Andrew: „Tak ho hlavně nepodřízni.“
„Promiňte, posílá mě Rada.“
Andrew: „Proč jste to neřekla hned? Pojďte dál. Angele, Luise, je tu ta dívka od Rady.“
Angel zase něco zachrčel.
Luise: „Zrovna teď, když se tak dobře bavíme?“
Andrew zavedl dívku do obýváku. Ta ustoupila krok zpět, když viděla Luise klečící s dýkou Angelovi na klíně.
Andrew: „Nebojte se. Jenom cvičí. Viď, Angele?“
Zachrčení.
Luise: „Teď fakt nevím, co chtěl říct, ale podle výrazu něco o tvé přítelkyni.“
Andrew: „O které?“
Luise. „To je tak na výběr?“
Angel poplácal Luise po zádech a vzal jí z ruky dýku. Vstala a oba šli k dívce. Ta vypadala, že snaží být co nejmenší. Angel se na ni poprvé opravdu podíval, kdyby nebyl i tak bledý, zbledl by jako stěna, protože v tu chvíli si myslel, že sní.
„Tak já jsem Andrew, Luise je moje přemožitelka a Angel se o tebe bude starat.“
„Servus, jsem Luise.“
„Angel.“
„Já… jmenuji se Becka.“
Andrew: „Posaď se.“
Andrew s Beckou šli ke gauči, kde předtím vyváděli Angel s Luise. Angel zůstal stát a Luise se k němu otočila: „Jsi v pohodě?“
Angel: „Jo, jenom se mi něco zdálo.“
Luise: „Jedl jsi?“
Angel: „Jsem v pohodě, vážně.“
Oba si sedli k ostatním a Luise hned začala konverzaci.
Luise: „Máš strašně pěkný vlasy, to je tvoje barva?“
Becka: „Promiňte Luise, nerozumím vám.“
Andrew: „Omluvte prosím Luise, je dost familiérní a hlavně drzá.“
Angel: „nepeskuj ji pořád. Bude nejlepší, když si budeme všichni tykat, ne?“
Luise: „Jo, Angel rád běhá v trenýrkách po bytě.“
Angel: „To není pravda. To ty tady běháš ve spodním prádle.“
Luise: „Kolikrát ti mám opakovat, že to není spodní prádlo, ale cvičební úbor.“
Angel: „Aha, mě to připadá jako spodní prádlo.“
Luise. „Nežijeme v patnáctým století.“
Andrew: „Becko, chceš něco k pití? Nebo k jídlu?“
Becka: „Ne, děkuji, jedla jsem v Londýně.“
Angel: „Letěla jsi až z Londýna? To jsi určitě unavená, ukážu ti tvůj pokoj.“
Becka: „Díky, cesta byla dlouhá.“
Angel: „Nečekali jsme tě tak brzy, podívám se, jestli je všechno připravené.“

Vstal a šel nahoru, kde byly ložnice. Už zbývaly jen dvě volné. Ložnice pro hosty a zapovězený pokoj, který byl připravený pro Buffy. Zastavil se na chodbě a opřel se o zeď.
„Tohle je tvoje znamení? Ale já nevím, co znamená! Co mám udělat?“ ptal se bezradně a díval se přitom na strop.
Ve stejné chvíli dole Becka vykřikla a upadla k zemi. Andrew si k ní klekl a pomohl jí posadit se.
Andrew: „Jsi v pořádku?“
„Angele, Angele, jsem tady. Promiň mi to, miluji tě.“ Řekla Becka cizím hlasem a držela se přitom za spánky. Když to dořekla, hlava jí klesla. Když se znovu napřímila, překvapeně se na ně podívala.
Becka: „Co to bylo?“
Andrew: „Stalo se ti to už dřív?“
Becka: „Párkrát ano.“
Andrew: „Luise, okamžitě běž nahoru, přiveď Angela.“
Luise odběhla a Andrew přinesl sklenici vody pro Becku. Angel s Luise se ve vteřině vrátili.
Angel: „Stalo se něco?“
Andrew: „Nevím, co se stalo.“
Luise: „No, najednou začala říkat divný věci, hned potom, co jsi odešel.“
Angel: „Anglicky?“
Luise: „Jo říkala, jsem tady, miluji tě.“
Angel: „Tobě?“
Andrew: „Tobě.“
Angel: „Jsi v pořádku?“
Becka: „Je mi skvěle.“
Angel: „Ukážu ti tvůj pokoj, je připravený.“

Druhý den ráno Andrew pil kávu a četl si noviny. Jako vždy byl vzhůru první. Hned po něm vstala Luise a teď se potila dole. Málem se polil kávou, když na něj promluvila Becka. Stála u stolku v rohu obýváku. Úplně na ni zapomněl.
Andrew: „Promiň, cos říkala?“
Šla k němu a držela v ruce rámeček s fotkou.
Becka: „Kdo to je?“
Andrew: „To je Buffy.“
Becka: „Kdo to je? Vypadá jako já.“
Andrew: „Máš pravdu, jsi jí neuvěřitelně podobná.“
Becka: „Taky tady žije?“
Andrew: „Ne, ona umřela.“
„Dobré ráno, pro kafe bych vraždil.“ Volal Angel ze schodů a rázoval si to ke kuchyni.
„Ahoj Andy, Becko. Lui se potí?“ Pozdravil je a šel rovnou k ledničce. Andrew mu zatím podával konvici z kávovaru.
Andrew: „Jo, už skoro hodinu. Asi má blbou náladu.“
Angel: „Díky. Mám příšerný hlad.“
Andrew: „Jak ses vyspal?“
Angel: „Jako obvykle.“
Andrew: „To ty ses vrátil tak pozdě ráno?“
Angel: „Neříká se spíš brzy ráno?“
Andrew: „Tak byl jsi to ty?“
Angel: „Hej, já už jsem plnoletý. Jo, byl jsem to já, měl jsem schůzku.“
Chvíli v lednici hledal, než našel sáček, který hledal. Přelil krev do vysoké matné sklenice. Už mu bylo úplně jedno, jestli ho někdo vidí, jak pije krev, pokud to není Buffy. Ale teď to bylo jiné, to byla přece Buffy.
Andrew: „Nebudeš jíst?“
Angel: „Půjdu se podívat na Luise. Snad mi nezvýší kvůli ní nájem.“
Napil se z hrnku s kávou, vzal si sklenici a odešel.
Becka: „Zdá se mi to, nebo se na mě divně dívá?“
Andrew: „Angel je zvláštní. Časem si zvykneš.“
Becka: On je upír, že?“
Andrew: „Jo, s duší.“
Becka: „Slyšela jsem o nich.“
Andrew: „jdeme se podívat dolů, kdoví, co zase vyvádí.“
Becka: „Oni spolu…?“
Andrew: „Ne, jsou nejlepší přátelé. Občas mi připadají jako sourozenci.“

