Take heart

Překlad: Alice

Autor: dutchbuffy2305

Zdroj: Archive.Shriftweb.org

katastrofická verze konce IV.série BtVS

Varování:

drastické, morbidní, místy nechutné, pornografické a kontroverzní,

ale na druhou stranu i překvapivé a nezvyklé

ČÍST JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!

            Spike opatrně vykouknul z kanálu. Poslední dny a noci se Sunnydale stále rozléhaly výbuchy, ale teď se mu zdálo, že jich ubývá. Obloha byla zahalena kouřem a vzduch prosycen pachem hořícího masa a spálené kůže démonů. Kamkoli se podíval, viděl lidské ostatky. Torza těl vojáků i civilistů. Někteří vojáci byli produkty Adamových zvrhlých pokusů. Kříženci. Ale většinou šlo o obyčejné lidi. Zásoby krve mu došly už před týdnem a byl příšerně vyhladovělý. Dokonce i krysy opustily Sunnydale. Jak rozumná zvířátka. Proto se rozhodl zajít k Willymu. Ve válce jsou to zpravidla především hospodští, kdo si namastí kapsu a on věděl, že starý dobrý Willy se o to určitě také pokusí. Prohledání jedné z mrtvol, která ještě jakštakš držela pohromadě, mu vyneslo šrajtofli plnou dolarů. Takže, bude-li to nutné, může za krev dokonce i zaplatit.

            Sotva zahnul za poslední roh a byl už skoro u baru, narazil na Harmony. Uprostřed všeho toho smogu a sutě vypadala jako zářivá vidina oděná do bledě modrého polyesteru. Ve vlasech měla čelenku s maličkým stříbrným růžkem. Velice roztomilé, nicméně bylo jasné, že i na Harmony dolehly těžké časy, protože jinak na svém rozkošném tílku nesnesla nic, než hedvábí.

            "Spikey! Oh, medvídku, jsi celý ukoptěný a vypadáš hladově! Proč nejdeš se mnou? Mám pro tebe dobré papání a horkou sprchu," vypískla a už k němu cupitala. Překvapeně pozvedl obočí nad podezřele přátelským přijetím. "Harm?" "Copak Spikey?" Měla sice ptačí mozeček, ale i ten stačil na uchování zlosti z minula. Něco se děje, jenže... třeba je to jeho šance. "Darovanému koni," zamumlal a zkouknul její kulaťoučký zadeček, "na zuby nehleď." Přidal na hlase. "Harmony, od kdy jsi sestřička milosrdná?" Popuzeně na něj vyprskla: "S tou svojí podezíravostí jsi otravný. Víš to? To jsem přece já. Pokouším se ti pomoct... Nebo ne. Zapomeň na to. Hoši!!!" Tucet hybridních vojáků Iniciativy se vynořil jakoby odnikud a obklíčil ho.

            "Bloody hell, Harm!" zařval, když se vysmeknul kříženci Polgara-Mohra-člověk. "Co jsem ti provedl?" "Jéminkote, Spiku, jak se můžeš tak ptát? Kolík do srdce je ti málo? Navíc jsi zradil mého přítele. Dělám to pro něj." "A kdo je ten přítel? Smím-li být tak smělý." Ozvalo se odporné mlasknutí, jak Spike jednomu monstru vyrval vnitřnosti. Harmony se narovnala. Jako zázrakem ji ještě nepotřísnil žádný z chuchvalců různobarevné krve a jiných tělních tekutin, co v pravidelných intervalech létaly vzduchem. No a i kdyby, polyester se dobře pere.

            "Nejvyšší hlavoun v nové Iniciativě, Spiku. Vedle Adama vypadáš jako holka. Jeho genitálie pocházejí z- je velice mužný." Samozřejmě. Harmony byla rozená vlezdoprdelka. Vždycky se bude držet toho, kdo je NĚKDO a třeba mu i olizovat zadek dočista do čista. Pro smilování boží, jak to, že se kvůli té prokleté káče zapomněl mít na pozoru. Je jich na něj moc a co nevidět bude svítat. Jak tak minuty ubíhaly, zavládla v něm podivně zjitřená nálada. Přicházeli stále další kyberdémoni. Je dobrý bojovník a oni jsou démoni, takže se může bránit, ale... věděl, že je to jeho konec. Bylo jich prostě příliš mnoho. Tři obrovští Polgara démoni na něj zaútočili současně. Zabil prvního, druhého srazil na kolena, ale vzápětí uviděl, jak se k němu neúprosně blíží bodák - špičatá kost, kterou držel v ruce ten třetí. Přitom on sám měl pořád ještě obě ruce plné práce. Slyšel sám sebe, jak řičí pln bezmocného vzdoru. Jenže k jeho údivu se Polgara náhle děsivě předklonil, rozseknutý v půli těla a kost mu vypadla z rukou. Spike dorazil svého druhého klienta a teprve potom zaregistroval drobnou barevnou postavičku přemožitelky. Stála tam, ruce potřísněné krví a zbytky vitálních orgánů démonů, kteří udělali tu fatální chybu, že jí zkřížili cestu. Oči jí planuly podivným oranžovým žárem.

            "Jsi se mnou nebo proti mně?" zeptala se stručně. Z kluzkých prstů se jí vysmeklo čísi srdce a místo něj se objevil kolík, který měla na svém útlém nevelkém těle ukrytý bůhvíkde. "S tebou," zasupěl těsně poté, co urval dalšímu démonovi hlavu. Ať jsem zatracen, jestli vím, co tím míní, ale dalšího protivníka vážně nepotřebuju. "Tak jdeme," zavelela a prosekala jim cestu z toho pekla. Šel za ní. Byl mrzutý, ale zároveň se mu i ulevilo. To je už podruhé, co ho zachránila, víceméně, ale vděčný jí nebyl. Žába jedna nafoukaná. Sotva se jim podařilo zbavit se pronásledovatelů, zastavil se a kontroloval, jaké úhony došel jeho milovaný kožený plášť. Přemožitelka na něj čekala s rukama v bok a netrpělivě podupávala nožkou.

            "Nestůj tam tak a přestaň dělat to s tou nohou," zavrčel vztekle Spike. "Dík, že's mne zachránila, někdy na oplátku. Půjdu ti z cesty." Její trošku skelné oči hleděly skrz něj. Kriste, ta je divná. Vypadá vlastně legračněji, než Adamovi hybridi. Odjakživa byl přesvědčený, že přemožitelka je vlastně také nějaký druh démona. Možná za to může stress. Nebo sexuální napětí potlačované od té doby, co Adam před pár týdny naporcoval a povolal do služby jejího vojáčka.

            "Kterému ze slov věty 'Jsi se mnou?' neporozuměl's?" zeptala se jízlivě. "Dlužíš mi to. Následuj mě." Yeah, fajn. Počkám, až se otočí a vyrazí tam, kam má namířeno a pak co nejrychleji zdrhnu přesně opačným směrem. Než ale stihl zahnout za první roh, něco mu přistálo na zádech a povalilo ho na zem. Hlavou tvrdě narazil na obrubník, a když byl znovu schopen zaostřit, zjistil, že na něm sedí přemožitelka a chladně na něj zírá. "Řekla jsem, že mi něco dlužíš, Spiku. Znovu neutíkej. Můžu ti utrhnout hlavu stejně snadno jako ostatním démonům. Bůh je mi svědkem, že to chci udělat už pár let." Spike si povzdechl a uvolnil všechny údy. Umíněnost je jednou z jejích nejotravnějších vlastností. Počkat, spíš je otrávená ona sama. Malý zadeček tlačící mu do slabin měla pěkně rozpálený a on má navíc hlad. Nadržený je také, i když nyní myslí na jídlo. Doufal, že se u Harmony nejen nakrmí, ale užije si i sexu. Už je to dlouho, co ji měl. No nic. Když přemožitelce nemůže utéct, může ji aspoň popichovat. Významně zavrtěl boky a zakmital jazykem mezi odchýlenými rty.

            "Já věděl, že jsi na mě celá nažhavená, přemožitelko. Kvůli tomu se ale nemusíš uchylovat k násilí. Stačí jediné slůvko a rád tě obšťastním." "Cože?" Tím ji dostal a probral. Ulevilo se mu. Ten vzdálený, jakoby nepřítomný pohled v jejích očích se mu ani za mák nelíbil. Možná je na vině Adam, který převzal kontrolu nad Sunnydale. On sám nemá ani ánung, co se přihodilo s jejími malými kumpány a mámou. Jenže Buffy má být věčně sebejistá, drzá a vítězná. Toť vůle boží. Přemožitelky jsou předurčeny zvládat apokalypsy a velké pohromy levou zadní, takže on pak může pokojně lovit a zabíjet. Spěšně vstala a za límec kabátu ho vytáhla na nohy. Zdá se mi to nebo je nějak silnější? Rázným krokem se vydala na cestu a on se za ní neochotně loudal.

            "Máš pro mne v ledničce nějakou krev, přemožitelko? Jestli ne, možná mi nabídneš doušek z vlastní žíly. Řeznictví ani nemocniční zásoby už nejsou to, co bývaly a já mám hlad!" zabědoval. Ne, že by opravdu očekával odpověď, jen se mu žaludek zcela vážně svíral hlady a navíc miloval způsob, jakým se dívá, když je na něj naštvaná. "Drž hubu, Spiku," řekla, ale bez vášně. Spíš unaveně, než naštvaně. Škoda. Tiše kráčeli kouřem z tisíců požárů. Většina z nich byla založena jen tak pro legraci. Všude hořela auta, domy, stromy. Spikovi to trošku připomínalo Boxer Rebellion. To byly časy... Mimo kouře se městem šířil i odporně nasládlý pach rozkládajících se těl smíchaný s vůní opékaného masa. Děsivé lidské barbecue. Říkalo se, že maso lidí chutná podobně jako vepřové, ale on rozdíl mezi nimi rozpoznal snadno. K jeho překvapení zahnuli na Revello. Nikdy by ho nenapadlo, že si ještě někdy troufne tak blízko. Adam přece musí vědět, jak zjistit adresu její mámy. Na zahrádce před domem uviděl dva úplně čerstvé hroby. Provizorní deska hlásala, že zde odpočívá:

"Joyce Marilyn Summers, milovaná matka, 1956-2000"

Aw, do pekla. Starou Joyce měl moc rád. Příliš stará k jídlu, ale chlap si s ní skvěle pokecal. Druhý hrob:

"Tara Maclay, byla členkou naší rodiny, 1979-2000"

            To je- byla ta ostýchavá čarodějka, nesladší a nejkrásnější stvoření z nich všech. Většinou dával přednost štíhlejším a oraženějším ženám, než byla ona, ale ji by vypil dosucha s potěšením. Dnes už se takové ženy nerodí. Sladké, něžné a přece hluboko uvnitř silné.

            "Oni dostali tvoji mámu, přemožitelko?" Pootočila hlavu a po straně, jako ptáček, se na něj upřeně dívala. "Yeah. Proč se staráš?" "Měl jsem Joyce rád. Byla správná." "Huh." Chová se jako robot. Děsivý robot, kterému pro tuto situaci chybí algoritmus chování. Robot s žárovičkami místo očí. Otevřela dveře. Byly prokopnuté a ledabyle opravené. Někdo na ně dlouhými hřebíky přibil jen nahrubo ohoblovaná prkna. Spike opatrně vešel dovnitř a s překvapením zaznamenal, že jeho pozvání nebylo zrušeno. Hloupá, hloupoučká přemožitelka. Jenže kam šla? "Spiku!" Její netrpělivý hlas se k němu nesl ze sklepa. Povzdechl si a šel za ním. Uslyšel tlukot dalších tří srdcí. To musí být její kamarádíčci. Jak dojemné. Nedokázal si představit, proč sem přemožitelka pozvala zrovna jeho. Odjakživa měl k postu jejího oblíbence na míle daleko. Navíc je rozeštval, takže si celý její gang šel navzájem po krku. Kdyby mezi ně svými žvásty nezasel sémě sváru, mohli být v boji s Adamem mnohem úspěšnější. Do hajzlu s tím. Z myšlení ho vždycky rozbolela hlava. Co když svět už nikdy nebude jako předtím...?

             V matném světle, které ve sklepě panovalo, uviděl tři nehybné postavy ležící na lehátkách a matracích. Pod pokrývkami se ostře rýsovala kolena a vyhublé kyčle. Vůbec se nehýbali. Vzduch páchl nemocí a vyčerpanými, nemytými lidskými těly. Už na to přišel. Je tady knihovník, čarodějka a ten chlapeček, který po přemožitelce pořád beznadějně slintá.

            "Co se jim stalo, mazlíčku?" zeptal se zvědavě. Popošel vpřed a šťouchnul kluka botou do žeber, ale ani to zemdlelé tělo nepřimělo k reakci. Dokonce ani přemožitelka nezareagovala. To nesnášel. Popichovat ji a škádlit, byla jedna z mála radostí, co mu v životě zůstala. Přemožitelka popadla láhev a hltavě se napila. Bylo to od ní poněkud netaktní, protože on měl také žízeň. "Nejsi příliš pohostinná, že lásko? Mohla bys mne nechat ze svého křehkého krčku aspoň usrknout." Přemožitelka si jen povzdechla. Spikovi skoro chybělo její protočení očí. Svlékl si kabát a usadil se na zaprášenou pračku. Přemožitelka by ji měla používat častěji. Její šaty mají k původnímu vzhledu daleko. S rozkoší se protáhl a zkontroloval, že se mu rány z boje pěkně hojí. Sice ne tak rychle, jako kdyby byl sytý, ale obstojně. "Co ode mne chceš, přemožitelko? Začínám se tady nudit." Postavila se přímo před něj a zkřížila ruce na prsou. Těžce polkla.

            "Chci, abys zabil mé přátele." "Co?" Určitě jsem neslyšel správně. Přece existují i jiná slova končící na 'il. Nosil. Fotil. Krmil. O čem to mluví? Sklopila oči a promluvila tak tichounce, že se musel hodně snažit, aby ji slyšel.

            "Udělali jsme kouzlo, které mi mělo pomoci Adama zabít. To kouzlo nás všechny spojilo a umožnilo mi využít sílu mých přátel. Jenže se mi nepodařilo to spojení přerušit a místo, aby mi poskytovali esenci svého já, odčerpávají tu moji. Moje srdce, můj duch a moje mysl jsou díky našemu spojení stravovány. Potřebuji, abys je zabil." Spike seskočil z pračky a začal rázovat po místnosti. Vsedě mu to nemyslelo. "Předpokládejme, že bych je mohl zabít - což já nemůžu, protože mám ten svinskej chip, pamatuješ - proč já? Proč to neuděláš sama?" Vlastně, tohle je situace k nezaplacení. Přemožitelka žebrá, aby zabil její kamarády. Kdyby mu to někdo vykládal, nevěřil by ani slovo.

            "Nemůžu," přiznala na rovinu a postavila se mu do cesty. "Myslíš, že jsem to nezkoušela? Kouzlo to nedovolí. Dokonce ani, když mi Giles nařídil, abych to udělala." "Ale, ale..." Spike bezradně rozhodil ruce do vzduchu. "Tohle není legrace, přemožitelko! Není v tom pro mne žádná výzva, žádný lov a dokonce ani žádný boj. Proč bych to dělal?" "Protože jinak bych mohla zabít já tebe?" navrhla Buffy podivným, skoro mechanickým hlasem, s tváří bez výrazu. Současně sevřela nepřirozeně silnýma rukama jeho hlavu a začala jí otáčet jako zátkou v lahvi. Kdyby pokračovala, mělo by to jasný důsledek. Hlava a tělo by už nadále nebyly zajedno. Spike jí věřil.

            "Dobře, dobře. Udělám, co chceš. Teda zkusím to. Víš, co tím myslím. Chip spustí a já si nebudu schopný ani zavázat tkaničky u bot." "Je samozřejmé, že to uděláš, Spiku," ubezpečila ho. "Přece chceš zůstat šťastně nemrtvý, nemám pravdu?" "Proč se namáhám, eh, vůbec mě neposloucháš. A všechno, co z toho budu mít já, je bolest a nuda. Zábava žádná. Ale stejně, nejdřív se potřebuji najíst. V mém stavu stačí malá migréna a jdu k zemi," oznámil sveřepě. Uvidíme, jestli ji dokážu vyburcovat. Přiblížila se k němu, aby přezkoumala jeho zranění. "Aw, je to vůbec Big Bad, když kvůli bolístce omdlí jako malá holčička?" vysmívala se mu. Vytáhl triko z kalhot, aby jí ukázal velikou díru, která mu zela na boku. Nějaká bestie se zuby jako žralok si tam na něm během boje pochutnala, aniž si toho v první chvíli vůbec všiml. "A co tohle, eh? Z té ztráty krve na mě vážně jdou mdloby!" Horkými prstíky se dotkla rozšklebených okrajů rány a on všemu navzdory ucítil příjemné rozechvění. Když si odmyslel, že je přemožitelka, bojovnice, byla přesně tím typem dívky, co rád při jídle šoustal, ze které by pil tak dlouho, dokud by mu neumřela v náručí. Úplně cítil, jak její měkounké, sexy tělíčko malátní a těžkne, ještě naposledy se zaškube a pak navždy znehybní. Na odcházejícím životě je něco nádherného. Je to mnohem víc, než jen plné břicho a uspokojené pohlaví. Jenže má smůlu. Tahle kočka by mu nakopala zadek a navíc cítí, že jí dluží čestnou smrt. Měl bych se konečně oprostit od těch svých hloupých zábran. Přemožitelka vytáhla nůž a bleskově si pořezala zápěstí.

            "Tu máš," řekla klidně, jako by mu nabízela šálek čaje. Vůně čerstvé lidské krve naplnila vzduch a on na ni instinktivně zareagoval. Bělostné zuby se prodloužily v tesáky, do genitálií se mu nahrnula krev a on hladově zavrčel. "Dal bych přednost tvému sladkému krčku, přemožitelko," provokoval, ale protestoval jen na oko. Už se shýbal a začal hltat krev pomalu vytékající z žíly. Od chvíle, kdy naposledy ochutnal čerstvou krev kořisti, uplynul skoro rok a Spike se teď cítil jako v ráji. Sál tak mocně, jak mohl a přitáhnul si Buffy blíž, aby parazitoval i na teple jejího těla. Chtěl ji celou. Nakonec mu ruku vyškubla. Zafuněl a poslepu po ní chňapnul, aby ten lahodný rudý pramen dostal zpátky. Když konečně otevřel oči, v nose ho zašimral zvláštní pach. Spíš vůně. Přemožitelce se to líbilo! Dech měla rychlý a mělký, a zduřelé ztvrdlé bradavky hrozily, že propíchnou krátké ušmudlané tričko. Nerozpakoval se ani okamžik, tak sladká nabídka se neodmítá. Popadl ji za boky a přitiskl ztopořené mužství ke svůdnému podbřišku. Na chvilenku se mu podvolila. Oči zavřené, tělo se pohupovalo v pravidelném rytmu. Potom ho bez varování udeřila loktem do tváře. "Ty jsi takové prase, Spiku! Drž své špinavé pracky ode mne dál!" Spike zůstal ležet na zemi s rozbitým nosem, ale kašlal na to.

            "Líbilo se ti to, přemožitelko. Věděl jsem, že tě starej Angelus dobře vytrénoval. Věděl jsem to. Co to s tebou dělalo? Pobavila ses s prasetem? Budeš prasečí fanynka?" "Cože? Drž hubu, Spiku. Prostě udělej to, cos slíbil." Spike popotáhl, aby zadržel krev, co mu tekla z nosu, a zbytek slíznul. Ani kapka nazmar bylo jeho krédem.

            "Má někdo přednost? Kdo půjde první?" zeptal se odevzdaně. Udivilo ho, že přemožitelka okamžitě odpověděla. "Yeah. Vezmi Xandera. Zraňuje mne nejvíc. Je srdcem party. Drží nás pohromadě. Možná postačí, když zabiješ jen jeho a smrt ostatních už nebude zapotřebí." Spike pokrčil rameny. Co by se staral, bylo mu to lhostejné. "Jak chceš, abych to udělal? Myslím, že vysát ho nemůžu. Chip mě zneškodní. Nestačím vypít dost, abych ho zabil. Mám mu srazit hlavu sekerou?" Její strnulou tvář cosi lehce zčeřilo, ale zmizelo to dřív, než stihnul zjistit, o co šlo. Potom rychle zavrtěla hlavou."Ne. Musíš mu vyjmout srdce. Rukama nebo nožem. Čímkoliv." "Nůž bude lepší. Musím to zvládnout dřív, než se chip aktivuje." Beze slova mu nůž podala. Popošel k chlapci, netečně ležícímu na lehátku. Harrisova tvář byla pohublá a ochablá. Hruď se stěží pohybovala. Vtom ho něco napadlo. "Neměla bys kbelík, přemožitelko? Nachytáš do něj pro mne krev, až omdlím bolestí." Nečekal na odpověď a rozhlédl se. Sundal z police naprasklou nádobu plnou staré špíny. "To bude stačit." Buffy mu ji prakticky vyrvala z rukou a začala tu zaprášenou neforemnou věc něžně kolébat v náručí.

            "To je Angel, Spiku. Ruce pryč." Spike hrůzou vyjekl dřív, než tomu stačil zabránit. "Angel? Slyším dobře? Kdo ho dostal?" Takhle si tedy Angelův konec nepředstavoval. Popel v květináči po Joyce. Vlastně si nikdy nepomyslel, že Angel by mohl nebýt. Ten stařec měl navěky dumat a mračit se někde za rohem. Takže teď jsem zůstal opravdu úplně sám. Její tvář byla děsivě hladká a nevzrušená. Pomalu sklopila víčka a skryla před ním pohled očí barvy zralých nektarinek.

            "Adam, samozřejmě," odpověděla přemožitelka měkce. "Angel mi přijel na pomoc, ale selhal. Zemřel jako hrdina." Spike k tomu chtěl něco dodat, ale nakonec zůstal zticha. On sám hrdina nebyl. Proč by měl chtít být hrdinou? Hrdinové jsou nudní chlapíci se zachmuřeným čelem, kteří kráčejí světem a zachraňují panny v nesnázích. A to si za to pěkně prosím nevezmou ani jejich panenství ani krev ani bohatství a pak prostě umřou. Nic pro něj.

            Buffy na něj tiše hleděla, potom úsečně kývla a z umělohmotného kbelíku, který stál pod umyvadlem, vyndala mop a hadry. "Je to O.K.? "Jistě," přisvědčil a rozhalil křiklavou ušpiněnou košili, co měl Harris na sobě. Triko pod ní prostě rozříznul. Bledá kůže barvy olivového oleje mu pevně obepínala žebra. Chlapec byl tak hubený, že Spike skoro viděl, jak mu na jihovýchod od hrudní kosti tluče srdce. Nejdříve si nasucho vyzkoušel pohyby, které ho čekaly. Musel udělat jeden rychlý řez a pak vytrhnout srdce. Neměl čas otevřít nejprve hrudník. Zhluboka se nadechnul.

            Říznul rychle a hluboko. Pevně uchopil srdce a vyškubnul je z hrudi ve chvíli, kdy už mu mozkem cik cak probíhaly první vlny oslepující bolesti. Ohňostroj, který mu jeho maličký pyrotechnik v hlavě odpálil, ho srazil k zemi. Poslední, co viděl, byla jasně rudá krev stříkající do vzduchu jako vodotrysk.

* * *

            Dru mu olizuje svým chladným drsným jazykem tvář. Bože, tohle mi tolik scházelo. Skoro se rozbrečel štěstím. Ale udržel se. Dru nesnáší, když fňuká a je sentimentální. Pokud to ovšem neprojevuje tím, že jí dává dárky a udělá všechno, co jí na očích uvidí. Na hrudi ucítil mírný tlak jejích prsou, ale... něco je špatně. Oblá ňadra hřála, místo aby chladila. Donutil se zvednout těžká opuchlá víčka a... hleděl přímo do tváře přemožitelky. Omývala mu obličej vlhkou žínkou. Pohled měla vážný a soustředěný. Spěšně oči zase zavřel, aby mohl přemýšlet. Dobrá, kde začít? Přemožitelka. Ňadra. Žínka. Tohle nikam nevede. Vzdal to a raději začal mapovat své okolí. Pach krve, ne zrovna čerstvé, tak hodinku dvě staré, se loudal místností jako žhavá smyslná holka zralá k nakousnutí. Teplé měkké paže mu vklouzly pod hlavu a jemně ji pozvedly. Spike do vývoje věcí nijak nezasáhl. Byl příliš zmatený, než aby udělal něco tak samozřejmého, jako kousnout jejich majitelku do krku a vysát dosucha. Ne, počkat, má nějaký důvod to neudělat, ale momentálně si nedokázal vybavit jaký.

            Pod nos mu strčila šálek s krví. Vděčně pil. Přemožitelka mi nabízí krev? Co to... Krev mu konečně aspoň trošku pročistila mysl a náhle byl schopný rozpoznat ostatní neurčité pachy okolo něj. Revello Drive, pravděpodobně sklep. Scoobies jsou také někde tady.

            Pro umučení boží, pil jsem bujón z mrtvého Xandera! Vytřeštil oči. Ztracená paměť mu zaplavila mozkové závity. Posadil se celý zhrozený svou slabostí. Chtělo se mu zvracet. Ten zatracený čip mu musel rozmačkat na kaši půl mozku. Přemožitelka odložila prázdný hrnek od krve a podala mu talíř s nahnědlou, neurčitě vyhlížející mokvající hroudou. Páchla stejně jako krev a Spike v ní posléze rozpoznal srdce, které sám neohrabaně vyříznul. To přece nemůže myslet vážně. Nejím lidská srdce, jen piju krev. Ačkoliv v něm muselo pár doušků určitě zbýt.

            "Co?" Vlastní hlas mu v hlavě zaduněl. Jsem snad opilý? Jazyk mu v ústech ležel mrtvý a nehybný, jako Harrisovo srdce. "Musíš to srdce sníst, Spiku. Tím se završí zrušení jeho části kouzla." Skvělé. Jídlo. Přesně tohle zrovna teď nepotřeboval ani omylem. Potřeboval kotel krve a klid na lůžku. Neúprosně se tvářící přemožitelka mu ale dál nabízela srdce na dlani, zatímco Spike zvažoval své možnosti. Nakonec to vzdal. Na volbu co dál bude mít času habaděj. Až se nebude cítit tak zatraceně slabý. Nacpal si srdce do pusy a pokoušel se ho spolknout, jak nejrychleji mohl. Proč se vlastně tolik vzpíral? Vždyť to chutná skoro jako krev, jen s větším obsahem vlákniny. Ale nemohla by mu ho přemožitelka opéct nebo aspoň naložit do pikantní omáčky na barbecue? Jenže odpověď už znal, tak jen dál zasmušile žvýkal. Předstírání, že jsou to jeho oblíbená Buffalo křidélka, bez omáčky nefungovalo. Když se mu podařilo polknout poslední nechutné sousto, navalilo se mu a klesl na zem, aby nutkání všechno zase vyzvracet ustál. Buffy se zajíkla a to ho přimělo zase se nejistě napřímit. Utírala si slzy a koukala na něj svýma krásnýma velkýma očima, v nichž se třpytily jiskřivé kapičky.

            "Děkuji ti, Spiku," zašeptala rozechvělým hláskem. "Jsi na mě tak hodný." Položila mu svou teplou ručku na prsa a on se k ní vděčně naklonil. "Teď jsem schopná cítit mnohem víc, než před chvílí. Bolí to, ale bolest je lepší, než necítit nic." Pevně ji objal. Musí to pro ni být nesmírně těžké. Tolik toho ztratila, jeho ubohá kurážná holčička. Dal jí pusu na nos a utřel další slaný potůček. "Je ti líp?" zeptal se něžně. "Yeah," špitla a přitulila se k němu blíž. Spike vdechoval hluboce intimní Buffy-vůni, která se jí linula z vlasů. Voněla kořením a potem a napůl vyčichlým šamponem. "Na co by byli přátelé, když ne na to, aby v čase ztrát utěšili jeden druhého?"

            Přátelé? Hey, tohle se vyvíjí nějak podivně. Odkdy je přemožitelka moje přítelkyně? Oba naráz uskočili a v šoku na sebe zírali. Přemožitelčino srdíčko klopýtlo a pak se rozběhlo jako splašené, bum- bum, bum-bum. "Do prdele," zaklel Spike. "Fůj!" opáčila přemožitelka rychle a strčila ruce do kapes. Uvědomil si, že jazyk mu už zase slouží. Škoda jen, že té zatracené ženské řekl zrovna sprosťárnu. Nesnědl jsem s Harrisovým srdcem i jeho duši? Kouzla jsou lstivé mršky, o tom věděl své. Možná by udělal líp, kdyby přemožitelku nechal, aby ho zabila, než se s ní spřáhnout a zúčastnit se téhle úchylné akce. "Správně," řekl nahlas. "Zajdu si ven zapálit. Bude to jen vteřinka." Už byl v půlce schodů, když ho chytila za ruku. "Myslím, že ti budu dělat společnost," oznámila mu a usmála se sevřenými rty. Ukázal zuby. Děvka.

            Přemožitelka seděla na zábradlí před vchodem do domu a komíhala nohama, zatímco on se krčil v nehlubším stínu. Sluneční paprsky jí dováděly ve vlasech, ale tvář měla zastíněnou. Oblohu zakrýval dým a magie, ale na Spikův vkus ne dost. Chvilku uvažoval, že by napodobil Jana Palacha, ale záhy mu došlo, že přemožitelku by jeho oběť zaujala stejně málo jako příslušníky ruské armády, takže by to bylo k ničemu. No a jemu osobně by to bylo už úplně na houby. Není sebevražedný typ. Lelkoval v oblacích cigaretového kouře tak dlouho, jak jen to šlo, ale nakonec stejně vajgla típnul o jedno z prken na dveřích. Přemožitelka se zatvářila nesouhlasně, ale co se jeho týkalo, mohla se jít se svými ksichtíky bodnout. Ačkoliv... za hrudní kostí ucítil neznámé podivné pnutí. Objevilo se současně s jejím nynějším výrazem. Vedlejší účinky. To přejde.

            "Jsme hotoví, přemožitelko?" Seskočila ze zábradlí a vystavila tak tvář slunci. Její oči na něj zíraly jako oči potrhlého kuřete. Obrovská žlutá duhovka a malinká panenka. Odpověď na jeho otázku. Kývnul na ni. "Kdo dál?" "Willow." Rychle zamrkala a on se cítil velice nepříjemně. Její bolestné pocity se transformovaly a byly vysílány směrem k němu. Copak na něj nemůže brát aspoň trošku ohled? Skoro už ji zase vzal do náruče a z toho mu naskakovala husí kůže. Děsivé. Zapřisáhlí nepřátelé mají udržovat vzájemný odstup, pomyslel si, a ne se spolu kamarádíčkovat. Ačkoliv, kdyby se mohl skamarádit s jejími prsy a vlahým klínem, už by se o vedlejší efekty tolik nestaral. Oči přemožitelky opět žhnuly. Pěkné to nebylo. Bezhlesně sešli zpátky dolů.

            "Takže, um, máš nějaké speciální přání ohledně metody?" "Je duší nás všech. Naším dechem. Musíš ji udusit." Při posledních slovech přemožitelka vzlykla a Spike musel pevně stisknout čelisti a sevřít ruce v pěst, aby odolal touze utěšit ji. Bylo od ní mazané vzít Harrise jako prvního. Jestli to má od superknihovníka, určitě chladně a dlouze zvažoval všechny možné šance a vyhlídky na úspěch. Musí to být Rupertův ďábelsky chytrý plán. Spike se rozhlédnul okolo sebe.

            "Kousek špagátu by nebyl, Bu- přemožitelko?" Zatvářila se bolestínsky, ale také se poslušně rozhlížela. "Nemám ponětí." "Nevadí.“ Spike si rozepnul opasek a vyvlékl ho z poutek. Je to jen jeho zbytnělá představivost nebo se mu přemožitelka vážně dívala na břicho? Je pohledný chlapík, to věděl i bez zrcadla, ale až doposud hrál její krček v jeho fantaziích větší roli, než zbytek těla. Zajímavé. Povytáhnul si džíny do pohodlnější polohy a s radostí zaznamenal, že se po něm opičí a také si upravuje dlouhé olivově zelené kalhoty, vhodné tak akorát do boje. Mám tě.

            Není žádný důvod to odkládat, není-liž pravda? Protáhl si krk a svaly na ramenou. Cítil se dobře. Možná si zabitím Harrise nezničil tolik mozkových buněk, jak se zpočátku obával, ačkoliv způsob, jakým teď uvažuje o přemožitelce, ho zneklidňoval. Ovinul Willow pásek okolo krku, pomalu a jemně. Nechtěl si vysloužit větší bolest, než bylo nezbytně nutné. Hrdlo se mu stahovalo a oči ho řezaly. Zvláštní. Odkašlal si, připravoval se škubnout páskem a těsně ho utáhnout. "Počkej," zastavila ho Buffy, téměř nedýchajíc. "Nejdřív vdechni z jejích úst. Nemůžeš to udělat až potom, co... však víš." Její rezervovanost ho nepopsatelně trápila. Copak nemůže na rovinu a nahlas říct, že se chystám zabít Willow?

            Ačkoliv ani on úplně nevěřil, že by byl schopen to povědět. Tak se raději nahnul nad klidnou, jako papír bílou tvář a vdechl ve chvíli, kdy Willow vydechla. Zmocnila se ho závrať, což u něj vlastně ani není fyziologicky možné. Do hajzlu s tím. Jediným zlostným škubnutím pásek pevně utáhnul a v hlavě mu vybuchla atomová bomba. Proletěl střechou vzhůru až do nebes a shlížel na zčernalé ruiny Sunnydale. Vítr odnášel kouř na východ.

* * *

            Snesl se dolů, tažen k zemi za neviditelnou šňůru. Proletěl domem a shora hleděl na muže v černém. Ležel na podlaze sklepa. Vypadal jako mrtvý. Zlatovlasá dívka ho něžně hladila po odbarvených vlasech a odhrnovala mu kudrny z čela. Broukala mu nějakou písničku.

            To je tak smutné. Na celém světě není nikdo, kdo by mě takhle miloval. Nikdo, jsem sám. Pro toho mrtvého aspoň někdo truchlí. Raději bych byl také mrtvý, než se cítit tak osaměle.

            Ta myšlenka ho vtáhla do zemdlelého těla a on vzhlédl na sladkou, pěknou dívku. Dívala se na něj znepokojeně a s láskou. Její nádherné oči měly stejnou barvu, jako patina na starých bronzových špercích a v duhovkách se navíc třpytily zlaté flíčky. Mrtvou rukou jí zastrčil za ouško neposlušný pramínek vlasů. Jemně položila jeho hlavu na něco měkkého, co vonělo kouřem a starou kůží. Míval kabát, který voněl stejně. Dívka k němu přivlekla další tělo. Maličká ženička, krátké obarvené vlasy okolo její hlavy vypadaly jako svatozář nebo hlavička zrzavé pampelišky.

            "Tady, pij." Dokonce ještě ani nepochopil, co tím míní, když mu v tváři podivně zakřupalo a pak se celá zkroutila. Bylo to velice bolestivé, ale současně také vzrušující. Podivné. Jeho hlava se svévolně vrhla vpřed a on se zakousnul dívce do krku. Gah. Ten kluk je upír? Nechtěl mít nic společné s něčím tak nechutným, ale stejně pil dál. Ta chuť pro něj byla jako zjevení. Nějak věděl, že není tak teplá a pikantní, jak by měla být, ale klouzala mu dolů hrdlem jako roztavená měď a způsobovala, že se cítil živý, nadržený a divoký. Přitisknul se k boku zlatovlásky, která mu mrtvou ženu přidržovala. Byla žhavá, doslova i obrazně. Pravděpodobně je to jeho přítelkyně. A pak je tu on, pije z Willow, což by před pár měsíci byl velký úspěch. To pomyšlení vneslo do jeho povznesené nálady melancholii. Willow? Spikovi se zvedl žaludek a odstrčil mrtvolu. Já piju z Willow... a navíc nesprávným způsobem. Má pít z živé, pulzující tepny, současně si užívat sexu s její majitelkou, krátce řečeno... mít se skvěle. Tohle je tak... smutné. Buffy na něj vážně hleděla a tiskla mu ruku.

            "Hey. Jsi zpátky, Spiku?" "Yeah." Bylo to podobné, jako když byl čerstvým upírkem, co mu tekla krev po bradě. Probudil se a všechny jeho smysly byly znásobené. Vše vnímal dvakrát ostřeji a jasněji, než před smrtí a nevěděl si s tím množstvím informací, které k němu přitékaly z éteru, rady. Všechno v tom pustém sklepě zářilo a nabývalo zvláštního významu. A každičký předmět trval na tom, že mu o těch svých NEJ bude povídat. Pokusil se vstát, ale sklep se s ním zatočil. Cítil se jako zlatá rybička v kulatém akváriu. Všechno bylo pokřivené a nohy se pod ním podlomily. Ruka Buffy ho podepřela v kříži, v jejím doteku bylo něco velice konejšivého. Všechno sice nebylo tak úplně v pořádku, ale nedokázal přijít na to, co je špatně. Přitisknul si konečky prstů na spánky a pokusil se mnutím zbavit bolesti hlavy. Nepomáhalo to, protože zřejmě nešlo o bolest způsobenou napětím. Skvělé. Ještě začnu čarovat nebo zpaměti počítat logaritmy. Hlava ho pořád bolela. Potřeboval cigaretu a chlast. Přesně v tomto pořadí.

            Zhluboka potáhnul z cigarety, která se mu z ničeho nic objevila na spodním rtu. Teprve až když se mu nikotin dostal do plic, uvědomil si, že nevyndal ani cigaretu ani zapalovač. Buffy na něj koukala s pusou dokořán. "Mohla to být Willow?" zeptal se popleteně. "Nevím. Nekouřila. Uměla levitovat tužku." "Asi bychom měli pokračovat, eh... Buffy? Už se nemůžu dočkat dalších příjemných zážitků."

            "Giles byl mysl. Takže asi..." "Uříznout mu hlavu?" napověděl jí. "Yeah. Ale nevím jak dál. To není jako se Xanderem a Willow. Jak chceš v magickém smyslu slova s někým sdílet vědomí?" Snadná odpověď. "Sníst jeho mozek. Jenom doufám, že nedostanu nemoc šílených krav." Buffy očividně nebyla schopná ani svého oblíbeného 'FŮJ', které čekal. Well, protentokrát se bez problémů dokázal vcítit do jejích pocitů. Musí to být peklo.

            "Jak dlouho jsou v tomhle stavu?" zeptal se. "Od té noci, kdy jste se pokusili dostat do Iniciativy a zabít Adama?" Té noci se on sám vypařil. Už měl boje dost a usoudil, že je čas odepsat ztráty a postavit se na vlastní nohy. Nezmínil se o tom a Buffy také ne. "Yeah," přisvědčila. "Byla jsem obdařená magickou silou, ale nebylo jak ji použít. Nemohli jsme najít Adama. Ani Rileyho." Rty se jí zachvěly. Padlo mezi ně ticho, ale nebylo nijak nepříjemné. Spíš jim dovolilo sebrat odvahu do dalšího kola.

            "Sekerou?" zeptal se dřív, než ztratí poslední zbytky odhodlání. Jsou v tom teď spolu. Musí to zvládnout. Zvedl sekeru a ověřil si její trajektorii. Má jen jeden pokus. Druhou šanci mít nebude. Chip ho odstřelí. Byl trošku zvědavý, zda to přežije, ale nijak vážně se tím nezabýval. Znovu pozvedl zbraň. Rozkročil se, aby udržel rovnováhu a ťal. V poslední chvíli, když už nebylo cesty zpět, se z Gilesova hrdla vydralo naříkavé zasténání. Současně s ním zakvílela i přemožitelka. Téměř uspěla a odchýlila jeho úder. Nicméně sekera přesto dopadla. Čistě a přesně.

* * *

            Spike se probral s nepříjemně bolavou hlavou. "Musím říci, Buffy, že chladivý obkládek a šálek čaje by mi přišel vhod." "Promiň. Nemáme proud, plyn ani vodu," řekla, ale na to šup byla u něj s mokrou žínkou. "Měl bys Gilese vypít, dokud je ještě teplý." Ještě teplý? To ho povzbudilo natolik, že se pochlapil a nahnul se k bezhlavému krku. Ne, že by to byla jeho oblíbená forma přijímání potravy, kdysi býval vybíravější, ale teď by s touhou po elegantním stolování byl jen k smíchu. Krev chutná pořád stejně. Žádný prach a bláto. Prostě krev. Takové luxusní problémy mají jen upíři, kteří jsou na tom natolik dobře, aby si mohli své oběti vybírat. Spousta slušných, desítky let starých našinců se krmila z bezdomovců a duševně postižených.

            Vypitá krev sice Spikovi na jednu stranu udělala dobře, ale na druhou stranu způsobovala, že se cítil malátně a příliš plně. Po dlouhém půstu měl scvrklý žaludek. Jeho útroby, naplněné až po okraj, hrozily, že přetečou. Ukryl si tvář do dlaní a pokusil se svoji slabost před Buffy zatajit. Sedla si vedle něj. Hladila ho po zádech a konejšivě mumlala. Ticho naplnilo netrpělivé očekávání. Zvedl k Buffy oči. Posunkem ukázala na Gilesovu hlavu.

            Správně. Well. Nemůže to být horší, než sníst Harrisovo srdce, nebo jo? Možná by mohlo. Musí odříznout vršek Gilesovy hlavy jako špičku vajíčka na měkko a sníst mu mozek lžičkou. Buffy se nedívala. Naprosto ji chápal. Taky by se raději nedíval. Když to měl konečně za sebou a zahleděl se Buffy do očí, ulevilo se mu. Vypadaly normálně. Po oranžových duhovkách nezbyla ani stopa. Všechno ale úplně v pořádku není. Věděl, co se chystá říci dříve, než to pověděla, a že si přehodí vlasy přes rameno dřív, než to udělala. Chce začít mluvit o tom, že odtud musí odejít.

            "Bude lepší, když si najdeme nějaké jiné místo, kde se schováme, Spiku. Tady nás Adam příliš snadno najde. Co tvá hrobka?" Zavrtěl hlavou. "Ne. Už tam byl. Příliš riskantní." V duchu se vyrovnával se slůvkem MY, které jí tak snadno splynulo ze rtů. Přitom cítil, že s ním souhlasí i on. A teď bude chtít zachránit svého vojáčka. Ne v tomto životě je jediné, co jí na to může říct.

            "Zachráníme Rileyho. Mohl by se nám hodit v našem hnutí odporu." Za války snědl holku, která byla spojkou ve francouzském hnutí odporu. Moc si nepochutnal. Dostal z ní trávicí potíže. Příliš houževnatá, přespříliš vlákniny. Skopčáci měli mnohem lepší šmak. Hustší, vydatnější krev. Jenže Buffy neřekla to podstatné. Chtěla Finna. Jako bych to nevěděl.

            "Viděl jsem ho, lásko. Byl rozkrájen nástupcem své ďábelské matky. Touhle dobou jsou pravděpodobně, on i jeho kamarádi, všichni kříženci démonů." Buffy zvedla hlavu a sepjala ruce. Zlehka se dotknul jejího trucovitě našpuleného rtíku a usmál se. "Strategii a taktiku probereme později, Buffy. Nejdříve musíme najít nový úkryt a odpočinout si. Chceš, um, pohřbít své přátele? Určitě si nezaslouží stát se kořistí démonů mrchožroutů, že ne." "Máš pravdu," přitakala Buffy zraněně. "Mohou ležet vedle mámy a Tary." Joyce. Připomenutí její smrti způsobilo, že ho znovu bodlo u srdce. Buffy k němu natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Ve chvíli, kdy se jí dotknul, se celý svět stal svým vlastním negativem.

            Černé vlasy Buffy ostře kontrastovaly se strohou oslňující bělostí stěn sklepa a on cítil, jak skrze jejich spojené ruce cosi protéká. "Whoa," vydechla Buffy. "Spiku, máš oranžové oči!" Byl si jist, že teď nemá svou pravou tvář, ale stejně to raději ověřil a přejel si prsty po čele a zubech. Ruka Buffy v jeho dlani zajiskřila a její vlasy získaly zpátky svůj původní odstín. Pustili se naráz, jakoby následkem společného rozhodnutí. Síla ustoupila a Spike se sesul.

            "Co to do pekla bylo?" "Bylo to stejné, jako když jsme poprvé udělali kouzlo spojení," špitla Buffy zhrozeně. "Cítila jsem jejich sílu. Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv." "Jen ne zabít Adama," podotknul Spike pragmaticky. "Hey! Jsem si jistá, že bych to dokázala, jen kdyby se mi podařilo najít ho včas. Jenže jsem to nestihla a úbytek sil byl na Gilese, Willow a Xandera příliš velký." "Takže, abych to shrnul. Já právě pohltil esenci jejich bytostí a je ze mě chodící, žvatlající, nemrtvá elektrárnička?" "Nebudeš z toho unavený nebo vyčerpaný, Spiku?" Předpokládal, že ne. Když dostane dost krve a možná si, tu a tam, usrkne z Buffy... může tak vydržet dlouho. V mnoha ohledech.

            Buffy se znovu váhavě dotkla jeho ruky. Síla a vědění poslušně vklouzly zpátky. Spike ji vzal i za druhou ruku a intensita vjemů se zdvojnásobila. Cítil se nabitý jako baterie a jen doufal, že to vydrží i gel v jeho vlasech. Nechtěl vypadat, jako kdyby mu na hlavě vybuchl květák. Podlehl náhlému popudu, předklonil se a políbil Buffy. Tím uzavřel další silový obvod, který ale neprocházel jeho rukama a hlavou, ale skrz vnitřnosti a pohlaví. Síla spojení jím otřásla a on se vykroutil. Ještě pár vteřin a měl to v kalhotách. Buffy se dotkla svých rtů. Dívala se na něj velkýma, vystrašenýma očima. Srdce jí bušilo jako splašené a spolu s hormony jí žilami proudil dosud nepoznaný elán. Upíří smysly budiž pochváleny.

            "Co to bylo? S přáteli se mi to nestalo." "To doufám," ušklíbnul se Spike. "Giles je jednou tak starý jako ty!" "A ty jsi snad týnejdžr? Vážně, Spiku, už to nedělej. Nechci tam jít s tebou. Jen chci zachránit Rileyho a Sunnydale." Spike si dal ruku na srdce a pateticky slíbil, že už to víckrát neudělá. Yeah, to určitě. Chlap potřebuje nějaké požitky, když vezme nevděčnou práci, že ano? Tohle hrůzostrašné přemožitelsko-upíří splynutí myslí jim pomůže přerůst v super kladnou sílu nesmírné intenzity, což je O.K., protože takhle nakopou spoustu zadků. Ale nehrozí, že si jenom tak nechá ujít extra vyvrcholení s jiskřením nepoznaného. Jen počkej, Buffy Summersová.

            Označit hroby trvalo Buffy celou věčnost. Okusovala konec fixu a rozhodovala se jaké má Scoobies napsat poslední věnování. Poté, co byly všechny nezbytnosti spojené s pohřbíváním hotové, vydali se konečně pryč, směrem ke Kingman's Bluff. Buffy došla k názoru, že jeho vyvýšená poloha jim poskytne taktickou výhodu. Ghora démon, shrbeně se ploužící k Bronzu, si ani nevšimnul, co ho zasáhlo, když mu upír a přemožitelka, v perfektní souhře, vyrvali srdce. Ani přitom nezpomalili.

* * * * * *

            Spike vlekl nahoru na Kingman's Bluff ohromný pytel. Plyn, munice, sekery... i Attila by zbledl závistí, kdyby jejich výzbroj viděl, a připadal by si jako uličník s prakem. Zato Spike se cítil jako soumar a měl pocit, že mu na hřbetě sedí Angel, patrně i s Darlou, Dru nevyjímaje. To nezvládnu. Nechápal. Jistě, kopec je příkrý, ale on sám je najezený do sytosti. Včera si dopřál skvělou hostinu z tří lidí, samé zdravé věci. Do úsvitu zbývá několik hodin, takže není žádný důvod, aby se cítil tak proklatě utahaný. Jediná věc ho donutila jít dál. Povýšený úšklebek, který nechtěl zahlédnout na přemožitelčině tváři. Takže byl překvapen, když zjistil, že se z razie, kterou podnikli, aby se zásobili vším potřebným, vrátil první. Zbraně složil v zadní části nízké jeskyně, v níž se skrývali, a rozhodl se trošku natáhnout. Asi po čtvrthodině, během níž se cítil pořád hůř a hůř, mu ve ztuhlých svalech začalo brnět a on trošku ožil. Síla se mu pomalu, ale jistě vracela. Když nadskočil leknutím, protože přemožitelka bez varování strčila unavenou a urousanou hlavu do jeskyně, byl skoro O.K.

            "Hey," pozdravila a upustila přikrývku-improvizovaný bágl plný plechovek a natržené igelitky s jídlem. "Bože, jsem utahaná jako kotě. To musí být tím včerejškem. Mohla bych spát týden." Přímo tam na místě se stočila do klubíčka a okamžitě začala dřímat. Spike ji pozoroval. Byla bledá. Vzpomněl si na její až nechutnou sebejistotu, když se dnes v podvečer probudila. To jednoho nutilo k zamyšlení. Jako by jí něco podlomilo zdraví, ale tohle už nechtěl prožít znovu. Nazvedl se a dolezl k ní po čtyřech. Hlava se mu zčistajasna pročistila a zaujal ho její zsinalý obličej a fialové kruhy pod očima. Měl teorii a mínil si ji ověřit. Položil přemožitelce dlaně na stehno. Mohl ji sice vzít za ruku, samozřejmě, ale to by byla nuda. Vykulila na něj oči.

            "Ruce pryč, Spiku! Jsi příliš blízko. Kanada by byla příliš blí-" Naštvaný hlas se vytratil a na pobledlé tváři, která právě začínala nabývat zdravější barvy, se objevil údiv. "Spiku... co se děje?" Jenže to nevěděl ani on. Jen věděl, že se cítí dobře. Když se jí dotýkal, byl úplně v pořádku. Na chvilku ruce zvedl, aby viděl, jestli je to vážně pravda. Okamžitě ho zalily vlny zoufalství a marnosti. Spěšně vrátil dlaně tam, kde byly předtím. Disharmonie drásající jeho tělo odtančila do ztracena a zanechala po sobě klid, harmonii a mír. Přišel jsem snad o zdravý rozum? Neklid, který se ho před chvílí zmocnil, tiše zmizel zadními vrátky. Potřeboval to- JI cítit.

            "Kouzla, přemožitelko, vždycky mají vedlejší následky," řekl hořce. "Skvělé. Budeme jako siamská dvojčata. Přesně o tom jsem vždycky snil. Přemožitelko?" Ta si povzdechla. Znělo to šťastně a zasněně. Hleděla někam do daleka, kam za ní nikdo nemohl. "Dávej pozor, Buffy. Prosím!" začal. "Zaprvé: Nejsme v pořádku, když jsme od sebe. Souhlas?" "Souhlas," potvrdila. "Zadruhé: Tato situace je nepřijatelná. Souhlas?" "Souhlas. Ty ses vážně od Gilese nakazil. Kdyby kvůli tomu nemusel umřít, bylo by to rozkošné." Přemožitelka poslouchala svá vlastní slova s nevěřícím výrazem. Prchavé rozjaření jí z tváře sklouzlo jako voda po labutím peří. Otočila se stranou předstírajíc, že on nevidí, jak se jí hrnou slzy do očí. Spike trpělivě čekal. Pláč mrtvé nevzkřísí. Spousta věcí ano, ale ne pláč. Rozhodl se o tom nezmiňovat.

            "Zatřetí: Potřebujeme, aby to skončilo. Souhlas?" "Well... jistě. Až najdu Rileyho. Věř mi. Já vážně nechci být kvůli těm paprskům z pekla na tebe věčně nalepená, ale zrovna teď nám to dává pořádnou sílu. A sílu potřebujeme, abychom osvobodili Rileyho a zničili Iniciativu." "Bezva. A já jsem co?" zeptal se ironicky. "Tvoje nemrtvá Ma Bell? Vyvolám ducha Scoobies a vypomůžu, jak můžu, zatímco ty budeš hledat svýho bývalýho? Co z toho budu mít já?" "Co takhle nebýt probodnut?" řekla automaticky, ale hned zase zmlkla a jaksi ochladla. "Podívej," povzdechla si, "nečekám, že tomu budeš rozumět." Ubrala na hlase. "Riley je vše, co mi zbylo." "Oh a já jsem vosk, jo?" Spike se znepokojeně zamračil. Vždycky mu bylo u psí prdele, co si o něm přemožitelka myslí. Kdy mu na tom začalo záležet? Po chvilce si uvědomil, že oba pořád leží na nepohodlně tvrdém dně jeskyně, ruku v ruce, a civí do stropu. Zatím se jim žádný chytrý a hlavně proveditelný plán v hlavě nevylíhnul.

            "Přemožitelko, vstávej. Musíš se najíst. Přes den budeme spát a až se setmí, vydáme se na průzkum." "To druhé bych mohla udělat hned," odfrkla nevrle, ale ani se nehnula a pořád jeho levou ruku držela téměř ve smrtícím stisku. "Jistě, přemožitelko, jistě. Počítám, že vydržíš aspoň půl hodiny, než upadneš do bezvědomí." "Nemám tě ráda, když máš pravdu, Spiku. Popravdě, nikdy jsem tě neměla ráda." Spike se s odpovědí neobtěžoval. Posadil se a vzhledem k tomu, že se ho chtěla držet, nezbylo jí nic jiného, než jít s sebou. Sebral jednu z plechovek, co přinesla a strčil ji Buffy do ruky.

            "Tady. Sněz to. A prosím, není potřeba, abys čekala, dokud nedostanu pořádný oběd i já. Budu na tebe jen hladově koukat." Přemožitelka melancholicky hleděla na konzervu a pak se rozpačitě zašklebila. "Zapomněla jsem přinést otvírák," přiznala. Spike si povzdechl a povolal na pomoc démona. Víčko vypáčil jeho tesákem. "Fůj," vypískla. "Snad si nemyslíš, že to budu jíst, když jsi v tom měl svoje odporné kelčáky? Kdo ví kam's je strkal." Spike protočil oči. Okamžitě se upamatoval, proč ji tak moc nesnáší. Ten jediný moment, když spolu včera sdíleli vůli a cíl a smysly, byl jednoznačně výsledkem kouzla. Prostě folie a deux. Ale pořád dokázal poznat, co si myslí. To její okázalé znechucení je pouze tenounká skořápka. Zoufalé odmítání, kterým zakrývá paniku a touhu. Nechtěl to vědět. Dokonce ani, když se mu tahle její zranitelnosti může v budoucnu hodit. Jejich starodávné nepřátelství si postavil na piedestal, aby vítězství bylo o to sladší.

            "Dělej, jak myslíš," odsekl a odkráčel do temnější části jeskyně. Přemožitelku nechal být. Měl pocit, jako kdyby si sundal protézu. Nebyla sice součástí jeho těla, ale bez ní se cítil jaksi nevyváženě a neúplně. To zvládne. Není ani z poloviny tak zle, jako když se odloučili na celých několik hodin. Jen ať se ta zkažená malá děvka pěkně podusí ve vlastní šťávě své osamělosti. Zabalil se do pláště a pevně zavřel oči. Teď se bude spát. Jenže bylo nemožné usnout, když každé přemožitelčino hnutí cítil v útrobách. Něco si mumlala, přece jen se pustila do obsahu plechovky, pak se za rohem vyčurala a nakonec se připlazila do jeho konce jeskyně. Ustlala si na opačné straně, což mu skvěle vyhovovalo. Jen si přál, aby dokázal přestat dýchat ve stejném rytmu jako ona a cítit chlad a prázdnotu všude tam, kde se ho nedotýká. Nakonec vstal a sesul se vedle ní. Opřel se jí hrudníkem o záda a blaženě se ve lžícové pozici zavrtěl. Jeho ztracený úd zapadl na své místo a on okamžitě začal usínat. K jeho překvapení přemožitelka neřekla ani slovo a usnula dříve, než on.

            Spikovo nádobíčko visí přes okraj velkého kotle a pomalu se vaří. Buffy se je chystá sníst. Vypadá dychtivě, vidličku a nůž má pěkně po ruce. "Jen pár minutek, mazlíčku," říká Spike hrdě a pokládá na talíř salát jako podklad pro svůj zčervenalý úd. Zeleň s ním pěkně kontrastuje. Vše je brzy hotové a Buffy začíná řezat. Zpočátku je bolest snesitelná, dokonce příjemná, ale potom se zhoršuje a začíná to být vážně zlé. Svou krví ji postříkal od hlavy k patě a vyje v úděsných mukách. To ho vzbudilo.

            Jeden by si přál, aby jeho sny tak dokonale neodrážely situaci, do níž se probudí. Ptákem se opíral o opálenou prdelku řádně vzteklé přemožitelky. Držela v ruce jeho koule a mačkala je tak silně, až si byl jist, že brzy explodují. "Co? Co? Pusť mě, ty čubko! Co si do pekla myslíš, že děláš?" Stisk poněkud polevil. "A co TY si do pekla myslíš, že děláš?" vrátila mu to. "Vzbudila jsem se a my jsme... teda, TY ses o mne otíral. Bez dovolení!" "Yeah, správně," ušklíbnul se výsměšně. "Nebyla's náhodou celá šťastná, když jsem se k tobě minulou noc připlazil, nebyla?" Bylo to dost podivné, cítil se velice zjitřeně, patrně se každou chvíli udělá. A to vše navzdory tomu, jak ho škrtila na choulostivém místě. Nebo právě proto? "Pusť, přemožitelko, a já se odsunu pryč. Není to přesně, co chceš?" "Samozřejmě," odsekla Buffy. Pustila ho a on si nemohl pomoci, znovu k ní přitiskl slabiny. Potom své kalhoty poctil dávkou spermatu, jako nabuzený puberťák.

            Když se jeho oči rozkoší obrácené v sloup zase koukaly normálně, dodal si odvahu podívat se na její tvář. Už dopředu se připravil na výraz plný znechucení a výsměchu. Ale ouha, Buffy byla červená jako růžička a strnule hleděla před sebe. Heleme se, někdo tady má zájem, bezva. Jejich stehna se ještě pořád mačkají k sobě a jemu stačí se trošku soustředit, aby ucítil palčivou výheň jejího zaujetí i skrz dvoje džíny. Zkusmo jí vsunul koleno do rozkroku a třel se o ni. Zrudla ještě víc a zimničně se roztřásla. Zaťala mu prsty do stehna tak silně, že modráky ho jistě neminou. Potom omdlela. Spike nedokázal potlačit výbuch triumfálního, hurónského smíchu, což ji okamžitě probralo. Oči měla vytřeštěné a on v nich četl jako v otevřené knize. Všechno si uvědomila a tak viděl stud, zahanbení, snahu zjistit, jestli mu došlo o co šlo a poznenáhlu... se všechny ty emoce přetavily v zuřivost.

            To je nádhera. Přemožitelka se kouše do rtů a pro jednou si odpustila ironický vtípek. Ukazovala na něj prstem, vzteky se jí chvěl a Spike odhadoval, že každou chvíli vybuchne, ale ne. Udržela city pod kontrolou a odplížila se ven. Bod pro něj. Samozřejmě, zaneřádil si džíny, což je nepříjemné a smradlavé, ale jedná se o malou cenu za přemožitelčino ponížení. Dovolit nemrtvému kolenu, aby jí dopřálo hříšné uvolnění. To není zrovna něco, čím by se mohla pochlubit přátelům. Oh, počkat! Všichni jsou přece mrtví.

            V uchu mu bzučela moucha. Blbost, žádná tam není. Spike potřásl hlavou a snažil se zbavit toho odporného pocitu. Podivné. Proč si vzpomněl na Harrise? Napadlo ho, že by mohl utrousit nějakou peprnou poznámku, ale nakonec se rozhodl, že tím nebude obtěžovat ani sebe ani ji. Přemožitelka momentálně potřebuje jeho pomoc a přitom kdykoliv se na něj podívá, pocítí stud. Je to jako dárek, kterého se nedokáže nabažit a může si ho rozbalovat znovu a znovu. Pocit k nezaplacení. Přemožitelka se vsunula zpátky do jeskyně. Líčka stále tak rozkošná, červenala se hanbou. Rtíky se jí chvěly. Vrhla se na hromadu vybavení, které tam leželo bez ladu a skladu. Našla cosi, co hledala a hned zase byla ta tam. Spike se pohodlně opřel a zabojoval s touhou jít ven a dát si pár šluků z cigára. Je to jako jeho soukromé představení. Ta malá postavička venku, ozářená slabým odleskem hořícího Sunnydale dole pod nimi, něco kutí a on není schopen poznat co, ale její frustrace je jasně patrná i na těch třicet stop, které je dělí. Ty jsou důvodem tupé bolesti, kterou s sebou nese prostor, který je dělí, byť by byl sebemenší.

            Kouř v plicích mu pročistil hlavu a Spike ztuhnul. Nevzpomínal, že by vytáhnul zapalovač a kouřil. Nebo si zapálil cigaretu. Udělal to znovu. Přičaroval si na ret zapálené žváro, aniž si toho byl vědom. Vzpomněl na Willow, jak si v Magic Boxu pohrávala s tužkou, zatímco on se opíral o žebřík. Příliš znuděný, než aby pozoroval cokoliv jiného. Fantastická schopnost, ale není moc věcí, které můžete dělat s cigárem nebo tužkou. Jedině snad probodnout nějakého extrémně maličkého upírka nebo někomu ve rvačce vypíchnout oko. V té chvíli se mu v ruce objevila tužka, v šerosvitu jeskyně žlutě zářila. Zíral na ni. Byl sám sebou zmaten a jímala ho posvátná hrůza. "Vznášej se," přikázal, aniž vážně čekal, že se něco stane. Tužka se poslušně zvedla a vznášela asi půl stopy nad jeho dlaní. Už ji skoro zase odhodil, když vtom ho cosi osvítilo. Ten nápad mu v mysli zářil jako tisíciwattová žárovka. Bezděčně se nadechl. Nečekaný vzduch se popral s cigaretovým kouřem. Když konečně přestal kašlat, znovu si lehl a v myšlenkách se vrátil k tomu brilantnímu nápadu. Jal se ho důkladně zkoumat ze všech stran.

            Mohlo by to fungovat, ale potřebuje praxi. Tohle prostě nesmí zpackat. Donutil tužku poletovat po jeskyni, dělat salta, točit se, vystřihnout parádní piruetu a současně ještě stihl psát báseň na podšívku svého kabátu, když vtom na něj zavolala přemožitelka. "Jdi do prdele, přemožitelko, mám práci," odpověděl galantně, ale to už ho nohy nesly přímo k ní. Byl tak nadšený svým novým plánem, že ho jeho poslušná reakce skoro ani nemrzela. Buffy se krčila na kraji srázu. Dalekohledem mířila na kouřem zahalené městečko pod nimi. Mrzutě natáhla ruku za sebe.

            "Spiku. Malíček." Spike si přál, aby nevěděl, co tím chce říct, ale přesto zaháknul svůj nejmenší prst do toho jejího. Jejich, i když jen maličké spojení, se přihlásilo o slovo. Bylo udivující, jak okamžitě přehlušilo jeho podráždění, že k ní přiběhl na zavolání jako pejsek. Dokonce se mu to moc líbilo a to ho rozladilo. Má tady ještě něco na práci, ale sotva bude hotov, musí vypadnout. Kamkoliv, hlavně pryč ze Sunnydale.

            Díval se stále směrem k městu, ale pozornost věnoval něčemu jinému. Tužka zůstala ležet uvnitř, vedle jejich spacáků, a teď se ji pokoušel ovládat z místa, kde stál. Cítil ji. Zjistil, kde leží a potom ji jemně pozvedl a naváděl k sobě. Myšlenkami jí tvořil koridor mezi molekulami vzduchu, takže nenarážela na žádný odpor. Myslel, že to zvládnul. Sice si to nemohl vizuálně ověřit, ale byl přesvědčený, že se vznáší nalevo od vchodu do jeskyně. "Spiku," nevrlý hlas Buffy mu naboural koncentraci a tak hned ucítil, že tužka se vymkla jeho kontrole. Do hajzlu. Copak nedokáže pár minut držet hubu?

            "Spiku, nevidím úplně nejlíp. Pojď blíž." S povzdechem ji poslechl. Přitiskl své boky k jejím a vyboulenina, kterou měl v kalhotách, se automaticky uhnízdila mezi půlkami jejího zadečku. Ruce jí položil na ramena. Ignoroval horký plamen, který se automaticky vzňal mezi jejich těly.

            Každá ženská je buďto jídlo, takže je předurčená posloužit mu tělem i krví. (Ošuká ji během večeře, samozřejmě pod podmínkou, že je dost pěkná a mladá.) Nebo je to velká bojovnice, jejíž smrt mu přinese čest, úctu a slávu. Ty dvě bytosti v ní by si nerad popletl. Také ji nechtěl ošoustat zezadu, jako pes hárající fenu.

            "Vidíš něco?" zeptal se. Kývla, ale pořád se mračila a hrála si nastavením dalekohledu. Ohlédla se na něj a kousla se do rtu. "To nestačí." Spike si povzdechl. Už si všiml, že čím blíž se k sobě dostanou, tím je nárůst energie intenzivnější. Významnou roli při tom hraje sexualita jejich doteků. Násobí celý proces. Ať mu netvrdí, že ona ne. Nemůže to říct na rovinu? Začal netrpělivě třít přední díl jejích džín a cítil, jak se mu pod rukama rozehřívá. Svraštila čelo a soustředěním špulila rty. To není dobré. Buffy se urputně koncentrovala, celou ji to rozechvělo. Držela se ho za paži a Spike měl pocit, že mu do ní udělá díru.

