Sex s roboty je běžnější, než si většina lidí myslí… Ale mohou také milovat?

 

Řím, někdy po AtVS V/22 Not Fade Away

 

 

            "Willow, myslíš, že bys mi mohla sestrojit Spikebota?"

            Willow polkla extra velký doušek trojitého espressa dřív, než byla připravená, proto musela celá zakuckaná strpět pomoc a bušení do zad, což zabralo víc času, než kolik měla Buffy trpělivosti. Jako vždy nešlo o Willow. Tohle bylo o Buffy a jejích potřebách. Důležitých potřebách.

            "Děláš si srandu?"

            "Ne," řekla Buffy, "jsem vážná jako jistý britský pozorovatel ve středním věku."

            "Ale Buffy, proč Spike? Spike už je mrtvý, kolik, dva roky? Dokonce i za předpokladu, žes ho v hloubi duše postrádala, o což ses se mnou jen tak mimochodem nepodělila, co dobrého by ti Spikebot přinesl? Nebyl by skutečný."

            "Chybí mi," odvětila Buffy jednoduše.

            "Okay, když to říkáš, zřejmě ti opravdu chybí." Willow několikrát kývla. "Takže dokonce i když jsi víc než rok chodila s Nesmrtelným, vlastně ti pořád chyběl Spike?"

            "Yeah. A nekoukej tak nevěřícně. Holce občas chvilku trvá, než jí dojde, co je špatně. Věděla jsem, že mi něco chybí, jen jsem nevěděla co."

            "A rozhodla ses, že je to on, co či kdo ti chybí, viď. Já ti nevím, Buffy, jestli postrádáš Spika, proč si myslíš, že ti ho Spikebot dokáže nahradit? Pokud je to čistě fyzická záležitost, mám šikovné, báječně dráždivé kuličky, králíčkovy perličky, a ty dokážou odvést fakt báječnou práci a dají ti zapomenout na přítelkyni s propíchnutým jazykem… chci říci, že jazyk- řečové centrum Buffybota, muselo být pozoruhodné, když dokázala mluvit tak, jak mluvila, ale pořád si myslím, že Dolphin nebo…"

            Buffy musela být tvrdá a stopnout ji dřív, než se dostane k Aphid nebo Zebre. "Willow. Hoď tam zpátečku. Sklapni. Nechci robertka Spika. Vyzkoušela jsem vibrátory ve Spikově velikosti. Není to ono, když nejsou přirostlé ke Spikovi. Chápeš?"

            Willow pochybovačně kývla a vrhla dlouhý pohled na zbytek svého espressa. Zjevně se chtěla posílit douškem či dvěma, ale bála se. Co kdyby Buffy pronesla další šokující přiznání?

            Buffy si nemyslela, že bylo šokující. Pokud si dívka konečně uvědomí, co v jejím životě chybí, měla by o to jednoduše začít usilovat. Ona sama si prostě dřív nepřiznala, koho potřebuje. Nebo to možná byl právě robot. Kdo ví? "Willow, chci Spikebota, aby si se mnou vykládal, jako to dělával Spike. Musíš mi vyrobit Spikebota s duší, zvládneš to? Mohli bychom se držet za ruce a on by mi mohl číst básničky a taky bychom mohli společně zachraňovat svět. A možný bys taky mohla zařídit, aby, když se vezmeme za ruce určitým způsobem, vzplanuly? Bezbolestně, nepálivý oheň?"

            "Whoa, whoa, whoa. Myslíš to vážně? Proč robot? Co je špatné na italských klucích? Ostatně, co je špatné na Nesmrtelném?" brzdila ji Willow.

            Willow se zasekla, došlo Buffy. Věděla, co Willow umí. Opravit Buffybota přece dokázala mockrát. "Přemýšlela jsem o tom," pokračovala Buffy. "Myslím, že Nesmrtelný vlastně sám může být robot. Je to až nepřirozené, jak je dokonalý a vyrovnaný a vlasy má stejně lesklé jako roboti. Je tak souměrný. Už's někdy dřív viděla tak souměrnou lidskou bytost? Nebo jako v tom seriálu, byli ti vrazi více nebo méně souměrní, než nevraždící lidé? Koukni, vyfotila jsem ho, rozpůlila obrázek a zrcadlově zkopírovala obě jeho půlky a zase složila k sobě. Vidíš? Je úplně symetrický. To není přirozené. To není to, co od Spikebota chci. Žádný perfekcionismus. Jen Spikovy nedokonalosti, jakože klel a dělal tu věc s jazykem."

            Očím Willow hrozilo, že vypadnou z důlků, jak je měla vykulené. Buffy zmlkla. Po krátké pauze Willow zadumaně řekla: "Nedokonalý, nesouměrný Spike. Jazyk. Beru na vědomí."

            Buffy skoro viděla, jak Willow přehodila výhybku své mysli. Tohle vše bylo jen počáteční drhnutí a skřípání zarezlých a dlouho nenaolejovaných převodů v jejím pomyslném motůrku, ale už se promazal a teď začínal běžet hladce.

            "Okay," zašeptala Willow, oči upřené do dáli. Už najela na vlastní bádací režim. "Musí to být mechanická věc? Nemohla by to třeba být jen vykouzlená iluze?"

            "Jasně, cokoli bude fungovat," pokrčila Buffy rameny. "Nebo bys ho mohla, však víš, vzkřísit?"

            "Buffy!"

            "Okay, okay, já to jen zkusila pro případ, že by to bylo možné. Nic se neděje, pokud to nejde."

            "Dokonce, i kdyby to bylo možné," řekla Willow až okázale ctnostně, "berme v potaz i etickou stránku věci. Chtěl by Spike být vzkříšen? Zemřel při záchraně světa, vzpomínáš? Možná si teď někde na obláčku šťastně brnká na harfu."

            "Willow, víš ty vůbec, že se Spike odtam vrátil? Byl s Angelem, když u nich skoro vypukla apokalypsa a všichni lidé z L.A. umřeli."

