Jakmile se jeho prsty dotkly její ruky, dívka s údivem pochopila, že ho bez reptání následuje do husté vegetace osvětlené malinkými světýlky.

„Au…“ – uklouzlo jí, když si ve tmě div že nezvrtla nohu. Mužská ruka ji v tom okamžiku uchopila kolem pasu, pomáhajíc jí v chůzi.

„Nebolí to?“ – zeptal se znepokojeně Angelus, dříve než pokračovali v chůzi.

„N-ne….. jsem v pořádku.“ – zakoktala Cordélia.

„Dobře.“ řekl a vedl ji za sebou. Po několika desítkách kroků zůstala dívka stát doslova v němém vytržení. Na temné, klidné hladině malého rybníčku se kolébaly nádherné květy leknínů. Zdálo se, že jejich stříbřité okvětní plátky samy svítí dodávajíc nádherné zahradě ještě větší kouzlo. Očarovaná touto nádherou si jenom povzdechla, když ji Angelus zezadu objal a přitiskl se k jejím zádům.

„Je to krásné, že ano?“ – zeptal se tichounce, neznatelně se dotýkajíc rty vlasů své společnice.

„Ano, velmi.“ – odpověděla stejně tiše Cordélie zapomínajíc se rozzlobit za tu troufalost.

„Ty jsi taky krásná…. Jsi tak krásná…“ – chraplavé tóny v jeho hlase dívku polekaly.

„Prosím tě, ne.“ – dívka rozevřela jeho ruce a o krok ustoupila.

„Bojíš se zbytečně, slíbil jsem, že ti neublížím.“ Angelus podržel její ruku, stáli téměř u vody.

„Prosím, vraťme se domů.“ – zaprosila dívka, jakkoliv romantické byly okolnosti.

„Dobře, vrátíme se.“ – souhlasil okamžitě.

Navzdory dívčinu očekávání se vraceli trochu delší cestou. Celou cestu ji Angelusova ruka spolehlivě podpírala, ale jí se s každým krokem dýchalo hůř a hůř, vzrušení jí svíralo hruď, blízkost studeného mužského těla vzbuzovala zcela nepřístojné myšlenky.

„Máš vynikajícího zahradního architekta.“ – pronesla tím nejobyčejnějším tónem, aby se zbavila pokušení.

„Děkuji, ale ještě jsi zdaleka neviděla všechno. Něco je třeba vidět ve dne a něco v noci.“  odpověděl Angelus hlasem profesionálního průvodce. „Podívej, tomuto místu říkám hvězdná studna.“

Skutečně, kolem byla tma, že nebylo vidět na krok, jako by se náhle ocitli v komíně a teprve vysoko nahoře, v sametovém, temně-fialovém kroužku oblohy zářily křišťálově třpytivé hvězdy.Cordélie stála se zakloněnou hlavou. Ten, kdo navrhl toto místo, byl určitě romantik. Zdálo se, že stoupá touto studnou nahoru a už-už se dotkne třpytivých zrníček. Náhle hvězdy pohasly, ale znovu se rozhořely před jejím vnitřním zrakem, teplý čarovně-něžný polibek se dotkl jejích rtů a donutil ji zavřít oči.

„Angele!“ - mihlo se jí hlavou v momentu krátké přestávky a znovu se cítila jako zrádkyně. Cordélie se opřela o ramena muže, který ji objímal a on ji v tom okamžiku pustil.

„Odpusť…“ – zašeptal Angelus líbajíc konečky jemných prstíků. V jeho očích se nepostižitelným způsobem odrážely hvězdy. Cordélie vytrhla ruce snažíc se usilovně uklidnit dech.

“Chci se vrátit domů.“ – pronesla jasně, uhýbajíc dalším dotekům. Stejně se však musela smířit s tím, že ji Angelus vzal za ruku a dokonce objal, protože cestička zdaleka nebyla rovná a podpatky se jí tu a tam zrádně o něco zachytávaly.

Dívka se s ulehčením vysvobodila z nenáviděného objetí, jakmile vstoupila na jasně osvětlenou terasu.

„Dobrou noc.“ – rozloučila se zdvořile, ale chladně a s hrdě vztyčenou hlavou se vzdálila.

Upír ji provázel pohledem a potom padl do křesla. Procházka vyšla nádherně, něžný dotek jejích rtů cítil ještě teď. Blaženě se protáhl, i pomalé svádění má svůj půvab. I když dlouho to tímto způsobem sotva vydrží. Angelus nepochyboval, že brzy svede tuto maličkou krasavici a koncem druhého měsíce bude právě tak čas se jí zbavit. Dva měsíce…. tak dlouho se s nikým nescházel, dokonce i ty nejkrásnější a nejvášnivější upíří milenky ho omrzely za pár dnů, navíc se všemožně snažily demonstrovat svoje práva na něho a vyváděly ho z míry svými rozmary.

