To není pravda. To přece nemůže být pravda. Teď, když konečně všem svým přátelům přiznala, co se jí stalo a čím si prošla, Giles ji opouští. Stejně jako všichni muži, které kdy milovala. Táta, Angel, Riley. A nyní se na ni vykašle také Giles. Vážně si vybral vhodnou chvíli. Zrovna když ho tak moc potřebuje. Snad nejvíc za celý její život. Poslouchala ho jen na půl ucha. Doufala, že je to jen zlý sen. Jako všechno tady. Jenže si ve svém srdci příliš dobře uvědomovala, že je to prostě další část děsivé, peklu podobné, noční můry, kterou jí nyní život byl. Z ní se jí probudit nepodaří. Najednou Buffy došlo, že musí pryč. Déle už to poslouchat nedokáže. Všichni, mimo Spika, sice vyjadřovali svou neochotu uvěřit tomu, co Giles právě oznámil, ale nikdo z nich nechápal, co to znamená pro ni. Loni přišla o mámu a dnes ztrácí muže, který jí byl po tátovi nejbližší. Takže všechno zbude jen na ni. Bude muset být dospělá a zodpovědná. Bude se muset postarat o Dawn a sehnat dost peněz, aby měly z čeho žít. Tohle všechno a navíc povinnosti přemožitelky. Bez pozorovatele. Proboha, to je snad příliš na jednu holku!

            "Já nemůžu!" zanaříkala a zamířila ke dveřím. "Tohle nedokážu." Cítila, jak se na ni upírají pohledy všech. Napůl chtěla utéct, napůl vykřičet vše, co cítila. "Dokážeš," ubezpečil ji Giles. Měkce, otcovským tónem, který ji nutil škemrat, prosit, dokonce i žebrat o to, aby ji neopouštěl. "Nevíte jaké to je," vysoukala ze sebe pracně. To už jí slzy plnily oči a hrozily, že opustí ty kouzelné zelené studánky. Moc se snažila, aby nezačala plakat, ale do pekla, už toho na ni bylo moc. "Vy nechápete, jak je těžké už jen se tady probouzet. Každý den. A vědět, odkud vás vyrvali." Na to neměli odpověď. To, jak se tvářili provinile, mluvilo za vše. Dokonce Dawn a Giles se tvářili omluvně, i když oni s tím zatraceným kouzlem neměli vůbec nic společného. Jediný Spike seskočil z pultu, na němž seděl a vydal se k ní. Jestli něco nenáviděl, pak to byl pohled na ni, když takto trpí.

            "Vím, jak je to pro tebe těžké," řekl něžně. Zastavil se těsně u ní. Vší silou odolával touze vzít ji to náruče. "Ale jestli-" "Ne!" přerušila ho. "Nepředstírej, že víš, jak se já cítím. Nemáš duši. Nemůžeš mi rozumět. Dokonce ani nevíš co cit je a-" Najednou se její oči zavřely a ona začala padat. Spike zareagoval bleskově. Vztáhnul ruce a chytil ji dřív, než spadla na zem. Už se jí ale nestihnul optat, jestli je v pořádku, protože i jeho oči se zavřely a on se poroučel k zemi. Buffy ale z náruče nepustil. V obchodě se rozhostilo ticho. Všichni přítomní totiž upadli do hlubokého spánku.

 

* * *

 

            Když se blondýnka probudila, venku vládla temná noc. Nejdříve si uvědomila, že její postel není z nejpohodlnějších. Připadala si jako princezna na hrášku. Byla otlačená a navíc ji něco škrábalo. Otevřela oči. Zjistila, že lůžkem je jí nějaký člověk. Přesněji řečeno, muž. Neznámý muž. Chvíli ho pečlivě pozorovala. Pokoušela si vzpomenout kdo to je a proč mu leží v náručí. Na podlaze. Byl oblečen trošku zvláštně. Staromódně. Anglický tvíd. Ale, i když byla skoro tma, dobře viděla, že je moc pěkný. Rysy jeho tváře byly dokonalé. Napadlo ji, že by ho mohla vzbudit, ale pak jí došlo, že by mu jen obtížně vysvětlovala, že neví ani kdo je ani kde jsou. Takže místo toho raději vstala a šátrala ve tmě po vypínači. Konečně ho našla a rozsvítila. Místnost zalilo ostré bílé světlo. Chvíli jí trvalo, než si na ně zvykla. Odevšad se ozývalo zívání a protahování budících se těl. Nešťastně zasténala. Očividně nebyli sami. Ona a ten fešák, na němž se vzbudila.

