Trojúhelník


Autor: Dawnie


Děj: začátek 5. série
Noc. Buffy se probudila ze své noční můry. Zdál se jí úplně stejný sen jako každou noc v poslední době. Bojovala s upírem, jako obvykle, ale pak jí v jednom nestřeženém okamžiku upír přemohl a bodnul jí do břicha, Buffy upadla na zem a z rány se jí řinula krev .. V tom se vždycky celá zpocená probudila. Byl to jen sen, uvědomila si! Hodiny ukazovaly 6:55. A Buffy musela vstávat do školy. Záviděla své mladší sestře Dawn, která si ještě v klidu vyspávala ve vedlejším pokoji. Ve škole se měla setkat se svojí kamarádkou Willow a se svým klukem Rileyem. Riley byl moc milý kluk a mohla se na něj vždy spolehnout. Na první pohled by se zdálo, že jejich vztah je bez chybičky. Ale Buffy věděla, že tu není něco v pořádku. Právě proto, že bylo vše tak dokonalé. Podvědomě totiž toužila po nějakém vzrušení a i přesto, že to bylo nesmyslné, vždycky si spojovala lásku s bolestí a odříkáním, tak jako když chodila s Angelem. Ale o tomhle Riley neměl vůbec tušení a nezjištně Buffy miloval.


"Tak co včera na hlídce?" zeptala se Willow.
"Nic, upíři, zabíjení- jako vždycky," odpověděla Buffy. Právě k nim přicházela Tara, Willowina přítelkyně. Willow se na ní šťastně usmála. Buffy měla Taru taky ráda. Byla sice trochu zvláštní a Buffy občas nerozumněla všemu, co říká. Ale věděla, že Tara pro Willow hodně znamená. Jejich vztah sice prošel zkouškou, když se do města vrátil Oz, ale ukázalo se, že ani on už nemohl jejich pouto zpřetrhat.

Začínala jim hodina a tak se přesunuli do třídy. Profesorka filozofie jim začala vykládat látku, ale Buffy byla myšlenkama úplně někde jinde.
"Co byste mi k tomu řekla vy, slečno Summersová?" probrala ji profesorka z přemýšlení. Ostatní se otočili a čekali co odpoví. Buffy ale samozřejmě nevěděla o čem je řeč a tak jen vyjeveně koukala:
"Uh...já ...omlouvám se, ale jáká byla otázka?"
Riley si jí po hodině starostlivě zeptal: "Jsi v pořádku, Buffy?"
"Jistě," usmála se. Ticho.
"Jdeš dneska na hlídku? Možná bych měl jít s tebou...víš ..," zajímal se Riley.
"Ne, to není třeba. Zvládnu to," přerušila ho Buffy.
"OK, tak fajn, kdybys mě potřebovala, tak víš, kde mě máš hledat.." odpověděl.