Sešli dolů do sklepa, kde byla vybudovaná tělocvična. Angel s Luise tam trénovali, Angel držel v ruce sklenici a vyhýbal se Luisiným ranám mečem. Spíš to byly hrátky než obvyklý trénink.
Andrew: „Nemáš trénovat?“
Luise: „Omlouvám se Andrew.“
Andrew: „Angele, takhle ji odvádět od práce.“
Angel: „Taky si musí něco užít, ne?“
Andrew: „Chovej se někdy úměrně svému věku.“
Za Andrewem se vynořila Becka, Angel okamžitě změnil tvář zpět na lidskou, čemuž se Andrew i Luise divili, normálně mu to bylo přece jedno.
Luise: „Nazdárek Becko, jak jsi spala?“
Becka: „Dobře. Mám moc pěkný pokoj, děkuji.“
Angel: „Snad se tu budeš cítit jako doma, protože tady jsi teď doma. Trochu malé, ale útulné.“
Luise: „Malé je to jenom protože se nechceš stěhovat do většího.“
Angel: „Já mám tenhle byt rád.“
Andrew: „Jenom se prosím zase nehádejte. Luise, jedla jsi?“
Luise: „Nemám hlad.“
Andrew: „Musíš pravidelně jíst.“
Luise: „Byla jsem s Angelem před svítáním na hřbitově, jedla jsem potom.“
Andrew: „Vy jste byli spolu? Proč jsi mi o tom neřekla?“
Luise: „Nebyli jsme zabíjet.“
Angel: „Co máme v plánu dnes?“
Luise: „Slíbil jsi mi obranné chvaty.“
Angel: „Tak když jsem ti to slíbil…“
Andrew: „Já musím zařídit pár věcí. Nejspíš se vrátím až zítra ráno. Angele, máš za Becku zodpovědnost.“
Angel: „Jasně. Jedla jsi, Becko?“
Becka: „Zatím ne.“
Angel ji tedy zavedl do kuchyně, kde jí přichystal něco k snídani.
Becka: „Díky.“
Angel: „Neboj se, brzy mezi nás zapadneš. Nejsme tak uzavřený spolek, jak myslíš.“
Becka: „Jak víš, na co myslím?“
Angel: „Jenom, znal jsem někoho, kdo ti byl hodně podobný.“
Becka: „Chtěla bych, abychom byli přátelé.“
Angel: „Budeme. Luise tě má ráda už teď.“
„A ty? Máš mě rád?“ řekla jakoby cizím hlasem Becka, ale stále se mu dívala do očí.
„Buffy?“ podíval se na ni překvapeně, zdálo se mu, jakoby k němu opravdu mluvila ona.
„Jsem tady.“
„Buffy, jsi to opravdu ty?“
„Pomoz mi.“ Kvíkla přiškrceně Becka.
„Jak?“ Vzal ji za ruku.
Becka: „Co to bylo?“
Angel: „Jsi v pořádku?“
Becka: „Jo, promiň, co jsem říkala?“
Angel: „Jak často takhle mluvíš?“
Becka: „Stává se mi to stále častěji.“
Angel: „Chceš vodu, nebo něco?“
Becka: „Kdo je ta žena na fotce?“
Angel: „Na které?“
Becka: „Ta, co je mi tak podobná.“
Angel: „To ty jsi podobná jí.“
Becka: „Jak to?“
Angel: „Zemřela před dvěma sty lety.“
Becka: „To mi Andrew řekl taky.“
Angel: „Přemožitelka, pracovali jsme spolu.“
Becka: „Chápu.“
Angel: „Dnešek asi strávíš se mnou a Luise, máš se na co těšit.“

Becka už na to nic neřekla, zamyslela se a dál jedla snídani. Za necelou hodinu se Andrew rozloučil a nechal trojici sedět v obýváku. Luise s Angelem stáli u krbu a Angel jí ukazoval slibované chvaty. Becka seděla v křesle a pila z velkého hrnku jeden z cejlonských čajů Andrewa.
Luise: „Angele, dneska jsi jak mátoha. Pořádně do mě prašti.“
Angel: „Promiň, jenom jsem se zamyslel.“
Luise: „Že uhádnu, na co jsi myslel? Na ni?“
Angel: „Uhádla jsi, Lui.“
Luise: „Neříkej mi, Lui. Ale těší mě, že jsem to uhádla. Co tě znám mi připadá, že na nic jiného ani myslet nedokážeš.“
Rozezvučel se Angelův mobil položený na stole.
Angel: „Becko, zvedni to prosím.“
Becka to udělala a hned do toho něco řekla.
Becka: „Angele, volal nějaký James, máte za ním okamžitě přijet, týká se to prý Anne.“
Angel jakoby zmrzl v pohybu, Luise mu dala pořádnou do nosu.
„Au.“ Postěžoval si a chytil se za zraněný nos.
Luise: „Promiň.“
Angel: „To je dobrý.“
Luise: „Kdo je Anne?“
Angel: „Jedna známá. Jenom si na chvilku odskočím, zvládnete to tu samy?“
Luise: „jasně, uděláme si pyžamovou párty.“
Angel se rychle sebral a odešel.
Luise: „Už vím, kde jsem to viděla. Buffy Anne Summersová, tam jsem to viděla. Chudáček Angel.“
Becka: „Proč mi nikdo nic nechce říct?“
Luise: „Buffy byla Angelova dívka.“
Becka: „Chodili spolu?“
Luise: „Dá se to tak říct. Měli složitější vztah.“
Becka: „A on ji pořád miluje.“
Luise: „Jo.“
Becka: „Proto si nenašel jinou přítelkyni?“
Luise: „Pořád čeká na zázrak.“
Becka: „To je smutný.“
Luise: „Zvykneš si. Taky mi to chvíli trvalo.“
Becka: „Ale ona ho taky miluje. Hledá ho.“
Luise: „Cože?“
Becka: „Já nevím, promiň.“
Luise: „Hele, Becka, to je zkrácená Rebeka, že?“
Becka: „Jo.“
„Už jsem tady.“ Volal Angel ode dveří.
Luise: „Tak co?“
Angel: „Nic, jenom pár dohadů.“
Luise: „už asi nemáš náladu trénovat, co?“
„Promiň, půjdu na chvíli nahoru.“ Nečekal, co na to řekne. Hluboce zahloubán do myšlení vystoupil po schodech a odešel do svého pokoje. Tam si sedl na postel a podepřel si hlavu v dlaních. Dokud nepřišla Luise, nesedla si vedle něj a nezačala na něj mluvit.
Luise: „Nemůžeš se přece takhle trápit.“
Angel: „Cože?“
Luise: „Vážně chápu, že se snažíš najít důvod, jak ji přivést zpátky, ale nejde to. Kdyby to šlo, už by to netrvalo dvě sta let. Hodně ti to ztížili, když ti poslali Becku, ale možná ti tím chtějí pomoct.“
Angel: „Byla to Buffy, mluvila se mnou.“
Luise: „Víš, že to není možné.“
Angel: „Slíbila mi, že se vrátí. Říkala, ať jí pomůžu.“
Luise: „Angele, už na ni přestaň myslet, ona se nevrátí.“
Angel: „Nemůžu, prostě nemůžu.“
Luise: „Zničí tě to.“
Angel: „To chci.“
Luise odešla a nechala ho samotného. Musel myslet na to, co mu řekl James. Zjistil, že je tu někde Buffyina duše a chce se k němu dostat, ale něco jí v tom brání. Zase někdo vešel, nenechají ho chvíli v klidu.
„Angele.“ Kvíkla Rebeka zase tím cizím hlasem.
„Becko, promiň, ale teď bych byl radši sám.“ Odpověděl, aniž by se na ni podíval. Becka toho ale nedbala a sedla si vedle něj na postel. Přitiskla se k němu, že mohl její srdce slyšet tlouct.
„Angele, musíš mi pomoct, splnila jsem slib.“
Angel: „Buffy? Jsi to ty?“
„Jsem to já, znovu jsem se narodila, ale něco mi brání se projevit.“
Angel: „Takže můžeš jenom takhle.“
„Miluju tě. Chci být s tebou, pomoz mi.“
Angel: „Udělám všechno. Ale nevím co.“
„Něco zkusím zjistit.“
„Miluju tě.“
Přitiskla se ještě blíž k němu a políbila ho.
Becka: „Co to bylo? Co to dělám?“
Angel: „Promiň.“
Becka: „Já nejsem ona, slyšíš, nejsem.“
Angel: „To tys mě políbila, ne já tebe.“
Becka: „Co se se mnou děje?“
Angel: „Já nevím. Pokusím se to zjistit.“
Vstal a rychle odešel. Nechal Becku sedět překvapenou a zmatenou.

