Stín vrby - 2. kapitola




Autor: Annys


Uběhlo půl roku od doby, kdy ji vrátili z jiné reality zpět domů. Celou tu dobu si o ni Giles dělal starosti. Stále ještě neuběhla jediná noc, kdy by neplakala tak dlouho, dokud neusnula vyčerpáním. Plnila svoje povinnosti přemožitelky, ale začala ztrácet svoji sílu. Giles se snažil najít odpovědi v knihách, ale tam nic nenašel. Ztrácela se mu před očima a jemu to rvalo srdce, snažil se najít způsob, jak jí pomoci. Zrovna ten den, přesně půl roku po té události přijela Willow. Měla na sobě přesně tu stejnou sukni a košili, které měla v Buffyině snu, kdy ji přivedla zpět. Buffy se s přítelkyní pozdravila a odešla pryč. Zrovna v tu chvíli přišel Giles.

Willow: „Co se děje?“
Giles: „Bohužel, nevím, co dělat.“
Willow: „Nějaký démon?“
Giles: „Ne, anděl.“
Willow: „Angel?“
Giles: „Pořád ještě se trápí. Už úplně ztratila všechnu svoji sílu.“
Willow: „Ale ona přece patří sem.“
Giles: „Už zase jsme rozhodli proti její vůli, co je pro ni dobré a nakonec to bylo špatné.“
Willow: „Narážíte na dobu, kdy jsem ji vytrhla z nebe?“
Giles: „Přesně, protože nebe a ráj, to je podobné. V obou případech se vrátila zpět do pekla.“
Willow: „Ale ona tam nemůže být.“
Giles: „Ne, ona nemůže být tady.“
Willow: „Takže tímto mi chcete naznačit, že ji mám vrátit zpět?“
Giles: „Když jsi to dokázala způsobit, dokážeš to i napravit, ne?“
Willow: „Dokážu, ale není to správné.“
Giles: „Ne, nebylo správné vracet ji sem proti její vůli.“
Willow: „Co když tam bude nešťastná?“
Giles: „A co myslíš, že je tady?“
Willow: „Co když tam umře?“
Giles: „Předtím ale bude šťastná, to si zaslouží, ne?“
Willow: „Máš pravdu.“
Giles: „Udělala jsi správné rozhodnutí.“
Willow: „Musím počkat, až půjde spát.“

Musela čekat dlouho, protože Buffy tentokrát probděla skoro celou noc a vzpomínala. Když konečně usnula, objevila se znovu v té velké bílé místnosti.
„Co tu dělám?“ Zeptala se Buffy čarodějky.
„Já tu napravuji svoje chyby.“ Odpověděla Willow a obklopilo je bílé světlo.
Ocitla se ve známém pokoji. Stála uprostřed a přesně proti ní seděli na sedačce William a Drusilla. Byli překvapení, že ji vidí.
„Bu…Buffy?“ vykoktal ze sebe William a nervózně si rukou prohrábl vlasy.
Drusilla: „Vrátila ses?“
Buffy: „Já…já nevím.“
Do pokoje vešel Angel. Měl na sobě kalhoty a rozepnutou košili, byl rozcuchaný a vypadal, že se zrovna vzbudil. Měl skloněnou hlavu a škrábal se ve vlasech, přitom mluvil na Williama a Dru:
„Vy jste tady? Měl jsem pocit, že slyším…“ přerušil se, protože vzhlédl a uviděl Buffy.
Byla úplně jiná, než si ji pamatoval. V jeho vzpomínkách se pořád smála, ale teď byla smutná, v očích měla šedý stín a tváře opuchlé – nejspíš od pláče. Buffy byla taky překvapená jeho zjevem. Myslela si, že vstal z postele, ale byl celkově neupravený. Vlasy měl rozcuchané, košili pomačkanou a byl neoholený.
„…hlasy.“ Dokončil větu a zmateně ji dál pozoroval.
„Ahoj.“ Řekla a pokusila se o malý úsměv, který ale nakonec vypadal smutněji, než celý její výraz.
„Ahoj.“ Odpověděl jí stejně. Prudkým pohybem jí ukázal na křeslo, aby se posadila.
Teď jí to došlo, byl úplně opilý, proto se tak nemotorně pohyboval. Sám si sedl do druhého křesla naproti ní.
„Je hezké, že ses přišla ukázat.“ Řekl s takovou ironií v hlase, že to překvapilo nejen ji samotnou, ale i Drusillu a Williama.
„Nepřišla jsem se ukázat. Ale máš pravdu, raději bych měla jít.“ Řekla smutně a vstala. Vstal taky a zastoupil jí cestu.
„Ne, neodcházej.“ Dostal ze sebe a zapotácel se. Snažila se ho zachytit, ale byl na ni moc těžký, oba upadli na sedačku.
Přejel si rukou po tváři a snažil se zaostřit.
„Myslím, že teď není vhodná doba na rozhovor. Měl by ses prospat.“ řekla a vstala.
Angel na ni dál koukal, ale to už odcházela a nezbylo mu než obdivovat její krásu.
William: „Vidíš, kdybys nebyl furt v lihu, teď by ti neutekla.“
Ale jeho narážka byla zbytečná, Angel spal.