Hřbitov, noc. Buffy se ostražitě dívala kolem sebe. Dnes večer tu nebylo moc upírů a tak přemýšlela, že udělá ještě jeden okruh a půjde domů. V tom za sebou zaslechla známý hlas: "Zase na lovu, přemožitelko?" . Byl to Spike, upír, kterého Buffy z duše nenáviděla, protože se vždycky motal poblíž a rád ji popichoval. Bojovali každý na opačné straně ..ale od té doby, co mu vláda dala do hlavy čip a on nemohl ublížit živé duši, se nějak častěji snažil jí pomáhat. Kdyby se Buffy nad tím trochu zamyslela, muselo by jí dojít, proč to dělá.
Spike byl do ní totiž zamilovaný. Sám se za to nenáviděl, ale nemohl si pomoci. Kdykoliv se setkal s touto přemožitelkou, vždycky cítil něco silného. Nejdřív si myslel, že je to jen jeho pověstná posedlost přemožitelkami. Ale Buffy byla jiná, byla neobyčejně silná a používala svoji vlastní techniku a Spike si začal uvědomovat, že čím dál častěji vyhledává její společnost a že když není s ní, tak na ní neustále myslí a ne zrovna v tom smyslu, v jakém by se to v jejich vztahu upír/Přemožitelka hodilo. "Co tady děláš, Spiku?" vytrhla ho z přemýšlení Buffy.
"Ale no tak, procházím, se víš, je to mnohem bezpečnější než kdybych si vyšel na procházku ve dne.."
Buffy se jen zašklebila a pomyslela si, proč zrovna ona se s ním tady zahazuje. V tom se ozvalo podezřelé zavřčení a objevila se banda upírů a vrhla se na ně. Buffy nezaváhala, jednoho nakopla, druhého přehodila přes záda, a výpad třetího zablokovala. Upíři se dávali pomalu na ústup. Buffy si ale nevšimla jednoho, který se právě sbíral ze země. A než se nadála, zaútočil na ní nožem a... bodl ji do břicha.
Buffy zavrávorala a Spike se rychle vrhl k ní. Ostatní upíři utekli, protože viděli Spikův rozzuřený výraz a něco jim říkalo, že by si s ním v tuhle chvíli raději neměli začínat.
"Buffy, co je? Jsi v pořádku?" Buffy jen v bolesti stáhla obličej. Spike neváhal a opatrně ji vzal do náruče.
"Vezmu tě ke mně. Musí se to ošetřit."
Buffy jen zachroptěla: "Ne, nech mě být. Zvládnu to sama."
"Jo, to vidím," poznamenal ironicky Spike.
" Ta rána nevypadá dobře. Krvácíš! Tak si prosímtě přestaň hrát na nepřemožitelnou a ..."
"Musím se dostat ke mně domů.."zašeptala Buffy.
"Blbost, moje hrobka je blíž! K tobě domů bys musela dolízt leda po čtyřech.."
Buffy jen naštvaně přivřela oči a bylo vidět, jak jí je nepříjemné, že musí přijmout jeho pomoc. Aspoň se pokusila vyprostit z jeho náruče.
"Pomalu, radši se moc nehýbej. Nemyslím si, že by se ti v tomhle stavu šlo zrovna dobře.." zabránil ji v tom Spike.


Když ji pak nesl v náruči, Buffy se necítila zrovna příjemně. Připadala si najednou bezbranná. Podívala se Spikovi do očí a zdálo se jí, že v nich vidí starost a ještě něco jiného, co by tam rozhodně nečekala.. Ale to už vstupovali do jeho hrobky. Spike jí ohleduplně položil na postel a vyhrnul jí tričko. Oddechl si. Rána nebyla tak hluboká jak se zprvu zdálo a pomalu přestávala krvácet.
"Musím to vydezinfikovat..ale mám tady jen whisky." Buffy se na něj nevraživě podívala. Spike dělal jako že její pohled neviděl. Přiložil ji obklad na ránu a Buffy se jen vzepjala, nechtěla projevovat před Spikem, že ji to bolí.
"Promiň," řekl potichu. Pak vzal obklady a obvázla ji ránu. Přitom se musel dotýkat její kůže. Samozřejmě si to užíval, jak mohl. Buffy se cítila nesvá. Nechápala proč se vždycky zachvěje, kdykoliv se jí Spike dotkne. Proto radši řekla: "Už je to lepší." A pokusila se vstát. To neměla dělat, protože jak se pohnula, obvaz na břiše se jí zbarvil krví.
"Uklidni se, zlato, musíš odpočívat."
"Jen nechápu, proč musím odpočívat zrovna tady"!
"Hele, vlastně bys mi měla poděkovat za záchranu života. Kdybych tam nebyl já, měla bys se sebou co dělat."
"Tsss." odfrkla si Buffy, ale v duchu si musela přiznat, že má pravdu.
"A copak, že tam s tebou nebyl ten tvůj vojáček?" zeptal se Spike.
"Neměl čas," zalhala Buffy, ani nevěděla proč.
"Zdá se, že jsem teď jediný člověk, co je ti teď na blízku, co..?" Spike se na ní upřeně podíval a trochu se pousmál.
"Ty nejsi člověk, nezapomínej!" zpražila ho Buffy.
"Hm, nemyslím, že bys měla s naším druhem v minulosti problémy, lásko."
Naklonil se k Buffy blíž, pozoroval ji, jeho ruka ji najednou začala hladit po vlasech. Buffy na něj konsternovaně zírala, neschopná nějaké reakce. Spike se příbližil ještě víc a jeho obličej byl od toho jejího už jen kousek. Buffy na něj jen znepokojeně mrkla a než stihla odporovat, Spike ji políbil. Ale vůbec ne hrubě. Byl velmi jemný, její ústa zprvu jen vychutnával a Buffy se nebránila. Instinktivně se k němu přivinula ještě blíž. Jeho ruka zajela na její rameno, pak k pasu a začal ji hladit. To Buffy probudilo a odtrhla se od ně