            "Hello?" ozvala se nejistě a zamířila tam, kde podle zvuku tušila ostatní. Nejdříve uviděla párek mladých lidí, asi stejného věku jako ona. Zrzka a kluk s černýma vlasama. Leželi na zemi, jako před chvílí i ona, a tulili se k sobě. Stejně jako ona a... Že by šlo o orgie? K tomu nějaký chlast a drogy? Rychle se otočila a vzala na vědomí, že o orgie určitě nešlo. Všichni byli oblečení. U stolu seděli další tři, jen pomalu se probírající lidé. Dva z nich, postarší muž a pěkná mladá žena, se o sebe opírali. Třetí dívka seděla sama. "Hello?" zavolala znovu. Konečně se zdálo, že se všichni probrali. Nebyla si jistá, zda fakt, že všichni vypadají stejně zmateně, jako se ona cítila, jí má být úlevou. Mladík, který ještě před chvilkou spal na zemi, dokázal promluvit první. Díval se plaše a na jeho hlase bylo znát, že panikaří.

            "O.k., lidi. Kdo jste a co tady dělám?" Sklidil jen prázdné, zaražené pohledy. Všichni se tvářili stejně. Zmateně a popleteně. Včetně chlapíka, na jehož hrudi se vzbudila a který si teď opatrně sedal. Už se skoro pokusila odpovědět, když se z rohu místnosti ozvalo zakňučení. Šla raději za tím kňouráním. Objevila holčičku. Vypadala tak na čtrnáct, možná patnáct. Choulila se ve stínu. "Hey," oslovila ji měkce. Dívenka měla v očích strach. "Je to o.k. Já ti neublížím," chlácholila ji.

            "Kdo jsi?" zeptala se malá vystrašeně. "Oh, já jsem... well, to bude problém. Mám pocit... že to nevím," přiznala plaše a aspoň se na malou brunetku přátelsky usmála. "Něco se nám přihodilo. Proč nezkusíš vylézt ven? Pokusíme se přijít na to, o co tady jde." Natáhla k ní ruku. Holčinka se jí chytila. Jak to tak vypadalo, měla k té cizí paní důvěru. Dovolila, aby jí pomohla na nohy a odvedla do centra místnosti. Ostatní se tam pokoušeli rozluštit jejich společný problém. Kdo jsou, kde jsou, proč tady jsou.

            "Pamatuje si někdo z vás něco? Cokoliv?" zeptal se elegantní, mírně prošedivělý pán. Všichni svorně zavrtěli hlavami. "Musíme něco dělat!" panikařil černohlávek a začal chodit po místnosti jako tygr v kleci. "Musíme se odtud dostat!" "Brilantní plán," utrousil ironicky mladý, ve tvídu oděný muž a seskočil z pultu, na kterém doteď seděl. "Uháněj ven. Nejlíp na náměstí toho nevím-kde-jsem města. Mimo jiné nezapomeň na faktor taky-si-nic-nepamatuji." Poklepal si významně na čelo. "Má pravdu," přisvědčil k rozboru situace starší pán. "Nemyslím si, že by od nás bylo moudré toulat se po venku, dokud nebudeme vědět o co tady jde."

            "Jasně. Vy Angláni vždycky držíte při sobě," ozvalo se mu v odpověď zareptání. Rejpal najednou ožil. "Hey, takže jsme v Anglii?" Zazíral s nadějí na ženské osazenstvo. "Jolly good day!" Všichni se otočili na roztomilou malou zrzku. "Ah, omlouvám se. Jen jsem to zkoušela. Takže, je mi líto. NE. S tím vlažným, skoro až puritánským britským akcentem bych to takhle nikdy zazpívat nedokázala," zasmála se nervózně a marně se snažila zakrýt své rozpaky. Tmavovlasý aktivista si povzdechl. Britové se pozorovali. To, že se tady sešli dva krajané, nemohlo být čistě náhodné.

            "Taťka?" zašklebil se mladík nejistě. "Mám strach, že ano. Jsi mi nějak povědomý," zanaříkal starší z Angličanů. "Well, takže už to konečně začíná odsejpat," konstatovala bloncka, která se probrala jako první. "Ještě někdo si vzpomíná na někoho nebo něco tady?"

            "Já jsem zasnoubená!" zajásala kočka, která se probudila u stolu, hlavu na rameni toho sexy Angličana v nejlepších letech. Zvedla ruku s prstýnkem, aby si ho každý mohl dobře prohlédnout. "To je fakt skvělý," zavrčel bez nadšení tmavovlásek. "Ale dokud nezjistíš s kým, není to relevantní." Postarší, ale zachovalý muž si sáhnul do kapsy saka pro kapesník. Najednou pocítil nutkavou potřebu vyčistit si brýle. Jenže v saku měl ještě něco mnohem užitečnějšího. Náprsní tašku. Vytáhnul ji a otevřel.