            "Yeah, jasně, vím o tom," přiznala Willow v sebeobraně. "Jen mi to vypadlo. Tenkrát jsem byla v Tibetu, pamatuješ? Tam se k novinkám zvenčí jen tak lehko nedostaneš."

            "Humph," ne zcela srozumitelně zareagovala Buffy.

            "A, um, Angelbota nechceš, jak tě tak odhaduju."

            "S Angelem jsem skončila jednou provždy," prohlásila rezolutně Buffy. "Kromě toho, chodil a spal s vlkodlačicí. Mám to od Andrewa."

            Oči Willow se s jejími střetly v dokonalém porozumění. "Chlípné vlkodlačky. Úplně ti rozumím." Z nějakého důvodu to Buffy nedokázala úplně pochopit, tak Willow sdílené pokoření hodila za hlavu a sáhla do své kabely pro blok. Buffy se celá šťastná pohodlněji usadila na své židli a netopýrci v jejím žaludku mávli křidélky. Ruka Willow, která se zrovna nořila do tašky, se zase vynořila a její majitelka opět nabyla zamyšleného výrazu.

            "Buffy, byla's pěkně znechucená, když si Spike udělal Buffybotku. A když Warren vyrobil Aprilbotku. Jak tě vůbec napadlo chtít Spikebota? Co by si o tom skutečný Spike asi tak pomyslel? A když už jsme u toho… co by si o tom pomysleli tví přátelé? Myslím, že je to trošku pokrytecké, po etické stránce. Poněkud divné."

            "Hey! Ty máš být má kamarádka. Jsem osamělá. Chci zpátky Spika. Jeho mít nemůžu, tak aspoň chci tu nejlepší možnou náhradu."

            Willow zavrtěla hlavou. "Buffy, myslím, že bych byla radši, kdybys chodila s dalším upírem nebo démonem, než tohle. Myslím, že je to prostě špatné."

            Buffy se nafrněla. "Já si zase myslela, že moje nejlepší kámoška mi porozumí. Jsem unavená, Willow. Jsem unavená snažením se být normální a hledáním normálního kluka. Myslíš, že jsem to nezkoušela? Hned jim nadělám modráky. A když se jim to pokouším vysvětlit, dají mi kopačky, protože si myslí, že jsem cvok nebo zločinec nebo kdovíco. Nehodím se do normálního života."

            "Hey. Nosíš sovy do Athén. Ačkoli já mám aspoň přítelkyně. Existuje hafo jiných čarodějek. Co ostatní přemožitelky? Máš s nimi přece spoustu věcí společných, že jo?"

            "Jsou to holky, Will. Já na sex s holkama nejsem. A s jinými upíry jsem to zkoušela, ale jsou hnusní, chápeš? Špinavá hrobka, krev mezi zuby… Ale tady nejde jen o fyzickou záležitost. Jde o Spika sakumprásk. Celého, od hlavy k patě."

            "Buffy, i když dostaneš robota, co se bude aspoň trochu podobat Spikovi, nebude to nic opravdového. Jsi si jistá, že se s tím spokojíš? Jsi mladá. Určitě někde žije kluk pro tebe jako stvořený."

            Buffy si rezolutně překřížila paže a snažila se Willow předvést Buffy-verzi odhodlaného výrazu, ale to už Willow zase sahala po bloku a vybírala tužky vhodných barev.

            Navzdory fakt velkému knedlíku, co jí od zlého tušení vyrostl v krku, Willow sáhla po čistém zápisníku a začala psát. "Kouření. Chceš, aby kouřil?"

            Buffy si přemýšlivě poklepávala tyčinkou s leskem na rty o zuby. "Hmm. Dobrá otázka. Myslím, že ne. Tím chci říct, chci ho jako-živého, jak jen to bude možné, se všemi jeho protivnostmi, co by zajistily, že nebude otravně dokonalý, ale kouření? To bychom v té realitě zašly příliš daleko. Kouření škrtni."

            Willow postupovala metodicky. Vytvářela předběžný, ale precizní seznam parametrů. Váha, výška, obvod, seznam (dál, přikázala Buffy. Tohle ji nutilo křičet).

            "Máš jeho fotku, Buffy?" optala se, rychle zapisujíc věci, co si sama pamatovala, že Spike říkával.

            Buffy zvedla bradu a posunkem objednala další macchiato, ale Willow její zamrkání zahlédla. "Ne. My nikdy… Nikdy jsem se k tomu nedostala. Možná bude mít něco Giles, v análech pozorovatelů."

            "V tom, co z nich zbylo," pochmurně konstatovala Willow. "Snad vypomůže internet. A taky se poptám ostatních. Nikdy nevíš, co kdo schovává." Willow to neřekla nahlas, ale už si v hlavě dělala seznam lidí, které osloví. Xander - se Spikem bydlel. Giles - má pozorovatelské vědomosti. Jenže ti dva můžou lhát, protože by nikdy nesouhlasili se zapojením se do tohohle malého riskantního projektu. Andrew. Andrewa by bylo možné jemně přitlačit ke zdi a zcela nenápadně vydírat, tím si byla jistá. Spolupracovala by Dawn? Možná.

 

* * *

 

            "Willow! Dlouho jsme se-"

            Andrewovo šťastné žvatlání bylo rázně utnuto, když ho Willow pozadu zatlačila do gauče.

            "Andrew. Musíme si promluvit."

            "Já to neudělal. Přísahám, že já to nebyl. Prostě se to stalo. To bych nikdy…"

            "Sklapni, Andrew. Máš nebo nemáš obrázky nebo filmové záběry Spika?"

            Andrew zrudl, byl červený jako zralá mrkvička. "Ne. Nemám. Buffy mi zničila videokameru a ani jsem neměl šanci cokoli si ze Sunnydale odvézt."

            "Takže nic se Spikem nemáš?"

            "Ne. Vážně! Na mou duši! Willow!"

            Willow na něj hleděla tvrdě a neúprosně, dokud neukázal na svoji skříňku. Willow otevřela její dvířka a stanula tváří v tvář šklíbícímu se Spikovi, ovšem bez těla.

