Cordélie se probrala na úplně neznámém místě. Široká postel byla povlečená bílými hedvábnými prostěradly, lehký větřík jemně kolébal jemnými vzdušnými záclonkami v obloukově klenutých otvorech, s kterými je možné se setkat u architektury východních paláců.
Seskočila z postele a na chodidlech ucítila chlad mozaikové podlahy.
„Panebože, kde to jsem?“ – zašeptala dívka, ohromeně vycházejíc na balkon. Nahé tělo jí okamžitě objal polední žár, dve oslnivě jasné slunce na průzračně modrém nebi zalévali svým světlem hustou zeleň subtropické vegetace. Ohromení a údiv z toho, co se stalo, zatím přehlušovalo stud nad vlastní nahotou. Aby se vyhnula horku, vrátila se do pokoje. Jak se zdá, klimatizace zde nebyla pro nic za nic.
Cordélie zachytila pohyb, rychle se zamotala do prostěradla a nepřátelsky pohlédla na vcházející dívku. Ta s úklonou položila na postel něco lehoučkého, poloprůsvitného a rychle vyšla, vrhajíc na dívku postranní pohled. Cordélie si prohlédla oděv a div že nezaskřípala zuby, nosit tohle oblečení je snad horší, než chodit nahá, ale co se dá dělat. Cordélia si tak-tak stačila zavázat všechny šňůrky, když do dveří vešel Angelus. Vrhla na něho pohled plný nenávisti.
“Kde to jsem?“ – jen s obtížemi se držela, aby nezačala ječet.
„U mě doma.“ – odpověděl muž klidně, zatímco si ji bezostyšně prohlížel.

„Doma?“ zeptala se udiveně.

„Ano, tohle je muj dum a vše co je v něm je moje.“

„Samozrejmě i já,“ neodpustila si sarkastický podtón.

„Ty taky,“ usmál se a dodal: „Budeš!“
„Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ – teď zněl její hlas přidušeně.
„Nepočítal jsem to. Ale bylo to dost dlouho. Líbí se ti můj dům?“ – hovořil potichu a lenivě.
„Kde to vlastně jsem?“

„Tohle je Pylea. Vzpomínaš si, ne?“

„Proto můžu být i na slunci,“ dodal a přistoupil k oknu.
„Až se to dozví ostatní, nedopadne to s tebou dobře!  Už teď se můžeš  považovat za mrtvolu,“ dívka hrdě zvedla bradu.
„Nechci tě zarmoutit, ale to stěží. Nechystám se umřít.“ – byl stále blíž, nespouštějíc pohled z jejích ňader.
„Jsi darebák! Mizera!“ dívčin hlas byl plný hořkosti.
„Ano, jsem mizera, ale alespoň to neskrývám.“ – usmál se muž pokřiveným úsměvem.
“Hajzl!“ nenávistně zasyčela.
„Cordy, no tak,“  její jméno vyslovil se zvláštním potěšením. „Kdysi si mi říkala tak hezky.

„Miláčku!“ Angelus se povýšeně usmíval.

Pak přistoupil těsně k ní, Cordy se ze strachu odsunula.

„Chceš mě zabít nebo co?“

„Nemusíš se bát, nebudu tě ani mučit, ani mrzačit. Vůbec nemám chuť zničit tak krásnou tvářičku a tělo.“
„Tak, co to má všechno znamenat?“ – dívka se přikryla polštářem před jeho žádostivým pohledem.
„Ne, v tomto okamžiku chci tebe!“ – Angelus odhodil sebeovládání, v jediném momentě přitiskl křehké tělo k posteli a stiskl dívčina zápěstí, aby zabránil jakémukoliv odporu.
„Já tě nenávidím! Pusť mě! Ty mizero! Dobytku!“ naprázdno cvakla zuby, když muž obratně uhnul hlavou.
„Do čerta!“ – ušklíbl se.