Začínalo se stmívat, rozloučil se s Luisou a šel ven. Tentokrát šel prvně za ní, než půjde dělat cokoliv jiného. Byl vykolejený z toho, že ji mohl líbat. Po těch dlouhých letech vzpomínání cítil její svěží rty. Byl z toho tak zmatený! Vrátila se mu, byla tak krásná a neodolatelná, ale nedostupná, protože kromě Buffyiny duše tam byla ještě jedna, parazitní, která ji překrývala a nedovolila jí projevit se. Jeho Buffy, její hlas, sladký a něžný. Její oči a pohled. Všechno se s ním točilo, protože ten hlas, kterým mluvila Rebeka, byl Buffyin hlas. Kleknul si před náhrobek a přejel přes písmo prsty. Cítil, jakoby byla s ním. Lilie se mezi pomněnkami světlounce leskly. Potom za sebou cítil lehký vánek, jemný dotek na tváři.
„Buffy?“ Co se setkal s Andrewem a Luisou, měl stále častěji pocit, že je mu blízko, teď ji cítil.
„Falcarův rukopis, najdi ho.“ Neslo se tiše vánkem, zavřel oči a užíval si toho prchlivého okamžiku. Když zmizela, vstal a rozloučil se s ní. Teď měl úkol.
Luise seděla na gauči a čistila si nožem nehty, jak jen může něco takového dělat? To by jeho Buffy nikdy nedělala. Letmo kývla hlavou na pozdrav a dál se věnovala svému noži. Andrew byl v kuchyni a vařil si anglický čaj.
Andy: „Ahoj Angele, kde jsi byl?“
Angel: „Kde je Becka?“
Andy: „Nahoře, bylo jí špatně. Co to máš za papíry?“
Angel: „Jenom nějaké kontakty. Půjdu se na ni podívat.“
Luise: „Radši si dej pozor.“
Angel: „Jako přemožitelka nejsi moc moudrá, Lui.“
Luise: „Co tím myslíš?“
Angel: „Sama bys měla vědět, že v boji je důležitý tým. Všichni se o sebe navzájem musí starat.“
Andrew: „Angel má pravdu, Luise.“
Luise: „Dobře, uznávám.“
Angel: „Fanfáry, to je snad poprvé.“
Luise: „Ty jsi stejně tvrdohlavý. Nenecháš si poradit.“
Angel: „nechám, ale ne špatně. A jestli po mě chceš, abych se vzdal Buffy, je to špatná rada.“
Vyšel po schodech nahoru.
Andrew: „Nemůžeš tohle dělat.“
Luise: „Co? Zbytečně se trápí.“
Andrew: „Jenže když nebude mít ji, nebude mít už žádný důvod, chápeš?“
Luise: „A co když ne? Co když se z toho dokáže dostat.“
Andrew: „On nechce, tak ho nebudeme nutit, ano?“
Luise: „Zdá se mi, že se to zhoršuje.“
Andrew: „Neboj se, zase bude jako dřív. Je trochu vyvedený z míry Beckou.“
Luise: „Trochu? Myslím, že začíná být paranoidní.

Angel vešel do pokoje, který už dávno zařídil jen pro ni. Všechno bylo tak, jak by si přála a teď tam ubytoval Becku. Ta ležela v posteli a nejspíš spala. Sedl si vedle ní a pohladil ji po tváři. Tohle přece byla Buffy, každým rysem, každým kousíčkem tváře to byla ona. Konečně ti nahoře, co to ovládají, dovolili, aby byli spolu, protože mu vrátili jeho Buffy. Tichounce vzdechla a otevřela oči.
„Co tu děláš?“
Angel: „Říkali, že je ti špatně, jen jsem tě přišel zkontrolovat.“
Becka: „Nemusel ses obtěžovat.“
Angel: „Proč se ke mně tak chováš? Chci ti pomoct.“
Becka: „Ne, ty chceš pomoct jí a na mně ti vůbec nezáleží.“
Angel: „To není pravda, záleží mi na tobě. Slíbil jsem, že zjistím, co se s tebou děje. Zjistil jsem to a taky ti dokážu pomoct.“
Becka: „Takže budu zase normální?“
Angel: „Budeš. Usadí se v tobě tvé pravé já a vše ostatní zmizí.“
Becka: „Díky.“
Angel: „Už mi věříš?“
Becka: „Věřím.“v Angel: „Podívám se do té knihy, už brzy budeš v pořádku, slibuju.“
Znovu položila hlavu do polštářů a zavřela oči.