            "Whoa. Velmi realistické, Andrewe. Já myslela, že roboťákem byl Warren?"

            "Yeah, well, Warren za něj možná byl pokládán, ale snad si vážně nemyslíš, že by to dokázal sám? Jonathan a já jsme odvedli spoustu práce při synchronizaci pohybů a pořizování databází, však to znáš. Jednu jsem udělal podle tebe."

            "Huh." Willow urputně přemýšlela. V mozku jí klíčila myšlenka. Vzít si k ruce Andrewa by jí práci podstatně ulehčilo. "Mohl bys tohle dokončit a udělat Spikebota stejně dobrého, jako byla Buffybot?"

            "Jistě, mohl, já- myslím, že to bude hračka. Pomocí techniky jsme skoro ovládli svět-" Andrew zapištěl, když ho Willow bezcitně zatahala za ucho. "Za uši ne! Mám moc citlivá ouška. Stejně jako Ferengové."

            "Yeah," odfrkla skepticky Willow. "Právě teď sexuálně nestimuluji tebe ani nic jiného, nebo jo?"

            Andrew se ošil a kroutil se jako úhoř a pokusil se uniknout jejímu ocelovému zraku, ale bylo to beznadějné. Ochabnul před jejím odhodlaným výrazem. "Nevím, jestli bude tak dobrý. Tím míním, Spike nám přinesl škatuli plnou dokumentace. Obrázky, videokazety a instrukce… a- a taky nějaké porno."

            "Žádné porno," vyhrkla rezolutně Willow. "Tohle od něj Buffy nechce. Chce oduševnělého Spika, se kterým by si mohla povídat a v noci se k němu tulit a spolu s ním zachraňovat svět." Přišlo jí fakt nechutné nechat Andrewa programovat tyto delikátní funkce. Funkce, o kterých nepochybovala, že budou používané nejčastěji ze všech. Udělá to sama. Mohla by Spika přiučit pár věcem o holkách. Kennedy byla fakt kouzelnice… s tím jejím jazýčkem.

            "Oh," špitl Andrew. "Okay. To zvládnu. Dva týdny?"

 

* * *

 

            Srdce Willow bušilo buchity buchity buch, když běžela po schodech nahoru do Andrewova titěrného římského bytečku, jakoby svůj týdenní dávku kofeinu spolkla na jeden zátah. Pozval ji na beta-test. Už! Je neuvěřitelné, jak rychlý ten hošík dokáže být. Okay, zabralo mu to tři a ne dva týdny, ale stejně to nebylo nic míň než zázračné. Stiskla zvonek a vzápětí jí v ústrety zapěl Andrewův rozjásaný hlásek.

            "Willow! Pojď dál. Budeš překvapená. Mohu ti představit Spika číslo II?"

            Něco, co vypadalo jako Spike, ale mělo na sobě triko s kytičkami a obtažené bílé džíny, se vrhlo k Willow a pevně ji objalo. "Willow, bejby! Vypadáš úchvatně!" Spikebot ji lehce popleskal po ruce a očima sjel její oděv. "Rozkošné botičky. A barva tvých vlásků je prostě úžasná."

            Willow sklouzla očima na Andrewa. 'Co to do hajzlu je?' optala se pantomimicky.

            Andrew pokrčil rameny. "Potřebuje jen trochu zapracovat na konverzačních podprogramech, řekl bych."

            Willow se otřásla. "To jo. Nehledě na podprogramy vkusu v oblékání. Na cos myslel?"

            "Hey, uklidni se. Viděl jsem, jak se oblíkáš ty. Víš vůbec, kolik mi dalo práce dostat se s ním až sem?" Spikebot si navinul kudrnatou loknu na prst a svádivě zavlnil boky.

            "Fuj! Vypni to!" otřepala se Willow. Nebyla Spikovou milovnicí, co s rozbitou nádobou vzpomínek a tak, ale tohle bylo od základu špatné. Z osobního hlediska. Bylo to jako znesvěcení Spikovy památky. Nechápala, jak to může Andrew nevidět. Přece měl Spika tak rád, možná ho dokonce uctíval. Nějakým nechutným, pitomým způsobem. Svitlo jí další podezření. Měl Andrew něco se Spikebotem? Buffy by se nelíbilo, kdyby věděla, že měla předskokana, jakkoli něžného.

            "Spikebote," přikázal Andrew, "běž se koukat na Coronation Street. Pokračuj od místa, které jsi viděl naposled."

            "Ano, Pane," řekl Spikebot pokorně a poslušně odťapkal ke gauči. Na vteřinu, když se do něj mrzutě hroutil, vypadal jako opravdický Spike, ale pak zachytil její pohled a široce se na ni usmál, a to bylo něco, co nikdy dřív neviděla. Ten výraz na Spikově tváři… ani culení ani úšklebek ani netečný chlad. Velmi rušivé.

            "Pane?" pozvedla Willow káravě obočí. "To je příšerně podlézavé, Andrew. Nedělal's s tou nebohou loutkou nic směšného, že ne?"

            "Samozřejmě, že ne. Spike byl můj přítel. Co myslíš, že bych s ním asi tak dělal? Nechtěl bych pošpinit jeho památku."

            Pošpinit. To bylo pěkné. Mohlo to být heslem dne.

            Andrew ztlumil hlas. "No tak pojď. Ve druhém pokoji jsem přichystal test. O robotka se nestrachuj. Zatím má nainstalovanou jen jednu reakci a hlasový sebevzdělávací program. Tady. Prostě sem napiš fráze a věci, které si pamatuješ, že Spike říkával, a software-generátor hlasu z toho vytvoří několik verzí. Ty pak řekneš, která se ti líbí nejvíc. Chápeš to? Mám ti to zopakovat?"

            Well, s kým si ten spratek myslí, že mluví? S Willow Rosenbergovou, nekorunovanou softwarovou královnou Sunnydaleské střední, například. Willow si odfrkla a usadila se před parádně velkou plochou obrazovkou, co tady Andrew měl jako monitor a zahloubala se. Fráze. Po pár minutách zuřivého přemýšlení musela připustit, že je to docela obtížné.

