Such sweet sorrow

Překlad: Alice

Autor: Hilary

Zdroj: Catnip.me.uk

            "Spiku, miluji tě."

            Když jsem mu to řekla poprvé, nevěřil mi, a jen o pár chvil později umřel, zachraňujíc svět. Jenže tentokrát je to jiné. Přes bledou tvář mu přeletí malý, unavený úsměv, zatímco se mi jeho tělo chvěje v náručí.

            "Já-" rozkašlal se, děsivý chropot, jakoby mu je celé rozervával. Stisknu ho trošku pevněji.

            "Já vím." Nemá moc času a slzy, které prolévám, mu kanou na obličej. Takhle to skončit nemělo.

            Když se k nám Spike vrátil, několik měsíců po své oběti, jako člověk, okamžitě jsem nás dva viděla, jak spolu stárneme. Budeme vést normální život, Angel chtěl, abych takový měla. Už jsem byla upečená dokřupava.

            Ale Osud, Síly, Bůh nebo prostě nějakej grázl, který má tu drzost tvrdit, že nad námi bdí, měl úplně jiné plány.

            Lupič si nás vzal na mušku, zatímco jsme bezstarostně kráčeli domů, a když se nás Spike pokusil bránit, ten darebák ho střelil. Rovnou do hrudi, přímo přede mnou.

            "Buffy?" šeptá Spike, trošku se v mém náručí zamrví a cukne sebou, když ho to zabolí. Cítím jeho krev, jeho život, teplou, vytékající do mých dlaní. Přejíždím konečky prstů přes jeho tvář, nabízím mu alespoň malinko útěchy. Zanechávám rudou stopu, hyzdící teď jeho pěkný obličej.

            "Vydrž," prosím, marně se snažíc být silná. "Sanitka tady bude každou chvíli."

            Oba víme, že to už bude příliš pozdě, ale svorně předstíráme, že tohle nejsou naše poslední společné okamžiky. Tentokrát se mi nevrátí.

            "Miluji tě," říká s námahou, a když se skláním, abych ho políbila, ze všech sil se pokouším ignorovat fakt, že jeho rty jsou stejně chladné, jako když byl upírem. Světlo se mu z očí vytrácí a jediné, co mohu dělat je držet ho, zatímco on mne opouští a odchází tam, kde, jak sama vím, je lépe. Možná se tam s ním jednou sejdu.

Loučení je takové sladké trápení.

Jež nutí mne ti říci dobrou noc,

než odnese ji jitro na slunném rameni.

* * *

O týden později.

            Je mi zima. Mrazivá pustina se zvolna zabydluje v mojí duši. Od chvíle, v niž jsem ztratila Spika, stěží s někým promluvím. Večery trávím na hlídkách, dokonce i ty, kdy to není zapotřebí, a přes den spím. Ve snech konečně mohu být šťastná, ačkoli začínám zapomínat, co štěstí vlastně je. Kdykoliv je cítím, třebas jen na okamžení, něco se stane a zmizí. Začínám chápat, jak musí být Angelovi. Zahnu za roh a chřípí se mi zachvěje.

            To není možné. Znovu větřím. Je to on. Znám Spikovu vůni stejně dobře, jako svou vlastní. Je to on, musí být. Jdu rovnou za nosem a letmo zahlédnu odbarvené vlasy. Srdce mi buší jako zvon. Je zpátky.

            "Spiku!" Dávám se do běhu, nekoukám kolem sebe, soustředěná na jediné. Najít svoji lásku.

            Najednou se ta vůně vytrácí, chlad se vrací a já se cítím sama víc, než předtím. Možná jsem si to celé vymyslela, ale jedno vím. Je pryč.

            Padám na kolena, nevnímám, že mi ranní rosa smáčí džíny. Zabořím obličej do dlaní a dovolím si truchlit.

            Minuty běží a slunce se začíná šplhat nad obzor, koupajíc svět v matně rudém jasu. To světlo mne zahřívá jen málo, ale zvedám hlavu, abych uzřela jeho barvu. Má barvu krve. Démona spatřím stěží dřív, než když už je na mě.

            Vtom se rozzáří jiskřivě bílé světlo a na chvíli mne oslepí. Když konečně zase vidím, začínají mi téct slzy radosti. Přede mnou stojí maminka, zalitá tím bílým světlem, s něžným úsměvem ve tváři.

            "Vítej domů, Buffy." Vrhám se jí do náruče, vzlykám ostošest. Obklopuje mne pocit dokonalého míru a lásky. Chlad je pryč, vystřídán teplem.

            "Je tady ještě někdo, koho musíš vidět," šeptá máma, odtahujíc se ode mne, ustoupila stranou.

            Tají se mi dech a tak zvedám ruku k ústům, jako by mi to mohlo pomoci dýchat snáz. Spike se usmívá, blíží se a skoro tančí.

            "Tohle fakt není špatný místo," říká zpěvavě, směje se a rozpíná ke mně náruč.

            Chvíli tam jenom tak stojím, s hrůzou v duši čekám, že se z tohohle snu probudím nebo na něco, co pocit čirého štěstí rozdrtí na prach.

            Když se nic neděje, ženu se k němu, objímám ho oběma rukama okolo krku a líbám s větší láskou a vášní, než jsem cítila kdy dřív.

Máma měla pravdu.

Jsem doma.

Konec