   Hned jak se ocitla za dveřmi, se Cordélie rozběhla snažíc se dostat co nejdál od krásného muže na terase. Přece ho nenávidí, tak proč mu dovoluje, aby se jí dotýkal. A navíc stačí, aby ji Angelus políbil, a zapomene dokonce i na to, že má ženicha.

K její úlevě na ni Táňa nečekala, ale postel byla rozestlaná.

„Mysli na Grooa!“ přikázala sama sobě, zatímco se svlékala. Dlouho stála pod sprchou pouštějíc si co nejstudenější vodu. Vodu zastavila , až když byla téměř zmrzlá. Měkký froté župan ji očekával na věšáku. Jít spát nahá, dívka neriskovala a tak si natáhla pyžamo, které už mezitím začala považovat za vlastní.

Snilo se jí o procházce pod hvězdami v krásné zahradě, o bílých květech na temné hladině, ale potom se ukázalo, že to byl pouze odraz v neproniknutelných očích a cizí ústa jí darovaly opojný polibek. Cordélie se probudila a rozplakala se. Nebyl to její přítel, kdo ji ve snu líbal.

Když se vyplakala, upravila si polštář a znovu si lehla.             

 

Angelus spal beze snů a ráno se probudil odpočatý a svěží. Po ranní sprše se rozhodl posnídat, stejně neměl nic zvláštního na práci, dokud se jeho návštevnice neprobudí. Cordélie… Tá holka mu stále behala kolem hlavy ako oběžnica kolem slunce. Angelus si vzdychl. Nechová se k ní správně, ale nemůže si pomoct, když je s ním. Proč se jí pořád touží dotýkat, posadit si ji na kolena, líbat ji a laskat?

„A co kdyby….“ – zčistajasna se usmál myšlence, která ho napadla. Rychle naskládal na podnos jednoduchou snídani, kávu, housky a grapefruit.

Když vešel do Cordelinho pokoje, tiše postavil podnos na toaletní stolek snažíc se, aby s ním neklepl, sedl si vedle spící dívky a pohladil jemnou ručku.

„Vstávej lásko,….“ – zavolal, bojujíc sám se sebou. Toužil, až k zbláznění, zabořit tvář do tmavých vlasů, přitisknout k sobě spící, malátné tělo, probudit krásku polibky, ale Angelus jasně cítil, že nátlak by jen oddálil moment sblížení. Musí se držet zpátky, do doby, než se jejích očích přestane objevovat strach, kdykoliv se k ní přiblíží.

Cordy zakňourala, jak malé dítě, které nenechají dospat a pokusila se schovat hlavu pod přikrývku.

„No tak, miláčku, vstávej…. vystydne ti káva…..“ – zašeptal Angelus a přece jen políbil pramen vlasů na tváři.

„Nechci…. jaká káva…“ – dívka strčila hlavu pod polštář. – „Ještě je brzy….“

Upír se tiše zasmál a pohladil ji po zádech. Dívka si vzdychla a najednou sebou škubla, převrátila se a uskočila.

„Co tu děláš?“ – vydechla rozhořčeně.

„Přinesl jsem ti kávu.“ – odvětil muž s bezstarostným úsměvem.

„Proč?“ – rozhořčení v jejích očích se změnilo v podezření.

„Přál bych si, aby ses jako můj host cítila příjemně. Teď si můžeš vypít kávu a potom se můžeme jít projít do zahrady, dokud není horko.“

Angelus se nepřestával usmívat, hledíc na rozcuchanou dívku, která si rozzlobeně protírala oči.

„Ty stejně nedáš pokoj.“ – zavrčela. – „Dej sem to svoje kafe.“

Po ránu měla Cordélie obzvlášť špatnou náladou, věděla sama, že se chová ošklivě, ale nemohla si pomoci.

Nehledíc vpravo vlevo natáhla ruku pro šálek, ale špatně si to vypočítala a obsah se vylil na světlou, lněnou košili pána domu.

„Zdá se, že se ti líbí vidět mě takhle.“ zasmál se upír shazujíc košili na podlahu.

Anna ho obdařila těžkým pohledem zpoza obočí a ihned se odvrátila.

Zlatavý nádech jen podtrhoval mužskou krásu opáleného těla a musela odvrátit oči, aby si ho přestala prohlížet.

„No dobrá, nebudu tě přivádět do rozpaků.“ slitoval se Angelus a přehodil si přes ramena prostěradlo na způsob římské tógy.

„Vůbec mě nepřivádíš do rozpaků.“ – ušklíbla se Cordélie berouc si polovinu grapefruitu.