            "Všichni si najděte doklady. Pomohou nám přijít na to, kdo jsme." Pod ruku mu padnul řidičák. "Rupert Giles," zamumlal si. Hned mu bylo lépe, když aspoň věděl jak se jmenuje. "Já jsem Willow Rosenbergová," ohrnula nos nad legračním jménem dívčina s rudými vlasy. Černovlasý aktivista se sklony k panice si hlasitě oddechnul, když našel vlastní peněženku s doklady. "Já jsem Alexander Harris." "Já jsem Tara." Všechny oči se stočily na dívku, která byla až doteď zticha. Červenala se a klopila oči. "To je moc pěkné jméno. Miluju 'Gone with the Wind'!" usmála se na ni Willow. Tak něžně, že se Tara zarděla. "Díky," zašeptala nositelka starobylého keltského jména. "Tvoje jméno je také moc krásné." Usmívaly se na sebe, ale z romantického rozpoložení je vytrhla zasnoubená siréna.

            "Já jsem Anya! Našla jsem účtenky a na nich stojí, že Rupert a Anya vlastní obchod jménem Magic Box." Rozhlédli se okolo sebe a poprvé si všímali svého okolí. "Koukejte, to jsou divný věci," pípla Willow. Zvedla k očím jednu ze sklenic v regále a zblízka prohlížela její obsah. "Je to obchod s kouzelnickými potřebami," zvolala Tara vzrušeně. V rukou svírala knihu s titulem: 'Kouzla pro začátečníky' a jemně prsty hladila její titulní stránku. "Předpokládáte, že nás o paměť připravila kouzla?"

            Rupertův syn se na Anyu mračil. To, že i ona ztratila své vzpomínky, nebral v potaz. "Ty jsi zasnoubená s mým tátou?" Rupert se šťastně na Anyu usmál. Svému synovi věnoval pohled typu: Mlč! Nebo si to vypiješ, ty klacku! Byl zasnouben s touhle mladou a náramně atraktivní ženou a rozhodně neměl v úmyslu si to nechat zkazit. Rozhodl se, že troška odpoutání pozornosti neuškodí. Obrátil se na ty krásky, které zatím svá jména nikomu neřekly.

            "A co vy dvě? Víte kdo jste?" Ta mladší, brunetka, si pohladila řetízek na krku. "Myslím, že já jsem Dawn." Takže Černý Petr zbyl na syna pana Zasnoubeného a dívku, která se mu probudila v náručí. Muž, jako správný gentleman, začal. Prohlédnul si všechny kapsy a našel... nic. Zaškaredil se a hledal dál. Nakonec přece jen slavil úspěch. Ve švu saka objevil visačku. "Vyrobeno se zvláštní péčí pro Randyho," četl nahlas a zadíval se na otce. "Randy Giles? Oh, to teda nemá chybu!" zavrčel. Jmenovat se Nadržený se mu teda nezamlouvalo ani omylem. Rupert se zatvářil uraženě. "Jsem si jist, že JÁ jsem ti takové jméno nedal. Možná nápad tvé matky." Randy ještě něco mumlal, ale sedl si ke stolu. Nijak zvlášť nadšeně ovšem nevypadal. Takže už chybělo jen jedno jméno.

            "Nemám ani peněženku ani doklady ani řetízek," oznámila bezejmenná blondýnka. "Myslím, že si jméno prostě vyberu sama." "Já ti jméno dám, jestli chceš," nabídla se Dawn. Usmála se na ni. Nechtěla ji sice urazit, ale přece své jméno nesvěřím puberťačce! "To je o.k. Myslím, že to zvládnu. Myslím, že se jmenuji... Joan." Všichni, mimo Randyho, si zklamaně povzdechli. Ta holka si mohla zvolit jakékoliv jméno a přesto se pojmenovala tak obyčejně. Joan. Jen Randy si bolestně uvědomoval, že KAŽDÉ jméno je lepší, než to jeho. Takže držel klapačku. 'Co jsem proboha svým rodičům udělal?' naříkal v duchu. "Joan?" ujistila se Dawn, čímž nahlas vyjádřila myšlenky všech. "Nemůžeš si říkat Joan!" "Proč ne?" "To jméno je prostě... blah. Měla bys mi dovolit, abych tě pojmenovala já." Joan pozvedla obočí. "A jak přesně jsi měla v plánu mne pojmenovat?" "Britney." Ozvalo se davové zasténání a Joan se spokojeně usmála. "Zůstanu u Joan." "Co je špatnýho na Britney?" vyprskla Dawn. "Furt lepší než Joan." "Kašlu na to, co je lepší. Mě se líbí Joan." "Mluvíš, jako bys byla moje máma," frflala Dawn. "Yeah?" Vzhlédla k ní Joan. "Well, ty brebentíš jako má mladší sestra." Pohlédly si do očí. Bylo to přesně tak. Objaly se. Byly šťastné, že našly jedna druhou. Dokonce i když ztratily všechny své vzpomínky.