            "Bloody hell," vyťukala. Přece se zmůže na víc, než tohle.

            "Bloody 'ell," zanotoval mechanický hlas. Moc špatné, tohle teda nic moc. Pozatrhávala volby v dialogovém okně, které vyzvídalo, jestli to bylo příliš potichu nebo nahlas, příliš pomalu… a tak dále. Zatím mohla říci jediné. Bude to trvat dlouho.

            O několik hodin - a stovky okének, co odfajfkovala - později a do robotího repertoáru přibylo jen: 'Yeah, správně.' a 'Vysmahni, Harrisi.' Willow byla připravená přiznat porážku.

            "Vrátíš se zítra, Willow?" hlesl Andrew, který soustředěně sledoval černobílý a náležitě zrnitý filmový šot s Drusillou a Spikem v legračních dobových úborech, jak zabíjí stejně černobílé a zrnité lidičky. Trval jen asi minutu a pak se přetočil a spustil od začátku. Robot se díval taky, strnulý v pozorné, zhola ne-Spike pozici.

            Nechtělo se jí vracet. Tohle byla vážně těžká práce. Potřebovala by jednu z těch karnevalových masek s chladnýma modrýma očima a rychle odkráčet. Ale asi ne v tomto pořadí, protože rychlá chůze poslepu je hazard, nehledě na zájem kolemjdoucích. A tak si vymyslela vlastní způsob, jak se odčarovat ven z téhle robotárny. "Yeah, okay," zavrčela nevlídně a vypadla.

 

* * *

 

            Když se do bytu vrátila o dva týdny později, dostalo se jí nevrlého pokývnutí od černě oděného Spikebota. "Zrzko," ucedil a s nahrbenými zády se protáhnul okolo ní do kuchyně, věrně napodobujíc nejdřív-ramena-boky-až-pak chůzi skutečného Spika.

            Willow musela přiznat, že Andrew odvedl skvělou práci. Intonace i chůze byl Spike sám. Byla tím mnohem ohromenější, než kdyby spatřila takovéhoto Spikebota hned poprvé. Teď už věděla kolik nekonečných hodin datlování frází a zadávání předvoleb ji to stálo. Kolik večerů otázek a odpovědí s podrážděnou Buffy, které se ani za mák nelíbilo si připomínat, jak málo vlastně Spika znala. Nevydolovala z ní o moc víc, než značku jeho oblíbených cigaret a velikost trika, to ostatní nebyla schopná vyjádřit slovy. Buffy se byla stěží ochotná dokopat k tomu, aby na internetu ukázala na obrázek. Byly tam diagramy a latinská slůvka, která jim oběma vháněla krev do lící. Znalosti Willow o sexu mezi chlapci a dívkami se tímto významně rozrostly. Willow teď věděla o Williamu the Bloody a jeho bývalé upíří rodině víc, než kdy vědět chtěla. Možná by měla uvážit použití kouzla zapomnění sama na sebe. Když jde o sebe-léčení, nemělo by to být nic neetického, že ne? Povzdechla si a zároveň se rozhodla, že o tom pohovoří na nejbližší schůzi Anonymních čarodějek.

            "Co na něj říkáš?" optal se Andrew. "Dvě sta procentní zlepšení oproti prvnímu modelu?"

            "Určitě," vydechla Willow a sledovala, jak se Spikebot klátil kolem ní, kouřil cigaretu a upíjel z láhve skotské, to vše téměř současně.

            "Bloody hell," zavrčel Spikebot. "Zatracený gauč. Můžeš se mi do hajzlu klidit z mé zkurvené cesty, Rosenbergová?"

            "Musíme zjemnit klení. A taky je poněkud mrzutý," konstatovala Willow. "Jak se mu to stalo?"

            "To je jeho implicitní nastavení. Dovol mi předvést další režimy, co má v menu." "Spikebote, přejdi na 'Opilý a chlípný.'"

            Spike se potácivě zvedl z gauče, škytal a nakláněl se k Willow, narušujíc její osobní prostor velice heterosexuálním způsobem. "Jak se máš, mazlíčku?" mlsně na ni koukal, vystrkoval špičku jazyka a vrtěl boky.

            "Nech toho, Spiku," vyjekla Willow a uskočila o pár stop vzad. Spikebot se zastavil v půli pohybu, na tváři mu zůstal obscénní výraz.

            "Vidíš?" zajásal Andrew. "Nastavil jsem ho, aby rozeznal a poslechl tvůj hlas stejně, jako můj. Hlavně protože jsi s Buffy častěji, než já."

            "Řekla jsem Spiku. Myslí si, že je Spike?" ujišťovala se Willow.

            "Jistě. Neměl by?"

            "Já nevím. Neublíží mu, když si bude myslet, že je opravdový Spike a Buffy ho na noc vypne?"

            "Myslíš ráno, než půjde do práce?" nechutně se zahihňal Andrew a Willow výmluvně pohrozila, že mu utrhne uši.

            "Nedělej si z toho legraci. Jasně jsem ti řekla, že noční aktivity naprogramuju sama, kromě hlídkování." Willow obcházela zmrazeného Spikebota. Šťouchala a dloubala do jistých strategických míst a připustila, že Andrew při stavbě těla použil vážně dobrý materiál. Koukla na kudrnaté vlasy na krku a dokonce i při bližším pohledu se struktura kůže a chloupků zdála téměř reálná. "Andrew, je vysoký jako skutečný Spike? Zdá se mi menší."

            Andrew pokrčil rameny. "Tak malý, jak podle mých záznamů být má."

            "Okay. A jak dlouho dokáže být v provozu? Tím myslím, jak často se musí nabíjet?"

            Andrewova tvář se rozzářila a on vyrazil do kuchyně. Willow trpělivě čekala. Andrew se vrátil s něčím, co vypadalo hodně jako pytlík krve. "Koukej, Willow! Nahradil jsem baterie, které potřebovala Buffybot, organickými transformátory. Takhle je to mnohem realističtější. Bude vypadat jako skutečný upír pijící krev. A mrkni mu na tvář. To je přímo mistrovské dílo."