Sotva Angel stačil dojít do kuchyně, už si ho odchytla Luise. Stál otočený k lince a dívku sotva vnímal. Nadávala na všechno možné, než se zastavila o jeho zvláštním vztahu k Rebece. Stále nic nenamítal, jenom přikyvoval.
„Angele, poslouchej mě.“ Šťouchla do něj.
Angel: „Poslouchám tě jasně.“
Luise: „Nechápu, jak to s tebou nějaká ženská mohla vydržet.“
Angel: „Občas si kladu stejnou otázku.“
Luise: „Tak co, je nemocná?“
Angel: „Nevím, ale budu ji moci zbavit těch bolestí hlavy.“
Luise: „Jak?“
Angel: „Něco jsem našel. Andrew mi trochu pomůže a pak jí toho zbavím. Ale stejně ještě musím zjistit, jak se to stalo.“
Luise: „Co?“
Angel: „Když má ty záchvaty tak z ní mluví Buffy. Chci zjistit, jak se to stalo a proč to tak je. Dlužím jí to, pak už půjdu za ní.“
Luise: „To snad ne!“
Angel: „Hrozně se za ní těším. Už jsem tady moc dlouho, můj úkol tady jsem už splnil.“
Luise: „Ale takhle přece nemůžeš mluvit, Angele.“
„Neboj se, holčičko, ještě tu s tebou zůstanu, někdo tě musí vychovat.“ Pohladil ji po tváři a ona se o něj opřela. Tiché vzlyknutí ode dveří, zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. Stála tam Becka, ale v té chvíli v ní viděl Buffy. Ustoupil od Luisy a vyšel vstříc Rebece, ale ta už se otočila a utíkala po schodech nahoru. Šel rychle za ní, stihl ji ještě na chodbě. Už se chystala jít do svého pokoje, když ji chytil za ruku. Neměla proti jeho síle šanci. Musela se podvolit a zastavit se. Podívala se mu do očí, ale potom odvrátila pohled k zemi.
„Proč jsi utekla?“ Pohladil ji po vlasech, zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Promiň mi to, promiň, bylo to tak dlouho, neměla jsem to dělat.“
„čekal jsem na tebe, nemůžu bez tebe žít. Jestli chceš, abych pro tebe umřel, nebudu váhat. Pokud se to podaří, budeme spolu, budeš jenom moje.“
„Ale Luise…“
„Žádné ale, pro mě jsi jenom ty. Luise je pro mě jako dcera. Miluju jenom tebe, jenom tebe.“
„Určitě?“
„Určitě.“
„Teď nastala chvíle, kdy mě máš políbit.“ Usmála se a podívala se mu do očí. Lehce ji políbil na rty.
„Na to jsou i pravidla?“
„Na to, že jsi čekal dvě stě let trochu chabý.“ Postěžovala si a hned se na něj přitiskla. Objal ji a oplácel nekonečný polibek.
Angel: „To už bylo lepší?“
„Celkem to ušlo.“
„Co má následovat teď?“
„Jsou dvě možnosti, buď mě požádáš o ruku, nebo vezmeš do svého pokoje.“
Angel: „Vyberu si to později.“
„Musím jít. Máš tu knížku?“
„Mám, už brzy to bude.“ Naposledy si dovolil pohladit ji po vlasech, než Buffy zmizela, stála před ním zase Becka s tím tvrdým a zároveň nesmělým pohledem.
Becka: „Co jsi říkal?“
Angel: „Nic, vlastně nic.“
Prošli kolem sebe každý na jinou stranu místnosti. Becka šla ke schodům a Angel do své ložnice.

Luise se dívala na své oblíbené telenovely. Becka seděla v kuchyni na židli u pultu a tiše pila kafe. Chvilkami podezíravě a nedůvěřivě koukala na přemožitelku chovající se jako puberťačka.
Luise: „Chceš se koukat se mnou?“
Becka: „Ne, díky, já bych asi tento kultu vymývání mozků nepochopila.“
Luise se naštvaně otočila, očima metala blesky. Užuž se napřahovala, že jí vysvětlí, kde je její místo, když se ozvalo: „Děvčata, co to tady děláte?“ Ten Andrew si vážně umí najít vhodnou chvíli. Zrovna se vracel z tělocvičny ze sklepa.
„Jenom si tak povídáme.“
„Zuřivě gestikuluješ?“ Obrátil se k mladé přemožitelce, která jenom nahodila uražený výraz a začala křičet něco o šikaně a znevýhodňování. To už ze schodů scházel Angel a stejně jako Andrew se dožadoval vysvětlení.
Andrew: „Děvčata se jenom trochu škorpí, nechtěli jsme tě rušit.“
Angel: „Stejně jsem si chtěl udělat přestávku. Tak o co jde? Snědly jste si nízkotučné jogurty?“
Luise: „Ne, dělá si ze mě legraci.“
„Proč? Ty moje chudinko.“ Otočil se k ní s něžností v hlase. Luise se hned jala role ukřivděné a začala natahovat.
„Proč takhle někdy nemluvíš se mnou?“ Ohradila se zase Becka a složila ruce v odmítavém gestu.
Angel: „Až k tomu budu mít důvod, taky to budu dělat.“
Becka: „Ale já jsem přece ta tvoje Buffy.“
Angel: „nejsi. Ty jsi její přesný opak. Ona byla krásná, něžná, hodná a na všechny milá.“
Becka: „Buffy, pořád jenom Buffy, ona už není, uvědom si to a přestaň nám s ní otravovat život.“
Angel: „Nikdo tě nenutí, abys tu byla. Klidně běž, nejsem Radě nic dlužný a už vůbec nic tobě.“
Luise: „Ne, Angele, tohle neříkej.“
Andrew: „Nemůžeš tohle udělat.“
„Podívej, jak je to snadné. Nejde ona, jdu já.“ Šel hned ke dveřím, vzal si kabát a odešel.
Luise: „Huso.“
Andrew: „Tiše, Luise. Angel se ráno zase vrátí. Jenom si musí s někým promluvit.“
Luise: „Ach jo, jak může být někdo tak zlý?“
Becka: „Já nejsem zlá. Jenom chci, abyste si uvědomili, že já jsem Rebeka z Anglie, ne Buffy.“
Andrew: „Rádi vidíme v lidech to lepší.“
Jeho inteligentní narážku zprvu nepochopila, ale pak se otočila a uraženě odešla do poschodí.
Andrew: „Ach děvčata, myslím, že naším příchodem jsme mu dost zkomplikovali život.“
Luise: „Vrátí se, že?“
Andrew: „Jestli chceš, můžeš pro něj jít. Pokud někoho poslechne, tak tebe.“
Luise: „Co když má Becka pravdu?“
Andrew: „Že jí pořád předhazujeme Buffy?“
Luise: „Ne, že to Angel přehání.“
Andrew: „Musíme si uvědomit, že to my jsme vstoupili do jeho života a do jeho domu. To on je tu doma. Nemůžeme mu brát jeho vzpomínky. Buffy je celý jeho život. Mám obavy, že jestli vzdá její hledání tady, půjde za ní.“
Luise: „Proč jenom si nemůže najít jinou přítelkyni?“
Andrew: „A k čemu by mu to asi tak bylo? Žádná nebude jako Buffy.“
Luise: „Ach jo, láska je divná.“
Andrew: „Není láska úžasná?“
Luise: „Už se mi to nezdá tak romantické, když je to tak smutné.“
Andrew: „Teď musíme jenom doufat, že to bude mít dobrý konec?“
Luise: „A to je jaký?“
„Ty sleduješ ty seriály, ne já.“ Usmál se a odešel do knihovny.
„A byli spolu navěky.“ Řekla k jeho zádům a pozorovala, jak odchází.
„To mě štve.“ Zanadávala si jen tak pro sebe a znovu si sedla k telenovele.