            "Funguje to, mazlíčku? Mám dojem, že brzy začnu zívat." Nebyla to tak úplně pravda. Těšilo ho vdechovat vůni jejího zoufalství a vzrušení, dívat se na ni jak tvrdě pracuje, ale chyběla mu aktivní odezva z její strany. Přemožitelka otevřela zmučené oči. Obrovské, potemnělé soustředěním a chňapla po něm. "Nepřestávej, ty hnusný netvore. Rychleji!" Sotva zaslechla svá vlastní slova, celá ztuhla. V šoku na něj zírala. "Oh, můj bože. To jsem vážně řekla já, že?" O tom nebylo pochyb. Odtáhl ruce a založil si je na prsou.

            "Nefunguje to. A víš proč? Protože tohle je o vzájemnosti. Obě strany musí mít na věci svůj podíl. Ne, že mě zotročíš, já budu dřít a na oplátku dostanu leda houby. Nejsem tvoje sexuální hračka." "Copak už takhle není dost zle? Musíš mi to dělat ještě těžší? Z těch tvých řečí budu za chvíli hysterická," odsekla Buffy. "Máme poslání a spěchá to!" "Ty máš poslání. Já mám kam jít. Byl bych tam už dávno, kdybys nás k sobě nepřipoutala tím zatraceným kouzlem, které se tak trochu nepovedlo." Vstala a skoro upadla. Nohy jí za tu dobu řádně zdřevěněly. Vzteky koktala a mávala okolo sebe rukama.

            "Č-čím dřív mi pomůžeš, tím rychleji se odtud dostaneš. Pak můžeš hrát roli bezmocného ochipovaného ex-savce krve zase někde jinde." Bylo pro něj až směšně snadné se ovládat. Vyhlídky do budoucna byly více, než slibné. Jenom vyklenul obočí a čekal, až se vyřádí. Koukla přes rameno, jako kdyby Sunnydale mohlo z ničeho nic zmizet, pokud si nepospíší. Celá věc byla zralá na kompromisní řešení. Něco za něco. Společně jsou silní, ale podléhají tělesné slasti natolik, že ztrácí pojem o světě. Když jsou od sebe, mají vše pod kontrolou, ale jsou příliš nervózní, než aby byli schopní jednat. Ona to věděla také.

            "O.K., vzdávám se," řekla nakonec bezbarvě. "Co chceš, abych udělala?" Provokativně si položil dlaně na pásek džín, palce protáhnul poutky. Ostatní prsty směřovaly přímo tam, kde ji chtěl mít. "To je tak nechutné. Mám se dotýkat zaprasených upířích džín? To je teda fuj svět." Spike jen čekal a křenil se. Přemožitelka protočila oči a dala si náramně záležet, aby pohledem nezabloudila k jistým jeho partiím. Váhavě mu přitiskla podbřišek ke slabinám, zaťaté ruce držela stranou. Chvíli se o něj se zavřeným očima otírala a potom se mu koukla do tváře, aby zkontrolovala, jestli to už nestačí. Well, těžko.

            To je všechno, co svede? Už chtěl na její adresu utrousit něco pěkně peprného, když náhle v zelených očích zahlédl lehounký záblesk nejistoty a na paměti mu vytanulo vše, co o ní věděl. Angelus ji odkopl hned poté, co ji Angel připravil o panenství. Ten grázl, co se s ním spustila na vejšce, jí po první společně strávené noci dal kopačky jakbysmet. Proto se jí tehdy podařilo sebrat mu prsten Amarra. Jó, to ona dovede. Báječně umí při boji využít emoce. No a zmiňovat se o kapitánovi Papundekl, se kterým randila potom, vlastně ani nemá smysl. Budil dojem slušňáka, který to dělá zásadně potmě a se zavřenýma očima. Vedle něj neměla šanci něco se přiučit. Takže jednoduše neví, co má dělat. Slova, která by jindy s klidem použil, aby jí dal okusit svůj kousavý výsměch, mu uvízla v krku. Spolknul je. Teď není ta správná chvíle ji shazovat. Už tak je na dně. Pro jednou to bude znamenat, že si starej Spike neužije. Její prstíky by mu možná přinesly úlevu, ale díky orgasmu se odtud rozhodně nedostane rychleji. Přesto ještě nesložil všechny zbraně, pořád jí mechanicky přejížděl po vnitřním švu kalhot. Well, tak jdeme na věc. Přistoupil k ní ještě blíž, objal ji a chraplavě jí zašeptal do ouška:

            "Dovol, abych ti ukázal jak na to, přemožitelko." Bezděčně sebou škubla, jako by se mu chtěla vykroutit, ale nakonec se ani nepohnula. "Cítíš na zádech moji dlaň? Klouže níž, až k tvé svůdné, malé prdelce. Velice pomalu, pomaloučku, aby sis ji tam představovala a cítila dřív, než vůbec dorazí. Cítíš, jak ti hoří na zadečku, přímo propaluje látku kalhot..." Její dech ho rozechvěle lechtal na krku. Přitlačil ji totiž na svoji erekci a pomalu se o ni třel. Potom ji pozvedl, prsty se mu zanořily do měkounkého masíčka jejích stehen. Citlivý střed jejího ženství měl dostatečně blízko, aby cítil, jak je horká. Přemožitelka zasténala a hořící tvář mu schovala na rameni. Předstíral, že si toho nevšimnul, ale vše si dobře zapamatoval pro dny budoucí. Momentálně měl důležitější starosti. Musí nějak nahlodat její obranu. Pomalu klesl na kolena a moc si přál, aby jí nedošlo, že ji vlastně přemlouvá, aby se mu podrobila.

            "Zavři oči, přemožitelko, přemýšlej pouze o dobru, jež společně prokážeme světu, když budeme plně nabití. Mysli na naše poslání, na ničem jiném nezáleží." Prsty vklouznul pod knoflíček u kalhot a rozepnul jej, aniž by se zatřásla nebo polekala. Stáhnul jezdec zipu až dolů. Při tom tichém zvuku se vzepjala a zasténala. Spike si nemohl pomoci, ale jeho zaujetí už bylo něčím víc, než formalitou z donucení a vlastně povinností. Vůně jejího vzrušení naplnila vzduch. Chvějící se teplé tělo tak blízko jeho... To vše způsobilo, že z nich toužil oblečení servat, ne opatrně svlékat. Sloupnout tenkou vrstvičku kultivovanosti a prostě se na ni vrhnout. Zabořit se do ní, tvrdě přirážet, vypít ji až do posledního doušku...

            Jenže to se nesmí stát. Potřebuje získat spojení a hlavně musí zachovat chladnou hlavu. Očekávání narůstalo a vazba mezi nimi jasně sílila, což dokazovaly pomyslné jiskřičky, které cítil poletovat svou páteří. Přemožitelka se mu na klíně chvěla, jako by byla z rosolu. Už dávno jí odpustil, že není tak aktivní, jak si přál ještě před pár minutami. Tohle není o rovnováze sil mezi nimi. Tohle je o potřebě. Upravil její polohu. Nyní ležela s hlavou na zemi, bedra na jeho nohách. Jednou rukou fascinovaně hladil hebký kožíšek skrývající nejtajnější kouteček přemo- rozkošného těla Buffy, druhou si stáhnul kalhoty, jak bylo zapotřebí, aby mohl zaujmout správnou pozici. Ještě váhal, se špičkou penisu blizounko vagíny. Nechtěl vstup do ní uspěchat. Podíval se jí do tváře. Věděl, že už je nažhavená, ale tohle hraničilo s extází, a ona se přesto ještě neudělala. Další důsledek kouzla. Myslel si, že držet se za ručičku je špatné, ale jak by asi zabíjeli a mordovali, když budou do sebe vklíněni? Mimochodem, vypadal by hloupě.

            "Přemožitelko," brouknul. "Jak by se ti líbilo, kdybych udělal tohle?" Vklouznul jí prstem do pochvy a pak i dalším. Jeho pohyby postupně přerostly v tvrdé výpady. Přemožitelka vyjekla a škubla sebou, ale dávala dobrý pozor, aby nohama nepohnula a on k ní měl dobrý přístup. "Není to pěkné? Chceš, abych pokračoval?" "Ne..." zasténala, "vlastně ano, ale je to špatné!" "Možná bys to ráda vylepšila?" navrhnul tiše a palcem jí něžně přejel přes klitoris. Odpovědí mu bylo pouze další sténání a lehký třas. Vytáhnul z ní prsty a olízl je. "Delikátní," zašeptal a jeho ptáček v ní smočil svůj zobáček... vytřeštila oči. Pokoušela se mu vymanit. Oh-oh, někdo nám tady začíná panikařit. "Kliď se ze mě, tohle jsem nechtěla. Běž pryč. Vyndej ze mě tu svou nechutnou... věc, já..." Zatroubil na ústup, ale znovu do ní vnořil prsty a začal ji jimi šoustat. Tvrdě a odhodlaně, zatímco bojovala, aby se od něj dostala pryč. Jenže to už ji zaplavily křeče orgasmu a šťáva rozkoše. Její útroby mu sevřely prsty tak surově, že kdyby byl člověk, má je zlomené. Pomyšlení na pevné svalečky obepínající mu penis bylo tak nesnesitelně vzrušující, že nečekaně, a hlavně předčasně, také dospěl k orgasmu. Sperma jí vystříklo na bříško. Zatraceně. Tohle jsem to v plánu neměl.

            "Spiku! To je fakt ta nejodpornější věc ze všech. Podívej se na mě! Jsem celá zapatlaná od tvého... jogurtu." "Je to horší, než kdybych ti ho vstříknul do kočičky?" optal se provokativně. V hlavě měl průzračně jasno a cítil, že dnešní noci takových chvil moc nebude. Přemožitelka v narůžovělém polosvětle, požáry stále bojovaly s temnotou, přímo žhnula a on s potěšením zaznamenal, že je pořád tam, kde on. Přes všechna svá nenávistná slova se zatím ani nepohnula a stále mu ležet na stehnech. Co dál? Spikovi by momentálně nijak nevadilo dnešní kolo odpískat, ale byl na pochybách, že mu to přemožitelka dovolí. Ještě jednu věc musí zkusit. Jednoduše ji odstrčil a posunul se pár stop od ní. Vzpřímila se jako by byla z gumy a v panice se po něm natáhla. Popadla ho za přirození a neuklidnila se, dokud ho nedržela pevně v rukou. Jeho kamarád nikdy nezažil nic děsivějšího, skandálnějšího a popravdě… ani lepšího. Je fakt kouzelná. Výraz její tváře se nezměnil ani o fous. Pořád byla nazlobená a Spika by vážně zajímalo, co se jí honí hlavou. Ví vůbec jakou část, čího těla drží v rukou? Odkašlal si.

            "Přemožitelko, ehm... mrkni se dolů. Kdo dělá komu co?" "Oh, můj ty bože. Já se dotýkám té tvé VĚCI. Velkého tlustého klacku zlé věci! To je poslední věc na světě, kterou bych chtěla mít v ruce. Z celého srdce ti děkuji. Proč tě prostě nemůžu pustit a odejít? Tohle není správné. Takže já tě teď zabiju. Už jenom proto, že's mě takhle viděl, Spiku! Nebo aspoň brzo." Jen se ušklíbnul. Ani se mu nesnilo, že se dnes v noci takhle báječně pobaví.

            "Tak do toho, Summersová. Nebo bychom mohli zapomenout na hádku, na to, co je dobré a co špatné, a raději si ehm... trošku dobít baterie?" Buffy otočila hlavu a zamyšleně hleděla do dáli. Netušil, jestli si uvědomuje pravidelné pohyby své ruky. Normálně tuto metodu ukájení nijak zvlášť nepreferoval, jen když bylo nejhůře, ale každý její dotek způsoboval, že se svět okolo něj tříštil na drobné kousíčky a ty tančily ve vzdušném víru. Došlo mu, že potřebuje spojení více, než on. Možná proto, že je živá. Drobná ňadérka se kolébala v rytmu, který udávala její ruka, a on náhle zjistil, že nedokáže čekat. Musel je pohladit. Musel ji ošukat, hned teď, ale nepřestat se při tom ovládat jako před chvílí, aby ji tím zase celou nepostříkal. Má před sebou důležitý úkol a musí jej vykonat, když bude co možná nejsilnější.

            Svléknul jí halenku i podprsenku a osvobodil tak vábivé kopečky. Byly malé, ale oblé a jemné, s malinkými bradavkami, jako třešničky na rýžovém pudingu. Jednu vzal mezi bříška prstů a druhou začal sát. Jeho dráždění přimělo přemožitelku překvapeně vypísknout. Sevřela prsty okolo jeho nádobíčka pevněji a on se jí musel vykroutit nebo se nechat vykastrovat. Buffy otevřela omámené oči. Černé panenky prakticky kryly duhovku a řasy se jí zachvívaly. "C-co?" Spike couvnul pár kroků od místa, kde seděla. Vzdát se její blízkosti bolelo i jeho, nemrtvého. Začala se svíjet a přitom srdcervoucně kvílela. "Spiku! Hned se vrať. Dát ti do nosu a probodnu tě, jestli se sem hned teď nevrátíš." Nejprve si její nehrané utrpení užíval, ale potom v hlavě ucítil podivnou bodavou bolest. Nebyl to ten všeobecně deprimující pocit, následek nedostatku kontaktu s ní. Bylo to cosi jiného, něco jemu důvěrně známé, přesto cizí. Nutilo ho to přestat ji mučit. Co to může být? Rozhodl se to podivné nutkání ignorovat. Kouzlo ho muselo poplést a zmást. Spike se usmál na přemožitelku, která nedokázala zůstat v klidu. Čekal, co bude.

            Pokoušela se dotýkat sama sebe, ale evidentně ji to neuspokojovalo. "Spiku! Prosím!" "Fajn, ale mám podmínku. Lehni si na záda jako hodná holčička a neškubej mi za ptáčka, jako by to byl kus špagátu." "Ano, O.K., ale nejdřív mi to zase udělej jako předtím!" S radostí zaznamenal, že kašle na to, jak její slova zní. "Ne. Změníme nástroj rozkoše, přemožitelko," zasípal. Jediným brutálně rychlým pohybem jí zvedl nohy a zabořil se do ní. Konečně. Přirážel tvrdě a hluboce, měnil úhel... dokud nevykřikla. Horko a dráždivé tření způsobilo, že skoro ztratil hlavu, ale ovládnul se. Udržoval pravidelný rytmus, takže přemožitelka nemohla vědět, že myslí na něco jiného. Síla zrodivší se z jejich spojení mu protékala žilami jako životadárný proud řeky Nil a on věděl, že to zvládne, pokud se dokáže dost dlouho ovládat. Její tvář si vtlačil do jamky ramene, aby mu neviděla do obličeje. Pro lepší soustředění zavřel oči, což mělo vzpružující dopad na jeho nástroj. Potřeba se stala naléhavější a navíc to také znásobilo jeho novou sílu a schopnosti.

            Pečlivě se ohledával, dokud si nebyl úplně jistý, že přesně ví, kde se nachází onen malinkatý předmět, který chce odstranit a pak - dráteček po drátečku - uvolnil miniaturní zařízení umístěné v jeho mozku. Přál si, úpěnlivě, z hloubi svého léta mrtvého srdce... vtom ucítil, jak se mu na horním rtu zhmotnila malá pichlavá věc, jako by to byla cigareta. Zdusil v sobě smích, který v něm probublával jako odezva na zvláštní prácičku, kterou jeho mozek právě zvládnul. Je volný.

            JSEM VOLNÝ! Nebo aspoň volný brzy budu, až se zbavím účinků kouzla, ale momentálně si byl absolutně jist tím, že to zvládne. Bože, zase jsem William, the Bloody a můžu dělat, k čemu jsem předurčen, a co dělat chci. Nejprve chvějící se a kňourající oběť srazit k zemi a pak, když mu za to bude stát, ji pěkně ošukat a v každém případě vypít. Tesáky se mu prodloužily, čelo zkrabatělo. Zasáhla ho slastná bolest přeměny a démon v něm ucítil krev, která přemožitelce proudila v žilách. Slyšel, jak burácivě naráží na stěny tepen. Skoro už se zakousnul do křehkého hrdla, ale zdravý rozum, díky němuž se časem stal panem Upírem s velkým U, ho na poslední chvíli zarazil. Padl na dívku ležící pod ním tak ztěžka, že kdyby nebyla přemožitelkou, patrně by ji rozdrtil. Vyvrcholil a odkulil se od ní… přes okraj srázu. Začal řvát. Strach a extáze rozkoše ho zahltily.

            Spike přišel k sobě s nosem vraženým mezi kameny a koleny hned vedle něj. Co se to... do pekla? Přestal dělat inventuru svých údů a raději se vyplazil do jeskyně. Natáhl se na zem, jak dlouhý, tak široký. Cítil Buffy, která ležela pár stop od něj. Necítil se nepohodlně. Copak před chvílí nešoustali přímo na hraně kolmého útesu? Vtom si vzpomněl na pravý cíl soulože. Jeho cíl. Ne její. Ústa se mu roztáhla do triumfálního úsměvu a ruce vyrazily ke stropu. Z hrdla se mu vydral triumfální pokřik. Je zpátky. Je zlý, je šílený a je odhodlaný nakopat zadek celému světu. Jestli se teda odsud dostanu. Rozdělal malý ohníček a šťouchnul do přemožitelky, aby ji probudil.

            "Oi, přemožitelko. Vstávat. Nejvyšší čas vydat se na průzkum." Buffy na něj chvíli zlověstně zírala, potom se pomalu a opatrně pohnula, aby zaujala méně trapnou polohu. Odvrátila se od něj a sbírala šatstvo. Oblékala se stydlivě, jako by se už na všechna její nejintimnější místečka nevynadíval do sytosti. A to se ani nezmiňoval o zvucích, které vydávala, když ji s důkladností sobě vlastní ojížděl. "Jsi dokonalá žena, přemožitelko," pochválil ji. "Divočejší a lačnější, než většina upírů. Jauvajs." I v temné jeskyni se mu bez nesnází trefila rovnou do nosu. "Drž hubu, Spiku," zavrčela. "Jestli se o tom komukoliv zmíníš, zabiju tě." "To těžko, přemožitelko, těžko. Nemíním se chlubit, že s přemožitelkou šoustám, místo abych ji zabil." Buffy se rozpačitě ošila. "Proč jsi to neudělal?" Pokrčil rameny. "Chip, přemožitelko. Máš děravou paměť, viď? To musí být tím šukáním, eh. Kouzlo nám provádí pěkné kousky. Čím dřív se toho zbavíme, tím lépe." "Ale Riley... Yeah. Tohle k ničemu dobrému nepovede." Přisunula se blíž k ohni a ohřívala si nad plameny ruce.

            "Zase mám hlad, ale nejsem ochotná jíst další studenou polévku přímo z konzervy. Když dám jednu přímo do ohně, vybuchne?" Vzhledem k okolnostem si Spike mohl dovolit býti velkorysým. "Nakrmím si tě, mazlíčku. Čekej a zírej." Otevřel konzervu, opatrně ji pomocí klacíků umístil do ohně a dalším její obsah míchal, dokud nezačal bublat. "Spike se nechává uctivě poroučet, přemožitelko. Jedna konzerva horké polévky." Buffy podezíravě ohrnula nos. "Plivnul's mi tam?" "Hey! Já udělám vstřícné gesto a ty mi ho vmeteš do tváře? To potěší." "Promiň. Voní hezky." Tohle se mi povedlo. Teď se cítí trošku provinile ona. Poprvé, co ji zná. "Sněz to. Noc nemládne, ani když jdou do hry kouzla a povinný sex." "Nevyslovuj to slovo! To nebyl sex! To bylo... něco jiného. Hormonální posedlost. Další důsledek kouzla." Po hlase jí bylo poznat, že je sama se sebou spokojená. Dokázala nalézt správný termín. Pak znovu zrudla. "Už nikdy nedopustíme, aby se to opakovalo." "Slibuju," přitakal Spike. Každý upír ví, že sliby dané dobrým lidem neplatí.

* * *

            Byli zpátky na okraji srázu a pokoušeli se v houstnoucí tmě dole lokalizovat Finnův oddíl. Spike sice nevěděl, co přesně má Adam v plánu, ale kousky lidí v něm musely být posedlé Pánem prstenů. Vypadalo to, že se ze všech sil snaží přeměnit Sunnydale v Mordor. Jenže jak toho zatraceného titána najít včas? Tedy dříve, než se zase ušukají do bezvědomí a ztratí další noc? Spike si nemohl dovolit Rileyho nenajít. Potřeboval se odtud dostat, aby mohl ve vší slávě vyrazit vzhůru za svobodou. Dokud toho jejího blbečka nenajdou, přemožitelka ho z moci kouzla neuvolní. Vojáček je to poslední, co ji váže ke starému životu, který s mámou a superkamarády žila. Všichni už jsou pod drnem.

            "Přemožitelko? Můžeme?" Rozepnula si džíny a on jí je stáhnul na půl žerdi. Potom si rozepnul poklopec a hladce do ní zezadu vklouznul. Navzdory předrážděnosti, kterou v něm vyvolávala, a znuděnosti vším okolo, ho její živoucí teplo nepřestávalo fascinovat a zaplavovat. Každý příraz násobil jejich sílu. Spike zavřel oči a pomalu a důkladně přirážel. Snažil se kontrolovat oslňující energii, která oběma protékala. Obával se, že pokud nedokáže dostatečně oddálit svůj vrchol, totálně nad sebou ztratí kontrolu. Ve chvíli, kdy oči zavřel, měl pocit, že padá. Náhle ztratil pevnou půdu pod nohama a bezmocně zaťal prsty do vzduchu. Zmocnila se ho nevysvětlitelná závrať. Přepadli přes okraj srázu. Neuvědomil se, že jsou tak blízko. A potom... nedopadli na zem, ale... vznesli se nad Sunnydale. Vše měli jako na dlani. Jakoby se dívali na model městečka. Domy nebyly větší, než škatulky od sirek. Věděl, že jsou pořádně vysoko, ale rozeznával každičký detail. Jako orel plachtící v horkém vzduchu.

            "Dívej," ozval se mu v mysli hlas Buffy. "Támhle se rabuje!" Zaostřili. Různorodá cháska, většinou v khaki. Když si vše dostatečně přiblížili, dokázali rozeznat jednotlivé aktéry. Poznali, že žádný z nich není normální bytost. Nebyli to ani sto procentní démoni ani lidé. Všichni byli poskládáni z kousků různých těl. Kříženci. Zrůdy. Belhali se a šmajdali. Většina z nich nebyla ani symetrická. Těžko říci, proč Adam takovéhle stvůry stvořil. Může být tahle banda nesourodých Frankensteinových monster v bitvě vůbec užitečná? Vůdce zvedl oranžovou paži, na níž dosud visel zdrap khaki uniformy, a zakrákal nějaký rozkaz. Spike ucítil, jak sebou Buffy škubla a to je skoro vrátilo do jejich těl. Pohled na ně, choulící se tam dole u srázu, nebyl z nejpříjemnějších. Oba měli na tvářích strnulý výraz, napjatý a zoufalý. Znovu se soustředili a použili mentální zoom, aby na vůdce lépe viděli.

            Yeah, je to vojáček. Nebo spíš, co z něj zbylo. Už nevypadal tak pěkně, ačkoliv tu a tam bylo možné zahlédnout zbytky zdravě opálené pleti, která se ale mezi ostatními různě barevnými, zelenými či purpurovými, částmi vyjímala prapodivně. Spikovi ho bylo skoro líto. Kdyby záleželo na něm, prostě ho jen zbaví utrpení. Well, pravděpodobně až poté, co by se s ním pobavil. Obrátil pozornost zpátky k přemožitelce, která se pod ním chvěla a byla celá žhavá překročit okraj útesu. Jeho vlastní skoro až trapná úroveň vzrušení byla jistou známkou, že i on je zralý následovat jejího příkladu. Cesta dolů jim zabere přinejmenším hodinu. Ledaže by tam už byli.

            Dopadl rovnýma nohama na pevnou zem a obratle v něm jen zachřestili. Překvapilo a šokovalo ho, že se zbavil posledních zábran. Ztratil nad sebou kontrolu a prudce se otřásal divokým vyvrcholením, ruce zaťaté do přemožitelčiných ramen. Cítil se nezvykle. Litoval, že jí nevidí do tváře a neví, jak se tváří. Příště si ji vezmu pěkně tváří v tvář. Budu ji líbat. Nepřirozenost toho nápadu ho probrala a on vzal konečně na vědomí kde je a co dělá. Podvědomě k sobě přemožitelku stále tisknul, ruce na jejích ňadrech. Tep srdce se postupně zpomaloval a její tělo, ochablé a rozpálené, se o něj odevzdaně opíralo. Byli na hřbitově, blízko jeho hrobky. Sem mířila hlídka, kterou před slabou minutou špehovali.

            Jak se sem dostali? Vážně skočili z útesu a přistáli tady? Zvedl zaprášenou botu a uviděl, že se zabořila skoro čtyři palce hluboko, do ne zrovna nejměkčí kalifornské půdy. Stále podivnější a podivnější. Spike nastražil své bystré uši. Uslyšel totiž dusot tuctů bagančat armády démonů a podle všeho mířili k nim. Zvedl přemožitelku a šoupnul ji do hrobky. Předpokládal, že společně vypadají jako jedna z Adamových zpotvořenin. Kříženec přemožitelky a upíra, prvotřídní Slampire. Či přemopír? Věděl, že by prostě mohl svému penisu dovolit vyklouznout z jejího těla a nechat ji být. Už se asi definitivně pomátnul. Celý svět je plný vstřícných pochviček a on nemá zapotřebí upínat se jen na tu jedinou. Možná mu poskytuje sílu desíti luxů Hoover Power, ale její intimní sekret je pro něj jen předkrmem. Dává přednost hlavnímu chodu. Teplé lidské krvi.

            Spike opřel přemožitelku o zeď své krypty. Když se chladné kameny dotkly odhalených prsou, hrdelně zasténala. Proč ji nedokážu přestat ojíždět? Teď na to není čas. Začala se svážet na zem. Nožičky už ji neunesly. Zvedl ji na jeden ze sarkofágů. Byl příliš vysoký, než aby ji šukal ve stoje, tak si vylezl k ní. Kalhoty, které měl skoro u kolen, mu dost překážely. Když se zase vnořil do její měkounké, vlhké horkosti, zasténal úlevou. Ách, teď se na ni může konečně dívat. Tváře, opálené dozlatova, měla pokryté rozkošným ruměncem, oči obrovské a ty nádherné rty, jako zralé jahody... Ochutnával a sál spodní jahůdku, jazykem jí vklouznul do úst. Okrádal ji o dech i o rozum.

            Spike matně zvenku slyšel hlasy, ale raději se dál soustředil na přímo rozžhavené boky, které se pod ním vlnily. Buffy ztuhla a začala mu něco šeptat. Význam svých slov zdůrazňovala slaboučkými ranami pěstí do jeho hrudi. Kéž by držela klapačku a nechala mě pokračovat. "Spiku! Nech toho! Slyším Rileyho. Teď se k němu můžeme dostat." Spike si nebyl úplně jist, zda je to vážně nezbytné. Přece mohli dál krásně souložit. Přemožitelka ho ale rázně odstrčila a on tvrdě dopadl dolů, na kamennou podlahu hrobky. Marně zápasila se svými šaty. To byla podívaná, kterou by dokázal sledovat celé hodiny, kdyby místo toho přemožitelku raději dál nešoustal. "Moje ruce nefungují. Proč mě ruce neposlouchají? Spiku, tys mi začaroval ruce?" Přišel čas ukázat jí, co upír dokáže. Jeho ruce jsou pevné jako skála a bryskně pozapínat přemožitelku pro něj nebyl problém. Jenže kolena měl sulcovitá jako ta obrovská nafouknutá postavička pana Marshmallow poté, co na něj zaútočili krotitelé duchů. Když zůstanu klečet, třeba si toho nevšimne.

            Vyplížili se z krypty. Snažili se být co nejtišší a pokud možno splynout s terénem. To se sice Spikovi moc nevedlo, ale jako polehčující okolnost mu bylo nutno přičíst, že neměl zrovna klidno v rozkroku. V jasném světle měsíce byla tlupa démon-lidí dobře vidět. Finn před nimi přecházel tam a zase zpět. Vysvětloval jim plán bitvy či něco podobného. Všichni jeho vojáci byli vysocí, spíše přerostlí, stejně jako on sám. Výška očividně byla základním kriteriem výběru, což je hovadina, jak ostatně ví každý. Dvacet opravdu obřích démonů. Tušil, že jim, přemožitelce a jemu, by se plán bitvy hodil jakbysmet. Vklouzli zpátky do úkrytu v hrobce.

            "Viděl jsi Rileyho? Dali mu dokonce víc démoních údů, než Adamovi! Musím ho zachránit! Zvrátit to!" šeptala přemožitelka. "Ne každé monstrum můžeš obrátit v člověka a spasit," oponoval Spike. "To není jako vrátit někomu duši." Sevřela ruce v pěst a dívala se na něj, jako by on osobně přeměnil jejího milence ve tříčtvrtečního Nightcrawlera. "Oddělíme ho od jeho vojáků a vezmeme na nějaké bezpečné místo," pokračovala tvrdohlavě, ignorujíc jeho veskrze rozumnou připomínku. Těžkostí přibývalo a jejich množství ji najednou zasáhlo. Poněkud ztratila elán.

            "Může se nám podařit, viď?" loudila. Moc chtěla, aby jí Spike řekl, že všechno dobře dopadne. "Mohli bychom je zrušit naším paprskem smrti," navrhl. "My máme paprsek smrti?" podivila se přemožitelka. "Za zkoušku to stojí, nemám pravdu? Copak jsme věděli, že můžeme sledovat svět z ptačí perspektivy a teleportovat se?" "Yeah," pípla, ale moc přesvědčeně to neznělo. "To bychom ale museli... ehm, zaujmout správnou pozici, aby to fungovalo, že ano. Nic nestojí za to, aby mne Riley při té věci viděl. Paprsky smrti se nekonají," shodila jeho geniální nápad ze stolu. Škoda. Přemožitelka na něj hleděla plná pochybností. Seděli těsně vedle sebe, koleno na koleni a téměř se dotýkali špičkami nosů. Viděl každý droboučký zlatý flíček v jejích duhovkách. Špulila rty a on stěží odolával touze ji políbit. Vtom ho něco napadlo. Nikdy si neuvědomil, že toho o armádním žargonu a taktice ví tolik. Doteď byl přesvědčený, že se mu poznatky z dob dávno minulých, kdy v mundůru vojáka SS sloužil na ponorce, dávno vykouřily z hlavy.

            "Takže se budeme muset vrátit ke staré dobré partyzánské válce," oznámil. "Buď tak laskav a připomeň mi, co to je stará dobrá partyzánská válka." "Kryti tmou dostaneme pěkně jednoho po druhém." Znělo to jako úryvek z nějakého filmu. Hrome! Bohužel si nevzpomínal ze kterého. Moc si přál to vědět. Pokud by totiž věděl, jak film skončil, věděl by také, jestli má tahle taktika naději na úspěch. "To by šlo," přemožitelka viditelně ožila, ale potom zase posmutněla. "Co když v sobě mají jadernou elektrárničku stejně jako Adam?" Myslí jí to, připustil Spike. Mozek jí slouží stejně dobře jako svaly. Drobná, ale vážně užitečná silačka.

            "Mohli bychom se vzít za ruce a vyrvat jim srdce. Po cestě od vás se nám to přece podařilo moc pěkně." "O.K., dáme se do toho." To už přemožitelka cupitala k východu z hrobky a při chůzi svůdně vrtěla zadečkem. "Ale ne Rileymu. Rileyho nezabijeme. Možná ho omráčíme, ale nezlikvidujeme." "Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, jinak ať na místě zcepením," slíbil Spike slavnostně. Buffy se od něj vzdalovala a jejich silové pole se tím prodloužilo. Bylo už slabší, ale připravené zapojit se do akce plnou silou. Pozvedla obočí. "Tys už zcepeněl, pamatuješ? Jsi mrtvý." "Správně," řekl. "Mrtvý jako já."

            "O.K. Pojďme vybít tu kavalérii," vyzvala ho. "Myslel jsem, že kavalérie jsme my." "Ty ses neučil nic o Díkůvzdání? Kavalérie - zlí hoši. Indiáni – hodní hoši." Zmlkla. "Shumashové, démoni pomsty, asi nejsou ten nejlepší příklad. Tak jinak. Já budu Sedící Býk a ty můžeš být Geronimo." "Geronimo? To neberu, přemožitelko," bránil se Spike. Pohybovali se vpřed kryti náhrobky a hrobkami. "Jestli jsi ty Sedící Býk, tak já budu generál Custer." Blížili se k vyrovnanému zástupu pochodujících démonů. "Copak si nevzpomínáš, že Sedící Býk generála Custera zabil, ty jeden znalče historie?" "Oh. Yeah. Well, teď když ses o tom zmínila, jsem se rozhodl. Já budu Sedící Býk." "Leda tak Býk," setřela ho Buffy. "Hey-" "Pšššt. Nekecej, když se plížíme za nepřítelem," napomenula ho. "To se pak nemusíme namáhat s plížením."

            Démoní předvoj byl z větší části okrově zbarvený dinosauroid, těžký ocas se mu hrozivě komíhal sem a tam. Lidskou měl jen hlavu a ruce. "Jak to zabijeme, Spiku?" "Utrhneme mu hlavu. Má ještě jedno náhradní srdce v zadnici. Není šance, že vyrveme obě naráz. Takže na tři. Raz, dva, tři!" zavelel. Sotva se jejich ruce spojily, slova se stala zbytečnými. Sdíleli své myšlenky. Bylo to trošku neohrabané, ale účinné. Skočili vpřed, držíc se za ruce. Tou volnou oba popadli vojákovu čelist a zabrali. Jasně oranžová krev jim postříkala šaty. Divně páchla po ústní vodě. Jednoho mají z krku, devatenáct jich ještě čeká. Další hybrid mu byl povědomý, patrně Rileyho kámoš. Spike zrychlil, aby si toho přemožitelka nevšimla a nezaváhala.

            "Smiř se s tím!" zašeptal nelítostně, když věc sešitá z oranžových a hnědých kousků padla k zemi. "Drž hubu, Spiku. A přestaň si hrát na Xandera. Dobrých rad mám plné zuby." "Rejpal," vrátil jí to. "Také Dřímal, Kejchal, Šmudla, Stydlín a Štístko. Ve skutečnosti jediný, kým nejsi, je Prófa." "Spikewhite slavně vycházející z Disneyho záchodků," posmívala se mu tiše, když se elegantně jako velké kočky kradli po vlhkém hřbitovním trávníku.

            Spike se ještě pár vteřin zubil. Užíval si vzrušení z lovu a také slovní fotbal, který s Buffy provozovali. Nakopat někomu zadek je jeho třetí nejoblíbenější věc na světě. Zvláště, když partner hladce spolupracuje, předvídajíc každý další pohyb. Na prvním místě měl zařazené pití krve, samozřejmě, a stříbro si odneslo: souložení s přemožitelkou. Sotva si uvědomil na co myslí, úsměv ho přešel. Také si vzpomněl, čí zadeček se před ním pohupuje. Prdelka jeho úhlavního nepřítele. Dívky, která mohla být jeho třetí ulovenou přemožitelkou. Sevřel čelisti a srovnal s ní krok. Neměl na to celou dobu zapomínat. Měl myslet na svoji pověst. Co už nadělá?

            Další dva zvládli bez nesnází. Až pátý voják Iniciativy, směsice, v níž převažoval Polgara démon, varovně zařval do noci. Proto museli zdrhnout. Nepodařilo se jim ho vykuchat tak náležitě, jak chtěli. Nezhebnul okamžitě. Přitiskli se ke zdi krypty. Přemožitelka vedle něj těžce oddechovala a byla v té chvíli tak přitažlivá, že nedokázal odolat a otočil se k ní. Rychle ji políbil a začal hladit. Spíš osahávat. Mumlala mu do úst nějaké protesty, ale vlastně mu jen svým dechem ohřívala studenou pleť. Kdyby byla vážně proti, nakopala by mu koule. Něco hluboko v něm ho peskovalo, že ji chce líbat. Dlouze a hluboce. Trofejí mu má být její smrt. Ne ústa.

            Byli jako nějaká strašidla. Klouzali nocí, neviditelní a smrtící. Ztenčovali řady Finnových vojáků. Pomalu, ale jistě.

* * *

            Je to nějaké kouzlo? Finn klopýtal kolem dokola, výhled mu ztěžoval mlžný opar kouře, nohama čvachtal v krvi. Marně volal své záhadně mizející vojáky. Dříve, než je spatřil, byli kaput. Voják-hybrid, totálně zmatený středoameričan, civící okolo sebe svýma modrýma lidskýma očima, klesl na kolena a volal nebesa na pomoc. Buffy pustila Spikovu ruku, ale jejich spojení bylo nyní tak mocné, že ho stále cítil. Táhlo se mezi nimi jako šňůra síly, utkaná ze sexu, kouzel a vítězství. Finnova lidská ruka se natáhla prosebně vpřed.

            "Buffy..." zašeptal dříve, než se jeho druhá, zelená ruka proměnila ve zbraň a vystřelila. Musí na tom být podobně jako já s chipem v hlavě, uvažoval Spike. Něco chce, ale pak udělá něco úplně jiného. Sáhnul na chip ve své kapse. Pro štěstí.

            Buffy se zasmála a kulku prostě sebrala ze vzduchu a nechala vklouznout do dlaně. Vyhodila ji do výšky a zase chytila jako stříbrnou lentilku. "Rozkošné," řekla zpěvavě. "Horké. Pojď ke mně, Riley, ulevím ti." Riley kňučel a zkoušel se odplazit zpátky. Jeho démonská ruka mu zakrývala oči, lidská ruka se snažila zachytit trávy, jako by ta byla schopná odolat jeho síle.

            Netušila, jak neskutečně momentálně vyhlíží. S vlasy tančícími jí okolo hlavy jako hadí mazlíčkové Medúzy, bělmo skoro oranžové, oči žhnoucí, velké jako golfové míčky. Poručík Finn, svíjející se před ní, byl vystrašený a jeho vypůjčené partie na tom nebyly o moc lépe. "Riley," vrkala Buffy mazlivě. "Neboj se, to jsem já, Buffy. Chci ti pomoci. Bude ti lépe." Přemožitelka si klekla do trávy vedle něj a položila mu obě ruce na hlavu, jakoby mu chtěla požehnat. Někdejší výkvět Iowy se vzepjal a zařičel krutou bolestí. Spike se přiloudal blíž. Co si do pekla přemožitelka myslí, že dělá? Chce umučit toho ubožáka k smrti. Polodémon Finn řval a zmítal se. Mlátil nohama okolo sebe a hrozilo, že zasáhne přemožitelku. Spike proto jeho masitá stehna přisedl, aby jí pomohl. Finn ještě naposledy zamumlal a přidušeně vykřikl dříve, než mu hlava padla zpátky na trávník a přemožitelka zalapala po dechu. Uskočila od nehybného těla, couvala, koktala a ukazovala na něj. Zelená ruka se od těla samovolně odpoutala a pomalu z ní vytékala jakási tekutina. Ale lidský pahýl, který po ní zbyl, krvácel opravdu silně. Muselo to vážně bolet, ale to bylo v pořádku. Je to jen Finn. A také, jeho krev voněla opravdu lákavě.

            "Co to do pekla děláš, přemožitelko? Hraješ si na polní lazaret? Na řezníka v bílém plášti? Teda chirurga?" "Ne, to ne! Já ho jen utěšovala. Říkala jsem mu, že bude v pořádku a pak mu ruka prostě upadla!" koktala Buffy. "Je zázrak, že ti trvalo tak dlouho, než jsi tohohle bambulu - chlapečka na hraní - rozbila. Jestli mu díky tvému 'utěšování' upadla ručička, musela ses vážně krotit, když jste provozovali sprosťačinky. Ačkoli, podle mého, jste to spíš dělali nudně, jako v nedělní škole." Buffy zmateně hleděla na zelenou ruku a pokusila se ji přitisknout ke krvácejícímu torsu, jako holčička, která se pokouší uzdravit rozbitou panenku. "Připusť to, přemožitelko. Potřebuješ, aby v tvém chlapovi byl kousek monstra. Máš smůlu, že ty démoní kousky jsou jenom přišpendlené." "Drž hubu, Spiku," okřikla ho, ale jen vlažně. Její hlas zněl nešťastně a vystrašeně. Bylo mu jí líto. "Hlavu vzhůru. Máme kouzlo nebo snad ne? Zase tady Humpty Dumbasse poskládáme dohromady. "Ale to není jeho ruka. Je to ruka nějakého démona!" "Yeah, well, víš jak najít démona, který nosí paži našeho vojáčka? Mimochodem, jsi si jistá, že chceš toho ubožáka zachránit, i když je na tom takhle? Možná ti za to moc nepoděkuje." Přemožitelka kývla a on cítil, že mu zase začíná věnovat pozornost. Jejich spojení se probouzelo k životu s dychtivou naléhavostí, která mu vystřelila až do slabin. Vyhledal její oči a uviděl v nich stejný zápal. Podvědomě si olízla rty a on k ní automaticky popošel blíž. Toužil se jí dotknout, ucítit její vůni.

            "Ne, Spiku, nejdřív ho musíme dát dohromady." Správně. To přece vím taky. Popadl překvapivě těžkou paži a přiložil ji ke krvácejícímu pahýlu. Ozvalo se prskání a vzduch naplnil pach grilovaných vepřových žebírek. Rileyho hruď se pozvedla a on se posadil, aby se hned zase svalil, aniž otevřel oči nebo jevil nějaké jiné známky života. Paže vypadala přirostle. "Um, možná bychom mohli zjistit, jestli je ještě živý?" navrhla Buffy. Nakláněla se nad vojákem a ruce se jí chvěly. Očividně měla obavy, aby nezopakovala svůj akt útěchy a neroztrhala ho na kousky. "Myslím, že to můžeš zkusit."

            "Riley? Zlato?" Žádná odpověď. Lehce mu ťapkala bříšky prstů po obličeji. Spike si užíval její představu o něze. Byla skoro jako živá. Přemožitelka nakonec vzala tlusté zápěstí do svých drobných, ale silných rukou a změřila pulz. "Well. Třicet úderů za minutu. Je to podle tebe v pořádku?" "Ptáš se jako bych něco věděl o člověčím pulzu." Ochladilo se, nehledě na kouř a temnotu a hustou mlhu, která se zvedala ze země. Znepokojená tvář přemožitelky nad ní jakoby plula, hlavu měla trošku na stranu, jako by se snažila uslyšet zvuk, který neslyšel téměř ani Spike. Začíná vnímat jako upír? Spike si nenápadně zkontroloval krk, jestli taky neucítí pulz. Díky bohu nic. Je pořád takový, jaký byl. Právě otevíral pusu, aby jí pověděl, že by měli sebrat bezvládného Finna a zmizet, když vtom z mlhy vyrazila modrozelená paže a chytila přemožitelku pod krkem.

            Adam. Reagovala tak, jak se dalo čekat. Dělala vše, aby se Adamova sevření zbavila. Kroutila se, kopala a vrážela do něj loktem, ale byl příliš silný, takže pořád visela s nohama pár stop nad zemí, jako falešný hráč za dob divokého západu, kdy tyto přečiny trestal soudce Lynch. "Buffy!" zaječel a hodil jí nůž, co měl schovaný v botě. Chytila ho, ale ta zelená podešev, kterou měl Adam místo kůže, nešla probodnout.

            Spike tancoval okolo nevzrušeného Adama, který se plně soustředil pouze na škrcení přemožitelky. Spike pro něj byl jen obtížný hmyz, bzučící okolo jeho velké, sebejistě se tvářící hlavy. Já mu ukážu, pomyslel si Spike, zatrhnu mu tipec jednou pro vždy. A přemožitelce dokáže, že je někdo, s kým je nutné počítat, ale nic ho nenapadalo. Kopl Adama zezadu pod koleno, což v minulosti zmrzačilo větší protivníky, ale silná stehna se dokonce ani nezachvěla. Do prdele, do prdele, do prdele. Adam je momentálně sice sám, ale posily už jsou bez pochyby na cestě. Cítil jak, skrze své spojení s přemožitelkou, přichází o životní sílu. Musí jednat rychle. Co to říkala? Centrum síly? Srdce? Zoufale se upnul k jejich ochabujícímu spojení. Vzal si od ní tolik síly, kolik mu ještě mohla poskytnout a vrazil mu pěstí do zad, dílem zelených a dílem tvořených opálenou kůží. Vnořil ruku pod pochromovaná žebra a šmátral vzhůru směrem k srdci. Dal do svého úsilí všechnu moc jejich prazvláštního kouzla a přál si, aby se lidské a démoní části téhle podomácku slátané obludy také přestaly kamarádit. Konečky prstů nahmátnul tvrdý boulovitý předmět a právě když je sevřel pevněji, aby ho vytrhnul, vrazil mu do obličeje zelený loket, jako letoun schopný překonat rychlost zvuku.

            Spike odletěl a rozplácnul se na zemi jako hromádka neštěstí. Nemohl se pohnout a tvář se mu měnila v jednu ohromnou, pekelně bolící podlitinu. Občas se v zorném úhlu jeho pohledu objevil záblesk souboje. Přemožitelka letící asi čtyři stopy vysoko, vodorovně, hlavou kupředu. To nevěstilo nic dobrého. Adam mu šlápnul na levé stehno, zatímco ji sledoval. Spike to necítil. Všiml si, že v zádech toho slepence zeje díra. Přes sraženou krev prosakovalo něco jako motorový olej, nebo co to jeho borgské součásti vlastně používají, a bylo vidět nějaký černý předmět. Měl by to říci přemožitelce. Jenže sotva otevřel ústa, jeho soukromá Fuji Yama, co teď měl na obličeji, se probudila k životu a erupce bolesti ho umlčela. Takhle to nepůjde. Mluvit se zjevně nebude, takže se zvedl na kolena úplně potichu. Moc dobře neviděl. Nos, větší, než si ho pamatoval, mu zavazel mezi očima, takže viděl jen okolo jeho okrajů. Adam a přemožitelka se k němu blížili, kroužili okolo sebe v pevném sevření. Vypadali jako rychle se pohybující otáčivé dveře a on čekal na ten nejsprávnější okamžik.

            Vyskočil Adamovi na hřbet, pevně se držel bez ohledu na lávu stékající mu po obličeji a zemětřesení v hlavě. No a co dál? Oh, jasně. Srdce nebo ta mašinka co má místo něj. Zavrtal napůl ochrnuté, pomalé a nemotorné prsty do díry. Neměl dost síly, aby vyrval celou tu věc, tak trhnul za drát... Adamova titánská postava se zatřásla a Spike uslyšel bolestné zanaříkání přemožitelky, ale obr nepadl. Škubnul za další drátek. A pak za další. Pomalu, jako když je pevnina zaplavována oceánem, se široká záda pod ním začala třást a sklánět k zemi. Spike Adama popadl za ušní boltce a pověsil se na ně, aby donutil posledního z titánů padnout.

* * *

            Když přišel k sobě, musel neradostně konstatovat, že se jeho situace nijak zvlášť nevylepšila. Bolest ho stále ochromovala, moře bolesti o velikosti Tunguzského kráteru. A navíc ani neviděl. Okolo jeho mrtvoly se asi hemží krysy, slyšel jejich škrábající drápky a cítil, že se mu pokouší dostat do kalhot. Vysíleně se po nich ohnal. Krysa se na něj utrhla a on zděšeně vykřikl. To je vrchol pohany. Dokonce i krysy už mi odmlouvají. Život není spravedlivý. To klesl tak hluboko? Svět okolo něj se trošku zaostřil, ale zároveň byl podivnější. Cítil, jak mu horké ruce jemně svírají penis. Proboha, to má tu zkurvenou přemožitelku obsloužit, i když je na tom takhle? Ať táhne do pekel. Muž má sice svou hrdost, ale on momentálně na pýchu kašle. Existuje jenom bolest a pohyby a on si přeje, aby obojí zmizelo. Adamův loket udělal přemožitelce laskavost a on má teď nos jako po srážce s tirákem. Zvažoval, že si s ní vážně promluví o jejích nerozumných očekáváních, ale pak si vzpomněl, že má pusu porouchanou.

            Jenže jeho péro si odmítalo hezky lehnout a spát. Ta svéhlavá věc ožila a začala mu do mozku vysílat nové informace. Well, já ale nehraju. Nějaké horké, vlhké a hedvábné pouzdro do sebe pojalo jeho nejlepšího přítele. Vklouznul tam jako po másle. Kdyby se to nehýbalo, mohlo to být docela příjemné. Ale ne. Samozřejmě se to pohnulo. Nejasně cítil, jak se ho zmocňuje ryzí vzrušení a pak si uvědomil, že zase vidí. Ale nevěřil svým očím. Přemožitelka mu ležela na nohách a cucání a sání jeho penisu kombinovala s úzkostným naléháním, až se mu z toho točila hlava. Oh, hey, zase mi fungují uši!

            "Spiku? Spiku, slyšíš mne? Napadlo mě, že tohle by mohlo napomoci hojivému procesu. Vytváří se stejná energie, jako když jsme to dělali kvůli Rileymu. Jsi O.K.? Je ti líp?" Blond hlava se znovu sklonila. "Unh," zamumlal. Ještě to bolelo, ale huhlal, což bylo malým vítězstvím. Jejich oči se potkaly a přemožitelka zrudla. Jeho nádobíčko jí ochable vypadlo z úst jemu na břicho. "Spiku? Jsi zpátky? Oh. Okay. Vím, že to vypadá poněkud divně, ale já myslela..." "Unh," vypravil se sebe znovu, co nejlaskavěji a pochvalně zasténal. Snad nehodlá přestat nebo jo? Znovu se začala snažit, nyní trošku váhavě, jazýčkem obkružovala žalud a rukama usilovně pumpovala tělem údu. "Cítím, že hojení začíná," zašeptal vzrušeně. "Mám otřes mozku, myslím, ale kdybys ještě chvíli vydržela pokračovat...?" Je to moc pěkné. Zíral na oblohu, uprostřed šedou, po okrajích růžovou. V celém těle se mu pomalu hromadila síla, mučivě pomalu, ale neúprosně a konečně opatrně vyvrcholil do jejích úst. Dokázal přitom pohnout minimem svalů. Aah. Cítí se lépe. Možná by se dokonce mohl pokusit zavrtět konečky prstů nebo tak něco. Přemožitelka, jak bylo jejím na nervy lezoucím zvykem, měla jiný nápad. Začala ho nerudně tahat, což by se lidem s otřesem mozku dělat nemělo.

            "Spiku, nepropůjčila jsem svou pusu k takové ohavné a vulgární sprostotě pro nic za nic. No tak. Vstávej! Rozednívá se. Musíme se odsud dostat." Odsud znamená odkud vlastně? K jeho překvapení mu mozek tuto informaci poskytl. Jsou na hřbitově v Sunnydale, ani ne deset yardů od jeho hrobky. Ano. Svítání je na spadnutí. Nezůstat pod otevřeným nebem je každopádně dobrej nápad. Zapískal svým údům budíčka, ale odmítly mu věnovat pozornost. Přemožitelka si toho zřejmě také všimla. Popadla ho totiž v podpaží a táhla ke vchodu do hrobky. Jeho boty za sebou na trávě zanechávaly černou pěšinku. Přívětivá zatuchlost a temnota domova konejšila úzkost a strach. Našel si pohodlné místečko na kamenné zemi a měl v plánu spát.

            "Čekej tady," zasyčela přemožitelka. "Jdu pro Rileyho." Čekej? Její názor na jeho sílu a motorické schopnosti je bezpochyby přehnaně optimistický. Rozhodně se nikam nechystá ani nikam nepůjde.

            Sotva na minutku zavřel oči, když se dveře hrobky zase rozletěly. Věděl, že je to přemožitelka stejně, jako věděl, že má bezvědomé tělo svého strakatého miláčka přehozené přes rameno. Dokonce měla dost rozumu, aby k němu (ke Spikovi, ne k miláčkovi) po chvíli popolezla a pevně se přitulila. Její teplé ručky mu vklouzly pod triko a on spokojeně usnul. Spát a hojit se. Nabírat sílu. Jeho odchipované já odtud zítra konečně vypadne.

* * *

            Slunce Spikovi svítilo na záda, hřálo ho a dávalo mu pocítit, že je žádoucí a milovaný. Převrátil se a rozkošnicky se protahoval. Dával si načas. Užíval si báječného teploučka. Náhle připlul velký černý mrak a zakryl zdroj světla a tepla a vysál ze Spika všechnu blaženost, kterou si tak užíval.

            "Nežádoucí sedmnáct," zaskřípal krutý hlas. Spike se vzbudil ze svého slunečného snu a na poslední chvíli se odkulil od zelenooranžové pěsti, kterou spíše vycítil, než aby viděl, jak se k němu blíží. Okamžitě byl v pohotovosti a čilý jako rybička se vydrápal na nohy, šťastný, že si může před snídaní dopřát pořádnou rozcvičku. Už to není čistokrevný člověk, kterým Finn býval, ale ohromná kreatura poskládaná z organického odpadu. Spike měl na své straně rychlost a sílu. Vážně mohl jásat, že ho nyní může zasáhnout a bojovat s ním. To má něco do sebe. Ačkoliv teď, když je Finn napůl démon, by asi mohl stejně, ale nevadí. Párkrát zkusmo kopnul do flekatých nohou a hbitě uskakoval před ranami, které mu Finn vracel. Hah.

            Spike se nenaučil bojovat ve výcvikovém táboře, ale během mnoha dekád tvrdých soubojů tělo na tělo. Prošel spoustou pouličních rvaček, při nichž se bojuje bez rukavic a pravidel. Předvídal každý rutinní a automatický ex-mužův pohyb. To je ale pitomec, ať už člověk nebo démon. Bílá pěst narazila do Finnova nosu s báječně mlaskavým křupnutím a Spike radostně zavýsknul. "Spiku!" vypískla přemožitelka. "Nezabíjej ho. Pamatuj na kouzlo." Yeah, yeah. Vždyť já si jenom hraju.

            Svým zásahem k sobě přemožitelka naneštěstí přitáhla pozornost a brzo bylo jasné, že její fešák si svou náklonnost z lidské éry neuchoval. Šel po ní jako pan Puzzle - Adam osobně. Spike viděl, že přemožitelku tvrdě udeřil do žaludku, protože stále jen hloupě stála na fleku a blábolila nesmysly. Golem ani za mák nedbal ubrečených kukučů, co po něm házela. Aw. Kdyby byl člověk, byl by určitě celý na měkko, ale on nebyl, takže jejich výměnu názorů jen se zájmem sledoval.

            "Riley, to jsem já, Buffy. Riley, prosím, zlato, nepoznáváš mne? Riley!" Přitom uhýbala před jeho pěstmi a opakovala své škemrání tuctem různým způsobů, dokud nakonec Spike… well, ne, že by mu jí bylo líto, protože toho nebyl schopen, ale znudilo ho ty řeči a tak: "Vzdej to, přemožitelko. Ten chlap má prostě vymytej mozek. Pojďme ho něčím praštit do hlavy a pak uděláme čáry máry, jo?" Přemožitelka po něm sice hodila nevraživý pohled, ale dala mu za pravdu. "Yeah, O.K.," povzdechla si. "Ale buď opatrný. Neubliž mu moc." Jako bych nedokázal být jemný, když je to potřeba. Což právě teď není. Spike popadl jednu z ozdobných kamenných amfor, které stály u vchodu, a srazil jí démon-hocha na kolena. Když se skládal k zemi, ještě mu s rozmachem zasadil řádný úder do zátylku. Náraz na lebku vydal odporně chrastivý zvuk a Spikovi bylo jasné, že jejich kapitán pár hodin budíčka neuslyší. Položil vázu nazpátek a hrdě se otočil na přemožitelku, oprašujíc si ruce. Ta ho místo poděkování popadla za kabát a pokusila si přitáhnout jeho tvář. Ruce měla tak drobné, že mu stěží mohla pomačkat klopy.

            "Které slabice ve slově OPATRNÝ jsi nerozuměl? Rozbil jsi mu hlavu! Zabila bych tě za to, kdybych tě nepotřebovala!" "Proč se namáháš to říkat, mazlíčku, když to udělat nehodláš?" optal se beze strachu. Dokonce ani nedala najevo, že by ho chtěla bouchnout do nosu. Musí z něj být celá na měkko. Z její kůže sálalo teplo a hřejivý vlahý dech mu hladil pleť na tváři jako obláčky páry stoupající z horkých podzemních zřídel. Pustila ho a naštvaně odstrčila. Potom začala rázovat sem tam po kryptě. Nepřebírá moje manýry nebo jo? To by měl propříště na trhu s tepnami silného konkurenta.

            "Takže, máme v záloze nějaký další postup? Minule jsem se Rileyho dotkla a on se začal rozpadat. Jak víš co dělat? Jak víš, že to bude fungovat?" Vím? Já nevím nic. A to je jádro pudla. Všechny tyhle zbytečně zdržující potřeby vědět nejsou jeho styl. Ačkoliv… má tušení, velice silné tušení a vsadil by se, že mu je podstrčili černí pasažéři z jeho mozku. "Přemožitelko," řekl a snažil se mluvit klidně a racionálně, "všechno, co musíme udělat, je vrátit se k naší sexy magii a položit ruce na tvoje mnohobarevné zlatíčko. V hlavě mám jeden noblesní hlas a ten mi uštědřil přednášku na toto téma." "Opravdu?" špitla, rozšířené oči naplněné úctou a bázní. Zvedla chvějící se ruku. "Haj, Gilesi. Děkuju, že tady pro mne pořád jste." Kriste. "Tak to není, hlupáčku!" brzdil ji Spike. "Je to jen pocit." Rozhlédnul se po hrobce a všimnul si páru rovných dlaždic. "Tady. Není důvod neudělat si trošku pohodlí." Svléknul plášť a rozprostřel ho na zem. I on dokáže být gentleman, co ona vlastně o něm ví? Začal si sundávat košili, ale přestal. Přemožitelka totiž znachověla vzteky a ukázala na něj třesoucím se prstem.

            "Co to děláš?" vyštěkla. "Ty si svlékáš oblečení! Nesvlíkej se! Nechci vidět tvoje oplzlé nemrtvé tělo!" Zacouvala k náhrobku v centru krypty. Pokusil se zachovat chladnou hlavu a myslet rozumně. "Přemožitelko, musíme vytvořit mocné energetické pole." Neodolal a zaujal provokativní pózu. Ruce položené na opasku džínsů, prsty ukazující šikmo dolů k důležité rekvizitě, která bude při jejich kouzlení hrát významnou roli. "Je logické, že čím větší to bude legrace a čím víc si užijeme, tím větší vznikne síla."

            "Legrace? Legrace! To určitě! S tebou to nikdy nebyla legrace, Spiku. Je to povinnost. Ty jsi upír, já přemožitelka upírů. Spočti si to sám." "Upír rovná se vášnivý, yeah, yeah," křenil se. "Správná odpověď, eh, přemožitelko?" Teď už mu po nose šla, ale hbitě od ní odtančil. Věděl jak z toho ven, aspoň si to myslel. Potřebuje nějakou úlitbu pro své svědomí, proto to její... hey, upír, bum ho do nosu. Přitom je řádně nažhavená. Svléknul si košili i tričko, zatímco ona celá zděšená nehybně přihlížela. Šel na ni zkušeně, jako panter slídící za plachou gazelou.

            "Budeme provozovat magický sex, přemožitelko, a ty nemáš na vybranou. Přinutím tě podrobit se mým nemravným dovednostem a uděláš líp, když budeš reagovat a spolupracovat, jinak!" Nikdo neřekl ne? Jeho upíří sluch mu umožnil slyšet jen, jak těžce dýchá. Srdíčko jí bušilo jako splašené. S předstíranou hrubostí z ní strhl sako a donutil ji klesnout na jeho plášť. "Lehni si, přemožitelko," zavrčel. "Kvůli osudu svých přátel předstírej požitek. Co největší požitek. Ne proto, že je to zábava, ale protože je to tvoje povinnost. Polož se a mysli na Sunnydale!" Kývla. "Správně. Máme poslání." Už si skoro myslel, že mu to sežrala, ale pak zachytil její pohled a došlo mu, že je jí úplně jasné, co provádí. Tím lépe. Svlékal jí šaty. Občas zavrčel nebo surově škubnul nějakou součástí oděvu, aby udržel náladu. Celou tu dobu se vzpínala, vzdychala nebo v extázi zavírala oči. Že by přemožitelka dávala přednost drsnému zacházení? Když byla nahá, přešla do protiútoku a stydlivost hodila za hlavu. Vrhla se na jeho oblečení, aby na tom byli stejně. Zatímco se její ručky zaměstnávaly jeho kalhotami a šňůrkami od bot, malý Spike povyrostl. Musím si náležitě vychutnat tyhle dokonale surrealistické chvíle. Přemožitelka klečící u jeho nohou, aby mu zula boty. Skoro ho to nutilo cítit bázeň či úctu namísto pouhého vzrušení a chtíče, ale je jen hříšný, nemravný upír. Tohle už v minulosti zažil nesčetněkrát. Obvykle svou oběť svedl dřív, než ji pak při vášnivém vyvrcholení vysál do sucha. Poskytl jsem jim krásnou smrt nebo snad ne? Teď je to jiné pouze tím, že přemožitelku nechá žít. Jsou partneři, kolegové. Zabije ji později. Času dost.

            Ostýchavě se položila a roznožila. Celá se mu otevřela. Pohled na ni a vůně jejího vzrušení způsobily, že ztvrdnul na kámen a musel těžce bojovat s touhou vrhnout se na ni a bezohledně se do ní zabořit. Měl v úmyslu dosíci co největšího efektu. Proto vnořil do vonné kundičky ústa. Přemožitelka zasténala současně rozkoší i překvapením a prsty mu vpletla do vlasů. Věděl, že se jí to líbí. Olizoval každý záhyb a štěrbinku, v duchu opěvujíc hřejivost a měkkost jejích stehen otírajících se o jeho tváře. Jazykem ochutnával neuvěřitelný citronově slaný nektar. Prsty snadno vklouznul do rozpálené buchtičky a jemně fouknul na klitoris. "Přemožitelko," zašeptal.

            "Ó hrdličko moje, skvoste ve skalních rozsedlinách, v tajných skrýších strmých srázů. Dovol mi pohledět na tvoji tvář, dovol mi uslyšet tvůj hlas. Pro sladkost tvého hlasu a půvab tvé tváře." "Hm?" "Klouby tvých stehen jsou jako šperky stvořené rukou obratného umělce." Přesouval se vzhůru a jeho rty si hledaly cestičku k ňadrům. Nicméně byl vyrušen sladkou prohlubeninkou jejího bříška.

            "Tvůj pupík je jako kulatý pohár, není však určen pro míšená vína. Tvoje bříško jako hromádka zlaté pšenice obklopená liliemi. "Whoa, to jsou podivná podobenství, Spiku. Nebo jsem měla říci metafory?" přemítala, jak se zdálo, ne nespokojená přemožitelka. "Tvá ňadra jsou jako dvě jikry, dvojčata, co se krmí mezi liliemi," mumlal. Teď byl na tahu. Žrala mu to i s navijákem. "Jikry? Rybí vajíčka? Hey! Nejsou tak malá!" "Tak takhle? Tvá postava jestiť jako štíhlá palma a tvé prsy jako dvé hroznů."

            "Přestaň mi recitovat texty podivných šlágrů, Spiku a prostě..." Zmlkla. Zvedl se na loket, aby viděl, jak to poví, ale zaváhala a dala se na ústup. "Pokračuj v... tom." Spike si povzdechl. Měl vědět, že řekne něco takového. Místo, aby se těšila z jeho slov a jejich souzvuk ji vzrušil, až by poštěváčku sklouzla kapucka, bere všechno doslova a nemá ani ponětí co je zdrojem těchto nádherných sousloví. Nevadí. Kdyby totiž věděla, že jsou z bible, nejspíš by čekala, že mu na jazyku vzplanou. Prostě nevzdělaná moderní žába. "Myslím, že jsi zatraceně žhavá věcička, přemožitelko, a chlap se musí považovat za šťastlivce, když tě může potěšit." "Oh," vydechla. Znělo to spokojeně, ale příliš brzy se rozpomenula, kým jsou a co dělají. "Tohle neříkej. Zní to, jako bys byl můj kluk a tím nejsi. Raději pověz: Bojovat s Buffy proti zlu je ryzí potěšení," opravila ho přísně. Spike si povzdechl a vrátil se k jejímu rozechvělému, roztouženému pohlaví.

            "Kým jest ta, co za úsvitu denici připomíná, krásná jak měsíc, jasná jak slunce a hrozivá jako vojsko pod vlajícími praporci?" Přemožitelka se vzepjala a tiše vykřikla. Spike si v duchu poznamenal: válka a metafory o zbraních = O.K.

            Nazrál čas pro jeho vlastní rozkoš. Nemohl si pomoci, ale blaženě zasténal, když se zabořil do její horké, kluzké štěrbinky, tak dokonale připravené právě pro něj. Oh bože, nevěděl jsem, že dokážu být tak přesvědčivý. Slova šeptaná právě a jenom jí, zasáhla i jeho. Je vůči ní slabý a naplněný neskonalou vděčností natolik, že když shlédnul k její zruměnělé tváři a uviděl pootevřené rty, toužebně povzdechl. Musím ji políbit. V té chvíli si uvědomil, že ji ještě nikdy dřív sám od sebe nelíbal a, to je zajímavé, zapomněl pohybovat boky až do okamžiku, kdy se pod ním přemožitelka začala kroutit. Znenadání ho chytila a skoro donutila hned na fleku se udělat. Oh, ona je... myšlenky ho opustily a potřeboval dlouhou chvíli, než se mu podařilo znovu se soustředit, aby byl schopen pokračovat. Její dobronzova opálené údy a hedvábná pleť, sametové lůno a kadeřavé zlaté chloupky, rtíky, temně růžové a svůdné. Pohybuje se proti němu jako tekutá rtuť. Rozžhavená, silná, svírající se okolo něj.