Probudil se před západem sluce. Pořád ještě ležel na sedačce. Tam končil poslední dobou hodně často, ale tentokrát to bylo jiné. Normálně se vzbudil se strašnou bolestí hlavy v prázdném pokoji, protože Dru s Williamem byli dávno ve městě. Ale tentokrát, když se vzbudil, byl přikrytý velkou vyšívanou dekou, vedle sebe měl kouřící kávu a plechovku s krví. Nikde ale neviděl, kdo se o něj tak postaral. Určitě to byla ona. Cítil její vůni všude kolem sebe. Hned vypil celou kávu, protože ta byla na bolest hlavy nejlepší. Potom vstal a šel se upravit, protože ji musí najít. Hledal ji celou noc, ale nikde ji nenašel. Jediná věc, kterou zjistil, byla, že má na sobě červené šaty s černými krajkami, které pro ni koupil. Drusilla jí je asi dala. Takže s ní mluvila. Stejně jako William, to byl vždycky její oblíbenec. Byla tady a mluvila s nimi. Byla v domě. Potom šel znovu spát a vzbudil se až po západu slunce. Poté co se vzbudil, prohlédnul si pokoj. Uklidila v něm. Ničeho se tam nedotkl od doby, kdy odešla, aby mu zůstala připomínka na ni. Teď byl pokoj uklizený a všechno čisté, i oblečení mu vyprala. To musela přijít hned potom, co usnul. Vstal a rychle na sebe něco hodil, možná bude ještě v obýváku… Nebyla tam, seděli tam akorát William a Drusilla. I v tomhle pokoji bylo uklizeno, krásně to tu vonělo. Na stole byly v malované váze květiny. Posvátně přes ně přejel konečky prstů. Skoro jakoby ještě cítil její ruce, jak květiny dávají do vázy.

„Byla tady.“ Řekl si tiše.
Drusilla: „Ano, byla tady.“
William: „Ale to jsi asi poznal.“
Angel: „Poznal.“
Drusilla: „Odešla před chvílí.“
Angel: „Proč?“
Drusilla: „Nechtěla tu být, až se vzbudíš.“
Angel: „Mluvili jste s ní?“
William: „Jasně, říkala nám, co dělala, potom, co ji odsud přenesli.“
Angel: „Oni ji přenesli?“
Drusilla: „A ty sis myslel, že utekla? Jak asi?“
Angel: „Ona říkala, že si pro ni přijdou, ale nečekala to tak brzy.“
William: „Přesně to nám říkala i ona.“
Angel šel k němu. Naklonil se a zavětřil. Potom se narovnal.
„Dala ti pusu na tvář.“ Řekl tiše, jakoby smutně, ale i znechuceně.
William: „Jak to víš?“
„Růžový lesk na rty.“ Vysvětlil a otočil se k odchodu.
Drusilla: „Kam jdeš?“
Angel: „Najít ji.“
Drusilla: „Nenajdeš ji.“
Angel: „Takže mám počkat, až zase přijde, až budu spát?“
Drusilla: „Jistě má svůj důvod, proč se s tebou nechce setkat.“
Angel: „Proč se teda vracela?“
Drusilla: „Ona nevěděla, že se vrátí. Zase jí o tom nic neřekli.“
Angel: „Co mám dělat?“
Drusilla: „Poslouchej své srdce, osud si tě najde.“
Dalších pár dní vždycky, když se po západu slunce vzbudil, byl jeho pokoj uklizený, na stole byly květiny a to stejné v obýváku. Občas na něj na stole v pokoji čekal i šálek kávy, nebo čaje.
„Takovou hospodyňku bych chtěl taky. Vždycky, když spí, přijde, uklidí mu a nachystá mu něco k jídlu, nebo k pití.“ Prohlásil jednou William, když měl jistotu, že je Angel dostatečně daleko.
Jeden den šel spát jako obvykle po východu slunce, ale měl neobvykle lehký spánek. Vzbudil se, když někdo stál vedle něj a spravoval mu deku. Chytil ji za ruku. On na ni kukal překvapeně a ona vylekaně.
„To bolí.“ Zakňučela a sjela pohledem na ruku, kterou jí pevně svíral. Pustil ji. Myslel si, že uteče, ale pořád stála na místě. Pohladil ji po ruce.
„Nemůžeš spát?“ řekla tiše a šla k němu o krok blíž.
„To ty mi nedáš spát.“ Přiznal jí se skrytou narážkou, posunul se a stáhl ji k sobě na postel.
„Nechtěla jsem tě vzbudit. Myslela jsem, že budeš spát tvrdě.“ Oba mluvili hrozně tiše, jakoby se báli, že kdyby mluvili hlasitěji, toho druhého vystraší a on uteče.
„Dnes nějak ne. Krásné květiny. Nádherně voní.“ Ukázal na pestrobarevné květiny ve váze na stole. Přitulila se k němu, pořád ještě seděla na kraji postele a drželi se za ruce.
„Můžu tady zůstat jen, než zapadne slunce.“
„Potom musíš zmizet, já vím. Jsi totiž kouzelná víla.“
„Kterou nesmíš vidět, protože přichází, když spíš.“ Pohladila ho po tváři.
Překulil se a položil jí hlavu do klína. Hladila ho po vlasech, jako dítě a on za chvíli znovu usnul. Ráno se probudil a ležel křížem na posteli, přikryla ho pokrývkou a uklidila pokoj, potom odešla. Vstal a oblékl si pečlivě vyžehlenou košili a kalhoty. Potom vyšel do předpokoje, který byl takový menší obývák vedle druhého, většího. Seděli tam William a Drusilla.