 

            "Bezva," zahlásil Randy a vstal. "Takže, když už jsme se vyrovnali s tím citlivým problémem 'Kdo jsem?' můžeme konečně vypadnout?" Všichni přikývli. Alex se usmál na Willow a nabídnul jí rámě. Došel totiž k názoru, že když se k němu po probuzení tulila, nutně musí být jeho dívka. Určitě si jsou blízcí. Willow se na něj opatrně usmála, ale neodstrčila ho. Vydali se ke dveřím. Jen Joan se zastavila a chytila Randyho za ruku. Přitáhla si ho k sobě.

            "Myslela jsem, že by jsi měl vědět, že jsme asi pár nebo tak něco. Když jsem se vzbudila na zemi, leželi jsme si v náručí." Randy se na ni chvíli tiše díval. Nevěděl co na to říct. Nebyla zrovna ten typ dívek, které ho normálně přitahovaly, ale rozhodně se mu na ní něco líbilo. Usmál se. "To je ten nejlepší důvod, proč musíme získat zpátky svou paměť." Vztáhnul ruku a pohladil ji po tváři. Hned pak se k ní sklonil, aby ji něžně políbil. Joan přivřela víčka. Čekala polibek. Hned ale zase otevřela oči dokořán. Někdo totiž zakřičel. Spolu s Randym se vrhla ke dveřím. Včas, aby viděla, jak se dovnitř vecpali dva upíři. Jeden chytil ji. Pevně. Navíc jí dal na pusu svou nemytou pracku, aby nemohla volat o pomoc. Ten druhý popadl Randyho za krk a přišpendlil ke zdi.

            "Šéf chce, abys zaplatil," zavrčel upír. "Zaplatil?" ptal se nechápavě Randy. "Nejsem si jist, že mám právě nyní k dispozici nějakou hotovost." "Ne hotovost. Koťata!" ucedil upír a na Randyho hleděl útrpně, jako by byl úplný kretén. "Koťata?" nechápal, nyní už zcela zmatený Randy. Joan se stále bezmocně zmítala v rukách svého věznitele a pomalu se začínala o Randyho bát. To ji kupodivu povzbudilo a tvrdě se zakousla do ruky, která jí tiskla ústa. Podařilo se jí osvobodit. Nevěděla proč, ale něco jí napovědělo, že má sáhnout do kapsy. Měla v ní dřevěný kolík. Vytáhla ho ven a zamířila k Randymu. Odtrhla od něj toho hnusného upíra.

            "Drž se dál od mého přítele!" zaječela a bez přemýšlení zabodla do upírovy hrudi svůj kolík. Rozpadl se na prach. Upír. Ne kolík. Druhý upír to celé sledoval. Chytrej kluk. Trvalo mu jen zlomek sekundy, než mu docvaklo, že zmizet prospěje jeho zdraví. Poslechl zdravý selský rozum. Willow za ním pohotově zabouchla dveře a zamkla. "To bylo super!" Joan ji neposlouchala. Objímala Randyho okolo pasu. "Jsi O.K.?" ptala se starostlivě. Randy kývnul. Její objetí si vážně užíval. "Zachránila jsi mne," odpověděl vděčně. Joan k němu vzhlédla a usmála se. "Rádo se stalo." Jejich rty se setkaly v měkounkém a něžném polibku. Ztratili se v sobě. Zapomněli na to kde jsou a v jak podivné situaci se nacházejí. A moc se jim to líbilo. Vyrušilo je až něčí důrazné odkašlání. Rupert na ně poněkud nesouhlasně shlížel.

            "Nechcete toho nechat? Aspoň na chvíli?" remcal. "Teď na to opravdu není ten správný okamžik. Venku je horda příšer. Jsme v obklíčení!" Joan se od Randyho neochotně odtáhla a převzala velení. "Určitě je tady zadní východ. Takže hledáme." Všichni bez řečí poslechli a začali pátrat po únikové cestě. Jenom Dawn zamířila k sestře. "To, co jsi provedla s tím upírem, fakt skvělý! Myslíš, že bych to dokázala taky? Třeba je to dědičné." Joan zavrtěla hlavou. "Tohle teda vážně zkoušet nebudeme. Teď mi pomoz najít, kde nechal tesař díru." Dawn se najednou rozšířily nozdry a začichala jako foxteriér. "Cítíš to taky?" Joan se zhluboka nadechla a vykulila oči. To teda byl pořádný smrad. Jako by se něco pálilo. Obě koukly k zataraseným dveřím. Škvírami dovnitř pronikal černý, páchnoucí dým. Venku před obchodem hořelo. Joan se vyděsila. 