            Jsou žhaví a vášniví, klidně by mohli vzplanout a on má chuť svléknout se i z kůže, jenž mu začíná být malá, a explodovat ve hřib atomové bomby. Společně hoří a on už nedokáže déle pokračovat. Mění se v supernovu jako slunce, ona je jeho sluncem... Jejich těla, stále spojená objetím, tváře zkřivené a napjaté přemírou rozkoše. Kráčejí, spojeni v jedinou bytost, blíže k padlému bojovníkovi, který potřebuje jejich pomoc. Hroby a kameny nejsou jejich magické podstatě překážkou a Spike vidí spojené ruce natahující se k Riley Finnovi, alabastr a jantar, velká ruka a malá ruka jako jedna jediná. Jejich nekonečná vize prorazila tento nepatrný bod v čase. Věděli, co musí být uděláno. Dotkli se jeho hlavy, srdce a ruky a darovali mu část své skvěle zářící síly. Usměrnili její proud přímo k němu tak, aby se znovu mohl stát tím, kým byl. Blaženost vzniknuvší z dávání síly je nesmírná, stejně ohromná a oslepující jako deset orgasmů a magičtí spojenci, Buffy a Spike, vidí, jak sebou voják škube, žhne a mění se. Jeho démoní části odpadávají a odumírají. Údy, polovina tváře a trup, které jsou dosud snědé a lidské, se začínají rozpínat, aby vytvořili ztracenou hmotu, a spotřebovávají energii s jediným účelem. Státi se znovu člověkem.

            Růst pokračuje velice rychle, příliš rychle, Rileyho už je víc, než kolik ho kdy bylo. Buffy-a-Spike se toho začali obávat a pokusili se mu přerušit přísun energie, ale nedaří se jim to. Převzal kontrolu a dál jejich sílu pažravě hltá. Dostali strach, to už je přespříliš, nemohou mu dát víc. Riley - hora masa - sebou nepřestával trhat, expandovat a brát si veškerou energii, kterou oni dva nashromáždili. Veškerá jejich síla byla vysávána. Buffy-a-Spike se jednoduše rozplynou.

            Spike měl rázem oči dokořán. Leží čelem opřený o přemožitelku, která se probudila ve stejné chvíli jako on. Jsou slepení studícím potem a lepkavým spermatem. Přemožitelka jeví známky zmatení. Krabatí čelo, přivírá víčka, aby poskytla úlevu pálícím očím, rty pochmurně tiskne k sobě. Opatrně z ní vstal, jakoby mu řekla: 'Slez ze mne, Spiku. Hned!' Ustoupil od ní a... kupodivu nepostrádal jejich spojení. Cítil se normálně. Oddělený od přemožitelky, která už se zase vrátila ke svému obvyklému duševnímu rozpoložení. Vztek a frustrace. Brouzdala okolo a oblékala se zády k němu. Ještě pořád se mu líbila. Oblá křivka jejího zadečku nemá chybu, jenže... ruce ho sice svrbí, má chuť ji pochvalně poplácat právě po něm, ale už necítí ani stín touhy recitovat jí Píseň písní. Co se stalo?

            Podivný zvuk ozývající se zpoza sarkofágu mu pročistil hlavu a rázně připomenul nedávné magické události. Poručík Finn se znovuzrodil a nakynul jako bochník chleba, jehož pekař to přehnal s droždím. A to vůbec není dobré. Našel džíny, nasoukal se do nich a vytáhl pohotovostní kolík, připraven bránit se jakékoli obludě, co se schovává za kamennou rakví. Boty mohou počkat. Podobně jako on, i přemožitelka se spokojila s několika základními součástmi oděvu. Možná už nejsou spojeni v jedno, ale jak na to půjdou, se stále ještě shodnou. Aspoň tohle je jim jasné. Kývnul na ni, že rozumí a opatrně obešli sarkofág. Jen Bůh ví, co tam najdou.

            Neuviděli gigantického Rileyho, ale olivově, růžově a bíle zbarvenou amorfní bytost, válející se bezmocně na podlaze. Jednu chvíli se jí zformovaly ruce, potom zase jiné údy a dokonce několik různých tváří. "Buffy!" vyvřískly všechny ty obličejíky. "Pomoz nám!" Když Spike poznal, komu ty tváře patří, zhrozil se natolik, nakolik mu to dovolila podstata jeho bezduchého já s nebijícím srdcem.

            Nebyl tam jenom Riley, ale i Willow, Harris a Rupert Giles, vznikající a zase zanikající na různých místech té hroudy masa ležící na zemi, křičící v agónii strachu a zmatku, žebrající o propuštění z pout tělesnosti. "Zabij mne Buffy, prosím, zabij mne..." Spike se ušklíbnul a otočil, aby viděl, jak to na přemožitelku zapůsobí. Klesla na kolena, ruku sevřenou v pěst si cpala do pusy.

            "Oh bože," opakovala pořád dokola. "Oh můj bože, co jsme to provedli? Oni nebyli mrtví. Museli být v nás a teď jsou všichni v... tomhle. Ó bože, ó bože. Spiku, musíme jim pomoci. Spiku, musíme něco udělat!" Otevřel pusu a učinil nádherně osvobozující objev. Necítil žádné nutkání přemožitelce pomoct. V hlavě už mu nevrtaly žádné podivné soucitné pocity. Teď je opravdu volný a nejen zbavený chipu. Konečky prstů rychle zkontroloval kapsu pláště, jestli tam pořád ještě je, a byl. Může se jednoduše zvednout a opustit Sunnydale i přemožitelku. Nechat ji i její potíže za sebou. Dokonce ji mohl i zabít, kdyby se mu zachtělo. Je dokonale bezmocná a ztracená.

            Tak proč jsem pořád tady a přemílám si v hlavě možnosti, co dál? Bývaly časy, kdy byl na půli cesty k autu, sotva mu touha odejít přišla na mysl. Že by nějaký vedlejší efekt? Ne. Jen si vzpomněl kým doopravdy je. Williamem Krvavým, přemožitelem přemožitelek. Přece nepropásne perfektní příležitost zabít svou třetí přemožitelku. Ale musí to být v čestném boji, ne když je takhle na dně a celá zlomená. To by se nepočítalo. Musí mít na paměti svou pověst. A to byl také jediný důvod, proč kývnul její žádosti o pomoc.

            "Nejlepší bude zbavit je utrpení, přemožitelko," řekl. "Dokonce ani tví malí kumpáni si nezaslouží takovýhle osud." Její tvář nabyla tak odhodlaného výrazu, že to ještě nikdy neviděl. Takový výraz v minulosti už několikrát změnil jistou porážku v možné vítězství. "Ne. V žádném případě. Já to s nimi jenom tak nevzdám. Získám od téhle věci tu sílu či energii zpátky a vrátím je do jejich vlastních těl." "Um, přemožitelko, do jejich vlastních těl? Máš na mysli jejich pohřbená a vesele se rozkládající těla?" Zaksichtila se a odvrátila od změti masa, z níž vycházelo zoufalé sténání. "Well. Yeah. Je to jen pár dní, ne?" "Ye-ah," odtušil pochybovačně. "Co ti dává jistotu, že se to povede?" "Samozřejmě, že se to povede," trvala na svém. "My zařídíme, že se to povede. Jak jsi řekl, Humpty Dumpty." Zase MY, všimnul si. To MY se mu nijak zvlášť nezamlouvalo. Z myšlenek ho vyrušilo sténání a křik. Také mu připomnělo večeři.

            "Yeah. Well. Vlastně jsem řekl Humpty Dumbass." Viděl, jak se zamračila a jeho nos cítil, že úder je na cestě. Než ale její pěst stihla zareagovat, zdůraznil: "Jenom říkám, že Humpty Dumptyho už nedali dohromady ani všichni královi koně ani všichni královi muži." "Nebuď otravný, Spiku. Je to jenom dětská říkanka. A mimo to, nejsme královi muži. Já jsem stoprocentní prvotřídní USDA-" Rychle se opravila. "Jsem americká žena a ty jsi upír, zplozenec pekla. Tak je to." Neměl v úmyslu probírat tu spoustu trhlin, které její plán má. Do pekla, je v něm víc děr, než plánu, ale musel poukázat aspoň na základní dilema.

            "Předpokládejme, přemožitelko, že to za a) bude fungovat, za b) že dostaneš zpátky sílu či energii svých přátel. Co vojáček? Přežije to?" Kývnul hlavou ke scvrklým démoním zbytkům Finna. "Nevypadají zvlášť živě." Její velké oči se zdály dokonce ještě větší. Pak potřásla hlavou. "Ne, tohle nebudu poslouchat. Musíme vzít všechno, všechny tyhle věci a použít je k vytvoření nového Rileyho." Vstala a zatáhla ho za ruku. Trhlo to s ní nazpátek, protože se ani nehnul. "Spiku. No tak. Musíme si pospíšit. Jde o vteřiny." "Vážně?" Spike byl šťastný, že už se za ní netáhne jako poslušné štěně. To nebylo správné. Přidá se k ní, ale jednat bude podle svého. Nenechá sebou casnovat jako zatoulaný spratek.

            Koncert utrpení, který pořádal Finn a jeho Scooby band, očividně přemožitelce lezl na nervy. Dokonce ani Spike už si jejich strádání neužíval. Nerad viděl, jak přemožitelka ztrácí glanc. Tedy, pokud ji o něj nepřipravil on sám. Buffy si povzdechla, zmučeně a rozzlobeně. Už není jeho součástí, ale pohled na její zvedající se a zase klesající hruď ho stále fascinoval. Zvlášť nyní, když věděl, že její kůže je dozlatova opálená dokonce i tam a že má bradavky růžovější, než by u peroxidové blondýny čekal. Navíc perfektní velikost prsou, právě tak akorát jemu do ruky. Fakt je, že jim až dosud nevěnoval pozornost, jakou si zasloužila. Vždycky mu v tom zabránila přílivová vlna kouzla, která s sebou nesla rychle narůstající extázi.

            "Spiku!" zaskřípala Buffy zuby. "Přestaň mi čumět na bránici a dělej něco!" Zvlnil obočí. "Bránici? Přemožitelko, věřím, že si libuješ v eufemismech, ale tenhle není z nejvýstižnějších. Já spíš házím očkem po tvých pěkných cecíkách." Přešlápla. Frustrace, rozpaky a chtíč, zašmodrchané dohromady, byly pravým balzámem na jeho vlastní pocity. Tenhle jejich taneček znal odedávna. Učiní výpad, ona ho odrazí. Ona zaútočí, on odkloní hrot její zbraně. Když ale mají místo mečů emoce, už jí to tak nejde. "Drž hubu," zasyčela. "Taková slova ti nepřísluší. Nejsi můj přítel! My dva už TO nikdy znovu dělat nebudeme."

            "Oh, prosím tě... a jak asi uděláme čáry máry, abychom vzkřísili tvé kamarády? Myslím, že oba dobře víme, co se nejbližších pár hodin bude dít. Nedělej hloupou." Slova mu vyletěla z pusy, vášnivě a nekontrolovatelně. "Dostane se ti nejlepšího sexu, cos kdy ve svém životě zažila. Sexu, který jsi s kapitánem šup-sem-šup-tam nikdy neměla a ani mít nebudeš. Na sex se mnou budeš vzpomínat, i když už budeš stařičká dáma!" křičel, aby ho bylo slyšet přes ty stěžující si zmatené hlásky. Samozřejmě odmítla uznat pravdivost jeho slov a hlavnímu tématu se vyhnula úplně.

            "Žjóva, jsem vážně ráda, že jednou budu stařičká dáma, Spiku, protože to znamená, že se ti příštích minimálně padesát let nepodaří mne zabít. Jenom si nemysli, že já tvé zabití vzdám." "Však počkej, holčičko!" ucedil Spike a vstoupil do její diskrétní zóny. "Ucítím, jak mi tvůj krček zakřupe mezi zuby. Uslyším poslední žalostné údery tvého srdíčka." Skloní se před mojí vůlí, už brzy. Buffy k němu přikročila dokonce ještě blíž a popadla ho za klopy kabátu, jako to už udělala před chvílí. "Zatímco já ti budu zabodávat starý dobrý kolík do srdce, Spiku." Ječeli na sebe jako sirény i když už se polekané hlásky ztišily do slabého nářku. Stáli u sebe tak blízko, že se jejich nosy téměř dotýkaly. Těžce dýchali a Spika zasáhlo podivné tušení. Téměř jakoby boj na život a na smrt byl podobný mysl zatemňujícímu, vášnivému líbání.

            Věděl, že pokud si své nezávislosti cení, musí odtud. Hned. Z tohohle totiž nevzejde nic dobrého. Tady balancuje na hraně velice hluboké propasti a není takový idiot, aby zahodil příští stovky let existence. Nejlíp bude, když udělá, co má v plánu od začátku. Zabije ji nebo zemře, když se o to bude pokoušet. Správně. Takže na tři. Zavřel oči... O.K., možná protentokrát zvolí plán B. Bude balancovat ještě trošku déle. Zatnul zuby a od rozvzteklené přemožitelky o krok ustoupil.

            "Chovej se trochu jako profesionál, kurva. Dejme se do toho. Čím dřív to budeme mít za sebou, tím dřív tě můžu zabít a vrátit se k terorizování zbytku světa." "Ty? K terorizování? Cha. Ty už nepolekáš ani čtyřletou holčičku v růžových ponožečkách. Vilík Krvavý, hlava ochipovaná." Počítal do desíti. Dokonce tu děvku nemohl ani praštit, protože by zjistila, že se zbavil chipu. Musel by ji zabít. A teď ji nezabije, protože není ve formě. Je utrápená a vyčerpaná. Chce se chlubit, že ji zabil, když byla nejsilnější a dokonale fit. Popadl ji za ruku a táhnul (brblala, ale šla skoro ochotně) k té věci, co se svíjela na podlaze krypty. Zatímco se hádali, díky bohu degradovala a teď už jen nesrozumitelně mumlala. Oči různých barev putovaly po žilkované hmotě tělové barvy. Objevovaly se a zase mizely. Na hlavách, které z ní náhodně pučely, vyrůstaly chomáčky vlasů v měnlivé změti tkání a barev.

            "Podívej se na to, huso hloupá. Neztrácej čas tím, že budeš zuřit na mě. Smiř se s realitou." "Nenadávej mi!" zasyčela a vzteky ještě víc zrudla. "Myslíš, že mně jich není líto?" Slyšel, jak se dusí žalem, ale pak to spolkla a obrátila svou zuřivost zpátky na něj. "Jsi hnusná zlá stvůra a nemáš žádný smysl pro morálku. Tak drž hubu a neříkej mi, co mám dělat. Nejsi moje matka." Spike věděl, že za pár sekund mu zase bude fňukat do kabátu. Jak se mu podařilo poznat přemožitelku tak důvěrně? Navíc ho ještě ani neudeřila do nosu. Napověděl jí snad smysl, jímž na podprahové úrovni vnímají přemožitelky, že by mohla dostat ránu na oplátku? Pěkně přímo do frňáku, který stejně není tak pěkný jako můj. Popadl ji za paže a přitáhl na hruď. Bránila se jen slabě. Kabát mu zvlhl smrkánky a slzami dokonce víc, než si představoval. Trvalo to stěží minutu.

            Přemožitelka od něj poodešla a potřásla hlavou. Zakroužila rameny, protřepala si ruce, čímž dala najevo, že je připravená. Je stále snazší a snazší držet jazyk za zuby a ušetřit sarkastických poznámek sebe i ji, napadlo ho. Bah. Cvičí mě jako psa.

            Pevně se ho chytila za pravou ruku a oba klesli na kolena. Kynoucí a blábolící hmoty se dotkli přesně ve stejnou chvíli, jako by si to předem nazkoušeli. Snad bych ji měl proměnit. Vytvořili bychom skvělý tým. Nic se nestalo.

            "Spiku?" "Na mě se nedívej, lásko. Nemám ani ponětí o co jde. Tys byla u prvotního kouzla," bránil se. "Jak jste to dělali?" Buffy svraštila čelo, jak se usilovně snažila vzpomenout. Vypadala jako štěňátko, sladké a soustředěné. Štěňata si dával jen, když bylo nejhůř. Krev koťat měl radši. "Jmenuje se to kouzlo spojení a musí se odříkat siberiansky. To měl na starosti Giles. Willow udělala kouzlo, Xander byl srdcem." Siberiansky? toužil říci, ale rozhodl se to přejít mlčením, protože si nechtěl pokazit den zdravého nosu.

            "Pamatuješ si slova?" Obrátila oči v sloup. "Duh. Jasně, že NE. Nebyla jsem u toho a dokonce, i kdyby," pokrčila rameny, "já byla ztělesnění síly, ruka. Willow duch, Xander srdce a Giles mysl, vyvolávající první přemožitelku." Spike si povzdechl. To je k ničemu, přemožitelka v celé své kráse. Pokud jde o něco složitějšího, než probodnout upíra nebo si koupit boty, potřebuje tři lidi, aby ji vedli za ručičku. Takže je to na něm. Bude ji muset vrátit zpátky, aby si tím prošla znovu.

            "O.K., přemožitelko," řekl a snažil se hovořit co možná nejvíc jako Rupert. "Zavři oči. Vzpomeň si, cos cítila, když tebou poprvé prošla ta síla. Představ si sama sebe ve stejném prostředí jako tenkrát. Jak to vonělo, co jsi slyšela. Vzpomeň na tu sílu. Je blízko. Sáhni po ní. Ulov ji jak rybičku na háček. Už to přichází, že ano. Víš, že se to stane, když se dostatečně soustředíš." Nijak zvlášť nevěřil, že to bude fungovat, ale najednou v ruce, kterou se dotýkal té nakynulé hroudy masa, ucítil brnění. Kdyby ho bolest, kterou mu uštědřil chip pokaždé, když přijímal esenci Scoobies, tak nemučila, možná by si toho pamatoval víc. "Cítíš to, přemožitelko? Takové brnění, vlastně jen na prahu vnímatelnosti. Dovol, aby do tebe vešlo. Síla čeká, až ji přijmeš. Úplně se tomu otevři. Otevři svůj klín a dovol, ať do tebe vstoupí." Přemožitelka se zachichotala. Úděsně nepatřičné chování v tak důležité chvíli, jako je tato.

            "Říká se: otevři svou mysl, ne klín. Ani dej nohy od sebe, holka. Ne všichni TAM mají mozek." "To byla metafora, přemožitelko. Mlč a soustřeď se," zavrčel Spike. Její odmlouvání ho dráždilo. Do boha, snaží se jí přece prokázat laskavost! Nemůže mu být prostě vděčná a dělat, co říká? Asi ho nakonec poslechla, protože síla najednou nekontrolovatelně vzrostla a zasáhla Spikův mozek jako tornádo. Ne, jako meteor.

            Ničila vše, co jí stálo v cestě. Přemožitelka, příliš veliká tečka na jeho vnitřním radaru, se vynořila a jasně mu zářila v mysli jako děsivé slunce. A to si ještě před minutou myslel, že jeho volba byla rozumná. Well, do hajzlu s tím. Před přitažlivostí této prazvláštní hvězdy není úniku. Byl jí polapen a musí okolo ní obíhat už navěky. Do jeho mysli se všetečně vkrádají nové pocity a vjemy. Má sochor, špinavé, příliš měkké bělounké prstíky a pálící, do krve sedřené puchýře. Zavrtávají se mu do vědomí. Vše cítí současně a to ho mate. Naskočila mu husí kůže, do mozkových závitů se mu zařízly malé černé nožky děsu, jako ostří bruslí do ledu. Jeho mozek je jako jezírko, na jehož dně se ukrývá příšerka Nessie, krmící se hejny žravých pirañí, kterými je zamořeno. Vztáhnul ruce ke slunci, ohořely až na kost a paprsky stravovaly i ty, dokud nezuhelnatěly a nerozdrobily se na prášek. Přesto to nepřestávalo pálit a pak taky ten křik. Mohli byste, prosím, přestat křičet?

            "Spiku! Drž hubu!" Její slova ho probrala, jako by mu dala facku. Spike se zhluboka nadechl, aby jí šťavnatě odpověděl- Křik rázem ustal. Zastyděl se. Otráveně si totiž uvědomil, že křičel on sám. Do hajzlu. Čarodějka, pozorovatel a ten kluk si hrají s jeho mozkem. To ho teda moc nebaví. Pletou ho svými navýsost odlišnými zálibami a způsoby myšlení. Jako když smícháš pepř, vlnu a bláto. Nikdo nedokáže udělat z omelety zase tři celá vejce, pomyslel si zoufale a hleděl do zelených očí přemožitelky, jako by v nich mohl najít pomoc. Její panenky byly obrovské, přitahovaly ho a lákaly.

            "Spiku, pověz něco. Jsi tam?" Jako by mu jazyk napuchl a stal se neohebným. "Yeah. Skoro." Trošku napřímil krk, ale jenom trošku. Jako velice starý muž. Zdálo se mu, že má hlavu velkou, těžkou a křehounkou, jako by mu každou chvíli mohla upadnout. Nebyl to příjemný pocit. Doufal, že se kvůli jedinému momentu, kdy podlehl nevysvětlitelné slabosti, neodsoudil nosit Scoobies v hlavě po celý zbytek života. Konečně našel, co hledal. Neživou hroudu masa, nijak zvlášť pohledného strakatého zbarvení. Bázlivě se pokusil vycítit ve svém mozku čtvrtého podnájemníka. Přitom se snažil nerozrušit zbylé tři. Bylo to mnohem horší, než dřív. Jejich žvatlání se proplétalo mezi jeho vlastními myšlenkami. Bože, chvíle, které prožil mezi těmi zatraceným rozmašírujme-Spikův-mozek-na-kaši kouzly, byla fakt pohodička. To ticho a klid.

            "Kde je Finn?" zeptal se. Přemožitelka svraštila tvář a nadělaly se jí vrásky. Hned se zase vyhladily, jenže podobně, jako když zmačkáte a pak vyžehlíte papírový kapesník. Trošku vidět pořád byly. "Ve tvé hlavě není?" optala se váhavě. Takže v tohle doufala. Byl fakt rád, že to nevyšlo. Finn je vážně ta poslední bytost, kterou by chtěl v hlavě mít. "Ne, přemožitelko," řekl mírněji, než měl v úmyslu. "Není." Spike nepřestával dumat, jaké to asi musí být, ve stejné chvíli své přátele vzkřísit a svého ex usmrtit. Co je pro ni horší, mrtví kamarádi nebo mrtvej kluk? Z její tváře odpověď nevyčetl. Ať už byla jakákoli, nedala nic najevo. Možná to ještě ani sama neví, ale on by se vsadil, že jí jde víc o oživení přátel, než o vojáčka. Ne, že by mu na tom nějak záleželo, samozřejmě.

            Zuřivě zamrkala a s pochmurně stisknutými čelistmi se jala zkoumat ještě vlažnou masitou amébu, která zvolna vychládala na podlaze krypty. Zcela automaticky jí propůjčil sílu, když ucítil, že ji potřebuje. Přiškrcené vyjeknutí mu napovědělo, že něco našla. Popošel vpřed. A tam, ve stínu náhrobku, byl agent Finn. Tedy jeho tvář. Otevřené oči nevidomě zíraly před sebe. Spika napadlo, že může být rád, že měl v okamžiku smrti všechny rysy na svém místě, takže je k poznání. Přemožitelka mu třesoucí se rukou zatlačila oči. Spike jí konejšivě stiskl ramena.

            Co říci, když někdo, koho jste, mírně řečeno, měli v nelibosti, zemře ohavnou smrtí? Co třeba: 'Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, kapitáne Ameriko!' Nebo raději: 'Měl jsem tvou holku, kiš, kiš...' Musel zalovit hodně hluboko v paměti, než se mu vybavilo něco užitečného. 'Váš otec skonal čestnou smrtí, mladý pane Williame.' Význam byl správný, ale nebyla to ta správná slova.

            "Jsem si jistý, že by dal přednost smrti, před existencí typu Boris Karloff se vrací, Buffy." "Drž hubu," utnula ho reflexivně, ale tón ji prozradil. Spike poznal, že jeho slova ocenila. Zůstal klidně stát s jednou rukou na sarkofágu a netrpělivě, přesto jako socha, čekal na přemožitelku. Snažil se nedat najevo, že i jemu samotnému se trochu klepou kolena, stehna má sulcovitá a vidí rozostřeně. Teď nemůžu selhat, opakoval si. Bloody hell, nesmí zapomenout proč je pořád ještě tady, místo aby ve svém DeSoto mířil do dáli, repráky vytočené na maximum, v žaludku pár chutných larviček. Jenže tohle je pro něj zatím jen hudba budoucnosti. Dejte chlapovi správný cíl a projde i ohněm.

* * *

            Během několika málo teskných nočních hodin dovlekli, Spike a přemožitelka, své unavené kosti na dvorek Revello Drive 1630. Problémem bylo, že s sebou nedovlekli pouze a jenom svoje utahané kostřičky. Přinést na zádech tři lidi by přemožitelku a upíra nemělo unavit, ale... když vezmete v úvahu, že jsou všichni úhledně sbaleni do Rileyho obludného vlažného těla, velikosti zvící zápasníka Sumo, dokonce i upír má právo být více, než lehce znaven a cítit se poněkud použit. Přemožitelce zbylo dost energie už jen na to, aby doklopýtala k podomácku udělanému náhrobku na trávníku před domem. Při pomyšlení, že je pod ním pohřbená její máma, zavzlykala. Vzala Spika za ruku. Její prsty byly chladnější, než jeho. To se dotklo dokonce i jeho nebijícího srdce a proto potřásl hlavou jako mokrý pes. Pokusil se z ní vyhnat nežádoucí soucit, který se mu tam nedávno vetřel. Zanechal po sobě jen zmačkané obaly po zájmu a prázdné flašky od miloty. Fuj. On není milý a nikdy milý ani nebude.

            "Nestůj a neciv, přemožitelko. Tady pan Nafouklý mě tíží." Neposlouchala ho. Nic nového pod měsícem. "Spiku," řekla, "myslíš, že bychom mohli zkusit moji mámu?" Shlédnul na její tvář, jen slabě prozářenou nadějí a věděl, že nemusí ani odpovědět. Mohl jen sardonicky vyklenout obočí a ona se jednoduše utopí v slzách. Místo toho jí za ouško - ouško jako růžová lasturka - ten mizerný básník se v něm bude skrývat snad napořád - zastrčil uvolněný pramínek vlasů.

            "Myslím, že ne, lásko" odpověděl měkce. "Na její smrti nebylo nic magického a nežije v mé hlavě." "Yeah," špitla. "Myslela jsem si to." Ale stála tam dál a koukala na neumělá písmenka. Cítil, jak se odhodlává na všechno se tady vykašlat a také zmizet v hrobě. Ale já ji takhle ztratit nechci, docvaklo mu znenadání. Jestli to teďka vzdá, budou z nich jen dva ubozí, zasraní ztroskotanci. Pobudové zmítající se na vlnách osudu, kteří se patrně roztříští o nejbližší skálu beznaděje. Pustil svůj konec otylé améby, kterou vlekli, a zhluboka se nadechl. Správně, už to má. Jak nejlépe poradit zraněnému? Odpoutat se od věci, která ho zraňuje.

            "Pár domů zpátky jsem si všiml nějakých pěkných kytek," podotknul. "Jakou barvu měla Joyce nejraději?" Malinko se narovnala. "Žlutou. Měla ráda žlutou." Nepodívala se mu sice do očí, ale byl si jist, že v ní jeho slova zažehla malou jiskřičku zájmu o život. "Mohl bych nějaké vyrýt nebo ti mám jenom ukázat, kde rostou?" "Yeah. O.K." Šourali se nazpět a když už nebyli zatíženi překynulým Rileym, šlo se jim zlehka. Východní obloha se slabě projasňovala a žlutý ostrůvek květin na číchsi předzahrádce byl docela dobře vidět. Buffy zaváhala.

            "Nebude to krádež?" "Vykašli se na pana Rogerse. Tohle nejsou jeho sousedé a my nejsme v jeho show. Proč by si měli majitelé všimnout pár zmizelých kytek, když je to všude kolem holá zkáza?" uklidňoval ji Spike. Buffy se rozhlédla okolo sebe. Zdemolovaná, vyhořelá auta. Hnijící mrtvoly. Věci z vypleněných domů poztrácené na ulici, kam až oko dohlédlo. "Věrná pravda. Pravděpodobně jsou mrtví, nemyslíš? Vlastně by to bylo trestuhodné plýtvání květinami, kdybychom je nesebrali a nezachránili."

* * *

            Spike čekal celý dlouhý, pomalu se vlekoucí den na zápraží domu Summersových. Pokuřoval a sledoval, jak se přemožitelka může strhat, aby vyhrabala mrtvá těla. Cemr musí mít jako přeražený. Harris už byl z hrobu venku. Ležel u vchodu. Vypadal a páchnul nevábně, ale to už mu bylo vrozené. Pach a nevábnost, ne hniloba a rozklad. Spike velice dobře věděl, jak tři dny staré mrtvoly smrdí. Vždycky bylo na něm uklízet po Dru. Musel hledat její tajné skrýše, když už zápach začal obtěžovat sousedy. Měla ve zvyku schovat si někoho živého pro případ, že by v noci bylo venku ošklivo a pak na něj zapomněla jako opilec na včerejšek. Harris, nyní, nepáchl ani z poloviny tak hrozně, jako by měl. V tom byla špetička naděje, ale zdravý rozum mu napovídal, že vytrhnout někomu srdce a sníst ho, musí být znát.

            Hrouda Rileyho těla se stále trošku hýbala, na dotek byla teplá a pružná. Ten ubožák je asi furt tak nějak naživu. Musí v něm být celé galony krve, ale neměl na ni chuť. Snad později. Bylo bezva zase kouřit, dokonce, i když to nebyla jeho značka. Jejich cesta tunely trvala déle, než vzestup a pád říše Římské a byla stejně pomalá. Vlekli s sebou neforemnou a přetěžkou hroudu Rileyho masa. Pozitivem bylo, že Spike cestou objevil pár ex-kuřáků a ulehčil jim od nyní již nepotřebných zásob kuřiva. Přemožitelka jen stála a pozorovala ho při tom. Dokonce i její vyšší princip mravní během posledních několika dní poněkud ustoupil do pozadí. Škatulky zasmrádly od hnijících těl. Cigarety ne. Pomalu vyfukoval kouř a snažil se vysílat uklidňující vibrace směrem k ponuře odhodlané přemožitelce.

            Fyzicky je téměř nezničitelná, jak při vykopávání těl dokazovala každou minutou, ale potřebuje emocionální podporu jejich spojení. Jakousi virtuální ruku položenou na bolavé kříže. Věděla, že to pro ni dělá. Nepoděkovala mu, ale dostávalo se mu podstatně méně pohledů alias paprsek smrti, než obvykle. Z perspektivy jeho jako dravce bylo těžko říci, jestli je to dobře nebo právě naopak. Spike měl v plánu se k ní přidat hned, jak bude dost tma. Dával sice přednost čerstvějším mrtvolám, přesněji řečeno, raději si je zabíjel sám, ale v tomto případě neměl moc na výběr. Musel se přidat k přemožitelce a být jí nápomocen při téhle její poněkud chorobné akci nebo se už navěky toulat světem se Scoobies jako černými pasažéry v hlavě. Raději nevzpomínal na ten jediný moment, kdy měl šanci z celé té zasrané záležitosti vybřednout. Tehdy, když se pokusili znovu polidštit Rileyho a Scoobies nedopatřením unikli. Tehdy nebyl zasažen kouzlem a mohl zdrhnout, vzadu v mozku mu zablikala malá červená kontrolka.

            Jsi zatracený blázen, signalizovala. Teď už jsi mohl být na půli cesty vstříc chutné populaci města Barstow. Tady ti pšenka nepokvete. Příště, až budeš mít šanci, nemysli a zdrhej! Nefixuj se na tuhle jedinou příležitost. Jednou, časem, povstane jiná přemožitelka na zabití. Hlavně někde jinde. Tohle tady nemůže dobře dopadnout.

            Spike to věděl. Pro upíra je vážně hodně nepřirozené a zvrácené pomáhat přemožitelce. A navíc skoro dobrovolně, ale nemohl si pomoci. Byl fascinován tou ryzí nepřirozeností a špatností, stejně jako neodvratnou bolestí a trestem, kterou celá tahle špinavost dozajista přinese. Když jste upírem dost dlouho, není mnoho hranic, které byste ještě nepřekročili, ale tahle hranice, mezi bytostí zlou z hloubi svého černého srdce a něčím vpravdě odlišným, žebrala o to, aby vzal nohy na ramena a pelášil odtud.

            Zbystřil pozornost. S takovou si ta holka namůže svaly. "Hej, lásko," zavolal na ni. "Pojď sem na momentík!" Buffy se zamračila, obrátila k němu tvář, ale aby na něj pořádně viděla, musela se narovnat a on si dobře všiml, jak bolestně sebou škubla a rukama si podepřela bedra. Dokonce i přemožitelka potřebuje pauzičku. Neochotně k němu popošla. Zastavila se kousek přede dveřmi, ve slunečním světle filtrovaném skrze kouř. Držela se dál od stínu, v němž se ukrýval. Očima mu posílala nějakou zprávu, které tak úplně neporozuměl. Mohlo jít o vděčnost? Nešlo o nic, co by od ní kdy dřív obdržel, ale její slova byla strohá jako obvykle.

            "O co jde, Spiku? A neříkej mi lásko. Laciné slůvko a kromě toho, TO se nikdy nestane." "Nebuď nafoukaná, přemožitelko. Neříkám tak lidem, které opravdu miluju." Spike se předklonil, jak mohl nejvíce, ale stejně mu k přemožitelčině nasupenému ksichtíku chyběly dobré dva yardy. "Je čas dát si voraz. Popřej unaveným přemožitelčiným svalům trošku odpočinku." S lítostí pomyslel na jejich útulnou jeskyňku na Kingman's Bluff, na aspoň týdenní zásoby jídla, které schrastili. A to se ani nezmiňoval o zbraních. Buffy otevřela ústa, aby něco řekla, ale pak si to rozmyslela. Nejdříve svaly v obličeji protáhla a pak se zašklebila, jako by ochutnala něco obzvláště nechutného a chtěla to vyplivnout. "Díky za zájem, Spiku," řekla. Teď zase propadly rysy Spikovi a připravil si kázání. Část jeho osobnosti ho sváděla, aby popustil uzdu svému básnickému střevu, protože při deklamování vypadal skvěle. "Nemáš zač, Buffy," řekl místo toho. Ta bezduchá americká fráze mu splynula ze rtů dříve, než jí v tom stačil zabránit. "Přemožitelka a upír se k sobě chovají zdvořile? To už asi vážně nastává konec světa," podotkla skoro laškovně. Spike mimoděk okouknul slunce... a ono nebylo učiněno jest černé jako pytel žíněný. Úleva. Buffy se vrátila ke svému kopání a Spike ke svému kouření.

            "Pomoz mi, přemožitelko! Dáš mi něco na práci? Co mám dělat? Není tady ani telka ani krev. No a momentálně se nemůžu ani pomazlit s žádnou prcinkou. Troška zdravého násilí je taky v nedohlednu..." Zhluboka zašlukoval a pozoroval, jak sebou pozorovatelčina bedra při jeho zmínce o prcince cukla. "Moji levačku by šlo použít poněkud zajímavějším způsobem. Chceš se koukat?" Neodpověděla a Spike ji schválně přestal popichovat. Je to jen mluvení a stejně neměl chuť strčit svého Ríšu nikam jinam, než do její těsné štěrbinky, což pro něj byl podivný, vpravdě neznámý zážitek. Dru se nikdy nezdráhala věnovat jeho klacku podstatnou část svého nesmrtelného života, no a šoustat jídlo bylo pochopitelně samo sebou. Zadíval se na vršek Harrisovy hlavy, ve zcuchaných kadeřích měl hlínu. Uvažoval, jestli to nejsou vlastně jeho pocity. Musí být, pomyslel si. Moje teda určitě nejsou. Přemožitelka je jeho nepřítel. Nic víc, nic míň. Zrovna v té chvíli vykopala Willow a konečně si přiznala, že potřebuje šlofíka. Spika napadlo, že by jí mohl navrhnout lepší způsob, jak se zbavit únavy a ulevit bolavým svalům, ale zůstal zticha. Přemožitelka je přešťastná, že dělá něco normálního nebo přinejmenším pozemského, co nemá nic společného s fuj kouzlem, při němž musí souložit s nemrtvým, aby se vůbec povedlo. Tak ji nechal být a vléct se vyčerpaně nahoru do schodů.

            Soumrak se připlížil na sametových tlapkách jako hladová lovící kočka. Spike měl právě v úmyslu vzbudit Buffy, když se všechny jeho smysly ve vteřině přiostřily. Povstaly mu chloupky na krku, divoce se rozhlédnul okolo sebe, aby zjistil, odkud přichází nebezpečí. Něco začalo téměř neslyšně kňučet. Pořád ještě nedokázal rozeznat, odkud ten zvuk jde... když vtom ho náhle zalilo ostré zářivé světlo, bezděčně sebou trhl. Upíří reflexy. Ve stejné chvíli na jeho citlivé uši zaútočila celá kavalkáda zvuků a pazvuků. Rysy má jedním rázem zhyzděné tváří svého démona a on sám se schovává za zábradlím. Čeká, než bude mít ponětí kdo nebo co útočí. Pak mu to došlo.

            Zase zapnuli proud. Elektrifikace Sunnydale. To oslepující světlo je pouliční osvětlení, současně se rozsvítila i žárovka nad vchodem. Hluk tropí sekačky na trávu, televize, ledničky a fény, které kdysi překvapil výpadek energie, a teď zase ožily. Do hajzlu. To znamená, že nám vypršel čas. Někdo tam venku si všiml, že král je mrtev. Ať žije král! Spike si chvilku pohrával s myšlenkou, že by mohl ovládnout noční Sunnydale, ale pak to zavrhl. Získat zpátky svoji pošramocenou reputaci by dalo příliš mnoho práce. Nikdo už mu neuvěří. Ne poté, co se spřáhnul s přemožitelkou a pomohl sprovodit ze světa jejich ex-důčeho.

            Vzal schody po třech, nastal čas vzbudit přemožitelku. Našel ji spát v jejím nechutně zaprášeném, dívčím pokojíčku. Ležela na posteli, tváří dolů, oblečená a dokonce i obutá! Aw. Vypadala malinká a mladinká. Jedlá a chutná. V břiše mu zakručelo. Na to zapomeň! Lehce jí zatřásl rameny.

            "Přemožitelko." Žádná reakce. Musí spát tvrdě. Žádný div. "Přemožitelko!" řekl hlasitěji. Pořád nic. "Buffy?" zařval. "Huh?" zamumlala ospale a rozkošnicky se protáhla. Všechny její zmožené svaly a svalečky se pod elastickým dresem protahovaly a zase smršťovaly. Nabízela mu pohled na svůdné oblinky a díky spánku kouzelně prokrvenou pleť, místečka zralá k nakousnutí. Obrátila se a dívala se na něj měkce, potemnělýma očima. Byla probuzená jen na půl. Olízla si rty. Vypadaly mnohem lépe, když už na nich nezbyl ani stín rtěnky. "Spiku? Ty chceš..." Z Ríši byl v momentě Richard, ale Spike mu rázně připomenul, že pánem je tady on. Ne ON.

            "Kdykoli, jen ne teď, přemožitelko. Nemáme čas. Zase zapnuli elektriku. To znamená, že se sem každou chvíli nahrnou pisálci z celých států nebo dokonce U.S.Army." Jeho slova přemožitelkou skutečně otřásla. "Proud? Zase už jde elektřina?" Vyskočila z postele a začala štrachat v šatně. Jasně, hledá zbraně, pomyslel si Spike. Jenže když se triumfálně vynořila ven… celá rozzářená, tvář šťastnou, v ruce měla jen čisté šaty a spodní prádlo. "Dám si sprchu! Jde proud, takže poteče i voda. Teplá! Mohu se osprchovat a umýt si vlasy. A hlavně si můžu pořádně vyčistit zuby. Už jsou vážně v nechutném stavu." Vytančila ze dveří.

            "Hey! Kdo si myslíš, že jsem? Kassandra, která předpověděla pád Tróji? Však taky měla recht. Mám si snad rvát vlas i šat a deklamovat ve verších? Nejsem Homér. Spěcháme. Nemáme čas na blbosti jako je sprcha!" vyštěkl za ní. Přemožitelka se zvrtla na podpatku a nakoukla zpátky do pokoje. "Tobě by sprcha taky nezaškodila," podotkla jízlivě a zase zmizela. Smrdím? Čuchnul si do podpaždí. Ani moc ne. Objektivně vzato, jeho šaty, zvlášť kalhoty, byly tak špinavé, že skoro stály samy. "Spiku!" zakřičela přemožitelka, aby přehlušila tekoucí vodu. Bezva, chce, abych se k ní připojil. Jedna sprcha, v ní ona a já. "Yeah?" "Mohl bys vykopat Gilese? Venku už je tma." Jasně, přesně takhle si to představoval. Je hořké dostávat příkazy, ale hořčí je, že se octl v půli schodů dřív, než si to uvědomil.

            Ty ženy. Až teď pochopil, proč muži teprve nedávno přišli o svoji nadvládu nad nimi. Sprcha a proud. Když ženy zapáchaly hůř, než stáj, celé zatuchlé a zasmrádlé, což bylo v minulosti, navzdory voňavkám, obvyklé, muž je snadno zvládl. Jenže teď se pořád umývají a to jim dává výhodu.

            Lopata zůstala tam, kde ji přemožitelka nechala. Rukověť už byla studená, ale pořád ušpiněná a nasákla jejím potem. Bezva. Přiloudal se k třetímu hrobu a začal kopat. Nebylo to moc těžké, protože země neměla čas si sednout. Spíše za pár minut, než hodin, lopata zavadila o něco měkkého, ale pevného. Oops. Doufal, že tělu neodseknul nějaký důležitý úd. Ne, ostrá hrana lopaty se jen trošku zakousla do Gilesovy paže a zanechala na ní šrám. Nekrvácel. Je fakt na hlavu, že si myslel, že bude. Odkryl půlku Gilese a zbytek ze země prostě vytáhl. Živé tělo by takové zacházení nesneslo, ale Giles byl mrtvý a stěží někomu něco poví. Uložil tělo na práh, vedle ostatních a dokonce si dal tu práci, aby ze zabláceného obličeje sundal dva červíky.

            Právě v té chvíli ze dveří vyvanula přemožitelka. Usměvavá, voněla po ovoci, asi šampon, a také tou specifickou dívčí vůní. Po vytoužené sprše přímo zářila spokojeností a čerstvě vyfénované vlasy vyzařovaly teplo. V čistých džínách a tenounkém topu připomínala spíše tu starou přemožitelku. Téměř vždy skvěle upravenou, kterou si uvykl nenávidět. Ne tichou, zachmuřenou a ušmudlanou bytůstku, se kterou strávil posledních pár dní. Jasně, i sex mohl za to, že se věci trochu změnily.

            "Zvládl jsi Gilese? Skvělé. Dej si sprchu. Musíme zase čarovat a parfém 'z lůna hrobu' není zrovínka IN." Rozvlnila prstíky jeho směrem a on se zachvěl. Jako by byly napojené na jeho slabiny. Projela jím totiž vlna touhy. Přísahal by, že v něm krev přímo vře a nejen vlasy a chlupy mu stojí v pozoru. Všechno, co by ze sebe momentálně dokázal vypravit, by znělo asi nějak jako 'guh', tak to vzal s rozumem. Tiše opustil zápraží a nadzvukovou rychlostí mířil ke sprše. Cestou nahoru setřást kabát a košili. Jeho myšlenky letěly vstříc tomu, co ho čekalo. Čisťounká a šťastná přemožitelka, ležící na své měkounké holčičí postýlce, čekající na něj... dychtivá a nadržená.

            Stáhnout si špínou a nejen potem ztuhlé kalhoty přes ztopořený, krví pulzující úd, mu činilo značné problémy. Po těle se mu rozstříkla teplá voda rozvolněná sprchovou růžicí, její horko bylo ohromující. Touhou se mu zamotala hlava. Voda mu stékala po kůži a připomínala její ruce. Musel se břichem opřít o chladivé kachličky sprchového koutu, aby se trošku zklidnil a neudělal se předčasně jako puberťák. Stejně se moc nezklidnil. Horká voda prohřála nemrtvou vlažnou krev v jeho žilách a ta se rozproudila. Dokonce se mu roztřásly konečky prstů. Přemožitelka. Musím vojet přemožitelku a to jako nikdy dřív. Očekávání se stupňovalo téměř k nesnesitelnosti. Matně si vzpomínal na dřívější nudu a zlost, co ho při prvních pár pokusech zahltily. Na co do pekla myslel? Je to bohyně, žijící a mluvící vtělení Venuše, Afrodity, Kwan Yin...

            Dunivé zabušení na sklo sprchového koutu ho probralo ze snění. Spike se spokojeně usmál. Holčička je nedočkavá. No co, on je také připraven a celý žhavý jen na ni. Odšoupnul dvířka a vyklouzl ven v celé své zmáčené kráse. Kapičky z něj stékaly na zem koupelny. Přemožitelka viditelně polkla a udělala krok vzad, ale v malé koupelně moc místa k ústupu neměla. Srdíčko jí bušilo rychle, jako malému ptáčkovi. Skoro cítil, jak se během okamžiku zachvěje pod dotekem jeho dlaní a moc si to přál.

            "Spiku!" zapištěla. "Jsi celý, um, čistý. Ručník! Hned! Tu máš." Hodila mu velký žlutý huňatý froté ručník. Přemožitelku očividně vyděsil pohled na jisté jeho zbytnělé partie, takže místnůstkou poletovala jako vyplašený kolibřík. A on to kvitoval s povděkem. Adrenalin je adrenalin. Není až tak moc důležité, jestli je do krve vyloučen díky strachu nebo chtíči. Nebo ještě líp. Díky obojímu. Přehodil si ručník křížem přes záda a pomalu se utíral. Oči nespouštěl z přemožitelky. Chvěla se pod jeho pohledem, ale neuhýbala.

            "Vidíš něco, co se ti líbí, přemožitelko?" optal se jí líně a kladl důraz na každou slabiku. "Co jako?" vykoktala srdnatě. "Přestaň fantazírovat a raději odsuň své obscénní, nemrtvé tělo do sklepa, Spiku. Máme práci." "Do sklepa? Ohohó, to tedy ne. Tvoje ložnice bude tak akorát." Založil ruce na hrudi. Byl si vědom, že pohledem sklouzla poněkud níž. Zrudla, neschopná podívat se jinam ani to přiznat. Váhala a v té zvláštní chvíli ji vzal jemně za ruku. Potěšilo ho, že zrovna teď není o moc teplejší, než jeho. Vyjel jí vzhůru po paži a zaparkoval na rameni. Druhou rukou uchopil dlaň, kterou právě uvolnil.

            "Spiku," špitla. "Pusť mne. Tam se nikdy nedostaneš. Nesahej na mne. Ruce pryč." Takže ji můžu vošukat, ale nesmím se jí dotýkat? To se mi snad jenom zdá. A pak si povšimnul, že sice tahle slova říká, snad jí je diktuje svědomí, ale její tělo se k němu zrádně naklání a jenom na tom záleží. Bez řečí ji táhnul chodbičkou k jejímu pokoji. Přemožitelka pobledla. Dýchala mělce a rychle. Když Spike vkročil dovnitř, omráčil ho pohled na interiér její ložnice. Bylo to tu jiné, než když tady byl před hodinou. Předtím to byla jen neuklizená, zaprášená cimra, v níž kdysi žila nepořádná holka. Trošku zatuchle páchla člověčím spánkem. Nyní zde byla vonná oáza, až po okraj naplněná intimní vůní čisté přemožitelky. Její aura pulzovala všude okolo něj a on se jí musel na kratičkou chvíli opřít o rameno, aby se vzpamatoval. Potom ji usadil na postel a poklekl u jejích nohou. Zul jí měkké papučky a přejel dlaněmi vzhůru, až ke stehnům.

            "Přece si to nemusíme dělat těžší, než už to je. Že ne, přemožitelko? Můžeme se potěšit navzájem. Za všechnu tu dřinu a bolest, kterou nám tohle přineslo. Nemám pravdu?" Pomalinku zvedla ruku k jeho tváři a položila mu prsty na spodní ret. "Buď něžný," zašeptala překvapivě. "Právě jako ty," odvětil Spike a naklonil se k ní pro polibek. Její saténově měkká pleť zavadila o jeho líce dokonce dřív, než se jí dotknul on sám. Chutnala po mléce a akátovém medu. Jako sluncem prohřáté sousto vyzrálého živoucího masa. Měkce přistáli na posteli, změť vzájemně propletených údů. Oblažoval je sladký pocit. Cizí nahá kůže klouzající po jejich vlastní nahé kůži. Přemožitelka zavrtěla útlými boky a už byl v ní... zabořil se do rozpálené škebličky. Neovládl se a vykřiknul příjemným leknutím. Skoro cítil, jak mu celé tělo zalévá pot. Viděl, že i ona má na čele a v obočí krůpěje a žíznivě je zachytil rty.

            "Spiku," vydechla. "Buffy," odpověděl, ale hned se opravil. "Chtěl jsem říct, přemožitelko." "Buffy je fajn," zarazila ho a roztančila se pod ním. Měla svalnatá stehna beze stopy tuku a cvičením zpevněné bříško, takže bez problému unesla tíhu jeho těla. Necítila se jako kořist. Krev v ní šuměla a bublala jako právě odzátkované šampaňské, ale na rozdíl od něj, nebyla studená. Hřála jeho chladné tělo, až měl skoro pocit, že je naživu. A zase ho přemožitelka jednou zmátla. Přetočila je, jako by to udělala už nesčetněkrát, což ale nebyla pravda, a začala na něm rajtovat. Její až neskutečně drobné ruce mu sevřely paže nad lokty a znehybnily ho. Ooh, chce mít navrch, to miloval. Zbožňoval dominantní ženy. Může být, čím chce, stačí, když se pro to rozhodne. Už byla bojovnicí, ale ať je i milenkou a královnou a bohyní. Nevelká, ale dokonalá ňadra se přímo před jeho očima třásla jako kupičky karamelového pudingu a on neodolal a něžně vzal do úst ztuhlou, růžovoučkou bradavku. Malinu, která puding zdobila. "Spiku, já jsem... ty jsi..." koktala. Bez dechu čekal a nevěděl na co. "Máš blbý vlasy," vyhrkla nakonec.

            Přesně tohle od jejího rozechvělého pohledu a dychtivého těla nečekal. Vyrušilo ho to. Víc, než kompliment nebo nějaký její obvyklý posměšek. Proč to řekla? Přece si nemůže myslet, že tohle jsou ideální řeči do postele. Nebo jo? Well, přece dobře ví, že má slovní zásobu spíš jako diváček Júheláků, než čtenář Henryho Millera. Odjakživa je umělkyní těla, ne slov, to je fakt, ale on dokáže sehrát svůj part na patřičné úrovni.

            "Takhle se ti to přece líbí, přemožitelko, není-liž pravda. Osedlat si mne, hnát se na mě až budu mít pěnu u huby, šukat mě až pozbudu řeči, rajtovat na mě až budu samá modřina. Vím, že jsi toho schopná. Nech to prorazit na povrch. Je to v tobě. Ta síla, která chlapy nutí třást se a žebrat. No tak, přemožitelko, ukaž mi, co jsi zač... " Zrůžověly jí tváře, ale dosedla na něj tvrději. Jak si přál. A rychleji. Vzrušeně vydechovala, takže připomínala malý sexy motorek. Popadl ji za zadeček a pootočil, přírazy se rázem staly ještě hlubšími. Ve stehnech se jí zrodilo vzrušující chvění, kouzlo bylo tady. Vysílalo do něj šokové vlny jako výboje elektrického biče.

            Vlasy jí poletovaly okolo hlavy coby zlatý oblak. Byly jako lví hříva a ona temně vrčela jako lvice, zaťala mu nehty do hrudi. Přes bradavky se mu najednou táhly krvavé šrámy. Prýštila z nich krev rudá jako špička jazyka mezi jejími pootevřenými rty. Zdivočel pachem vlastní krve, znovu ji chytil za ňadra. Jedno uchopil prsty, tvrdě stisknul zduřelou bradavku a dráždil ji. Druhé vzal do úst. Zuby přejel po jeho hrotu a kousnul do dvorce obkružujícího bradavku, až vytryskla troška krve. Ani si neuvědomil, že mu jindy tak dokonalé rysy zhyzdila tvář démona. Potom jej chuť přemožitelčiny krve a neúnavný rytmus, v němž se svým údem nořil do svůdného těla, pronesla světelnou bariérou do kosmu posetého hvězdami. Do kosmu, v němž se krvavá slunce měnila v supernovy.

            "Spiku, oh bože Spiku, ty mě... jsi tak... udělej mne..." Svírala ho v sobě tak pevně a tak dlouho, až se vzpamatoval natolik, aby otevřel oči a díval se do jejích, dokud na něj vyčerpaně neklesla. Ležela na něm rozpálená, zpocená a rozcuchaná. Strnulá šokem a panikou. Spike byl pořád v ní, stále tvrdý jako skála. Do mozku mu pronikl zvuk jejího hlasu, jako šíp bolesti a touhy. Volala ho jménem. Buffy se na něm třásla tam silně, až jí drkotaly zuby. Natáhnul ruku a našel klitoris. Něžně přes něj přejel. Rozkoš v ní explodovala, tekly jí slzy a dál ho volala jménem. Zhroutila se mu na hruď, úpěnlivě plačíc. Mohl ji ukonejšit, ale vážně ještě potřeboval pokračovat. Překulil je, aby ji mohl uložit zády na lůžko. Byla ochablá, ale dokonale povolná. Zvedl jí kolena, jak jen mohl, aby se dostal ještě hlouběji. Přemožitelka vzlykavě sténala a její mumlání ho povzbuzovalo k většímu výkonu.

            "Spiku, Spiku, ty jsi Spike, jsi tak zlý. Tvrději, Spiku!" zaječela nakonec a plácla ho v předorgasmické hysterii po zadku tak silně, že ho málem shodila z postele. Podařilo se mu vydržet, než byla hotová. Pěsti zatnul do lůžkovin a vystříknul do ní. Šoustám přemožitelku, kdo by to tušil? Jekot a políčky a ta výdrž. Zůstal ležet rozpláclý na jejím zemdlelém, ztěžka oddechujícím těle. Dokonale ho vyprázdnila. Měl pocit, že z něj vysála krev a vyrvala mu vnitřnosti, takže nic nezbylo. Donutil se zvednout ruku a přitisknul ji na surově poznačený prs. Svůj vlastní.

            Buffy mu sténala do obličeje a on je přetočil tak, aby byla zase nahoře. Popolezla po něm výš a začala ho horečně líbat. Strkala mu svůj růžový jazýček skoro až do krku. Hlouběji, než mu bylo příjemné. Popadla ho za uši jako za držadla hrnce a začala se manévrovat zpátky na jeho kopí. Vrtěla se na něm, aby rozechvěle inkasovala pár chvilek extáze. "Spiku," kňourala, "potřebuji toho víc. Pokračujme. Potřebujeme víc energie. Šukej mne! Tvrději!"

            Kriste. Spike z hloubi srdce toužil, aby si tento přeslavný moment mohl nahrát na video a až do konce svého nesmrtelného života si ho pouštět znova a znova. Onanovat při vzpomínkách na báječnou, slavnou minulost.

            Byla nádherná, jak tak na něm dováděla. Rozkošná špindíra. Vlasy rozevláté a rozcuchané. Zruměnělá a zapatlaná, pokrytá oděrky a kousanci. On sám si nevzpomínal, že by ji poškrábal. Postupně ztratila rytmus, konečně se unavila a Spike toho využil, aby ji ze sebe sundal. Uložil ji na postel na záda, zadeček až na kraj, štíhlé nohy zvednul do výšky a klekl na zem mezi ně.

            "Spiku!" zakňučela a pokusila se na něj znovu nabodnout. "Potřebuji víc, Spiku!" Spike se připravil a vyhověl jí. Vniknul do ní až po kořen penisu. Držela se kraje lůžka, čímž se ocitla v perfektní pozici, aby si s ní mohl hrát, protože měl volné ruce. Sklouznul konečkem prstu na její perlu rozkoše. Bylo těžké ji najít, jelikož majitelka oné vzácnosti byla nesmírně vlhká, přímo zmáčená svým i jeho sekretem. Vtáhnul do úst vábivě ztvrdlé bradavky a začal je jemně okusovat. "Silněji," žadonila Buffy jako v deliriu. "Kousni mne, Spiku, kousni mne." To nebylo pozvání, kterému by dokázal odolat. Olizoval jí hebký krček, dokud nevykřikla a nerozplynula se v orgasmu a potom… vlastně těsně před tím, než jí tesáky probodl jemnou kůži, si uvědomil, že by se všechno prozradilo a tak zahnal svého roztouženého démona pryč z tváře. Nezdálo se, že by si toho přemožitelka všímala. Její intimní svalstvo se okolo něj stále stahovalo, ztratil se ve vlastním vrcholu.

            Když zase otevřel oči, hleděl přímo do přemožitelčina upřeného zeleného pohledu. Byla zticha a on cítil, jak v jeho hrudi pomalu a silně buší srdce. V její hrudi, jak doufal. Zabořil jí ruku do vlasů a přitáhnul si tvář blíž k její.

            "Buffy," zašeptal. Trochu jí váznul dech a on si všiml, že je stále v ní. Jen se trošilinku pohnul, aby pozměnil pozici. Zachvěla se a vyvrcholila. Je neuvěřitelná. Oči měla velké a zářivé. "Spiku, ty jsi... my... to bylo vzrušující. Je to TO, co to mělo být?" "Co?" Nechápal. "Láska?" Spike zapištěl jako holka a byl z ní venku na to šup. Tiskl se zády ke dveřím ložnice, protože bez rozmýšlení v mžiku přeběhl pokoj a kryl se ukořistěným polštářkem-mazlíkem.

            "Co? Ne. Ne! Žádná láska. Samozřejmě, že ne. Přišla's o rozum? Jsem upír, ty jsi přemožitelka. To nikdy. Mám v plánu tě zabít, hned jak s tím tady budeme hotovi. Chápeš?" Buffy se k němu plížila jako velká kočka, oči průzračné, zlatou pleť vášní rozžhavenou. Položila mu prst na rty. Voněl spermatem i jejím vlastním nektarem.

            "Šššš, Spiku. Nevěděla jsem, že to může být takové. Kouzlo ti muselo na nějaký čas dát duši, jinak bych nic takového necítila." Spike se usilovně pokoušel splynout s dveřmi. "Žádná duše. Žádná láska. Ber to profesionálně, přemožitelko. Na hračky není čas. Nemuč svého hodného upíra. Máme práci! Vzpomínáš? Willow Rosenbergová, roztomilá čarodějka? Xander Harris, štěněčí oči, trošku bambula. Rupert Giles, muž s největším britským mozkem v Kalifornii?" Pohladila ho po vlasech a začala cukrovat.

            "Tvoje oči jsou modré, Spiku. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla. Jsi mé poslání. Teď už to vím. Byla jsem předurčena přivést tě ke spáse." Takhle se cítívají upíří oběti, Spike si to dobře pamatoval. Totální beznaděj přetavená na nevolnost uvězněnou na dně žaludku. Je ztracen. Nic chlapa nezchladí tak, jako slova duše a spása, pomyslel si. Pak se vnitřně zocelil rozhodnut kout železo, dokud je žhavé a naklonil se pro polibek.

            "Svatá pravda, přemožitelko. Musím pomoci osvobodit tvé přátele. Jako stravu pro duši, duševní potrava. Jako krev, jenom jiná. Že jo? Oblečme se a udělejme abraka dabra. Tví kamarádi si zaslouží zachránit stejně, jako já." Buffy kývla. "Jsem tvůj zachránce." Natáhla krk a zkontrolovala si obě lopatky. "Možná mi narostou křídla. Hebká bílá křídla." "Yeah, správně. Možná si pak ale budeš musit zničit všechny šaty a prostřihnout do nich díry, nemyslíš? Obleč se a do práce. Spěcháme. Kavalérie sem může přicválat každou chvíli." Do hajzlu, mohl bych mít pravdu víc, než si myslím.

            Kolik je hodin? Jak dlouho už tady jsou? Ledabyle se utřel do ručníku a skočil do svých studených, odpudivých džínů a snažil se do nich opatrně vměstnat i stále tvrdé péro, aniž si ho přiskřípnul do zipu. Buffy tam jenom tak stála, špulila rty a pohazovala vlasy, které se jí rozlévaly po ramenou. "Yeah? Na co čekáš, přemožitelko? Pohni sebou." Podávala mu ručník s nejširším úsměvem, který u ní kdy viděl a byl určený jemu. Teda až na dobu, kdy byli pod vlivem toho potrhlého kouzla, co udělala čarodějka. Kouzla. Vždycky něco nevyjde. Ani se mu nesnilo, že se zbaví chipu, že ne? Ne, pil její krev. Momentálně se toužil dotknout chipu a přesvědčit se, že je venku. Jenže je v kapse pláště a ten visí někde dole.

            "Spaj-kůů..." Správně. Buffy, ručník. "Jsem tady tak… ooky, Spiku," řekla ostýchavě a ukázala si do rozkroku. Slyšet 'ooky' od ženské, která na něj ještě před chvílí ječela jako zjednaná: tvrději, rychleji a hlouběji? Spike se při té vzpomínce mimovolně zachvěl, ale hned se mu ulevilo. Začíná se vracet stará Buffy, díky bohu. Každou chvíli se zamračí, zadupe a zařve na něj, že je nechutné prase. A to bude normální a uklidňující.

            "Mohl bys mne olízat dočista?" špitla a rozkročila se. Nabídla mu pohled na sladké růžové záhyby, orosené vzrušením. Spike padl na kolena, jako by mu někdo podsekl nohy a položil přemožitelce dlaně na hedvábná stehna dřív, než se mohl rozhodnout to nedělat. "Přemožitelko..." zachraptěl. "Pššš," hrdelně zamňoukala jako hladové kotě a přistrčila mu voňavou buchtičku k obličeji.

            Spike hladově sál poštěváček. Nedokázal to nedělat. Nenáviděl tuhle bezmoc. Je to kouzlo. Zatracené kouzlo. Prsty zatínal hluboko do přemožitelčiných povolných stehen. Jazykem ochotně vychutnával její pikantní rosu, ale uvnitř vyl jako zvíře chycené do pasti. Co si bude muset ukousnout, aby se z ní osvobodil?

* * *

            Zvuk vojenské helikoptéry byl ohlušující. Oslepující kužely světla dálkových reflektorů pročesávaly tiché předměstí Sunnydale, kde stál i dům Summersových. Spike je sledoval z úkrytu pod stříškou vchodu, dokud se nepřesunuly ke hřbitovu Shady Rest. Potom odhodil vajgla a zašlápnul ho.

            "Vezměme naše milé mrtvolky dovnitř, Summersová," řekl. "Nechci být překvapen hochama, kteří nejdříve střílí a až pak se ptají, když vidí něco, co nemají popsané v manuálu." Buffy vytáhla panovačnou ručku, která ho doteď hřála v zadní kapse. "O.K.," souhlasila. "Vezmu Gilese, protože je nejtěžší a já jsem tady nejsilnější." "Hey!" ohradil se, ale to už si Gilese ledabyle hodila přes rameno a Spikovi poslala z haly vzdušný polibek. Obrátil oči v sloup, ale nikdo to neocenil, protože už byla mimo dohled. Přemožitelka vážně pokoušela jeho trpělivost. Spike vrhl poslední pátravý pohled na klidnou ulici plnou sutin, napínal oči i uši, jestli neuslyší přijíždět tanky nebo mašírovat vojáky. Ale teď, když vrtulník odletěl, bylo všude zase ticho.

            Postelová gymnastika jim trvala déle, než bylo v plánu, takže jim do svítání už mnoho hodin nezbývá. Zvedl Harrise a odtáhnul ho do sklepa. Tělo není ztuhlé, díky bohu. Rigor mortis ho musel minout. Další neužitečná znalost získaná u něj dole v hrobce, při četbě příliš mnoha novel o Scarpettaové. Při troše štěstí to všechno zapomene, až se odtud dostane. Položil Harrise vedle Ruperta Gilese a vlekl se zpátky nahoru. V půli schodů zůstal stát, aby nechal projít přemožitelku s drobnou postavičkou Willow přehozenou přes rameno. Zrzka z nějakého důvodu dost páchla. Bude muset použít make-up nebo tak něco, na ta promodralá místa ve tváři. Také po schodech ztrácela kdysi tak pěkné, rovné vlasy. Doufal, že má ráda klobouky. Buffy se k němu přidala se širokánským úsměvem, který ho pomalu začínal děsit. Vypadal téměř nepřirozeně. Jako by nebyla opravdová, ale jen jedna z těch plastových panenek se špičatými ňadérky, které s sebou posledních čtyřicet či padesát let nosívaly jeho mladinké oběti. Barbie Buffy.

            "Spiku! Přišel čas vzkříšení mých přátel!" Jediným škubnutím si vyhrnula top a vzala ho za ruce, jen aby si je položila na prsa. Sotva se chladné prsty dotkly horkého, poddajného těla, do slabin mu vystřelil přímo elektrický výboj. Rychle ruce odtrhl. "Máme se dotýkat tvých malých kámošů, ne jeden druhého. Pamatuješ?" Našpulila rty a ovinula mu paže okolo krku. Musela stát na špičkách, aby se jí to podařilo. Je docela roztomilé, když je přemožitelka tak drobounká. Díky tomu se cítil velký, mohutný a mužný. Jejich rty se setkaly… oba dostali slabou ránu a objevily se jiskřičky. "Oops! Lépe býti opatrným. Nepokoušejme se nebo nás ještě zasáhne proud," mumlala přemožitelka, zatímco od něj poodstupovala na nejistých nohách. Zíral na přemožitelku, která si vzala domů extrémně mrtvé, nehybné trio, co teď leželo na podlaze sklepa, a cítil se velice vystřízlivěle.