„Ahoj.“ Pozdravila ho svým obvyklým zpěvavým hláskem.
„Tady zase někdo vstal levou nohou co?“ neodpustil si narážku, když viděl, jak je Angel zase zachmuřený. Ten jako obvykle šel ke stolu, lehce přejel po květech, které tu Buffy nechala, a snažil se zachytit její vůni. V tu chvíli zbylí dva upíři věděli, že na něj nesmí mluvit. Bylo to pro něj jako ranní modlitba.
„Dnes jsem ji viděl.“ Řekl, když skončil a šel si sednout.
Drusilla: „Říkala mi to. Utekla odsud jako namydlenej blesk.“
Angel: „Víla.“
William: „No jo hochu, tak až se vzpamatuješ, jdeš s námi na tah?“
Angel: „Váš obvyklý maratón po hospodách ve městě?“
Drusilla: „Ano, půjdeš?“
Angel: „Radši běžte sami.“
William: „Neblbni, brácho, nemůžeš tady dřepět a čekat, až přijde.“
Angel: „Jednou musí přijít, když já ji nemůžu najít.“
Drusilla: „Třeba si děláš marné naděje, nepřijde.“
Angel: „Ne, přijde. Dnes udělala první chybu.“
William: „No jo, ale nesmíš ji vystrašit.“
Drusilla: „Tak my jdeme, ty na ni vzpomínej a věř.“
Angel: „Budu, do konce života.“
Drusilla s Williamem odešli. Angel vstal a taky odešel. Našel první hospodu, ve které čepovali pivo, a sedl si tam. Sedl si hned proti výčepu a hospodský si ho se zájmem prohlížel. Když do sebe Angel hodil čtvrté pivo, zeptal se ho hospodský, jestli měl špatný den.
„Špatný den? Posledních pár dní.“ Přiznal Angel a pořádně se napil.
Hospodský: „Určitě je v tom ženská viď?“
Angel: „Ne, ženská ne. Bohyně a anděl v jednom.“
Hospodský: „Tak pro tu jistě stojí umřít. Tak řekni mi, jaká je.“
Angel: „Má naprosto dokonalý ovál tváře, ve kterém září zelené oči. Dokonalou křivku růžových rtů, které jsou stvořeny pro líbání. Odzbrojující úsměv, který zahřívá při pouhém záblesku. Kolem tváře se jí lesknou lokny blonďatých vlasů se zlatými odlesky. Ty volně spadají na záda a dokonale kontrastují se zlatou pokožkou už tak bezchybného těla. Nohy… no ty jsou božské, naprosto perfektní. Když jde, vypadá, jakoby se vznášela.“
Hospodský: „Tak to máš pravdu, to musí být bohyně. Bohyně v červenočerných šatech s krásnou prdelkou.“
Angel: „Ty ji znáš?“
Hospodský: „Jestli ji znám? Chodí mi sem uklízet. Vždycky je to tu jako na zámku. Uklízí mi i doma. Ale neviděl jsem, jaký má úsměv, je pořád smutná.“
Angel: „To je ona. Víš, kde bydlí?“
Hospodský: „Přijde vždycky těsně před východem slunce a odchází, když je slunce na obloze.“
Angel: „Nikdy jsi mě tu neviděl…“
Napověděl mu Angel a hodil před něj paklík bankovek. Potom se rychle zvedl a odešel.
Hospodský: „Jako hra na honěnou. Oba se milují, ale pořád se nemůžou shodnout. Naštěstí je tu pivo…“