"Co - co to děláš?" vykoktala a začala se zvedat z postele. Spike ji chytil za ruku a ona se vytrhla.
"Ale no tak, lásko, neříkej, že si to necítila. Mezi námi je spojení...
Buffy už byla plně při smyslech. "Cože? Prober se. Vžďyť ty..to bylo..."
Buffy nevěděla, co říct a tak kolem něho jen proklouzla.
"Nech mě být.Jdu domů." Znělo to jako rozkaz.
"Počkej, jsi zraněná.."
"Už je mi docela dobře!" Buffy se snažila znít pravdivě, i když ji zranění ještě pěkně bolelo.
"Nemůžeš jít sama, jdu s tebou."


Nečekal na její odpověď, vzal si bundu a na venek vyšli společně.
Buffy se snažila jít, co nejrychleji, i když ji to stálo velké úsilí. Spike šel vedle ní a mlčel. Ona taky. Co by mu taky říkala?? Chtěla být od něj, co nejdál. V duchu už si spřádala výmluvu pro Joyce, až se jí bude ptát, kde byla tak dlouho. A rozhodně se nesmí dozvědět o tom zranění a už vůbec ne o tom, kdo jí ho ošetřoval. Ještě, že má na sobě bundu, pomyslela si. Už byli skoro u dveří, Buffy se na Spika ani nepodívala a zamíříla ke dveřím.
"Buffy, počkej, nemůžeš jen tak odejít. To co se stalo...."
"Nic se nestalo!" odpověděla Buffy ledově.
"Pro mě se nic nestalo, chápeš?"
Otočila se a zmizela ve dveřích. Když už byla doma opřela se o zeď a zhluboka se nadechla.
"Bože, co jsem to udělala??"



Druhý den ve škole už bylo všechno v pořádku. Joyce si naštěstí ničeho nevšimla. Buffy si špinavé tričko ještě ten večer vyprala. Rána se rychle zacelila a Buffy se naučila chodit tak, aby se moc nenamáhala. Dokonce ani Willow nebo Riley nic nepoznali. Jenom se jim zdála Buffy víc zamlklá a nesoustředěná než bylo obvyklé. Už podruhé totiž zjistili, že vůbec neposlouchá, o čem se bavili.
"Buffy, kde teď právě jsi?" zeptal se Riley.
"Oh..¨..." Buffy se lekla a trochu se začervenala. Kdyby jen Riley věděl, na co, nebo spíš na koho teď myslím, napadlo ji. Místo toho ale odpověděla:
" To nic.. o čem jsme se to bavili?" Ve skutečnosti byla myšlenkami úplně jinde. Myslela pořád na Spika a na to co se včera stalo. Jako by nestačilo, že se jí o tom zdálo celou noc.

"Proč mě políbil sakra?" ptala se Buffy i když odpověď už znala. Poznala to z toho jak jí políbil....
ON jí miluje!! I když se tomu zdráhala uvěřit, musela si přiznat, že na tom něco bude. Měla si toho všimnout dřív.. to jeho neustálé pronásledování, ty narážky, to jak jí pomáhal a jak se na ní díval...proč ji to jen nenapadlo dřív? Znovu si přehrávala ten polibek a vnímala jeho doteky. Byl tak něžný, to od něho vůbec nečekala! A ještě víc ji znepokojovalo to, co cítila ona. Ještě do včerejška ho nenáviděla, nebo si to aspoň myslela.....a teď ...vídí ho před sebou...jeho modré oči, které ji propaluj.. i když jí včera políbil tak něžně, cítila jeho vášeň... Ne, měla bych na to přestat myslet! Přikázala si. Ale nešlo to.