            "Musíme pryč! Hned!" zaječela. "Našli jste něco?" Ze zadní místnosti se vynořila Willow a Tara. "Je tam kovový poklop. Myslím, že vede do kanálu." "Padáme," přikázala Joan. "Cože?" zavřískala Anya, která se právě vrátila do místnosti určené pro zákazníky a uviděla kouř. "Nemůžeme jen tak odejít. Co pokladna? A ty pěkné penízky v ní?" otočila se na Ruperta. Předpokládala, že ji její snoubenec podpoří. V obchodě už zbyli jen oni dva a Joan. Ostatní se vydali pod zem, do kanálů. "Anyo, drahá, musíme jít. Zůstat tady by bylo příliš nebezpečné," konstatoval místo toho klidně. "Ne!" nedala se Anya. "Musím přece ochránit zboží a HEY!" Rupert si jen povzdechl. Nekompromisně ji sevřel a hodil si ji přes rameno. Nesl ji k žebříčku, který vedl do podzemí. "Hey! Okamžitě mě pusť!" ječela Anya a bušila mu do zad drobnými pěstičkami. Rupert se zasnažil. Podařilo se mu sejít dolů, se zmítající se Anyou na rameni, aniž si srazil vaz. Dokonce ji ani neupustil. Joan scházela těsně za nimi. "Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal!" vztekala se Anya, když už zase stála na nohou. Joan ji ignorovala a bleskově jejich amnéziální partu zkontrolovala. Zalapala po dechu.

            "Kde je Alex?" Všichni se po sobě začali ohlížet. Bohužel dospěli ke stejnému závěru jako ona. Alex se jim ztratil. Joan se s nadějí koukla nahoru na žebřík. Doufala, že se na něm zjeví podsaditá postava, ale měla smůlu. Shora se na ni šklebila prázdná, tmavá díra. Randy k Joan přistoupil a položil ruku na první šprušli. "Vrátím se pro něj." Potřásla hlavou. "Ne, půjdu já." "Koukni, super-silou jsi obdařena ty. Musíš zůstat a ochránit ostatní. Vsadil bych se, že těm upírům nahoře to nepotrvá příliš dlouho a dojde jim, proč nikdo z nás ještě nevyšel ven." Vůbec se jí to nelíbilo, ale musela uznat, že má pravdu. Musela mu důvěřovat. Určitě Alexe přivede. "Buď opatrný," zašeptala a jemně ho políbila na rty. Randy se na ni ještě konejšivě usmál a pak zmizel v temnotě nahoře. Takže ona se teď mohla jenom modlit, aby se mu nic nestalo.

 

* * *

 

            Randy vylezl nahoru. Obchod byl plný kouře, takže nebylo vidět na krok. Doufal, že Alex od něj není příliš daleko. 'Jestli se sám udusím dřív, než ho najdu, už mu nepomůžu,' napadlo ho. "Alexi!" zařval pro jistotu, ale moc nedoufal, že mu někdo odpoví. A tušil správně. Ticho. Pomalu, krok za krokem, se vydal kupředu. Snažil se najít nějaké známky Alexovy přítomnosti. Už byl skoro na půli cesty ke dveřím, když si všimnul, že kouř se začíná vytrácet a on vidí mnohem lépe. Netušil proč, ale nehodlal ztrácet čas tím, že by o tom meditoval. Promnul si oči a pak už Alexe uviděl. Ležel v bezvědomí u jedné ze stěn obchodu. Bylo jasné, že je přidušený kouřem. Překvapil ho a on už nestačil utéct. Randy neváhal a, jako před chvílí Rupert Anyu, si Alexe hodil přes ramenu. 'No, táta měl teda pohlednější a lehčí náklad,' remcal v duchu a vydal se dozadu, ke vstupu do podzemí. Hlavně byl vděčný, že oba jsou stále v jednom kuse.

 

* * *

 

            Snést Alexovo bezvládné tělo, které mu leželo plnou vahou na rameni, po žebříku dolů, mu trvalo poněkud déle, ale Randy to ustál. Sotva se nohou dotknul pevné země, otočil se na ostatní, kteří už na něj čekali.

            "Mám ho," zasmál se spokojeně. Jenže reakce ostatních nebyla úplně taková, jakou si představoval. Dawn, Willow, Tara a Anya unisono zapištěly, zatímco Rupert a Joan na něj hleděli v tiché hrůze. "Oh, to je ok," pokusil se je uklidnit. Myslel, že jim jde o Alexe. Že mají strach, že je mrtvý. "Je víceméně v pohodě. Jen se nadýchal kouře." Chvíli bylo ticho. Pak k němu Joan popošla blíž. V dlani pevně svírala kolík. "Polož ho na zem a ustup," řekla chladně a nepřátelsky. "Ou... kej...," souhlasil bez odporu Randy. Nerozuměl jí, ale poznal, že se na něj kvůli něčemu zlobí. Opatrně si Alexe sundal z ramene a uložil na podlahu. Pak couvnul. Rupert a Anya se k bezvědomému hned vrhli a přitáhli si ho.