            "Kdo půjde první?" zeptal se. "Ano," řekla Buffy. "Co jako druhé?" Zhroutila se smíchem. Počty. Kousek starého filmu, maličkost, při její posedlosti, ale díky ní je užitečná ještě méně. "Pokud z téhle akce nechceš udělat něco ve stylu 'Abbott and Costello Meet the Zombies', přemožitelko, uděláš líp, když ji vezmeš seriózněji," setřel ji Spike. To její chichotání utnulo. Přemožitelka si okusovala rty.

            "Poslední tam, první ven, myslím?" "Dobře." Spike pokleknul vedle hlavy Ruperta Gilese. Rozhodl se mu otevřít oči, aby vypadal méně mrtvý, ale když se natáhnul, aby odhrnul oční líčka, strčil do lebky. Do horní části, kterou seříznul jako skořápku vajíčka a vyjedl lžící. Sklouzla. Něco šedé kaše, co tehdy nechal, vyteklo ven. Nevyčistil lebku úplně. Opatrně temeno zase vrátil na místo a všímal si, jak pod jeho rukama kůže sjíždí z kostí. Možná by mohl staříkovi trošku srovnat vlasovou linii. Předpokládal, že by mu za to Rupert poděkoval. Nah. Dosedl na paty, když byla šošolka zpátky a uviděl pohled oka, které otevřel. Tři týdny staré vařené vejce by mělo přátelštější výraz, tak je raději zase zatlačil zpátky. "Hotovo, Buff." Spike položil ruce na vlhké a lepkavé spánky. "Přemožitelko?" Zaksichtila se a váhala, kam má dát ruce ona. Nakonec se rozhodla pro nadloktí. Spike si povzdechl. To jí musím všechno říkat sám?

            "Na srdce, na žaludek nebo na něco takového. Paže nejsou obecně považovány za sídlo životní síly." "Co ty víš o životní síle, Spiku? Už dlouho žádnou nemáš!" Přesto udělala, jak jí napověděl a ve chvíli, kdy obě její dlaně klesly na knihovníkovu hruď, intenzita síly vzrostla. Spike se cítil jako skvělé víno, které přelévají do karafy, aby se nadýchalo. Mohl jen doufat, že v láhvi nezbude sedlina. Tělo pod jeho dlaněmi se pohnulo, tak z něj ruce bleskově odtrhnul. Buffy po něm hodila temně zeleným vyčítavým pohledem. "Nechceme tam omylem vpustit i čarodějku, že ne?" bránil se, ale vážně neexistoval způsob jak zjistit, kde Giles končí a Willow začíná. Ze rtů těla ležícího mezi nimi unikl hlasitý sten. Spike s pochybami přihlížel. Cítil se prázdnější, což bylo plus, ale Gilesovy tváře byly stejně šedavé jako předtím. "Přemožitelko? Má pulz?" Vzala do dlaní ochablé zápěstí a on sledoval, jak napodobila gesto, které oba znali z nemocničních seriálů. Zavrtěla hlavou. "Nic necítím. A je studenější, než ty." "Chladný, mrtvý knihovník, eh?"

            Gilesovy oči se náhle otevřely. Přemožitelka před jejich bezvýrazností bezděky couvla. Bulvy jako z mramoru se zmateně protáčely. "Gilesi?" oslovila ho, stále ještě s nadějí v hlase. Další sten. Tělo se začalo snažit trhavými pohyby nadzdvihnout a Spikovi připomínalo 'Noc oživlých mrtvol'. Rozhlédl se okolo sebe po sekeře. Pro všechny případy. Summersovic sklep se jevil seker prostý, bohužel. Kam se poděla ta, kterou Gilese zabil? Pravděpodobně zůstala nahoře na útesu, v jejich úkrytu v jeskyni. Stejně jako všechno užitečné, co měli.

            "Buffy?" řekl nezřetelný hlas. "Nevidím. Kde jsi?" Modrošedé ruce slepě šmátraly ve směru, odkud přicházel její hlas. "Buffy?" Gilesova tvář znepokojeně začmuchala a vydala nejasné zasténání. Gilesův vlastní hlas znovu promluvil. "Buffy? Cítím se poněkud zvláštně. Nemohu se hýbat." "Sežral jsem mu mozek," připomenul Spike sotto voce. "Připadá mi jako zombie." "Ne, ne, ne!" protestovala Buffy a důrazně bouchla rukou o zem. "To se nestane. Tohle přivedlo zpátky mého přítele, nevytvořilo žádné děsivé monstrum, které je třeba posypat solí." Buffy přikročila k mávající, kymácející se postavě.

            "Gilesi! Nechte toho. To jsem já. Jste zase živý. Přinuťte své tělo pracovat, O.K.?" Při tom žaluplném 'O.K.' se jí hlásek zachvěl. "Nemůžu se pořádně pohybovat, krucinál," zanaříkal Giles. "Je tady taková tma. Mám pocit, že mám v hlavě vatu." "Spiku, nacpal's mu tam vatu?" zeptala se Buffy vyčítavě. Zmlkla, zřejmě se styděla. "Co je to ta vata?" "Pro tebe vatové tampóny, lásko," řekl Spike trpělivě. "Přeneseně to znamená, že má v hlavě... prázdno." "Proč se to tělo nevrátilo k životu? Proč nefunguje?" šeptala skoro hystericky. "Předtím to fungovalo. Když jsme stvořili Rileyho, byl v něm celý!" "Tvůj kluk byl živý, přemožitelko. Předpokládám, že v tom je ten problém." Gilesův hlas se ozval blíže, než čekali. "Já vás slyším, víte? Mluvíte o mně. Další kouzlo se nepovedlo? Kde je Willow? Vážně se musí naučit zodpovědnosti." Buffy se obrátila k motajícímu se stvoření a položila ruce na jeho paže zakryté svetrem. Nepřirozeně klidně ho oslovila.

            "Kouzlo se pokazilo, Gilesi, kouzlo spojení. Pamatujete? Pokoušíme se vás vrátit do vašeho těla." "Tím myslíš, že tohle není moje tělo? To je úleva, musím říci. Nefunguje tak, jak by mělo. Vážně, Buffy, tohle je moc nepohodlné. Můžeš s tím něco udělat? Necítím se dobře." Trošku ufňukaný, ale dokonale příčetný hlas ostře kontrastoval s pohyby Gilesova těla. Hlava se mu kymácela sem tam, popotahoval nosem a dokonce vystrčil houbovitý jazyk a olízl Buffy ruku. "Oh. To je legračně příjemné. Co je ta věc, kterou jsem právě ochutnal? Opravdu báječné." Buffy vypadala dokonale zhnuseně, ale chvějící se ruku z dosahu zkoumavého jazyka neodtáhla. Má toho muže ráda. Měla to vepsáno na tváři a Spike ucítil, jak se hluboko v něm cosi sevřelo. Bylo to jenom vlivem kouzla, samozřejmě, ale vypadat takhle musí být zatraceně děsivé.

            "Spiku?" zaprosila. Zavrtěl hlavou a podíval se jí do očí. "Tohle není dobré, Buff. Domnívám se, že jeho tělo je příliš mrtvé. Zase ho z něj vytáhneme a vymyslíme něco jiného." Na přemožitelčině jindy hladké tváři se objevily vrásky a tak čekal další slzavé údolí, ale ona se místo toho narovnala a založila ruce ve své standardní obranné póze. "Musíme se přeskupit, ne ustoupit. Já své přátele nakonec dostanu zpátky." Všiml si, že v otázce navrácení přátel je optimističtější, než když šlo o kapitána Kukuřico-žrouta. Její postoj se mu zamlouval, aniž věděl proč. "Spiku? Na tři." Už se to stávalo rutinou. Popadli jen slabě se bránící zombie a vysávali z něj Gilesovu esenci, dokud nekleslo na zem. Nyní již definitivně mrtvé. Spike měl hlavu zase plnou a sklon nosit tvíd. Lebku měl k prasknutí vyplněnou zvláštní šedou substancí. Neteče mi ušima ven? Ne. Bezva. Ztěžka dosedl na schody, protože se pod ním nohy z nevysvětlitelných důvodů rozklepaly. K jeho údivu si přemožitelka sedla vedle něj, a když ho navíc objala okolo ramen, zůstal jako opařený.

            "Co teď budeme dělat, Spiku? Říkal's, že máš tušení, proč se to stalo?" Co jsem kurva zase vyžvanil? Snažil se upamatovat, co všechno povídal. Finn byl jiný. Bylo v něm příliš mnoho života. Tak jo, co z toho můžeme vyvodit. Kdyby existovaly tři různé dílčí entity, místo jedné jediné veliké, bylo by snadné vlít do nich vědomí Scoobies. Možná by se Finnova amorfní hmota mohla diferencovat a přijmout fyzickou charakteristiku nových nájemníků. Poprvé jí přece bloudily barvy vlasů i očí všech. Jenom musí být velice pečlivý a důkladný a nesmíchat v hlavě jejich esence. Což bude těžké, protože pořád cítí, jak se hemží a chvějí. Nicméně není zapotřebí zmiňovat se o těchto pochybách přemožitelce. Spike si odkašlal, okamžitě toho bručivého zvuku zalitoval, a pustil se do vysvětlování.

            "Správně. Uděláme tohle. Rozřežeme nebo rozsekáme tu obří amébu na tři kusy, aniž bychom to zabili, a nalijeme tam tvé kamarády, jednoho po druhém. Ta věc je pořád živá a to nám u tvého náhradního taťky scházelo." Buffy se netvářila nijak přesvědčeně. "Rozřežeme? Rozsekáme? Ty si ze mě asi střílíš, Spiku. Můžeme to zabít a šance zvrátit kouzlo spojení pak bude nulová."

            Bůh uchovej! Kdyby měl zůstat přilepený k přemožitelce, raději by se zabil. Nebo se zabije, až navštíví každičkého šamana na celém tomhle světě, aby z něj to kouzlo dostal, a všichni selžou. "Ale v zásadě jsi pro?" "Yeah, zní to proveditelně," kývla Buffy. Spike byl rád, že aspoň jedna osoba, z nich dvou, jeho plánu věří. Vstal, zase musel hledat oporu u štíhlého, ale svalnatého ramene přemožitelky. "Jsi v pořádku, Spiku? Nepotřebuješ si víc odpočinout? Možná bychom se měli dobít?" V hlase měla tolik dychtivosti, že tomu ani nemohl uvěřit. Také nemohl uvěřit, že se mu okamžitě postavil. Nejsem žádný ochočený voříšek, abych jí furt ležel v klíně. Hrubě její ruku setřásl. "Nah, jsem v pohodě. Jdeme na věc, přemožitelko. Východ slunce ani U.S.Army na nás čekat nebudou." Vybelhal se po schodech nahoru, aniž se ohlédl a skoro se v šoku svalil, když na zádech ucítil malé dlaně. Nepotřebuje její pomoc. Je plný elánu a síly a kdyby to bylo nutné, vzkřísí všechny ty zatracené Scoobies sám. Zábradlí pod jeho rukama neodporovalo.

            Hrouda nakynulého Rileyho masa byla pořád tam, kde ji nechali. Musela by mít velkou kliku, aby jí narostlo sto malých nožiček a ona pak utekla do divočiny Sunnydale. "Jedno se musí tvému vojáčkovi přiznat, přemožitelko, umí poslouchat rozkazy. Když mu řekneš ani se nehni, ani se nehne," zakřenil se Spike. Buffy ho tvrdě kopla do kotníku. "Velká legrace, mrtvý hochu. Trošku víc respektu k padlému vojákovi." "Respektu? Ty jsi ta pravá, kdo má co říkat o respektu, přemožitelko! Mluvit špatně o mrtvých je tvoje zatracená specialita!" "Drž klapačku a na tři ho zvedneme." Vmanévrování těžkého tlustého vdolku dovnitř nebylo snadné, a když zdolali schody, Spikovi ta kluzká a třaslavá věc vyklouzla. Dopadla na zem s mlaskavým žuchnutím.

            "Spiku! Opatrně, ještě to budeme potřebovat. Doufejme, že jsme to nerozbili." "Nemyslím, že ta věc má kosti, které bychom mohli polámat, přemožitelko," ucedil Spike, ale bylo těžké se neotřást odporem při pohledu na tuhle podivnou obludnost, která byla jako želé, ale neprůhledné. Bledému povrchu, či snad pleti, občas naskočila husí kůže a bolestně připomněla, že to kdysi býval člověk. Stáli bok po boku a připravovali se na těžký úkol, který je čekal.

            "Nemám ponětí jak tuhle věc rozdělit, Spiku. Nemohli bychom to roztrhat?" Spike byl na pochybách. "Můžem' to zkusit, ale myslím, že je to příliš elastické." Měl pravdu. Bohužel. Vlažné maso jim pod rukama trochu povolilo, ale sotva povolili oni, vyklouzlo jim a skočilo zpátky. Zase se stalo nedílnou součástí beztvaré hmoty. "Takže to bude pila, přemožitelko." Buffy v bedně se starým nářadím a jiným harampádím našla rezavou ruční pilku. Spike si těžko dovedl představit Joyce s něčím takovým v rukách. Joyce nebyla domácí kutil. Well, ale předpokládal, že dokonce i přemožitelka někdy musela mít otce. Možná je jeho. Přemožitelka zachmuřeně přiložila ostří k masu a začala řezat. Byl si jistý, že nepočítala s takovou otravnou hloupostí, jako je krvácení. A po pravdě řečeno ani on ne. Ta báječná věc – krev – vytryskla ven a Spike se nad ni naklonil, jako by šlo o fontánku s pitnou vodou. Buffy se navalilo a odhodila pilku. Spike odhodlaně povstal a jako správný muž to vzal za ni. Šaty už má stejně zničené a takhle aspoň může chytat do úst kapičky, které poletí jeho směrem.

            Velký pokrok neudělal. Pilka byla příliš pružná a pořád se zadrhávala o chrupavku nebo něco takového. Přesto zarputile řezal dál a pravidelně si olizoval rty. Docela si užíval pomyšlení, že porcuje ex-Finna. Škoda, že chybí řev. "No tak, přemožitelko," řekl, aniž vzhlédl. "Tenhle nástroj není z nejefektivnějších. Proč nejdeš a neznárodníš pořádnou pilu někoho ze sousedství?" Pak ho ještě něco napadlo. Zase. Nikdy neměl tolik skvělých nápadů jako během posledních pár dní. Jestli ho tak ovlivňují mozky Ruperta a Willow, možná by Ruperta, až zase bude mít tělo, mohl obrátit na svoji víru a udělat si z něj přisluhovače – plánovače – rádce. "Buffy, když už jim budeš prohledávat kůlny s nářadím, proč nevzít elektrickou pilu? Byli bychom tady drobátko dřív hotovi." Buffy už byla v půli schodů, než začala protestovat. "To je krádež." "Půjčka," opravil ji a záměrně se na ni nedíval. "Můžeš ji pak vrátit. Nezničíme ji." "Tak jo."

            Zabralo jí to jen půlku času, co odhadoval. Dostavila se se značkovou oranžovou věcí, značné velikosti. Spike se od plic rozesmál. "Pro Kristovy rány, přemožitelko, nenapadlo mě, že přineseš takovou obludu. S tímhle bychom mohli vykácet všechny lesy Kalifornie, kdybychom chtěli." "Myslím, že už to napadlo někoho před tebou, Spiku," odsekla uštěpačně, ale viděl, jak fascinovaně na gigantický nástroj zírá. Tohle jejich olbřímím amarounem projede jako máslem. Spike tam stál s vibrující pilou v ruce, připraven vnořit ostří a mrkl na přemožitelku. Bez řečí přijala, co vymyslel. Výborně. Výuka, kterou jí poskytl, se mu začala vyplácet. Vyrazil bojový pokřik a zaútočil pilou. Krev vystříkla ke stropu v ladném oblouku, jako ošizená duha tvořená jen rudou barvou. Na tvář mu pršela krev, šaty prosákly její měděnou, posilující vůní. "Brilantní, že jo?" zaječel přes řev pily na přemožitelku, která stála v nejzazším koutku místnosti a pokoušela se rukama zakrýt tvář i oblečení.

            Byl příliš brzy hotov. Spike sklonil pilu a vypnul ji. Ticho je obklopilo a ohlušující hřmot a bzukot a skřípot byl rázem jen vzpomínkou. Tohle je skoro taková zábava, jako svlékat oběť z kůže zaživa. Široce se na přemožitelku usmál, celý ochotný velkoryse se s ní podělit o potěšení, ale její tvář byla napjatá a nesmiřitelná. Oh. Připomněl jsem jí, kým doopravdy jsem. Hnusná zrůda, dravec. Hlupačka. Je jí dost dobrý, aby s ní sdílel lože, když se pro jednou chová jako člověk, nebo dost podobně, ale když vidí kým ve skutečnosti je, hned mění názor. Koneckonců, on je na tom stejně. Nechce nic jiného, že se odsud dostat a vrátit se ke svému životnímu poslání. Krveprolévání a mrzačení.

            Nepoddajná hrouda byla rozdělena na tři úhledné díly, jako Galie, a další krok v jejich tolikrát zpackané operaci by už měl být jednoduchý jako facka. Dokonce i zombie Giles měl zřetelné znaky vlastní osobitosti.

            "Dejme se do toho, přemožitelko! Kde je tvůj duch? Tvá odvaha? Nevykašleš se na všechno jen kvůli trošce krve, že ne? Vsadil bych se, že hrozivý, krutý zabiják jako jsi ty, už musel vidět horší věci." "Já nezabíjím. Já ničím," řekla slabounkým hláskem a opatrně se blížila ke krvavým torzům. Na zemi bylo tolik krve, že v ní čvachtala a toužila po galoších. "Vypadáš jako monstrum, kterým jsi, Spiku. Jsi odporný. Máš krev i na očních bulvách." "Aw, ubohá přemožitelko. Jako by předtím byly bělostné. Jsem mrtvý, vzpomínáš? Prokleté zlo. Jsme zatraceně zbyteční a neužiteční, eh?" "S výsledky tvého sebepoznání lze jedině souhlasit, Spiku," nedala se. "Začínali jsme být dobrý tým. Mohl bys být lepším člověkem, kdyby ses o to pokusil." "Oh, prosím, přemožitelko. Padněme na kolena a modleme se nebo myslíš, že bychom měli také zpívat? Jediná věc, kterou uctívám, je má svoboda." Divně se na něj podívala. "Nebude chip problémem?" Pokrčil rameny. "Tady se chovám dost dobře nebo ne? Jinde to nebude jinak. A nebudu tam muset snášet ani tebe ani tvou bandu kašpárků." Kývla a zaměřila pozornost na největší z krvavých hromad na zemi.

            Phew. To bylo jen o fous. První pravidlo ničemů zní: Dlouze se kochat svými činy vám nikdy nic dobrého nepřinese.

            "Jsi připraven, Spiku?" "Si piš, přemožitelko. Vypuďme ze mne ty vetřelce. Do třetice kouzlo nejlepší." Přemožitelka přičupla, balancujíc na podpatcích, zato Spike si rovnou klekl. Džíny měl stejně nadobro zničené. Přemožitelka si vyhrnula rukávy a dlaně položila zhruba doprostřed torza, jež se mělo stát tělem, na místo, které se zdálo být méně krvavé a rozbité, než zbytek. Spike si pospíšil blíž k ní a položil jí ruce na boky. Oops. Odteď budou její džíny nést jeho krvavé otisky. Autogram Williama Krvavého. Tak to má být, je v tom jistá spravedlnost. Nevšimla si toho. Spike čekal, dokud nedosáhne potřebné úrovně soustředění, příjemně přiblížen k její zadničce, zahalen vůní přemožitelky. Pěkné. Takhle čekat mu nebylo vůbec proti mysli, ačkoliv trpělivost není zrovna jeho silnou stránkou. V mozku mu náhle vyvstal silný a zneklidňující pocit sání… Giles byl ve třech vteřinkách venku. Dobře. Ačkoliv beztvará flákota byla stále beztvarou flákotou. Spike se pekelně soustředil, aby Willow a Harrise udržel uvnitř. "Pokus se ho přemluvit, ať vypadá jak má, přemožitelko," procedil skrze sevřené zuby.

            Maso se třáslo a pohupovalo, pak se pozvolna začalo formovat. Objevil se nahý muž středního věku. Spěšně se pokrýval průhledným tvídem a vlněným svetrem. Hlava získala správný tvar, pak se vymodelovala tvář. Kompletní, včetně brýlí a kolmé vrásky na čele. Spike Buffy od Gilesova klubajícího se těla odtáhnul. Na moment se o něj ztěžka opřela a čelo si položila na jeho paži. Spike ve svém nitru úspěšně rozdrtil touhu pohladit ji po vlasech. "Zkontroluj mu vitální funkce, přemožitelko. Nebo ne, neruš ho. Jestli selže, tak selže. To ze mne jenom promlouvají ostatky knihovníkovy přítomnosti. Gah." Giles zakašlal a jeho ruce se zatřepaly. To by mohlo být dobré znamení, odhadoval Spike. V každém případě slyšel bít srdce a pumpovat tak krev do krevního oběhu.

            "Je živý, Buff. Dejme se do Rosenbergové. Tenhle kousek je nejmenší." "Yeah." Přemožitelka tam stála trochu jako ztracená. Ruce jí visely volně podél těla, na Gilese hleděla, jako by byl Mesiáš. Well, lze předpokládat, že by byl jejím oblíbencem. Dobře vycvičeným, kterého lze jen obtížně nahradit. "Spiku?" "Co?" "Měli bychom jeho staré tělo dát někam stranou, aby nebylo na očích. Určitě by ho po probuzení rozrušilo." "Yeah, ale ne hned teď. Měli bychom pohnout, než nás opustí štěstí," odpověděl Spike. Měl už plné zuby tahání se s mrtvými těly, ze kterých se nedá pít. "Pomoz mi, Spiku," pokračovala přemožitelka, ignorujíc jeho méně než nadšenou reakci. "Jenom sem do kouta a hodíme přes ně starou deku. Pohřbít je můžeme později." "Yeah a při tom už se mu prdelka nesevře? Až uvidí své jméno na hrobě? Mohla bys je všechny prostě položit ven na trávník. Dopřát démonům-mrchožroutům Scooby mňamku." "Fůj, Spiku. A kromě toho, kdo říká, že tady nějací zůstali? Adam je mohl všechny spotřebovat, co my víme." Dobrá, dobrá. Stejně se na pohřební slávu nezdrží. Není jeho věcí starat se, jak bude přemožitelka trávit svůj volný čas, až on už zase bude jenom sám sebou.

            Pustili se do Rosenbergové. Přemožitelčina fantazie vyčarovala oranžový chlupatý svetřík a purpurové manšestráky, ale podařilo se mu zahlédnout i náznak růžového spodního prádélka. Jaká to rozkošná revolta. Skoro mu bylo líto, že její kouzelná moc je pryč. Poznamenala svět barvami sytějšími a živějšími, než dokáže rozpoznat dokonce i upíří zrak. Stejně jako je chuť karamelizovaného cukru skryta v marshmallow, tak i líbeznost jejího cítění ho nutila k zamyšlení, že se pod ní cosi skrývá. Mohla by stvořit dobrého upíra.

            Nejméně ochotně opouštěl útulný koutek Spikova mozku Harris. Spike musel použít psychický ekvivalent škrabky, aby vystrnadil i poslední Xanderovy zbytky, které se tvrdohlavě lepily na jeho myšlenkové schéma. Chutnaly po mastných lívancích a ostudě. Padej, Harrisi, mazej zpátky do svého těla. Hotovo.

            Tři Scoobies leželi vedle sebe na zádech jako mrtvoly, jimiž ještě před minutkou byly. Jenže ty teď byly na hromadě v koutě, pěkně přikryté. Čekaly na první příhodný okamžik, aby mohly být slušně pohřbeny. Reinkarnovaná trojka byla rozhodně naživu, ačkoliv stále paličatě setrvávala v bezvědomí. Přemožitelka se pokusila sebrat dost energie, aby se s ním jen tak pro formu pohádala, ale zdála se být dokonale vyšťavená. Na tvářích stopy slz a smrkánků, frustrovaně okolo sebe mávala rukama a snažila se začít ovládat.

            "Spiku, jestli nejsou... jestli nejsou... Já chci, aby byli!" Vyčerpání i úleva způsobily, že začala vzlykat, i když se to před ním pokusila skrýt. Přitáhl si ji k sobě a chlácholivě poplácával po zádech. Když si není jistá, tak ji ještě opustit nemůže. Sice mohl vypadnout, aniž by čekal, až akci prohlásí za úspěšně dokončenou, ale zatímco se dřeli, slunce jako na potvoru vyšlo, takže tady stejně uvíznul až do soumraku.

            "Vím jak na to, přemožitelko. Pojďme, uložíme tě do postýlky, jo? Jsi utahaná." "Vypadám unaveně?" zeptala se naivně jako malá. "Vůbec ne," odpověděl automaticky Spike. Tuhle náladu důvěrně znal. "Cítím, jak ti je. To je vše." Spokojeně přikývla a dovolila mu, aby ji vedl po schodech nahoru. V ložnici jí svlékl šaty. Byly od krve míň, než ty jeho, ale přesto už se k dalšímu nošení nehodily. Svalila se na postel a vypadalo to, že upadla do hlubokého spánku. Perfektní příležitost se ztratit. Přikryl ji a chtěl po špičkách odejít, když vtom ho najednou pevně popadla za kalhoty. "Dokud neřeknu, nikam nepůjdeš. Pojď do postele." Navzdory svému odhodlání zmizet co nejdřív a nejdál, pomyšlení na to, jak si zalézá do postele a nejen v dlaních cítí hřejivé a voňavé tělíčko přemožitelky, ho lákalo mnohem víc, než úprk do dáli za nelítostného denního světla. Navíc by musel utíkat před Národní gardou, kryt jen čmoudící dekou. Špinavé a díky krvi zvolna tuhnoucí šatstvo z něj spadlo na to tata a zůstalo ležet na zemi. To už se spokojeným povzdechnutím vklouzával do měkkých pokrývek, které mu zahřívala teplounká přemožitelka.

            Malátně se k němu posunula a vrtěla se tak dlouho, dokud se jí neleželo dokonale pohodlně, s hebkým zadečkem zabořeným do jeho klína. Spike uvažoval, že v nebi to musí vonět právě takhle. Slunce ve zlatých vlasech, pleť tak měkounká a hladká, že se zdá neskutečná jako oblaka. Ta poslední myšlenka se ho pokusila probrat z dřímoty. Poplašeně si uvědomil, že už je zase s přemožitelkou v posteli. Copak za to, že s ní spal, nemohlo kouzlo? Nemělo by už být po všem? Přesto usnul.

            Sotva padlo šero, Spike se probudil a ochromila ho stejná myšlenka. Bloody hell. Místo, aby byl ve svém autíčku se zatemněnými skly a přejížděl nejméně druhé hranice mezi státy, leží si tady s ptákem v pozoru zavrtaným mezi půlkami svého úhlavního nepřítele. Musím odtud vypadnout. Hned teď. Opatrně se od přemožitelky odtáhnul, ale jak se při tom o ni otřel, probudila se. Nemeškala, přidržela si jeho, vlastně jejich, nejlepšího přítele a vsunula do své hřejivé kočičky, která už na něj čekala. Výkřik, který se mu dral z hrdla, zadusil na jejím krku. Ohnul prsty u nohou a celý se napjal, od nich až po temeno, aby udržel vládu nad svým tělem.

            "Do prdele, přemožitelko, ty seš..." Spolkl slova, která se mu drala z pusy, a surově jí stiskl paže hned pod rameny. "Na kolena, přemožitelko. Donutím tě křičet," vrčel a pokoušel se dostat pod kontrolu svá třesoucí se stehna. Odkulila se od něj, se všemi hladkými a hebkými údy, lesknoucími se životem a mládím, a plameny šlehající jí z očí ho proklály. Nicméně ty oči byly až skandálně šťastné a bezstarostné. "Myslím, že ne, Spiku," zahihňala se a převrátila ho. Zůstal nehybný a překvapený náhlou ztrátou sametového horka, které ještě před chvilenkou svíralo jeho přirození. Dřív, než dokázal promluvit nebo protestovat nebo ji popadnout, ležel na zádech. Osedlala si ho a pevně držela svýma silnýma rukama. Klesla na něj jako ústí hurikánu na zemi. Vysaje vše, k čemu se jen přiblíží. Svůj úlovek patřičně protřese a až je s ním hotov, prostě ho odhodí. Ve víru její vášně byl Spike zcela bezmocný, naplněný úctou a bázní. Tohle nebyla Buffy, jakou znal. Tohle byl spíše přírodní úkaz. 'Bože, přemožitelko.' Spike se kousnul do rtu dřív, než mu ta slova vyklouzla a raději si svá nevymáchaná ústa zacpal jejími ňadry. Slyšel, jak těžce dýchá, cítil jak svaly jejích zad a boků usilovně pracují. Dostával se hluboko do ní, v pravidelném tempu. Byla to vážně jízda a on se většinu času jen snažil udržet v sedle a doufal, že to zvládne až k cílové pásce.

            Byl tak zabraný do toho, co právě dělali, že neslyšel, jak se dveře otevřely. "Buffy? Jsi vzhůru? Slyšela jsem tě mluvit a myslela jsem... Oh. Buffy, ty... a Spike. Oh!" Hlas Willow se zakoktal, zaječel a pak vytratil. Spike otevřel oči a uviděl strnulý pohled Buffy. Pohled člověka přistiženého in flagranti. A také, jak zahanbeně sklonila hlavu. Dívala se na něj. Téměř vyděšeně sledoval, jak jí tíha světa opět dosedla na ramena. Zasáhlo ho poznání, že kouzlo bylo zlomeno. Vrátili se do normálu a ona ho pořád šuká. Přidušeně vykřikla a od hlavy až k hrotům prsů ji zalila krvavě rudá vlna studu a hanby.

            "Oh, bože. Spiku. Já tě..." Připlácla si dlaň na ústa a sjela z něj. Rozběhla se do koupelny. Spike zůstal nehybně ležet v jejím lůžku. Nebyl si jistý, co vlastně cítí. Z koupelny se neozýval žádný zvuk, který by napovídal, že tam někdo zvrací. Nejprve bylo ticho a potom začala téct voda ve sprše. Vstal, poškrábal se a protáhnul. Vykoukl ven. Teď bych se mohl vytratit. Opustit Sunnydale. Nikomu tady nemusí dávat sbohem. Slyšel, jak se Scoobies dole pohybují. Willow zněla jako obvykle. Je volný. Přesto se rozhodl chvíli hrát s sebou. Pokecá s nimi a pak odejde. Musí zajistit, aby si mysleli, že je pořád jako vykleštěné štěně, jinak se z tohohle baráku nikdy nedostane. Přesvědčili by přemožitelku, aby ho zabodla, dokonce i když to ona sama nebude chtít udělat. Šťouchnul nohou do svých šatů. Krev uschla. Není nijak háklivý, ale při myšlence, že by se měl nasoukat do téhle tuhé ohavnosti, na vteřinku či dvě zaváhal. Přemožitelka se mezitím vrátila. Hodila mu jakési textilie a přísně se na něj podívala.

            "Běž se osprchovat a obleč se, Spiku," přikázala. "A pospěš si. Za pět minut máme dole Scooby-schůzi." Takže na černé listině ještě nejsem. Začínal tušit, že ji vlastně moc dobře nezná. Navlékl si šedé triko a plandavé tepláky, které mu dala. Nebylo to tak špatné, jak čekal. Docela mu sedly. Ve vůni aviváže rozpoznal i slabý závan Joyce. V tom případě je bude nosit hrdě a rád.

* * *

            Když se dostal dolů, celý nesvůj z nezvykle volného oděvu, s vlasy uhlazenými něčím, co netužilo tak dobře, jak měl rád, čtyřčlenná parta už seděla okolo kuchyňského stolu. V místnosti panovalo tíživé ticho a to bezpochyby už nějakou chvíli. Jestli se mu to nezdá, tak nepřestali mluvit proto, že přišel, jak bylo jejich dobrým zvykem, ale ještě ani nezačali.

            "Spiku," odtušil Rupert bezbarvě. "Ruperte! Přívětivý jako vždy. Willow, Harrisi," pozdravil Spike, ignorujíc nepříjemnou atmosféru. "Teď už můžeme začít, Bufstere? Teď, když je tady i náš nejnovější kolega?" zeptal se Harris a sarkasticky se na něj podíval. "Miluju tvůj ohoz, Spiku. Vypadáš v něm dokonce ještě líp, než v mojí košili." "Smím mu povyprávět, co se s ním před pár dny stalo, přemožitelko?" optal se pomstychtivě Spike a hned otevřel pusu, aby pokračoval. Ruka Buffy se mu měkce snesla na předloktí. Ani si nevšiml, že se posadila vedle něj. "Pěkně po pořádku, prosím, Spiku. Nechceme je zmást." Willow vypadala pobledle a nemocně, ale stejně na něj vrhala vylekané, avšak fascinované bázlivé pohledy velkých hnědých očí. Pokoušela se je ukrýt za oponou šarlatových vlasů, které vypadaly maličko pocuchaně a umolousaně, jako na její mrtvole, ale přistihl ji při tom. Zamrkal na ni a ona zrudla jako rak. Očividně mi to ještě jde. Rád o ní přemýšlel. Vlastně si zvykl myslet na její krček docela často, ale momentálně v myšlenkách dlel u dozlatova opáleného, ne sněhobílého hrdla.

            "Poslední, co si pamatuji je, že ti říkám, abys nás zabila, Buffy," zahájil rozpravu Giles. "Rád vidím, že jsi přece jenom našla způsob, jak nás zachránit." Spike pozoroval, jak jí to v mozku šrotuje. Byla spíš na rovný boj a akci, než na nuance slovních soubojů a lstí. Rozhodl se vnést do diskuze své já. Sotva otevřel ústa, uvědomil si, že mluví medově, místo aby jim to nandal, jak měl původně v plánu.

            "Přemožitelka se rozhodla pro spojení… se mnou, pozorovateli. Společně jsme porazili nejen Adama, ale i dobrou půlku jeho armády. Obešli jsme se bez vás." "Yeah," dodala dívka, o níž šla řeč, "použili jsme kouzlo, díky němuž jsme byli silnější a soustředěnější. Vyrvali jsme mu srdce, jak jste radil, Gilesi. Jeho centrum síly." "A tohle všechno se dělo, zatímco my leželi v bezvědomí ve sklepě? Jak dlouho, kolik hodin?" "Hodin?" Spike se rozchechtal. "Spíš dní, kámo. Jdou vám špatně hodinky. Skoro týden jste byli mrtví." "Spiku!" "Tím míním mrtví pro svět." Přejdou to bez povšimnutí. Lidská psychika není uzpůsobená myslet na sebe jako na mrtvého, napadlo Spika. A jeho vlastně také ne. Ne doopravdy.

            "Buffy," ozvala se Willow váhavě, "pochopím, jestli o tom nebudeš chtít mluvit, a jestli si to přeješ, tak sklapnu, ale nemůžu si pomoci, zvlášť po tom všem, víš… ale co je s Rileym? Kde je?" Buffy se kousla do rtu. Spike to vzal za ni. "Finn je mrtvý. Zemřel, když přemožitelku bránil před zeleným démon-vojclem." Přemožitelka při jeho verzi příběhu trochu pobledla. Spike si pohladil žaludek. Už je to dlouho, co naposledy něco strávil, nebo co vlastně upíří žaludek dělá se svým obsahem. Nicméně, ve sklepě jsou tři hnijící těla, která už nechrání kouzlo a přemožitelku při jejich, pokud možno nenápadné, likvidaci čeká fůra problémů. Jejich oči se potkali v dokonalém porozumění. Chce po něm, aby se o to postaral. Smůla, že se nehodlá nechat nutit.

            "Willow," začala přemožitelka váhavě. "Musím ti ještě něco povědět. Měla jsem to udělat už dřív, ale..." Do hajzlu. Spike dočista zapomněl na Willowinu sladkou malou přítelkyni, vyznávající Sapfó. Willow to došlo. Nic neřekla, nepohnula se, ale po voskových tvářích se jí začaly řinout slzy. "Riley a Tara," vydechl Harris. Vypadal dojatěji, než přemožitelka. Těžce polykal a mrkal, což bylo nevýslovně smutné, pokud vám na takových věcech záleželo. Všiml si pohledu, který Spike věnoval jeho chvějící se bradě a bryskně nahradil smutek agresivitou.

            "Hey. Něco bych rád věděl. Jak, kdy a proč tady kapitán Peroxid změnil názor a strany? Jenom díky tobě jsme se skoro rozešli!" zařval Spikovi do obličeje a obrátil se zase na přemožitelku. "Už jsi na to zapomněla, Buffy? Co tady dělá?" Buffy se napřímila.

            "Spike je náš- můj spojenec. Nebýt jeho, byli byste mrtví. I já bych byla po smrti a Adam by pořád vládl Sunnydale. Hodně mu dlužíme, lidi. Už o tom nechci slyšet ani slovo, Xandere." Spike nemohl uvěřit, jak je snadné vynechat zásadní informaci. Tuhle věc si rozhodně zapamatuje pro budoucnost, až bude potřebovat přesvědčivě lhát. Vstal od stolu. Zdálo se, že díky tomu všichni nabyli dojmu, že schůze končí. Harrise ale není snadné přesvědčit. Spike mohl s jistotou říci, že žárlí při pomyšlení, že jeho místečko po boku přemožitelky, pozice jejího nejoddanějšího komplice, je ohrožené. Nemusí se bát. William Krvavý nikdy nebude ničím parťákem. A už vůbec ne přemožitelčiným.

            "Jak můžeme vědět, že znovu nezmění názor? Jakou máme záruku, že zůstane na naší straně, huh?" nedal si říct Harris. "Xander má pravdu, Buffy. Nechci zmenšovat Spikovy zásluhy, ale nikdy nebyl zrovna spolehlivý. Spiku? Co ty na to?" zeptal se Giles. "Pamatujete si, jak jste mi povídal o vyšších cílech? Že chip je mojí šancí přeběhnout mezi slušňáky? Nedokázal jsem to pustit z hlavy, Ruperte." Spike svá falešná slova doprovodil tak srdečným poplácáním Gilese po rameni, že se pozorovatel zapotácel. "Nemohl jsem kvůli tomu ani usnout. Takže, promluvil jsem si o tom s Buffy a zdá se, že je tou nejsprávnější osobou, která mne může vést po cestě k záchraně." "Ke spáse," opravila ho ostře. "Yeah, přesně jak říká." "Vážně?" utrousil Giles a díval se na něj pohledem, který by Spike popsal nejlépe jako tatínkovský. Ještě chvilku a určitě mu oznámí, že očekává, že jeho dcerušce zajistí životní úroveň, na niž je zvyklá. Giles si založil ruce na břiše a zpytavě se zahleděl do stropu, jako by tam hledal inspiraci.

            "A bude se ta, um, spása týkat i odčinění hříchů minulosti?" "Rozhodně," řekla Buffy sebejistě. "Pojďme rovnou k pointě," řekl současně s ní Spike. "Nemohl bych začít konat dobro kvůli všem těm hrozným věcem, které jsem napáchal. Lidem, které jsem zabil." Zakručelo mu v žaludku. "Také kvůli tomu, co jsem provedl vám. Dovolte mi začít tím, že vám povím jak vážně, opravdu vážně lituji, že jsem pomyslel, byť i jen na chvilku, že se spřáhnu s tím strašlivým monstrem Adamem. Největší chyba, co jsem kdy udělal. Jsem šťastný, že jsem vyhledal Buffy a nabídl jí své služby. Správně, Buff?" Buffy rozkošně zrůžověla a cosi nejasně zamumlala na souhlas. "Vím o něčem, co bys mohl udělat pro mne," řekl Giles s falešným úsměvem. "Co takhle veterán, který jsi mi rozbil?" Spike couvnul od stolu. "Neznám způsob jak vám to drahocenné autíčko nahradit. Klasický design a tak. Nedokážu odhadnout jeho cenu, eh?" "Já ano," zavrčel Giles právě, když se Spike chtěl po anglicku vytratit a popadl ho za klopy kabátu. Proč do pekla mají všichni tak spadeno na můj kabát? Je to můj dobrý věrný kamarád už skoro čtvrt století a teď na něm budou otisky mastných pracek pozorovatele.

            "Poslouchej, ty odporný malý zmetku!" ucedil Giles a zněl hrozivěji, než od něj Spike kdy slyšel. "Jestli se byť i jen o píď odchýlíš z té své cesty za spásou, třeba se na Buffy jen škaredě podíváš, zabiju tě. Takže neudělej žádnou chybu." Spike mu to věřil. Co se s tím mírným, koktavým knihovníkem najednou stalo? Zněl jako někdo, ke komu by Spike mohl mít respekt. "Máte mé čestné slovo, Rupí," řekl a snažil se vypadat upřímně. Přál si, aby výsledný dojem mohl nacvičit před zrcadlem. Bude to potřebovat. Spike sprintoval ke dveřím, ale narazil ještě na hošíka Harrise, který se pokoušel tvářit stejně tvrdě a nekompromisně jako pozorovatel.

            "Nevím, co máš v plánu, Spiku, ale vím, že to nebude nic dobrého. Taky vím, kde tě hledat!" Spike přistoupil k Harrisovi blíž, povytáhnul mu džíny a upravil bundu. Tohle nikdy neselže. Harris se proměnil v nervózní trosku. Byl bezradný. Podlomila se mu kolena, snad v reakci na Spikovu spontánní sexualitu. Pak už se okolo něj bez problémů protáhnul.

            V hale, před zrcadlem, stála poslední překážka na jeho cestě ke svobodě. Willow si zkoušela klobouky Joyce. Většinou jí byly moc velké a navíc musel přiznat, ať už měl Joyce jakkoliv rád, že co se pokrývek hlavy týká, měla vážně otřesný vkus. Osmdesátiletá stařenka by se styděla vzít si je do kostela. "Co myslíš, Spiku? Sluší mi?" "Skvělý model na pohřeb, Zrzko," vypadlo z něj, aniž se obtěžoval přemýšlet. Willow si hučku stáhla přes obličej a Spikovi došlo, co plácnul. Ucítil tu podivnou bolest, jako by snědl něco špatného. Finnova kouzlem říznutá krev jeho žaludku očividně moc dobře neudělala.

            Přední dveře. Zbytek jeho života. Má ho na dosah, ale měl vědět, že to nebude tak jednoduché. Tak rychle, že si téměř nevšiml jejího pohybu, se mezi něj a kýžený východ postavila drobná přemožitelčina postavička. Ruce založené křížem na hrudi, pravou nohou rozčileně podupávala. "Uhneš mi, přemožitelko, nebo mám projít skrz tebe i dveře? Těžko je nahradíš, když ve městě vládne chaos."

            "Musíme si promluvit, Spiku," řekla. "Ne, nemusíme. Laskavě ustup, Buff- přemožitelko. Hned." "Spiku, jestli přemýšlíš o tom, že bys opustil Sunnydale, tak na to zase hezky rychle zapomeň. Vystrč jen špičku nohy a jsi mrtvý." "Co to žvaníš, ty pitomá? Mám chip, pamatuješ? Nejdu nikam, nic nedělám." Přemožitelka se na něj dívala a na rtech jí hrál úsměšek. Zatímco jí fascinovaně zíral na ústa, její pěst vyletěla jakoby odnikud a přistála mu na nose. Spikova sebekontrola tentokrát vzala za své. Ránu jí vrátil. Buffy se zapotácela, z nosu jí tekla krev, ale přesto se triumfálně smála.

            "Mám tě! Já věděla, že s chipem není něco v pořádku. Věděla jsem to! Vážně si myslíš, že bych si nevšimla, že mne koušeš?" Naskočila mu husí kůže. Do prdele. Ví to. Díky čemu získala podezření? Jémine, co to asi bylo, vysmíval se mu tenký hlásek v jeho mozku. Musel by být kolosálně pitomý hlupák, aby se zapomněl a kousnul přemožitelku, i kdyby zrovna ve chvíli, kdy měl mozek vymytý sexem a v hlavě jen její vagínu. Moment… ta bradavka. Jsem idiot.

            "Když vyzveš upíra, aby tě kousnul, je to jako bys škemrala: 'Ooh, Spajků, kousni mě. Víc.' Chip poznal, že nemám v úmyslu ti ublížit," vařil z vody, ale už mu bylo jasné, že je to ztráta času. "Yeah, správně," odfrkla si Buffy. "Chip pozná, že máš v úmyslu udělat mi jenom cucflek. Navíc jsem si o něj řekla. Prosím, vymysli si nějakou lepší historku. Nebo raději ne. Stejně ti to nepomůže." Jeho ruka podvědomě zkontrolovala, že má chip stále kapse a ruka Buffy, rychlejší než chřestýš, vystřelila stejným směrem a drobnou pichlavou věcičku mu vyrvala. "Tak s tímhle si furt hraješ? Máš v kapse chip? A já si celou tu dobu myslela, že jsi tak šťastný kvůli mně." Spike její postoj nechápal. Ví, že nemá chip a přesto s ním skoro flirtuje. Polknul a tvářil se netečně. Jak doufal.

            "Co jsem řekl Gilesovi, myslím vážně. Slibuji, že nikomu neublížím." Samozřejmě to vážně nemyslel. Řekl nebo udělal by cokoliv, jen aby se dnes v noci dostal se zdravou kůží ze Sunnydale. Jestli DeSoto nebude pojízdné, pojede stopem. Nevěděl proč, ale při pomyšlení, že opustí Sunnydale, lehce zpanikařil, ale ten pocit v sobě hned rezolutně zadusil. Nesmrtelnost není pro bábovky. "Sbohem, přemožitelko. Na neshledanou." "Hey! Takhle přece nemůžeš odejít. Ještě jsem neskončila!"

            Spike rázoval pryč tak rychle, jak mohl. Ignoroval její hlas i tíseň na hrudi. Zkažený žaludek. Nebo by možná měl přestat kouřit. Do pekla. Má jedinečnou šanci vrátit se k normálnímu životu, ale to se nejdřív musí dostat co nejdál od ní. A právě to udělá.

* * *

            Spike nakouknul hlouběji do útrob motoru. Chabé světlo lamp na Restfield Avenue mu víc překáželo, než pomáhalo. Ta zatracená kára nechtěla nastartovat. Je to už druhá noc, co tráví urputným opravováním a čistěním, přitom není odjezdu o nic blíž, než na začátku. První civilisté, lidé i démoni, se sice už trousili zpátky do Sunnydale, ale nenašel ani obchod s auty, ani mototechnu, která by byla v provozu. 'Fuckity fuckity fuck.' Litanie, kterou si opakoval pořád dokola, jako mantru. U nohou mu s mlaskavým žuchnutím přistál tmavý obdélníkový balík. Byl tak zabraný do svých neveselých myšlenek, že si dokonce ani nevšiml, že se k němu jako duch přikradla přemožitelka.

            "Odpluj, přemožitelko. Běž si raději pochovat své mrtvolky," zavrčel, aniž se obtěžoval podívat na mrtvé Scooby-tělo, které si tady u něj odložila. Menší a lehčí balíček dopadl hned vedle. Jeho šaty. Vyprané, vymáchané v aviváži a usušené, usuzoval dle toho, jak voněly. Proč to do pekla udělala? To jí má poděkovat? Ať je zatracen, jestli to udělá.

            "Nemáš zač, Spiku!" brblala naštvaně. "Škoda, že jsi mi to neoplatil. Kde jsou máminy věci?" Spike mimoděk shlédl na své džíny. Stáhnul je z první příhodné mrtvoly, na kterou včera v noci po cestě k DeSotu narazil. Tepláky po Joyce pravděpodobně leží právě tam. "Čistírna má zavřeno, lásko," odpověděl. "Ale hey, triko pořád mám!" Přemožitelka popošla blíž a v tom mizerném světle na ně skoro zašilhala. Stála teď u něj tak blízko, že se Spikovi zachvělo chřípí a čenichal jako lovecký pes. Cítil její jedinečnou vůni - vůni slunce a šampónu a prostě Buffy. "Jsou tohle mastné skvrny?" Vzhledem k tomu, že je od motorového oleje začerněný od konečků prstů až po lokty, to bylo velice pravděpodobné. Pokrčil rameny. "Humph." O co jí jde? Nikdy neměli ve zvyku scházet se kvůli přátelskému popovídání. A je od ní vážně nefér, že má na sobě takhle kraťounkou sukni a navíc jí ujela ruka s voňavkou. Který upír by odolal? Jenže jeho trable by pak vyřídil pan Špička. Raději se sklonil ke svému jankovitému motoru a pokusil se přitáhnout už utažený šroub. Měl klíč nesprávné velikosti, takže tiše klel. Než stačil jednou otočit, drobná ručka mu podávala správný nástroj. Byl ještě zahřátý teplem její dlaně a to Spika natolik vynervovalo, že klíč  upustil.

            "Co do prdele chceš, přemožitelko?" zachrčel. "Stavět se mezi muže a jeho vůz není zrovna dobrý nápad." "Muže? Děláš si srandu? Už je to hodně dlouho, kdy jsi byl mužem, Spiku. A, um, jeho vůz? Není divu, že se ti odtud ještě nepodařilo odjet. Taková rachotina. Je na ní víc rzi, než auta." Posmívala se mu jako obvykle, ale v hlase měla něco, co nedokázal přesně určit. "Ten vůz mne odvezl do Brazílie a zase zpátky. Dvakrát, přemožitelko. Je to klasika. Nerozpadne se jako všechno vyrobené po roku devatenáctset..." Pátravě, a zcela negentlemansky, si ji prohlédl. "... sedmdesátšest." "Sedmdesátšest? To jako vypadám na čtyřiadvacet?" Zhluboka se nadechla. "Well a i kdyby, není to nic v porovnání s tebou, pane Bude-mi-pětadvacet-navždy!" Špičkou boty obmalovávala vzorek dlažby na chodníku. Spike čučel do motoru, paralyzován její blízkostí.

            Nemysli na líbání s ní. Nemysli na to, jak bys ji hodil na kapotu a vyšukal jí duši z těla. Zaprvé, když na ni bude příliš myslet, tak mu vyboulenina v džínách bude překážet při útěku i při boji a za druhé... nic za druhé nevymyslel. Setkat se s ní ve skutečnosti je horší, než na ni jen myslet nebo onanovat s jejím obrazem v mysli.

            "Myslel jsem, že mě hodláš zabodnout, když už jsi mě našla." "Proč? Krmil ses?" zeptala se ostře, ale břit jejího hlasu byl překvapivě křehký. Není si mnou tak jistá, jak předstírá. Zakručelo mu v břiše. "Chtěl jsem, ale tohle zasraný město je v noci pořád ještě vylidněný. Taky moc nepomáhá, že tady slídí Národní garda a do všeho strká frňák," přiznal. "Takže to znamená NE?" zeptala se a zlaté lokny se zavlnily. Třpytily se v měkkém světle lamp. "Well, jo." "To je dobře." "Huh. Dočasný nezdar, to je vše. Nemyslela jsi doufám, že míním dodržet to, co jsem slíbil Rupertovi, že ne? Všechny ty žvásty o nápravě a konání dobra?" Spike si odfrkl. "Spasení. Hrom do tebe, Spiku, já jsem přemožitelka, ne Armáda spásy." Podezíravě se na ni podíval. Nikdy by ji netypoval na znalce Star Treku.

            "Přemožitelka upírů, jestli se správně vzpomínám. Proč teda nejdeš přemáhat, místo toho, abys mne otravovala?" Sevřel okraj skříně motoru tak silně, že do ní promáčknul důlky. Měl by se chopit příležitosti a zabít ji hned teď, dokud je ztracená v nějakém bláznivém snu o něm. Patrně čeká, že se z něj stane svatoušek a bude jí k ruce. To určitě. "Jediný upír v okruhu dobrých padesáti mil odtud jsi ty, Spiku. Chceš, abych přemohla tebe? Mohla bych ti tu laskavost prokázat, to přece víš. Zbraně mám připravené, jestli jsi připraven na probodení zezadu." Ve chvilce kratší, než mrknutí oka, ji Spike ohnul přes otevřený motor, černé umaštěné ruce na jejích pažích, tesáky na štíhlém hrdle.

            "Já mám zbraně připravené vždycky," vrčel. Upíří rysy mu naskočily takovým fofrem, že ho rozbolela hlava, jako by příliš rychle snědl příliš mnoho zmrzliny. Ležela pod jeho svalnatou, vzteky napnutou hrudí úplně klidně a vzhlížela k němu velkýma, potemnělýma očima. "Ty to nechceš udělat, Spiku. Věřím ti." Viděl na ní, že to míní vážně. Surově ji od sebe odhodil, otřesený až do morku kostí. "Co si to dovoluješ?" Kde vzala tu drzost takhle ho napínat! Chce být jeho úlovek? Přemožitelka #3? Well, musí na to jít právě takhle. "Máš v plánu mě rozzuřit tak, že zapomenu na férovej boj a prostě ti zakroutím krkem?" Klidně se zvedla.

            "Jen pokud by boj byl opravdu férovým bojem, Spiku? Setkání za úsvitu, potřásání rukama? Dobře víš, že takhle to mezi upíry a přemožitelkami nechodí. Jsme nepřátelé na život a na smrt, kdekoliv a kdykoliv. Neexistuje žádný důvod, proč by čas na řádný boj nemohl nastat právě teď. "To bych nerad, nejsi ve formě," zamumlal. "Smrt Joyce a všechno to ostatní." "Těch dvou přemožitelek ses také ptal, jestli jsou ve vrcholné formě? Jestli třeba nechtějí počkat do příštího týdne, kdy už nebudou mít své dny? Huh?" Postavila se přímo před něj. Hruď na hruď. Nepodíval se dolů, to tedy rozhodně ne, ale musela mít bradavky jen kousek od jeho. Zásluhou směšně vysokých podpatků. Její tělo sálalo vnitřním žárem jako ohříváček a on si to jaksepatří užíval. Tak blízko. Tak sladká. Krev kolující jejími žilami ho ohlušovala, takže stěží slyšel svoji vlastní odpověď. "Samozřejmě, že ano. Dostal jsem je, když byly na vrcholu svých sil. Jinak by to nebyla žádná zábava, nemělo by smysl bojovat."

            "Jo, to určitě," odtušila dokonale skeptickým hlasem. Spike udržoval směr pohledu mimo její tvář, nechtěl se utopit v jejích nebezpečně hlubokých očích. Není mu jasné proč, ale představuje pro něj riziko. Musí se od ní dostat pryč tak rychle, jak jen bude moci. Už skoro cítil, jak chutná svoboda. Bude se toulat volný jako pták, nechce se nechat zatáhnout do močálu pocitů a povinností.

            "Neopouštěj Sunnydale, Spiku. Ráda tě mám pod dohledem. Poznám, když se zase začneš krmit." "Jdi do prdele," zasyčel. "Starej se o svý. Nejsem žádný objekt tvé dobročinnosti. Jsem odporný upír a budu si dělat, co uznám za vhodné. Kdy a kde budu chtít." Zvedl hlavu a vzdorovitě čelil pohledu jejích očí. Udělal chybu. Z toho, jak se na něj dívala, se mu zatočila hlava. Snad strachem, nedokázal to přesně určit. Bělmo měla i v tom slabém světle čisté a jasné, lesk jejích lící a svůdný tvar hebkých, širokých úst ho lákal tolik, že skoro podlehl. Co vlastně chce? Neměla by se na něj takhle dívat, je to špatné. Nepřítel by na vás neměl hledět s tak děsivým soucitem. Nenávidím ji, tak to je. Jen se mi vysmívá bezstarostně obnaženým krkem a dráždivou vůní své čičinky, která je pro mne už nedosažitelná. Děvka.

            "Užij si zábavu s autíčkem, Spiku. Mám říct Xanderovi, aby ti s tím píchnul? V každém případě tě čas od času zkontroluju." Neměl by odtrhnout zrak od auta, ale co, stejně nebude vědět, jestli se za ní dívá.

            Támhle jde, kráčí sama a beze strachu stíny, které vrhají pouliční lampy. Pod kraťounkou minisukní se jí pohupoval okrouhlý zadeček. Její nohy se zdály být na tak malou dívku až nemožně dlouhé, jejich dobronzova opálená kůže zářila do noci od lemu sukénky, až dolů k botičkám. Na hebkých pažích měla dva velké černé otisky jeho zamaštěných dlaní. Označkoval si ji. Kalhoty mu najednou byly pořádně těsné, byl tvrdý jako skála. Tak to ostatně dopadlo pokaždé, když si na ni vzpomněl. Možná si ani čestný boj nezaslouží. Třeba by ji měl prostě ošoustat a vysát do sucha. Smrt jako smrt. Potom by snad zapomněl na to ospalé blaho, když se probudil v její náruči, na rozpustilý úsměv, s nímž sahala po jeho nádobíčku. Na ňadra, velká tak akorát, aby se vešla do sklenek na šampaňské. Vlasy, které voněly dokonce lépe, když je neměla umyté. Myslí někdy na dny, které strávili společně? Škádlením, bojem a sexem? Jak neuvěřitelná blízkost, znali jeden druhého dokonale. Chvílemi se dokonce stávali jedinou bytostí. Ty okamžiky byly nepostižitelné, pamatoval si je jen napůl, ale jsou nesnesitelně jasně vypáleny do zatuchlých jeskyní jeho mysli.

            Určitě o nich musela svým přátelům lhát. Tím si byl jist. On by také lhal. Nikdo se zdravým rozumem nepřizná, že trávil čas se stvůrou, která je zosobněním všeho, čím pohrdá a co nenávidí. Správně? Musím se odtud dostat. Zpojízdnit to zatracené auto, začít zapomínat, pohřbít staré vzpomínky pod čerstvými zážitky spjatými s vražděním. Prošukat si cestu zástupy ochotných upírek, aby zapomněl, že to s ní dělal. Byla tak prostopášná, když se smířila s nevyhnutelným, křičela a škrábala jako divoká kočka. Spike zasténal a zíral na špinavé torzo motoru. Snažil se do prdele vzpomenout, co kurva dělal, než za ním přišla. Do hajzlu. Otočil se, aby si vzal nářadí a zakopl přitom o páchnoucí mrtvolu, kterou mu tam nechala.

            Oh, skvělé. Spike už pro ni není dost zlý, aby s ním bojovala. Ale jako popelář se jí pořád hodí. To je tak ponižující. Povzdechl si a zvedl tělo. Démoni mrchožrouti se ještě nevrátili, ale nechá jim mrtvolu u vchodu do jejich jeskyně. Když si tam pár dní poleží, bude se jim líbit ještě mnohem víc. Prokletá přemožitelka. A nejhorší je, že on skáče, jak ona píská. Ne, hůř. Ani se neobtěžuje ho požádat, jednoduše předpokládá, že to udělá. Za to si zaslouží trpět.

* * *

            Minulá noc uběhla, aniž přinesla něco víc, než anemické pokašlávání DeSota. Jen bezmezná umíněnost a houževnatost Spikovi zabránila, aby ten krám nerozkopal. Jestli ani dnes nenajde nikoho, kdo by mu staříka opravil, ukradne si nové auto, začerní okna a nikdy už se neohlédne zpět. Vydal se na toulku Sunnydale. Domky byly ještě prázdné. Oklikou mířil k Willymu. Slídil sice po nějaké kořisti, ale až dosud na žádnou nenarazil, když tedy nepočítá potupná střetnutí se psy, kočkami a vystrašenými koňmi. V takových chvílích byl rád, že ho nikdo nevidí, ale aspoň má plný žaludek.

            Hey, nešťastnou náhodou nabral směr k Revello. Uvažoval, že by se vrátil stejnou cestou, jakou přišel, ale tady mohli být vrátivší se obyvatelé stejně pravděpodobně, jako v ostatních částech města, nebo snad ne? Tatíkové, kteří uklízí mrtvoly a kusy démoních těl ze dvorků, kosí trávu na předzahrádkách... A ano, může zkontrolovat přemožitelku. Poznej své nepřátele, nabádá moudré úsloví. Když bude vědět, že jeho nepřítel je zalezlý v peřinách, na sobě rozkošné pyžamko, drzá očka pevně zavřená, může svobodně jít a zabíjet po libosti. Bezva.

            To byly závažné pohnutky, takže zrychlil. Už se neloudal, šel jako muž, který má cíl. Všechny domy tonuly ve tmě, až na 1630. Osamělé světélko zářilo v přemožitelčině ložnici. Takže je doma, v posteli, není důvod otálet. Měl by zmizet a chytit si nějaké sousto dřív, než ho začne podezírat. Opřel se o velký strom před domem a kouřil. Jedna cigareta, pak druhá, současně se pokoušel zachytit přemožitelčinu vůni. Pach spáleného tabáku linoucí se z rostoucí hromádky špačků mu v tom dost překážel. To je jediný důvod, proč se k oknu přiblížil. Blbost. Musí se přece ujistit, že spí. Naslouchal tiše tlukoucímu srdci. Představoval si měkké křivky, pod nimiž je ukryto, chuť zduřelých bradavek ve svých ústech... Může jí vyrvat srdce z hrudi, jenom tak. Zábava, že? Náhlé zrychlení až dosud pomalého tepu ho probralo ze snění a tak rychle vyrazil. Zajímalo ho, jestli by se dokázal ovládnout a neošukat ji, pokud by ji v boji porazil.

            Tělo své poslední přemožitelky nechal nedotčené. Vzdal mu poctu svou zdrženlivostí. Ehm, po pravdě, vůbec ho nevzrušovala. To Buffy... stačí, aby pomyslel na její bělostný krček pod svými tesáky a už tvrdne. Tvář se mu změní a páska se záznamem jejich hrátek se mu v hlavě znovu rozběhne. Chvatně odcházel, byl tak hluboko ponořen do svých myšlenek, že dokonce ani neslyšel rychlé krůčky, dokud nebyly skoro u něj. Rychle se otočil, připraven na kolík mířící mu do zad, ale ona vzdálenost mezi nimi zkrátila na minimum… s prázdnýma rukama. Poklusávající, funící postavička, která tolik spěchala, jen aby ho dohnala.

            "Hey! Nespala jsem! Jsem dokonale připravená jít s tebou na hlídku!" prohlásila a narychlo si splétala vlasy do nedbalého uzlu. Prsy jí pod tenkým topem tančily tango a on sklapl pusu. Nemá podprsenku, tím si byl jist. Srdíčko uvězněné v měkounkém a hebkém masíčku bilo rychleji, než mělo a její hlas zněl trošku zajíkavě. Čeho se bojí? A hlídka? To je to poslední, na co by si vzpomněl. Musí se přemožitelce ztratit, rychle, nebo se vzdát naděje na dobré jídlo. Rázoval nyní rychleji, ale malé mrštné nožky v lesklých bílých botkách mu snadno stačily. Zase má minisukni. Musela se změnit móda, čehož si on, jako obvykle, nevšiml. Srovnala s ním krok a chytila se ho pod paží. Spike byl příliš překvapen, než aby dokázal zareagovat.

            "Vážně doufám, že se dnes v noci něco semele. Město je mrtvější, než dinosauři. Svrbí mě kolík, mám zálusk na pořádné ničení." Spike otevřel ústa, aby o tom svrbění utrousil nějakou vtipnou veršovánku s nabídkou, že jí to poškrábe, ale radši je zase zavřel. Jeho puse se nedá věřit. Určitě by přemožitelce řekl věci, které jsou v ostrém rozporu s jeho pravým, tudíž nepřátelským smýšlením a pevným rozhodnutím, dostat se odtud. Takže. Nebude mluvit. Bude jenom přikyvovat, mašírovat a mlčet jako zařezaný. Ne. Budu mužně mlčenlivý. To zní lépe.

            "Někteří lidé jsou fakt divní, víš? Nevěřil bys, jak reagovali rodiče Willow, když jim zavolala. Dokonce si nikdy ani neuvědomili, že je v Sunnydale vyhlášeno stanné právo a oni byli evakuováni! Křižovali Karibik, aniž o to dbali. To jsou rodiče, huh? Jací byli vaši? Drželi tě zkrátka nebo spíš říkali: 'Jdi si hochu, kam tě srdce táhne'?"

            Jak jí na to má odpovědět? Nic mu není ukradenější, než čarodějka a její rodina. To není jeho starost. Na tohle měla kvalifikaci její lesbická milenka. A teď je to násilím vnucováno jemu. Začínal si zoufat. Buffy snad do smrti nezmlkne.

            "A rodiče Xandera tady syna při evakuaci jednoduše zapomněli. Víš, tak si myslím, že jsem na tom líp s mojí mámou, i když je po smrti. Přinejmenším vím, že mě měla ráda. Mám tím na mysli, že Willowini a Xanderovi rodiče sice nejsou mrtví, ale kdyby byli, jaká by asi byla poslední slova, co si budou jejich děti pamatovat? Jémine, před půl rokem sis ostříhala vlasy! nebo Hey, zase jsi zapomněl přidat aviváž!" Spike zaťal zuby a zabořil pěsti hlouběji do kapes. Ničeho si nevšimla, ani nemohla. Klábosila, ačkoliv neměl ani ponětí proč. O čem si mají povídat? Jsou přece nepřátelé, ne nejlepší kámoši.

            "Co myslíš, měla bych prodat dům, abych zaplatila školné? O penězích nic nevím, ale udržet všechno v chodu musí být dost drahé. Hádám, že ve své hrobce nájem platit nemusíš." "Pro mě je pohodlná právě tak akorát, přemožitelko. Postel, tekoucí voda..." "Opravdu? To bych nikdy neřekla. Někdy mi to tam můžeš ukázat." Buffy rozverně poskočila a zakopla. Šťastně upadla do jeho náruče. Štěbetala a důvěrně se k němu nakláněla. Po chvilce Spike zavrčel, aby se hnula a pokračovala v chůzi. Proč? Tohle musí být nový způsob mučení, který pro něj vymyslela. Určitě. Suverénně se strefovala do jeho nejslabších míst. Ptala se na jeho matku a donutila ho přiznat, že neví vůbec nic o obyčejném světě, v němž žila. Jestli ještě přitlačí, bude jasné, že celé tohle noční představení je pro ni sadistickým chvilkovým rozptýlením, pro něj však ne. Obratně ho natahuje na skřipec a dává mu ochutnat maximální muka. Jeho respekt k ní vzrůstal. Vážně ví, jak zesměšnit nepřítele, to se jí musí nechat.