Teď, když měl horní polovinu těla téměř cudně přikrytou, podařilo se jí zahnat z tváří zrádný ruměnec. Nevšimla si, jak žádostivě se na ni upír dívá, zcela zaujatá vydloubáváním měkké šťavnaté dužniny lžičkou. Kávu a housky odmítla.

Po této lehké snídani dívka vyprovodila Angelusa ze dveří slibujíc, že přijde za půl hodiny na terasu. Rychle se umyla, učesala , pak se pohrabala ve věcech a našla plátěné kalhoty a téměř stejnou košili, jakou ráno viděla na Angelusovi. Samozřejmě, že se opozdila, ale muž na ni trpělivě čekal. Když ji uviděl, pomalu se zvedl.

„Procházka se ti bude líbit, jsem o tom přesvědčený.“ – prohlásil sebevědomě.

I když si dívka tentokrát předvídavě obula sandálky na téměř ploché podešvi, upír ji stejně vzal za ruku. Snažit se mu vytrhnout bylo hloupé, a tak se jen zvědavě rozhlížela na všechny strany snažíc se nebrat na vědomí silné mužské prsty, které jí sotva znatelně hladily dlaň.

Zahrada za dne nebyla vůbec podobná té noční, zdálo se, že za dne už-už uvidí elfy nebo víly, jak vesele poletují z květu na květ.

„Máš vynikajícího architekta!“ – pochválila ho upřímně, nevědouc, co obdivovat dřív.

„Už jsi to říkala včera. Jsem na to celkem pyšný.“ – usmál se Angelus spokojeně.

„No, jestli máš zásluhu na tom, že jsi našel a najal tohoto talentovaného člověka, tak se tím můžeš pyšnit.“ – pokusila se mu dívka srazit hřebínek.

„Prozradím ti tajemství, Cordy, ten architekt - to jsem já.“ – muž si zjevně vychutnával dojem, který udělal.

„Ty? To není možné.“ Cordélie nedůvěřivě potřásla hlavou.

„Nicméně, je to tak.“ rozesmál se, když spatřil její nedůvěřivý pohled.

„Myslelas, že umím jenom malovat?“ zeptal se.

Cordélie přikyvla, ale vtom si všimla tří břízek, které vypadaly úplně cize uprostřed bujné exotické vegetace.

„Ach… nevěděla jsem, že tady rostou břízy.“ Byl to podivný kontras- prosté stromy uprostred takové nádhery. Cordélie jako v tranzu přistoupila ke stromům a pohladila drsnou kůru a v očích jí zaštípalo slzami.

Angelus nechápavě pohlédl do očí plných slz. „Co je ti?“

„Já chci domů. Co mám udělat, abys mě pustil? – polkla a snažila se nevšímat si knedlíku v hrdle.

„Cožpak jsi schopná udělat cokoliv, jen abys se dostala domů?“ ušklíbl se upír nedůvěřivě.

„Kvůli Groovi udělám všechno.“ zvedla bradu Cordélie.

„A myslíš si, že on pochopí, že jsi byla se mnou kvůli němu?“ mužův úsměv teď byl plný cynismu.

„Miluje mě.“ odvětila dívka prostě, odvrátila se a potom se zachvěla, když ji Angelus neočekávaně objal.

„Propustím tě, když se mnou strávíš noc.“ zašeptal, rty se téměř dotýkajíc její šíje. „Ale tu noc musíš být jenom moje. Chci slyšet svoje jméno, chci, abys mě objímala a líbala. Bez nápovědy a připomínání…..

Cordélia sotva dýchala zmítaná protichůdnými pocity. To, co nabízel Angelus, bylo nesplnitelné, byla by to ta nejhorší zrada, ale od jeho hebkých rtů se jí podlamovaly kolena a myšlenky poletovaly jak vystrašení ptáci. Vytrhla se mu a udeřila ho do tváře, přesněji, pokusila se o to, protože Angelus jí bleskurychle zachytil ruku.

„Mizero…“ vydechla Cordélie bezmocně snažíc se osvobodit.

„Dva měsíce, zlato.“ – rozevřel prsty. – „Dva měsíce nebo jedna noc.“ Máš volbu.“

„Volbu…. „ – nuceně se rozesmála. – „Nazýváš to volbou?“

„Čeho se bojíš“ – zeptal se Angelus cynicky. – „Bojíš se, že se ti tak zalíbím, že už se nebudeš chtít se mnou rozejít? A nebo se možná…. bojíš, že se do mě zamiluješ?“

„Zamilovat se do takového darebáka, jako ty? To je nemožné.“ Cordy svraštila tvář do grimasy. „Vůbec se mi nelíbíš, tak se mě nepokoušej svádět.“

„Nicméně, moje nabídka platí, třeba si to rozmyslíš.“ – ušklíbl se muž.

“Nikdy!“ – dívka mu troufale pohlédla do očí.