Angel se ještě chvíli procházel po městě a potom zamířil domů. Pozdravil Dru s Williamem a šel spát. Asi hodinu potom, co usnul, se přinutil vzbudit. Teď hleděl do očí andělovi. Zrovna dávala čerstvé květiny do vázy, když zachytila jeho pohled.
„Nechtěla jsem tě vzbudit, promiň.“ Špitla a otočila se k odchodu. Rychle vstal a chytil ji kolem pasu.
„Neodcházej. Zůstaň se mnou, prosím.“
„Nemůžu.“
„Proč sem každý den chodíš, když se mnou nechceš být?“
„Chci, ale nemůžu. Každý den se přijdu podívat, jestli si v pořádku. Když jsem tu byla prvně, vypadal jsi hrozně. Nechci, aby ses opíjel a ničil.“
„Já, chtěl jenom zapomenout. Nechápeš? Zrovna jsi mi slíbila, že se vezmeme, že budeš jen moje, potom jsi zmizela.“
„Já jsem pořád tvoje. Ale kvůli tomu, v jakém stavu jsem tě našla, jsem nechtěla, abys o mě věděl. Přišla jsem, když jsi spal. Nevím, kdy budu muset znovu odejít.“
„Nedovolíš mi aspoň na tu chvíli být s tebou?“
„Nechci, abys potom zase propadl alkoholu, až odejdu.“
„Mám řešení… neodcházej.“ Pošeptal jí do ucha a pevněji ji objal.
Jednou rukou ji stále držel za pás a druhou rukou jí rozepínal šaty.
„Ne!“ vykřikla a snažila se ho od sebe odstrčit. Měl ale mnohem větší sílu, než ona. Nechal šaty být a pomohl jí posadit se na postel. Sedl si vedle ní.
„Nemůžu…“ omlouvala se tiše, otočila se k němu, opřela si hlavu o jeho rameno a rozplakala se.
Potichu ji uklidňoval a přesunul si ji zatím na klín. Sevřel ji v náručí a chlácholil ji pocitem bezpečí v jeho objetí. Usnula, v jednu chvíli se její pláč utišil. Položil ji do postele. Zakryl ji a sám vstal. Měl jenom kalhoty, ale nedělal si s tím starosti. Vstal a odešel z pokoje. Ve chvíli se vrátil s šálkem horké čokolády. Probudila se a zmateně se kolem sebe rozhlédla. Potom se na sebe vystrašeně podívala.
„Neboj se, jsi oblečená.“ Uklidnil ji.
Posadila se a podívala se mu do očí. Podal jí hrnek s čokoládou. Vděčně se na něj podívala. Posunula se na kraj postele, takže seděli vedle sebe.
„Můžu ti zapnout šaty?“ zeptal se a ona se k němu otočila zády.
Vzal to jako souhlas. Zasněně ji pohladil po šíji a zádech, které šaty zčásti odhalovaly. Potom zapnul háčky, které předtím rozepnul.
„Děkuju.“ Hlesla a přitulila se k němu. Pohladil ji po ruce a potom ji objal.
„Neboj se, nic se ti nestane.“ Přesvědčoval ji a ona si byla jedině v tu chvíli jistá, že je v bezpečí.
Protože, když ji objímal, nikdo jiný jí nemohl ublížit. Potom znovu usnula, jako dítě ukolébané pohádkou. Dál ji držel v náručí a díval se na ni. Na tváři jí byla znát vyčerpanost a slabost. Jak dlouho asi nespí? Kdy zapadlo slunce, on měl vstát a ona odejít. Ale neudělali to. Vzepřeli se tomu a zůstali v pevném objetí jako antické sousoší zobrazující dokonalou lásku, splynutí duší. Bál se promluvit, aby ji nevylekal, nakonec první promluvila ona.
„Zůstanu s tebou.“ Řekla, ale tušil, že na konci věty chtěla říct ještě nějaké „ale“.
„Chápu to. U mě jsi v bezpečí. Nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Přísahal jí.
Znatelně se mu pohnula v náruči. Políbila ho letmo na tvář a znovu usnula. Určitě dlouho nespala, bála se. Pomyslel si a ochranitelsky ji ještě pevněji sevřel v náruči. Předtím mu položila ruku na jeho. Podíval se na ni, měla tam velkou modřinu. Potom se podíval na svoji ruku. Přiložil ji k modřině a naznačil stisk ruky. Došlo mu, že to má od chvíle, kdy jí stiskl ruku, když ji poprvé viděl. Nemívala modřiny, tedy aspoň si nemohl vzpomenout, kdy by viděl, že modřinu měla. Něco se děje. Prolítlo mu hlavou. Pohladil ji po vlasech. Klidně spala bezesným spánkem. Kochal se tím pohledem na krásu spícího anděla. Vyrušilo ho až tiché, skoro neznatelné zaklepání na dveře. Potom vešla Dru. Už dávno to nebyla ta bláznivá holka. Teď spíš s jediným copem vlasů, černých jako uhel v červenobílých šatech připomínala měšťačku. „Promiň Angele, chtěli jsme se zeptat, jestli s námi půjdeš do města.“ Řekla tiše a stoupla si vedle něj. Sjela pohledem na něj a pak na Buffy.
„Ale v tomto případě…“
„Díky, Dru.“
„Já to říkala, osud si tě najde.“ Řekla tiše a šla pryč.

Dru šla za Williamem, který čekal v obývacím pokoji s krbem.
William: „Tak jde s námi?“
Drusilla: „Ne, ten už svoje štěstí našel.“
William: „Je tam? S ním?“
Drusilla: „Ano, je. Spí.“
William: „Tak to je nebudeme rušit.“
Drusilla: „Myslím, že je to jinak.“
William: „Povíš mi to u pinty dobrého piva.“
Objal ji rukou kolem pasu a společně odešli.