Angel se nevrátil sice následující ráno, ale o den později, těsně před svítáním přišel. S nikým nehodlal ztratit ani slovo a zavřel se u sebe v ložnici. Luise hned byla vyslána jako posel dobré vůle, nabízející smír. Angel seděl u stolu, kde měl počítač a spousty knih. Přiblížila se potichu k němu, ani se neotočil a klidným hlasem ji pozdravil.
„Ahoj, neukázal ses, tak jsem se přišla podívat.“
Angel: „Mám se dobře. Nechceš si sednout?“
Luise: „Nechceš se na mě podívat?“
Otočil se na židli a podíval se jí do očí. Kývla hlavou a sedla si na postel.
Angel: „Takže? Přinášíš mír?“
Luise: „Dá se to tak říct. Becka to přehnala. Sám víš, jaký je člověk.“
Angel: „Bolí to…“
Luise: „Já to chápu.“
Angel: „Zvlášť, když to říká ona. Snažím se ji v ní nevidět, když je to Becka, ale ta tvář je pořád její.“
Luise: „Možná bys měl Radě říct, že ten úkol nezvládneš.“
Angel: „Ale ano, už brzy budu mít řešení.“
Luise: „Vážně?“
Angel: „Slyšela jsi o sekeře přemožitelky?“
Luise: „Hm, ne.“
Angel: „Jen něco málo přes dvě stě let a už se na ni zapomnělo. No nic.“
Luise: „Co je to za sekeru?“
Angel: „Buffy s její pomocí zničila Prvního.“
Luise: „Ta co zrušila řád?“
Angel: „Přesně ta. Pak ho pomáhala obnovit?“
Luise: „Ne, Andrew říkal, že to dělali s nějakou obřadní obětí.“
Angel: „Chudáčci jehňátka.“
Luise: „Tak já tě tu nechám s tvými knihami.“
Angel: „Mohla bys prosím říct Andrewovi, že s ním potřebuji mluvit? Je za dveřmi.“
Luise: „Jak to víš? Teda, vážně?“
Angel: „Nejsem blázen, Lui.“
„Zase zpátky?“ Otočila se k němu těsně před odchodem.
„Ještě ne zcela.“ Odpověděl, nechápavě mu oplatila pohled a odešla ze dveří. Samozřejmě hned narazila na Andrewa. Jednoduše mu sdělila, že s ním chce Angel mluvit.
„Luise říkala…“ začal Andy hned, jak vešel. Angel naznačil, ať se posadí a otočil se k němu.
„Sekera přemožitelky.“
Andrew: „Co?“
Angel: „První, zrušila řád, pamatuješ?“
Andrew: „Jasně, něco jsem o ní slyšel.“
Angel: „Kde ji najdu?“
Andrew: „Nenajdeš ji.“
Angel: „To jí říkali taky. Tak kde?“
Andrew: „byla zničena, moc velká síla.“
Angel: „Oh, vy pozorovatelé, moc velká síla, oh tak se bojíím. Víš moc dobře, že ji nedokážete zničit, ukryli jste ji.“
Andrew: „Já nejsem v postavení, abych věděl něco takového.“
Angel: „Takže musím výš.“
Andrew: „Oni ti to neřeknou, Angele.“
Angel: „Nemáš ani tušení, jaké mám donucovací, chci říct přesvědčovací prostředky.“
Andrew: „Bude tě to stát život.“
Angel: „To bude, i kdybych ji nenašel, tak to můžu aspoň zkusit.“
Andrew: „Půjdu s tebou…“
„Ne!“
„Tak Luise.“
„Ne!“
Andrew: „Tak co chceš dělat?“
Angel: „jen, co se setmí, rozloučím se s posledním člověkem a odejdu.“
Andrew: „Dobře.“
Angel: „Nebudeš mi bránit?“
Andrew: „Mělo by to cenu?“
Angel: „Ne.“
Andrew: „Určitě tě k ní zavede.“
Angel: „Rada?“
Andrew: „Sám víš, koho myslím.“
Angel: „Vede celý můj život.“

Angel se právě loučil s posledním člověkem. Byla to Buffy. Vykonal svůj obvyklý obřad výměny květin a šťastné vzpomínky. Strávil tam několik hodin, když za ním přišla Luise.
„Co tu děláš?“
„Bylo mi jasné, že půjdeš za ní.“
„Už půjdu.“
Luise: „Dávej na sebe pozor.“
Angel: „Neboj se.“
Luise: „Můžu ještě něco udělat?“
Neodpověděl, jenom se podíval směrem za sebe, k náhrobku a ozdobnému písmu. Potom se naposledy objali a Angel odešel. Ne dlouhou dobu, skoro celý rok o něm neměli jedinou zprávu. On ale zatím přesně věděl, co který den bude dělat. Měl stanovený plán, od kterého se nehodlal ani v nejmenším odklonit. Teď šlo o jedinou důležitou věc, o Buffy. Každé ráno usínal se vzpomínkou, taky se s ní probouzel. Téměř každá jeho myšlenky patřila jí. Stal se svým pátráním přímo posedlý. Ale to bylo až během roku, celé to začalo, když odjel z města a objevil se v hlavní budově organizace, honosně se nazývající Rada pozorovatelů.