Když pak odpoledne měli schůzku se Scooby gangem, kde byla i Anya, Alex, Riley a samozřejmě Giles, už se docela ovládala. Dělali zrovna průzkum, jednalo se o nějakého nového neznámého démona, který v poslední době páchal škody. Buffy se rozhodla, že je nechá bádat a půjde raději na hlídku, kde bude víc platná. Procházela se mezi náhrobky, všude bylo neobvyklé ticho. Ani nevěděla jak zabloudila až nebezpečně blízko k Spikově hrobce. Když si to uvědomila, připadala si hloupě. "Co tady vlastně dělám?" pomyslela si. A pak ho uviděla . Blížil se, celý v černém ve svém oblíbeném koženém kabátě, přímo k ní.
"Jsem rád, že máš stejné myšlenky jako já, lásko," uvítal ji
"Co? Jak můžeš vědět, na co myslím!" naštvala se.
"Protože tě znám." Už byl skoro u ní.
Buffy se nepatrně zrychlil dech a zjistila, že začíná být nervozní, ale navenek se snažila působit sebejistě. "Ty že mě znáš? Nebud´směšný!" A otočila se k odchodu.
"Měli bychom si promluvit o včerejšku" zadržel ji.
"To je právě to, co nemusíme."
"Ty víš, že mezi námi něco je, cítíš to stejně jako já...jen se tomu nebraň."
Buffy se pokusila ho naštvat.
"Mezi námi, že něco je? Ty jsi upír, já přemožitelka. Jsme nepřátelé na život a na smrt, chápeš?"
Spike ji objal kolem ramen.
"Mě neoklameš. Já vím, co cítíš. Včera jsem to cítil, lásko."
Sevřel ji v pase a pohladil po tváři. Buffy chtěla něco namítnout, ale nestihla to, protože jí Spike políbil. A Buffy se kupodivu nevytrhla. Protože...bože...líbilo se jí to! Ona si to dokonce užívala. Oprostila se od všech myšlenek a nechala se unášet... Když si uvědomila, že ji Spike hladí po celém těle, trochu se odtáhla ale Spike ji držel silně. "Spiku, ne," zašeptala. Měla v hlavě dokonalý zmatek. Věděla, že je to špatné, ale nedokázala s tím přestat. Spike ji opřel o strom a ona ho objala okolo ramen. Svlékla mu kabát a začala rukama kroužit po jeho těle. On nezůstával pozadu a stáhl ji svetr pod kterým měla jen tenké tričko. Přitiskl se k ní a ona mohla zřetelně cítit jeho vzrušení..


V tom uslyšeli nějaký hluk a výkřik. Buffy se omámeně otočila, nedokázala se ještě plně orientovat ale přesto si všimla, že za nimi stojí Riley, Willow a Alex!!! Krve by se v ní nedořezal. Jak se na ní Riley zraněně díval!! Alex se tvářil naštvaně a Willow těžko skrývala překvapení.
"My jsme ti přišli říct, že...um¨.... ten démon...totiž....uh."
Willow nevěděla, jak pokračovat.
Riley se na Spika vrhnul : "Táhni od ní! Měl jsem to vědět dávno..." Buffy se mezi ně postavila. "Riley já...já ti to vysvětlím. ..to není tak, jak si myslíš...."
Ale Riley už nechtěl nic slyšet, jen se podíval Buffy do očí a pak...odešel.


Buffy se zoufale podívala na Alexe a Willow: "Já, poslouchejte, lidi..." Alex ji nenechal domluvit.
"Jak jsi mohla, Buffy! Zrovna s ním...vždyť je to zrůda!"
Buffy se obrátila na Willow : "Ty mě chápeš, Will, že..?"
"Já nevím, Buffy,....je to divný."
"Já vím, já vím.... já nevím, co jsem to udělala. Bylo to....." pohlededem zavadila o Spika, který se na ní upřeně díval a čekal, co řekne.
"Myslím, že bys měla jít s námi."řekl Alex a zněl nekompromisně.
"Oh, jistě, samozřejmě." hlesla Buffy.
Připojila se k Willow a Alexovi. Na Spika se ani jednou neohlédla. Nechtěla teď vidět, jak se tváří. I když si to dokázala představit. Ale on se ani neozval a nechal ji odejít.