            "Joan, o co jde?" zeptal se zmateně Randy. Udělal krok vpřed, aby na ostatní lépe viděl. Pěst Joan okamžitě vystartovala a tvrdě zasáhla jeho čelist. Síla jejího úderu ho přinutila odpotácet se zpátky. Bez meškání jej popadla za paži a vyhodila ho do vzduchu jako hračku. Dopadl na zem a zůstal ležet bez hnutí na zádech. Rozkročila se na ním a sedla si na něj, takže jej přitlačila ke špinavým kamenům kanálu. K srdci mu přitiskla dřevěný kolík. "Bloody hell!" zaječel. "Co to do pekla děláš?" Už už mu skoro odsekla něco pěkně peprného, když vtom si všimla, jak se na ni dívá. Byl neskutečně zmatený. Vůbec netušil čím je.

            "Randy, ty jsi upír." Okamžitě přestal vypadat zmateně a místo toho se zatvářil nevěřícně. "To je vtip, že? Jenže já na legrácky zrovna nemám tu správnou náladu. A tohle mi navíc ani legrační nepřipadá!" Jednou rukou mu stále tiskla kolík srdci, ale tou druhou ho vzala za ruku a navedla mu ji nejprve k jeho krabatému čelu a potom k ostrým tesákům v ústech. "Bloody hell," zašeptal, když si uvědomil, že mu Joan říká čistou pravdu. "Já to nechápu. Nemám pocit, že bych byl zlý. A také si nemyslím, že bych někdy, kohokoliv z vás, kousnul. Plus... proč zabíjím ostatní upíry?" Na to mu nedokázala odpovědět. Vážně to bylo divné. Upír, co bojuje na straně dobra. Najednou vytřeštil oči.

            "Já mám duši!" Joan jen ohrnula nos. "Jsi si jistý? Zní to dost uboze." "Určitě!" přisvědčoval Randy, celý šťastný, že odhalil důvod proč není jen bezduchý zabiják. "To přece vysvětluje proč ti pomáhám a nechci tě zakousnout." Ostýchavě se na ni usmál. "A taky... předpokládám, že to je důvod proč jsme... spolu." Nemohla si pomoci, ale musela se na něj také usmát. Byla ráda, že muž, o nějž se tak moc bála, není žádné zlé monstrum.

            "To dává smysl," utrousil zaujatě Rupert. "Předpokládám, že když jsem zjistil, že se z mého jediného syna stal démon, tak jsem udělal kouzlo, které mu vrátilo duši." Joan si povzdechla. Aspoň, že nás Randy nemíní všechny pozabíjet. S touhle útěchou z něj vstala a pomohla mu na nohy. "Je mi líto, že jsem tě udeřila," řekla měkce. Randy jen pokrčil rameny. "To neřeš. Ani to moc nebolelo." Z ničeho nic se podzemím rozlehl děsivý jekot. Zadívali se na Alexe, který se právě probral a nejistě se pokoušel posadit. Třesoucí se rukou ukazoval na Randyho.

            "On-On je netvor!" Willow si hned k němu klekla. Hladila ho po vlasech a tišila ho. "To je O.K., Alexi. Randy je hodnej upír. Zachránil tě." Alex se na ni zamračil. Měl své pochyby. Jenže pak si uvědomil, že poslední, na co si pamatuje, je obchod. A jak se dusí kouřem. Nejistě k Randymu vzhlédnul. "Ty jsi mi zachránil život?" Randy kývnul. Moc toužil vrátit si svou lidskou tvář, ale nevěděl jak se to dělá. Ani nevěděl, že má tvář svého démona, když už všichni, při pohledu na něj, ječeli hrůzou. Alex se vyhrabal na zadní a popošel k Randymu. Napřáhl k upírovi ruku. Randy se na něj chvilenku zmateně koukal, ale pak ji přijal a pevně stisknul. Potřásli si rukama. Člověk a upír. "Dík, chlape," vydechl Alex úlevně. "Máš to u mě." Randy se zasmál. "Jako by se stalo."