            Do kapsy mu vjela teplá vrtící se věc. Nejdřív ho napadlo, krysa a pevně stiskl. Jenže pak mu došlo, že je to přemožitelčina ruka a nařídil svým prstům vykroutit se jí. Rezolutně odmítly a propletly se s jejími. Její ručka byla měkká jako ruka dítěte a neuvěřitelně malá. Přemožitelčina líčka zrůžověla, vzhlížela k němu pohledem, kterému nerozuměl. Horkost ve tvářích provoněla vzduch okolo ní opojnou vůní krve a ženskosti. Její líce měly barvu natolik blízkou rudé, až se mu zdálo, že by ji mohl slíznout jako krev. Jeho neposlušná ruka tvrdohlavě svírala ruku přemožitelky a Spike se zastavil uprostřed ulice, příliš vyjevený než aby mohl jít dál.

            "O co tady do pekla jde, přemožitelko?" podařilo se mu ze sebe konečně vypravit. "Nevím, Spiku," přiznala a přišla k němu ještě blíž. Začala si hrát s uvolněným knoflíkem na jeho plášti. "Improvizuju. Nechtěl bys to zjistit sám?" Nemohl dýchat. Ne, do hajzlu s tím, to nesmí. Přesně z toho místa v hrudi, kde se mu onehdy usadila nezvyklá tíseň, vystřelovalo do jeho mozku cosi, co nechápal. Nemyslelo mu to, když stála tak blízko, tělo prohřáté krví, jemně pulzující tepem srdce. Dlaně měl položené na jejím zadečku. Z nějakého důvodu, on sám za to určitě nemohl, svědomitě a naléhavě zjišťovaly, jak je pevný a pružný. "Spiku," zašeptala Buffy. "Unh," zachroptěl v odpověď, neschopen procedit skrze zuby smysluplnou větu. Proto zvolil mlčení a pevně sevřená ústa. Zahihňala se a obratnými prstíky se dotkla jeho rtů. Potom záhadným pohybem, který ovládají jedině ženy, mu sundala ruku ze svého pozadí a... šli dál. Jejich spojené ruce se pohupovaly mezi nimi. Teplo přemožitelčiny dlaně se mu záludně vplížilo do kůže, ohřívalo ji od hřbetu ruky až po konečky prstů, takže pálila a žhnula. Tohle nemůže dobře dopadnout. Škubnutím si ruku osvobodil.

            "Nemysli, že si jsme bůhvíjak blízcí." Buffy pokrčila rameny a zase se ho chytila pod paží. "Je krásná noc, že jo? Obloha už je zase čistá, když Adam skončil s těmi svými smradlavými a čmoudícími aktivitami." "Nevšiml jsem si." Spike se kradmo rozhlédl. Byla to pro něj pořádně kompromitující situace. Jestli ho takhle někdo uvidí, bude to rána z milosti jeho už tak notně pošramocené pověsti. Díky bohu, že většina démonů se do svých jeskyní a doupat ještě nevrátila. Willyho zapadák je hned za rohem. Musí přemožitelku setřást hned teď nebo bude mít navěky z ostudy kabát. Odhodil její ruku ze svého lokte a couvnul.

            "Jdi pryč, přemožitelko, hned! Těch psychohrátek už bylo dost. Jdi si po svých a já taky půjdu svou cestou." Stála před ním. Objímala se rukama, jak měla ve zvyku a tím si mimoděk pozvedla ňadra, takže na chvilku ztratil nit jejího proslovu a nevnímal, co mu říká. "... Nemám v úmyslu ztratit tě z očí, Spiku. Ne, dokud nebudu mít tvé čestné slovo, že už nebudeš znovu zabíjet." "To's už úplně přišla o rozum? Dávám ti slovo, že zase začnu zabíjet! Jsem zlo samo, zabíjet je mým údělem. Konec diskuse."

            "To není odpověď, o kterou stojím, Spiku." "Jo, no a? Co uděláš? Budeš se mi lepit na paty čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu?" Zamračila se, ale beze slova ho nechala odejít. Spike rázoval pryč. Měl pocit, jako by mu někdo na záda namaloval obrovský terč a tak čekal, že každou chvílí přiletí kolík a zabodne se přesně doprostřed. Přesto bezpečně došel na roh… a nedokázal se neohlédnout. Přemožitelka se šourala pryč, ramínka svěšená, paže založené na hrudi. Už nevypadala vyzývavě, spíš si jimi chránila shrbené tělíčko. Toužebně po ní vztáhl ruku, skoro už na ni zavolal, když ho na poslední chvíli zachránil něčí drsný pozdrav.    

            "Hey, Spiku. Měl jsem vědět, že budeš můj první host. Pomoz mi sundat tyhle desky a naleju ti zadara." Spike na Willyho shlédnul, chvíli obě možnostmi zvažoval. Pak se rozhodl a obrátil zpátky, ale přemožitelka už byla z dohledu. Do prdele. Well, taky dobře. Zvonění ho zachránilo, teda spíš Willy. Na tom nezáleží. Celý mrzutý a vyděšený mlčky odtrhával prkna, kterými byl přední vchod do baru nedávno narychlo zatlučen. "Takže, Spiku, co že jsi tak brzy zpátky? Šla hláška, že Adamovi hoši jsou pod drnem." "Adamovi? Bastard všech bastardů. Tvrdil, že mi vytáhne chip. Nedodržel slovo. Tak jsem ho zabil." "Ty? To povídej svojí babičce. Ty bys nemohl ublížit ani..." Spike povolil uzdu pocitu marnosti a vztekle Willyho přirazil ke zdi. "Mám novinku, taliánku. Spike je zpátky a je móc zlý. Neser mě a já ti neudělám do krku dvě šeredné díry, kapišto?" Při pohledu na jeho démoní tvář se Willy zakoktal, ale ještě měl v živé paměti plané hrozby, kterými ho Spike dříve častoval, tak se mu odvážil posmívat.

            "Blafuješ, Spiku. Dokaž to a můžeš celou dlouhou noc pít zadarmiko." Spike zavrčel a tesáky roztrhl Willymu hrdlo. Bolestivá, působivě krvácející rána, ale nepříliš blízko tepny. Ne dost blízko, aby ho připravila o tak užitečné schopnosti za barem. Šokovaný Willy klesl v bolestech k zemi. "Do prdele, Spiku! Nemusel's mne hned kousat. Nemohl's mi třeba jenom zkroutit ruce nebo tak něco?" Spike ho téměř něžně kopl do žeber. "Přestaň kňučet a vstávej. Řekl sis o to, co bych ti nesplnil přání? Teď naval Jacka Danielse a hezky pronto." Willy se vyhrabal na nohy a uháněl za barpult. Vypadal uboze. Spike si sundal vysokou židličku, co ležela sedátkem dolů na desce baru a vytáhl se na ni.

            To je život, jak se patří. Zastrašování malých obchodníčků, vymáhání poplatků od démoních spolků, popíjení v baru, břicho plné krve. Well, to poslední ještě není na patřičné úrovni, ale život je docela fajn a zase se stává snesitelným. Willy před něj postavil čistou sklenku a novou láhev. Nalil si prvního poctivého panáka. Světla se rozsvítila a jukebox spustil. Se zakvílením vpadl přímo doprostřed písničky ‘New York, New York.' Lepší, ale ne dost dobré. "Willy! Hoď tam nějakou pořádnou muziku, místo téhle slaďárny," poručil a užíval si Willyho servilního spěchu. Mnohem lepší. Willyho klientela se trousila dovnitř, i když jich ještě nebylo tolik, jako za starých časů. Přirozeně, démoni jsou první zpátky ve městě, zatímco lidé se bezpochyby pořád skrývají v levných motelech a nocují po tělocvičnách.

            Spike byl zhruba v půlce láhve, když do zorného úhlu jeho pohledu vplula povědomá tvář. "Jaku?" vykřikl. "Co chceš, Spiku?" zeptal se Ano-Movic démon, nijak extra přátelsky. Dobrá zpráva, že je zase sám sebou, se nijak rychle nešíří. To mu bylo jasné. "Potřebuju, abys mi odtáhnul káru od severní brány Restfieldského hřbitova. Nechce startovat." "Ty pořád jezdíš tou starou rachotinou? Tvoje DeSoto dávno patří na vrakoviště. Dej na má slova," poradil mu démon a obrátil se k odchodu. Změnil názor, když ho Spike chytil za ucho. Ano-Movic démoni mají jemné ušní boltce a nemají rádi, když jim za ně někdo škube. "Prachy předem, Spiku," oznámil naštvaně. "Protože jsi to ty." "Yeah, jasnačka, kámo," souhlasil bez odporu Spike a odloupnul několik bankovek z úctu vzbuzující roličky. Plen byl neobyčejně výnosný. Jake to podezíravě sledoval. Spike nebýval znám jako pan Solventní. Má smůlu. Ti zbabělí blbečci měli zůstat ve městě, jestli se chtěli na Adamových lumpárnách napakovat. "O.K., kamaráde," řekl Jake. Už byl mnohem přístupnější dialogu. "Odtáhnu tu tvoji starou hromádku rzi do dílny a zjistím, jestli se mi podaří poshánět svoje mechaniky. Zítra za soumraku to bude, vyhovuje?" "Dřív by to nešlo, kamaráde?" zeptal se Spike. "Musím z téhle díry vypadnout." "Promiň, ale nešlo," zavrtěl Jake hlavou. "Tahle stará auta potřebují čas. To bys měl sám vědět nejlíp." Spike zavrčel do své skotské, ale potřeboval Jakovu ochotu a dovednost. Násilí by momentálně bylo kontraproduktivní.

* * *

            Vynořil se z jantarového obluzení skotskou, o panácích stříbrné tequily, kterou ho nepřestával nalévat Willy, nemluvě, a zarazil se uprostřed věty.

            "... a potom ten bastard..." Spike zaváhal a rozhlédl se okolo sebe. Okolo něj se mačkal dav zvědavých démonů všeho druhu. Seděl na barstoličce jako na trůnu a kázal davům. Jednu ruku zvednutou, vzrušeně jí gestikuloval, druhou pevně svíral hedvábím oděný útlý pas přemožitelky, jejíž pěkně tvarovaný zadeček mu zahříval pravou nohu. Byl si úplně jist, že dnešní noc takhle nezačala. Podíval se na ten dav, na lesknoucí se šošolku Buffy, zaklíněnou do jeho ramene. Dobře. Nebude dumat, jak se do toho namočil, protože hlavní roli určitě hrál chlast. Lepší bude hrát s sebou a vykládat dál. Ožralý dav, jako je tenhle, se totiž může nasrat rychleji, než stihnete říct 'Popocatepetl'. Šťouchnul do Buffy.

            "Kde jsem skončil, přemožitelko?" "A pak se mne Adam pokusil rozdrtit ve svém medvědím objetí, celou dobu jsem ho kopala do těch jeho železných koulí. Spike mu skočil na záda..." Zmlkla, aby mu elegantně vrátila slovo. Móc pěkné, přemožitelko, jen co je pravda. Bylo to stejné, jako když bojovali bok po boku nebo když ji šoustal. Každá její rána, úder, krytí či příraz byly perfektně synchronizovány s jeho. Pracovat s ní je úplná báseň, požitek. Spike spolknul sentiment a zvedl pomyslnou štafetu příběhu. "Věděl jsem, že mu musím vyrvat jeho nebijící srdce, nepřirozený, nemagický zdroj síly. Plutonium. Jeden po druhém jsem vytrhával drátky, které spojovaly tohle zatracené srdce s ostatními blýskavými kousky těla a nakonec jsem vytrhl i srdce samotné. Chlapík šel k zemi jako... lidičky, viděli jste někdy ty skvělé filmy o borcích, kteří vyhazují do vzduchu celé domy?" "To nejsou lidé, Spiku. Ve skutečnosti jde o N'tro Glycrin démony!" "Pssst! Nevyrušuj, nech Spika mluvit dál!" "Správně, zhroutil se stejně pomalu jako jedna z těch budov. Nejprve zakolísal, klesl na kolena a potom padl do trávy. Země se otřásla. Však víte, co myslím," pokračoval. Bylo slyšet smích a přípitky na zdraví Spika a přemožitelky, kteří zabili Adama. Buffy se k němu naklonila. Shlédnul na její zruměnělou, šťastnou tvář. Oslnila ho širokým, sladkým úsměvem. Tak sladkým a širokým, jako když někomu rozpáráte hrdlo. Pronikl mu až do morku kostí a zanechal ho připraveného na to, co přijde dál. Jejich oči se setkaly a Spike měl pocit, jako by jeho mrtvé srdce zasáhl elektrický proud, párkrát zabušilo. Bylo to proklatě děsivé. Spěšně ucuknul pohledem. Nechal dav, aby odplul a přitiskl si přemožitelku ještě těsněji k boku, takže trošku zakňourala.

            "Na co si to do pekla hraješ, přemožitelko?" zasyčel jí do ouška. "Nechat se vidět s někým, jako jsi ty, by mě mohlo zabít!" Dívala se na něj temným pohledem, ale posléze zase nahodila flirtovací image. "Spolupracuj, Spiku. Když já můžu předstírat, že mne přitahuješ, to nejmenší, co můžeš udělat ty, je, předstírat totéž na oplátku." Předstírat? S upírem předstírání nefunguje. Je opilá a nadržená a není to kvůli démonovi s plandavýma ušima, který sedí napravo od ní. Nedokázal pochopit, co je to za hru. Říká jedno a dělá druhé. Odhodila zbloudilý pramínek vlasů, aniž tím její nedbalý drdůlek ztratil na přitažlivosti. Při tom pohybu se jí zhoupla ňadra a Spike musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby od nich odtrhl zrak. Mezitím se jeho ruka šátralka, nikým neviděna, přikradla blíž a uchopila měkkou polokouli. Palec třel bradavku, dokud neztuhla vzrušením... ucukl a protočil oči.

            "Vidíš, k čemu mne doháníš, přemožitelko? Mezi upírem a přemožitelkou je to nepřirozené a co hůř... na veřejnosti. Vypadněme odtud, než obecenstvo změní názor a začne to být ošklivé. Nemám v plánu nechat svůj prach v mizerném baru nejmizernějšího města Kalifornie, kvůli nesmyslné rvačce." Táhl přemožitelku, vrávorající na vysokých šteklech, ven. Byla oblečená do úzkých proužků hedvábí, které by stěží vydaly na tři kapesníky, a nazouváků s falešnými drahokamy. Navíc se nedá říci, že by na nich šla rovně. Co si počít s přemožitelkou-opiluškou? Kdyby byl moudrý, tak si ji opře o támhletu zeď, kolenem jí odchýlí nohy... přitom ji vysaje do sucha, dokud je příliš opilá a příliš obšťastněná, než aby si toho vůbec všimla, a její tělo pak hodí do nejbližšího kontejneru na odpadky. Osvědčený postup, který vůči příslušnicím jejího pohlaví uplatnil již mnohokrát.

            "Co to s tebou je, ty hloupá náno? Nechci tě objímat, nejsme přátelé, nejsme ani milenci, nikdy nebudeme ničím jiným, než protivníky! Chvilku jsme dělali společně, ale už jsme to zase my. Odvěcí nepřátelé na život a na smrt. Nemůžeš si to konečně zapsat do té své malé tvrdé makovice? Běž si za svýma kámošema, s nima si můžeš zahrávat. Teď vysmahni!" Buffy se zhoupla a skočila mu po ruce, zrovna když se odvrátil, aby od ní po svém něžném proslovu zmužile odkráčel.

            "Ale Spiku, nikdo není doma a není tady ani nikdo, koho bych přemáhala ani nikdo, s kým bych mohla..." Hlásek se jí zachvěl. Bylo jasné, že slzičky má na krajíčku. Hned potom změnila taktiku. "Tím chci říct, že tě musím pozorovat. Kontrolovat, že nikoho nezabíjíš." Spike se ji pokusil setřást, ale lezla po něm jako píďalka obecná po drsné kůře stromu. Bylo to tak nečekané, že ho téměř srazila k zemi. Skončil přitisknutý zády ke zdi a k ústům mu lnula ústa její. Byl z toho dokonale jelen, anóbrž perplex, a to ho připravilo o drahocenné sekundy. Byl natolik paralyzován, že dovolil, aby se jeho přirozená mužská reakce - vzrušení - rozjela na plné obrátky. Pěkně jsem to posral, přiznal si, ale nepřestával se s ní olizovat. O minutu později už byl schopen registrovat co se okolo nich děje, zvláště u východu z baru, který měli jako na dlani a odkud je také každý odcházející mohl, musel uvidět.

            Jeden ranař-Fyarl démon se zrovna vypotácel ven. Agresivní sprosťák nabuzený pitím a dalším pitím... všimnul si jich. Spike raději přemožitelku, jejíž nohy měl obtočeny okolo pasu jako račí klepeta, zvedl a kráčel s ní do tmavé uličky, hned za rohem. Momentálně byl v takovém rozpoložení, že vypudil Fyarla z mysli a šel tvrdě na věc. Konkrétně, přirazil přemožitelku ke zdi dřív, než něco provede. Zrovna teď ten zatracený Fyarl využívá kapacitu svého mozku mnohem lépe, než on sám a bezpochyby si ještě pamatuje, že ho sem viděl mizet. Jsou příliš hloupí, než aby je obklíčili, takže když se v temném průchodu objevil tucet ještě temnějších postav, bylo mu hned jasné, že se něco děje.

            "No tak, hoši, padejte. Tady není nic k vidění. Dopřejte chlapovi trošku soukromí, co vy na to?" žadonil, ale oni jen zavrtěli hlavou a fyarlsky mumlali něco sprostého o milovnících přemožitelek a upířích šmejdech. Spike odloupnul přemožitelku ze své hrudi, čmuchal k ní, přičemž neopomněl vydávat mlaskavé zvuky sání a postavil ji zase na nohy s jehlovými podpatky. Jeden Fyarl se kdákavě zachechtal a ukázal na ně. "Koukejte, Spikův ptáček. Není větší, než můj malíček." Takovou urážku nemohl jenom tak přejít, bez ohledu na skutečnost, že malíček Fyarlů je, co do velikosti, úctyhodný. Přemožitelka se na ně okamžitě obořila a zhatila tak jeho úhybný manévr.

            "Copak jsi slepý? Spike má pořádnýho ptáka!" vykřikla dotčeně a vztáhla ruce, přičemž mezi nimi nechala aspoň dvanácti palcovou mezeru. "Velice laskavá, přemožitelko, ale uděláš líp, když si přichystáš zbraně," utnul ji Spike. "Stříbro. Můžeš je zabít něčím stříbrným," zašeptala přemožitelka a zula špičatou botku. Přidržela se ho, aby udržela rovnováhu. "Pochybuju, že to je pravé stříbro. Mimochodem, utrhnout jim hlavy patrně zafunguje stejně dobře." To byl ryzí blaf. Fyarl démoni jsou sedm nebo dokonce osm stop vysocí a pravděpodobně jim nedosáhne ani na krk, natož aby jim urval hlavu, ale chlapácké řeči a pošklebky jsou součástí hry.

            "Oi, přemožitelko," zahuhňal Fyarl, který uměl trošku anglicky, "těš se. Až zabijeme tvého upírka, ukážeme ti, co může s dámou dělat skutečný démon!" "Chystají se mne sníst?" zeptala se přemožitelka, držící se Spikovi stále po boku. Povzdechl si. "Ne, lásko. Nejprve tě znásilní a pak zavraždí. Nic tak hrozného jako stát se jejich večeří." "To je, fuj? Nejsme ani stejně velicí." "Well, v tom je pro ně právě ta zábava, že jo, roztrhnout křehkou lidskou bytůstku." Buffy se zhoupla na bosých patách a snažila se novou informaci strávit, botky jako zbraň v pohotovosti. "To je tak úchylné. Tím myslím, upíři, někteří z nich, to také mají ve zvyku, ale přinejmenším jsme stejně velcí a kdysi jste byli lidmi." Všiml si, že my, se vrátilo do jejího slovníku. Fyarly konečně přestalo bavit se jen vychloubat a chvástat, většina z nich stejně přemožitelce nerozuměla, a zaútočili.

            Byli to pěkní kolohnáti a Spike musel povyskočit, aby mohl toho prvního kopnout do koulí. Trefil se na výbornou, ale démoni nejsou v těchhle tělesných partiích tak citliví, jako lidští muži, takže jeho protivník odpověděl tvrdým úderem do Spikových zad. Upír odplachtil dobrých deset stop daleko a zbyla z něj jen pochroumaná hromádka končetin. Do prdele. Spike se horko těžko vyškrábal na nohy a pokusil se dostat na šupináčova záda, aby uvedl do praxe svoji ideu: utrhnout jim hlavy. Jenže krk démona byl tak robustní a Spikovy ruce, ve srovnání s ním, tak malé. Zahryzl se do kůže jako podešev, zoufale hledajíc krční tepnu. Bohužel, jejich anatomie nebyla tak úplně stejná jako lidská, takže našel houbeles.

            Přemožitelka se držela statečně a bránila pozice pomocí hliníkových podpatků. Vida, k čemu všemu se nesmyslná dámská móda může hodit. Udržovala si mohutné útočníky od těla krátkými a tvrdými šťouchanci jehel. "Jak se teď cítíte, vy přerostlí idioti? Pro vás jedovaté stříbro, užírající vám maso z kostí, pro mne oděvní doplněk. Chvilku si počkejte a padnete na hubu... a potom chcípnete v krutých bolestech!" Vyskočila a zaryla podpatek hluboko do fyarlího oka. Zařičel bolestí a odpotácel se, pomalu se zhroutil k zemi.

            "O.K.," ječela přemožitelka, "to byl první. Už jste slyšeli o botách, kvůli kterým se umírá? Well, tohle jsou botičky, co zabíjí. Další pán na holení. Kdo to bude?" Dva osiřelí Fyarlové se na sebe koukli, pokrčili rameny a loudavě odkráčeli. Ten, kterému na zádech visel Spike, muška jenom zlatá, upíra jednoduše setřásl a šel za nimi. Spike se za nimi, spolu s přemožitelkou, zmateně koukal. Moc nechápali, jak mohl ten masakr jenom tak skončit. Nemýlili se. Bohužel. Ti potomci brontosaurů se najednou jako na povel obrátili a valili zpátky k nim. Že by jim došel ten stříbrnej podfuk?

            "Zdrhej, přemožitelko, hned nebo přísahám bohu, tě tady nechám těm štramákům napospas. Hejbej se!" Díky reálnému nebezpečí vystřízlivěla na to tata, což bylo naprosto zřejmé, protože mu bez diskuse sevřela ruku a oba vyrazili úctyhodnou rychlostí. Teda na lidi totálně nacucané drinky. Fyarlové by sice na olympiádě žádnou medaili za běh nezískali, a to ani v závodě se šnekem, ale Spike uslyšel, že jeden z nich přikázal, aby kdosi pronto zašel pro auto. Takže raději zvolil cestu terénem, aby se vyhnuli silnici. Prodrali se skrz opuštěné dvorky, odrazili útok opuštěných dětských houpaček a kolotočů a se zdravou kůží skončili u jeho hrobky. Domove, sladký domove.

            "Skvělé, myslím, že jsme v bezpečí, Bu- přemožitelko." Položil jí ruce na ramena, otočil směrem k Revello Drive a postrčil vpřed. Už byl skoro střízlivý. Měl dvě volby. Samotu, jak mu radil pud sebezáchovy nebo pokračovat v tomhle blbým skoro-rande. Snadné rozhodnutí. Vešel do hrobky a sjel po žebříčku do spodního patra. Po tom všem, co dneska zažil, a po té flašce JD, co vyžral, malý zázrak. Svalil se na holou pérovou matraci a s povzdechnutím se zamyslel nad svým životem. Dnešní večer byl jeden velkej průser. Chlast, ožral se jako hovado. Špatný. Zařídil odtažení auta, což je dobrý. Ale vychloubat se, že zabil Adama, s přemožitelkou v celé její kráse téměř usazenou na klíně, to je v tomhle městě polibek smrti. Musel být úplně na šrot, že to připustil. Do hajzlu s Willym i tou jeho prokletou tequilou. Asi jsem ji neměl míchat se skotskou. Korunu všemu nasadil, když vzdal boj. To byla poslední kapka. Vtom k němu dolů něco sklouzlo a chichtalo se to. Spike zaúpěl. To snad ne!

            "Hey, počkej Spiku! Ještě jsme neskončili," zavrkala přemožitelka a s nepřekvapivou silou ho přeprala, když se ji pokusil vyprovodit ze své ložnice zase ven. Ohnula mu ruce za záda a než stačil mrknout, měl na zápěstích želízka. Navíc si ten jeho blbej klacek ještě nezapamatoval, že souložit s přemožitelkou se už za žádných okolností nebude. Ale to bylo dost pochopitelné, prostě recidiva, omluvitelná zvláště poté, co si přemožitelka jednoduše zvedla sukénku a usadila se přímo na něj. Ani se neobtěžovala ho svléknout. Jen z něj servala zánovní triko a jediným škubnutím mu stáhla kalhoty, právě jen tolik, aby z nich vylovila jeho neposlušné péro, pyšně trčící vzhůru a celé nadržené. Pevné svalečky rozpálené kundičky se sevřely okolo něj a Spike hlasitě zasténal. Lomcoval jím vztek, rozpaky a chtíč. Byla fakt drsná, skoro mu lezly oči z důlků.

            "Do prdele s tebou, přemožitelko, jsi tak těsná a silná, že bys slabšího chlapa klidně mohla vykastrovat. Musela ses držet pořádně na uzdě, když's to ještě dělávala se svým bývalý, nikým neoplakávaným, kapitánem Corn-dogem." Celá ztuhla. Jak jsem jen mohl zapomenout na tenhle báječný způsob, jak ji spolehlivě zasrat. Sebedůvěra se mu zázračně vrátila a tak pokračoval. "Je v tobě pořádnej kus démona, že jo? Momentálně nejen pomyslně. Není divu, že ve svejch chlapech potřebuješ cítit monstrum." Počkat, tohle nebylo to pravé ořechové. Potřebuje něco, aby se vzpamatovala, co se jeho týká a ne ji ještě povzbuzovat tím, že jí bude připomínat svůj monstrózní šarm.

            "Ukaž mi svého démona, přemožitelko a já ti ukážu svého," provokoval s jazykem povystrčeným mezi zuby. Její vášeň rychle opadla. "Já nejsem monstrum, Spiku!" vyhrkla a svá slova doprovodila plácnutím do žeber. "Jo, správně. Podle tebe by normální holka snesla tu příšernou sílu a moc, co jsi jí byla minulý týden vystavená? A tím nemíním jenom kouzlo, ale hlavně to, co jsme spolu prováděli. Čirá šukací energie. Sex, yeah, ale bylo v tom něco víc. To, jak tvrdě do tebe může chlap jako já bušit je úžasné, ale když se sama ujmeš otěží, to je snad ještě lepší." Pusinka se otevřela a tvářička nakrabatila bolestí, co se jí zakousla do útrob. "Já nejsem démon," opakovala zoufale. Spike pokrčil rameny. "Jistě. Jak myslíš. Teď to pořádně rozjeď, jaks měla v plánu, drahoušku." Jupí, tohle zvládnul na výbornou. Sesedla z něj rychle jako blesk. Vsadil by se, že nechce, aby viděl, jak se jí chvějí rty ani uslzené oči. Byla natolik sportovní, že mu nejdřív odemkla pouta. Přitom ho znovu podivně píchlo v hrudi.

            Kdyby byla zlá svou podstatou, jak skvělým parťákem by mu byla v jeho zločinném bytí. Hodilo by se na ni obligátní: právě tak dobrá jako zlato. Holka, co jedná fér, dokonce i když je otřesená až do hloubi svého statečného srdce. Znovu na vteřinku zauvažoval, že ji obrátí... věděl však, že by se mu to šeredně nevyplatilo. Je prima taková, jaká je. Kdo je. Nepřítel, který má zemřít. Spike čekal, dokud přemožitelčiny šouravé krůčky neutichly a teprve pak si vydechl. Necítil se ale tak příjemně, jak si původně představoval. Přitom jeho prvořadým cílem mělo být přemožitelku zranit a vypudit. Stačily mu k tomu pouze jeho urážlivé žvásty. Cíle a touhy holt už nejsou, co bývaly. Všechno se mění.

            To musí být ono. Zítra v noci nebo vlastně dnes v noci, odtud přece zmizí. Proč se trápit tím, že naštval královničku tohohle zkurvenýho města, které stejně opouští? Přesto... Ještě si na těch šteklech zlomí kotník. Zasloužila by si to. Nebo ji obklíčí upíři, v tom, co má dnes na sobě, určitě není místo pro kolík, tím si byl jist. Tak na devadesát procent. A tak je to v pořádku, že ano? Dobrá přemožitelka je mrtvá přemožitelka. Nejlépe zabitá jeho rukou, pravda, ale proč nedopřát nové generaci, aby si na opasek pověsila první skalp? On už jich má dost. Ocitnul se na žebříku a posléze venku ze dceří dřív, než stihl zformulovat další myšlenku.

            Nedostala se daleko. Loudala se po trávníku, který lemoval silnici, boty v rukách. Takže to odhadnul správně, že v tomhle se prostě chodit nedá. Bez bot vypadala velice drobně a zranitelně. Držel se od ní právě tak daleko, aby se mu neztratila. I na tu dálku ji pořád cítil. Vůně se za ní táhla svěžím nočním vzduchem. Slyšel, jak jí pomalu buší srdíčko. Vyčerpaně, jako by jí vysál energii. Už to chtěl vzdát a jít za ní, když vtom odkudsi vyrazil armádní džíp a s kvílejícími pneumatikami mířil přímo k ní. Zůstala stát tiše, beze strachu. Spike se přiblížil natolik, aby neopustil bezpečí stínů, ale aby současně mohl vyslechnout, co si budou povídat.

            "Slečno, co v tuhle hodinu děláte venku na ulici?" "Jdu domů," řekla Buffy klidně. "Sama? Přece dobře víte, že tohle město není pro mladé ženy bezpečné. Zvlášť touhle dobou." Buffy pokrčila rameny. "Neměla jsem na vybranou. Můj pan Rande mne domů nedoprovodí."

            Hey! Spike zaťal pěsti. Tomuhle se říká hrubé zkreslování faktů.

            "Měla jste rande? Kde? Nikde ještě není otevřeno. Dosud jsme civilistům nedovolili vrátit se zpět. Jak jste se dostala přes zátarasy?" Znovu pokrčila rameny. Její hlásek zněl měkce a panensky, oči měla sklopené. "Nikdy jsem neodjela. Schovávala jsem se ve sklepě a čekala, až nás přijedete zachránit." Spike předpokládal, že na tohle ten zelenej mozek nebude mít odpověď. Nemýlil se. "Well, nastupte si, zavezeme vás domů." Buffy otočila hlavu a Spikovi se zdálo se, že se dívá přímo na něj. Překvapeně se zanořil hlouběji do stínu. Copak mne může cítit stejně, jako já ji? Buffy nasedla do vozu, přičemž předvedla nehorázný kus zlatě opálených nohou a hluboký dekolt. Spike si najednou nebyl jist, zda je to pro ni nejzdravější. Samotná dívka a nadržení vojcli? Co když na ni vztáhnou ty svoje velké, špinavé pazoury?

            Je to moje přemožitelka a hoši udělají líp, když se budou chovat slušně. Jinak jim utrhnu hlavu. Mimo jiné. Ucítil jiskřivou spršku radosti, když si uvědomil, že kdyby chtěl, tak klidně může. Chip je pryč a on se může proměnit z chvástala s pusou plnou prázdných hrozeb v muže činu. Rozběhl se podél silnice tak rychle, jak mohl. Ani jeho upíří rychlost mu však nedovolila držet s autem krok, takže když ho ztratil z očí, rozhodl se utíkat na Revello zkratkou přes hřbitov a sídliště. Dostal se tam právě včas, aby viděl, jak voják Buffy podává ruku a pomáhá jí vystoupit. Měl chuť trhat hlavy, ale při pohledu na její unaveně shrbená ramínka vychladl a vrátil se do svojí pozorovatelny ve stínech. Smířil se s realitou. Napráskat vojákům je přece sólová akce, ne duet. Vojáci jsou lidé. Prý. Yeah, žádný radostně vraždící Bonnie & Spike se nekoná ani nikdy konat nebude. Cíle jejich životů jsou vzdálené, vešly by se mezi ně celé kontinenty, a nikdy se nepotkají.

            Voják Buffy něco povídal a ona pak šla k předním dveřím. Sama. Je dost škoda, že teď znají její adresu. Jestlipak jsou zbylé mrtvoly pořád ve sklepě? Doufal, že ne. A hroby na trávníku před domem? Budou to chtít vyšetřit? Zaťal zuby. Byl bezmocný. Před silami, které vládnou světu za denního světla, ji ochránit nemohl. Auto s vojáky tam ještě chvíli jenom tak stálo, potom dva z nich vystoupili a zaujali pozice před i za domem. Pak pomalu odjelo. Do prdele. Teď už se mu nepodaří vplížit se dovnitř a odklidit mrtvoly. Teda, jestli je to ještě potřeba. Buffy mě ale o pomoc výslovně nepožádala, řekl si nakonec. O.K.

            Vlastně by měl být U.S.Army či Národní gardě nebo kdo to vlastně je, vděčný, že ho chrání před sebou samotným. Protože, upřímně řečeno, pokušení vylézt do okna její ložnice a vklouznout k ní do postele bylo nesmírné. Mohl sledovat, jak Buffy prochází domem podle toho, jak se rozsvěcela a zase zhášela světla. Konečně zazářila lampička v pokoji nahoře. Buffy přistoupila k oknu a dlouze se zadívala do noci. Cítí ho, už o tom byl téměř přesvědčený, něco mu v hrudi začalo pulzovat a jemu unikl nepotřebný nádech a hluboký povzdech. Myslela to skutečně vážně? Opravdu se cítí osamělá a potřebuje jeho společnost? Leda hovno. Je to velká holka a bude si muset poradit i bez něho. Otočil se a odcházel.

            Když vešel do hrobky, došlo mu, že až dnes slunce zapadne, odjede. Takže viděl Buffy naposled. V hrudi ucítil cosi protivného. Něco, jako když se mu hladem svírá žaludek, ale bylo to mnohem výš. Je dobře, že odjíždí. Běhat za přemožitelkou je nezdravé a nepřirozené. Čas jít.

* * *

            Kamarád den asi věděl, jak netrpělivě Spike čeká na západ slunce, aby jednou pro vždy setřásl prach Sunnydale z bot, protože utekl raz dva. Spike si stěží stihl zabalit, když už se i poslední kousek sluníčka schoval za horizontem. Ne, že by měl moc věcí. Zvedl poloprázdnou kabelu a už si to šinul k Jakově autoopravně. Ohlížel se přes rameno, čekajíc, že se odněkud vynoří vzteklá přemožitelka, ale nikdo ho cestou neotravoval. Autíčko bylo hotové a čekalo na něj. Spike nevěděl, proč ho zrovna tohle dopálilo, ale bylo to tak. Jake z něho vymačkal další peníze. Nezáleželo na tom. Má plnou nádrž a jede pryč. Jeho hřbitov byl po cestě z města, ale když ho míjel, ani nezpomalil. Svoji hrobku postrádat nebude, tím si byl jistý. Nikdy si nedal tu práci, aby zařídil i horní patro. Tato činnost byla zhruba někde uprostřed jeho seznamu otravností, se kterými musel ztrácet čas.

            Napůl čekal, že uvidí přemožitelku vyskakující zpoza hřbitovní zdi, jak zastaví jeho vůz, ale neobjevila se. Takže je volný jako pták, huh? Nečekal, že se ho přemožitelka vzdá bez boje. Well, to je ale dobře. Vlastně je to absolutně fantastické. Jeď, Spiku, jeď.

            Minul ceduli Sbohem Sunnydale, která ho vybízela k další návštěvě, ale neuspokojilo ho to tak, jak by chtěl. Na pusté silnici neměl žádný důvod, proč pořádně nenakopnout motor a tak to udělal. Mířil na západ. Může jet kamkoliv chce, může si dělat, co chce. Není svoboda báječná? Akorát je blbý, že ho pořád trápí ta otravná nevolnost, co má už pár dní. Well, pořádná dávka dobré lidské krve to určitě spraví.

            Nechal za zády i předměstí a okolo něj se rozprostírala pouze noc, majestátní ve své temnotě. Spike se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, který k němu proudil otevřeným okénkem a uviděl hvězdy. Tu a tam vykukovaly skrz mlžnou noční oblohu. Zesílil rádio. Život je dobrý. Poslední světla Sunnydale se definitivně rozplynula v dálce a vytratila se ze zpětného zrcátka. Nadobro. Doufám, že jsem nic nezapomněl... hned si za tu změkčilost vynadal. Nic takového. Zatnul zuby a sevřel volant tak pevně, až čekal, že v něm nechá důlky.

            Zase je William Krvavý. Podoba Sunnydale v jeho mysli během pár let vybledne a ona nebude ničím víc, než muškou rozplácnutou na pomyslném čelním skle jeho paměti. Měl v úmyslu zastavit u první pumpy, aby si u obsluhy srovnal hladinu krve v krvi, ale vlastně chtěl jenom ujíždět pořád dál a dál, aby mezi sebe a místo své hanby vložil co největší počet mil. Nebylo příjemné vzpomínat na ponížení, co zakusil od démonů, kteří jím pohrdali a od Scoobies jakbysmet. Chuť prasečí krve. Všechny ty zbabělé věci, které musel dělat, aby si opatřil prachy a cigára. Díky bohu, že už je po všem. V téhle noční době jsou silnice klidné a tak, když dorazil k dálnici, čistě z rozmaru zamířil vstříc oceánu, místo aby si vybral směr. Sever nebo jih.

* * *

            Opřel se lokty o stůl na prázdném tábořišti. S požitkem vdechoval slaný vzduch. Věděl, že mu stačí tady zůstat, vypadat dobře jako obvykle a věci se začnou dít samy od sebe. Nemýlil se.

            Támhle přichází. Spike slyšel klapat její podpatky skoro půl míli, než se konečně objevila. Měla dlouhé nohy a krátkou sukni. Právě tenhle druh dívek měl rád. Pomalu k němu došla, vrtěla zadkem a patřičně předváděla svoji tělesnou schránku. Spike trpělivě čekal, nepohnul ani svalem. Nechtěl ji polekat. Byla jako králík ve světlech jeho reflektorů, zhypnotizovaný, dokonce si to ani neuvědomuje.

            "Hey, brouku," zavrněla líně, což patrně považovala za sexy, "hledáš zábavu?" Spike se trošku posunul, takže se mu rozevřel kabát a ona si tak mohla prohlédnout vějířky prstů ukazující k vyboulenině v džínách. Ztvrdnul už jen tím očekáváním. "Jsi v nich pěkně narvaný, že jo, velký kluku?" "A celý tvůj," řekl Spike měkce, vlastní verzí sexy hlasu. Vystrčila špičku růžového jazyka a pomalu si jím olízla plné, vyšpulené rty pokryté silnou vrstvou rtěnky. Vlny ospale šplouchaly, v pozadí bzučela dálnice, tiché zvuky, stejné jako každou jinou noc, ji ukolébaly klamným pocitem bezpečí. Spike čekal, dokud nepřišla blíž.

            "Jak to budeš chtít, cukrouši?" zeptala se. "Řekni, co máš rád. Fešákovi, jako jsi ty, udělám dobrou cenu. Nejsi zdejší, viď?" "Ne tak docela," odpověděl. Další krok blíž k němu. Cítil teď nesčetné pachy jejího těla. Pot a tacos, levnou voňavku a sperma jiných mužů, stopu pachu jako od špinavých plen. A pod tím vším její krev. Víc, než galon husté dobré krve protékal jejím tělem. Teplé a mňami. Byla tak blizoučko kůži, že si mohl prohlédnout pulzující žíly, zavrtané jako červíčci do jejího masa. Těžce polknul.

            "Pojď blíž, lásko. Vyndej mi ho." "Máš zájem o ruční práci, zlato?" "Chci všechno," zamručel a jeho silné ruce se jí ovinuly okolo pasu. Pomalu, pomaloučku. Věděl, že cítí nebezpečí, ale obrnila se vůči tomu pocitu. Dívky jako ona jsou pořád v nějakém nebezpečí, takže ho dokážou ignorovat a dělat svoji práci, dokonce i teď, kdy by správně měla ječet a utíkat. Spike by tomu možná dal přednost. Honit ji, ulovit ji pěkně vystrašenou, uštvanou, s rychle bušícím srdcem. Ale nejdřív si s ní chtěl pohrát. Jeho chladné prsty sledovaly žílu až tam, kde se ztrácela v hlubokém výstřihu halenky. "Pěkné," zašeptal. Holka se zahihňala a mechanicky se snažila, aby to znělo lichotivě a koketně. V hloubi duše však byla unavená a znuděná. To nestačí. Potřebuje nefalšovaný strach, ne rutinu. Chce, aby opravdu něco cítila, než ji zabije.

            "Nikdy se nebojíš, mazlíčku? Takhle v noci a samotinká? Můžu být kdokoliv. Masový vrah, upír šílící po krvi... Co bys dělala, kdybych jím byl?" "Křičela bych," odpověděla váhavě a odhodila levné botky z umělé hmoty. "A potom ti dovolila mě šoustat, zatímco bys pil moji krev." Spike se jí hrdelně smál přímo do očí, konečky prstů se dotknul povadlého krku. Druhou rukou si ji pevně přidržoval blízko u sebe. Jednou rukou ji zvedl a přitisknul její teplá stehna ke svým. Oči se jí překvapeně rozšířily. "Jsi silný, bejby." "My upíři jsme silní, nadpřirozeně silní." Zasmála se jen ze zdvořilosti a položila mu dlaň na penis. "Padesát dolarů, zlato a garantuju ti nejlepší šuk tvého života." Nevnikl do ní. Ohnul se k jejímu krku a zkusmo ji kousnul.

            "Hey," zaprotestovala rozladěně, "kousání není v ceně." "Mýlíš se, drahoušku. Kousání je zdarma," zavrčel Spike a nasadil si upíří tvář. Tohle, přesně tohle hledal. Křičela, prala se a kopala, bušila ho do obličeje a do hrudi svýma slabýma ručkama, jenže ty měly na jeho hladové sevření asi stejný účinek, jako by to byly rozvařené špagety. Pravou rukou jí uškubnul pásek a odhodil ho.

            "Neměj obavy, lásko," uklidňoval ji. "Neumřeš hned. Mám v úmyslu dát si s tvým vysátím na čas. Představuji si to asi takhle. Nejdříve si užijeme trošku cucání. Na kolena." Divoce vrtěla hlavou, ústa pod jeho dlaní vydávala vrčivé, zděšené zvuky. Jak delikátní. Ale brzy ho omrzela a tak ji hrubě přinutil pokleknout. Vykřikla bolestí a hrůzou a Spike ve vzduchu s požitkem zaznamenal první stopu po vůni krve. Už brzy. "Dělej, lásko, určitě nechceš umřít v šílených bolestech, že ne? Když budeš hodná holčička, zabiju tě rychle," řekl automaticky, aniž příliš věnoval pozornost tomu, co jí slibuje. Jde o intonaci, ne o obsah. Vytáhnul péro a vsunul jí ho do protestujících úst. Byla horká a měkká, jak už lidská ústa bývají, takže si nebyl úplně jist, proč mu vlastně zrovna tahle nepřináší to správné vzrušení, které v nich hledal. Změna plánu. Nejdřív si usrkne. Odebral jí svůj nejdůležitější úd a vytáhl ji na nohy. Tesáky roztrhnul hrdlo. Vyhnul se tepně, nechtěl, aby mu vykrvácela a umřela dřív, než bude hotov. Krev chutnala fádně, žádná rozkoš pro pusu, stimulace jeho přítele - nic moc. Neměl dojem, že okolo něj bláznivě krouží celý svět, jako když okusil krev přemožitelky.

            Ještě pořád byl tvrdý, takže jí zase rozladěně pronikl do pusy. Nevěnoval pozornost ani tomu, že se dáví, ani jejím vystrašeně mávajícím rukám. Zapálil si cigaretu a opřel se, oči zavřené, aby se na ni nemusel dívat. Věděl co má v plánu dřív, než ona, jenom podle vůně uboze páchnoucího potu a drobných pohybů, které dělala rukama. Srdce jí běželo jako splašené a vzduch provoněl strach. Nyní byla víc, než přijatelně vyděšená, ale z dalšího doušku krve se mu zvedl žaludek. Pak se počurala strachy. Do hajzlu, vyšel jsem ze cviku. Přitom dobře věděl, jak takové lapálii zabránit. Prvně šukat, pak lekat. Well, její krev kvůli tomu nebude méně sladká, a jestli ho znechutí ještě víc, prostě rychle odejde. Jenže podráždění začalo rychle nabývat vrchu nad vzrušením a hladem. Mimoto má hnědé oči a černé vlasy. Určitě není z Kalifornie, ale odněkud z jihu. Prostě špatná rasa. Odstrčil ji od svého měknoucího přirození.

            "Odval se, ty hloupá hnusačko. Tohle není nic pro mne." Po kolenou se plazila pryč a něco drmolila. Spike kráčel pryč, přímo na opačnou stranu. Nechutná malá coura. Musí najít někoho víc na úrovni, nejlíp blondýnu. A taky mladší. Tahle byla po přemožitelce příliš nemastná neslaná, příliš obyčejná, než aby ho dokázala potěšit. Po bratru dvaceti krocích se zastavil a došlo mu, co udělal. Otočil se na podpatku. Neexistuje žádný důvod, proč by měl správně vystrašené jídlo nechat jenom tak utéct. Musí myslet na svoji pověst. Lepší bude, když jí zlomí vaz a tělo hodí z útesu. Nechtěl zanechat stopy po tom, co udělal. Nikdo nemusí vědět, jak je teď vybíravý. Místo, kde dováděli, našel podle pachu krve na asfaltu, ale už byla pryč. Zato se k němu rychle blížilo nějaké auto. Reflektory ho oslepovaly. Že jede přímo na něj, si uvědomil až na poslední chvíli, a musel bleskově uskočit, aby si zachránil holý neživot. Auto, starej otřískanej Cadillac, odjíždělo a Spike za ním civěl, bezmocně pobouřen. Nebyla zrovna chutným soustem a teď má dokonce tu drzost, že se ho pokusila přejet.

            Kam ten svět spěje? Jídlo odmlouvá, je drzé a moc si troufá.

            Prsty, které se mu chvěly zlostí, si zapálil další cigaretu a kráčel zpátky k DeSotu. Zuřil. Sám na sebe. Je zmlsaný až běda. Takže teď dojde k autu, najde si nějaké rušnější místo a vyplení ho. Zabije tak tucet lidiček, jejich mrtvoly s rozervanými hrdly nechá pohozené na ulici a odjede, um, někam, a pak to v dalším městě pěkně zopakuje. Zbudou po něm krůpěje jejich krve, celé potoky krve. Celé si to živě představoval a pokusil se vykřesat aspoň jiskřičku nadšení... nějak mu to nešlo. Něco mu na těch fiktivních nešťastnících v roli jeho kořisti chybělo, takže se té myšlenky brzy vzdal. Nebyli pro něj výzvou.

            Pohladil si žaludek. Jeho přece nemůže pálit žáha nebo jo? Upíři nemívají překyselený žaludek. Legrační je, že to začne vždycky, když pomyslí na odjezd, ať už jde o Cleveland nebo New Orleans, rozjímal, směr nerozhoduje. Takže to nemá nic společné s místem, tím pádem musí jít o stravu. Nebo její nedostatek. Přijel k němu další vůz. Otočil hlavu, na rtech připravené zavrčení. Muž vedle řidiče stočil boční okénko. Zpoza neprůhledných černých skel na Spika blýsknul úsměv jako žárovka. Prázdný a zářivý.

            "Hey, kámo, hledáme-" Spike ho bez řečí vytáhnul okénkem ven a zabořil tesáky rovnou do krční tepny. Dobrou půlku krve mu vysál dříve, než se řidiči vůbec podařilo otevřít pusu. Strčil ruku do okna, přes sedadlo chytil šoféra za krk a pevně stisknul. Motor zakašlal a ztichl. Spike klidně otevřel dvířka a přemístil bezvědomého řidiče na sedadlo spolujezdce. Pak se vrátil k prvnímu muži, který ležel na chodníku, a zvolna z něj unikal život. Dorazil ho a hodil dolů na pláž. Auto poslušně nastartovalo a tak s ním odjel na klidné místo, kde si na dezertu může pochutnat v klidu a míru.

            Spike seděl na skále nad pláží, beze spěchu si užíval doušky červené a kouř vyfukoval do tmavomodré, mírumilovné noci. Možná bych se mohl vykoupat, napadlo ho. Život je dobrý. Ačkoliv, nebo právě proto, že sám byl muž, obvykle je jako jídlo nepreferoval, ale svědomí ho kvůli jejich vraždě netrápilo. Trošku se toho obával, nijak zvlášť, jen ho malinko znepokojovalo, že by kouzlo mohlo mít nějaké vedlejší účinky, ale teď má nezvratný důkaz, že ne. Co by si o něm asi myslela přemožitelka, huh? Byla by nucená ho na místě zapíchnout, kdyby teda mohla. Rozzlobeně zatřepal hlavou. Nemysli na přemožitelku ani na to, s čím by souhlasila nebo nesouhlasila. Už na ní nezáleží. Měsíc dramaticky vstoupil do poloviny své cesty přes Pacifik a štědře rozléval své bledé světlo po vlnách a také mu na botách vyčaroval lesklou pěšinku. Spike si v příboji umyl pár skvrn od krve a dokouřil poslední cigáro. Hey, vždyť si cigarety může opatřit úplně legálně. Ti dva chlápci u sebe totiž měli tisíce dolarů v hotovosti a to se ani nezmiňoval o zlatých řetízcích, Rolexkách a několika balíčcích kokainu. Spike si přivlastnil i jejich nože, zbraně a munici. Očividně to nebyli žádní svatoušci.

            On sám je moderní upír, neohrnuje nos nad zabíjením jinými způsoby, než jsou zuby a drápy. Tím se liší od svých úzkoprsých bratří. Takže. Teď už se jenom musí rozhodnout kam dál. Jau. Zase ta bodavá bolest. Nesmí si toho všímat. Sever nebo jih, to je otázka. O dírku si povolil opasek. Hned se uvidí, jestli mu to pomůže zmírnit pálení a svírání pajšlu. Na sever, rozhodl se nakonec. Jaro v Kanadě zní svěže, aspoň bude změna. Mimoto, ještě nikdy neochutnal příslušníka královské kanadské jízdní policie. Zasténal bolestí, která jím projela jako ostrá dýka. Chladný horský vzduch mi určitě udělá dobře.

            Dostal se zpátky na dálnici a muzika vyřvávala z jeho letitých reproduktorů, které nehodlal měnit, protože zvuk těch moderních zmetků stojí za velký kulový. Hudba nemusí být dokonalá. Hudba má být drsná, přímý zásah do srdce, přetékajícího bolestí a radostí. Dvě strany jedné mince. Skvělé. Na palubní desku dopadlo zpoza něj měsíční světlo. Prsty vyklepával rytmus a nahlas zpíval spolu se Sidem. Všechno bylo tak proklatě romantické, že by se jeden z fleku pustil do veršování. Příští výjezd z dálnice je Barstow...

            Spike za volantem totálně ztuhnul. Od hlavy k patě ho oblil studený pot, protože si uvědomil kde je. Je zpátky na té zkurvené silnici, co vede přímo k Sunnyhell. Jak se to do pekla stalo? Přece jsem jel do Kanady!

            Zahnul s autem na krajnici a vypnul motor. Položil hlavu na volant. Proč? Proč se mi to děje? To se proti němu spikl celý ten zpropadený dálniční systém Ameriky, aby mu zabránil dojet do cíle?

            Narovnal se a procvičil si ramena. Ne. On je silnější. Žádná zasraná bolest v břiše ani žádné zrádné vzpomínky na rozpálené tělo blonďaté dívčiny mu nezabrání stát se opět tím, co je mu souzeno. Svobodným upírem, volným jako pták. Nastartoval, změnil směr a vracel se tam, odkud přijel. Jenže neujel ani míli a ostrá bolest, která mu hlodala v břišní dutině, se zhoršila natolik, že byl stěží schopen řídit. Takže znovu zastavil a znovu změnil směr. Okamžitě se mu ulevilo.

            Je to její vina. Přemožitelka ho nutí vrátit se do Sunnydale. Zkazila mu posledních pár dní a on byl tak roztržitý, že mu to hned nedošlo. Živá přemožitelka znamená nedokončenou práci. Smysl pro čest a povinnost mu nedopřeje klid, dokud ji nezabije. To je ono. O tomhle to je. Složil hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Na tom, že kyslík nepotřebuje, nezáleží. Tělo na to zapomnělo a nechalo se oklamat. Uvolnilo se, sotva vehnal do plic noční vzduch. Přemožitelka. Musím zabít přemožitelku.

            Převaloval ta slova na jazyku, zkoušel je říkat nahlas, ochutnával je a... chutnala dobře. Straší ho a jediný způsob, jak může ze své mysli vymýtit její vůni, neskutečný pocit, co zažívá, když hluboko v sobě svírá jeho penis, šeptavé zvuky, které podvědomě vydává, zatímco ji šoustá, pohled na její zadeček a houpající se prsy se ztopořenými bradavkami...

            Spike potřásl hlavou. Takhle na ni myslet nesmí. Musí jít o čisté zabíjení. Bojovník proti bojovnici, asexuální soupeři, protože jestli dopustí, aby se do boje připletl sex, bude ztracen. Věděl to. Promnul si unavenou tvář a myslí mu probleskla vzpomínka na malé teplé ruce, dotýkající se jeho lící.

            To nikdy nedělala nebo dělala? Příliš něžné gesto na silnou, věčně naštvanou přemožitelku. Namáhal mozek, ale dotekům, jež si pamatoval, scházel obraz. Prostě to nebyla ona. Jí se přece hnusí. Na tom, co říkala v době, kdy spolupracovali, nezáleží. Má pro něj jenom opovržení. Přesvědčoval sám sebe, ale pořád nemohl setřást pocity, které v něm zanechaly její drobné dlaně ztvrdlé mozoly, ležící na jeho tváři.

            Naposledy se zhluboka nadechl a pohlédl ven. Vyděsil se. Svítání bylo na spadnutí. Musí rychle někam do motelu a tu krátkou cestu do Sunnydale odložit na večer, až slunce zase zapadne. Do žaludku se mu zase zakousla bolest, ale pokusit se dojet do cíle ještě dnešní noci by ničemu neprospělo. Ani fakt, že se s ní naléhavě potřebuje utkat, položit jí ruce na hrdlo, pokořit ji a vysát dosucha, nehrála momentálně žádnou roli.

* * *

            Pár hodin po slunce západu vklouznul do města. Jel pomaloučku, na dvojku, takže motor nebylo skoro ani slyšet. Vybíral vhodné místo na své osudové setkání s přemožitelkou. Osudové pro ni. Bylo zde rušněji, než když odtud před čtyřiadvaceti hodinami odjížděl. Všude bylo vidět lidské hemžení a tak zavrhl všechna místa blízko přemožitelčina domu. Nechtěl být nikým rušen, nikdo a nic se nesmí postavit mezi něj a smrt jeho přemožitelky. Měl v plánu si ji užít a spěch by mohl pokazit legraci. Zase bude přemožitelem přemožitelek. Už brzy. Nejen pamětníkem zlatých časů. S jeho jménem bude spojována čerstvá vražda, což mu rázem vylepší pověst. Bude slavnější, než kdy byl. Tři skalpy přemožitelek na opasku, vsadil by se, že je jediný. Ovšem až na toho šíleného Řeka, který je na tom stejně.

            Projel okolo několika hřbitovů, ale žádný neměl tolik čerstvých hrobů, jako ten jeho. Dobrá. Vystoupil, zaklepal na kapotu vozu, pro štěstí, a loudal se k bráně, zapalujíc si cigaretu. Přemožitelka se brzy objeví. Měl by se přesvědčit, že je sama. Nechtěl, aby mu překáželi Scoobies. Náhle se zastavil. Dnes mu štěstí přeje. Uslyšel rázné kroky, mířící jeho směrem. Stál tiše, paže překřížené na prsou a díval se na druhou stranu. Nechtěl, aby příliš brzy zjistila, co má v úmyslu.

            "Spiku?" oslovila ho potěšeně. "Hey, já věděla, že bys jenom tak neodjel a nic neřekl. Díky, že ses zbavil těl a chtěla bych tě požádat-" Spike už to déle nevydržel a s temným zavrčením se otočil tváří k ní. Svou pravou tváří. Pomalu se přibližoval, ruce před sebou, připravený vykrýt jakýkoliv její útok. "Proč máš upíří obličej?" zeptala se a v hlase jí poprvé zaskřípal tón, jakým s ním ta děvka dříve obvykle mluvívala. "Nemám na trénink náladu, jestli ti jde právě o tohle." V ruce měla bílý papírový obdélník, ne kolík, jak čekal.

            "Přestaň předstírat, že jsme přátelé, přemožitelko. Oba víme jak to ve skutečnosti je. Já jsem William Krvavý, přemožitel přemožitelek a ty máš jen zvýšit moje skóre. S tebou to už bude pěkně zaoblená trojka." "Cože? Copak ses pomátl? No tak, Spiku, jsme spojenci. Přinejmenším. Není žádný důvod, aby to bylo, jak říkáš. Můžeme pracovat společně, bojovat se zlem. Tak, jak jsi to říkal Gilesovi. Můžeš příležitost popadnout za pačesy a změnit svůj život!" Její hlas zněl trošku podrážděně, možná dokonce lehce zraněně, ale nebyla dost vystrašená ani rozzlobená, aby to vyhovovalo jeho plánům.

            "Bloody hell, přemožitelko, snad jsi neuvěřila nesmyslům, co jsem mu nažvanil? Řekl bych cokoliv, jen abych toho zasraného pozorovatele uchlácholil. Jenže jenom kvůli tomu přece nepověsím černý klobouk na hřebík. Jsem zlý, vždycky jsem byl zlý a líbilo se mi to." Zírala na něj noční tmou. "Ty to opravdu myslíš vážně, že?" zachraptěla. Výrazu její tváře úplně nerozuměl. Zlost poznal, ale byla v něm i špetka zklamání a bolesti? Ne. "No sláva, konečně ti to docvaklo. Tvůj ptačí mozeček se dnes opravdu překonal, přemožitelko. Ano, myslím to vážně. Každičké slovo. Uvažuj! Buď upřímná a přiznej, fakt sis myslela, že teď, když jsem se zbavil chipu, zahodím šanci získat zpátky svůj starý život? Přece jsi byla při tom, když jsem se ho pokoušel zbavit už dřív." Začala nervózně kroužit, očividně nebyla nijak žhavá zabývat se jím hned teď. To je fajn, řekl si Spike, stejně jí ještě potřebuju pár věcí povědět.

            "Jo, ale tentokrát je to jiné! Spolupracovali jsme, společně jsme porazili Adama. My..." Spike se na ni zeširoka usmál a zakmital jazykem v pootevřených ústech. "Souložilas se mnou 'six ways to Sunday' a byla's zatraceně dobrá. Ale co z toho? Ne, že bych to nikdy dřív nezažil. Jsi teda trošku silnější, než většina děvčat, jsi vytrvalejší, to ti musím přiznat. Dala jsi nový význam slovům železná pěst a sametová rukavička. Jsi divoká kočka, přemožitelko, dej mi týden a naučím tě být stejně chlípná, jako jsou upíři. Věčná škoda, že ten týden nemáš. Zemřeš před úsvitem. Zatančíme si, ty a já. Tanec smrti." Předpokládal, že do ní bude muset víc rýt a vysmívat se jí, ale pro tentokrát jí to zapálilo rychle. Skoro na její fintu naletěl, ale včas uhnul a dobře mířeným kopancem usměrnil její let, takže se rozplácla na hrobě po jeho pravé ruce.

            "Bolí to, že jo Bu... přemožitelko? Uvařil jsem pro tebe ještě spoustu bolesti." "Nevím, proč mi to děláš, Spiku," ucedila Buffy, "ale jestli si chceš za každou cenu zabojovat, fajn. Já můžu. A jestli ty vaříš, já budu péct. Co bys řekl drobenkovému koláči z upíra." Vstala a přitom trošku zasténala, potřásla hlavou. Spike jí dal kavalírsky dost času, aby se vzpamatovala. Neměl naspěch. Toužil po co možná nejdelším boji a tak byl připraven ho natahovat. Vidí totiž svoji přemožitelku definitivně naposledy a hodlá si to naplno užít.

            "Vyšla jsi ze cviku, přemožitelko? Vypadáš pobledle, nejsi nemocná? Normální život ti nesvědčí?" "Ty víš, proč nejsem šťastná, Spiku," zamumlala ponuře. Proč se do pekla chová takhle? Dával přednost jejím vtípkům, které do zarputilé rutiny bojovníka vnášely humor a švih. "Mohla by ses víc snažit," dráždil ji. "Jsem přece tvůj úhlavní nepřítel nebo snad ne? Zasloužil bych si pár peprných narážek." Neřekla nic a nepřestávala okolo něho kroužit, občas se pokusila o výkop, ale oba až příliš dobře znali svůj styl boje, než aby zaútočila ukvapeně. "Aw, no ták! Vím, že tvůj život je peklo. Mamča mrtvá, kamarádi ti nejsou takovou oporou, jak jsi čekala a navíc tahle šprnda nevystavuje ty tvoje krásky na odiv tak, jak jsi doufala..." Pokusila se o lest, ale on si byl příliš jistý. Předstíral, že jí to žere a místo toho ji udeřil do krku. Dala se dohromady dřív, než stačil uhnout a ránu mu oplatila peckou do nosu. Svět okolo něj explodoval v gejzíru jiskřiček. Dobelhal se k nízké hrobce a opřel se o ni. Když konečně otevřel oči, přemožitelka na něho čekala a tvářila se zasmušile. Mohla ho probodnout, měla na to spoustu času, když byl prakticky mimo, ale neudělala to. Začínal zuřit. Chce mu předvést, jak jím pohrdá? Však on jí ještě ukáže, kdo je tady pánem.

            Zamířil k ní a vedral se tak blízko, že byla nucená zkrátit rány, kterými mu zasypávala hrudník a paže. Kopla ho do kolena, ale byl na to připraven, nepřestával se k ní tisknout, takže její odpor pozbyl na účinnosti. "Bloody hell, přemožitelko, já ti poskytl četné chvíle křičím-v-extázi-rozkoše a ty raději marshmallow? Takhle jsi zacházela i s Angelusem? Nedivím se, že zmasakroval půl Sunnydale, než jsi ho dokázala zabít!" Odpověděla mu ručně a stručně. Hodila ho vší silou na zeď mauzolea. Zazvonilo mu v uších, že skoro až ohluchnul.

            "Vidím, že jsem udělala velkou chybu, Spiku. Ale jenom jednu a zopakovat ji nehodlám. Myslela jsem, že by ses mohl napravit, stát se dobrým mužem. Pomáhal jsi mi a byl na mne hodný, jednou či dvakrát. A měl jsi rád mámu. Teď je mi jasné, že to byla jen přetvářka. Za laskavostí se ukrýval jen nestydatý a zlomyslný chtíč, sex... tím myslím, nechutný chlípný slize, že jsi pouhé bezduché zlo. Ostatně, co se divím, všichni chlapi, kteří se mi připletou do cesty, jsou stejní." "Oh, do pekla, přemožitelko, snad si nemyslíš, že když do tebe chlap strčí ptáka, znamená to, že tě miluje? Tak tohle bude pro tebe novinka. Máme rádi kundičky, to je vše. Neber to osobně."

            Au. Ta rána mu zlomila žebro, tím si byl úplně jistý. Ale on zato zlomil přemožitelku. Její rány, plné zuřivosti, na něj skoro pršely, ale neměla je dost dobře promyšlené, což mu dovolilo zase se k ní přiblížit. Uštědřil jí ránu do čelisti, takže odletěla dozadu na další z náhrobků, co byl zrovna po ruce. Bleskově se na ni vrhnul, bušil do ní znovu a znovu, dokud jí z nosu nezačala téct krev. Z očí se začal vytrácet třpyt. Vrazil jí loket do žaludku a ona se zhroutila. Bezmocně se dávila a dusila. Teď jsem ji dostal. Chytil ji v rozkroku a zvedl. Bouchl jí hlavou o mramor a pak k němu její tělo přišpendlil svým vlastním. Byla natolik dezorientovaná, že se už skoro ani nebránila. Olizoval krev, co jí vytékala z nosu. Tvář se jí svraštila odporem, ale byla příliš omráčená, než aby to nějak komentovala. "A teď je na řadě tvůj krček, přemožitelko. Mám ti jenom zlomit vaz nebo se můžu navečeřet? Huh? Žádné připomínky? Normálně jsi tolik upovídaná." V očích jí problesklo vědomí a tvrdě kopla Spika do holeně, ale neměla dost síly, aby mu vážněji ublížila.

            Teď už si zoufala, prsty mu bolestivě drásala nos a uši, dloubala ho do očí, ale pro něj bylo tak snadné vyhnout se jejím krátkým ručkám. Smál se, tisknul své boky na její, cítil, jak jeho očekávání dokonalé chvíle narůstá. Po tomto bude prahnout na věky věků. Protahoval to, slyšel, jak jí bije srdce, nahlas a rychle, přímo na jeho hrudi. Skoro, jako by bylo jeho vlastní. "Oh, přemožitelko," zazpíval a sklonil se k jejímu hrdlu. Olíznul ho, kochal se slaným potem zdravě vystrašené přemožitelky. Lekce ji kousnul a nahlas se zasmál, když ucítil, jak se její tělo bezděčně zachvělo. Přemožitelce se to líbí, dokonce i teď, hlupáček.

            "Nějaká slova na rozloučenou?" Přímo před jejíma očima se objevila jeho pravá tvář. Cítil, jak do něj kope, snaží se mu vykroutit, pořád líp a líp, až už se nedokázal dál ovládat. Musí mít její krev. Otevřel ústa doširoka a se zavrčením klesl k její krční žíle.