„Pomiluju tě tak, že až tě pošlu spátky, budeš žadonit, abych tě tady nechal.“
„Zabiju tě!“- zasípěla Cordélie, zoufale se zmítajíc ve snaze se osvobodit.
„Doufám, že si to rozmyslíš.“ usmál se vyzývavě, cítíc svoji sílu.
Líbat zuřivě se bránící dívku nebylo moc pohodlné a Angelus ji pustil. Ale Cordélie se příliš brzy cítila jako vítěz, muž se brzy vrátil s provazem rukou.
Přes její odpor ji přivázal k posteli nevšímajíc si jejích nadávek.
Cordy vykřikovala ty nejhorší slova, která kdy zaslechla, ale Angelus se jenom smál, pomalu si rozepínajíc košili.
„Nadáváš jak děvka.“ – usmál se zvysoka a odhodil košili na sloupek postele. – „Zmlkni, nebo s tebou naložím, jako s jednou z nich.“
Cordélie umlkla, cítíc jak se jí třesou rty.
„Prosím ne.“ – zašeptala s pocitem odsouzence, když si Angelus sedl vedle ní a zatáhl za stužku, která jí přidržovala lehoučkou látku na ňadrech. Mlčky se natáhl vedle ní a opřel se o loket. Výraz jeho tváře by bylo možné považovat za lhostejný, nebýt jeho očí. Téměr přestala dýchat, když uviděla jeho planoucí zraky.
Angelus jí položil ruku na břicho a přidržel jí stehnem nohy nad koleny. Nebyl zvláštní důvod ji přidržovat, byla pevně přivázaná, jeho doteky byly teď téměř láskyplné.
„Bojíš se mě?“ zeptal se nečekaně něžně, hladíc dívčinu jemnou pleť
„Nenávidím tě.“ zasyčela  odpověď.
„No co už, zasloužím si to.“ usmál se, jakoby takovou odpověď očekával a políbil ji na břicho.
Stiskla zuby, ale majíc na paměti jeho pohrůžku, zůstala zticha. Vůbec nevěděla, co má od tohoto muže očekávat, zvlášť když se zdálo, že se vůbec nechystá sundat si kalhoty, alespoň ne teď, ale doufat, že to nějak dopadne, taky nemohla. Zdálo se, že ho její odpor ještě víc vyburcoval, donutil změnit taktiku.
Angelus se zjevně vůbec nezajímal o její přání a úmysly. Nepřestával se dotýkat rty jejího měkkého bříška, které se bezděky stahovalo při každém polibku. Cordélie se rozhodla odradit muže ledovou lhostejností a uvolnila se. Pohnula rukou upoutanou v zápěstí měkkým provazem tak, aby se neporanila kůže, ale dostatečně pevně, aby jemné zápěstí nemohlo vyklouznout. „Zdá se, že se tak nebaví poprvé“, pomyslela si zlostně. V té chvíli upír povolil šňůrky na jejích bocích, nepřestávajíc líbat její ploché bříško.
„Cožpak se myslí, že budu odpovídat na jeho polibky?“ – ušklíbla se dívka sarkasticky a vtom div že nezasténala při něžném doteku mužských prstů. Ani jeden muž se jí ještě tak nestydatě nedotýkal, takové důvěrnosti by nikomu nedovolila. Ale, jak má zůstat lhostejná, když se jí tváře zalévají ruměncem a cítí stud nad tím, že by takové něžnosti mohly být pro ni příjemné.
Angelus přejel rukama nahoru po jejím těle od břicha až po ňadra, přikryl dlaněmi bílé pahorky s růžovými hroty, cítíc jak se třepotá její srdíčko.
Povzdychla si, když jeho prsty láskyplně pohladily jemnou pleť pod jejími ňadry. Angelus znal příliš dobře ženské tělo, než aby mohla zůstat úplně nezúčastněná, ale dívka si nikdy neuměla představit, že ji může připravit o rozum opatrné sevření bradavky jeho zuby. Za 200 let se toho hodně naučil.
„Prosím tě přestaň!“ – zavzlykala dívka cítíc, že ještě chvíli a bude prosit o něco úplně jiného.
„Nepřestanu!“ – zašeptal muž a něžně ji polechtal jazykem za ouškem.
„Prosím tě…. ne…..“ – její prosba utonula v polibku.
Dotek pevných úst byl majetnický a něžný, bylo nemožné se jim nepoddat. Dívka zradila samu sebe, když odpověděla na polibek.
Angelus jí nedovolil se vzpamatovat, nebo se zastydět a znova se vrátil polibky k tuhým bradavkám. Jeho prsty se svádivě dotýkaly nějakého úplně zvláštního bodu ukrytého mezi stehny a při těchto dotycích měla chuť křičet, svíjet se a sténat.
„Moje sladká holčičko…“ řekl Angelus sotva slyšitelně, líbajíc hedvábnou pleť na vnitřní straně stehna. 
   Nezdržela se zasténání, když se jeho rty dotkly zvlhlých záhybů, před očima se všechno rozplynulo rozkoší a muž jakoby povzbuzený tím tichým zvukem, ji začal ještě nestydatěji líbat a laskat. Dívka se zmítala v poutech ve snaze uniknout tomu nemilosrdně- něžnému laskání, ale všechno bylo marné. Dole v podbřišku jí začal bublat horoucí těžký balón, bodající maličkými výboji v rytmu jeho doteků, který hrozil už-už vybuchnout. Každý polibek neúprosně přibližoval tento výbuch, ale ve stejném okamžiku ho nějakým nevysvětlitelným způsobem oddaloval. Tiše vykřikla, když jí jeho dlaně stiskly boky a nedovolily se ani pohnout a dlouhý polibek donutil její tělo otřást se tímto výbuchem a současně neznámým pocitem blaha, které se jí rozlilo po těle.
V polovědomí ani necítila, že ji upír rozvázal, přikryl prostěradlem a odešel.