            "Měli bychom jít," řekla Joan i když se jí z celého srdce příčilo přerušit tu dojemnou, ryze pánskou chvilku. "Ještě pořád potřebujeme nějak zařídit, aby se nám vrátila paměť." Oba kývli a všichni tři se vydali za ostatními. Jenže než vůbec stihli vykročit, shora se ozval mužský hlas. "Tudy, cítím je." Upír, kterému se podařilo včas zmizet. A nebyl sám. Joan na všechny rychle zagestikulovala, že se mají schovat a pevněji sevřela kolík. Byla připravená bojovat. Randy se postavil vedle ní. I on svíral kolík. Joan na něj zmateně pohlédla. "Co to děláš?" zašeptala. "Bojuji za dobrou věc," odpověděl. S úsměvem kývla. Bylo fajn, že na to nebude sama. Ostatní si vylezli do prázdného potrubí a ukryli se v něm. Nikdo neviděl, jak Willow z kapsy vypadl černý krystal a zůstal ležet na zemi.

            "Jsi připraven, Randy?" zašeptala Joan. "Připraven, Joan." Sotva se upíři zjevili za rohem, oba bojovníci se zhluboka nadechli, nachystaní k boji. Upírů bylo osm. Takže tohle asi nebude jednoduché. "Well, podívejme se na ně," ušklíbnul se jeden z upírů, když uviděl samotnou křehkou Joan a Randyho. "Právě vás hledáme." To od nich nebyl nejlepší nápad. Už v prvním kole totiž přišli hned o čtyři své hochy. Joan a Randymu se dařilo. Možná to nakonec bude snazší, než se na první pohled zdálo. Oba dva totiž jasně měli boj v krvi. Vzájemně si kryli záda, aby se co nejlépe ochránili. "Nepřijde ti to povědomé?" zeptala se Joan přes rameno ve chvíli, když zrušila dalšího z upírů. "Yeah," souhlasil s ní Randy. "Předpokládám, že jsme to už párkrát dělali." "Bezva zábava," zasmála se Joan a Randy rozprášil dalšího z tří upířích sirotků. "Jupí," zajásal Randy. Poslední dva probodli synchronně. Šlo to nějak moc rychle. "To už nikdo nezbyl?" utrousila Joan trošku zklamaně. "Mám strach, že ne," potvrdil její obavy Randy. Ani on z toho neměl radost. Oba by si ještě s chutí bouchli.

            "Zavolám ostatní a řeknu jim, že je po všem." Šel pomalu tunelem. Nechtěl je polekat. Najednou mu pod nohama něco křuplo. Podíval se. Podpatkem boty rozdrtil jakýsi krystal. V té chvíli se mu paměť vrátila.

 

***

 

            Byl to zvláštní zážitek. Jako dívat se na svůj život v televizi. Na celý život. Znovu zažil vše. Jak byl dítě, lidské dítě. Pak byl znovuzrozen... prostě až do dneška. Poněkud znepokojující záležitost, ale zvládnul to. Pro Buffy to bylo horší. Musela se znovu dívat na tolik věcí, na které se snažila zapomenout. Jak je opustil táta. Jak zabila Angela a poslala ho do pekel. Jak jí umřela maminka. A taky... jak se probudila v rakvi. Sama, potmě, pod několika stopami těžké zeminy. Na to všechno. Zažít to všechno jednou, bylo více než dost. Ale podruhé? A navíc takhle rychle ze sebou? To už bylo příliš. Klesla na kolena a zabořila tvář do dlaní. Tak moc toužila po tom, aby ty vzpomínky zase zmizely.

            "Bloody hell," zamumlal Spike, když viděl, jak se na její tváři objevil výraz utrpení a bolesti. Klekl si k ní. "Buffy?" zašeptal jemně. Beze slova se k němu přimkla. Zabořila mu tvář do prsou a celé její tělo se začalo otřásat vzlyky. Spike na chvíli strnul. Čekal, že ho hned zase odstrčí. Pak ji opatrně objal a přitiskl k sobě. Pořád plakala. Ostatní se pomalu nořili z roury, ve které se schovávali. Nikdo z nich netušil proč se jim vzpomínky najednou vrátily. Mimo Willow. A ta se tím nikomu chlubit nehodlala. Díky tomu, co provedla, zcela bez pochyb ztratila Taru. Všichni tiše stáli a sledovali, jak se Buffy snaží vyplakat ze svého žalu. "Měli bychom je nechat být," řekl Giles tiše. Znal ji už dlouho a dobře tušil, že jestli teď Buffy něco chce, tak je to... aby jim všichni dali pokoj. "Až se dají dohromady, přijdou." Nikdo neprotestoval. Jen kývli a šli nahoru. Jenže jak se Xander dostal zase do tunelu, něco ho zastavilo. Věděl, že to musí povědět. Kdyby to neřekl teď, tak... už by to neřekl nikdy.