            "Buffy, já tě miluju. Bože, tak moc tě miluji," vrčel do měkkého hrdla. Celé jeho tělo sebou v šoku zaškubalo a pak ztuhnul, protože slyšel sám sebe pronášet ta osudová slova. Kdy jsem přišel o tvář démona? "Oh, bože, ne." Spike Buffy pustil a odpotácel se, uklouznul na mokrém trávníku a padl rovnou na zadek, protože příliš spěchal. Pryč od ní. "Prosím, ne," sténal a vytřeštěně zíral na oněmělou přemožitelku.

* * *

            "Tak moc tě miluji." Ta slova visela ve vzduchu jako mračno můr, do tváře ho bila měkká temná křídla, dusila ho, děsila, dokonce i když věděl, že vzduch nepotřebuje. Z místa, kam Buffy dopadla, se nepohnula ani o píď. Seděla rovně, záda opřená o zeď mausolea, tvář strnulou. Spike předpokládal, že se tváří podobně. Je v šoku z toho, o čem ví, že má udělat či cítit. Zbyla jen prázdnota. Díval se, jak tep na hrdle Buffy neúprosně odtikává a zvěstuje mu: Čas nevrátíš ani nemůžeš vzíti zpět slova jednou vyřčená. Jestli ji nechá na živu, bude navždycky svědkem toho, co vyzradil. Jestli ji zabije, navždy bude litovat, že neměl dost odvahy, aby ji nechal žít. Nepovídala něco o lásce, když jsme ještě byli pod vlivem kouzla? Tehdy to shazoval a nyní si uvědomuje, že tomu pořád nedokáže uvěřit. Moment rozhodnutí dávno uplynul. Zírali na sebe přes propast uschlého trávníku. Vzdálenost mezi nimi je příliš velká, než aby ji dokázali překonat. Spike to dobře věděl.

            Přál si, aby dokázal vymyslet způsob, jak tu propast přeskočit, vzít Buffy do náruče a milovat tak, jak ji ještě nikdo nemiloval. Byl si jist, že by to dokázal. Nebo líp, přál si, aby pořád ještě byli nejlepší nepřátelé, měli svobodnou vůli nedělat tak docela společně, ale aby se před nimi rozprostírala dokořán budoucnost, se všemi svými možnostmi. Ne, nic takového. Nejvíc ze všeho si přál, aby uměl být sám sebou, což znamená, zabít ji právě teď. Ví, jak takovým být a zdálo se, že je to pro každého nejlepší řešení. Ale všechno tohle je ztracené. Jemu zbývá pouze jediná budoucnost.

            Prázdný výraz z tváře Buffy zmizel a začaly se na ní zrcadlit emoce. To nebylo dobré a Spikovi spadlo srdce do kalhot. Nikdy se necítil tak starý a bez naděje. Namáhavě vstal ze země a otočil se k Buffy zády. Bolela ho všechna místa, do nichž ho uhodila. Srdce, které mu rozdupe hned vzápětí, však bolelo nejvíce. Udělal pár kroků ke své hrobce, ale nedokázal to nechat jenom tak být. "Buffy, já..." Jenže už jenom letmo zahlédl, jak utíká pryč. Rychleji, než ji kdy běžet viděl.

            Samozřejmě. Co sis myslel? Že trpělivě počká na nepřítele, kterého se štítí, na nechutnou nemrtvou stvůru noci, až bude připraven vylít si před ní své srdce plné nenávisti? První na co pomyslel, když vyhrknul ta zatracená slova, bylo, že mu nemůže být hůř, než jak mu bylo poté, co ho ochipovali. Ale mýlil se. Pohled na její tvář... ta podivná směs odporu a ryzího ohromení. Je takový blázen. Kterej vyjebanej idiot by se zamiloval zrovna do nepřítele? Správná definice zní: jenom ubožák. Nově objevené pocity ho příliš zdecimovaly, než aby toužil mít je správně ocejchované. Sklíčeně se vlekl ke své hrobce, tam se zastavil a slepě hleděl na sarkofág.

            Co tady dělám? Tohle není můj domov. Tohle je dočasné obydlí pro někoho, kdo má v plánu odtud zmizet, hned jak bude moct. Dobré právě na to, aby mu připomínalo, že chce odjet, a tak by si tady neměl dělat příliš mnoho pohodlí, ani zde nemá být útulno. Zima a prach, žádný nábytek, nic. Necítí se tady doma. Vypadá to, jako by tady dlouhou dobu nikdo nežil. Správně. Jak může někde žít, když je mrtvý? Je méně, než nic, démon bez talentu. Nemůže na ni udělat dojem tím, že by přišel za ní domů s ještě teplým srdcem na dlani nebo s krásnými šaty a dívkou v nich. Jeho peníze jsou kradené, cíle podezřelé. Má teď pro něj být tahle hrobka dost dobrá? Nechystá se opustit Sunnydale. Rozhodně ne v brzké době. Znal se natolik dobře, aby to věděl. Když miluje, jakkoliv beznadějně, miluje horoucně a houževnatě, svoji lásku jen tak lehce neopustí. A když tam tak ležel, na hrobě, paralyzovaný, Buffy ho nezabila. To skýtá jistou naději. Well, ne naději-naději. Spíš jde o absenci okamžitého odmítnutí. Vlastně ji zatím o nic nepožádal, což znamená, že vyjednávání ještě nezačalo. Tyto subtilní detaily, které ho dělily od totální deprese, mu zabránily v odchodu z tohoto místa, kde volky nevolky zapustil kořeny.

            Odejít, proč by vlastně hřbitov opouštěl? Kam by šel? Nemá nic a nikoho, žádné kamarády, kterým by se mohl vyplakat na rameni. Dosud mu to nevadilo, jenom procházel. Přece jen má jednu výhodu, kterou neměl, když včera odjížděl. Naditou prkenici, což znamená, že se dnešní noci může pořádně ožrat, aniž se bude muset doprošovat lichvářů, co jim prachy nikdy nemohl vrátit.

            To ho trošilinku rozveselilo a vydal se typicky klátivou chůzí ven ze hřbitova. Chlast. Čeká na něj kousek odkud, jihozápadním směrem. Neváhal a zamířil tam za tou duhou. Asi blok od Willyho baru a grilu si všiml dívky. Rozplynul se ve stínech, aniž o tom byť i jen vteřinku uvažoval a čekal na ni. V břiše mu kručí a péro tvrdne. Cítil ji celou cestu, než došla až sem k němu. Bohatá opojná holčičí vůně, krev jako by jí prosakovala póry. Šla a podpatky rychle klapaly, byla trošku vystrašená, jak tak sama spěchala tmou. Mňam, strach je nejlepší koření. To mu z hlavy vyžene ty hrozné chvíle s přemožitelkou. Jenže v tom okamžiku už věděl, že ne. Bude to stejné jako včera. Stojí a dívá se na svou kořist, která se před ním třese strachy, připravená, čekající jenom na jeho tesáky a... a nic. Už tím nechce znovu projít. Ne se ženou. S nikým… jestli si chce zachovat aspoň kousíček naděje, musí dostat přemožitelku.

            Spike se vyčerpaně sesul zády na cihlovou zeď a opřel si o ni hlavu. Tohle je absurdní. Jaký kousíček naděje? Žádnou nemám, opakoval si, naděje na sex s přemožitelkou zašla na úbytě. Jednou provždy. Nezáleží na tom, co mu kdysi řekla, když blouznila v deliriu. Ale pro všechno, na čem mu záleží, by se mohl pokusit to v sobě umlčet. Umlčet tu zatracenou pošetilou část sebe sama, která v sobě pořád ještě živí vzpomínky a bez ustání mu připomíná její extatický křik, podivné nesrozumitelné pohledy a co je nejdůležitější, nápadný nedostatek práce s kolíkem. Ví, že už nemá chip. Myslí si, že slíbil nezabíjet lidi. Yeah, správně. Vzhlédnul právě včas, aby viděl tlustý zadek své možné oběti mizet za rohem. Nezáleží na tom. V Sunnydale je spousta jiných žen, či mužů, jestli už se vážně nedonutí žádnou dívku zabít. Hlad mu pohrozil svými ostrými drápy, ale ještě není dost silný, aby ho skutečně přinutil ulovit si večeři.

            Konečně se doštrachal k Willymu a rovnou se zhroutil na stoličku u baru. Willy na něho jednou kouknul a bez ptaní šoupnul flašku jeho směrem. "Mám takový pocit, že chip zase začal fungovat, co ty na to Spiku?" Spike v odpověď jenom zavrčel. Chip je pořád lepší výmluva, než pravda. Ne, kámo, jsem zamilovanej do přemožitelky a ta chce, abych přestal zabíjet. Chce mne převychovat. Už slyšel ten hurónský řehot, kterým by zařvala celá populace démonů Sunnydale. Jsem v prdeli, dokonale a kompletně v prdeli.

            O tři láhve později se potácel zpátky do své hrobky a cestou narazil na místo, kde s Buffy bojoval. Přitisknul se ke zdi mauzolea, o kterou s ní praštil. Paže rozpřáhl do široka, drsný kámen mu rozdíral dlaně. Jeho nos ještě našel slabounkou stopu její vůně. Kámen mu chladí líce, tvrdý a nepoddajný, paličatě vzdoruje penisu. Měl jsem ji vojet, když už jednou byla v mé moci, pěkně přišpendlená k téhle zdi. Vnutit jí svou lásku násilím, donutit ji, aby se na něj dívala stejně, jako když byla pod vlivem kouzla. Chtěla ho, tím si byl jist. Dokonce ani poté, co kouzlo přestalo působit, se už na něj nedívala jako před tím, než začali čarovat. Rozmrzele a znechuceně. Už od ní neslyšel žádné pošklebky ani po něm neplivala. V tom by mohla tkvět jeho naděje.

            Nepůjde k ní domů a nebude se jí dvořit v člověčím stylu. Nic tak zasraně ponižujícího. Už se vidí, kytku v ruce a zve ji na večeři. Yeah, jako by něco takového mohlo fungovat. Hanba, že se zamiloval do nepřítele, se stala nesnesitelnou a z levého oka mu vyklouzla slza. Spike zaúpěl a otřel slzu z tváře drsným kamenem. Potřeboval bolest, pořádnou rvačku nebo, úplně nejlíp, šukačku, aby se zbavil téhle zoufalé malomyslnosti a pozvedl si náladu. Smutným faktem ovšem zůstávalo, že existuje jenom jedna jediná osoba, se kterou se navíc chtěl milovat a ne ji jenom šukat. A ta není k mání. Představte si tu ostudu, co by trhnul u komunity démonů, kdyby se dozvěděli, že nejenom dostal chip, ale navíc randí s přemožitelkou. Dokonce, i kdyby to byla pravda, byl by to trapas. Podlomily se mu nohy a sklouznul po zdi na zem jako slimák. Na půli cesty nosem přejel místečko, o něž se opírala přemožitelčina zadnička... vůně tam byla silnější.

            "Oh, Buffy," zasténal. Když uslyšel, jak ta slova děsivě rezonují, násobená blízkostí kamenné zdi, trochu vystřízlivěl. Zkontroloval, jestli ho někdo nepozoruje. Uf, tohle bylo o fous. S povzdechem se odstrčil od zdi. Čas vrátit se do své rozkošně zařízené krypty. Skoro svítá. Mdlé světlo dopadlo na bílý obdélníček ležící v trávě u Spikových nohou. Zdálo se mu to nebo viděl, že si ho přinesla Buffy? Pokusil se ho zvednout a skoro se svalil. Pití ho připravilo o rovnováhu. Uspěl až na potřetí. Byla to obálka, trošku provlhlá, jak celé hodiny ležela v orosené trávě. Well, možná právě získal výbornou záminku, proč se stavit u Buffy doma. Zajde ji vrátit. Hrobka byla stejně zatuchlá a nepřívětivá, jako když ji opustil, ale neměl na výběr. Musí se ukrýt před denním světlem. Život není sranda.

* * *

            Probudila ho kocovina. Permoníci, kteří mu v hlavě do mozku zatloukali hřebíky bolesti, byli workoholici. Au. Potřeboval panáka vyprošťováka, ale flaška vedle rakve, na níž spal, zela prázdnotou. Musel ji dorazit, když se vrátil, ačkoliv si to vůbec nepamatuje. Sluneční paprsky ještě stále nakukovaly špinavými okny dovnitř. Podle úhlu světla tipoval denní dobu na pozdní odpoledne. Proč se mu do pekla zdálo o návštěvě kostela? Tam nechodil dokonce ani, když byl ještě naživu. Odplivnul si při představě žalostné chuti hostie a duše. Zkusmo se posadil a něco pod ním zašustilo. Zašmátral... ejhle, Buffyina obálečka. Skoro ji trucovitě zahodil, to by byla fakt banální pomsta, když vtom uviděl, co je na ní napsáno. Zíral na obálku celý tumpachový.

            'SPIKE', hlásal nápis vyvedený okrouhlým holčičím písmem, s kolečkem místo tečky nad i. Buffy mu píše? Co pěkného to asi bude? Drahý Spiku, nenávidím tě. Prosím, abys okamžitě opustil město. Well, to ne. Nikdy se mu neostýchala povědět podobná vyznání na rovinu a přímo do očí. Pořád dokola v rukou záhadnou obálku obracel. Kvalitní papír, s úzkým tmavošedým okrajem. Co by mu tak mohla psát? Je to velice podivné.

            Zavrtěl bolavou hlavou a obálku roztrhl. Od doby, kdy to dělal naposled, už uběhlo hodně vody, takže omylem natrhl také silný, na půl přeložený papír uvnitř. Nemotornými, díky opici roztřesenými prsty vyprostil roztržený karton z rozervané obálky a přidržel oba jeho kousky u sebe, aby si je mohl přečíst. Klesla mu čelist, až to cvaklo, a on zůstal s pusou dokořán.

            Je zván, aby se zúčastnil pohřbu zesnulé Joyce Marilyn Summersové, v devatenáct hodin, devatenáctého května.

            Neměl tušení kolikátého je, ale včera to být nemohlo, protože s Buffy bojoval později. Buffy ho zve na mámin pohřeb. Pohřeb se koná večer, že by kvůli těm, kdo mají alergii na světlo? Mezi všemi podivnostmi, které by nikdy nečekal, tahle vyhrává na celé čáře. Co by měl udělat? Odepsat? Půjčit si kvádro? Nyní už věděl, čím Buffy trávila čas. Chodila po úřadech. Musela nechat starou dobrou Joyce exhumovat, aby ji mohla řádně pochovat. Také Taru, podle všeho. Všimnul si, že na Tařin pohřeb pozván nebyl. Šok vyvolaný obdržením pozvánky způsobil, že úděsně vystřízlivěl. V krutém denním světle věci nevypadaly o nic nadějněji, než je u nich obvyklé.

            Klesl na podlahu hrobky a opřel si čelo o sarkofág. Podařilo se jí uvést ho do rozpaků, dobrá. Samozřejmě nepůjde. Kdo kdy slyšel, aby upír chodil na pohřeb, pokud zrovna nezahrabává svoji nejnovější oběť? Bude se muset dívat do tváře Gilesovi a těm zatraceným otravným Scoobies, jestli se tam tedy objeví. To nemůže dobře dopadnout. Promnul si svaly na krku. Přesto... nelze popřít, že se díky tomu pozvání cítí jinak. Fakticky, pravá a nefalšovaná naděje. Chtěl ten pocit rozdrtit, zmačkat a zahodit, ale byl pěkně odolný.

            Neublíží mi, když se tam ukážu. Pokud nebude nic očekávat, jeho srdce to nezasáhne, a když, tak nepříliš tvrdě. Objeví se tam z úcty k Joyce, Scoobies bude ignorovat, zdvořile kývne na přemožitelku a poděkuje jí za pozvání. Jo a ještě jí vyjádří upřímnou soustrast. Hned potom odejde, takže jeho důstojnost nijak neutrpí.

            Spike si odfrknul. Důstojnost. Komu u krysí prdele záleží na důstojnosti? Chce přemožitelku a ať je zatracen, jestli ji nedostane. Bude bez mrknutí oka lhát, podvádět a krást, jen aby ji získal. Když nic jiného, všechny šaty má černé.

            Oh, na co to do pekla myslím? Jasně, že tam nepůjdu. Zatraceně.

* * *

            Při hledání místa, kde se měl pohřeb konat, Spike nenarazil na žádné těžkosti. Všechna parkoviště, schopná pojmout stovky vozů, byla obsazená. Auta s lidmi přijížděla a odjížděla, pohřebáky jezdily sem a tam. Jasně. Někdo se tady při odstraňování následků Adamovy touhy po vraždění a zkáze pěkně napakuje. Přemožitelku s přáteli zahlédl čekat u čerstvě vykopaného hrobu. Všichni byli oblečení do pro ně nezvykle tmavých šatů. Světlé vlasy Buffy zářily do dáli a její plášť působil o to fádněji a temněji. Tiše se k nim připojil. Doufal, že zůstane vzadu, nikým nepovšimnut. Bohužel. Buffy otočila hlavu hned, jak se dostala do akčního rádia jeho smyslů. To mu prozradilo hodně o její vnímavosti, aspoň co se upírů týká. Díval se na její bledou tvář a měl pocit, jako by se mu něčí měkké prsty zabořily do srdce a vytáhly ho dopředu, k místu, kde stála.

            "Spiku! Děkuji, že jsi přišel," řekla laskavě. "Nebyla jsem si tím jistá." Zdá se mu to nebo jí bledá líčka lehounce zrůžověla? "Nemohl jsem nepřijít. To je samozřejmé," odpověděl, jako by nikdy neměl ani stín pochybnosti. Chtěl zase hned vklouznout za jejich malou skupinku, zmizet v týlu bitvy, ale vtom se její drobná ruka vykradla z vyhřáté kapsy a chytila se jeho. Teploučko ho zasáhlo jako blesk. Cítil je všude. Zůstal stát nehybně jako socha. Měl totiž strach, že když se pohne, udělá něco vážně bláznivého. Začne plácat nesmysly nebo se roztančí nebo se dá do zpěvu. Dokonce i jeho myšlenky koktaly a zadrhávaly. Chtělo se mu zakřičet: Nejsem připravený!

            Jedinou jeho touhou totiž bylo mít ji ve svém objetí, splynout s ní... dotýkat se jí. Kdyby si nebyl tak bolestně vědom přítomnosti ostatních lidí, do pekla s čumily, klesl by na kolena, hned tady a teď a poklonil se jí, uctíval by ji... zbožnil vlastním tělem. Jsem odsouzen, odsouzen k úplné záhubě.

            Donutil se nepodívat dozadu, přesto cítil, jak se mu nepřející pichlavá prasečí očka Scoobies zavrtávají do zad. Ropné vrty byly vedle nich jen důlkem v trávě, co si udělá dítě, když si chce zahrát kuličky. Ještěže neovládali telekinezi (Willow zatím nebyla při síle) protože ho v duchu probodávali kolíkem... znovu a znovu. Tím si byl jist. Nevděční hajzlíci. Přece jsem zachránil jejich hloupé živůtky, že jo! Možná jsem k tomu byl tak trošku donucen, ale po tom jim nic není. Důležité je, že se to povedlo. Měl jsem se na jejich reakci připravit, jenže já si místo toho pořád nalhával, že mě na žádný pohřeb nikdo nedostane ani párem volů.

            Zdálo se, že obřad nikdy neskončí. Vlastně z něj neslyšel ani slovo, ale slyšel každý úder srdce Buffy. Každou krůpěj krve, co jí protekla tepnami, žilami, cévami i vlásečnicemi ručky, která byla v jeho dlani stále teplejší a teplejší. Jestli to potrvá déle, vzplane. Vzplanou, oba dva. Letmo na ni pohlédnul. Stříbřité rozpuštěné vlasy povlávaly okolo tváře, oči ukryté ve stínu mizerného osvětlení hřbitova. Zírala upřeně před sebe, po celou tu dobu mu nevěnovala ani jediný pohled, ale držela se ho jako klíště. Cítil, jak je zoufalá. Míru jejího zoufalství odrážela intenzita jejího stisku. Ještě pořád si pamatoval, jaké to je, ztratit matku. Pokoušel se jí konečky prstů dodat útěchu, aby ji podpořil. Buffy pokročila vpřed, aby na rakev hodila květiny. Jeho ruky se nepustila, takže ji po krátkém zaváhání musel následovat. Není to poněkud nevhodné?

            Šťastnou cestu do lepšího světa popřál nebožce růžemi, které právě štípnul z jiného hrobu... V květomluvě nic moc, aspoň pro Joyce, ale tahle neopeřená kuřátka o tom nic nevědí.

            Obřad konečně skončil. Spike se pokusil vyvléknout ruku z Buffyiny, aby se rozplynul ve stínu, jak to správná stvoření noci dělají, ale ona ho nemilosrdně odtáhla pod nepřirozeně jasná světla na parkovišti. Opravdu s ní nechtěl nikam jít. Na věci, co snesou denní světlo, fakt není stavěný.

            "Půjdeš s námi Spiku, viď?" zeptala se tónem, který v něm cosi oslovil. Přesto už skoro řekl ne, když vtom mu Xander nevědomky zabránil udělat tuto fatální chybu, protože vztekle vyhrknul: "Cože??? Spike? Proč? A co máte s tím držením se za ručičky, Buffy?" Spike viděl, jak Buffy ztuhla, a cítil, že její už tak horká packa se ještě o stupínek či dva zahřála. Kokot jeden vyjebanej, proklel ho v duchu. Buffy něco chce, právě pohřbila mámu a on ji otravuje svými osobními antipatiemi. Jak může nevidět, že je blízko zhroucení? "Spike je můj... spojenec a na Scooby-schůzku spolu s námi patří!" řekla rozhodně, ale hlásek se jí zachvěl.

            "Jenže to má háček. Já bych také vážně dal přednost jeho nepřítomnosti v mém domě," postesknul si Giles. Xander k němu hbitě přiskočil a Spikovi věnoval triumfální úsměv. "Už je ti to jasné, odbarvenče? Nikdo tě nechce. Padej." Spike se narovnal a přikročil blíž. "Buffy mne chce." Zcela uváženě slovo chce protáhnul a zdůraznil. Xander vzteky skoro implodoval. "Buffy mne pozvala. Stručně a jasně. Jdu. Buffy a já jsme kámoši." "O.K. Slova Buffy, ty a kámoši v jedné větě? Chce se mi zvracet," ucedil Xander s výmluvným posunkem. Spike jen zakoulel očima a nenápadně zkontroloval Buffy, jestli si všímá jeho obdivuhodné zdrženlivosti.

            "Vážně, Buffy, Spike v mém voze?" zvedl Giles vyčítavě obočí. "Je nové. Staré mi rozbil, jestli si vzpomínáš." Leštil si brýle a mumlal: "Ačkoliv, proč by se měl někdo ohlížet na mé potřeby nyní, když to nikdy nedělal ani v minulosti..." "Nechte to už konečně plavat," zanaříkala Buffy. "Ta stará kára mohla za to, že jsme se k apokalypse dostavili pozdě. Jestli si správně vzpomínám," dodala výhrůžně. Pak pohledem zabloudila ke hrobu své matky. "Míň žvaňme a raději odtud co nejrychleji zmizme," zaprosila. Tvář měla skoro bílou a podivně upjatou. Spikovi se zazdálo, že se jí začíná třást bradička. Náhle ho něco napadlo. S hrůzou si uvědomil, že jí v téhle příšerné chvíli stojí po boku pouze Scoobies. Copak nemá žádnou rodinu? Kde je její táta? Stiskl jí ruku pevněji. On sám má se zármutkem spoustu zkušeností. To by mu mohlo být vodítkem, jak ji v jejím žalu utěšit a stát se jí oporou.

* * *

            V autě se Spike mačkal mezi Willow a Buffy, protože oba pánové, Giles a Xander, si vedle něj odmítli sednout. Zase až tak moc mu to nevadilo. "Buďte dospělí!" setřela je Buffy ostře. "Spike je na cestě ke spáse. Kopete do muže, který je zrovna na dně." "Muže? Muže?" vyhrkl Xander a hlas mu nekontrolovaně povyskočil, jakoby teprve mutoval. Očividně se chystal dštít slovní vitriol. "Nech ho už být," zasáhnul překvapivě Giles. "Dlužíme mu příležitost stát se lepším, stejně jako komukoli jinému. Aspoň si to myslím."

            Spikovi bylo jasné, že Giles Xandera umlčel kvůli Buffy, ne proto, že by nějak zvlášť věřil na spásu upírů. Ale dokud to na Harrise bude platit, jemu je to šuma fuk. V Gilesově červeném autíčku bylo plno a na uvaření. Dvě hřejivá dívčí těla ho chránila před následky Gilesova, mírně řečeno, neplynulého stylu jízdy. Buffy mu stiskla ruku a on jí to oplatil dřív, než se stačil ovládnout. Události postupovaly rychleji, než čekal. Nebyl připraven na držení se za ruku ani na vměšování Scoobies, ale Harrisovy posměšky po něm klouzaly jako voda po labutím peří. Jako ostatně vždycky. Vůně, která stoupala Buffy z vlasů, ho vzrušovala. Neodolal a zabořil do nich tvář. Čichal jako nadržený foxteriér. Willow na něj káravě obrátila zrak.

            "Hey! Pohřeb, není to ani deset minut. Pro tebe asi nic moc neznamenal, ale Buffy..." Dík za vyrušení, čarodějko, pomyslel si nasraně Spike, ale Buffy se mu najednou podívala do očí. Byla pobledlá a nešťastná. Nikdy by to nepřiznala, ale potřebovala ho. Naklonil se, aby ji políbil. Chuť jejích úst mu dala zapomenout na nudný obřad. Na podivný strach z předstírání, že je hodnej kluk. Na děsně špatný styl řízení. Když se jí dotknul, skrze její smysly poznával celičký svět. Dokonce mu ani nepřišlo, že sedět v autě spolu s lidmi je divné nebo předehra k orgii krve. Srdce Buffy pod jeho dlaní bilo trošku nervózně. Vnořil jí dlaň pod šaty, aby se tomu fascinujícímu rytmu přiblížil. Pídil se po jejím teple stejně, jako malá slepá mláďátka po máminých cecíkách. Jenže najednou jí srdce jakoby poskočilo a začalo bušit hlasitěji, stejně jako ostatní živá srdce ve voze. Neochotně se od jejích rtů oddělil a vzhlédnul.

            Nemohl si nevšimnout důvodu Scooby-poplachu. Na bočním okénku byla připlácnutá velká ruka posetá rozličnými skvrnami všech odstínů od šedé po tmavomodrou. Bohužel k ruce patřilo i tělo odpovídajících rozměrů. Stín, který vrhalo v pouličním osvětlení, byl ještě větší a strašidelnější, než jeho předloha. Zahnívající tvář, co se sklonila k okénku a nahlížela dovnitř vozu, zcela jistě nepatřila žádnému ze spořádaných obyvatel Sunnydale. Dokonce ani mládežníkovi, který v rámci brigády nabízí vypulírování předního skla. Mléčně bílé, kalné oči, byla jediná jasně patrná věc na jeho tváři. V temné noci děsivě svítily. Xander začal fňukat a snažil se vlézt Gilesovi na klín. Odporný pach pronikal do auta, i když byla okénka zavřená. Giles sevřel volant tak pevně, že mu zbělaly kotníky na rukách, ale z nějakého důvodu nešlápnul normálně na plyn. Místo toho jenom pravou nohou zbytečně túroval motor, v nervy drásajícím rytmu.

            "Přestaň ten ubohej motor týrat, vždyť ho přechlastáš a radši jeď!" zaječel Spike, přes hlasité naříkání motoru nebohého auta. Jenže byla červená. Copak se Giles nedokáže přinutit porušit zákon ani, když mu to velí pud sebezáchovy? Velká odporná rozpadající se věc zatím ťapkala po oknech a něco na ně brumlala. Zdálo se, že jestli na okno ťukne, jenom si ublíží. Patrně tomu upadne prst.

            "Gilesi!" zakvičel Harris. Giles se konečně probral z transu, do něhož upadl díky svému chorobnému sklonu dodržovat zákony za každou cenu a za všech okolností. Naskočila totiž zelená a on se mohl rozjet. Autíčko se vzepjalo a poskočilo vpřed. Zombie nechalo stát samotné u obrubníku. Jak odjížděli, Spike natáhnul krk, aby na tu věc líp viděl. Veliká, zavalitá postava zvedla ruce, ale ne výhrůžně, spíš jakoby chtěla zavolat: 'Hey, kamarádi, vy jste mne tady zapomněli!' Stvoření se ztrácelo v dáli a v ne příliš jasném pouličním osvětlení. Zdálo se mu to nebo se k němu připojila dvě další zrovna ve chvíli, kdy mu nadobro zmizelo z očí?

            "C-co to bylo?" koktal Xander. "Viděli jste, co to bylo, lidi?" "Byl jsi nejblíž," konstatovala Buffy věcně. "Mě to připadalo jako zombie." "Hey, já o zombie taky něco vím," bránil se Xander, který se ze stavu jsem k smrti vyděšený vracel ke svému obvyklému jsem otravný. "Jsou to děsiví, strašidelní hoši. Gilesi, nevíte, jestli je Adam naverboval do své armády?" To Spika nakrklo. Proč se Xander ptá Gilese a ne jeho nebo Buffy? Vždyť ten tady nebyl!

            Auto už zase jelo normálně, teda loudavě, jak bylo Gilesovým zvykem. Uvnitř byla tma, kterou narušovala jen bělma očí Scoobies, která se občas zablýskla, aby jeho a Buffy zkontrolovala. Ani on sám nemohl tvrdit, že se cítí úplně v pohodě. Bylo pořádně nezvyklé mít ruku okolo Buffy, teda na veřejnosti. Co to znamená? Myslí si, že je teď její kluk? Kriste Ježíši, musíme si promluvit. Jenže se toho rozhovoru bál víc, než pokecu se Scoobies, který ho čekal právě teď. Od toho si většinou sliboval jen nudu a nevtipné vtipné poznámky Buffyiných kamarádíčků. Tohle nezvládne, tím si byl jist. Bylo snadné stát se zlým hochem, kdysi dávno, protože všichni věděli co je špatné, dokonce i když si nebyli jisti v odpovědi na otázku, co je naopak správné. Jenže jít opačným směrem je něco dočista jiného. Neměl ani ponětí co teď dělat.

            Gilesův příbytek zůstal nedotčen, pokud jste ignorovali prach a zápach odpadků, které měl někdo vynést už minimálně před týdnem. Interiér byl Spikovi nepříjemně povědomý. Není to dlouho, kdy tady ležel ve vaně, bezmocný, připoutaný. A Buffy, s mnohem menším pochopením, než má ta dnešní, ho krmila prasečí krví. Musel ji pít slámkou ze žlutého hrnečku s nápisem 'Polibte knihovníka'. Dobře si vzpomínal, jak ho dráždila a nastavovala mu svůj krček. Připadal mu neodolatelný a lákavý dokonce i v krušné situaci, v níž se nacházel. Pamatoval si na červenou halenku s kapuckou. Jako by si z něj tou barvou chtěla dělat legraci. Buffy ho zatahala za ruku a divně po něm koukla.

            "Spiku, proč ta tvář?" Tón jejího hlasu byl věcný, zraněnost a bezmocnost vymizela, nezbyla po nich ani stopa. Ani ve výrazu obličeje. Ostře po něm koukla. Oh, až teď si uvědomil, že zupířil a tlumeně vrčí. Moment se nedokázal upamatovat, co tady vlastně dělá a proč těmhle lidem neroztrhá hrdla, ale malá teplá ručka, která ho tahala za rukáv, mu bryskně vrátila vědomí reality. Co by chlap neudělal pro lásku. Vykuchával a pojídal vnitřnosti, žaludek se mu kroutil bolestí, měl migrénu. Prostě holé šílenství. Stálo mu to vůbec zato? Je láska dostatečnou odměnou za tohle všechno? Ohlédne se jednou do minula, na tyto chvíle, s lítostí? Jinak to dopadnout nemůže, ale stejně nedokáže nepokračovat. Láska ho drží u huby, pěkně mu přitáhla otěže. Momentální vtělení jeho Lásky ho tahalo za ruku tak drsně, že to skoro bolelo, a ukazovalo na židli. Povzdechl si a vydal se určeným směrem, ale schválně si vybral křesílko. Aspoň malinká revolta. Není žádný poslušný postelový psík. Dokonce ani její. Zatím. Jakýsi otravný hlásek mu našeptával, že bude litovat. Dyť jó, to mu je jasné. Bude litovat. Samozřejmě. Šťastný konec se nekoná. Což ovšem neznamená, že dokáže odejít.

            Giles se choval prostě jako Giles. Leštil si brýle a získával tak čas. "Well, takže Spiku," řekl nakonec a lehce si odkašlal. "Buffy mi řekla, že by ses chtěl zařadit mezi nás. Stát se bojovníkem dobra." Giles na Spika vzhlédnul skrze své bezchybně naleštěné okuláry. "Čekáš, že dáme na tvá slova? Vysvětli mi, proč bychom měli." Spikovi momentálně scházela dobrá lež. Neměl po ruce žádné důvěryhodné vysvětlení. Něco na způsob: 'Nevím jak jíst lidi, aniž by si toho přemožitelka všimla.' Vtom zasáhla sama Buffy.

            "Gilesi, být dobrým je pro něj nové. Musí si na to zvyknout." Zářila jako učitelka, jejíž žák-darebák najednou napsal test za jedna s hvězdičkou. "Byl byste na něj hrdý. Měl jste ho vidět, když jsme spolupracovali. Byl fakt dobrej. Dokonale mne kryl všemi možnými způsoby. Bylo vážně skvělé mít vedle sebe někoho jako je on. Pracuje společně se mnou a navíc se dokáže postarat sám o sebe." Spike se v duchu zakřenil. Její 'kryl' ho opravdu pobavilo. Buffy zarazil výraz ve tvářích Scoobies. "Né, že by mne ještě nikdo… -tože i vy jste mne často kryli." Vtom vyvalila oči. "Ne kryli ve smyslu..." lhala skoro plynně, "nejsme na hodině zootechniky. Řeknu to jinak. Vy jste mne také chránili. Jste mí hlídači! ... Oh..." zasténala, to také není nic moc, a jako správná SVT očima hledala pomoc u Spika.

            Spike se ani neobtěžoval pokusit skrýt chechot, co mu bublal v parodii na plíce. On a přemožitelka spolu sdílejí víc, než si kdy dřív dokázal představit. Nedostatek taktu, či šetrnosti, například. Scoobies, každý sám a svým vlastním způsobem, očividně v duchu rozvíjeli svoje představy. Willow se celá třásla a zcela zjevně se chystala pronést řeč. Zato Xander byl... Xander. Zaútočil, aniž by použil mozkové závity.

            "Buffy, mlč! Mysli! Takže Spike je superman, co se síly týká, velký hurááá. Ale nemá duši!!!" "Samozřejmě. Nemám žádnou zasranou dušičku," odsekl Spike. "Kdo by taky o takovou věc stál? Už jsem ji jednou měl a nic dobrýho mi nepřinesla. Vaše, bez urážky, bídné zadky jsem spasil i bez ní. Bez duše získané prokletím. A to zdarma. Zatím jste nestěžovali, že jsem vás oživil!"

            "Cože? Oživil? Já nejsem mrtvý. Buffy, řekni, že jsem nebyl mrtvý!" zavřísknul Xander. Buffy se zatvářila... omluvně? "Um, vlastně, byl jsi tak trochu mrtvý. Je to dlouhý příběh. Spike a já jsme uchovávali vaše duše, nebo snad vaši podstatu, po dlouhé dny. A pak vás oživili." Giles se pro jednou vykašlal na lesk skel v brýlích.

            "Buffy, proč jsi nám to neřekla? ... I já byl mrtvý?" Tvář se mu zkřivila odporem. Hned se poplácal po hrudi v kašmírovém svetru, jako by chtěl prověřit kvalitu těla ukrytého pod ním. Pak si zkontroloval pulz. Ticho by se dalo krájet. Willow a Xander svého náhradního tátu napodobili. Giles do oblíbeného křesla spíše upadl, než usedl. Rozechvělou rukou si projel zbytky vlasů.

            "Buffy, prosím, začni od začátku. My byli mrtví?" Oslovená znepokojeně koukla na Spika. Přesně věděl co má na mysli. Drž klapačku a tuhle story nech na mě. Jenže si nebyl jist, jestli na ni dá. To bude záležet na story. Tenhle příběh je pro něj příliš důležitý. Chtěl mít na slávě svůj podíl. Toužil po svém místečku na slunci. Jasně, jen v přeneseném slova smyslu.

            "Co si pamatujete, Gilesi? Tím myslím poslední věc, kterou si pamatujete. Musíte si pamatovat, jak slábnete a dělá se vám špatně, kvůli té síle, co jste mi posílali. Pak jsem byla energií přímo nacucaná a my jako na sviňu, pardon, na potvoru, nemohli Adama najít." Giles kývnul. "Potom jsem začala cítit, že působí kouzla, která mne oslabují. Domníval jste se, že mi podvědomě odsáváte energii, abyste zůstali naživu, protože udržovat super-Buffy při síle vás příliš vyčerpávalo. Vzala jsem vás k sobě domů a uložila dolů do sklepa, abyste byli v bezpečí. ... Vaše poslední slova tehdy zněla: 'Zabij nás'." Willow a Xander cosi žvatlali a pištěli, ale Buffy jim moc pozornosti nevěnovala. Spike tušil, že tohle se ohleduplně prostě říci nedá.

            "Takže jsem šla ven, abych našla Spika," pokračovala Buffy. "Byl jedinou osobou, o níž jsem věděla, že mi může pomoci." "Cože? Pomáhat zrovna tobě?" vyhrknul Spike. "Jinak jsi byla zdravá? Já tě nenávidím! Jsi můj nepřítel!" Její zraněný pohled a co hůř, triumfální kukuč Xandera, ho vrátil do reality, takže zabrebtal. "Well, yeah, to bývávalo. Kdysi. To jsem si tehdy nalhával. Pokračuj, Buff." "Baf?" zabrblal Xander. "Baf. Všichni si teď říkáme zdrobnělinami, huh? Co přijde dál, přívěsky se jmény?" Takže jemu ještě nedocvaklo, co jsme já a Buffy prováděli, ušklíbnul se v duchu Spike a už se těšil, jak mu to časem dá sežrat. Buffy se zhluboka nadechla.

            "Potom vás Spike, um, MY jsme vás zabili, ale kouzlo to stejně nezlomilo. Místo toho jste se uhnízdili ve Spikovi. A ve mně. Pak-" Na dveře někdo neurvale zabušil. Scoobies ztuhli. Spike vyskočil a hned si to k nim štrádoval. Ke dveřím. Byl rád, že se může pohnout. Znervózňovalo ho jenom tak sedět a snažit se držet krok s polopravdami Buffy. Jenže dříve, než stačil otevřít, v zámku cvaknul klíč a zombie, které zahlédnul zadním oknem Gilesova auta, vpadlo dovnitř. Něco blekotalo a ukazovalo na Gilese.

            "Plačte!" řvalo zombie. "Plačte, dokud můžete!" Spíš kulhalo, než šlo, na ne zcela dokonale souměrných nohou. Co krok, to boj o rovnováhu. Bylo oblečené do čehosi, co kdysi mohlo být tvídem, ale boty nemělo. Kosti chodidel už protrhly šedomodrou nahnilou kůži a vypadaly jako další dlouhé prsty. Zombie se blížilo k Gilesovi, vztahovalo k němu své oslizlé pazoury, jako by ho chtělo uškrtit. Na poslední chvíli se zarazilo a sáhlo raději po brýlích. Nasadilo si je tak nemotorně, že si jedno oko vypíchlo. Potom Gilese objalo. Všichni zkoprněle zírali na zombie, takže dveře zůstaly dokořán. No a Spike otočil hlavu ke zdroji nových, šouravých zvuků, jako první.

            Dovnitř se draly další dvě zombie, doprovázené odporně nasládlým pachem, ze kterého se zvedal žaludek i jemu. Teď už si byl jejich identitou téměř jist a ani nepotřeboval nápovědu, kterou mu byly zrzavé zbytky vlasů nejmenšího zombíčka. Oops. Takže jejich kouzlíčko má další následky. Jak se zdá, dokonce i mrtví vstávají z hrobů. Už mu bylo jasné, kdo zbylá těla odklidil. Odešla po svých. Buffy se mu podívala do očí. Rozuměli si dokonale.

            "Spiku! Co platí na zombie? Sůl?" Kývnul a vyskočil na pult dělící kuchyňský kout od pokoje. "Usekni jim hlavy!" zakřičel ještě a překulil se přes pultík do kuchyně. Přitom smetl Gilesovy láhve i čajový servis. Kašlal na to, že Gilesovi zničil nápojové menu. Nemá mít všechny flašky tak na ráně. Zoufale otevíral jednu skříňku po druhé. Jak asi tak může v dnešní zparchantělé době vypadat nádobka na sůl? Přesně věděl, jak vypadat má. Má být z tlustého porcelánu a má mít dřevěné víčko. Takže byl nucen ztrácet čas čtením popisek na Gilesových kořenkách. Kouknul přes rameno a uviděl, že Buffy právě utrhla exWillow paži. Konečně. Obdélníková škatule s nápisem 'SŮL'. Vyvedeno rudým písmem. Přehoupnul se přes pult, čímž se vyhnul Gilesovi a exGilesovi, kteří blokovali vchod do kuchyně. Ti se zatím jenom škádlili, zato Xander byl v nesnázích. Jeho ex-tělo se mu pokoušelo dát... francouzáka? Že by auto-erotika… Harrisovy oči se zoufale protáčely... Tohle není o erotice, snaží se z něj vysát životní energii! Posledních pár stop sklouznul po kolenou a skoro vhodil plnou hrst soli exXanderovi na hlavu. V poslední chvíli si to rozmyslel... a raději mu jí posypal nohy. Pozorovat, jak se Harris svíjí strachem a odporem sám pod sebou, bude mnohem větší sranda. Chvilku se bavil tím, že odtrhával ostatní údy... ale pak ho to znudilo, tak zbytek jednoduše posypal solí.

            "Vypadáš jako, že se skvěle bavíš, Harrisi. Líbá dobře?" Těžce oddechující Xander se napřímil a poněkud kontraproduktivně začal zvracet ve stejnou chvíli, kdy se pokoušel odstranit zombie-želé ze své košile. Takže skončil celý zaprasený a páchnoucí víc, než... prostě fuj. "Skvělý, Harrisi, vážně skvělý. Jestli to ještě nevíš, tak my upíři máme velice citlivý nos." "Spiku, sklapni! Jestli teda nechceš, abych to na tebe hodil!" Spike se zhnuseně ušklíbnul a raději mrknul na Willow. "Jsi v pohodě, Buff?" Buffy se držela statečně. Systematicky likvidovala zombie, kousek po kousku, a zrovna se chystala urvat jí hlavu. Koneckonců, nic jiného nečekal.

            Zato Giles. Giles a jeho ex-já se objímali ve vchodu do kuchyně. Pusinku pěkně na pusince... takový ploužák by si Spike střihnul s největším potěšením, ale s Buffy. Ještě je chvilku zasněně pozoroval a pak obrátil slánku dnem vzhůru zombie nad hlavou. Byl odolnější, než ten Xanderův nebo zesílil díky vášnivým Gilesovým polibkům, nicméně se neroztekl, ale rozpadl na velké kusy. Hlava dopadla na zem s odporným žuchnutím a z ní zpoza brýlí na Spika vzhlíželo oko tak vyčítavě, jako by mu chtělo začít číst levity. Ještěže pusa už pozbyla pevné konzistence. Spike zvedl nohu, aby tu věc zbavil utrpení, ale Giles ho popadl za ruku... "Brýle! Neznič mi brýle. Kdo ví, kdy se sem Pepa Pernický vrátí. O Ivě nemluvě." Spike zatajil dech a vnořil ruku do toho slizu. Vylovil jedinou pevnou hmotu, co v něm byla. Na straničce byla nabodnutá bulva. Oslizlé brýle podal Gilesovi a tvrdě dupnul. Lebka praskla, jen to křuplo. Její bývalý majitel ještě sloupnul z brýlí oko a, jak jinak, začal si je čistit. Spike ho fascinovaně pozoroval. Moc by ho zajímalo, jestli Gilese těší, že teď má k jejich očistě skutečný důvod. No nic, vraťme se k Willow.

            Buffy měla se zombie-Willow docela potíže. Sice už z ní zbyla jenom hlava, ale ta se pořád tvrdohlavě přisávala k ústům Willow. Buffy ji nedokázala odtrhnout, aniž by použila... jak je to slovo... nepřiměřené násilí. Hlavně nechtěla ublížit nové Willow. Beze slova Buffy podal zbytek soli. Vděčně ji přijala. Beztělé Willow-zombie se proměnilo v průsvitné želé. Buffy ho s čvachtavým mlasknutím sloupla Willow z tváře. Ta byla smrtelně bílá, až na rudý kroužek okolo úst, kde se z ní její ex-vtělení pokoušelo vysát život. Buffy jí pomohla na nohy a společně se dobelhaly na svá místa. Jak je tak Spike pozoroval, osvítil ho duch svatý. Zamířil rovnou k místu, kam si Giles schovával svoji božíhodovou skotskou a do pokoje se vrátil s triumfálním úsměvem, flaškou a pěti sklenkami.

            "Nejvyšší čas spláchnout pachuť hniloby." Buffy se jasně navalilo a jen s obtížemi ho stopla. "Mlč, Spiku. Vidět to byl dost hnus. Nemusím o tom ještě poslouchat od tebe." Giles ji ignoroval a svoji skleničku vytáhnul na ex. "Díky, Spiku. Přesně tohle jsem potřeboval," vydechnul vděčně. Buffy odmítla s výmluvným: "Fuj.", ale Xander si sklenku vzal více než ochotně a na několik doušků ji vypil až do dna. Začaly mu plavat oči. Pak se narovnal a nahlas prohlásil: "Nikdy bych nepomyslel, že ti tohle řeknu, aniž bych se sám nad sebou nepozvracel. Jenže... Spiku... zachránil jsi mi život. DĚKUJI TI ZA TO." Willow si nápojem vykloktala a zase ho vyplivla, což je, jak uzná snad úplně každý… neskonalé plýtvání dobrým pitím.

            Buffy našla jeho oči. Podívala se na něj... v jejím pohledu se odráželo více citu, než tam za celý dnešní večer viděl. Nehledě na jejich truchlivé tulení po cestě sem. Ne, že by se mu nezamlouvalo. Na rtech jí znenadání zahrál maličký úsměv... a jemu... chtě nechtě, také jeden vykvetl v koutku úst. Takže se odsunul stranou. Musí být z dohledu, než se zase dá dohromady. Potřeboval chvíli tiše sedět na zadku a jenom se hloupě usmívat. Jenže teď na to není vhodný čas ani prostor. Rychle nasadil lhostejný, chladný kukuč a doufal, že Scoobies jsou momentálně příliš rozklepaní, teprve před chvilkou se jim po posledním zážitku trošku ulevilo, než aby si něčeho všimli.

            "Buffy, doufám, že nám povíš, co nebo kdo byla tahle stvoření a proč šla po nás," ucedil Giles. "Mě se na tom také něco nelíbí, Buffy," přiznala ustaraně Willow. "To moje zombie jakoby mělo moje vlasy a... šaty. Vypadám v nich taky tak blbě?" Buffy se zhluboka nadechla a rozhodla se říct pravdu.

            "Well, yeah, ano. Patrně to byla vaše původní těla," přiznala váhavě a pak se do toho obula naplno. "Už jsem vám povídala, že jsme vás zabili?" Spike jí byl z hloubi neduše vděčný za to, jak diplomaticky přeskočila jeho roli. Měl podezření, že Scoobies by mu něco takového nikdy neodpustili. Dokonce, i když to vlastně byl akt milosrdenství. "Kamarádi, prosím, prostě vezměte na vědomí, že jste umřeli. Vaše původní těla jsme pohřbili. Potom jsme se pokusili zachránit Rileyho. Jenže to nevyšlo. Adam z něj udělal kyberdémona. Naše kouzla už na něj neplatila."

            "Takže ta věc byla dříve známá jako Xander Harris? Teda já? A to, v čem momentálně jsem, je nové tělo? Kriste Ježíši, tohle jsem vážně nemusel vědět," zanaříkal Xander. "Co to bylo za kouzlo, Buffy? Říci, že jsem zmaten je... je velice nevýstižné," postěžoval si Giles.

            "Spike a já jsme si byli... velice blízcí... když jsme rušili účinky kouzla spojení. Když jsme byli... spolu... byli jsme silnější, byli jsme mocní jako čarodějná Willow. Myslelo nám to jako Gilesovi a srdce jsme měli čistá a vstřícná jako Xander." "Moje srdce je teď zhnusené... já byl ve Spikově hlavě? To teď ve mně můžou být jeho- um, rezidua? Esence mrtvýho upíra?" vztekal se Xander. "Věř mi, Harrisi, tvoje znechucení nemůže být větší, než moje," ucedil Spike. Giles se naklonil dopředu, s novou jiskrou v oku. Tři skotské odvedly dobrou práci. "Ty sám dobře víš, Spiku, že já tvoji změnu smýšlení nebral vážně. Jenže, jestli to dobře chápu... po několik dní jsi v sobě nosil hned tři duše? Takže jsme na tebe mohli mít, ve skutečnosti pravděpodobně i měli, jistý vliv. Asi jsme tě obrátili na stranu dobra. Nebo, well, zabránili jsme ti konat zlo." Spike vztekle zavrčel.

            "S tím jděte do prdele. Nemám žádnou zasranou duši. Nic jsem od vás nechytil. Jen jsem vás replikoval. Vypudil jsem vás ze sebe až do posledního, byť nehmotného kousíčku, kapišto? Nic ve mně nezbylo. Žádné kouzlo, žádná duše, nic." Zoufale popadl propisku, co ležela na konferenčním stolku a položil si ji na dlaň, aby předvedl absenci schopnosti levitace. "Vidíte?" vyhrknul vítězně. "Už to nefunguje. Kouzlo je pryč." Ani nevěděl proč, ale najednou mu bylo nepříjemně. Cítil se plaše a zničeně. Jako by si něco v něm vzpomínalo na Willow. Ta mu tužku čmajzla a přinutila ji dělat kotrmelce. "Vidíte?" jásala teď zase ona. "Vidíte? Moje kouzlo pořád funguje!"

            "Máš nové šperky, Spiku?" zeptala se Buffy zdánlivě klidným hlasem, jemu však zněl nebezpečně. Mrknul na nevkusně tlustý zlatý náramek, který měl na zápěstí. A který jako idiot dal všem na odiv, když dokazoval, že už se jako kouzelník neuživí. Věřte ženě, že dobře ví, co jste ještě nedávno neměli. Odevzdaně se ponořil do jejích velkých zelených očí, dívala se na něj... s vážnými pochybnostmi. Nedokázal jí lhát. Lépe řečeno, nedokázal najít žádnou správnou lež. Pak ho Giles nevědomky zachránil.

             "Mě pořád znepokojují naše bývalá těla. Pořád byla tak trošku naší součástí a Spike je neúprosně zlikvidoval. Na rovinu, raději by je nejprve prostudoval.  A taky se necítím úplně příjemně v tomhle... těle." "Přesně," vyhrkla Willow. "Jak si můžu být vůbec jistá, že jsem... že jsme to my? Třeba jsme mohli být úplně jiní, to už se nikdy nedozvíme. No a co DNA? A otisky prstů... A co má zubní karta? Co když jsme teď směska všeho a všech!" Willowin hlásek přeskočil. Jasně panikařila. "Celé naše životy se odteď mohou ubírat úplně jiným směrem!" Yeah, well, no a co?

            "Jenže s tím teď už moc nenaděláme, mazlíčku. Ani nikdo z vás. Nebylo to jednoduché a ty bys měla být zatraceně šťastná, že jsme ti zachránili život," řekl Spike sice mírným tónem, ale až příliš objektivně. Giles mu věnoval pohled, který tomu přesně odpovídal a řekl: "Buffy?" Spike se zamračil a pokusil se jí vyškubnout svoji ruku. Tuhle potupu už nehodlá dál snášet. Dokonce ani kvůli ní. Buffy významně zvedla obočí a z trní šípkových růží rázem bylo třaslavé ostružinové želé. Zapadl zpátky do gauče, mlčky. Láska a chtíč ho zcela ochromily. Nejraději by si nařezal. Je nadrženej jako puberťák. Kdy se mu to do pekla stalo?

            "Spike má pravdu," řekla Buffy rezolutně a její upír zazářil. Dobře si všimnul Xanderova překvapeného, cynického výrazu. Pokusil se vzpomenout, jestli zábava ve smyslu, urvu ti nožičky i ručičky, je upíru na straně dobra povolena. Nakonec došel k závěru, že ne. Škoda. Buffy ukázala na hromadu zahnívajících reziduí zombie. Ještěže ležela na dlažbě. Z koberce by to už nikdy nikdo nedostal.

            "Dle obecného mínění začínám mít dojem, že tohle hodláte probádat. Nevím, proč sem ti tři přišli. Pokusili jsme se vaše původní tělo oživit, Gilesi, ale už jste to nebyl vy. Well, možná jste si uchoval osobnost, ale pořád jste byl mrtvý. Nechutná nahnilá věc. Tak jsme vás raději vrátili do Spikovy hlavy a jako materiál na těla vás tří použili Rileyho ostatky. Během neúspěšného pokusu vrátit mu lidství nám trošku nakynul, takže ho bylo dost."

            "Já jsem teď udělaná z něčích ostatků? Zvykla jsem si mít se ráda taková, jaká jsem byla dřív. Stará dobrá Willow. Teď jsem jenom odfláknutá druhá Willow!" "Nesnáším, jak postupně pořád vycházejí na povrch další nechutné detaily. Když jste nám poprvé vykládali tu vaši pohádku, tohle jste jaksi vynechali. Nebo podruhé?" ucedil provokativně Xander.

            "Já jen... jenom jsem vám nechtěla způsobit bolest, lidi," vysvětlila Buffy, ale ne zrovna omluvným tónem. "Vážně jste se nepotřebovali dozvědět, že každý z vás je udělaný ze zhruba třetiny Rileyho těla. Viď, Spiku." "A měla's úplnou pravdu, Buffy," pokýval hlavou Xander. "Tohle jsem teda vážně slyšet nepotřeboval." Hned potom zase zamířil do koupelny. Willow byla taky celá zelená, což dobře ladilo se zrzavými vlasy a hnědýma očima.

            "Buffy, co když se rozpadneme? Co když zase začneme hnít, jako ta zombie, jenže my budeme při vědomí, což je horší!" "Vážně, Buffy, na co jsi myslela?"

            "Raději byste byli mrtví?" vydechla nešťastně Buffy. "Škoda, že jsem se to nedozvěděla včas. Koneckonců, jste svobodní lidé, klidně se můžete zabít. Na mě se neohlížejte. Já jsem totiž jenom obyčejná hloupá káča, která zkusila zachránit svoje kamarády. Šmankote, a já si dokonce myslela, že se mi to povedlo! Jsem tak pitomá, že jsem si ani nevšimla, že jsem vlastně selhala. Měla jsem se na všechno vykašlat." Vstala, celá se chvěla zlostí, ale Spikovi bylo jasné, že má slzy na krajíčku. I on se postavil a objal ji. Nenápadně ji podpíral.

            "Spiku? Jdeme pryč. Hned," přikázala. Bez řečí ji poslechl, jen ještě kouknul na zraněně se tvářící Scoobies. Xander se zrovna vynořil z koupelny, bledý a zpocený. Willow vypadala, že se brzy rozbrečí. Giles byl naopak brunátný a horečně se pokoušel vyleštit své již předpisově čisté brýle.

            Vyšli ven, do studeného světla pouličních lamp, ale Buffy nezpomalila. Rozzlobeně kráčela vpřed. Jenom díky tomu se nerozvzlykala.

* * *

            "Já je za-" pokusila se říct, ale hlásek jí přeskočil. Zkusila to znovu. "Zachránila jsem jim život. Už tolikrát... a oni... Nikdy to není dost. 'Buffy, zachraň mne, ale pokud možno víc vlevo, ne tak moc, kousek doprava. Ne, hlavou dolů.' Dělala jsem, co jsem mohla, že jo?" "Já vím," přisvědčil Spike konejšivě a snažil se ji hladit po zádech, ale ona pádila pořád dál, tak rychle, že jí skoro nestačil. "Jsem špatná kámoška?" vyhrkla najednou. "Snažím se dost?" "Absolutně," ujistil ji Spike. "Fakticky..." zasupěl, aby jí došlo, že touží po pauze.

            A už je to tady. Morální rozhodnutí. A zrovna v tomhle případě nemůže požádat o pomoc Buffy, jelikož jde o ni. Na jednu stranu je tohle perfektní příležitost vrazit mezi ni a její partu klín. Nemá to chybu. Dřív by to udělal bez rozmýšlení. Už jen pro tu srandu. Ale teď je vše jiné. Musí myslet víc dopředu. Pomyšlení, že by ji měl jenom sám pro sebe, bylo svůdné, jenže dopadlo by to tak? A líbilo by se mu to vůbec? Mít ji sám pro sebe, protože je smutná a osamělá? Upřímně řečeno, mnohem raději ji viděl šťastnou a silnou. Dokonce, i kdyby u toho měl chybět. Do hajzlu, být morální stojí za kulový. Stejně jako upřímnost. Co už nadělá. Zhluboka se nadechl a rozhodl se.

            "Neber si to tolik k srdci, lásko. Tvoji přátelé jsou rozrušení a utahaní. Kdo by nebyl? Jsou ti vděční za život, samozřejmě. Všichni se z toho potřebujete vyspat. Ráno to celé bude vypadat jinak." "Myslíš?" pípla Buffy a důvěřivě se na něj obrátila. Spike se v jejích hlubokých očích utopil, třpytily se v nich slzy, vykašlal se na pravdu. Bude se topit, klesat na dno, plavat, ale dokud bude s ní, neublíží jí. "Jsem si tím jist." Vzala ho za ruku a už mnohem normálnějším tempem svorně kráčeli tichým, temným městem. Tu a tam zpoza mraků vykukovaly hvězdičky a Sunnydale zrovna teď vypadalo jako obyčejné, mírumilovné městečko. Všude svítila světla, bylo slyšet, jak si lidé povídají, odněkud hrála hudba... takový příjemný chorál na pozadí. Skoro jako nikdy neutichnuvší zvuky oceánu. Ne, oceán si ševelí hezčeji. Spike byl šťastný. Jenom ho bolelo, že včera, zhruba touhle dobou, chtěl Buffy... bil ji, skoro kousnul... otřásl se. Najednou se zastavila, ruce založené na hrudi jako bohyně pomsty. Mračila se. Sakra. Přichází potíže.

            "Spiku? Co ten zlatý náramek? Vysvětli mi to, prosím!" Proč si na něj vzpomněla zrovna teď? Byl ohromen její intuicí. Mohl k němu přijít asi tak tisíci možnými způsoby, ale ne... ona samozřejmě vytuší pravdu. To není fér. Je naštvaná na Scoobies a on to má odnést? "Um, well, v pohodě jsem si pokuřoval na nábřeží-" "Tys odjel ze Sunnydale? Poté, co jsem ti řekla, abys zůstal?" "Jo, mazlíčku, odjel. Nejsem tvoje poslušné štěňátko," provokoval a současně horečně vymýšlel stravitelnou verzi příběhu. "Chceš slyšet historku o zlatě nebo ne?" Buffy se na něj škaredila, ale jenom úsečně kývla. "Fajn. Takže já kouřím, přemýšlím co dál a vtom jsem uslyšel řev. Holka, hloupá malá kurvička, hledala zákazníky. Měla smůlu, že narazila zrovna na tyhle gaunery. Dost krvácela. Přece tyhle týpky znáš. Nebo's o nich aspoň slyšela. Značkový sportovní hadry, tenisky s tlustými tkaničkami, zlatý řetízky a zbraně. Jedním slovem darebáci, jasný? Chtěl jsem jí pomoct, to je vše, ale nakonec jsem je musel zabít. V autě měli další zbraně a navíc drogy. Hodně, lásko. Fakt to nebyli žádní svatouškové. Jsi na mě hodně naštvaná? Oni byli zlí!" zdůraznil. Zatnul zuby a sledoval, jak se Buffy urputně pokouší jeho historku překousnout. Nebyla úplně blbá, ale asi se rozhodla, že pro teď bude předstírat, že mu ji sežrala.

            "Příště se pokus nikoho nezabít. Lidi prostě nech bejt. O lidské zločiny ať se starají lidské soudy." To ho nijak nepřesvědčilo, ale proč by vlastně mělo? Když bude dělat, co Buffy chce, všechno bude O.K. Jenže co když ne? "Dobrý, domluveno. Buffy, miluju tě," řekl a překvapilo ho, jak to napodruhé bylo snadné, "ale nejsem žádný psík, abych ti poslušně seděl na klíně. Ani Scooby-pejsek. Chápeš?" Rozhodl se vsadit všechno na jedinou kartu. Buffy hrdě pozvedla hlavu.

            "A co tím chceš vlastně říci, Spiku? Mám být nadšená proto, že jsi zabil lidi? Já jsem přemožitelka. Ty jsi upír. Bráním upírům, aby zabíjeli lidi. Aspoň ve svém teritoriu." Spike zůstal chvíli zticha. "Teď jsme se dostali k jádru věci, že přemožitelko? Jsem dost dobrý na to, abych tě držel za ruku a zachraňoval tvé přátele. Ale pro tebe jsem pořád jenom upír. Což je totéž jako zlo samo. V noci, potmě, jsme si možná rovni, snad... na rozdíl od toho, když jsou poblíž tvoji kámoši. To jsem jen sliz, který ti ulpí na botách. Nemůžeš sedět jedním, ač fakt sexy zadečkem na dvou židlích, lásko. Jsem, co jsem. Ber nebo nech bejt. Buďto mne chceš, pak se musíš smířit i s mými tesáky a tak... nebo prostě vypadnu... vyber si." Buffy na něj zírala. Pochopila vůbec význam jeho slov? Pak nešťastně rozhodila rukama.

            "Spiku, ty vždycky všechno tak překroutíš. Takže znovu: jsem přemožitelka. Raději se nesázej, že bych tě nedokázala zabít. Já tě prostě nemůžu pustit z háčku. Nechat tě tady volně běhat... a zabíjet lidi, jenom proto, že jsi můj kl- protože bojuješ na mé straně." "No tak dobře," kývnul Spike. "Co se takhle sejít na půli cesty. Kompromis? Nebudu zabíjet lidi. Stačí? Nebo si chceš vymyslet nějaký test?" Mlčela, jenom se na něj dívala a mračila... její oči ho o něco potají žádaly. O všechno. Tušil, že se jí nikdy nemůže vydat na milost natolik, aby ji uspokojil. Vteřinu či dvě zvažoval, že skočí do DeSota a ujede... jenže, to by bylo zbabělé. Jenom tak zdrhnout. To není jeho styl... Mimoto, vypadala osaměle a zničeně. Právě ta zranitelnost, ukrytá pod maskou síly, tvrdosti a odhodlání, ho přivolávala zpátky tak naléhavě, že nedokázal odolat. Otočil se a vrátil se k ní. Stejně mu nemohla dovolit odejít. Dívali se na sebe, vzdáleni bratru tři stopy. Byli si dost blízko, aby dokázal vycítit všechny její emoce. Dost blízko, aby přišel o rozum. O zbytky zdravého rozumu.

            "Takže takhle, přemožitelko," začal, ale hned zase skončil a opravil se. "Buffy. Je mi jasné, že tady něco nehraje. Že to není správné. Vím, je to šílenství. Ale vzpomeň si, co všechno jsme společně dokázali. Byli jsme skvělí, přemožitelko. Teda Buffy. Je kouzelné bojovat společně. To nepopřeš." Buffy se na něj jen smutně dívala, z očí jí koukala beznaděj. Nikdy ji nechtěl víc. Tváře zrůzněné od pláče, na sobě vlněný kabátek mdlé barvy, zapnutý až ke krku. Pod ním pohřební oděv vyvedený v barvách, co jí fakt neslušely. Šedá, bílá a tmavomodrá. Přistoupil k ní blíž, ale ani se jí nedotknul. "Když jsme se milovali, bylo to jako ohňostroj, přemožitelko. Nikdy jsem nic podobného necítil. A vím, že ani ty. Znám tě, jsi divoká, takovou tě kamarádi neznají."

            "Yeah," vydechla. "Jenže oni mě zase znají tak, jak mne nemůžeš znát ty. A to jsem také já. Nechci tě ztratit, Spiku. Ale nechci ztratit ani sama sebe," přiznala. "O.K. Poslouchej mě, miláčku. Vážně po tobě nechci, abys přestala být sama sebou. Takže ani ty po mě nechtěj, abych nebyl sám sebou. Ale jsem ochotný pár věcí vzdát. Nebudu zabíjet. Lidi. Ledaže mi to nařídíš. To už je pokrok, Buffy, přiznej mi to! Velký krok vpřed. Proč bys i ty nemohla o krůček ustoupit? Třeba to bude stačit."

            "Možná jo. Ale nejsem si jistá. A já si potřebuji být jistá," odpověděla opatrně. Už toho měl dost. Asi to na něm bylo znát, protože pokračovala. "Ustoupit.. to by bylo tak snadné, Spiku. Právě to mne děsí." Takže ustoupit nemíní, došlo mu. Nemáme budoucnost a dokonce ani přítomnost. Od toho všeho myšlení ho bolela hlava a navíc měl hlad. Všeho moc škodí. Už ani neměl energii její slova vyvracet. "Zpomalíme, O.K., Spiku? Momentálně toho máme až nad hlavu." Spike spolknul zklamání o velikosti Sunnydale High. "Jasně."