Kolem půlnoci se probudila. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Potom si mu sedla na klín a objala ho. Překvapilo ho to, ale vděčně ji sevřel v náručí. Jemně ji políbil do vlasů. Chtěla něco říct, ale nevěděla v tu chvíli co. Čekala, co řekne on.
„Ty šaty ti moc sluší.“ Řekl nakonec. Otočila se tak, aby mu viděla do tváře.
„Děkuji, líbí se mi.“
„Koupil jsem je den potom co…“
„Co jsem odešla.“ Dokončila za něj větu. Tak se dotkli toho tématu, kterého se oba celou dobu báli.
„Neměla jsem na vybranou, Willow mě přenesla bez mého souhlasu. Já tu chtěla zůstat. Navždy, s tebou.“
Vysvětlila mu a v očích se jí znovu zaleskly slzy, pohladil ji po tváři a setřel jí slzy.
Potom zašeptal: „Já vím.“
Buffy: „Ty se nezlobíš?“
Angel: „Jedině na sebe, že jsem to dovolil.“
Jemně ho políbila na rty a on cítil, jak se chvěje nejistotou. Nechtěl ji do ničeho nutit, vstal a vzal ji do náruče. Chytla se ho rukama kolem krku, jen se podivil, jaká je lehoučká. Jako pírko, nebo jako anděl. Odnesl ji do kuchyně, kde ji posadil na židli.
„Určitě máš hlad.“ Vysvětlil náhlý přesun a ona jen souhlasně přikývla. Nachystal jí jídlo a ona ho hned snědla.
Buffy: „Proč se tváříš tak ustaraně?“
Angel: „Potřeboval bych něco zařídit, ale nechci tě nechat samotnou. William a Dru se vrátí až před svítáním.“
Buffy: „Klidně můžeš jít, počkám na tebe.“
Angel: „Určitě?“
Buffy: „Ano, když mi potom uvaříš tu skvělou čokoládu.“
Angel: „Dobře. Budu brzy zpátky.“ Pokusila se o malý úsměv, políbil ji do vlasů a chvatně odešel. Vzala tác a všechno nádobí, pečlivě ho umyla a uklidila. Potom si v obýváku sedla ke krbu a čekala, až se vrátí.
Angel zatím šel do hospody, ve který byl předešlý den. Hospodský ho hned poznal, ale dělal, že ho nezná. Angel si sedl proti němu a objednal si pivo.
Angel. „Našel jsem ji.“
Hospodský: „Opravdu? Bohyni?“
Angel: „Anděla. Díky.“
Hospodský: „Rád jsem pomohl. Tak teď zařiď, aby se taky někdy usmála.“
Angel: „Budu se snažit.“
Angel dopil pivo a měl se k odchodu.
„Kdyby se ptala, nikdy jsem tady nebyl.“ Řekl ještě za sebou a zaplatil za pivo víc, než bylo třeba.

Když se vrátil do domu, seděla na sedačce u krbu schoulená do klubíčka. Sedl si vedle ní a objal ji.
Buffy: „Zařídil sis, cos potřeboval?“
Angel: „Všechno. Teď tu můžu být s tebou.“
Buffy: „Vidíš, já říkala, že tu počkám.“
Angel: „A já ti to věřil.“
Ještě chvíli si povídali, než přišli William a Drusilla.
Drusilla: „Ahoj.“
William: „Nazdárek.“
Angel: „Vrátili jste se dřív, než normálně.“
William: „Dneska byla nuda. Poslední dobou bez tebe je to nuda pořád.“
Drusilla: „To víš, nás popíjení nikdy neomrzí.“
Angel: „Tak koho jste vystrašili tentokrát?“
William: „Jednu holku, ale mohla si za to sama.“
Drusilla: „Teď jdeme spát, viď?“
William: „To si piš, mazlíčku.“
Buffy: „Spikey?“
Všichni tři upíři se na ni zmateně podívali.
Angel: „Kdo je Spikey?“
Buffy: „No, přece… no to je jedno. Jen jsem si vzpomněla na toho Williama od nás.“
William a Drusilla odešli.
Angel: „Co se s Williamem u vás stalo?“
Buffy: „Zabili ho.“
Angel: „Kdo?“
Buffy: „Umřel při boji s W&H. Nakonec jste zvítězili, ale když jsme pro vás přijeli…“
Zachvěla se při špatné vzpomínce a Angel ji raději ještě pevněji objal.
Buffy: „Všichni jste byli mrtví. Ty, Spikey, Wesley, Gunn, Illyria, všichni.“
Angel: „To je mi líto. Proto jsi říkala, že ti tam nikdo nezbyl?“
Buffy: „Ano. Málem jsem omdlela, když jsem tě tady tenkrát viděla. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Nestihla jsem ti ani říct, jak je mi to líto. Jak je mi líto, že jsi musel odejít, že jsme nemohli být spolu. Neřekla jsem ti, jak tě miluji, a odešel jsi.“
Angel: „Určitě jsem to věděl. Stejně jako to vím teď. Stejně jako ty teď víš, že tě miluji a udělal bych pro tebe všechno.“
Buffy: „Máš pravdu, vím to. Proto se bojím, že zase budu muset odejít.“
Angel: „Tentokrát už jim nedovolím, aby mi tě vzali.“
Buffy: „Určitě jsi unavený, když jsi dva dny nespal.“
Angel: „Nepůjdu spát, protož bys mi utekla.“
Buffy: „Neutekla, protože půjdu s tebou.“