S pomocí menších lstí, do kterých patřila i předložka u dveří s uvítacím písmem, se dostal do domu, který hledal. Hned si něco pomyslel o majiteli domu, který moc dobře musel vědět, že se tak kterýkoli upír může dostat do jeho domu a tiše vstoupil. Bezpečnostní zařízení nastavené na teplotu těla, další hrubá chyba proti upírům. Nechystal se šmejdit po domě, zamířil rovnou k majiteli a zároveň jedinému obyvateli domu. Ložnici našel neomylně na druhé straně chodby od koupelny podle anglického stylu. Muž si spokojeně pochrupoval pod přikrývkou nerušen jakýmikoli obavami o své bezpečí. Stačilo pár kroků, stál vedle něj a přikryl mu ústa rukou. Během několika vteřin se probudil, doširoka otevřel oči a hleděl na Angela.
„Dobrý den, Chambersi.“ Pozdravil ho, a když viděl, že se muž uklidnil, když ho poznal, uvolnil mu ústa.
„Angele, co tu chceš?“
Angel: „Mám volno, tak jsem se zajel podívat na starého přítele.“
Chambers: „Co po mě chceš.“
Angel: „Taky tě rád vidím. Jsi pořád ještě předsedou Rady?“
Chambers: „Zatím ano.“
Angel: „Kde najdu sekeru přemožitelky?“
Chambers: „Nevím.“
„No tak nebudeme si hrát na nevědomé. Znal jsem několik tvých předchůdců, oba moc dobře víme, že mi to stejně řekneš.“ Pronesl klidně a sedl si na postel.
Chambers: „Schovali ji hned poté, co byla znovuobnovení Rada, už nevíme, kde je.“
Angel: „Nechali vám nějaké vodítka.“
Chambers: „Nechali, ale tvořila je přemožitelka a zatím je nikdo nedokázal rozluštit, ani přemožitelka.“
Angel: „Za mnou stojí nejsilnější přemožitelka. Vyvedla ji na svět jednou, vyvede ji i podruhé.“
Chambers: „Riskuješ.“
Angel: „Risk je zisk.“
Chambers: „Dám ti je, ale mám podmínky.“
Angel: „Kdo je tu ten ozbrojený?“
Chambers: „Nebuď naivní, Angele, moc dobře víš, že byl záměr, aby bylo tak snadné se ke mně dostat.“
Angel: „Tak jaké máš podmínky?“
Chambers: „Pokud ji najdeš, musí být znovu ukryta a NIKDO se nesmí dozvědět, že jsi ji našel, je v ní příliš velká moc.“
Angel: „Určitě je nějaký důvod, proč je tady.“
Chambers: „Ano, ale ten důvod už je dvě stě let mrtvý.“
Angel: „Neopovažuj se takhle o ní mluvit.“
Chambers: „Oba moc dobře víme, co jsem tím myslel. Jestli ji najdeš, použij ji, k čemu potřebuješ a znovu ji ukryj.“
Angel: „Nebo znič.“
Chambers: „Nelze ji zničit.“
Angel: „Co lez vytvořit, lze taky zničit. Všechno má svoji protiváhu. Kde jsou ty vodítka?“
Chambers: „Je jen jedno jediné.“
Angel: „Věc?“
Chambers: „Slova, spojení slov a posloupnost čísel. Mám to někde tady.“
Angel: „Tak rychle.“
Všechna jeho trpělivost byla tatam, byl už tak blízko! Pozorovatel vstal a odploužil se do jiného pokoje, za chvíli se vrátil s nějakými deskami, vytáhl papír.
Angel: „To se nedivím, že nevíte, co to znamená.“
Chambers: „Jistě to bylo napsáno tak, aby to našel jen ten, komu je to určeno.“
Angel: „Navždy v knize, 21-10, 36-10, 20-4, 25-11, 36-5, 44-3, 24-13, 37-12.“
Chambers: „Víš, co to znamená?“
Angel: „Zatím ne, ale zjistím to.“
Ani nepočkal na nějakou jeho reakci a vyskočil oknem.

„Nejdřív jsem si s těmi čísly nevěděl rady, ale pak mi došlo, že to Buffy psala pro mě, že to napsala tak, abych to rozluštil jen já. Nakonec to bylo jediné slovo.“ Angel seděl v křesle a vedle něj na zemi Luise. Naproti němu Andrew a oba pozorně poslouchali celé jeho vyprávění, jak našel místo, kde se ukrývá sekera přemožitelek.
Luise: „Jaké?“
Andrew: „Jak jsi k němu přišel?“
Angel: „To slovní spojení mi mělo říct, kde hledat.“
Luise: „Kde?“
Angel: „V knížce, kterou jsem dal Buffy k narozeninám.“
Andrew: „A ta čísla byla písmena?“
Angel: „Přesně, první číslo byl sonet a druhé číslo řádek, ve kterém je slovo, ve kterém je písmeno, které hledám.“
Luise: „A jak jsi věděl, které slovo z celého řádku to je?“
Angel: „Jednoduše, teda ze začátku to vůbec jednoduché nebylo, ale za nějakou dobu mi to došlo, vždy první písmeno prvního slova v řádku.“
Andrew: „Měla ráda hádanky, co?“
Angel: „O tom jsem nikdy neměl ani tušení.“
Luise: „Tak co je to za slovo?“
Angel: „Claddagh.“
Luise: „Co je to?“
Angel: „Bylo to místo v Irsku, ale dávno zaniklo.“
Andrew: „A kde jsi teda hledal?“
Angel: „Vím, kde to je, ale potřebuju sebou Becku.“
Andrew: „Proč?“
Angel: „Jenom Buffy může vytáhnout tu sekeru.“
Luise. „To je strašně složitý.“
Angel: „Nemá to být jednoduché, zlatíčko.“
Andrew: „Víš to jistě?“
Angel: „Zatím ne, zkusím tam jet sám, kdybych to nezvládl, tak…“
Luise: „zvládneš to.“
Angel: „Kdyby ne, vrátím se pro Becku.“