            Tiše zamířili k Revello. Dům Buffy bylo možné rozeznat už z dálky. Jenom v něm totiž byla tma. Spikovi najednou bylo své ubohé dívky líto. Nikdo tam na ni nečekal. Na prahu mu vklouzla do náruče a lehounce políbila na tvář. Spike byl od všeho toho myšlení a nezvyklých pocitů, které na něj celou noc útočily, tak uondán, že mu pusa stačila. Náhodou, taková pusa je moc fajn. "Dobrou, Spiku," řekla Buffy. Pleť, co se mu tiskla k chladné tváři, byla prohřátá krví a on cítil, jak ho její slova rozechvívají. Ještěže spodky vlastně nikdy nenosil. Byly by mu těsné. "Brou, Buff," zamumlal jí do ouška a krátce ji stisknul v náručí.

            Jejich oči se potkaly, ohňostroj... Nadosmrti budou ty jiskřičky vidět. Spike lapal po dechu, který nepotřeboval, vzdychal, rval z ní šaty. Buffy se nebránila. Lezla po něm jako by byl blahovičník a ona koala. Hlasitě sténala a Spike cítil, jak se mu její ňadra tvrdými bradavkami třou o hruď. Klepala se mu kolena. Vařila se v něm krev jako polévka, co někdo zapomněl sundat ze sporáku. Vaří se už několik hodin a teďka někdo sundal pokličku a dal plyn na maximum. Takže to bublá, prská po celé kuchyni a pění. Jazyk Buffy ochutnávající jeho ledňáčka byl vřelejší, než krev a sladší, než lesní med. "Dovnitř. Hned," zavrčel Spike a Buffy se jen zmateně rozhlédla. Nebyla si úplně jistá, jak to dovnitř myslí. Konečně se jí rozbřesklo. Došlápla na pevnou zem a třesoucíma se rukama lovila v peněžence klíče od domu. Moc jí to nešlo. Otočila se a hledala oporu u domovních dveří za sebou. Snažila se vzchopit. Kvůli Spikovi.

            Ten toužil po jediném. Lehnout si na ni a pečlivě propátrat každičký kousíček jejího těla. Jenže zoufalství, které se jí zrcadlilo v očích, dobře ukryté pod přívalem touhy, ho přimělo zaváhat. Vážně teď potřebuje zrovna tohle? Hladil ji po vlasech a snažil se ji těmi pravidelnými pohyby ukonejšit. Jenom se trošku zadumal, od kdy se víc stará o ni, než o potřeby svého přítele. "Co bys řekla, lásko, kdybych tě pěkně namasíroval a potom uložil do postýlky." Pod něžnými doteky jeho rukou se chvěla jako list ve větru. Ještě ho zatahala za klopy kabátu, ale po chvíli mu bylo jasné, že její únava a sklíčenost vítězí a nahrazuje vášeň a touhu. Yeah. Navíc nechce zítra poslouchat žádný kecy o nevhodnosti sexu jen chvíli po pohřbu. O to jde. Neznamená to, že měkne. Buffy mu předala otěže. Ztratila vůli vůbec se hýbat. Svlékl jí těžký kabát a něžně odvedl nahoru.

            Seděla na posteli a koukala do prázdna. Jenom podle mělkých nádechů a výdechů a občasné slzičky, co jí chvílemi vyklouzla z oček, bylo poznat, že je naživu. Něžně ji svlékal, jako by byla jen veliká panenka na hraní. Rozpínal knoflíček po knoflíčku, háček po háčku. Nespěchal. Užíval si to. Vážně si to užíval. Sám ani nevěděl proč. Možná proto, že když spolu tak horečně a vlastně nedobrovolně kouzlili, tuhle fázi vynechali.

            "Moje tvář," zamumlala Buffy. "Potřebuji odlíčit." Ukázala na pleťovou vodu a odličovací tampony. Tohle uměl báječně, Dru si ho vycvičila. Nalil čistící pleťovou vodu na tampon a začal odhalovat skutečnou tvář Buffy. Tu, která se skrývala pod vrstvou make-upu a rtěnky. Bleďounký, unavený obličejík, který nutně potřeboval několik nocí klidného a nerušeného spánku.

            Když už na sobě měla jenom krajkovou košilku, tenounkou věcičku, co víc odhalovala, než skrývala, a stejně hanbaté kalhotky, našel kartáč a začal jí metodicky pročesávat dlouhé vlasy. Pomalu a trpělivě. Pokoušel se přimět její tělo, aby se zklidnilo, aby srdíčko přijalo rytmus jeho rukou. Buffy zívnula a to bylo pro Spika znamením, že je na čase svléknout jí i spodní prádlo a něžně uložit. Byla skoro úplně mimo, bezvládná, mohl by si s ní dělat, co se mu zachce, ale on jí jen stáhnul košilku a kalhotky a položil na bříško. Svléknul si kabát a zul boty. Pak vlezl na postel a obkročmo se na Buffy posadil, ale většinu váhy přenesl na svá kolena. Potom ji začal jemně masírovat, stejně pomalu, jako ji předtím kartáčoval. Byla tak maličká a vyhublá, na to, aby našel svalečky krční páteře nepotřeboval žádnou sílu. Měla je zatuhlé, napjaté a bolavé. Trpělivě se jim věnoval, až změkly a uvolnily se. Buffy teď dýchala hluboce a pravidelně. Bylo mu jasné, že je dokonale uvolněná. Převrátil ji na znak a zvedl jí nohy. Usoudil, že si před spaním zaslouží jeden nebo dva pěkné orgasmy, takové, při nichž by se celá prohřála a tetelila slastí. Buffy něco nesrozumitelně mumlala.

            "To je dobrý, Buff, jenom pěkně hajej a užívej si. Nemusíš dělat vůbec nic." Olíznul druhé rtíky, starorůžové, chutnaly sladce i slaně a v záři noční lampičky fascinovaně pokračoval, dokud se pro něj neotevřely, celé zduřelé, lesklé... a neposkytly jí, jako odměnu za jeho upřímnou snahu, pomalé, dlouhotrvající vyvrcholení. Nechtěl ji znásilnit nebo vyrušit, právě naopak. Jenom ji neúprosně dráždil natolik, aby ji to co nejpříjemněji přenesl přes práh říše snů. Údy měla ztěžklé a ochablé. Spike dobře vnímal tep jejího srdce, prohluboval se a zpomaloval, jak se jí bedry rozlévalo živočišné teplo. Povzdechla si, jednou, podruhé, potřetí, pak tvrdě usnula. Její ruce sebou mimoděk křečovitě škubly, příznak první fáze spánku. Spike ji uložil na bok a přikryl. Rychle ze sebe shodil ošacení a vlezl si k ní, jak ho pán bůh stvořil.

            Teď byla řada na něm. Ležela mu v náručí, zády se opírala o jeho svalnatou hruď. Mezi kolínka jí vsunul polštářek a potom konečně dovolil svému jako kámen tvrdému ptáčku přistát v její sladké buchtičce. Byla nádherně vlhká a připravená, doširoka otevřená právě pro něj, vklouznul do ní jako po másle. Spící tělíčko mu nekladlo ani nejmenší odpor. Velice opatrně se v ní začal pohybovat. Klouzal dovnitř a ven, dokud se neudělal. Blažený sten zadusil polštářem a pevně sevřel pokrývku, aby zklidnil vibrace ve slabinách. Potom ji natřepal a pečlivě oba přikryl. Ááách, teď konečně může spát. Spokojený a ukojený. Nemusí tohle teplounké a lákavé tílko vůbec opustit. O tom se mu před pár hodinami ani nesnilo. Je tak malá a lehoučká, že váhu její nožky ani necítí. Můžou tak klidně ležet i celou noc.

* * *

            Probudilo ho, když se začala mrvit a dávat tak na vědomí, že se noří z hlubin spánku. Pokoj protínaly ostré meče slunečních paprsků, které se do něj prodíraly kolem okrajů špatně zatažených závěsů. Naštěstí pro upíra, nijak zvlášť nebezpečně. Před očima mu zářily a jiskřily zlaté vlasy, pleť připomínala tekutý bronz, žhnula vlastním vnitřním žárem. Pořád byl zabořený do jejího sladkého těla a při tom pomyšlení okamžitě ucítil, jak se mu penis prodlužuje a tvrdne. Čas na pěkný malý šoust, jako přání dobrého jitra. Snad jen trošku živější, než to, co s ní prováděl v noci. To by bylo prima. Sevřel Buffy boky a pevně si ji přidržel, aby mohl pořádně přirazit. Hluboko. Buffy se napůl probrala a trošku zasténala. Chytila se pelesti, aby získala stabilitu.

            "Dobré ráno, Buffy," zafuněl jí do ouška. "Spiku, co to..." začala, ale když její tělo zaplavily vlny orgasmu, zmlkla. Sotva byla konečně schopná se nadechnout, pokusila se ho odstrčit. Jenže Spike ještě ani zdaleka nebyl hotov, takže ji pevně držel a nořil se do ní, rychle a pravidelně. "Spiku!" vrčela Buffy. "Teď ne!" "Ještě nejsem, počkej, lásko, jenom vteřinku," supěl a snažil se udělat co nejrychleji. Nakonec to zvládnul v rekordním čase, Buffyiny vrtící se boky dokázal ovládat až do konce. Pak sevření povolil a ztěžka jí dopadl na záda. Byl úplně vyčerpaný. Buffy se zpod něj vykroutila jako lasička a dala mu pecku do nosu. "Co to do hajzlu děláš?" vyjel na ni, ale hned dostal další. Pokusila se ho skopnout z postele. Úspěšně.

            "Zadrž, přemožitelko," řval, držel si krvácející nos a navíc tvrdě spadl z postele. "Co mi to do pekla děláš? Za co mě biješ?" "Takže tohle pro tebe jsem? Sexy hračka? Něco jako ty nafukovací nesmysly, co si kupujou úchylové? Vždyť jsem ani nebyla vzhůru!" stěžovala si rozhořčeně. "Říká ti něco slovo SVOLIT?" "Yeah? Well, jenže ty jsi byla svolená-uvolněná dřív, než já, že jo? A neříkej, že se ti to nezamlouvalo. Tohle já poznám. Takže nedělej scény. Sex je nejen o braní, ale i o dávání, přemožitelko. Není slušné shodit ze sebe chlapa, co ti to skvěle udělal dřív, než je sám hotov. To si pamatuj pro příště!" Spikův penis, tvrdý a stojící, byl jako zosobněná výčitka. Oči Buffy k němu chtě nechtě zabloudily a lehce se zamžily. "Well, není na něm nic špatného. Díky němu jsi křičela rozkoší, že jo? A pořád je ti k službám, je-li ctěná libost," vemlouval se Spike a přitom se hladil. Penis jí před očima rostl a mohutněl a Buffy se roztřásla stehna. To Spika povzbudilo, takže si vlezl zpátky k ní. Buffy mu dovolila, aby ji objal a ztopořené přirození zůstalo uvězněné mezi jejich plochými bříšky. Každý dotek její hebké kůže způsobil, že v něm mocně zapulzovalo. Spike voněl ke štíhlému hrdélku a dlaněmi putoval po lákajících ňadrech.

            "Buffy..." zasténal jí prosebně do krční jamky. "Samozřejmě, že je to něco víc, než jen sex. Jsi ta nejžhavější a nejkrásnější kočka, co kdy chodila po téhle zemi. Dovol mi, abych tě potěšil... Zasloužíš si být šťastná a to v každém slova smyslu." Hrudní koš se jí pod jeho dlaněmi freneticky zvedal a Spike vdechoval nepopsatelnou vůni jejího vzrušení. "Spiku, já bych-" Zazvonil telefon. Jeho pronikavé zaječení se Buffy stalo skvostnou výmluvou, kterou sama jen těžko hledala. Odsprintovala dolů, aby to mohla vzít. "Do prdele," ulevil si Spike a zhroutil se na postel. Ještě pořád z ní sladce voněla její pleť a vlasy. Mnul si svůj nejvzrušenější úd a čekal. Slyšel, jak Buffy dole mluví. Po chvilce se vrátila nahoru a dívala se na něj, stojíc na prahu. Vzepřel se na loktech a trochu roztáhl nohy, aby dobře viděla, co dělá. "Pojď zpátky do postýlky, lásko," lákal ji ochraptěle. "Potřebujeme tě tady."

            "Jak se tak dívám, vy dva si beze mne vystačíte," setřela ho Buffy se zdviženým obočím a utekla do koupelny. Spika dožralo, jak mu jeho provokace nevyšla a vzhledem k tomu, že samoukájení zase až tak moc jeho koníčkem nebylo, vydal se za ní. Už byla ve sprše. Jeden by se k ní ještě vešel, ale musel by stát hodně, hodně blizoučko. "Buffy... přece mne takhle nenecháš," přešel na škemrání. "Vždyť jsme si tak hezky užívali." Buffy si povzdechla a pokrytecky protočila oči, ale dovolila, aby jí žužlal bradavky a hladil po zadečku.

            "Já fakt musím jít. Do Espresso Pump. Promluvit si s přáteli," vysvětlovala skoro omluvným tónem. "Pořád jsou vystrašení a chtějí znát víc krvavých detailů." "Musí to být hned teď? Mohli by chvilku počkat. Nepřipravit Spika o tvoji společnost a tak ho potěšit?" Buffy odvrátila tvář a myla si vlasy. "Jsou to moji přátelé, Spiku. Byli mrtví. Jsou z toho všeho nervózní. Potřebují mne. Ty i tvůj Spajkíček budete v pohodě," prskala mezi pramínky šamponové vody. "Možná, ale bude to nuda!" zafňukal Spike, ale rychle zmlkl, když si všiml, že se od něj odtahuje. Takže spolknul další stížnosti a raději pozoroval, jak si suší vlasy, obléká se a začíná se malovat. Roztomile jí při tom překážel. Pěkně ji tím rozčiloval, takže jí věci začaly padat z rukou. Ohnul se a podal jí rtěnku.

            "Spiku, proč se nejdeš raději oblíct a nepřestaneš se mi probírat ve vlasech, když vidíš, že se chystám ven. Už mi z tebe hrabe. To, jak seš celej nahej... a čumíš na mě." "Nic, co už bych dřív neviděl, lásko. A pak taky, miluju pozorovat, jak se maluješ," přiznal bezelstně a laškovně se na ni usmál. Otočila se k němu zády a začala si vybírat bižuterii. Co jsem zase zvoral? Natáhl ruku a pohladil ji po paži. "Vážně se moc rád dívám, jak se oblékáš. Rád pozoruju, když provádíš tyhle ženské věci." "Spiku, tak už to pochop. Nehodlám přijít pozdě a blbě se hihňat místo omluvy. Mí přátelé, však je znáš, jsou pro mne důležití. Mají problémy. Nebo jsou aspoň pořádně zmatení." "Aw, co je pár minut vedle celého dne?" položil líně řečnickou otázku a očichával jí krk, na nějž si před chvilkou šplíchla voňavku. "Aspoň spolu posnídejme." Buffy bezradně zasténala, rozhodně ze sebe sundala jeho nenechavé ruce a připlácla mu je na toaletku. "Přestaň okolo mne poletovat," zavrčela. "Zneklidňuješ mne a lezeš mi tím na nervy."

            "Takže ty mě tady hodláš nechat samotinkého opuštěného, že mám pravdu, přemožitelko. Dostala's, cos chtěla a na mě hodláš rychle zapomenout. Móc pěkný," pokusil se na ni dosáhnout, zachytit její pohled, aby poznala, jak to míní, ale založila si ruce a tvrdohlavě civěla na zem. "Dobře, promluvme si," řekla tiše. "Co jsi udělal dnes ráno, nebylo moc hezké." "Cože? Co jsem provedl tak hrozného. Akorát jsem tě skvěle ošoustal a potěšil. Aspoň po fyzické stránce." "A právě o to jde," zanaříkala a hlásek se jí chvěl. "Použil jsi mne, vlastně jen moje tělo. A dokonce si to ani neuvědomuješ. Jde ti jenom o další šoustání?" Bloody hell, to ji Xander, během dvouminutového hovoru, stačil donutit pochybovat o vlastním rozhodnutí? "Jak to můžeš říct, Buffy?" začal, ale prodrala se okolo něj, nevšímajíc si ani jeho znepokojené tváře ani svalnaté hrudi a už vůbec ne jeho přívěsku, který momentálně ztratil glanc. Možná by k ní měl přiskočit a vnutit se jí, správně?

            "Jednoduše odtud zmiz, Spiku, jak nejdřív budeš moci. Neměl jsi v noci chodit dál a zůstat do rána. Říkala jsem, že nechci nic uspěchat." Spěšně vyklusala ven a byla pryč během několika vteřin. Odešla bez snídaně, uvědomil si nevrle. Někdo by se o ni měl starat.

            Přitom všechno tak skvěle klapalo. Kriste, těch prvních dvanáct hodin, během kterých se stal součástí jejího normálního života, nemohlo proběhnout líp. Ani na sebe se neměl proč zlobit, ale štvalo ho, že se nemůže vyřítit ven a vylít si na něčem vztek. Potřebuje se dostat k nejbližšímu vchodu do kanálů hned, jak to bude aspoň trošku možné. Musí někde ukrást nějakou tlustou deku. Tu starou ztratil. Peřiny Joyce jsou příliš hořlavé. Natáhnul si šaty a vydal se na toulky domem. Přehraboval se ve skříních a šuplíkách. Nebylo tam co najít. Daňová přiznání Joyce ho moc nebrala, ale ostatní písemnosti ano. Dlouho zíral na výpisy z účtu a pojistné smlouvy. Chtěl vědět, jak je na tom Buffy finančně. Jestli byla Joyce tak chytrá a rozumná, jak si o ní myslel, tak měla pojištění a studijní fond pro Buffy.

            Ale co teď? Co s načatým dnem? Nejsou tady žádné knihy, jen pár uměleckých publikací vytištěných na kvalitním lakovaném papíře, dobré leda jako dekorace na konferenční stolek. Africké lidové umění. Nic pořádného ke čtení, žádné romány, žádná poezie. Barbaři. To bude velice dlouhý den. Spike se zadíval z okna. Jen si povzdechl nad životem na předměstí. Nějaká holčička si hrála s bicyklem. Přejížděla žlutočerveným předním kolem po svých panenkách. Pořád dokola. Spratek. Spike zvažoval, jak je daleko. Musel by fakt zdrhat, aby ji chytil. Byl hladový. Kdyby měl deku, asi by se mu to povedlo. Děti jsou šťavnaté a slaďounké. Sliny se mu při tom pomyšlení jenom sbíhaly. Ačkoli Buffy by se to pravděpodobně moc nezamlouvalo.

            Provinile se kouknul přes rameno. OOps. Přece mu nemůže mít za zlé, že myslí na jídlo. Nebo jo? Představy nejsou činy. Položil čelo na okenní tabulku a nechal dívenku, aby si dál hloupě hrála. V břiše mu kručelo a přitom byl odsouzen tady čekat celé hodiny, než se Buffy vrátí. Nechala ho strádat nudou ve svém domě a sama se šla bavit za kamarády. Přes džíny si laskal ptáčka. Nějak se bude muset zabavit. Šel zpátky nahoru. Může onanovat. Taky zábava. Po cestě do ložnice Buffy mu zrak padl na druhou velkou místnost. Tipoval ji na pokoj Joyce. Třeba měla stará dobrá Joyce aspoň něco, co by se mu mohlo hodit. Pokoj stále voněl jako ona. Starý, vyvanulý parfém, lůžkoviny, šatna a v ní potpourri proti molům. Nahlédl do ní, ale byly tam jen staromódní maminkovské šaty. Dokonce ani jedno hedvábné negližé, do kterého by mohl s rozkoší obléknout Buffy. Pro jistotu se ještě se podíval pod hromadu šatů tak starých, že byly zralé na popelnici. Spokojeně se zakřenil. Tam, vedle bot, objevil pečlivě skrývané temné tajemství vzorné matky Joyce. Celý stoh porna.

            Zvedl knížky a položil je na postel. Mohly by tam být ještě další poklady. Našel pesar, lahvičku dávno prošlého lubrikantu, vibrátor s vybitýma baterkama. Aw. Raději se pohodně usadil na posteli a dal se do čtení. Velmi slušné, holčičí čtení. Měkké porno. Spíš červená knihovna. Žádná skutečná erotika. Žádné dvojslabičné sprosťárničky. Jen dmoucí se ňadra a potem se lesknoucí těla. Ale přece jen ho jeden nebo dva nápady zaujaly. Taky ho napadlo, že jestli je dcera po matce, tak by patrně i ona byla celá unešená těmahle sračičkama. Možná potřebuje, aby se jí dvořil jako tihle nedomrlí jelimánci hrdinkám paperbackových slaďáren. Nééé. To si snad dělám srandu? Nemůžu předstírat, že nejsem násilnický dravec o nic lépe, než ona dokáže hrát obyčejnou holku z předměstí. Nebo jí být. K smíchu. Ačkoli to patrně ještě neví. Nebo si to nepřizná. Možná ještě hledá útěchu v slzopudných iluzích o obyčejném životě a své přirozenosti.

            Spike si ho honil přes katě, ale nedával do toho srdce. Tak si pro legraci zkusil jedny z příšerných večerních šatů Joyce a blbnul se rtěnkou. Bez zrcadla to nebylo ono. Přece tady musí být něco zajímavého. Joyce nemohla být tak čistoskvoucí a nudná, jak se mu na základě výsledků jeho pátrání zatím jevila. Vnořil se do skříně ještě hlouběji a v zaprášené krabici od bot našel poklad. Pár tisíc dolarů v hotovosti a prastarý, vysušený joint. Očuchal ho, ale pak se rozhodl ho nezkoušet. Příliš starý. Ale a co s prachama? Mohl by si je vzít a koupit něco Buffy. Pěkné sexy šatičky, šampáňo a večeři pro dva. Došlo mu, že tohle je další z těch ošidných morálních rozhodnutí. Nemá si je vzít. Jenže tam ležely, bylo tak těžké dát je zpátky. Buffy by se to nikdy nedozvěděla. Konečně se s těžkým srdcem rozhodl, že je vlastně nepotřebuje. Bohatě mu stačí love drogových dealerů. A až prodá kokain, dostane další. Willy mu udělá dobrou cenu, asi. Hodil čvaňháka a peníze zpátky do škatule a setřel z ní otisky svých prstů. Na poslední chvíli krabici ještě otevřel a vzal si stodolarovku. Čistě z principu.

            Den se líně vlekl a Buffy pořád ještě nebyla doma. Soumrak jakoby se jen loudal. Spike toužil na slunce zařvat, ať si trošku mákne a už to zabalí. Sláva, rozžhavený měděný centík konečně zapadl horizontu do kapsy a světla na Revello se rozsvítila. Dostal přímo geniální nápad prohledat Joyce kapsy. Našel rezervní klíčky od domu i od vozu. Spokojeně je převzal do úschovy. Tyhle věcičky se můžou hodit. Už na nic nečekal a svižně se vydal směrem k Willymu. Nejdřív něco zakousne, prodá drogy a pak se uvidí.

            Dřív, než se vůbec stihl dostat z Revello, musel se nacpat do vavřínového keře. Rychle a nedůstojně. Scooby gang v akci. Xander a Willow Buffy domů prakticky eskortovali, patrně pro případ, že by se vyskytly problémy. Vzhledem k tomu, že jí oba šli po boku a navíc drželi pod paží, mu to bylo jasné na první pohled. Problémy typu: její ex-kluk nezmizel včas, jak dostal nakázáno. Spike se zakousnul do větvičky vavřínu a kopnul do jeho kmene, který ovšem za nic nemohl, aby nahlas nezařval vzteky a zklamáním.

            Takže ona má strach být sama sebou? Huh. Kdyby si věřila, tak přijde sama. Buffy zvedla hlavu a začichala, pak se s jistotou zahleděla na vavřín, jehož dočasným obyvatelem Spike byl. Keř se třásl, i když nefoukal vítr. Neřekla nic a zadívala se jinam. A Spikovi už to bylo úplně jasné.

            Když mu ti tři konečně zmizeli z dohledu, vylezl z úkrytu a slavnostně si přísahal, že se přestane za přemožitelkou honit. Tahle přemožitelka. No aspoň dnes v noci si určitě dá pauzu. Povzdechl si a pomalu kráčel domů, do své neútulné hrobky. Vzal to oklikou, protože se mu tam moc nechtělo. Z toho, co se mezi nimi odehrálo, byl dokonale zmaten. Její reakce si dokonale protiřečily. Jakoby když smícháte špagety a dráty. Chvílemi se tváří, že nechce nic víc, než aby byl její oficiální přítel. Jenže pak, z ničeho nic, je z něho zase špatná, zlá stvůra. No, tou bezpochyby je, ale pro něj je opravdu matoucí, že jí to občas nevadí. Ignoruje to. Potom zase vidí jeho pravou tvář. Vztekle kopl do barevných hraček, co mu ležely v cestě. Stupidní A-je-ťáci. Dal si tu práci a vrátil se, aby Pata i Mata rozdrtil mezi prsty, až z nich zbyly jen kousky umělé hmoty. Vidíte? Jsem zlý. No a co?

            Zastavil se, když uviděl párek chlápků. Něco vynášeli z domu a nechali ležet na chodníku. Vítr k němu nesl jejich pach. Pot, pivo a sýrové chipsy. Věděl, že by musel mít o moc větší hlad, než aby se je rozhodl sníst, což ale neznamená, že něčemu ublíží, když to bude předstírat. Nestáli mu za tu námahu. Nevadí, stejně jsou tlustí, staří a šerední. Nic pro něj. On má pro jídlo vyšší laťku. Jí jen mladé a pěkné, když si teda může vybrat. Nemusí být vždycky krásní. Chuť krve díky tomu není jiná.

            Jedna z těch odložených věcí byla i televize. Vypadala docela zachovale. Vzal ji pod paži a došel k názoru, že se ještě vrátí pro to staré a prosezené křeslo. Znal démona, který mu za pár dolarů napojí elektriku. Proč ne? Momentálně je dost solventní. Nemá důvod nepořídit si domů pár věciček. Možná ohlupují, ale jsou šikovné. Ještě by měl sehnat lednici. V té chvíli si uvědomil, že se právě rozhodl zůstat. Do hajzlu se vším. Už zaťal zoubky do přemožitelčina krčku. Nenechá ji jenom tak, dokud...

            Spike zůstal stát uprostřed chodníku, dolehla na něj tíseň z jeho donedávna nejvroucnějšího přání. Dokonce ani neví, jakým druhem milenců by si měli s Buffy být. Jak si vůbec může představovat jejich společnou budoucnost, když o ní nemá ani páru. Jedině snad, že bude s ním... a pak spoustu, spoustu sexu. To je jasné. Ale co dál? Nechce být navěky jejím poslušným partnerem, sluhou, psíkem, otrokem. Jedině snad milencem. Tím si byl jist. Na to ostatní má Scoobies.

            Z těchhle myšlenek ho spolehlivě rozbolela hlava. Zatřásl jí, aby se bolesti zbavil a rozběhl se domů, telku pevně přitisknutou k hrudi. Pohleďme na problémy, které je sto vyřešit. Zůstává, takže má času dost. Když vezme rozum do hrsti, zvládne to. Ji i své vlastní pocity. Když opouštěl hrobku a šel vyzvednout křeslo, vzal to jinudy. Ze zvyku. Není radno chodit dvakrát stejnou cestou. To si navyknul v dobách, kdy se pokládal za Pána-Sunnydale. Právě míjel Gilesův dům a dostal takový... vrtoch. Prostě sešel po schodkách dolů a zazvonil. Giles mu otevřel, nepříjemně překvapen.

            "Spiku, ty tady? Co chceš?" Pozorovatel si na nic nehrál. No jo, to je otázka, co vlastně chci? Stál tam a toužil po otáčecích dveřích, kterými by mohl věčně kroužit jako Charlie Chaplin. Nastalo trapné ticho. "Něco s přemožitelkou," improvizoval. "Jde mi o peníze. Její peníze a tak podobně. Jak na tom je? Co hypotéka, nějaké dluhy a co peníze na studia? Nebude příliš dobrou přemožitelkou, pokud ji vykopnou z domu." Giles svraštil obličej, protože přemítal, jak se tvářit.

            "Well, Spiku... Já... nevím co říct. Sám jsem na tohle vlastně ještě vůbec nepomyslel. Je od tebe, ééé, velice nápadité." Spike se okolo něj vměstnal dovnitř. "Yeah, well, chlap musí myslet trošku dopředu. Že jo?" Odpovědi se nedočkal. Ohlédl se a uviděl, že Giles pořád stojí ve dveřích a přemýšlivě si tře temeno s ustupujícími vlasy. Působil dojmem, že je hluboce zamyšlen. Zároveň Spika zaujal podivný zápach. Giles asi nezlikvidoval následky ex-scoobies-zombie-invaze dost pečlivě. "Ruperte! Tak co? Víte o tom něco? Podíváte se na to?" optal se Spike zdvořile, ale nahlas. Giles už ho začínal štvát. "Huh?" vzhlédnul na něj Giles a trošku provinile si sundal ruku z hlavy. Pak zkontroloval nehty, jako by hledal špínu, ukrývající se za nimi. Když s tím byl hotov, oprášil si plandavý svetr, co měl na sobě. "Ah, ano, Spiku. O čem jsme to...? Říkal jsi, že-"

            Spike obrátil oči v sloup, ale trpělivě všechno zopakoval. Giles budil dojem, že se mu nedaří soustředit, ačkoli mu oči párkrát chápavě zazářily. Na stole stála poloprázdná karafa s jantarovou tekutinou a plná sklenička, což patrně bude mít souvislost s jeho sníženou chápavostí. Spike si bez ptaní nalil. Asi půl minuty nedával pozor a během ní Giles došel ke své soukromé diskotéce a ohnul se k ní. Něco si mumlal pod fousy. Spike polknul whisky i netrpělivost a vydal se k němu. Buffy by si přála, aby s ním zacházel slušně, tím si byl jist, ale pokušení jednu mu vrazit bylo stále silnější.

            "Rupí, starý brachu, věnuj mi pozornost. Buffy je důležitá. Mnohem důležitější, než tvoje posraný desky." S opovržením povytáhnul starožitnost s názvem Led Zeppelin. "Tohle už je pasé, kámo." "Drž své špinavé neohrabané pracky dál od mých gramodesek," řekl Giles, ale znělo to, jako by byl duchem nepřítomný. "Nemohu si vzpomenout, jak jdou za sebou. Byl jsem zvyklý, že je všechny znám zpaměti. Je to pryč. Prostě pryč. Co je na řadě po Cream, Spiku?" "Jak bych to měl do pekla vědět, Ruperte? Tohle mě nebere. Well, máte v úmyslu dát finance Buffy do pořádku?" "Drž aspoň jednu zatracenou minutu hubu, Spiku. Potřebuji si vzpomenout, jaké písničky jsou na téhle desce. Je to test. Nebylo mi dobře a s mojí pamětí se patrně něco stalo." Svá slova doprovázel podivnou rozcvičkou. Protahoval si svaly, škrábal se a jindy tak distingovaný muž připomínal roztřesené hříbě, které se pokouší odehnat protivné mouchy. "Jako by mi byla malá kůže. Jde mi to na nervy," stěžoval si pozorovatel.

            Spike o krok ustoupil. Začínal mít obavy. S knihovníkem očividně něco je. Nechtěl, aby to byla pravda, protože on při tom kouzle dělal, co mohl. Nosil ty lidi ve vlastní hlavě, ale je navýsost nepravděpodobné, že by tohle nemělo se vzkříšením, které bylo společným dílem jeho a Buffy, nic společné. Do prdele. Strčil do kapsy láhev se zbytkem skotské, protože Giles si toho stejně ani nevšiml a vypadl. Instinktivně chtěl jít nejdříve za Buffy a všechno jí povědět, ale pak se rozhodl to nedělat. Není pes, který vyhrabe kost a hned ji hrdě donese ukázat páníčkovi. Hrom do toho. Jestli se náhodou potkají, tak jí o tom, jen tak, aby řeč nestála, poví, ale do té doby se může jít klouzat. Vždyť mne přece vykopla sama! Tak ať trpí. To jí udělá dobře. Ne, neudělá. Už si užila smutku a zármutku přespříliš. Potřebuje, aby jí nakopal zadek a pak položil na záda a... obé jí může dopřát. Udělá pro ni cokoliv, ale plazit se před ní nebude. Ne. Ani za nic.

            Vyhlídnutá odpočinková plocha pro jeho pozadí pořád ještě stála na chodníku, tak si ji s povzdechem vzal. Bylo to jako znamení, že konečně bere věci za správný konec. Namířil si to nejkratší cestou k domovu. Ne, že by křeslo bylo těžké, ale bylo velké a humpolácké a už to chtěl mít za sebou. Přelézal ploty i živé plůtky a přeskakoval bazénky, které stály mezi body A (křeslo) a B (jeho hrobka). Konečně byl tam. Postavil úlovek před zatím ještě nehrající televizi a pozvedl kradenou láhev Lagavulin Single Malt k přípitku. Sám sobě. A taky na Buffy a na první vlaštovky, vybavení jeho časem snad i pohodlného domova. Začal si budovat hnízdo, jako normální člověk. Padl hluboko do křesla a zamyšleně popíjel.

            V telce jeho mysli teď běžel stařičký černobílý film, slavný film. Znal ho zpaměti a pohrával si s dějem dle vlastní vůle. Drsňák Rick nakopal otravnému svatouškovi a hodil si Ilse přes rameno. Odnesl ji zpátky k sobě do Klubu, kde žijí šťastně až do smrti. Po cestě jen tak mimochodem postříleli pár Němců. Rick se opřel loktem o okraj obrazovky a důvěrně se ke Spikovi naklonil.

            "Poslouchej, hochu," ucedil chraplavě a přesunul si žváro do druhého koutku úst. "Polibek je jenom polibek, život jde dál. Ale tohle je válka. Musíš zvolit stranu. Být neutrální není vlastenecké. O tom to je. Toť vše." Pozvedl sklenku. "Dívají se na tebe, Spiku."

            Well, ten se vážně chová jako filmová hvězda, pomyslel si Spike. Ani se neobtěžuje počkat, co mu povím já. Vlezl za Rickem do obrazovky. Hulákal, ať na něj počká, ale ztratil se mu v zákulisí. Ty zatracené reflektory zářily příliš jasně a oslepovaly ho. Nic neviděl. Zamrkal, aby přestal slzet. Snažil se zaostřit na drobnou, štíhlou postavičku, která stála kousek před ním. Buffy! Ochotně mu vběhla do náručí a chutnala sluncem a karamelem. Pevně mu stiskla ruce. "Miluju tě, Spiku," zašeptala. "Sbohem." Zmizela v bludišti záhybů těžké tmavorudé opony. Ale on nechtěl, aby od něj odešla. "Buffy!" zvolal zoufale. "Počkej!" "Půjdu. Zaujmu tvé místo!" dolehl k němu její hlas, tlumený tlustým, zaprášeným sametem. Bojoval s tím měkkým, ale houževnatým pralesem. Dusil se... ze sametu byl náhle satén a hedvábí. Lehounké a hebké, potěšení pro polštářky prstů. Teď už procházel bez nesnází. Rozhrnul je, jako by to byly vlahé okvětní plátky a cítil zvláštní úctu. Světla ramp se prodírala závějí hedvábí v barvě rudých růží. Vše, co neozařovala, se zdálo být zapomenuto ve stínech. V té lavině barvy krve našel Buffy. Klečela před sochou Madony a prosebně svírala růžově oděná kolena. Její krásná tvář plála svatým odhodláním.

            "Už vím, co mám udělat, Spiku! Je to tak jednoduché. Jenom musím-" Znenadání seshora udeřila velká, tvrdá pěst a rozmačkala Buffy na krvavou kaši. "Aah, dobrůtka," zamumlal obr, jemuž pěst patřila, a olízal si ji. Angelus. Proč zatraceně musí být o tolik větší? Toužil stát se také tak obrovským, jako ona hřmotná postava a přistoupit blíž. Stát mu tváří v tvář. Nos na nose, hruď na hrudi. "Ach Spiku, chlapče," zavrčel napůl posměšně Angelus. "Takhle to skončí rvačkou. C'mere, hochu můj." Bylo těžké odolat tomu drzému a sebejistému hlasu, těm tančícím čokoládovým očím, tomu chlípnému úsměvu. "Buffy je moje," zaprotestoval Spike. "Jaká Buffy?" nechápal Angelus. Už ji neznal. Nebo ještě? Je příliš brzy. Vlastně dávno. Angelus se obrátil a opět se zabořil do bezvládného těla Drusilly. Ozval se mlaskavý zvuk. Spike zmateně couvnul. Jak jsem se sem dostal?

            Jeho obrovské letité kanady se ocitly mezi malinkými lidičkami, kteří běhali sem a tam po jevišti. Pištěli a utíkali všemi směry. Do hajzlu, skoro jsem zašlápnul malé kámoše Buffy. "Promiňte," zašeptal. "Nechtěl jsem vám ublížit." Spike omlouvání nesnášel, ale tohle bylo pro dobrou věc. Scoobies byli seřazení v prázdné třídě, tváří ke zdi, rukama si zakrývali uši. O.K., už to chápe. Neposlouchají ho. Kašlou na výmluvy. Omluva zřejmě nebyla přijata. Vlasy Willow jsou bílé, jako právě padlý sníh. Xander má na sobě jeho kožeňák N.Y. 77. Za to ho asi budu muset zabít. Koutkem oka zahlédl, že dovnitř vešla ještě nějaká další malá bytůstka, ale hned zase zmizela. Musela to být Buffy. Vyřítil se za ní, pevně rozhodnutý tentokrát ji neztratit.

            Podíval se přes rameno, aby zjistil, co se stalo s Rupertem, ale uviděl jen prázdný školní vestibul.

            Buffy stála opuštěná v poušti. Horký vzduch povlával jejími teninkými šaty a tisknul jí je k nohám. Dával tak vyniknout její štíhlé, svůdné postavě. Ne. Je to jen iluze. Světlo je příliš ostré. Oslepuje ho tím jasem, bílým jako umrlčí kosti. Neměl odvahu vystoupit ze stínu převislých skal na otevřený prostor. Do rozžhaveného písku. Buffy si zastínila oči a zamávala na něj. Smála se. Miluje tyhle šaty, světle růžovou sukénku a krátkou blůzku, jež odhaluje i kousek opáleného plochého bříška. "Spajků! Pojď za mnou!" volá na něj a směje se. Musí jít, přece to chtěla. Zatnul zuby a vykašlal se na slunce. Vrhnul se jí k nohám. Ostré hrany miliónů zrníček mu odíraly kolena do krve, dokonce, i když rozdrtil kosti, kterými kdysi byly. Slunce mu spalovalo odhalenou šíji. Bude patrně nejopálenější z opálených. Líbal Buffy na bříško a vzhlížel k ní. Všechno na ní nesnesitelně jasně zářilo, oslňovalo ho to. Smála se na něj, ruce rozepjaté jako křídla.

            "Vstávej, Spiku," poručila si. "Můžeš." Pevně se chytil její ruky a vstal. Jenže začala růst, už ho přerostla. Její tvář temněla, zlověstně temněla, byla nazelenalá, ne, spíš tyrkysová... lépe řečeno tmavě modrá. Měla víc paží, než před chvílí. Dvě mu uvěznily ptáka, ale to měla ve zvyku už dříve a další dvě ho držely pod krkem. Syčící rozpálená ruka mu vyrvala srdce. Zbloudilý smrdutý vánek pojednou rozhýbal vysušené lebky na jejím opasku a z úst jí vyhřezl zčernalý jazyk. Z úst v groteskně zdeformované tváři. "I tohle jsem já, Spiku," řekla smutně. Její hlas se od kostí odrážel jako děsivá zvonkohra." "Můžeš milovat i tuhle moji část?"

            Jejich spojené ruce vzplanuly. Viděl, že celý hoří, bez srdce, jež by ho chránilo. To pozřela Buffy, jeho slunce, přesto se divoce smál. "Chci vidět, jak to skončí!" křičel jako šílenec a zaklonil hlavu, aby nastavil tvář paprskům. Propadl poslední mohutné extázi a vystříknul sémě do hlubin těla temně modré bohyně... rázem z ní zase byla Buffy.

            Jeho maso je upečené dokřupava, voní jako slanina... to je neomluvitelné, kuchařka ji zase spálila.

            "Dobrou noc, Williame," popřála mu matka. "Dobrou, mami..."

* * *

            Spike si s léty zdokonalovanou nonšalancí hověl na náhrobku a kouřil. Rozkošnicky se protáhnul a potěšeným okem spočinul na svém nejnovějším zdobném objevu, určeném k zútulnění jeho obydlí. Nádherně bleděmodrý koberec s vysokým vlasem, jen malinko ohořelý a prošlapaný. Nechával ho vyvětrat na vlahém nočním hřbitovním povětří. Kousek opodál bylo slyšet zvuky šarvátek a dech beroucí žertíky, což značilo, že přemožitelka tu bude coby dup. Víc, než týden se mu vyhýbala a v tak malém městečku, jako je Sunnydale, jí to vážně dalo práci. Když ještě byli nejlepší nepřátelé, potkával ji každou zatracenou chvíli. Obzvláště, pokud se jí ze všech sil snažil uniknout.

            Země duněla a jemu bylo jasné, že démoni budou prchat jeho směrem. Podle kraválu, co nadělali, jich je asi požehnaně. Vždy, když se na scéně zjeví přemožitelka a její komando, někteří poserové prostě utečou. To už tak je. A zákon schválnosti navíc spolehlivě zajistí, že navzdory tomu, že on sám je téměř nehybný, klidně si tady leží a do ničeho se neplete, přemožitelka ho určitě najde. Nešťastnou náhodou. Má svou hrdost. Nelepí se jí na paty. Je přesvědčen, že i ona uvažuje naprosto stejně. Proto na sebe zatím ještě nenarazili.

            Čemu nemohl porozumět, byla skutečnost, jak se to všechno semlelo. Zdálo se mu, že od doby, kdy se všemožně snažil přemožitelčiny nechtěné pozornosti zbavit, uplynul jen moment, a přesto po ní teď teskní jako oddaný psíček. Nepomáhají ani všechny ty svíčky a měkké koberce, které si sem natahal... pohodlí pro tělo, ale u srdce lehko není. Potřebuje ji, tak proč ji kruci nemůže mít? Všechno šlo přece tak dobře. Něco mu uniká, to je jasné. Něco podstatné, kvůli čemu se na něj zlobí. Musí ji pochopit. Potřebuje dostat další šanci, aby jí všechno vysvětlil. Přesvědčil ji, že právě on je pro ni ten nesprávnější chlap. Ať už oné noci provedl cokoliv.

            Opět se nemýlil. Hned za hrobkou, před níž se válel, se ozval hlasitý třesk. Dlouho to netrvalo. Tlaková vlna mu olízla krk a tak tak uhnul šesti set librovému Chirago démonovi, který vyvrtal hlubokou díru do měkkého trávníku, sotva dvě stopy od jeho hrobky. Spike byl připraven poslat ho pěstí do pekla, ale běda, už byl mrtvý. Do tváře se mu zabodnul uhrančivý přemožitelčin pohled, ale zůstal klidný. Lhostejně se obrátil.

            Držela si od těla tři páchnoucí obry, ale jako by jich bylo jednou tolik. Měli totiž čtyři ruce a ocasy používali jako kyje. "Potřebuješ pomoct?" optal se líně, vyndal z pusy cigáro a típnul vajgla o písmenko O v nápise MILOVANÝ MANŽEL. "Nah, jsem v pohodě," odsekla přemožitelka. "Je to jako hodina gymnastiky, všechny tyhle výpady a ústupy, prostě akce a reakce. Zato ty vypadáš, že by se ti šiknul trénink. Nepřibral's?" "Cože?" zaječel Spike, než mu došlo, že si z něj dělá legraci. Well, není divu, že mu to trvalo. Nikdy dřív ho takhle neškádlila. Bezva změna po kopancích, ranách do nosu a totální nedůvěře. Bleskově se zaklonil, aby se vyhnul ocasu a také vytáhl meč, který si předvídavě vzal s sebou. Opřel se o něj a se zájmem pozoroval, jak Buffy naráz odráží dvanáct tlap a tři ocasy. Čekal na nejlepší moment, aby zasáhnul. Jen o zlomek vteřinky dřív, než Buffy do hlavy praštil robustní ocas, ho usekl a odtančil stranou, aby se vyhnul proudu zelenkavé krve. Vtom si uvědomil, že ji skoro zabili. Krev mu v žilách přímo vřela. Už nedokázal jenom přihlížet. Udatně se vrhnul mezi Buffy a největší z ještěrek. S chutí ji nakopnul do šupinaté zadnice.

            "Můžu se přidat?" zasupěl zdvořile. "Mám pro tebe novinku: už jsi to udělal. Co to s váma chlapama je, že jdete vždycky po tom největším? Dáma má přednost. Jdi mi z cesty. Tenhle kabrňák je můj. Pobav se s tím menším, tím nalevo." Ten malej nalevo, drobná bytůstka, ne víc, než pět set liber, se asi urazila. Zařvala, že jí až začaly téct žgrindy a pokusila se Spika rozmačkat svýma nijak delikátníma packama. Spikovi v hlavě zvonilo a začal se mu kalit zrak, ale snažil se to ignorovat a uťal bestii macatou nohu, pak další. To už dosáhnul na hlavu a krk. Meč použít nemohl, byl příliš blízko, tak se spolehl na holé pěsti. Vší silou loktem udeřil do zažloutlého oka. Bestie zařvala a zakousla se mu do milovaného kožeňáku. Spike vydal bojový řev a ukousnul tomu nos, zatímco se snažil uvolnit ruce. Pak se nelítostně zaměřil na zbývající oko a doufal, že skrze ně démonovi rozmačká mozek. Cítil, jak mohutné svalstvo, které ho drtilo, měkne. Obluda se zvolna svážela k zemi. Pořád ale byl polapen v jejím objetí.

            "Spiku, teď není čas na mazlení. Přestaň se ocucávat s ohyzdnými démony!" zaječela na něj Buffy. Tón i slova ho probrala. Takže srandičky si ze mě bude tropit, eh? On jí ještě ukáže mazlení. Vyplivnul démonův nos. V puse mu po něm zbyla fakt odporná pachuť. Trošku jako čerstvý anglický vánoční pudink. Dalo mu práci dostat ruce z očních důlků. Buffy mu přišla na pomoc. Zapřela značkovou kozačku, dezén hadí kůže, fakt stylové k dnešnímu boji, o oslizlé šupináčovo stehno. Odkopla ho stranou. Spike ztratil rovnováhu a padl jí pozpátku do náručí. Zřetelně uslyšel, že jí skoro vyrazil dech. "Správná poloha, přemožitelko. Špatná pozice." Buffy ho za odměnu štípla do zadku, takže vyskočil tři stopy do luftu. Nikdy v životě ho nic tak nepřekvapilo. Stála před ním, křenila se, ruce v bok, od hlavy k patám pocákaná zelenou krví démona a lehce i svou vlastní. Sem tam trocha bláta.

            "Bože, přemožitelko, seš jako prase," vydechl a galantně jí otřel blatíčko z pikantního nosánku. "Ty zase páchneš, Spiku. Kdo kdy slyšel, aby démoní mozek tak děsně smrděl? A máš od něj fakt hnusně zelený vlasy." Na to, co mu povídala, stála neskutečně blízko. Zalévaly ho vlny horka. Díky námaze měla červená líčka pokrytá tenkou vrstvičkou potu. Spike pochopil, že dohrál. Láska k tomuhle nádhernému stvoření, které právě vlastníma rukama skolilo dva potomky dinosaurů, ho srazila na kolena. Byl bezmocný.

            "Jásáš nad porážkou mých skoro soukmenovců, přemožitelko? To od tebe není moc pěkné," provokoval. "Pěkné? Huh. Můžu to udělat pěknější," zavrkala a přitáhla si ho za pásek blíž. Krev a mozek, kterým byli postříkaní, o sebe odporně mlaskaly, jak se k sobě nalepili a termín smrad přitom nabyl téměř nového a mnohem intenzivnějšího významu. Spikův nos v sebeobraně zapátral po intimní vůni Buffy, která pod tím vším sajrajtem přece musela být někde schovaná. "Nechutné," zamumlal. "Z toho pachu by jedna fakt mohla omdlít," vrněla mu do úst a on jenom doufal, že si i Buffy neužije skvělé chuti nyní známé pod termínem nos démona. Nepolíbili se doopravdy. Bylo to spíše setkání dvou úsměvů. Spike věděl, že se cítí stejně jako on. Přímo přetéká vzrušením, celá rozjařená bojem a nebezpečím. Položil dlaně na oblý zadeček uvězněný v obtažených džínách a přitisknul ji k sobě pevněji.

            "Hodlám se s tebou válet ve špíně," zamručel teatrálně a její zahihňání ho naplnilo triumfem. To už bylo lepší. Může ji obšťastnit. Přesně tohle potřebuje. I on to potřebuje, jsou perfektně sladění. Netrpělivě z ní začal rvát halenku, drobné knoflíčky odskakovaly a kutálely se do noci. "Ne, Spiku, na top dávej bacha," kňourala, ale jemu bylo jasné, že to nemyslí vážně. Ne moc. Něco ho tvrdě udeřilo do zátylku. Ne dost, aby omdlel, ale bolelo to pekelně.

            "Xandere! Není to, jak si myslíš, neubližuj mu!" vykřikla rychle přemožitelka. Spike otočil hlavu. Viděl, jak se Harris chystá k další bolestivé ráně jakousi latí. "Proč to do pekla děláš?" vztekal se Spike. "Seš slepej? Já Buffy líbám, nevraždím ji." Prsty, které si instinktivně položil na rozbolavělé místo na zátylku, měl zakrvácené. Olízl krev a zamračil se na útočníka. "Díky tobě krvácím, idiote. Za tu krev jsem poctivě zaplatil, aby bylo jasno." Buffy vypadala lehce zhnuseně a Spike doufal, že kvůli Harrisovu špatnému odhadu. Jenže od něj couvnula, takže jeho akcie začaly klesat. Jestli má Buffy nějakou chybu, pak jen tu, že příliš dá na názor hloupejch kámošů. Nechala ho být a šla za Xanderem. Ženská zatracená, klidně ho opustí uprostřed tak báječně vášnivého objetí. Do pekla, ještě chvilku a už byli v nejlepším. Mohli to dotáhnout až do konce. Přitom si sama začala. Proč musí být do hajzlu zrovna s ním tak náladová?

            "Xandere, jsi v pořádku? Zdá se, že tě dost zranili." Její starostlivá slova Xandera nijak neuklidnila. "Nevrátila ses pro mne," kňoural. "Raději ses muchlovala tady s mrtvým hochem. O tohle tedy kráčí? Má z něj být Angel II.?" "O nic nejde. Žádný další Angel," vyhrkla Buffy. Sice byla tma, ale Spikovi se zdálo, že zahanbením celá zrudla. Založil si ruce a vší silou se snažil spolknout hořkost bolesti a zklamání. Měl by se cítit skvěle, protože už je zase BIG BAD, měl by chlastat krev žen a dívek, co hrdlo ráčí a zabíjet na potkání, koho si jen umane. Místo toho jí dovolí, aby zase způsobila, že se cítí být méněcenným… bezcenným.

            "O nic nejde?" zeptal se sarkasticky a doufal, že se mu nechvěje hlas. Zvedl prsty jako uvozovky. "Takže když políbíš chlapa, nic to neznamená? A když s ním souložíš, taky nic? A když mu řekneš, že ho miluješ, pořád velký kulový? A..." "Chápu. Nech toho, Spiku. Probereme to později. Dobře? Musím dostat Xandera domů." "Myslím, že dřív jsem byl lepší bojovník," skuhral Xander, když se spolu s Buffy belhal od nasraného Spika. "Určitě byl." Buffy ještě na upíra přes rameno hodila zvláštní pohled, ale nedokázal rozluštit jeho význam. Byl si jistý, že by raději zůstala tady s ním, tak proč odchází s Harrisem? Je to jedna z těch lidských věcí, které on nikdy nepochopí? Do prdele s babou. Vší silou nakopl náhrobní kámen. Potěšilo ho, jak se čistě rozštípnul zrovna mezi slovy Milovaný a manžel. Jenže si přitom pravděpodobně zlomil několik prstů. Proč to nemůže být jednoduché? V kostech cítil, že ho vážně má ráda, pravděpodobně ho i miluje, ale vždycky se něco zvrtne. To není fér. Ale aspoň si už dokázal odpovědět na otázku, co od Buffy vlastně chce. Tohle: Bojovat bok po boku s ní. Jsou vážně brilantní tým. Je to mnohem víc, než zábava. A hned potom vášnivý, divoký sex, což bude pravděpodobně prospěšné i jí.

* * *

            Pro jednou nebylo těžké se do Bronzu dostat. Musí být úterý. Spike přemožitelku ucítil sotva vešel do zšeřelého sálu, ale rychlý oční průzkum ji nelokalizoval. Nevadí. Stejně bude nejlepší předstírat, že o ní neví. Je chudinka celá rozervaná. Uvázaná mezi dva koně. Mezi povinnost a samu sebe. A ti koně jdou opačným směrem. S tím jí on nepomůže. I ona ví, že je tady. Může za ním přijít, bude-li chtít. Konec příběhu. Nahrbil se nad barem hned, jak si objednal dvojitou skotskou a upřeně zíral do tmavého koutu, kde Buffy zaručeně nebyla. Jeho cíl se blížil z jihojihozápadu. Zítra bude pršet. Byla zahalená těžkou vůní parfému, pozitivně naladěná a rozhodná, ani stopa po depresi nebo uschlých slzičkách.

            "Hey, Spiku," pozdravila a on by přísahal, že zaslechnul drobný vzrušující podtón. "Přemožitelko," odpověděl a úsečně kývnul jen tak do prostoru, aniž spustil oči z drinku. Kousla se do rtu, ale přesto své útlé tílko usadila na stoličku hned vedle něj. "Byl jsi O.K.?" zeptala se. Tentokrát k ní otočil celou tvář a to byla kardinální chyba. V tomhle světle měly její oči úplně stejnou barvu jako jantarová tekutina v jeho sklence a on se do nich zřítil po hlavě. Do temné hlubiny jejích zřítelnic. Všechen jeho chlad a odhodlání držet si ji od těla zmizely jako pára nad hrncem. Její blízkost cítil v každičké kostičce, v každé kapce krve... všechno to toužebně spěchalo přímo k ní. "Huh," odkašlal si a jeho neohrabaná ruka svrhla skotskou. Vylila se jí do klína. Na růžovém hedvábí zanechala velkou mokrou skvrnu. Buffy nehnula ani brvou, jen se na něj stále dívala. Potom dlaní překryla jeho chvějící se ruku. Cítil, jak skrze ni do něj proudí teplo a klid. Říct teď něco protivného by asi k ničemu nebylo, že? Mohl bych se možná zmínit, že má blbý vlasy jako z reklamy na šampon…

            "Zatančíme si?" Druhou ruku mu položila na němé srdce. Spike na jeden děsivý moment zkameněl hrůzou, její gesto mu připomnělo noční můru, která ho trápila celý týden. Tentokrát ale neshořel v plamenech a tak ji jen ochromeně následoval na parket. Nemohl ji odmítnout o nic víc, než to mohl udělat ve snu. Opřela své nevelké tělo o jeho a začala se houpat v rytmu hudby, kterou zaznamenal až nyní. Nudná balada o lásce. Buffy si povzdechla. Přitáhnul si ji blíž a odevzdaně zavřel oči... hned je zase vytřeštil, když si uvědomil, že by tady mohli být někteří našinci, kteří pro něj kdysi dělali. Jak ponižující být přistižen, že líbá přemožitelku. Ale ne, vždycky může předstírat, že je to jen příprava na její vraždu. Prostě si ji oťukává. Najednou znal další část odpovědi na onu otázku... Co od Buffy vlastně chce? Well, chce právě tohle. Tančit s Buffy, na veřejnosti, jako její přítel. Vážná známost. Za jeho časů by se řeklo, že se jí dvoří. Chodit s ní ven a bavit se. Bavit ji. Dávat jí pocit uvolnění, třeba ji namasírovat po boji. Aby se s ním nebála ukázat před svými lidskými přáteli. Aby se za ni nestyděl před démony. A za ně před ní. Nemůže být pořád jako na trní. Zvlášť ne, pokud ho Buffy ukolébává svým teplým tělem, přitisknutým tak těsně k jeho, do blaženosti. Vůně heřmánkových vlasů ho příjemně lechtala v nose, drobné ruce měla zastrčené v jeho zadních kapsách. Nebe. Když začala další písnička, Spike se odvážil poctít důvěrou své hlasivky.

            "Jak se máš, přemožitelko?" Její povzdech mluvil za vše. "Vlastně nevím, Spiku. Je to těžké. Teď, když už je všechno zase při starém, chybí mi mamka ještě víc." "Yeah." "A mám starosti o Will a Xandera. Zdají se mi... jaksi mimo. Stavme se za nimi na minutku, jo? Uvidíš sám. Ale ještě ne." Spike nevěděl jak zareagovat. Vykládala mu o svých problémech a trápení, jako by mezi nimi bylo všechno v naprostém pořádku. Jako by byli přátelé. "Takže na mě nezuříš? Kvůli minulému týdnu?" optal se opatrně. Musel to slyšet přímo od ní. "Nééé," zazpívala a vzala ho okolo krku. Cítil, že je u něj ještě blíž, než před chvílí. "Ty si jen nemůžeš pomoci. Jsi pohroma mravnosti." Tohle Spike slyšet nechtěl. Ta slova ho degradovala na úroveň primitiva, který na nic jiného nemyslí. "Mohla bys mi to nějak vysvětlit," požádal klidně, ale hluboko v něm to vřelo, "místo, abys předpokládala, že všechno vím? Podstatně by nám tím ubylo nedorozumění."

            "To je přece úplně jasné, Spiku. Jestli to ale nechá-" zmlkla a položila mu ukazováček na rty. "Teď toho nechme, O.K.?" Jeho touha udělat cokoliv, co by ji potěšilo, ho děsila. Kývnul dřív, než si to vůbec stačil rozmyslet a prostě tančili dál. Vzal její ukazováček mezi zuby a něžně ho mučil. Užívala si to, protože se na něj usmála a v očkách jí tancovali čertíci. Už to nevydržel, musel ji políbit. Odkroužili ke schodišti, kde byla relativně největší tma a proto i další muchlající se párky. Líbali se a líbali. Bez rozmyslu se nechali unášet sami sebou, dokud Buffy nezalapala po dechu. Spike se pokoušel zklidnit. Tohle je sice moc fajn, ale co to znamená? Ať je zatracen, jestli se od ní nechá dál zneužívat. Líbačka, tanec a sex, ale jenom tak? Aniž by to cokoliv znamenalo? Buffy si v téhle věci musí udělat jasno. Rozplést jejich gordický uzel zmatků. A když to neudělá, tak ho prostě rozetnu.

            "Buffy, musíme si promluvit. Co to znamená? Jsem tvůj kluk nebo ne?" Buffy zpopelavěla. "Musíme tomu vážně nějak říkat?" "Ano. Musíme," potvrdil sebevražedně a pevně si ji přidržel, když cítil, že se mu snaží vykroutit. Chvilku se mračila jako kakabus, ale pak se jí čelo vyžehlilo a zase se mu ochable uvelebila na rameni. "Něco spolu máme, Spiku. Jsme si něčím. Opravdu jsme. Jenže já pořád nevím čím přesně. A minulý týden mi moc nepomohl. Willow dává do kupy kolekci vzorků naší DNA. Víš, jako vlasy a krev a sliny. Xander pro změnu věčně čumí na stará alba a zkouší sám sebe, že zná všechny fotky a lidi na nich. Pořád jsou na větvi z toho svého zmrtvýchvstání. Jako by měli pocit, že se nevrátili úplně správně." Oklepala se jako mokrý pes.

            "Možná ne, lásko," zašeptal Spike. "Viděla jsi někdy v poslední době starého dobrého Rupího?" "Jo. Nebo vlastně ne. Volal mi, že se chystá stavit, aby se mnou probral moje finance. Což by asi bylo moc fajn, protože Buffy a peníze, pokud je nemá utratit v obchoďáku, jsou jako noc a den či oheň a voda. Ale zatím se neukázal. Spiku, vážně si myslíš, že s nimi něco je?" V břiše mu začal hlodat strach. Zase to zatracené kouzlo, probůh už ne. Přesto vyhledal její oči a odhodlaně kývnul. Musí jí s tím pomoci a také samozřejmě pomůže. I když má zlé tušení. Držel jim všem palce, aby šlo jen o nevýznamnou psychickou poruchu. Dezorientaci. Buffy zívla a ještě víc se k němu přitulila.

            "Doufám, že to nemá nic společného s těmi sny, co se mi teď pořád zdají. Děsivé, hrůzostrašné sny. Jsem nahá pravěká žena. Pomalovaná bílou barvou a pořád se tě snažím zabít. Probodnout tě, utrhnout ti hlavu, upálit tě." "Upálit?" špitnul Spike a snažil se nevnímat svíravý pocit, který si hledal domov v jeho žaludku. Ach ne. Takže je to tím kouzlem. "Yeah, vyrvala jsem ti oběma rukama srdce a pak jinýma rukama, všimni si množného čísla, tě hodila do ohně. Jedno velký fuj, huh?"

            "Něco ti musím přiznat," řekl Spike procítěně. "I já mám podobné sny, Buff. Něco jsme provedli. Někoho nebo něco vyrušili." "Hlasuju pro." Jejich oči se potkaly a on přesně věděl, co má Buffy na mysli. Problémy. Nebezpečí. V duchu skoro zajásal. To je zase donutí spolupracovat, ale současně mu něco vadilo. Buffy ho už už chtěla táhnout za sebou, že jako půjdou za jejími přáteli, ale zarazil ji.

            "Co ti na mě řekli tví kámoši, lásko?" Buffy se kousla do rtu. "Varovali tě přede mnou, nemám pravdu? Nechtějí, aby ses se mnou vídala. Celý týden jsi o mne ani pohledem nezavadila a teď najednou... dostala's o ně strach, tak jdeš pro pomoc za zlým nemrtvým. Je to tak?" Neřekla ani slovo, ale měla aspoň tolik slušnosti, aby vypadala zahanbeně. Spike se snažil překousnout své zklamání. Radost a naděje, co před chvílí cítil, mrknutím oka zhořkly. "Přijdeš jenom, když ode mě něco potřebuješ. Pak mne prostě odhodíš jako použitou šprcku. Pěkné chování, přemožitelko. Tohle tě učila máma? Těžko. Joyce byla skutečná dáma," dokončil. Hlas mu zněl drsně a zraněně. Do prdele. Proč nikdy nedokážu skrýt, co cítím?

            Odvrátil se od ní a šel ven. Prodíral se davem podnapilé omladiny, sladce vonícími dětmi, vrtícími se do rytmu. Sotva se probojoval ven, hned si zapálil. Ruce se mu třásly. Takhle nikam jít nemohl. Opřel se o zeď v temném stínu blízko vchodu a bojoval sám se sebou co dál. Má se vrátit, udělat co po něm chce? Vadilo mu, že už zase hodlá skákat, jak ta ženská píská. Ale zdrhnout, k čemu by to bylo? Problémy se Scoobies samy od sebe nezmizí a nechat v tom Buffy vyráchat samotnou fakt nedokáže. Za to, co se stalo, můžou oba. Zrovna když zadupl špačka a pro uklidněnou si srovnal fazonu pláště, čímž byl připraven na návrat, připlula k němu Buffy.

            "Takhle odtud neutíkej," vrčela mu rozzlobeně do kabátu a objala ho okolo žeber tak pevně, že zavrzaly. Spikovy ruce se moment nerozhodně vznášely ve vzduchu, pak jí přistály na vlasech. "Promiň," zašeptala. "Víš, že... něco k tobě cítím, to přece víš!" "Já tě miluju," přebil okamžitě její koktavé vyznání citu vyšší kartou lásky. Což není to samé, jasně, ale ona si nedovolí tuhle větičku ze sebe vymáčknout. Prostě to věděl. Nastražil uši a uvolnil ruce, aby mohl z kapsy vytáhnout kolík a sevřít jej v pohotovostní poloze. Jejich směrem totiž vanul mrazivý vichr, předzvěst něčeho divokého a hodně smradlavého. Stvůry, kdo ví jaké, k nim dorazí za pár vteřin.

            "Jsem prostě jenom unavená. S kamarády něco je a navíc musím dělat všech tahle rozhodnutí..." Jejich oči se setkaly. Vycítil pohyb, kterým se mezi jejich těly nenápadně zmocnila svých zbraní. Nelidský puch mu naplnil nosní dírky a s každým úderem jejího srdce rostl. "Proč je to tak těžké, Buff? Mohl bych ti pomáhat, dělat s tebou tvoji práci, ale když se přede mnou uzavíráš..." Zvedla hlavu a pohlédla na něj planoucíma, temnýma očima. "Spiku, láska, to je víc, než dobrej sex a ještě lepší boj bok po boku." V tom momentu se jako na povel od sebe odvrátili. Nadlouho. Potřeboval veškerý svůj důvtip a sílu, aby zabil ledové oslizlé monstrum, co si ho vybralo za cíl. Když tomu konečně vnořil kolík do srdce, mohl si dobře prohlédnout jejich tupé, nehezky zelené tváře, legrační očka a vyplazené jazyky. Jejich dech mrazil vzduch okolo nich, takže o zem cinkaly krystalky ledu. Spike couvnul a zjišťoval, jak je na tom Buffy. Na zemi ležela jedna mrtvola, druhé tělo právě klesalo a na matičce zemi přistálo už mrtvé. Útlá postava Buffy byla skoro neviditelná, obklopená třemi dalšími přerostlými dědky mrazíky.

            "Miluju dobrej boj, zvlášť když můžu bojovat hned vedle tebe," řval Spike."Křikni, jestli potřebuješ pomoc!" popíchnul ji ještě a bez meškání vyskočil na záda největšímu z monster. Vrazil mu kolík do pravého oka. Oči vždycky zaberou. Dotek stvůry ho mrazil až do morku kostí a tak rychle odtáhnul ruce. Díky bohu, pořád ještě mohl hýbat prsty. Jsou trošku omrzlé, ale ještě mu neupadly. Obšťastňovat Buffy bez prstů by bylo nebezpečně na hranici jeho možností. Nechtěl přijít o svoji šanci.