            Willow sledovala, jak si Spikebot bere sáček, mění tvář na upíří, ukousne rožek a obrací to do sebe, brilantně napodobujíc požitek predátora. Bylo to úžasně přirozené. "Andrew, vše beru zpět. Jsi génius. Buffy ho bude milovat."

            Andrew znovu zazářil a poplácal černou kůží oděná Spikova záda. Robot se velmi realisticky zamračil, ale neprotestoval.

            "Takže můžeme začít programovat ty-víš-co?"

            Andrew přikývl. "Je to stejné, jako ostatní algoritmy. Řekneme mu jak má reagovat na určité změny v Buffyině frekvenci dýchání, tělesné teplotě a, ehm, sekreci tělních tekutin."

            "Měli bychom jí dát nějaké záchranné heslo, nemyslíš? Pro případ, že by na to šel příliš rychle."

            "Myslím, že to není potřeba," oponoval Andrew. "Naprogramoval jsem mu monitoring chování. Říkám mu Superego-Organický-Ultimátní-Limit."

            Willow protočila oči. "Oh, Andrew. Zkratka. Šedesátá léta v TV. Příště budeš psát fan-fiction. Z jakého fan-světa?"

            Andrew pohodil hlavou a vzdorovitě se střetl s jejíma očima. "To není tvoje věc."

            Willow pozvedla obočí, ale kývla. Budiž. Její telefon zazvonil. Buffy. Váhala, ale nakonec se rozhodla to vzít.

            "Willow? Jsi u Andrewa, že jo? Přijdu se podívat na Spikebota."

            "Ale…"

            "Nevadí, jestli není hotový, Will. Jsem jen zvědavá. A vzrušená. Budu tam v pět!" A Buffy zavěsila.

            "Co?" optal se Andrew.

            "Buffy jde sem. Musíme schovat robota. Není připravený."

            Andrew se podíval na robota, který tam stál a apaticky čekal na příkazy. "Spikebote, najeď na plný osobnostní režim. Klení omez o 30%. Je připraven dostatečně, Willow. Je vybaven vzdělávacími algoritmy, takže Buffy bude moci sama doladit věci, které jí na něm nebudou vyhovovat a on pak bude opakovat jen ty, co ona schválí. Tak se proces výuky významně zintenzivní."

            "Yeah, ale Buffy bude očekávat, že se předvede! Ještě jsem mu nenaprogramovala sex!"

            Andrew pokrčil rameny. "Dostal fyzické algoritmy. Může se učit."

            "Neměj strach, Willow. Budu v pohodě. Předpokládám, že by si Buffy mohla mé dolaďování jaksepatří užít," řekl Spike- ne, řekl Spikebot, svinujíc jazyk do ruličky a zapalujíc si cigaretu gestem, na něž si až teď vzpomněla, že je Spike dělával.

            Jen zírala. Bože, Andrew je fakt dobrej. Její mysl v té chvíli udělala přemet do horoucně běloskvoucí představy úplné perfektnosti. "Andrew, jsem ohromena. Velice, velice ohromena. Mohli bychom si pohovořit o vytvoření ještě jednoho robota?"

            Andrew se ušklíbnul. "Chceš Kennedybotku? Krám je zavřený. Už tohle mi dalo moc práce. Giles si stěžuje, že odbývám hlášení."

            Oči Willow byly zahleděné do minulosti, na léta staré zážitky. "Ne Kennedybotku, Andrew. Myslela jsem někoho úplně jiného. Někoho mrtvého."

            "Well-" začal Andrew, když vtom zazvonil zvonek. "To bude Buffy. Jdu jí otevřít."

            Willow vzhlédla a potkala se s modrýma očima Spikebota. Huh. Nikdy si nevšimla, že Spikovy oči jsou modré. Upřeně na ni zíral a ona měla nepříjemný pocit, že jeho algoritmy prohledávají její nejskrytější myšlenky. Andrew do něj musel vložit něco hrůzostrašně vlezlého.

 

* * *

 

            Buffy vyběhla schody k Andrewovu bytu. Z jejích kročejí vonělo jaro a její srdce zpívalo. Spike. Uvidí Spika. Nezáleží na tom, že nebude opravdický. Jí by měl a taky bude stačit. Budou spolu chodit na hlídky a bude s ním moci spát. Bude se tulit k jejím zádům a dávat jí tak pocit bezpečí a lásky a ochrany. Díky Nesmrtelnému se sice cítila sexy a krásně a mladě, ale ač to bylo pěkné, ona chtěla něco jiného. Samu Spikovu podstatu. Její představivost dovytvoří, co bude robotovi chybět na obratnosti, to prostě věděla.

            Zaváhala, když se dostala na správné poschodí. Od setkání s ním ji dělila s bídou minuta. Cítila se jinak. Ostýchavě, možná. Což bylo zatraceně hloupé, když vezmete do úvahy, že je to jen spousta chipů a software a bůhvíco, z čeho všeho vytvořili jeho tělo. Barbie vlasy. Představovala si Andrewa, jak kupuje platinum blonde C-značkové Barbie a stříhá jim vlasy, aby docílil délky tak akorát pro Spika. Otřásla se. Bylo to podivné pomyšlení. Krom toho nesmyslné. Vyčistila si hlavu, pohodila vlastními dlouhými a zářivými vlasy… a stiskla zvonek pevným prstem přemožitelky.

            Andrew otevřel dveře s velkým úsměvem. Jeho úsměvy jí vždycky připadaly falešné, jakoby hrál roli, kterou ještě pořádně neumí. "Buffy! Pojď dál. Máme Spika připraveného k inspekci!"