„Nikdy – to je záludné slovo, miláčku. Nemusíš ho dodržet.“ Upír ji zvedl a přitiskl k břízce. Cordélie se mu snažila vytrhnout, ale neměla dost sil, aby odstrčila mnohem silnějšího muže. Ten jakoby si nevšímal jejího odporu, přitiskl své rty k sametové šíji v místě, kde plynule přechází v ramena.

„Pusť mě!“ - dívka ho chytla za vlasy, aby ho donutila přerušit nenávistně-něžné laskání. On se od ní skutečně odtrhl, pohlédl jí do očí a políbil ji na ústa. Cordélie stiskla zuby, aby neodpověděla na dotek jeho rtů. Angelus líbal umíněná ústa, jako by nenaléhal, k ničemu dívku nenutil, ale Cordélie se cítila v jeho rukou jako vosk. Bylo pro ni záhadou, jak ji dokázal současně držet na rukou a opatrně hladit jemnými prsty za ouškem, probírat se jí ve vlasech, rozechvěle a opovážlivě se dotýkat jejích ňader skrz tenkou látku a přitom ani na chvíli nepřerušit neuspěchaný, mučivě-sladký polibek.

„Tak vidíš, že je ti se mnou dobře.“ zašeptal upír spokojeně, pustil ji na zem a upravil jí košili. Cordélie mrzutě zjistila, že se zalévá rozpačitým ruměncem a že Angelus má pravdu, protože polibek byl pro ni velmi příjemný.

„To nic neznamená,“ zatřásla umíněně hlavou.

„No jestli si to myslíš, tak to tak bude.“ zasmál se Angelus šibalsky.

„Pojďme, chci ti ukázat ještě jedno místo v zahradě a potom můžeme posnídat.“

Cordélií nezbylo nic jiného, než poslechnout.

Nejdříve uslyšela šum vody a potom se stromy a keře jako kouzlem rozestoupily a před nimi se objevil nevelký vodopád nad jezerem. Vesele jiskřil průzračnými proudy, které se tříštily v jiskřící kapky a ve vodní mlze se klenula duha.

„Tobě se líbí voda? Je to už druhé jezero, které jsem tady viděla.“ nezdržela se úsměvu Cordy.

„Líbí.“  přiznal se upír a Cordélie se v duchu usmála. Při pohledu na jeho zasněný úsměv a důlky ve tvářích se jí v hrudi něco pohnulo a vůbec se to nepodobalo nenávisti. Aby zakryla svoje rozpoložení, přistoupila blíž k vodě a vydechla úžasem. Na dně jezera, jako kontrast k živému vodopádu byla zřícenina hradu. Zářící exotické rybky netečně proplouvaly nad zbytky zdí v zeleném oparu vodních řas, nad polozřícenými hradbami, které stále ještě hrozivě hleděly ostrými zuby.

„Nelíbí se ti to?“ – zeptal se Angelus.

„Je to tak smutné …. a tak krásné.“ Dívka se posadila a dotkla se vody, která byla, navzdory hřejivým paprskům, ledová. „Tak studená voda.“

„Tady je vždycky studená voda.“ taky ponořil ruku do vody.  „Musíme jít, snídaně už je hotová.“

„Ano.“ dívka setřásla z ruky kapky vody a vstala.

Angelus si všiml, jak několikrát sevřela a rozevřela pěst, aby co nejdříve zahřála prochladlé prsty.

„Ty se nemůžeš dlouho máchat ve studené vodě.“ usmál se, tisknouc její ruce v dlaních.

„To je divné, že se voda vůbec neprohřeje.“ Cordy vysvobodila svoji ruku, vůbec se jí nelíbila odezva jejího těla na nevinný dotek těchto teplých dlaní.

„Je tady podzemní řeka. Voda odtéká tudy.“ ukázal muž, přidržel Cordélií v pase a nasměroval ji směrem k cestičce.

 

Po snídani Cordélie společně s Táňou rozvěsily oblečení v šatně a taky uklidily boty do speciální skříně. Cordy musela uznat, že Angelus má bezvadný vkus. Všechny věci byly nejvyšší kvality a právě takové, jaké se jí líbily.

Dívky s tím byly hotové poměrně rychle a Cordy poslala Tatianu pryč se slovy, že si na chvíli zdřímne, protože si pořád ještě nezvykla na zdější počasí.

Když Cordélie osaměla, pohlédla na sluncem zalitý balkon. Angelusovi doteky pro ni byly stále příjemnější a žádoucnější, musí udělat něco, aby se jí už nemohl dotýkat. Dívka se svlékla do kalhotek a vkročila pod žhavé sluneční paprsky. Velmi brzy se jí udělalo špatně z horka, ale zůstávala umíněně stát, dokud se jí nezatmělo před očima.

 

Pokračovaní příště