Znovu ji vzal do náruče a odnesl ji do pokoje. Tam ji položil na postel. Potom se otočil k velké skříni. Vytáhl z ní saténovou, hedvábně jemnou košilku. Podal jí ji a ona se k němu znovu otočila zády. Rozepnul jí šaty a pomohl jí je svléknout. Potom si oblékla košilku a lehla si do postele. Všiml si modřin, které měla po celém těle. Hlavně na nohách. Svlékl se a lehl si vedle ní. Přitulila se k němu a ve vzájemném objetí usnuli.

Po setmění se šli najíst. Potkali tam i Dru s Williamem a prohodili s nimi pár slov. Dru s Williamem odešli do města a Angel s Buffy ještě chvilku zůstali.
Angel: „Co budeme celou noc dělat?“
Buffy: „No, pokud tu s tebou zůstanu, musím si někam zajít.“
Angel: „Půjdu s tebou.“
Pomohl jí s oblékáním a společně vyrazili do víru nočního města. Buffy ho zatáhla do hospody, ve které byl předtím a mluvil o ní s hospodským. Angel se posadil u pultu a Buffy hned vběhla za pult k hospodskému a skočila mu kolem krku. Vysmátý podsaditý muž otcovského typu se rozesmál na celé kolo a objímal ji jako ztracenou dceru.
„Strýčku Matty, ráda tě vidím.“ Sdělila mu tiše a hospodský se jen usmíval. Její tvář byla ale pořád zachmuřená a nedostupná, i když vypadala, že má radost, že muže vidí. Potom ho zachytila v podpaží a táhla ho směrem k Angelovi.
„Tohle je Angel, Matte, přítel.“ Ukázala na Angela a neznatelně se jí rozzářily oči, když mu Angela představovala.
Matt: „Ahoj, jsem Matt, ale nikdy jsem o tobě neslyšel. Mám pocit, že jsem tě tu ani neviděl.“
Angel: „Myslím, že jsem tu nikdy nebyl.“
Buffy: „Časy nekončících pitek, skončily.“
Angel: „Není k nim nejmenší důvod, miláčku.“
Matt: „Jo, tak ta tě drží zkrátka, co chlape?“
Buffy: „Neštvi ho proti mně!“
Matt: „No promiň, ale dnes mi to doma tak krásně nevonělo jako vždycky, jsem teď trochu podrážděný.“
Angel: „Budete si muset najít jinou hospodyňku, tahle teď patří jen mě.“
Buffy: „Neboj, každý den za tebou přijdu, ale nebudu asi moci tak často.“
Matt: „Proč?“
Buffy: „Budu mít jisté manželské povinnosti.“
Matt: „Můj bože, ty jsi vdaná?“
Buffy: „Zatím ne, ale brzy ano.“
Matt: „To mě musíš pozvat, holčičko, tvoji svatbu si nenechám ujít.“
Buffy: „Ano, strýčku.“
Dvojice se na sebe zamilovaně podívala. Hospodský se jen usmál a oběma jim načepoval pivo. Buffy se přesunula k Angelovi a posadila se mu na klín. Hospodský se věnoval svým hostům, ale především jim. Angel hned poznal, že si Buffy našla místo v jeho srdci jako milovaná dcera. Vlastnicky ji svíral v náručí, konečně se přestala chvět nejistotou a strachem. Jistě nebude trvat dlouho a uvidí ji poprvé se usmát.

Vrátili se domů, Dru s Williamem už tam byli. Seděli na sedačce a krbu a líbali se. Příchozí je nechtěli vyrušovat, tak šli hned do Angelova pokoje. Pomohl jí vyklouznout ze šatů a převléct se do košile. Potom si lehli do postele. Přitiskli se k sobě a dívali se na sebe. Potom si už jenom povídali, dokud neusnuli. Probudili se znovu se západem slunce a skoro celou noc si potom povídali s Drusillou a se Spikem. Několik dalších dní probíhalo v jistém stereotypu, kdy si dodávali pocit bezpečí a jistotu, že se budou navždy milovat a budou navždy spolu. Byli spolu ve stejném svazku, který se zakládal jen na psychičnu a neměl nejmenší spojitost s fyzickým vztahem, který mezi nimi byl dřív, neznamenalo to ale, že se přestali fyzicky přitahovat, jen se ovládali a nehledali v tom nevyhnutelnost. Byli tak spolu už více, než týden, během něhož Buffy nabyla ztracenou jistotu a přestala se bát, zatím jen v přítomnosti Angela, ale během krátké doby se jim podařil velký pokrok. Jednou večer, po západu slunce se vzbudili a pomalu se oblékli. Potom Angel přinesl Buffy dárek. Byly to šaty s malými perličkami kolem lemu sukně.