            "Buffy, láska je vážně víc, než pořádná rvačka. Je to také společné probouzení, pěkně spolu posnídat, koukat se na telku." Buffy ukroutila paži jednomu ze soupeřů a pohrozila jí Spikovi, jako gigantickou verzí káravě vztyčeného ukazováčku. "To nestačí, jak to říci... musel by ses na svět dívat stejnýma očima, jako já." Tím mu na moment vzala vítr z plachet, ale jenom na chviličku. Uškubnul ruku svému vlastnímu zákazníkovi a ukázal jí na Buffy. "Nevím, jestli dokážu vidět svět stejně jako ty, Buffy. Už jenom proto, že su chlap! Ale můžu v něm žít podle tvých pravidel." Udeřil démona jeho vlastní končetinou. Nedělal to pro zábavu, ledová krev takhle z démona Freeze tekla po galonech. Z pahýlu se začínalo pářit. "Nezabíjím lidi, nedělám si srandu z tvých kámošů a budu bojovat s každým, na koho ukážeš. Dokonce, i když já osobně proti němu nic nemám. To je přece správně, nemám pravdu?" Buffy, třímající kolík, si povzdechla. "Jo, teďka na začátku, Spiku. Když ptáčka lapají-"

            "Prdelka si ochočila upíra!" zabručel jeden z démonů. "Když proti nám nic nemáš, tak proč bojuješ? Nech nám tu holku." "Drž hubu!" zaječela Buffy a zlomila mu vaz. "Starej se sám o sebe!" Spike urval monstru další paži. Mimo jiné dobrá odplata za to, že nepřestal hanlivě drmolit o vládě žen a mužích pod pantoflem. Mezitím už mu došlo, že když ty ledové kreatury ztratí dost krve, či co jim to proudí v trubkách, hezky se zahřejí, což je nakonec zabije. Buffy vypadala utahaně. Spike nenáviděl ten zvláštní pocit, který se ho právě zmocnil. Jako by ji zase ztrácel. Nemohla by být přesnější a jasně říct, co vlastně po mě chce?

            Buffy se nejdřív rozhlédla, aby zkontrolovala, jestli jsou všichni démoni mrtví nebo aspoň na lopatkách a nejeví chuť se hýbat a potom Spika krátce políbila na rty. Zatahala ho za rukáv. "Pojď. Potřebuju znát tvůj názor. Musím vědět, co si myslíš o Willow a Xanderovi." Štítivě obešla louži krve zeleného démona, ze které stoupala pára. Teď už tam jenom tak ležel a pomalu se rozpouštěl. Vracela se do Bronzu. Spike chvíli hledal sílu a zdravý rozum, o humoru nemluvě, které dal patrně k ledu a bez nadšení se táhnul za ní.

            Willow a Xander byli zabarikádovaní za jedním z kulatých stolků, co jimi byl Bronz posetý. Apaticky zírali na tančící dav. "Hey, lidi," zazpívala Buffy se špatně předstíraným nadšením. Spike se trošku otřepal. Když předtím u baru zdravila jeho, zněla rozhodně upřímněji. Bod pro něj.

            "Spiku," pozdravil obezřetně Xander a po straně se kouknul na Buffy. Ještě lépe. Takže to vypadá, že Xander se míní kontrolovat v invektivách na jeho účet. Proč asi. Buffy mu musela říct, aby s ním jednal slušně. Spike se opřel o desku stolku a kývl chlapci i Willow. Oba byli kost a kůže. Bleďouncí, černofialové kruhy pod očima. Willow se dloubala prstíkem do kůže, jako by ji nic jiného na světě nezajímalo. Stěží se obtěžovala zvednout oči, aby ho pozdravila, ale tohle ještě nemusí být nutně příznakem šílenství. Hlas Buffy zněl přívětivě, ale přesto přísně.

            "Xandere, řekni Spikovi, proč si myslíš, že s tebou něco není v pořádku." Xander si začal hrát s lemem košile, jako stydící se batole. Košili měl špinavou, vlasy rozcuchané a taky by potřebovaly umýt. Vypadal zanedbaněji, než u něj bylo zvykem. "Proč by to měl vědět, Buffy? Nemyslíš, že fakt, že jsem vegetoval v jeho hlavě, je dost ponižující sám o sobě? Ještě chceš, abych navíc připustil, že pořád okolo sebe cítím cosi z něj?" Spike na něj němě zíral. Yeah, správně, to cosi ze Spika může za to, že si Xander kouše nehty a zapomíná na osobní hygienu. Zvlášť to poslední začínalo být znát o to víc, čím blíž vedle něj stál. To ani omylem. "Buffy, on se na mě dívá." "Xandere," povzdechla si Buffy. "Požádala jsem ho, aby se na tebe přišel podívat. V dobré víře, že od něj, jako od chlapa, sneseš všechno líp. Neztěžuj to." Xander si povytáhnul kalhoty.

            "Já dobře vím, že mi malí Spajko-zoidíci brousí hlavou, množí se a do všeho strkají svá sliznatá chapadla-" Uviděl zhrozený výraz Willow a Buffy a pokračoval už tišeji. "Hubnu. Nemám žádnou chuť k jídlu. Vyzkoušel jsem všechna svá oblíbená jídla. Nemůžu si vzpomenout na jméno epizody, kde se Spockovi vrátí atavistické pudy a zamiluje se..." "Jé, ale to je přece jasné," vyhrknul Spike. "Tohle vím dokonce i já. Je to-" Pod stolem si vysloužil tvrdý kopanec. Dožraně zmlknul, že ho přerušují. "Jmenuje se-" Další kopnutí. "Buffy, Xander do mě kope," požaloval. "Můžu mu to oplatit?" Buffy bezmocně udeřila hlavou o stůl.

            "Spiku, drž pusu a poslouchej Xandera," zasténala s obličejem v dlaních. Ahá. Tak to Buffy mne kope. Jasně, její tajná metoda, jak se s ním dorozumívat, když vyslýchají Xandera. Jenže fakt, že nezná jméno nějaké epizody Star Treku, ještě neznamená, že má v hlavě škůdce, kteří mu tam zbyli po mně a kteří by nad ním převzali kontrolu jako ninjové nad japonskou temnou pevností. Představil si, jak se z artérií řine krev. Bezděčně si olíznul rty. A počkat, jestli je to pravda, v mé hlavě by mohly být uvelebené maličkaté Buffy a kousíčky mne zase v její. Nezlobil by se. Sexy představa, trošku ve stylu Vetřelec. Vzrušující. Už viděl, jak mu droboučká, ale plně vyvinutá Buffy vyskočí z hrudi, stvořena z jeho žebra. Byla by jenom jeho. Mohl by si s ní dělat, co by chtěl. Kdy a kde by chtěl. Probral ho kopanec. Už měl lýtko pěkně rozbolavělé.

            "Spiku?" Neochotně a trošku provinile se vrátil z bájné fantazie do reality. Přehodnotil své snění, zatímco na sobě cítil netrpělivý, pronikavý pohled Buffy. Stejně ji měl raději takovou, jaká je. Aspoň je s ní větší sranda. Víc překvápka. "Ano, lásko?" Jejich oči se setkaly. Po jeho podivně pokorné odpovědi se dívala podezíravě, ale nakonec to nechala plavat. "Co myslíš? Následky kouzla?" Spike se jí pokoušel číst myšlenky, aby odpověděl podle jejího gusta. Ve skutečnosti neměl ani páru. Takže začal kličkovat. "Popravdě, nevím," a byl hrdý, že vlastně řekl pravdu. Koneckonců, pravda je pro Buffy očividně moc důležitá. Nebyl si ale jist, co je za těchto okolností nejlepší. Třeba by Buffy byla raději, kdyby lhal a šetřil tak Xanderovy city?

            "Poslechněme si nejdříve Zrzku." Buffy mu na to beze slova kývla. Asi tentokrát zareagoval správně. Promnul si spánky. Tohle hádání je pořádně zapeklitá hra. Začínala ho bolet hlava. Dlouho to nevydrží. Willow si pomalu navíjela pramínek vlasů na ukazovák a zase mu dala svobodu. Přitom měla hlavu podivně na stranu. Dávalo jí to trošku dementní výraz.

            "Měla jsem sen." Buffy Spika okamžitě kontaktovala očima. Ucítil slabý otřes. Prosím, ne. Ale nemohl si nevšimnout, jak se Xander napřímil a věnoval Will veškerou pozornost, které byl schopen. Ach jó. Xander jim neřekl všechno. Už otevřel pusu, aby svůj názor sdělil Buffy, ale podle výrazu v její tváři poznal, že se schyluje k dalšímu kopanci.

            "Pochopil jsem, Buffy. Už žádné kopání nebo ti to vrátím. Fakt to bolí. A musím upozornit na ocelovou výztuž svých bot od Doca Martena!" "Spiku!" zasyčela na něj vyčítavě, ale už měl předstírání, že je citlivý a starostlivý, plná kusadla. To chlapa unaví víc, než deset čísel sexu. "Minutku!" požádal Willow a objednal si u baru další drink. Po dvojité skotské se dokáže na lidské fňukání lépe soustředit. Kadence lidských hlasů, a tlukot jejich srdcí, mu vždycky zvyšovala apetit a brala sebevládu. Bezpochyby si na to zvykne, což je samo o sobě zatraceně smutné. "Pokračuj, Rosenbergová. Vylič nám svoji story." Buffy se na něj zamračila, ale bude muset přivyknout, že její přítel není svatý.

            "Zdálo se mi, že stojím před tabulí, ve svých starých šatech," přiznala konečně Willow, dramaticky šeptajíc. Ty staré šaty byly ještě děsnější, než tyhle? Spike nevěřil vlastním uším a zahleděl se na divoce pomalovanou halenku, s jinak docela roztomilými postavičkami z kreslených filmů a dlouhou, vytahanou sukni. Po vkusu ani veta. Kdyby to všechno bylo aspoň o pár čísel menší, vypadala by lépe. A kdyby barvy ladily. A kdyby jich nebylo tolik. Vzdal to. Potřásl hlavou a donutil se poslouchat.

            "Byla jsem na jevišti, snažila jsem se někoho najít, Buffy. Myslím, že tebe, ale potom jsi byla někdo jiný a Spike tě odnášel na zádech pryč. Věci byly černobílé. A pak tam také byla prázdná místa, jakoby někdo z filmu vymazal některé scény. Něco jsem psala na papír, ale nebylo to správně. Všechno to bylo moc, moc strašidelné. A myslím, že jsem na konci toho filmu umřela." "Slyším, jak ti bije srdíčko, Zrzko. Hlasitě a pravidelně," snažil se ji uklidnit Spike a v hlavě mu to šrotovalo. Snové zážitky Willow jsou důvěrně povědomé jemu i Buffy. Podobá se jejich nočním můrám.

            "Spiku, co myslíš?" "Fakt, že se nám všem zdálo skoro o tomtéž, v každém případě něco znamená," přiznal neochotně. Xander po něm hodil překvapený a provinilý pohled. "Potřebujeme se dozvědět víc. Pamatuješ si ještě nějaká kouzla, Will?" zeptala se Buffy. "Další kouzlo, Buffy nebo Xander? Kdo z vás to tehdy navrhnul?" zaškaredila se Willow. "Už takhle nám to přerůstá přes hlavu. Tím myslím, koukni na nás. Chceš být zase nestvůrou se žhnoucíma očima? A možná vše jen zhoršit?"

            "Já jen myslím, že to musíme prověřit, Will," bránila se Buffy. "Zajdeme za Gilesem, dáme se do bádání a společně vyzkoumáme, co se nám děje. Nemáme strach, že ne Spiku?" "Jenom rozumní se bojí kouzel," řekl Spike bez rozmyšlení. Že se tím nezavděčil, mu došlo, když uviděl, jak ho za to Buffy očima doslova stáhla z kůže. Vždycky říká MY, když ho chce přemluvit udělat něco, co se mu nelíbí, to zaregistroval už dávno. A teď to bylo na tuty. Zdráhal se dát do dalšího kouzlení, zvlášť s lidmi, kteří si neuvědomují moc sil, s nimiž si zahrávají. Na začátku se do spolku s Buffy dal jenom proto, že mu vyhrožovala. Buffy změnila výraz a teď po něm koukala prosebně, okamžitě jí podlehl. Samozřejmě, to jsem celej já, přesto... Sny mohou být důležité. Kývnul. Pravděpodobně tak zpečetil svůj osud, ale odměnou mu bude její blízkost. Zase mají společné poslání.

            "Já nevím, Buffy," zajíknul se Xander. "Nikdy jsem žádný upíry neobjednal a nevěřím jim, dokonce ani, když mi nabízí sýr." "Myslel jsem, že tys nesnil, Harrisi!" setřel ho Spike. Tohle znal. "Nemluvím o tobě, Spiku," zabručel Xander. "To nikdy. Byl jsi jen symbolem něčeho, já nevím. Správně, Willow? Ve snech nám matička příroda jenom naznačuje, že nepotřebujeme psychiatra, když se můžeme ze svého symbolického upíra prostě vyspat." "Na tom se shodneme, Xandere," řekla Willow, oči upřené do dáli. "I v mém snu byl sýr. Plátkový sýr." Spike ucítil, jak se Buffy zatřásla stehna. "Tys tam taky měla sýr, lásko?"

            "Já sýr opékala... spadl mi do ohně a celý shořel." Předtucha položila svoji ledovou dlaň Spikovi na krk. Zachvěl se. Takový nesmysl, říkal sám sobě. Sýr. Kdyby to byli cválající koně nebo pramen vody tryskající z vyschlé studny, věděl by, co symboly znamenají...

* * *

            Venku před Bronzem Spike přemožitelce kývnul na rozloučenou. "Dobrou, lásko." "Spiku, počkej." Počkal. Buffy ho vzala pod paží a svádivě naklonila hlavu. Roztomilé. "Doprovodíš mne domů?" Spike cítil, že se chystá druhé kolo. "A co tam budeme dělat? Když budu mít kliku, tak si trošku užijeme, pak mi dáš kopačky a já zůstanu celý den uvězněný u tebe v domě? Proč nedoprovodíš ty mne?" navrhnul. "Minule jsi mne odkopnul," vrátila mu narážku. "Ne, naposledy jsi mi ty řekla, ať se nikdy nevracím," nedal se Spike. Zírali na sebe. Ani jeden nechtěl ustoupit a vzdát se.

            "Zařídil jsem si byt." Spike navrhl příměří. "Trošku i vyzdobil. Je to teď u mě docela nóbl." Buffy se nad ním smilovala. Nejdřív jen tiše kráčela vedle něj, ale za chvilku jí to nedalo a vklouzla mu dlaní do zadní kapsy. Objal ji okolo ramen. Byl pyšný jako král (nebo jako puberťák) a celému světu hrdě předváděl, že k němu patří. Byl zatraceně šťastný, že to udělala. Předpokládal, že by chtěla, aby vyprovodili i její vyděšené kamarádíčky. Nehodlal jí to nabídnout. Jeho dobrota má své meze. O tuhle chvíli se nechtěl dělit. Nejvíc harmonie mezi nimi panuje, když se hýbají. Jdou, tančí, bojují a šousta- milují se. To jsou jim přirozené činnosti, příznivé i jejich vztahu. Klidně stát, mluvit... přímá cesta do pekel. Spike toužil, aby cestu k sobě mohl vzít širokou oklikou. Chtěl prodloužit dobu, kdy mezi nimi panuje mír, aniž Buffy spí.

            Pustil ji, aby mohl otevřít dveře hrobky a dal jí s lehkou úklonou přednost. "Buď vítána u mne doma, Buffy." Pozvedla obočí, překvapena jeho galantností, ale vlídně ji přijala. Konečně bude u něj. Sotva přešla přes práh, zůstala stát jako solný sloup. Nechtě na ni narazil, ale nestěžoval si.

            "Wow, Spiku, ty máš nábytek. Jak jsi ho sehnal?" Přešla k ošklivému, ale pohodlnému křeslu a přejela po něm dlaní. Potom se dotkla televize a ledničky. "Fungují? Kde tady bereš elektriku?" "Mám kontakty," oznámil hrdě. "Jednoho démona, co ti šťávu dodá kamkoliv. Dokud platíš." "Ty máš peníze?" zeptala se a Spike na dobu, dlouhou asi jako úder srdce, dostal strach, že jeho kariéra kokainového dealera a okrádače mrtvol vyjde na světlo, ale Buffy mezitím zaujalo zátiší s obrovskými svíčkami a přešla k nim. "Miluju svíčky. Ale mohl bys mít i lampu, když máš lednici." "Osobně dávám přednost svíčkám a plynu," odpověděl Spike a zapálil je pro ni. Zasmála se. V matném světle voskovic vypadala sladce a nádherně. Spike by za tenhle pohled dal modré z nebe. Nebo dokonce i všechny své prachy a zbraně. Ale včas se vzpamatovala a držel jazyk za zuby. Kdyby to zjistila, přestala by se smát a začala mračit.

            "Jdi se podívat dolů, Buffy. Mám rád to nejlepší!" lákal ji a ukázal na padací dvířka ukrytá za sarkofágem. "Vím, kde to je, Spiku, Už jsem tady byla, vzpomínáš? Trošku víc společensky unavená, myslím, ale pamatuju si, že jsem tady byla." Spike lezl dolů první, hlavně pro potěšení z pohledu na její obloučký zadeček, vrtící se mu po cestě přímo před nosem. Buffy sestoupila z posledního schůdku a rozhlédla se. Spike si pospíšil, aby i tady zapálil aspoň tucet svíček.

            "Je to tu krásné, Spiku. Vážně máš vkus. Koberce a ty svíce... Vypadá to tady jako v Aladinově jeskyni." Nezmínila se o nové posteli a povlečení ze sytě krémově bílého bavlněného saténu. Poctivě dbala na to, aby o ni pohledem ani nezavadila. Spike si zase spočítal, že udělá lépe, když si na dnes ještě nebude dělat velké naděje. Popošel k ní a přitáhl si ji blíž. "To je pro tebe, Buffy. Věděl jsem, že bys mne sotva přišla navštívit do holé, vlhké jeskyně. Je tady útulně, že jo?" Kývla. "Máš talent, Spiku. Možná by ses mohl stát démonem-aranžérem?" "Jo, správně a možná bych taky mohl začít nosit košile jako Laurence Llewelyn-Bowen. Bez šance, lásko."

            Lehce se otřel rty o její ústa. Chtěl být jemný a něžný, dlouze si užívat pomalých polibků, ale tělo Buffy se nedalo zdržovat a ve chvilce se jeho jazyk dotýkal jejího. Bylo těžké zachovat si chladnou hlavu. Slyšel, jak se jí krev v žilách žene jako o závod a srdíčko splašeně buší. Jako by plaval na klidném moři. Chce ke břehu, ale v té chvíli se ho zmocní dravá odlivová vlna a táhne na širý oceán. Ten hrozí, že oba pohltí, utopí se v sobě navždycky. Spikovy ruce se chvěly na jejích bocích, ale držel se statečně. Nedovolil jim zatoulat se pod otravné hedvábné nesmysly, které měla na sobě, jak toužil v hloubi svého já. Buffy mu rukama zoufale bloudila po zádech. Po šíji, přes pevné svaly na lopatkách, níž až k bedrům... nikde nenalezla místečka, na němž by spočinuly v pokoji. Jak mohl zůstat v klidu, když s ním tohle provádí? Rozhodl se. Kašle na opatrnost a jde na věc...

            Jenže právě v té chvíli ho odstrčila. Zase začala kroužit okolo jeho zánovního lože. Obdivovala, hladila a dotýkala se všeho, až na postel samotnou. Rytmus jejího srdce se nezpomalil, teplota neklesla. Spike nevěděl, co si má počnout. To nenáviděl. Zůstal uvězněný někde mezi svými instinkty a rozumem. Žádnému z nich nemohl věřit. Nádobíčko mu poroučelo, aby ji prostě popadl, hodil na svou krásnou měkkou postýlku a přirážel, dokud se nerozkřičí slastí. Rozum říkal, že potřebuje čas, aby si všechno srovnala v hlavě. Co je správně? Kdo má pravdu? Možná je na tom Buffy stejně, jako on. Tělo a hlava si nerozumí. Jeden táhne hot a druhý čehý, což s sebou nese velice nepříjemné následky pro jejich vzrušené orgány.

            Nakonec se Buffy přece jen zastavila u záhlaví lůžka. Váhavě hladila saténově hebké povlečení z jemné bavlny. Spike má lepší vkus, než ona, přiznávala v duchu. Je to vážně znát. Celé tohle je v ostrém kontrastu s jejím domovem, plném ne vždy se k sobě hodících kvíteček. Asi vliv Joyce. Buffy se zhluboka nadechla a Spike měl v tu ránu srdce až v krku. Rozhodla se, to mu bylo jasné. Udělalo se mu špatně. Zlehka ho vzala za ruce.

            "Lepší, když půjdu, Spiku. Uvidíme se zítra u Gilese, jo?" Krátce ho políbila. Zase od něj odcházela. A zase si byl jistý, že by nejraději zůstala. Minule nic neudělal, teď musí jednat. Jinak se nikdy se nedozví, které rozhodnutí je správné.

            "Buffy. Zůstaň," zašeptal chraplavě a přitáhnul si ji do náručí. Teplá ručka ho hladila po šíji. Opřel si čelo o její. Téměř omdléval touhou a láskou. Voněla sladce. Tak voní jenom ona. Štíhlé tělíčko bylo jako horská říčka. Jeho tepnami pádila krev stejně bystře, jako tančí průzračná pramenitá voda po kamenech. "Už brzy," slibovala Buffy. "Nevím, jak to říci... musím přemýšlet, Spiku. Musím si být jistá." Vymanila se mu a rychle vyšplhala po žebříčku nahoru. Utíkala před pokušením. Proč to nevzdá? Věděl, že by ji dokázal obšťa- ne, to není správně. S ním by mohla být opravdu šťastná.

            Proč si tedy zvolila osamělou noc, místo noci s ním? Jak matoucí.

* * *

            Ve skleněné karafě s vodou, stojící na Gilesově konferenčním stolku, se koupaly poslední paprsky slunce. Odrážely se v ní a vrhaly okolo sebe, hned vedle Spika, růžové odlesky. Okolo něj se vznášel slabý pach připálených vlasů, suvenýr z procházky za denního světla. Potřásal hlavou, jako by ho tím mohl rozptýlit. Scoobies byli rozsazení okolo stolku. Jedinou věc měli společnou. Ve tvářích se jim zrcadlil neklid. Buffy se Spikem se svorně dělili o gauč. Jako jediní. Ostatní seděli každý sám na židli či křesílku. Gilesovy brýle ležely na stolku, vedle balíčku tarotových karet. Toužebně je pozoroval, jako by si s nimi chtěl hrát, ale nedovolil si to. Konečně si odkašlal.

            "Willow, mohla bys začít, prosím?" Willow se hned vrhla do akce, až kolem ní povlávaly vlasy, stejně jako kousky oděvu. Zapálila svíčky a každému dala jednu.

            "Nehodlám zopakovat kouzlo spojení. Myslím si, že znovu vzývat Sineyu není nejlepší nápad. Zatím to moc dobře nefungovalo. Myslím, že má právo být trošku naštvaná... však víte... asi má chuť vraždit, že se díky nám dostala do mozku upíra. Hodlám vyvolat bohyni. Asi bude trošku divné, že je nás pět. Za běžných okolností bychom se postavili do čtyř světových stran, ale..." Spike ji pochopil přesně. Nepatřím k nim.

            "Každý z vás si vybere dvě karty. Začnu s kouzlem a až vás vyzvu, obrátíte první z nich. Jasné?" Čtyři kývnutí jí byla odpovědí. Buffy ho štípla do ruky. Spike se otočil, aby zjistil, co provedl teď, ale to se ho jen chytila, protože byla napjatá. "Kdo začne?" Nikdo se nehlásil, dokud Spika nezmohla netrpělivost. Zvedl ruku. Willow mu podala balíček karet. S okázalým nezájmem si vybral hned horní dvě. Buffy to po něm zopakovala. Xander naopak dlouho otálel, šťouchal do karet a nakonec si vytáhnul dvě z různých míst uprostřed balíčku. Skoro je přitom Willow vyrazil z ruky. Giles si svoje vybral přesnými, graciézními pohyby. Willow rozdělila balíček na dva a své karty si vzala z jejich spodních stran. Potom obě části opět spojila. "Položte je před sebe, lícem dolů," navigovala Willow. Spike tak poslušně učinil, přitom se pokoušel zahlédnout, jaké karty má Buffy. Záblesk barvy ani tlustý černý obrys mu ale nic neříkaly. Rezignoval a zase zapadl do gauče. Čekal na kouzlo Willow.

            Cosi zanotovala komolenou latinou a začala rozhazovat bylinky, které byly Spikovi povědomé, voněly kuchyní. A taky průserem. Něco v místnosti se totiž náhle změnilo. Ovzduší bylo přímo nabito něčí energií. Někdo se k nim připojil. Spike se neklidně rozhlédnul. Nikdy ho netěšilo být přímým účastníkem kouzlení. Ale všichni civěli na své svíčky, tak se k nim nakonec odevzdaně přidal. Povzdechnul si přitom z plných plic. On mohl. Svíčku si tím nezhasil.

            "Spiku, buď tak laskav a obrať první kartu." Poslechl. 'BLÁZEN'.  To sedí. Cvok. Well, to může být ono! Jsem cvok do přemožitelky. Furt nešťastně zamilovanej blázen.

            Jeden po druhém obraceli své karty. V kruhu, jak seděli okolo stolu, proti směru hodinových ručiček. Buffy obrátila kartu 'SÍLY'. Xander byl 'PENTAKLOVÉ PÁŽE', Willow 'MÁG', špatnou stranou nahoru. Giles dlouze, dlouze váhal, než se odvážil otočit svůj lepenkový obdélníček. 'CÍSAŘ'.

            Spike o tarotu nic nevěděl, to byla Drusillina parketa, ale sledoval, jak Willow s Gillesem karty se vší vážností studují. Gilesovy oči ulpívaly nejdéle na kartě Spika. Blázen. Jenže sarkastický vtípek, který blázen čekal, nepřišel. Willow místo toho zadeklamovala dalších pár snad latinských veršíků. Spike ji přestal sledovat a začal přemýšlet o Buffy. Když na něj posléze přišla řada představit druhou kartu, Buffy ho musela šťouchnout loktem do boku. Udělal to, jen karta byla trošku pomuchlaná. Bezděčně ji zmačkal, když s otevřenýma očima snil o Buffy.

            KALICHOVÝ KRÁL. Hah, on je král. To nikdy nemůže být na škodu. Willow se zamračila a sklouzla pohledem z něj na Buffy. Buffy si lízla KALICHOVOU KRÁLOVNU. To musí být dobré znamení. Gilesův zachmuřený výraz byl mnohomluvný. Následovala Willowina VĚŽ, Gilesovi MILENCI a Xanderova PENTAKLOVÁ SEDMIČKA, Pán nesplněného úspěchu.

            Spike dychtivě hleděl na Willow, nemohl se dočkat jejího vysvětlení. Ta si hryzla rty a viditelně váhala, očima hledala pomoc u Gilese. Věděl, že pro ni je interpretace snadná, i když vždy existuje mnoho možných výkladů. Nelíbí se jí, co vidí a není si jistá, zda má odhalit, co karty říkají. Koho chrání? Sto let pozoroval, jak si Dru s kartami hraje. Věděl, co by mohly znamenat. Tisíce věcí, ale vybral si jen jednu z nich. Tu, která se mu líbí nejvíc. Spike a Buffy, král a královna kalichů. Otočil hlavu, aby se na ni usmál, ale...

            ... odmítla přijmout sýr, který jí nabízel. Co teď? Jeho sýr přece měla vždycky ráda. Willow má vlasy odbarvené, smrtelně bílé a navíc se jí ježí okolo hlavy, snad vlivem statické elektřiny. Upřeně civí na jeho tácek se sýrem. Xander se od Spika i sýra s odporem odvrátil, ale to je víceméně normální. "Nenosím sýr, sýr nosí mne," vysvětlil Gilesovi vážně Spike, jenže byl ignorován. Všude jsou lidé a jemu se zase nedaří najít Buffy.

            Angel je v jeho hrobce a předvádí obecenstvu podivný špektákl, nějakou performanci. Zádumčivě si vložil si do úst dýmku, zkřížil ruce a dělal, že hraje na housle. Potom je vyměnil za velkou zbraň, interesantně promáčklý klobouk a cigaretu. Jasně, pan Velký detektiv osobně. Kdo by mu na to asi tak skočil?

            Na vteřinku se mu zazdálo, že vidí Buffy, jak si hraje na pískovišti, ale byla to nějaká jiná holčička. Přikrčil se, když si uvědomil, že neuváženě vstoupil do slunce. Ale pak se na sebe podíval a zjistil, že je v Xanderově těle. Ne, to né! Takhle to být nemá! Giles a nějaký sekáč sedí na houpačkách a spokojeně se houpají jako blázni. Jde jim to výtečně. Spike putoval dál. Zabloudil do pokoje, který vypadal jako něčí ložnice. Willow a její pokoj. Svléknul si šaty a natáhnul se na zem, takže mu Willow mohla začít kreslit na záda ornamenty. Trošku to lechtalo, ale bylo to podivuhodně příjemné a konejšivé. Zabloudilo k nim kotě, roztržitě po něm sáhnul a dal si pár doušků. Svačinka. Willow zapištěla hrůzou a upustila štětec.

            "Co je?" zeptal se mrzutě. Bylo mu jasné, že musí jít pryč. Pořád ještě nenašel místo, kam opravdu patří. Buffy by ho mohla znát, ale když za ní jde, zase skončí na poušti. Nějaký jiný Spike hoří, zatímco Buffy se dívá na jeho planoucí srdce, které drží ve svých dlaních. On pro ni nechce umřít. On s ní chce žít! To je něco úplně jiného. Uvědomil si, že ve stínech vedle něj někdo stojí.

            "Já jsem ruka, nástroj. Rána, co zabíjí. Smrtící šipka, která zasviští temnotou." "Ruka?" zeptal se podrážděně a současně zmateně. "A co hraju já? Lak na nehty?" Spike se obrátil a odcházel. Musí najít své vlastní místo. Už se nemůže dál jenom tak poflakovat okolo ostatních a čekat na drobty jejich přízně.

            Narazil na měkkou, mírně zatuchlou překážku, která mu vletěla do obličeje a přilepila se na něj. Zpanikařil jen o chvilku dřív, než si uvědomil, že nemusí dýchat. Byl v kostymérně. V divadelní šatně. Visely tam celé zástupy zaprášených kostýmů všech myslitelných stylů a střihů. Byl zde kostým piráta, včetně pásky přes oko. Nic pro něj. Střízlivý oblek z tvídu, vesta a psí dečky pověšené na stejném ramínku. Tipoval profesora Higginse. Spike přejel prsty po kostýmu Lízy, který visel hned vedle. Asi by mu seděl. Zkusil si šaty a rty nabarvil rudou šminkou. Našpulil ústa a vtisknul polibek zaprášenému zrcadlu. Vypadal přitažlivě, ale nebyl to on. On sám se v zrcadle neodráží. Navíc jsou jeho samohlásky již dávno perfektní. Máma vždy dávala na jeho výslovnost dobrý pozor.

            Spike si nasadil helmu Darth Vadera, ex-Anakina Skywalkera. Vždycky to toužil udělat, ale bylo v ní těsno a hned se ho zmocnila klaustrofobie. Chtěl si ji sundat, ale uvíznul a nemohl se z ní dostat. "Buffy!" volal o pomoc, hlas zkreslený tím podivným dýchacím přístrojem. "Pomoz mi, prosím! Dostaň mne z té věci." Buffy vykoukla ze dveří, na sobě japonské kimono. Stejné kdysi nosívala Darla, neblahé paměti. Zjevně ji vyrušil uprostřed líčení. Jedna strana její jinak ďábelsky pohledné tvářičky už byla pokryta broskvovou tělkou. "Budeš si muset pomoct sám, Spiku. Pomáhat upírům? To není nic pro přemožitelku. No a i kdyby... pokud ti sundám masku, zabije tě to." To přece nemůže být pravda. On není žádná maska. Pokusil se z ní vykroutit, ale byl v ní uvězněný a hluboko v srdci věděl, že Buffy má pravdu. To není fér. Copak si nemůže zvolit, čí tvář bude nosit? Buffy už byla zase pryč a on se za ní skoro rozeběhl, ale to mu stejně nepomůže. Ona vážně nechce.

            Vstoupil do haly, kam vešla i ona. Táhla se snad do nekonečna. Po obou stranách bílé, nevýrazné dveře. Jedny dveře za druhými. Zahrál si 'Ententýky, dva špalíky...' a otevřel. Whoa. Vztekající se, brečící Buffy. Vzhlédla k němu od něčí tváře, tváře rozmlácené na krvavou kaši. Světlo lampy se odráželo od platinových vlasů a vlhké kůže. Kůže mokvala krví. Rychle vycouval. Nechtěl tam jít. Sídlí tam bolest. Bolest jich obou... a nebyla to bolest pro zábavu.

            Rozhodl se vybrat dveře na druhé straně. Ocitnul se v temném sklepě, všude okolo jsou zaprášené truhlice a stoly narovnané do vachrlatých věží. Opatrně postoupil vpřed, pro jistotu nepustil kliku. Rytmický, sex evokující zvuk, a když si oči zvykly na šero, uviděl zdroj všeho toho rámusu. Pískově žlutá kudrnatá hlava, konečky vlasů ještě platinově stříbrné, bušila do zdi. "Nestuduji rychle," kňučel jasný, vytříbený a kultivovaný hlásek. "Upadla mi křída a hned mne potrestali. Přišel jste, abyste mi dal výprask?" Buffy, neúprosně stojící před ubohým, roztřeseným stvořením, měla tvář jako z žuly. Všechna její ženskost a líbeznost se rozplynula, zanechávajíc po sobě pouze tuhle ponurou masku. Ani tuhle Buffy Spike nechtěl. Chvíli stál a přemýšlel. Jak má najít ty správné dveře? Ten třesoucí se hlásek měl pravdu. Nikdy se neučil moc rychle. Ale nikdy ani nebyl trpělivý dříč a šprt. Musí zkusit něco jiného.

            Jeho vlastní tvář se zjevila nad krčkem hnědovláska, který ležel na chodníku a s krví z něj odcházel život. Čelisti má potřísněné krví. Spike sledoval, jak si Spike s upířím obličejem rukávem otírá krev a divoce se směje. Spike také uviděl další nedaleko ležící těla. Willow poznal podle vlasů a Xandera prozradila košile. "Buffy," zašeptala nějaká dívka a vydechla naposled. Spike zase vycouval. Tohle bylo tak zmatené. Kdo je ta dívka? Vražda přátel Buffy už přece není jeho cílem. Tuhle komnatu měl ještě méně rád, než ty, v níž byl sám obětí. Šel chodbou, ale nic se neměnilo. Jednotvárná podlaha a dveře se po obou stranách táhly dál a dál. Ještě jedny dveře a rupnou mu nervy a zkusí něco drastického. Další rozkošný obrázek. Copak pro mne vážně neexistuje žádná budoucnost, v níž by všechno dobře dopadlo?

            Buffy stojí v póze, kterou dobře znal. Nehybná, strnulá, obrácená sama do sebe. Ruce zkřížené na prsou. Spike před ní poníženě klečí na kolenou. Z pokorného a zbabělého výrazu jeho tváře se Spikovi dělalo zle od žaludku. "Prosím, Buffy, prosím," žebral ten Spike. "Dovol mi učinit tě šťastnou." Ten Spike šmátral třesoucíma se rukama Buffy po nohou a láskyplně, s úctou jí povytáhnul halenku, aby jí dal pusinku na bříško. "Ty mne nikdy nedokážeš učinit šťastnou," ucedila Buffy stroze. "Jsi jen nechutná, bezduchá věc. Nedokážeš milovat. Jsi nikdo. Ne, jsi nic." Ten Spike přikývnul a skryl tvář v jejích džínách.

            Další dveře. Tohle bylo skoro povědomé. Stojí, hoří v plamenech a Buffy od něj prchá. Další. On a Buffy si leží schoulení v náručí. Cudně, jako bratr a sestra. Oblečení a téměř nehybní. Není to tak děsivé jako ostatní obrazy, ale čiší z toho smutná beznaděj. Ta je snad horší, než bolest a zoufalství. Pokusil se představit, čím vším si musel projít, aby se dostal tam, kde je tenhle Spike. Znechuceně to vzdal. Tohle se nestane. Třísknul posledními dveřmi, zvuk se rozlehnul pustou místností, a zlomeně se opřel o zeď.

            Ne, ne, ne a ne! Odmítá hrát podle scénáře těchhle hrůz. Tohle se nesmí stát budoucností! Tuhle roli nebere. Rezolutně zatáhnul za helmu Darth Vadera. Cítil jak v místech, kde se stýkala jeho kůže a maska, začíná prosakovat krev. Stejně nepovolila. Musí se k masce přiznat a čelit následkům. Zhluboka se nadechl a prorazil rukou zeď. Nakouknul dírou, kterou udělal a uviděl rudou oponu. Bezva. To je jeho narážka. Zvětšil díru a procpal se dovnitř. Vstoupil na jeviště.

            Spike hrdě vkráčel na prkna, která znamenají svět, do světel ramp... oblečen ve své masce. Odmítl se za ni stydět a ztrácet čas na vesmírném korábu, daleko od publika. Zvonivě deklamoval, aniž tušil odkud, či čí slina mu ta slova na jazyk přinesla.

            "... když se kají, mých zámyslův se popud nevztahuje ni o smračení dále. Jdi, Arieli a vyprosť je! Své kouzlo sejmu z nich a zhoje smysly jim, zas navrátím je samým sobě."

            To snad ne. Jsem moc mladý, abych hrál Prospera. Nechtěl, aby ho Buffy viděla v roli ctihodného starce. Ale nedokázal umlčet sám sebe.

            "... Však hrubých kouzel těch odříkám se. Až si jejich hudbu nebeskou vymohu (což teď se staň), by zhojila jich smysly, což se sluší na vzdušnou magii. Pak zlomím prut svůj, na mnoho sáhův v zemi ho zakopám, a hloub', než olovo kdy stačilo, své knihy utopím."

            Spike zíral na kroucená černá písmena na zažloutlých stranách knížky. Zmenšila se, či co? Držel ten malý, letitý svazek... pokoušel se zaostřit, aby mohl číst- Vyrušilo ho hlasité, zlověstné bušení na dveře jeho hrobky. Nevěděl kdo to je ani co chce, ale věděl, že právě teď se od ní musí držet stranou. Zvedl pero, naškrábal pod verše dalších pár řádků, ale ani je po sobě nemusí číst. Je si jist, že výsledek je stejně zoufalý a špatný, jako vše, co jeho pero kdy stvořilo. Shakesperova slova kloužou po jazyku jako lahodné víno. Zní půvabně a svižně letí do dáli. Na pergamenu pak tvoří zdobné ornamenty. Jeho vlastní slova jsou neohrabaná. Pro jazyk struhadlem jsou, zvuk jejich krákorání havranů připomíná a libé popěvky zpěvného ptactva přehluší.

            Kosi mu krouží okolo hlavy a on jim uhýbá. Nebo se je snaží zachytit? Má mokro v botách. Spike shlédnul dolů. Příliv se stal pánem moře, zatímco on tu jenom tak stál a civěl jako blázen. Otočil hlavu, aby zjistil, jestli to stihne na pláž. Jenže světle žlutý písek se v dálce táhnul snad do nekonečna. Sem tam se na něm skvěl černobýl. Ještě dokázal rozeznat růžové šatečky a hořícího upíra. Tudy cesta nevede.

            Chladivá pěna líbala jeho kůži tisíci polibky. Z bílé se měnila na zelenkavou. Dlouho upřeně hleděl do těch nezměrných hlubin, potom si povzdechl a políbil ji na dlouhý, ostře řezaný nos. Na rty. Teď ji ještě přesvědčit, aby se s ním šla potápět v rouše Adamově. Vlastně Evině. "Svlékni si kostým, Buffy," zaprosil. Svůj prostě zahodil a ponořil se. Jestli ví, co je pro ni nejlepší, udělá to samé. Vyplul na hladinu a oklepal se, aby dostal z očí a vlasů slanou vodu. Hlavně ho zajímalo, jestli skočila za ním. Kapky vody se rozstříkly po Gilesově obýváku...

            Spike se zastyděl. Přece není pes.

            "Takže co, byla jsem v rauši? Nebo jsem usnula nebo... také se vám něco zdálo, lidi?" zeptala se Willow nejistě. Giles se narovnal.

            "Zdálo? Nic se mi nezdálo. Jen jsem si kupoval zmrzlinu s... Well. Dost o tom. Něco se mi zdálo. Proč se mi něco zdálo? A co to bylo za bytosti, které spolu pořád někam utíkaly? Nikdy jsem nikoho takového ještě neviděl. Démoni nebo lidé namaskovaní tak, aby jako démoni vypadali. Jako vlastní černobílé fotografie." "Nikdy jsem je neviděla pospolu," řekla Willow. "Jeden z nich... sama jsem ho líčila, ale druhý mne pak napadl, ten můj mi utekl, a on vzplanul." "Ne, tak to nebylo. Měl jsem jednoho zamčeného ve sklepě a on se pořád pokoušel utéct, aby mohl být s tím druhým. Zamčel jsem ho pro jeho vlastní dobro. Potřeboval by vodítko," vmísil se do diskuse Xander.

            "Buffy?" řekl tiše Giles. Zírala na své ruce. Svírala a rozevírala pěsti. Dlaně. Krčila prsty, jako by měla místo nehtů drápy. Potom se začala dotýkat své tváře a snažila se z ní odstranit neviditelnou špínu. "Gilesi, co jsou vlastně přemožitelky? Jsme démoni?" zeptala se nakonec. Hleděla kamsi do dálky, na něco, co viděla jen ona sama. "To je absurdní. Přeháníš-" Déle už to nevydržel a vytáhnul kapesník. Přímo zuřivě si začal čistit brýle. "V knihovně pozorovatelů jsem nenašel nic, co by napovídalo..." Ale jistý si nebyl. Zadíval se na ten bavlněný kousek látky. Musel kápnout božskou. "Já nevím, Buffy. Nevím kdo nebo co Sineya byla. Zda člověk nebo z ní udělali něco jiného. Jestli o tom pozorovatelé kdy něco věděli, ono vědění patrně nebylo zaznamenáno a nyní je ztraceno."

            Spike se k Buffy naklonil a pošeptal jí do ouška: "Svlékni si kostým," tak tichounce, že to nikdo jiný nemohl zaslechnout. Okamžitě se k němu obrátila. Zírala na něj, byla v šoku a měla strach. Chvějícími se prsty se dotkla svých rtů. "Tys byl v mém snu? Byl's to opravdu ty nebo jen něco, co se mi zrodilo v mozku?" "Byl jsem tam," zašeptal v odpověď. Nebyl si úplně jistý, že viděla totéž, co on, to dá rozum, ale věděl, že odpověděl správně. Buffy se na něj usmála. Cítila, jak se jí ulevilo. Zase se od něj odvrátila. Když mu přestala věnovat pozornost, Spike si povzdechnul a pohodlně se opřel o opěradlo gauče. Ty šílené sny ho vyčerpaly.

            "Willow, co ty sny znamenají? Jak nám můžou objasnit, jestli jste v pořádku nebo ne? Praskne mi hlava, jak se pokouším rozpomenout, co všechno se událo," zanaříkala Buffy. Willow přemýšlivě nakrabatila čelo a škrábala se tužkou ve vlasech. Spike zpozorněl, protože měl obavy, aby z ní zase nebyla pomatená Willow, ale vypadala celkem příčetně, jen se ztratila v myšlenkách.

            "Pocítila jsem úlevu, když ta dvě monstra odešla společně. První, myslím, že to byla První přemožitelka, mi v jiném snu hrozilo, že mne zabije. Ale pak přišla ta druhá bestie a já byla rázem v bezpečí." Xander kývnul. "Nelíbilo se mi, že utekla, ale jo, cítil jsem se bezpečněji. Byl jsem zase sám sebou. Jsem zase sám sebou." "To's byl pořád, kámo," ujistil ho otráveně Spike. "Furt říkám, že jsou to jen nervy."

            "Ty sny nemůžeš jenom tak přejít a pustit z hlavy, Spiku. Všem čtyřem se zdálo totéž, to musí něco znamenat." Gilesův pohled zpřísněl a neúprosně se na Spika zaměřil. Chudák upír měl pocit, že zírá do bodového reflektoru a ne do skel pozorovatelových brýlí. "Tobě se něco zdálo, Spiku?" Spike zaváhal, ale nakonec se rozhodl pro upřímné doznání. "Jo, zdálo. Něco o kostýmech a maskách. Vás jsem neviděl, ale asi jste hrál Higginse. Jeho kostým byl bez pochyby váš. Hodí se k vám a všem těm vašim tvídům." Děsivou budoucnost, kterou zahlédnul, vynechal. Do toho Rupertovi nic není. Je na něm a jenom na něm, aby se nic z toho nestalo. Buffy se na něj dívala a malinko se chmuřila. Spike vztáhnul ruku a bříšky prstů jí něžně vyhladil vrásku mezi obočím. "Neměj strach, lásko. Společně to vyřešíme." Giles si významně odkašlal.

            "Yeah, pane G, vyneste verdikt," vyzval ho Xander. "Jsme zatracení?" "To dozajista ne," odvětil Giles. Spike ucítil, jak se Buffy ulehčeně propadla do gauče. "Tohle poslední kouzlo spojení vrátilo naše vědomí do přivlastněných těl. Už to nejsou jen ostatky, či odumírající shluk nervových buněk. Ale ještě něco zbývá. Připustit to mne naplňuje odporem, pořád si tě ošklivím, Spiku, ale už ne tolik jako dřív. Zřejmě díky tomu, že jsme sdíleli mozek, cítím cosi jako porozumění." "Hey, já jsem zlej. Vyžaduji od vás ryzí nenávist. Žádné zkurvené porozumění!"

            "Co tím myslíte? To jako že vy dva teď po sobě jedete?" zeptal se Xander a otázku doplnil lascivním posunkem. Giles i Spike zařvali jako jeden muž: "NE!" Giles hned pokračoval. "Jde o... reziduum, na psychické bázi, nic fyzického. Chtěl jsem říci, že jsme vzájemně sdíleli svá vědomí. My všichni, včetně Spika. Ať už se nám to líbí nebo ne, naše mysl je nyní, já nevím... propojenější, propletenější. Jsme si blíž, než tomu bylo doposud." Xander pořád nechápal a tvářil se podle toho. "My všichni- jsme si- bližší. Všichni, včetně Spika," opakoval trpělivě Giles. Spike zamrkal na Willow a na Xandera vypláznul jazyk.

            "Fůj, to se mi nelíbí. Nechci si být blízký s upírem." "Je to vážně znepokojivé, ve všech slova smyslech," souhlasila Willow.

            "Willow, víš jak mi je, když mí nejlepší přátelé a můj... kluk, už nežijí na různých planetách? Je to bezva." "Tak dobrá, Buffy, ale nečekej okamžité zmírnění napětí." "Huh?" Buffy vykulila oči. "Tím myslím, že se nebudeme hned objímat a dávat si dárky," zjednodušila to Willow. "Zatraceně správný názor," souhlasil upřímně Spike. "Pohoda. To beru," kývla i Buffy.

* * *

            Vyšli z Gilesova domku a Spike natáhnul k Buffy ruku. Teplá drobná packa vklouzla do chladké velké dlaně. Beze slova se vydali k jeho hrobce. Protentokrát Spike necítil potřebu ticho přerušit. Bylo klidné a přátelské. Hlavu měl plnou zlých předtuch, které mu naservírovaly jeho sny. Potřeboval si všechno pořádně promyslet. Sotva došli kryptě na dohled, nemohl si už pomoci. Předtuchy vytěsnila představa velké postele o patro níž. Obrátil se na Buffy. V jejích očích četl stejnou touhu. Doklopýtali ke dveřím. Nechtěli se totiž jeden druhého pustit a to se pak špatně utíká.

            Spike ji opřel o dveře a přitisknul se k ní. Byl na rozpacích, kde začít. Měl jenom dvě ruce a jedna ústa. Měla na sobě tolik vrstev šatstva, které musel svléknout. Nejdřív zatáhnul za mašličku, která držela hedvábný top. Vážně se snažil být trpělivý, jenže mu to dlouho nevydrželo. Ta věc ne a ne povolit. Frustrovaně vrčel. Konečně mu ruply nervy a rozškubnul módní svršek od krku až po lem. Objevila se krémově bílá krajková podprsenka a opálené ploché bříško. Ten kouzelný pohled ho na chvíli zklidnil, ale Buffy mu vehementně začala oplácet snahu a rvala z něj kabát a triko současně. Dveře pod jejich tlakem povolily a oni se řítili volným pádem dolů dovnitř. Spike se musel bleskově odtrhnout od Buffyiných ňader, aby se dokázal vzpamatovat a nepadnul přímo na ni. Nechtěl si ji rozmačkat. Buffy se na tváři usídlil široký, rozpustilý úsměv a Spike najednou cítil, že letí vzduchem. Žuchnul naznak na tvrdou kamennou podlahu, hlava mu skoro přepadla přes okraj díry, která vedla dolů.

            "Takže ty si myslíš, že jsi hoden přemožitelky, Spikey? Že na ni máš? Že jsi dost divoký, abys jí stačil? Tak mi to ukaž..." Jejich oči se setkaly a výzva, kterou v nich měla Buffy vepsánu, způsobila, že se Spikovo tělo napjalo jako luk. Sklouzla po něm a usadila se mu na stehnech. Svírala je mocnými svaly a sadisticky ho pozorovala. Spike se zběsile nadechoval a vydechoval. Zbytečně, ale znělo to jako hřmění. Bolestně toužil po jejích dotecích, ale ona si dávala sakra na čas. Líně si ho prohlížela. "Chtěl bys, abych se tě dotkla, mazlíčku? Kde? Třeba... tady?" Ukazováčkem mu lehce ťuknula do rtu, ale Spike zařval, jako by použila rozžhavené železo. Vzepjal se, že ji ze sebe skoro shodil.

            "Buffy! Bloody well, šukej mne, nebo se-" Rukama mu přišpendlila paže k zemi a naklonila se k němu. Dráždivě mu přejížděla hroty prsou po obličeji. "Nebo co? Co se?" Spike zmučeně zasténal, skoro jí ho bylo líto. Jenom chvilku. Políbila ho a jemně mu jazýčkem vjela do dychtivých úst. Stáli na prahu ráje. Ožižlávala mu rty, jazyk, prozkoumávala každou úžlabinu a koutek chladných úst. Srdce mu skoro vystřelilo z hrudi, když ji takhle viděl. Divokou, vzrušenou, vlasy se jí uvolnily z jindy tak přísně staženého uzlu a lokny se jí vlnily okolo obličeje. Cáry halenky... Pořád toho má na sobě příliš mnoho. Stejně jako já. Chtěl, aby jim nic nepřekáželo. Toužil z ní všechno strhat, nakonec krajkové kalhotky... a přivonět k té delikátnosti, o níž dobře věděl, že je pod nimi ukrytá. Buffy mu milosrdně uvolnila ruce, čehož využil k tomu, aby se s ní začal potýkat. Pěkně hruď na hruď, přímo prahnul mít ji co nejblíž. Celou teplounkou. Úplně nejblíž. Bojoval s hedvábím a krajkami. Podařilo se mu zbavit ji halenky. Buffy mu vytáhla z kalhot opasek a zvedla ho do výše. Práskla jím, jako by to byl bič. Spike uvažoval, jestli si bude hrát dlouho. Ne, už hračku odhodila. Na odhalování takovýchto choutek budou mít později času dost. Chtěl být konečně v ní. Chtěl ji mít pěkně nahatou. Vrčeli a rvali se jako lvi. Prali se s každičkým kouskem svého oděvu. Úroveň jejich frustrace plynule stoupala. "Pryč s těmi hadry, pryč, pryč!" bručel a Buffy se extaticky hihňala. "Co tě brzdí, honey," zašeptala provokativně a roztrhla mu triko vejpůl. Spikův kabát už dřív odletěl na sarkofág a shodou okolností záhyby kůže vytvořily jakousi sochu, bizarně prosící o milost.

            Spike se nemohl rozhodnout, co by chtěl víc. Nevěděl, jestli ji má položit na záda, vklouznout do ní a šukat a šukat nebo prostě zůstat ležet a nechat se zprznit svojí přemožitelkou. Zatímco váhal, znásilnění vítězilo a on roztouženě pozoroval, jak z něj drsně stahuje džíny. Vteřinku či dvě měl strach o svůj vzrušením rozbolavělý penis, ale ten už se vyhoupnul na svobodu. Neskutečně tlustý a naběhlý, žalud zarudlý, lesknoucí se nedočkavostí. Její silné ruce k němu okamžitě zabloudily, zatímco mu ústy dráždila bradavky, až zduřely a ztuhly.

            "Buffy, chci do tebe, hned," žebral Spike, ale ona se na něj jen dívala a potutelně se usmívala. Musím se sám zapojit do akce, ona by mě dokázala mučit navěky, to mu bylo jasné. Byl nemotorný, protože ho ovládal ryzí chtíč, ale kalhotky na ní rozerval, jako by byly z papíru. Vytoužené katěčky byly přesně takové, jaké si přál, aby byly. Z krémové krajky, zvlhlé a vonící Buffy. Zvědavé palce zabloudily mezi hedvábná stehna a ústa se snesla na právě osvobozené světle růžové hebké plátky, jako vyhladovělý motýl na orosenou růži. Hladověl po ní tak dlouho. Dokázal by ji ochutnávat bez přestání celé dny a nikdy by ho to neunavilo, ale jeho kolibřík se naléhavě dožadoval pozornosti, takže popolezl, aby si ji mohl vzít.

            Naskytnul se mu fascinující pohled. Jeho bílá stehna mezi jejími dobronzova opálenými, zbytnělý úd pozvolna polykaný naběhlými starorůžovými rtíky. Pomalu klouzal dolů a zase nahoru, tím kouzelným tunýlkem v jejím těle, ale vtom zavadil o poddajnou překážku a Buffy prudce uhodila hlavou o zem a začala sténat v extázi. Kroutila se pod ním jako hadí žena. Události nabraly na obrátkách a jejich těla o sebe vlhce pleskala. Bože, proč mám jenom jeden pár rukou? Potřebuje dvě, aby ji mohl hladit po ňadrech, dvě, aby udržel sám sebe a ještě jednu navíc, aby ani klitoris nepřišel zkrátka. Buffy se pokoušela zarýt paty do drsné podlahy a oba zvolna klouzali dozadu, dokud jejich zpocená těla nezastavil kamenný hrob. Konečně získal oporu. Ale to mu nestačí, chce víc, tvrději, dál a hloub.

            Položil ji před sebe, doširoka otevřenou jako svoji osobní šperkovnici a pronikl hlouběji, než kdy dřív. Zvedl jí kolena až k uším, takže měla zadeček ve vzduchu. Buffy se pokoušela chytit hrobu, aby získala stabilitu a mohla přirážet, ale nedosáhla na něj. Vstoupil do ní pomalu, zlověstně líně, lepkavý jako melasa. Cítil, že se v ní něco rodí a narůstá. Stehna se chvějí, oči má zavřené. Vypadá dočista bezbranně a něco si vrní. A to vše je jeho dílo. On může za to, že z mocné přemožitelky je jen bezmocné klubko rozkoší roztřesených nervů. Dal se do díla. Shlédnul k místům, kde se jejich těla setkávala, a pozoroval, jak se jeho stydká kost rytmicky dotýká klitorisu. Jejího těla se zmocnily silné kontrakce, pokouší se mu vykroutit, podvědomě toužíc uvolnit energii, která jí protéká. Rozkřičela se, vyla v křeči uvolnění. Spike sledoval, jak sebou mele jako lapené zvířátko, dokud to vydržel. Potom se k ní přidal. I on se nechal pohltit tou bouří smyslů a zbaven všech myšlenek vstříknul do hloubi jejího pulzujícího těla vše, co měl. Zůstal prázdný, dokonale vyčerpaný a jakoby znovuzrozený.

* * *

            Spike měl nos zavrtaný do Buffyina krku, což je vážně prima místo k pobytu. Pleť má lesklou a trošku dekadentně voní nejstarším parfémem na světě. Potem a sexem. Mušle a šampaňské. Postupně si začal uvědomovat jejich ne zrovna obvyklou pozici, tiskli se k sobě jako dva skrčenci. Do kolen ho tlačí kameny, zadek má v luftu. Buffy byla omotaná okolo něj, zhruba polovina její váhy mu spočívá na bocích, kde jsou stále hluboce a sladce spojeni. Trošku jimi zavrtěl a s uspokojením konstatoval, že se Buffy červená. Byla rudá jako rak od hlavy až ňadrům. Chvěje se a znovu se okolo něj svírá. V téhle pozici by ji mohl šoustat pořád dokola a ona by se udělala minimálně každé dvě minuty. Ve skutečnosti hodlal tenhle plán okamžitě uvést do praxe. Akorát, že loket má bolestivě přiskřípnutý mezi sebou a kamenným výčnělkem.

            "Kde bys chtěla být, lásko?" zavrkal Buffy do ouška a tím ji probral. "Zrovna tady, miláčku," přiznala. "Hrobka ještě stojí?" "Zdá se, že ano." "Co takhle postel?" "Chci v tobě zůstat celičkou noc," objasnil a odmítl se hnout. "No ták, ty velký, silný upíre. A nemůžeš mne zanést dolů na tom svém ohromném, tlustém upířím klacku?" našpulila Buffy rtíky, ale tím ho jenom víc vzrušila a naplnila touhou dokázat jí ještě jednou svoji obdivuhodnou výkonnost a on strávil dlouhé, rozkošné minuty tím, že ji nutil vydávat ty primitivní kňouravé zvuky, které tak miloval. Nakonec se smiloval nad něžnými zády, která si rozdírala o beton, a odpotácel se s ní dolů. Boky stále přilepené k sobě.

            Už ji od sebe nepustí, nikdy. Je doma. Padl pozadu na postel a dovolil Buffy, aby si ho osedlala. Vrtěla se na něm experimentujíc s úhlem jejich těl, až zase skoro dosáhnul onoho perfektního a nejhlubšího místečka v ní. To skoro vyrovnával výhled na pohupující se prsa a soustředěný, vzdálený výraz v její tváři. Zlatou pleť měla zbrocenou potem. Perly na saténu. Ňadra se jí pohupovala, jak se na něm vlnila. Čas se stal elastickým. Chvílemi se k němu skláněla, takže je mohl uchopit a škádlit, dokud se jim bradavky nezměnily ve tvrdé maliny nebo pomalu upíjel medový nektar z jejích úst. Na oplátku mu zaryla nehty do bradavek, až vytryskla krev. Vztyčil se na posteli.

            "Zraňuješ mě, srdíčko, umíš to výborně." Buffy s táhlým zasténáním dospěla k vyvrcholení a sesula se mu na kolena. "Unavená, drahá? Nech mne chvilku řídit. Přetoč se kvůli svému Spikovi. Hodná holčička, přesně takhle, sladkou zadničkou k nebesům. Unh." Bylo to skvělé. Tvářičky pikantního zadečku byly stvořeny snad právě pro jeho dlaně. Nyní se mohl dostat tolik hluboko, s tak nesmírnou silou. Přidržovala se čela postele. Mám toho největšího a nejmocnějšího ptáka na celým širým světě! Moje holka díky němu, a mě samozřejmě, křičí a křičí a křičí rozkoší. Palce jí v tom vytržení zaryl do hebkého masíčka tak hluboko, že skoro viděl, jak jí naskakují modřiny. Byla to vášeň sama a ona je přece pro bolest stvořená, že jo?

            Zůstalo toho mezi nimi ještě hodně nevyřešeného, ale Spike se nedokázal přinutit, aby mu na tom záleželo. Kašlal na celý svět. Tohle je skvělé a děje se to právě teď. Bude to muset stačit. Dopadli na postel, celí ulepení, s propletenými údy, unavení právě prožitou rozkoší. Spike došel k racionálnímu rozhodnutí nikdy už se znovu nepohnout. Zůstanou tady ležet navěky a, jak poplyne čas, srostou v jedinou bytost, napůl nemrtvou, napůl živou.

            Buffy se zamrvila a posadila se. Vylezla si na něj a věnovala mu hluboký, vlhký polibek. Takový, co se na veřejnosti nesluší. Předpokládal, že jde o start dalšího kola, ale najednou povzdechla a rukou mu načechrala vlasy. "Měla bych jít, Spiku." "Zůstaň." "Musím jít domů. Nemůžu tady začít přespávat!" "Proč ne, lásko? Máma už ti za to mandle nezvedne, nemám pravdu?" "Jo, ale..." Sedla si a zavinula se do pokrývky.

            Režim stydlivka. Do pekla, už zase. Spike vstal a zamířil k rozviklané, zatím skoro prázdné knihovně. Hned vedle jeho jediné knihy, Omar Khayyam, ležel hrdý výsledek mnoha hodin přemítání, škrábání a přepisování.

            "Podívej se, Buffy. Udělal jsem si seznam, vidíš?" A začal předčítat jednu položku po druhé.

            "Nezabiješ žádnou lidskou bytost, pokud ti to Buffy nenařídí. Nebudeš protivný na její kamarády. Nebudeš se s ní milovat, když bude ještě spát." Vzhlédnul k ní s nadějí a seznam jí podal.

            "Co ty na to, lásko? Pro tebe jsem přichystal taky jeden sloupeček, ale zatím je v něm jenom: 'Nebudu mlátit Spika do nosu.' Tady to máš k odsouhlasení, samozřejmě." Buffy se na něj dívala, jako kdyby nevěděla, jestli se má smát nebo plakat.

            "Na co to je? Má to být něco jako tvoje papírová duše?" "Well, yeah?" řekl opatrně, protože mu úplně nedocházel význam jejích slov. Dál už neřekla nic, koukala na seznam a dělala ksichty. "Buff?" Škytla a otřela si oči. Spikovi docházela trpělivost a taky začínal být naštvaný. "Přemožitelko? Ty se mi směješ?" Vzala ho okolo krku a ukryla mu tvář na rameni. "Ne, Spiku. Nesměju. Já jen... je to vážně sladké. Bezvadný nápad." Tón, jakým to říkala, ho nijak zvlášť nepřesvědčil, že to myslí upřímně. Vzal ji za bradičkou a zvedl, aby mu musela hledět do tváře. Dívala se na něj s takovou něhou, že ho to až vylekalo. "Co je?" vyhrknul hrubě. Tolika citu se bál. "Přemýšlím... možná existuje nějaká zkrácená verze. Protože tohle by mohl být opravdu dlouhý seznam, víš, Spiku?" Dobře si to uvědomoval. Seznam dlouhý jako jeho život.

            "Co takhle desatero? Věděl jsi, že jsem na základce jednou dostala z dějin bible za jedna?" Aby byl upřímný, Spike ji na premiantku neodhadoval. Spíš na solidní dvě mínus, protože je mazaná a roztomilá. Teda jen pro ty, kdo neví o jejím přemožitelství.

            "Schválně, jestli si je povzpomínám. Nezabiješ, to sedí. Něco, něco o rodičích, to přeskočíme... jé! Zbožnění kamenných bůžků. To je velké ne-ne, Spiku. Nikdo si přece nechce zopakovat tu pohromu s Acathlou." Přikývnul. Ani nápad. "V budoucnu se rád budu snažit držet ruce dál od soch z kamene všeho druhu. Čestné slovo." "Nepokradeš." "Beru." Zazubil se a dumal, jak se asi postaví k otázce Nesesmilníš a Nepožádáš- "Spaj-ků!" zasmála se Buffy sladce a převrátila ho na záda. Sebrala mu seznam a něco na něj připsala. Spika použila jako podložku.

            "Poslouchej, ne- ne- spešl pro Buffy, anóbrž Buffytero. Její osobní přikázání zní takhle: Když budou přátelé na dohled, Buffy nebude ignorovat Spika." "To teda bude sranda. Myslíš, že Harris pro mě také sepíše nějaký seznam?" Buffy mu dala facku a nebyla nijak něžná. To ho přivedlo na další myšlenku. Vzal si seznam zpátky, při pohledu na Buffyino holčičí kulaté písmo, které zabralo půlku papíru, si jen povzdechl. Navíc mu rozskřípala pero.

            "Buffy se nepokusí ze Spika udělat pana Bačkoru," předříkával nahlas, co psal. "Není to v anglické angličtině něco jako teplouš? Proč bych z tebe měla chtít mít buzeranta?" Spike si dlouze a útrpně vzdychnul. Takže po lopatě.

            "Jsem a vždycky budu upír. Jenom odteď domestikovaný. Zdomácnělý. Pamatuj si to, Buffy. Nebudu tvůj ochočený a poslušný psík." Dloubla ho pod žebra, ale včas zatnul svaly na břiše, takže atak s úspěchem přestál.

            "Ani já nebudu tvá zkrocená přemožitelka na mazlení. Pořád budu bojovat se zlem. Snaž se nekvalifikovat do téhle kategorie." "Miluju tě. To není totéž, jako tě zkrotit. Ale s mazlením počítej." "To je něco úplně jiného. Chápu," přikývla Buffy.

"Jsem pořád zlej, rozumíš?

Možná nebudu zlo páchat, ale nehodlám kvůli tobě získat duši."

Buffy málem vypadly oči z důlků.

"Ty můžeš získat duši? Kde je trh s dušemi? Nebo jsou k dostání na černým trhu?"

Achich ouvej. To jsem tomu dal. Teď abych tam jel a…

Buffy se zúžily oči a dlouho, dlouho na něj upřeně hleděla.

K jeho překvapení, i úlevě, zůstala zticha.

"Jsme v pohodě?" zeptal se trošku s obavami.

"Oh yeah," vydechla a znovu ho překotila na postel,

tentokrát jen něžným šťouchnutím malíčku.

"Tak si mě hned teď vezmi, přemožitelko.

Dřív, než si to rozmyslím..."