            Buffy se chvěla ruka, když věšela lehký jarní kabátek na věšák. Její srdce dusalo jako nožky králíčka v Disneyho filmech a v krku měla sucho. Vstoupila do obýváku a… tam stál, opíral se o zeď, jakoby ani neměl kosti, hlavu v oblaku cigaretového dýmu. Buffy neváhala. Skočila a zabořila mu obličej do krční jamky dřív, než se vůbec vědomě rozhodla to udělat. Dokonce to vonělo jako Spike, černá kůže a prokouřené tělo, hořká čokoláda a to vše dokonale smíšeno v letitý Spike-slad. "Spiku," vzlykla, i když věděla, že se chová bláznivě, nemohla si pomoci.

            "Zařaď režim empatie, priorita jedna," přikázal hned za ní Andrew.

            Robotovy paže ji útěšně objaly. "Jedu v něm, Andrew," oznámil Spikův hlas.

            Jeho ozvěna projela celým jejím tělem. Znělo to úplně stejně, jako hlas Spika, dokonce i trošku přiškrceně. Vzhlédla a uviděla jeho oči, tak modré, podezřele lesklé a rychle mrkající. Andrew mu dokonce dal i skutečné řasy. Willow se hlasitě vysmrkala a Buffy si přála mít kapesník, aby mohla udělat totéž. Spike sáhl do kapsy a jeden jí podal. Zatroubila. Byl perfektní.

            "Andrew, jsi nejlepší," posmrkla Willow a znovu si vyčistila nos. "To bylo překrásné. Mimochodem, je tohle skutečná Buffy nebo Buffybot, kterou jsi udělal, abys mne překvapil?"

            Hey! Buffy otočila hlavu od Spikovy báječně pevné a pružné hrudi k Willow, aby ji obdařila temným pohledem.

            Willow si otřela oči a omluvně zamávala rukama. "Promiň, Buffy. Jen jsem tě ještě nikdy neviděla chovat se takhle."

            Což byla pravda. Sama nevěděla, že se dokáže takto chovat. Dát najevo co ke Spikovi cítí. Možná to bylo snazší, protože věděla, že je to jen robot a nechtěl ani nemohl by ji soudit.

            Hlas Andrewa rušivě vpadl do jejího snového monologu. "Buffy, musíš si uvědomit, že Spike ještě není zcela hotov. Potřebuje doladit nastavení chování a řeči, ale spoustu z toho dokáže sám, na základě tvých reakcí. Neváhej ho opravovat. Poučí se a příště to udělá lépe."

            Buffy upřeně hleděla na Spikebotovu smetanově zbarvenou tvář s ostře řezanými rysy. Měla neskutečnou chuť políbit ty úzké růžové rty, hned tady a teď, ale už Andrewovi uspořádala show ažaž. Vytáhne robota na hlídku, tam budou mít aspoň trochu soukromí, a ona bude moci prověřit jeho bojové dovednosti.

            "Buffy, chápeš? Také jsme se zatím nedostali k programování jeho sex funkcí. Je mi to líto," blekotala Willow. "Můžeš ho tady ještě tak na dva týdny nechat nebo ho učit sama."

            Buffy se zachvěla stehna a ještě pevněji obtočila ruce okolo jeho boků. "To bude… to bude dobré," koktala. Její hlas zněl udýchaně a nedočkavě, ale Spikova tvář byla hladká a prázdná. Potlačila drobné bodnutí něčeho. Zklamání či studu, samotné jí to nebylo jasné. Na druhou stranu možnost ho učit, vycvičit si ho… modelovat jeho tvárnou robotí mysl… Líčka jí zahořela ruměncem a ona myslela jen na jediné, dostat se co nejrychleji odtud pryč. Chytila se Spikovy ruky. "Jdeme na hlídku. Hned teď. Díky Will, díky Andrew. Lidi, fakt jste se kvůli mně překonali." Musela potlačit další vzlyknutí. Byla vůbec někdy takhle zabouchnutá a sentimentální, třebas i tenkrát, před sedmi lety přemožitelského otročení? Jestli brzy něco nezabije, zbude z ní jen louže na podlaze, Buffy rozpuštěná.

            "Pojďme něco zabít, Spikebote. Vím, že to chceš!"

            Blýskl po ní úsměvem, všechny krásné bílé zuby vyceněné, a přehodil přes sebe černý plášť pohybem jako mávnutí velkých dračích křídel. "Na co čekáš, přemožitelko? Démoni se nemohou dočkat, až je utratíš, nejšerednější z šeredných musí být zničeni. Noc už mladší nebude."

            Stěží se smrákalo, ale ona mu to protentokrát odpustila. Je to jen robot.

            Hnali se dolů, schody brali po třech. Srdce Buffy hrozilo, že jí samým štěstím vyletí ven z hrudi. Spikebot se křenil a držel s ní krok, nedělalo mu to žádné problémy, až na to, že byl tichý, zrovna jako skutečný upír, takže neklapal podpatky jako ona. Buffy se rozhodla, že odteď to budou její šťastné botičky.

 

* * *

 

            Buffy vzala Spikebota ke Koloseu, na nejpěknější, nejromantičtější místo zalité měsíčním svitem, které si dokázala vymyslet, a navíc to bylo přímo semeniště upířích rejdů. Čemu se divit, všude se tady poflakovala spousta hloupoučkých turistek. Buffy se zarazila a Spikebot vedle ní zastavil jakoby na rozkaz. Buffy si několik sekund chladila své rozpálené tváře o kus drolícího se mramoru. Dnešní noc se jí nic zlého nepřihodí. Je tady on, tolik z něj, kolik vůbec mohla čekat, a zatím neudělal vůbec nic špatně.

            Spikebot opatrně položil konečky dvou prstů na její nahou paži a ona skoro zaječela, ale nakonec jen celá zmalátněla. Naskočila jí husí kůže, ježily se jí vlasy na hlavě a její bradavky ztvrdly. Noc byla rázem jednou tak horká a romantická, než prve. Buffy se obrátila a celá se přivinula ke Spikovu tělu, pasoval k ní stejně perfektně, jako skutečný Spike.

            "Tolik tě miluju," vyhrkla.