„Děkuji, jsou krásné.“
„To ty jsi krásná, šaty budou ve tvém stínu.“ Zalichotil jí a objal ji kolem pasu.
Přejela rukou po jemné látce a zasnila se, jakoby si na něco vzpomněla. Potom se na něj podívala a usmála se. To byl ten nejkrásnější dárek, když se usmála. Políbil ji do vlasů a objal ji. Potom ho políbila, jemně a zdrženlivě. Byl jako ve snu, přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Prvně se mu zachvěla v náruči, ale pak mu polibek oplatila. Sevřel ji v náručí a cítil, že právě v tu chvíli se dostali dál. Došlo mu taky, že právě v tu chvíli je ten nejlepší čas. Oba vstali a společně přešli ke skříni. Angel úplně zezadu vytáhl bílé šaty z těch nejdražších látek ušité rukama těch nejzručnějších švadlen v zemi. Položil šaty na postel a ona přesně věděla, co tím myslí. Nebylo třeba slov. Držel ji rukou kolem pasu a ona zatím přejížděla konečky prstů po vzácné látce.
„Znamená to souhlas?“ zašeptal jí do ucha.
Buffy: „Ano.“
Angel: „Miluji tě nevím, jestli jsem ti to řekl, co ses vrátila.“
Buffy: „Možná ne přímo, ale ta slova se kolem nás vznáší po celou dobu. Taky tě miluji a budu šťastná, pokud se stanu tvojí ženou.“
V tu chvíli tam vběhl William jako velká voda a vyrušil je za snění.
„Co potřebuješ, Williame?“ zeptala se ho přívětivě.
William: „Hm, na co takové šaty?“
Angel: „Na svatbu.“
„Ty se budeš vdávat? Za koho?“ zeptal se nechápavě Buffy a ta se jen usmála.
Buffy: „Za koho asi?“
William: „A že jste se nepochlubili.“
Angel: „Právě je asi nejlepší čas, protože to chystáme co nejdřív.“
Buffy: „Musím za Mattem.“