O chvíli později už si Buffy povídala s Willow v jejím pokoji. "Já tomu nerozumím, Will, myslela jsem, že ho nenávidím. Vždyť je to Spike! Známe se roky, bojujeme proti sobě a teď mám najednou pocit, že....jako by se něco změnilo. Nevím, jak , nevím, proč. Ale když jsem s ním, tak se cítím tak...jako nikdy....s Rileym jsem se tak nikdy necítila.. Ostatně Riley už mě po dnešku stejně nebude chtít znát."
"Víš, myslím, že to pro něj byla docela rána. Pro nás všechny to byl šok," řekla jí na to Willow. A Alex je teď na mě naštvanej. On nikdy Spika neměl rád. Vlastně kdo tady má Spika rád?" přemýšlela Buffy. Willow se na ní jen významně podívala.
"Musím to ale nějak vyřešit s Rileym, on mi to neodpustí, to vím. A vlastně ...já ani nevím, jestli to chci..možná možná bude nejlepší, abychom si dali pauzu..na čas.
"Takže se s ním chceš rozejít?" zeptala se trochu šokovaně Willow
"Hm, bude to tak lepší."
"Kvůli Spikovi?" zeptala se Willow.
"Nee, ne, to ne. Prostě to už mezi náma neklape delší dobu."
Buffy musela vydržet další Willowin zvídaný pohled.
"Asi se na to vyspím," nakonec řekla Buffy.


Druhý den byla Buffy pevně rozhodnutá, co musí udělat. Přišlo jí jako by jí spadl obrovský kámen ze srdce....ale když pak uviděla Rileyho, všechna rozhodnost ji přešla. Bude to těžké, pomyslela si. Ale vydala se k němu. Zrovna se otáčel a když ji spatřil netvářil se zrovna moc nadšeně.
"Ahoj."
"Ahoj..." Tak ať to mám za sebou, řekla si Buffy.
"Riley, musíme si promluvit, o včerejšku..."
"Buffy, cokoliv řekneš, nezmění to, že ses líbala se ..Spikem!"
"Já vím, že to nemůžu nijak omluvit, ani říct nic, co by to spravilo, ale...přemýšlela jsem a ...víš....um... .myslím si, že my dva....že bychom se měli rozejít."
Celou dobu Buffy mluvila do země. Neodvážila se na Rileyho podívat. Ale jen slyšela jeho překvapený výdech. Takže to nečekal, to je ještě horší.
"Kvůli němu!?" zeptal se stejně jako včera Willow.
"Ne, jsou tu i jiné důvody."
"Jaké ? Ještě včera jsme žádné problémy neměli...."
"Riley, trvá to už delší dobu, není to tvoje chyba, je to ve mně...
"Buffy, nedělej mi to," znělo to skoro prosebně. Buffy se najedno cítila mizerně.
"Riley, je mi to líto. Ale já ...myslím, že to bude pro oba lepší."
Nedokázala se už na Rileyho podívat a tak se zvedla a odešla.


"Jak to vzal?" zeptala se jí Willow po hodině.
"Jak asi? Vzalo ho to. A já se teď taky zrovna necítím nejlíp. Myslela jsem, že tím všechno vyřeším, ale je to ještě horší." Buffyin hlas zněl zoufale.

"Nesmíš se v tom takhle utápět. Musíš příjít na jiný myšlenky. Co kdybychom šli dneska do Bronzu? Tanec, pití, zábava...to je přesně to co potřebuješ."
"Já nevím, možná máš pravdu." snažila se Buffy znít aspoň trochu optimisticky.