            Oh bože, řekla to! A dokonce to ani neměla v plánu, stejně jako když byl Spike ještě naživu. Kdy jí trvalo celé měsíce posbírat dostatek kuráže a přenést se přes svoje bezcitně mlčenlivé zvyky. Před robotem se nemusela ostýchat ani sebezapírat.

            Spikebot si ji k sobě přimáčknul ještě blíž a nečekaně ji kousnul do ušního lalůčku. Buffy nahlas zanaříkala. Podlomila se jí kolena a ona se musela zachytit robotových pevných ramen. "Nejsem naprogramován na opětování takovýchto citů," přiznal jí tiše do ouška.

            Buffy se v jeho pažích bláznivě zavrtěla. "To je v pořádku," špitla a bezmyšlenkovitě mu přejížděla dlaněmi po zádech a dotýkala se jeho vlasů. "Já vím, že nejsi on. Jen jsem to chtěla říct. Možná by ses mohl naučit něco na to odpovědět, mohl?"

            "Jsem naprogramován, abych se od tebe učil," řekl a jí bylo jedno, co říká, hlavně když mluvil. Ten hlas. Chytrý, šikovný Andrew. Nefalšovaný Spike, láska a sex a drsná smrt ji nutí cítit se jako holka a ne jako krutý bojovník. Hloupá holka, koho by mohla milovat, jako už jednou milovala, když tady nikdo pravý není. Mohla by nacvičovat s robotem a on by ji nikdy neodmítnul, ani jí neublížil, a možná by se to dokonce mohla zase skutečně naučit.

            "Vím, že je to hloupé, ale jsem šťastná, že tě mám. A ty mne nemusíš poslouchat, okay? Dělej si, co chceš. Máš svobodnou vůli?"

            Spikebot ji políbil na našpulené rtíky dřív, než odpověděl. "Můj program mi dává jistý prostor, který mohu vyplnit náhodnými alternativami. Míníš tohle?"

            Buffy si povzdechla a promnula mu bicepsy. Dobrý materiál, vážně. "Něco takového. Nevadí. Nelam si s tím svou pěknou hlavičku. Naučím tě to." Naklonila se k němu, hluboce zamyšlená, dávala si na čas. Žádný spěch. Žádná apokalypsa na spadnutí. Mohla by si přát, aby pořád hrozila nějaká apokalypsa, divná holka, ale se Spikebotem po boku, by jí to ani nevadilo.

            Jejich tiché povídání - nebo spíš povídala jen Buffy a Spikebot jí naslouchal - bylo drsně přerušeno ječením, po němž následovalo klusání párku římských upírů. Buffy věděla, že to jsou Římané, protože měli v zadních kapsách hřebínky. Místní nemrtví měli zvláštní zálibu v naleštěných botách a nesnášeli rozcuchané vlasy. Proto při sledování své kořisti dávali přednost minimální námaze. Namáhat se museli jen zřídka, protože tady převládaly loudající se turistky, které v noci vyrážely ven, aby se nechaly okouzlit italskými muži.

            "Vy tam! Padejte odtud, rychle! Tohle je moje teritorium," vyprskl jeden z nich na Spika.

            Hey, římští upíři si myslí, že je opravdový!

            "Až po tobě, přemožitelko," ukázal dvorně Spike a Buffy vyskočila jako čertice ze škatulky. Rozprášila nemrtvého milovníka číslo jedna a Spike si vzal na starost dvojku, když mu to kývnutím schválila. Takže Andrew do Spikova kožeňáku dokonce strčil i kolík. Velice důmyslné.

            "Škoda, že lov je tady vždycky tak rychle u konce," posteskla si Buffy s lítostí. "Tihle chlapci nic nevydrží."

            "Takové je to tu odjakživa," pokrčil rameny Spikebot. "Nikdy jsme tady nezůstali dlouho. Ale strava je dobrá. Určitě za to může olivový olej v jejich krvi. Je velice dobře stravitelný."

            Buffy se rozhodla, že pozve Andrewa na večeři. On robotovi dokonce implantoval vzpomínky na minulost, jak rozkošné. Vztáhla k němu ruku a on se jí okamžitě chopil. Jeho velká chladná dlaň konejšivě obemkla její rozpálenou packu a pak spolu vyrazili do noci, kolíky v pohotovosti. Jako vždy, zapírání bylo nejlepším přítelem děvčete.

            Buffy uměla skvělý trik, který chtěla robotovi ukázat. Často propichovala upíry kodrcající se okolo ní na svých skútrech, občas hned dva najednou, římští upíři byli hezky štíhlí a pro její poctivé, XXL americké kolíky žádný problém. Spikebot jí koupil granita a život snad nikdy nebyl lepší.

 

* * * * *

 

            Willow si odloupla z ucha polštář a podrážděně se natáhla po budíku. Praštila do něj, ale nepřestalo to. Otevřela jedno oko a uviděla, že na ni mrká displej mobilu. Kterej idiot mi volá v tuhle noční hodinu?

            "Willow!" zaječel jí do ucha telefon. "Spike je zpátky! Spike je naživu! Viděla jsem ho, v posteli Buffy!"

            "Je to jen robot, Dawn," odfrkla Willow. "Není potřeba kvůli tomu tak vyvádět… ve tři ráno! Prokristapána."

            "Robot?" Hlásek ztichl. Willow dobře slyšela vzrušené oddychování na druhém konci linky. "Nemůžu tomu uvěřit… Jsi si jistá? Otevřel oči a dal si prst na rty. Nechtěl probudit Buffy! Umí tohle robot?"

            "Jasně," přisvědčila Willow. "Andrew a já jsme ho vyrobili. Vybavili jsme ho vším, co uměla Buffybot, však víš. Způsoby, schopnosti."

            "Jo, správně," špitla Dawn.