Opravdu se vrátil. Jednou, těsně před svítáním se objevil ve dveřích, drže v ruce velký předmět zabalený v kusu látky. Luise mu otevřela dveře. Sedl si do obýváku a položil předmět na stůl. Sundal látku, byla to sekera, lesklá sekera s dokonalým obloukem ostří.
„To je…“
Angel: „Sekera přemožitelky.“
Andrew: „Jak jsi ji našel?“
Angel: „Buffy mi ji ukázala.“
Luise: „Co s ní teď budeš dělat?“
Angel: „Použiju její sílu, abych zničil toho, kdo parazituje v těle Rebeky.“
Andrew: „Buffy?“
Angel: „Nevím, co to je.“
Luise: „Kdy?“
Angel: „Zítra to udělám. Přítel zařídí vše ohledně magie. Byl bych radši, kdybyste u toho nebyli.“
Andrew: „Máš pravdu. Budeme trénovat.“
Angel: „Díky.“
Andrew: „Jdu zavolat radě, musím se hlásit.“
„Angele, ty chceš, aby Buffy zmizela? Jsi na to připravený?“ Když Andy odešel, mohla si sednout blíž k Angelovi a mluvit s ním, jak by si v přítomnosti pozorovatele nemohla dovolit.
Angel: „Ne, ale doufám, že si s ní při tom rituálu budu moci promluvit.“
Luise: „Vzdáš se jí?“
Angel: „Ne, půjdu za ní. Luise, nic nenamítej, ty to nemůžeš pochopit. Já prostě musím být s ní.“
Luise: „Já tě chápu, jenom je mi to líto.“
Angel: „Víš, ten pocit, že zase bude blízko mě, je opojný. Když jsem byl v L.A. a ona v Římě, už jenom to, že jsem věděl, že tam je mě dělalo šťastným. Ona byla tak výjimečná. Tak strašně jí ublížili, všichni jí ublížili, neměla tu být, na tomhle světě, ona byla anděl. Nejvíc jsem jí ublížil já, vím to, ale je to proto, jak jsem ji miloval. Budeš dobrá přemožitelka Luise, já se o to postarám. Znal jsem pár přemožitelek a vím, jak se můžeš přiblížit tomu, abys byla nejlepší.“
Luise: „Můžu být nejlepší?“
Angel: „Můžeš. Ale pro mě bude pořád nejlepší ona. Ale abys věděla Luise, nikdo kromě tebe mi po její smrti tak nezměnil život, jako ty. Jsi první, s kým jsem se o ní odvážil mluvit a já cítím, že to chceš slyšet.“
Luise: „Chci, chci vědět, jaká byla.“
Angel: „Jedno ale pro mě udělej, nepředstavuj si ji jako Rebeku, Buffy je úplně jiná.“
Luise: „Já to vím. Kdo jiný by si zasloužil, abys dvě stě let každou noc chodil k jeho hrobu.“
Angel: „Mám tam pocit, že se mnou mluví.“
Luise: „Když jsem tě potkala, taky jsi mi změnil život. Byla jsem jiná, než jsem tě poznala, zlá. Díky.“
Angel: „Děkuju, že jsem tě směl poznat.“
Luise: „Když budeš s ní, řekni jí, že jí vzkazuju, ať se mi tam o tebe pěkně stará.“
Pevně se naposledy objali, než musela Luise odejít. Pak už se nemohla vrátit, dokud rituál neskončí. Ještě si řekl pár slov s Andrewem a zůstal v domě jen s Beckou, která spala nahoře. Sedl si znovu pohodlně do svého oblíbeného křesla a do ruky vzal jeden Buffyin deník.

„Dnes slunce nádherně svítilo. Dawn právě udělala zkoušky, byla opravdu dobrá. Jsem na ni pyšná, je to hodná holka. Jednou to někam dotáhne, doufám, že dál, než já. Pořád se mi opakuje ten sen, musím zjistit, co znamená…“ psala na jedné stránce. Už ani nedokázal vnímat, co slovy myslí. Přejížděl očima po pravidelném písmu a vzpomínal.


Vzpomínal taky Andrew. Luise si běhala po hřbitově a zabíjela upíry, zatímco on seděl na jednom náhrobku a vzpomínal. Zřetelně si pamatoval Angela, když je navštívil, když byl malý. Byl tak jiný než je teď. Změnil se, co se mu připletli do života. Neměl ho předtím tak komplikovaný. Celé dny trávil jen tím, že vzpomínal na svoji lásku a od světa měl pokoj. Ale pak ho potkala Luise. Luise byla jeho první svěřenka. Byla jiná, než přemožitelka, kterou strážil jeho otec. Luise byla divoká, silná, ale dost jednoduchá. To jí taky pomáhalo, aby obeznala dobro od zla, byla dobrou přemožitelkou. Bude ještě lepší, až se jí začne Angel opravdu věnovat. Možná bude nejlepší. Tmavovlasá divoška musela být hodně jiná, než Buffy a stejně si našla místo v Angelově srdci. Vzal ji pod ochranná křídla, jejich vztah byl každým dnem bližším a hlubším. Nikdy mezi nimi nebyly milostné city, ale stejně pro sebe byli důležití. Luise byla pro Angela jako dcera a Angel pro Luise zase jako otec. Věděla, že si k Angelovi může cokoliv dovolit a náležitě toho využívala. On jí to samozřejmě všechno povolil. Ale Luise ho naštěstí aspoň trochu vrátila do normálního světa. Jak dlouho asi neměl pojem o čase? Byl to uzavřený a zásadový člověk, ale jaký asi byl tenkrát, když ještě byl s jeho Buffy? Bylo by jistě zajímavé potkat ho v té době. Teď se s ní ale bude muset znovu rozloučit. Při tom rituálu její duch zmizí a s ním i jeho naděje. Už aby to bylo za nimi.

Angel už měl většinu potřebných věcí připraveno a s Rebekou už byl taky domluvený, za chvíli přišel i Jack, který měl provést celé kouzlo z pomocí sekery. Byl to jeho dlouholetý přítel, starší muž, věřil mu, měl sílu, aby to kouzlo udělal a přitom nikomu nic nevyzradil, to mu vyhovovalo.
„Jsi připraven?“ Mluvil stařeckým skřehotavým hlasem, ale ne nepříjemným.
Angel: „Jistě, jenom dojdu pro Becku, kolik potřebuješ času pro přípravu?“
Jack: „Jen pár minut.“
„Tak já jdu pro ni.“ Kdyby jenom mohl na chvíli přestat myslet na to, co se stane. Rebeka byla jistě taky nervózní, seděla u stolu a něco psala, když vešel, schovala to do stolu.
Rebeka: „Angele!“
Angel: „Mohla bys už jít dolů? Jack je připravený.“
Becka: „Je mi to líto.“
Angel: „Co?“
Becka: „Že Buffy odejde.“
Angel: „Ten, kdo tu být nemá, musí odejít.“
Becka: „Nechápu to, přijmeš to jenom tak?“
Angel: „Jenom tak. Ale, udělala bys pro mě ještě něco?“
Becka: „Chceš s ní mluvit?“
Angel: „Naposledy.“
Sedla si na postel a chvíli koukala před sebe. Potom se podívala na něj, viděl to v jejích očích, to byla jeho Buffy. Skoro mu to vehnalo slzy do očí.
„Angele.“
„Buffy.“
Opravdu duchaplná konverzace. Sedl si vedle ní na postel a pohladil ji po tváři. Vypadala úplně jinak, než když to byla Becka.
„Angele, prosím.“
„Musím to udělat. Miluju tě.“
„Děkuju.“
„Budu s tebou, najdu si tě.“ Dlouze ji políbil, nádherně se jí leskly oči a on jí nedokázal odolat. Teď to ale musel udělat.