            "Uh... Spiku?" Upír vzhlédl a podíval se na něj přes hlavu Buffy. "Co?" "Já jen... chtěl jsem ti poděkovat. Že ses pro mne vrátil. Zvlášť když... prostě když jsi nevěděl, že se nemůžeš udusit." Než mu Spike stihnul odpovědět, Xander se otočil a uháněl ven. "Nemáš za co," zamumlal raději Buffy do vlasů a dál ji konejšil.

 

* * *

 

            Ani jeden z nich nevěděl jak dlouho si tam v tom smrdutém kanále leželi v náručí. Buffy konečně přestala vzlykat a už jen tiše posmrkávala. Zvedla ke Spikovi uplakané oči. "Děkuju," zamumlala. Styděla se, že se zrovna před ním tak sesypala, ale... byla mu vděčná, že byl s ní. Spike začínal mít pocit, že ztráta paměti se zase tak úplně nevytratila. Už dva lidé, kteří ho znali z dřívějška, a měli dobrý důvod ho nenávidět, mu poděkovali. "Nemáš zač, mazlíčku," odvětil jí měkce. Pořád ještě nevěřil, že mu dovoluje, aby se jí dotýkal, jako právě teď. "Jsi zralá na návrat domů?" Kývla a utírala si slzy. Ostýchavě se na něj usmála. "Musím vypadat děsně." Zasmál se a zavrtěl hlavou. "Vypadáš krásně." Pohladil ji po vlasech. Byla příliš vyčerpaná, než aby mu odporovala. Pomohl jí vstát a oba vylezli nahoru.

 

            Chvíli šli úplně potichu. Spike se zoufale snažil vymyslet co říci. Rozhodně nechtěl Buffy uvrhnout zpátky do hrůz minulosti. "Nechápu, jak mne mohlo napadnout, že mám duši," zabrblal. "I když jsem to zvládal skvěle. Neupadl jsem do deprese a nezačal mluvit sám se sebou. To bys mne pak totiž musela začít oslovovat Angele." Buffy se podařilo na něj usmát. Tak napůl. Bylo jasné, že se ji snaží rozesmát. Nebylo jí do smíchu, ale říci mu to, na to neměla srdce. Zastavila se a pohlédla mu do tváře. Pozorně si ho prohlížela. "O co jde?" zakoktal zmateně. "Hele, já vím, že ty šaty nejsou zrovna cool, ale..."

            "Já-Já jen chtěla říci, že je mi to líto," řekla a sklopila zrak. Nedokázala se mu podívat do očí. Nyní už mu bylo jasné, že ji něco trápí. Omlouvala se mu stejně, jako mu před chvílí děkovala. "Um... o co jde?" zeptal se nakonec. "Víš… to, co jsem ti řekla v obchodě... že... nejsi schopen žádného citu-" "Jo tak." Spike jen bezmocně mávnul rukou. Vždycky věděl, že nemá šanci. "Zapomeň na to. O nic nejde." "Ale jde!" zaprotestovala Buffy a přišla k němu blíž. "Byla jsem na tebe zlá ve chvíli, kdy jsi se mi pokoušel pomoci." Konečně se mu dokázala podívat do očí. Viděla v nich zmatek a nejistotu. Bylo jí jasné, že si konečně musí promluvit. Už se dál nemohla tvářit, jako že se minulou noc nic nestalo.

 

            "Pravdou je, že jsem se vyděsila. Měla jsem hrůzu z toho, co jsem s tebou cítila. Jak mi bylo, když jsem tě políbila. Měla jsem strach sama ze sebe. 'Co to se mnou je,' ptala jsem se, 'jak mne může přitahovat stvůra bez duše?" Spike si povzdechl. S tímhle on nic nenadělá. Nezáleží na tom jak moc se snaží konat dobro. Získat duši? Bez šance. Jeho sklíčený pohled ji donutil dokončit to, co chtěla říci.

            "Ale dnes jsi mi něco ukázal. Bojoval jsi na straně dobra. Riskoval jsi vlastní život, abys zachránil Xandera. A nejen proto, abys získal... mne. Udělal's to prostě proto, že to bylo správné. Yeah, sice nemáš duši, ale dokážeš být hodný i bez ní." Zvedla ruku a lehce ho pohladila po tváři.

 

"A víš ty co? Už se nebojím. To, že k tobě něco cítím, není vůbec špatné."

Spike při těch slovech zalapal po dechu.

"Ty… ke mě něco... cítíš?" zeptal se nevěřícně.

Odpovědí se nezdržovala. Raději se k němu přitiskla a políbila ho.

S láskou. Upřímně. Z hloubi celé své duše.

Už neměla důvod držet se od něj dál.

Ve chvíli, kdy ho začala líbat, si najednou uvědomila, že je šťastná.

Poprvé od toho prokletého dne, kdy ji vrátili.

 

KONEC