 

   Upír seděl na hromadě polštářů a kouřil. Sám nechápal, proč se tak vzteká, když viděl láskyplné pohledy, které Cordy vrhala na svého ženicha. Kdysi to byla naivná bohatá husička, ale teď je z ní inteligentní mladá žena, kterou len tak něco nezaskočí. Ani to, když pracuje pro upíra. Ale každý dotek jejích prstů působil, jako by mu vrazili kolík přímo do srdce. Jiskřičky koketnosti v jejich očích zažíhaly neznámý oheň, i když byly určeny jinému. A tenhle hlupák požádal Angela, aby byl družbou na jeho svatbě a přivezl nevěstu do kostela. Ano, toto byla jeho příležitost. Příležitost vysmát se mu do tváře a vzít si to, co už Groo považuje za své –  jeho nevěstu. A vzít si to tak, aby nezůstal ani stín pochybnosti, co se odehrálo v přepychové svatební limuzíně. Ale všechno se zhatilo, sotva ji uvidel. Anděl z nebe, jinak se to nazvat nedalo. Drahá belgická krajka závoje padala bělostnými vlnami podél tmavých vlasů, živůtek pošitý perlami objímal útlý pas, špičky bílých střevíčků dojemně vykukovaly zpoza alabastrově-poloprůhledných sukní.

   Poslušně ho následovala, dovolila mu, aby jí pomohl nastoupit do auta. Při doteku ruky v jemné krajkové rukavičce cítil, jakoby se mu o tvář otřelo neviditelné koťátko a srdce mu sevřela nezvaná, dlouho zapomenutá něha. Ještě v autě se snažil realizovat svůj plán a dokonce drze a hrubě přitiskl rty na bělostnou šíji. A když se bránil, surově ji uhodil, rozthl drahou látku jejich šatu, aby se dostal k jejimu telu.