Becka seděla v dvojitém kruhu nakresleném křídou na zemi. Proti ní seděl Jack v dvojitém čtverci. Držel v rukou Falcarův rukopis, který Angel našel. Ten stál v rohu místnosti s nepřístupným výrazem ve tváři. Sekera ležela mezi Jackem a Beckou na rozhraní symbolů. Když začal čaroděj předčítat, kolem sekery se objevila záře energie, Becka se jí dotkla a záře se objevila i kolem ní. Netrvalo dlouho a světlo se začalo z Becky přemísťovat nad ni, za chvíli zmizelo úplně, sekera taky zhasla a celý pokoj potemněl. Jack dál seděl klidně uvnitř čtverce, dívka omdlela. Angel k ní šel a vzal ji do náruče. Položil ji na sedačku, zatímco Jack začal odklízet zbytky po kouzlu. Za chvíli začala otevírat oči. Vzal ji za ruku a pozoroval ji, jak se probírá.
Jack: „Za pár minut bude v pořádku.“
Angel: „Díky.“
Jack: „Doufám, že to fungovalo tak, jak sis představoval.“
„Angele.“ Upoutala na sebe jeho pozornost. Otočil se k ní a usmál se.
„Já říkal, že se jí zbavíš.“
„Já věděla, že plníš sliby.“
„Stejně jako ty.“ Jemně ji políbil a odešel do kuchyně, aby jí přinesl sklenici vody.
„Díky.“
„čekal jsem dvě stě let. Teď jsi tady, musím se trochu vzpamatovat.“
Buffy: „Je to napořád?“
Angel: „Už si tě nenechám vzít.“
Vstala a šla za ním. Opřela se o pult a vzala ho za ruku. Objal ji a vášnivě políbil, samozřejmě je vyrušili Luise a Andrew, kteří se vraceli, protože viděli Jacka a došlo jim, že už kouzlo dokončil.
Andrew: „Jak to dopadlo?“
Angel: „Tak, jak mělo.“
Luise: „Je pryč?“
Angel: „Ano.“
Luise: „To je mi líto.“
Angel: „Rebeka byla špatný člověk, nevím, jak se dostala do cizího těla, ale nic dobrého v tom jistě nebylo.“
„Takže, ty jsi…“ Začal Andrew a přistoupil blíž k Buffy, která se nesměle krčila za Angelem.
„Buffy.“ Dokončil to za něj Angel. Luise ho obešla a Buffy si prohlédla.
Luise: „Nevím, jak je to možný, ale jsi hezčí, než Becka. Ale to neznamená, že tě mám ráda.“
Buffy: „Taky tě nemám ráda.“
Luise: „Ale tvoje vlasy se mi pořád líbí, tvoje barva?“
Buffy: „Jo, po mámě. Mě se zase líbí tvoje oblečení, ale na mě se radši ani nedívej, ta holka měla příšerný vkus, musím se podívat, co se teď nosí a navštívit pár obchodů.“
Luise: „Tak to jsem ten správný člověk, ukážu ti to tady.“
Buffy: „Dík.“
Luise: „Ale pořád tě nemám ráda.“
Buffy: „Nápodobně.“
„Já jsem Andrew.“
Buffy: „Já vás znám. Jste pozorovatel, že? Viděla jsem nějaké vaše knihy, opravdu skvělé, ale jak jsem si všimla, technika přemožitelek za ty století moc nepostoupila.“
Andrew: „Je pro mě čest setkat se s nejlepší přemožitelkou všech dob. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že vás potkám, poznám a budu s vámi snad mluvit.“
Buffy: „Ale já jsem přece jenom člověk.“
Andrew: „Nechcete se posadit? Můžete mi prosím vysvětlit, jak se vám to stalo?“
Všichni se posadili v obýváku a Buffy jim začala tiše, ale poutavě vyprávět, jak se nakonec dostala k Angelovi. Ale to všechno musí zůstat jen mezi nimi, protože tím porušila všechna pravidla, která jen byla možná.

Velká tmavá místnost, ve které sedí čtyři „lidé“, tři muži a jedna žena. Sedí kolem stolu, v jehož středu je obrazovka, na níž je Angelův byt, obývací pokoj, kde sedí všichni čtyři obyvatelé domu.
„Musíme ji zničit.“ Křikla rozrušeně jediná žena v místnosti a bouchla pěstí do stolu.
„Ještě je na vše dost času, tohle je zatím jen začátek Lindo.“ Uklidňoval ji muž po její pravici a ukazoval přitom na obrazovku.
„Je mocná, bude dělat problémy.“
„Nemáme sílu, ji zničit.“
„Ať si dělá problémy, ať je silná, my jsme silnější.“ Řekl znovu muž klidně dívaje se postupně na přísedící.
„kdo my vlastně jsme, že máme právo tohle dělat?“ Promluvil poprvé muž po ženině levici. Všichni se na něj udiveně dívali, muž vypadal, že svých slov lituje a chce je vzít zpět.
„My jsme rada pozorovatelů, my můžeme všechno.“ Osvětlila mu situaci žena. Otevřely se dveře, do místnosti vešel muž, trochu starší, střídmě oblečený, s roztržitým pohledem.
„Co tu chcete, Chambersi?“
„Pořád ještě jsem předseda. Nikdo ani slůvkem neublíží žádné přemožitelce, dokud žiju.“
„To nebude trvat dlouho.“ Řekl jeden z přítomných, spoutal Chambersovi ruce za zády a s pomocí dalšího spolupachatele zlomil Chambersovi vaz, padl k zemi bez jediného hlesu, nebo pohybu.
„Rada nám už zdá se nestojí v cestě.“ Usmála se žena.
„Teď nám v ní spíše leží.“ Oplatil jí úsměv a kopl do bezvládného těla.
„Ukliďte to a přichystejte se na cestu.“
Čtveřice chystala vraždu, spáchala vraždu a z nepochopitelných důvodů i jim samým se chystali zničit svět. To se jim bohužel, nebo bohudík nepodařilo. Na svoji cestu totiž vyrazili, ale nikdy nedorazili do cíle. Jejich letadlo havarovalo nad atlantickým oceánem. Na palubě letadla byla totiž bomba se vzkazem. Nikdo se nedozví, co ve vzkazu bylo, protože logicky shořel, ale není pochyb o tom, kdo havárii způsobil. Byla to další čtveřice lidí, která stála proti této skupině. Byla to přemožitelka, její pozorovatel, upír a jeho přemožitelka. Ti se teď chystali ovládat svět, ale tím, že z něj vypudí zlo. Odvážná myšlenka, ten plán se může zdát nesplnitelný, tak ať, od čeho by jinak byl život, kdyby v ně nebyly zkoušky, které se musí překonat a malá vítězství. Jejich malé vítězství bylo, že dokázali přivést zpět na svět přemožitelku, která zemřela před sto lety, nebo možná zabití čtyř nebezpečných zrádců rady, nebo zničení sekery přemožitelky, jejíž zneužití by znamenalo konec světa (ten možná ne, ale problémy určitě), nebo to bylo jakékoli jiné malé vítězství, za které stojí bojovat.



Konec