A tak opravdu večer vyrazili do Bronzu. Vytáhli sebou i Taru , Alexe a Anyu. Alex se už na Buffy nedokázal zlobit, po tom co si s Buffy promluvili, mu bylo jasné, že Buffy je teď opravdu velmi zmatená.... Svůj názor na Spika sice nezměnil, ale když viděl, jak Buffy vypadá nešťastně, nechal ji být a snažil se ji pomoci. V Bronzu byla zábava jako vždy v plném proudu. Ostatní se snažili Buffy rozveselit, a ona jejich snahu oceňovala, ale nedokázala se normálně bavit. Myslela zase na Spika a na to co se včera stalo. Nevěděla co si má myslet. Neustále si v hlavě všechno přemítala. Udělala dobře, že se s Rileym rozešla?? To nevěděla. Vybavila si jeho obličej, když mu to říkala. Byl tak smutný a zároveň se v jeho obličeji objevila podivná směsice pocitů od zlosti, nenávisti, žárlivosti až k lítosti. Jak tak přemýšlela ani si neuvědomila, že ostatní se už šli bavit na parket. Smutně se za nimi podívala...trochu jim záviděla tu jejich bezstarostnost.. Náhle se před ní objevil Spike. Překvapil ji jako vždycky.
"Tak koukám, že tu jsi zase sama. Možná bych ti mohl dělat chvíli společnost."
Buffy se na něj zamračila: " To těžko. Nech mě být!"
Spike se jen zašklebil.
"Tss, sedíš tady jako uzlíček neštěstí a já nejsem tak blbej, abych si nedomyslel, co se děje."
"A co se teda děje, Pane Vševědoucí?"
"Nechalas toho svýho vojáčka a teď máš špatný svědomí. Ale to je v pořádku, lásko." Tak to má být. Už nám nic nebrání, nemusíme se skrývat..Buffy."
Odmlčel se.
"Tak si pojď zatancovat" natáhl k ní ruku.
Buffy se na něj naštvaně podívala. Co si o sobě vůbec myslí, pomyslela si. Že mě zná nebo, co? To se plete..chystala se ho odmítnou ale Spike ji předběhl.
"Ale no tak, já vím, že chceš tančit."



Buffy strnula a nevěděla, co má říct a tak přijala jeho ruku a váhavě se na něj podívala. Odešli spolu na pareket, Spike ji objal kolem ramen a začali se pohupovat v rytmu hudby. Buffy se najednou zase cítila jako v jiném světě. Bylo to všechno tak zvláštní... Proč se takhle cítím? A proč zrovna s ním? přemýšlela, ale žádnou odpověď nenacházela. Spike si její objetí užíval, mohl cítil její vůni, dráždila ho..přivoněl si k jejím vlasům, voněly po heřmánku a na dotek byly jako hedvábí. Přitiskl si Buffy blíž a ona se nebránila. Opodál je sledovala parta. Alex se šklebil a bylo na něm vidět, že se mu to vůbec nelíbí. Ale Anya ho chytla kolem pasu a vrhla na něj výmluvný pohled. Willow a Tara se jen potutelně usmívali. Willow si všimla Buffyina výrazu. Takový u ní už dlouho neviděla. Vypadala tak spokojeně jako by chtěla ve Spikově náručí strávit celý život. Na Buffy se nedívali ale jen oni, sledoval ji také Riley. Díval se na ně už dlouho a hromadil se v něm vztek. Uvažoval. Tak přece jen je to pravda. Rozešla se se mnou kvůli němu!! Jen to na mě hrála, dělala ze mě blbce a ....teď tady s ním tančí tělo na tělo. Dostal neovladatelnou chuť je od sebe odtrhnout. Přiřítil se k Spikovi a zatáhl ho za rameno.
"Vypadni od ní!"
Buffy se lekla a probrala se z toho opojného pocitu a znepokojeně se podívala na Rileyho. Ten se na ní ale vůbec nedíval. Očima propaloval Spika.
"Řekl jsem - nech jí být. Nebo ti rozbiju ten tvůj ksicht!"
Spike se pohrdavě usmál.
" Ty asi těžko. Zchladni, jo? "Ona je tu se mnou, tak se prober."

"S tebou?" Rileymu přeskakoval hlas.

"Proč si myslíš, že s tebou je? Přemejšlej trochu. Jen tě využívá! Až jí to s tebou přestane bavit, odkopně tě."
Buffy chtěla protestovat, ale Spike ji nenechal.

"Víš, co? Možná by bylo lepší to vyřešit venku. Pokud teda nemáš strach," vyzývavě se podíval na Rileyho. Ten na něco takového čekal, protože zmlátit Spika, to bylo přesně to, co teď potřeboval. Oba se vydali k východu.


Buffy se za nimi rozběhla: "Počkejte! co myslíte, že se tím vyřeší?!!"
Postavila se před Spika. "Ty s ním nemůžeš bojovat, vzpomínáš, tvůj čip...." "Uklidni se, zlato," odpověděl jí Spike, obešel jí a následoval Rileyho ven.
Buffy byla naštvaná. Vůbec se jí nelíbilo, co se teď mělo dít.