    Vdechl voňavý dým a pokračoval ve vzpomínkách. Možná měl ujet, a zanechat Groovi jeho nevěstu v roztrhaných šatech se stopami jeho rtů na její šíji. Vlastně se už chystal to udělat, když se cíp látky přikrývající jí ňadra sklouzl a dovolil mu pokochat se smetanově – bílou nádherou.

   Angelus podlehl náhlému popudu a unesl ji na místo, kde by ji rozhodne nikto nehledal. Na místo, kde se Cordélie s Grooerom setkali. Ani na vteřinu nelitoval svého rozhodnutí. Cordélie slibovala, že z ní bude neobyčejná milenka, úplně stačilo vzpomenout si na dnešní „rozcvičku“. Škoda, že ji musel přivázat. Angelus měl rád, když ho ženy laskaly, čechraly mu vlasy, horoucně ho líbaly, ale tentokrát to jinak nešlo. Vůbec se mu nelíbila představa, že by mu chyběla část ucha nebo špička jazyka, dokonce i kousnutí do rtu bylo docela bolestivé. I když měl rád bolestivý sex, tohle bylo příliš i na jeho vkus. Povzdychl si, když si vzpomněl na sladkou měkkost jejích rtů, úplně to stačilo, aby znovu pocítil nápor touhy. Vždyť si mohl dopřát uspokojení, stejně jako ho poskytl jí. A od které doby je vlastně tak úzkostlivý? Jasně, od té doby, co sebou přinesl v náručí tmavovlasou krasavici ve svatebních šatech před nic nechápajícími zraky služebnictva. Ještě nikdy nebyla v tomto domě cizí žena, tohle byla jeho pevnost, o které málokdo věděl.

   Muž se neznatelně usmál. Však zkrotí tuto vzpurnou krásku a až jí bude mít dost, a k tomu určitě dojde, vrátí ji nazpátek jejímu ženichovi, pokud se za něho bude Groo ještě považovat. A když nebude, což je možné, Cordy si rychle najde jiného utěšitele. Angelusa trochu zkormoutil jeho vlastní cynismus, z nějakého důvodu si přál smýšlet o dívce špatně.

Znovu potáhl z dýmky a pomalu vypustil obláček kouře.

 

   Dívka se dotkla tváře a přejela prsty po rtech, které ještě nesly stopy upírových polibků. Uvnitř se jí jako špinavá pěna převalovalo pohrdání k sobě samé. Jak lehce se vzdala, jak snadno zradila svoji lásku, jak rychle zapomněla na Grooa. Bylo strašné si pomyslet, že by se s radostí oddala svému únosci, očarovaná zkušeným laskáním.

„Miláčku, odvez mě odtud. Najdi mě….. prosím, najdi mě.“ – zašeptala snažíc se neplakat. Jak neuvěřitelně slabou se ukázala ve zkušených mužských rukou.

 

Groo seděl v hoteli Hyperion s hlavou podepřenou rukama.

„Teď není čas tady sedet. Musíme je najít!“ – vykřikoval Wesley už asi posté.

„A proč? Utekla s ním. Ale proč? A proč zrovna v tento den? Na co tedy byly všechny ty přípravy, šaty, květiny, prstýnky? Proč?“

Groo už byl pořádně opilý, ale nijak se nemohl donutit, aby přestal.

„Zapojím do toho všechny. Najdeme ji, neměj obavy,“ pokračoval. Pravda, nebylo mu vůbec dobře při pomyšlení, co všechno se všechno mohlo stát. Letadlem neleteli, to vědel z dobře informavaných zdrojů. Navíc limuzínu našli v přístavu, takže by je nejspíš měli hledat na moři. Kde Angelus odvezl Cordélií, zůstalo záhadou.

 

Cordélie sebou trhla, když do místnosti vešla stejná dívka, která jí před tím, přinesla oblečení, ale hned se uklidnila.

„Pán mi přikázal, abych se o vás postarala. Jmenuji se Tatiana.“ - pronesla s výrazným ruským přízvukem.