Za pár dní jim starý kněz řekl: „Nyní vás prohlašuji za manžele“ a dá se říct, že jim to změnilo život. Ne v mnoha věcech, jejich život byl pořád stejný, ale jejich vztah byl oficiální a Angel si už mohl být naprosto jistý, že je jen jeho. Ten den rozdávali úsměvy na všechny strany. Brali se v noci a jen v pěti slavili až do východu slunce, kdy se všichni odebrali spát. Jen Matt odešel otevřít hospodu a dát každému pivo zdarma, protože jeho malá hospodyňka se právě vdala. Angel s Buffy šli spát jako každé ráno. Angel pomohl Buffy svléknout šaty a šel pro nějakou košili. Hned se vrátil s růžovou košilkou s lehkými bílými krajkami. Chtěl odnést šaty a odkrýt z postele přehoz, ale chytla se ho za ruku. Sedl si vedle ní a objal ji. Myslel si, že jako už mnohokrát potřebovala obejmout, aby se uklidnila. Objal ji a šeptal jí, že ji miluje a dokud bude s ním, nic se jí nemůže stát. Potom se na něj podívala. Viděl, jak jí září oči. Políbil ji a ona mu polibek divoce oplatila. Přejel jí rukou po zádech, měla rozpálenou pokožku. V tu chvíli mu bylo jasné, co se stane, stejně jako jí. Začal jí pomalu putovat po nahém těle. Chvěla se pod každým jeho dotekem. Začal ji líbat na krku a cítil, že mu drobnou ručkou zajela pod košili. Za chvíli byli oba nazí a leželi na posteli. Snažil se být něžný, počkat, ale těžko ovládal svoji nedočkavost, i když ho nikdy nenapadlo, že by si na ní ještě někdy něco vymohl násilím. Cítil, jak je nejistá, jak se třese. Zrychleně dýchala snad rozkoší, snad strachem. Jemně ji rty laskal na celém těle a ona se jen ovládala, aby nezačala nahlas sténat. Milostná touha ji spalovala, pod přivřenými víčky pozorovala svého milence, který jí pomohl znovu vnímat vlastní tělo. Znovu se cítila svobodná a v bezpečí, jedině v jeho náruči. Teď byli spojení a nikdo je nemohl rozdělit. Prožívali společně svou rozkoš a vnímali tělo toho druhého. Spalovala ji vášeň, vykřikla a on přikryl její ústa svými, začal ji vášnivě a nedočkavě líbat a přitom se v ní pohyboval, dokud oba nedosáhli vrcholu, kdy všechno kolem nich vybuchlo v záři barev. Bezmocně omdlela a on se zhroutil vedle ní. Připadalo jí, jakoby to bylo poprvé, co ho mohla cítit tak blízko sebe. Protože teď to bylo jiné. Když se jí dech vyrovnal, přitulila se k němu. Ležel na zádech a oddechoval. Myslela si, že spí, ale jen snil a měl zavřené oči. Trhl sebou, když cítil její vášní rozpálené tělo na svém. Usmál se a položil jí ruku na zadeček, o kterém se s radostí tak lichotivě vyjádřil hospodský. Ona teď byla jenom jeho. S žádnou ženou nikdy nezažil takovou vášeň jako s ní. Patřila jen jemu, mnohokrát ji ještě bude držet v náručí. Nebude se muset tolik krotit, protože nebude tak nejistá, ale stejně tenhle okamžik zůstane jedinečný. Byla vyčerpaná, usnula. Instinktivně se přivinula ještě blíž k němu a on ji pevně objal. Teď už se nic nemohlo stát, teď byli jen oni dva. Nemohl spát, jen ji pozoroval. Nespala ani hodinu a probudila se. Hned se setkala s jeho pohledem. Políbila ho. Vášnivě a nenasytně. Potom se vyprostila z jeho sevření. Vážně se mu podívala do očí, ale pak se usmála. Přesunula se na něj, cítila, jak je vzrušený. Objal ji a ještě jednou se vášnivě milovali, pak znovu a znovu, dokud nepadli vyčerpáním. Stulila se mu v náručí, dívala se mu do očí a usmívala se. „Miluji tě.“ Zašeptala mu do ucha. V tu chvíli mu připadal, jakoby mu to řekla poprvé v životě, stejně jako jí. Protože teď si připadala znovu zrozená. Věděla taky, že mu musí něco říct, že to před ním nechce tajit. Poznal, že jí přes tvář přešel stín, jak přemýšlela.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě, opřel se o loket a pevněji ji k sobě přitiskl.
Buffy: „Víš, když jsem sem přišla prve, byla jsem přemožitelka, pamatuješ si, jak jsem ti to řekla?“
Angel: „Samozřejmě, opakovala jsi to pořád dokola. Drusillu to hrozně štvalo.“
Buffy: „No, když mě Willow přenesla zpět domů, změnila jsem se. Už nejsem ta, kterou jsi poznal.“
Angel: „Kdo teda jsi?“
Buffy: „Člověk.“
Angel: „Nechápu.“
Buffy: „Už nejsem přemožitelka, jsem normální člověk.“
Angel: „To přece nevadí. Tady přemožitelky upíry nezabíjí, jen, když se nějaký vzepře, ale to se často nestává.“
Buffy: „Jenom jsem chtěla, abys to věděl.“
Angel: „Jsem rád, že jsi mi to řekla.“
„Já taky.“ Hlesla a usnula. Chvíli se na ni díval, než ho taky přemohl spánek. Ten klidný spánek po noci plné vášně. Po setmění už oba dávno seděli v kuchyni, když se William a Dru vyhrabali z pelechů. Přivítala je dvě rozesmátá sluníčka.
Buffy: „Proč se mračíš, Spikey?“
William: „Víš, není to snadný mít pokoj vedle vás a spát.“
Buffy: „Nechápu.“
William: „Celou noc jsme nemohli spát. Dělali jste hroznej randál.“
Buffy zrudla a dvojice upírů se šíleně rozesmála. Sedli si ke stolu a snažili se přestat smát, aby mohli vůbec promluvit.
William: „To je krásné, jak se stydíš.“
Angel: „Nemá za co, protože my přesně víme, co jste dělali vy, když jste nemohli spát.“
Drusilla: „Myslím, že nám to Angel nandal.“
William: „Jedna nula pro tebe hochu. Co jinak, jak se cítíte jako manželé?“
Buffy: „Hladově.“
To vyvolalo další záchvat smíchu. To už jí Angel nesl hrnek horké čokolády a koláč.
William: „Tys pekl?“
Angel: „Ne blbče, byl jsem v obchodě.“
Drusilla: „To snad není možný, tak on byl taky jednou něco koupit. Doteď jsme mu všechno nosili až pod nos.“
William: „Nechápu, proč začal teď, když má na to teď hospodyňku.“
Buffy: „Já jsem manželka, ne služka, to je rozdíl.“
Drusilla: „Vážně?“
Angel: „Myslím, že jste právě vyrovnali Dru.“
Buffy: „Když jsi nikdy nebyl nakupovat, kdo kupoval moje šaty?“
William: „To nekupovala Dru?“
Buffy: „Pochybuji, že by žena, i když upírka koupila takové prádlo. To mohl koupit jedině muž. Chceš ho vidět?“
William: „Jasně.“
„Nechce.“ Křikli Dru i Angel zároveň.
Buffy: „Tohle znamená bod pro mě, broučci.“
Angel: „Nakonec nad nimi zvítězíme.“
„My zvítězíme nad všemi.“ Řekla tiše a rozhlédla se kolem sebe. Teď byla doma. Nebyla sama a byla šťastná. Konečně.




KONEC POVÍDKY