Ale to už si oba dva rozdávali venku první rány.. Spike se zatím držel stranou a spíše snažil ránám vyhýbat. Riley si ale nechtěl hrát.
"Tak co, zbabělče? Pojď do mě! Nebo máš strach z bolení hlavy? " posmíval se mu.
"Kdybych chtěl, vymlátím z tebe duši," ušklíbl se Spike.
"Tak na co čekáš? Ukaž mi to." provokoval ho Riley a než se stačil vzpamatovat, Spike ho jednou ranou srazil k zemi. Zároveň se ale musel vypořádát s nesnesitelnou bolestí hlavy. Buffy se mezi ně vmísila.
" Nebuďte jak malí. Tohle nemá smysl!"
"Buffy, nech nás, tohle je mezi námi," odstrčil ji Spike.
Tentokrát na Spika zaútočil Riley, ten se jím nenechal zaskočit, ale brzy začínal mít potíže, bolest hlavy ho stále ochromovala. Začal krvácet z nosu a měl roztržené obočí. Riley taky nevypadal zrovna dobře. Měl rozražený ret. Buffy se konečně podařilo se mezi ně vmísit a odtrhnout Rileyho od Spika.
"Nech ho být!" podívala se na Rileyho její oči metaly blesky. Sehnula ke Spikovi, který ležel na zemi, opatrně se dotkla se jeho rány nad obočím a setřela mu krev.
"Měl bys jít." řekla odměřeně a ani se neotočila. Riley tam chvíli jen stál a začal si uvědomovat, co se stalo. Viděl starost v Buffyiných očích, když se skláněla k Spikovi. Teď tam klečela vedle něho a opatrně se dotýkala jeho obličeje a zdálo se, že Rileyho už vůbec nevnímá.
To je konec, došlo mu. Opravdový konec!... ztratil jsem jí. Ještě jednou se podíval na Buffy, která o něj vůbec nejevila zájem a odešel.
Buffy podepřela Spika a došla k s ním k blízké lavičce.
"Jsi v pořádku?" zeptala se. V jejím hlase zřetelně zněly obavy.
"Jo, teď je mi fajn." Podíval se na ní a ona jeho pohled opětovala.
"To obočí bude potřebovat sešít." Jemně se dotkla jeho rány a pohladila ho po tváři. Měla najednou pocit, že ho musí chránit. Začala si uvědomovat, že jí na něm záleží víc, než si kdy připouštěla.
"Ještě to bolí? Myslím, ta hlava?"
"Zažil jsem už horší věci."
"Neměl jsi s ním bojovat, bylo to nesmyslné."
"Nemohl jsem ho nechat, aby takhle o tobe mluvil. A musel jsem mu přece ukázat, že už u tebe nemá šanci."
"To jsi nemusel, on ví, že už je mezi námi konec, protože...." Buffy zmkla, řekla víc, než chtěla. Spike se na ní upřeně podíval.
"Protože..?"
"No, um...chtěla jsem říct, že...." Buffy nevěděla jestli má pokračovat. A říct mu pravdu.
"Že.....je tu teď někdo jiný...v mém srdci a v mé mysli." Nakonec to řekla, ale mluvila velmi potichu, možná se i trochu styděla. Spike ji chytil za bradu a přinutil ji se na něho podívat.
"Já vím, Buffy..já už to vím." Odmlčel se a pak jí políbil. Tentokrát už vášnivě a nijak se neusměrňoval, protože věděl, že teď je Buffy už opravdu jeho. To o čem každou noc jen snil, to co si představoval, se teď začalo vyplňovat. "Miluju tě," zašeptal.


Jen ty dvě krátká slova, ale jejich význam byl jasný. Díval se na ní a jeho oči mluvily za vše. Viděla v nich, že mluví pravdu. Přisunula se k němu blíž a cítila se zase jako omámená. Spike si mohl v jejích očích přečíst, že ona cítí totéž jen to ještě nedokáže říct nahlas. Posadil si ji na klín, objal ji kolem ramen a políbil ji. Nebyl to krátký polibek. Byl to polibek budoucnosti, toho co spolu ještě prožijou. Oba věděli, že je může potkat cokoliv, ale vědomí, že mají jeden druhého je naplňovala štěstím.

KONEC