„Pán přikázal…“ Cordy se hořce usmála, - „Potřebuji telefon.“

Táňa odmítavě zavrtěla hlavou. „To nejde.“

„Bojíš se ho?“- zeptala se posměšně.

„Pán byl na mě vždycky hodný, nemůžu ho zradit.“ – dívčiny oči zasvítily při zmínce o Angelusovi a Cordélii z nějakého důvodu píchlo u srdce při projevu takového zbožňování. Prohlédla si dívku od hlavy až po paty. Pokud s ní upír něco měl, je divné, že by se mu mohla líbit ona sama. Táňa byla drobná dívka s drobnými ňadry. Jemná tvář s modrýma očíma jenom umocnili její krásu. Dlouhé plavé vlasy byli uvázané do vrkoče a přehozené přes plece. Plavé vlasy!  Cordy se nenávistně na dívku podívala. Sama nerozumněla, proč žárlí vždycky, když padne co i jen zmínka o plavých vlasech. Tahle dívka měla jenom to štestí, že její oči nebyli zelené.

 

„Už ho znáš dlouho?“ – v její hlase se sotva znatelně zachvěly žárlivě-rozmarné podtóny. Představit si Angela, jak něžně líbá tuto dívku , bylo pro ni trýznivé.

„Dlouho ne. Brzy to budou dva roky, co pro něho pracuji. – i když její přízvuk viditelně řezal do uší, věty tvořila překvapivě správně. Táňa chvilku váhala a potom se opatrně zeptala. – „Vy jste jeho žena?“

Cordélie se strhla. – „ Ne. Jak jsi vůbec přišla na takovou hloupost?“ vykřikla

Dívka se strhla, jako by vedle ní bouchl granát.

„Pán si sem nikdy nevodí ženy. Žádné.“ – řekla plaše a pak dodala. – „A vy jste krásná. Bylo by hezké, kdyby jste se stala jeho ženou.“

„Já ho nenávidím. Copak to nechápeš! – vybuchla Cordélie. Dívce se ohromením rozšířily zraky.

„A proč jste s ním tedy přijela?“

„On… donutil mě k tomu. Já chci domů.“

 Cordélie si přitiskla konečky prstů k očím, snažíc se zadržet slzy. Táňa se na ni zmateně dívala, nevěda, co si o tom má myslet. Pán byl pro ni vždy vzorem čestnosti a spravedlivosti. A najednou tato návštěvnice říká, že tomu tak není.

„Pán je moc hodný. Určitě se vám tady bude líbit. Tady jste v bezpečí a nikdo si nedovolí vám ublížit. Poslední větu pronesla jako nějakou modlitbu . Cordy na ni se zájmem pohlédla.

„A tobě někdo ubližoval?“

„Ano, mnozí.“ – dívka se schoulila jakoby očekávala bití.

Cordélie jí pojednou bylo líto a laskavě se dotkla její ruky.

„Neboj se, já ti neublížím.“

Ťáňa se s námahou uklidnila a pohlédla na dívku krásnýma modrými očima.

„Pán mi to taky říkal, když mě koupil.“

„Koupil? Bože můj!... jako věc.“ – Cordy nevěřila vlastním uším. – „Cožpak je možné koupit živého člověka?“

„Moje matka dlužila hodně pánovi…. Jinému…. Když zemřela, dluh přešel na mě.“

Tatiana stiskla dlaně mezi koleny a Cordélie sklonila hlavu. Zdá se, že tato dívka, teměř stejně stará jako ona už toho musela v životě tolik vidět a vytrpět, že se o něčem takém nezdálo ani v tom nejhorším snu.

„On tě bil?“ – Cordélini oči byly plné lítosti.

„Ano, vždycky, když….. se mnou nebyli spokojení…. ONI.“ – Tatiana zmlkla, kolébajíc se ze strany na stranu, jak silně k sobě tiskla kolena.

„Pán tě nutil spát s muži?“ – Bála se, že je její domněnka správná.

„Ano…..“ – zašeptala Táňa. – A vy mě teď nebudete chtít ani vidět. Budu vám odporná.

„Ale jdi. Ty za nic nemůžeš. A Angelus? Jak jsi se s ním seznámila?“ – její ruka povzbudivě pohladila plavovlasou hlavu.

„Nejdřív se mi zdál stejný jako všichni ostatní. Odvedl mě nahoru, myslela jsem si, teď mě začne osahávat, ale on se mě najednou zeptal, jestli se mi tam líbí. Byla jsem tak překvapená a on se začal smát. A potom mě koupil a přivezl sem. Řekl: „ Pro Káťu je těžké, starat se o tak velký dům,  proto ji budeš pomáhat. A jestli ti někdo bude chtít ublížit, řekni to mně.“

Táňa si s ulehčením oddechla.

„Tatiano…. A Angelus? Líbal tě někdy?“ – Cordélie se nakonec rozhodla položit tuto otázku.

„Pán? Mě?“ – Ťáňa se zachichotala. – „Ne, jemu se líbí takové, jako vy, bělounké, krásné.“

Cordélie se chladně usmála.

„Vždyť jsi říkala, že si sem nevozil ženy.“

„Sem ne. Ale copak nemám oči?“ – nafoukla se uraženě. „Když jsme jeli sem, viděla jsem jak se na něho dámy dívají.“ – slovo „dámy“ zaznělo z dívčiných rtů jako nadávka. – „Na první pohled byly tak nepřístupné, hrdé, ale nejraději by mu vlezly do kalhot.

Všimla si, jak se Cordélie zamračila a rychle dodala.

„To nebylo myšleno vážně, je to muž, ale tak jako na vás, se na žádnou nedíval.“

„Mě vůbec nezajímají ty dámy.“ – poslední slovo pronesla s touže intonací jako Tatiana – „Já chci jet domů.“

„Pokud to pán nedovolí, nejde to.“ – odmítla dívka podruhé.

„Táňa… řekla jsi, že ti maminka zemřela… A otec? Proč se o tebe nepostaral?“

Cordélie to nemohla pochopit. Tatiana na ni pohlédla téměř soucitně.

„Kdo ví, kdo to byl. Jeden z TĚCH….“ – zlobně potřásla hlavou.

„Odpusť, to jsem nevěděla.“ – Cordy se omluvně dotkla ramene mladé dívky.

„To nic. Neodmítnete mě tedy?“ – dívka plaše pohlédla na návštěvnici.

„Ne. A proč jsi mi to tedy všechno vyprávěla, když jsi se bála, že odmítnu tvoje služby?“ – Cordélie skrčila nohy pod sebe.

„Lepší je říci pravdu hned. Nechci, aby se na mě pán zlobil. Ze všeho nejvíc nesnáší, když se mu lže.“ – opět odvrátila oči.

„Táňa, ty ještě něco tajíš. Proč se na mě nepodíváš?“ – Cordy se podívala, jestli má zavázané všechny stužky.

„Hned vám přinesu jiné šaty. Tohle je ….ostuda.“ – Táňa rychle vyběhla.

„Tatiano, a nebude tě Angelus hubovat? Vždyť to byl zaručeně jeho příkaz , co se oblečení týče.“ – Cordy si s potěšením oblékla bílé pyžamo z pevného hedvábí, které dívka přinesla.

„Nemyslím, že by se mu líbilo, že si vás budou prohlížet jiní muži. Vždyť nebudete pořád sedět v tomto pokoji.“ – Táňa se usadila na kraji postele, rozčesala Cordélie vlasy a zapletla je do copu. – „Pojďte, ukážu vám dům.“

„Ale vždyť můžu utéct!“ pohrozila jí Cordy.

„Odtud se nedá utéct. Jsme na ostrově.“ odvětila klidně dívka a táhla návštěvnici za sebou.

 

2. kapitola