            Willow slyšela, jak do mobilu ukapává nedůvěra. To ji poněkud rozladilo. Copak Dawn neví, že je hrozivá čarodějnice a počítačový magor? Dawn nemá žádný důvod o ní pochybovat. "Vrať se do postele, Dawnie. Buffy mne požádala, abych jí udělala Spikebota a já ho udělala. Ještě není úplně hotový, takže jestli budeš mít nějaké připomínky k jeho chování, prosím, řekni mi o tom. Ale ne teď! Teď se hodlám vrátit ke spaní. Brou, Dawnie. Spi sladce."

 

* * *

 

            Dawn otevřela oči minutu předtím, než by zazvonil budík a zaklapla ho dřív, než stačil vzbudit Buffy a Spika. Spikebota. Nejhloupější jméno všech dob. Mohli mu dát skutečné jméno, že? Co nevidět mu začnou říkat Spiku a pak bude zmatek kompletní. Po špičkách se kradla do sprchy, když vtom jí na rameni přistála něčí ruka.

            "Prcku," oslovil ji Spike.

            Spikebot, Spikebot! Není skutečný. Říkala to Willow.

            "Tvůj program je zastaralý," odsekla nakvašeně. "Spike už mi tak léta neřekl." Nehodlala se na něj podívat. Na co Buffy myslela, když si tohle objednávala? Bylo to přesně, jako když chtěla zombie-fikovat mámu nebo když Willow přinutila Taru zapomenout. Ona se na tom podílet nebude. Ani omylem.

            "Já vím," odvětil Spikebot tiše. Teď zněl jako Spike s duší. To nebyly šťastné vzpomínky. Nechtěla je mít. Nikdy se s ním neusmířila a cítila se mizerně, když o tom zpětně přemýšlela. "Možná by si opravdový Spike přál, aby ti tak pořád směl říkat," pokračoval Spikebot tím hlasem k zešílení podobným Spikovu.

            Pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe, jako rána do žaludku… a Dawn už to věděla najisto. Nebude součástí téhle hloupé frašky. Odkráčela do kuchyně a začala si chystat snídani. Když bude žvýkat dost hlasitě, nemusela by ten rozumný hlas vůbec slyšet.

            Vytřepávala cereálie do misky, skoro bez námahy, tak moc se jí třásly ruce. Půlka se vysypala na stůl a po podlaze. Nevadí. Buffy to může uklidit. Za tuhle absurditu si to zaslouží, hluboce se mýlí, jestli si představuje, že jí to projde a ona jí na to skočí. Dawn se ještě na Spika nepodívala, ale věděla, že šel za ní. Tichý zvuk a pronikavý pach benzínu v zapalovači spolu s čerstvým kouřem jí napověděly, co dělá.

            "Jsem ráda, že ti tolik záleží na mém zdraví," řekla uštěpačně. "Není to čirou náhodou porušení prvního zákona robotiky nebo tak něco?"

            "Proč se tolik zlobíš, Dawn? Buffy tohle potřebuje, aby byla šťastná."

            "Seš blázen?" vyhrkla Dawn a ke svému pokoření cítila, že se jí do očí ženou slzy. "Byla jsem kvůli tobě tak šťastná. Andrew mi řekl, žes byl v L.A., bojoval's s Angelem a jeho partou. Byla jsem ráda, že sis našel své vlastní místo, žil sám za sebe, nejen ve stínu Buffy. A teď seš tady? Děláš tohle? Ty seš takovej idiot."

            Chvíli bylo ticho a pak se Spike posadil naproti ní. Prohrábl si rukou vlasy, takže mu teď trčely na všechny strany, jako malé chomáčky vaty. "Mluvíš se mnou, jako bych byl opravdový. Nezapomínej, že jsem robot. Robot vyrobený, aby napodoboval kluka, jehož síla nebyla v mozku."

            "Oh, naser si," zamumlala Dawn. "Nejsem Buffy, nikdy nevidí nic, co vidět nechce, mě tak lehko neoblafnete. Myslíš, že jsem slepá? Jsi skutečný Spike, co jiného?"

            "To teda zatraceně nejsem! Jestli si to přeješ, Andrew mne může otevřít a dát ti důkaz."

            Dawn na něj soustředěně zírala. Byla si tak jistá. Pořád je. Jen se jí pokouší naočkovat iluzi kvůli Buffy. "Pokud je Buffy tak šťastná, že tě vidí, proč tohle děláš? Byla by přece stejně šťastná, že uvidí skutečného tebe."

            Spike si povzdechl. "Nejsem naprogramován, abych rozuměl takovýmto pojmům. Zeptej se na něco jiného."

            "Zeptám," řekla Dawn odhodlaně. Strčila si do pusy velkou lžíci cereálií, protože kdyby nemohla do ničeho tvrdě kousnout, určitě by se rozbrečela a na to už je příliš velká. Cereálie, spolknuté najednou, nepokračovaly hladce dolů a bodavě a tvrdohlavě se jí usadily za hrudní kostí. Hloupá hmota. "Myslela jsem, žes byl rozprášen. Ty a Angel a ta holka, jak-jen-se-jmenuje?"

            "Podle Andrewa je Angel na prach," odpověděl Spikebot, nebo Spike, ještě se nerozhodla. Jeho tvář byla nijaká, nic neprozrazovala. "O Illyrii nic nevím."

            Dawn vstala, aby si nalila pomerančový džus, co by se postaral o ten knedlík v jejím krku. Pak ji něco napadlo. "Ověřím si u Andrewa, jestli on její jméno zná, nemysli, že ne."

            Spike sepjal ruce. "Dawn. Neztěžuj si to tolik. Nejsem Spike. Jsem něco, co vypadá jako on. Aby činilo Buffy šťastnou."

            "Buffy by se mohla činit šťastnou sama," odfrkla Dawn krutě. "Každý ví, že být závislý na jiné osobě je slabost. Proto jsem byla tak ráda, žes byl hrdina sám o sobě."

            "Skutečný Spike byl hrdina, jsi chtěla říci," podotknul Spikebot.

            "Už mám dost těch keců," řekla Dawn. "Svlíkni si triko."

            "Cože?"

            "Triko dolů," přikázala netrpělivě. "Buffybot měla na bříšku panel. Jestli jsi robot, můžu otevřít ten tvůj." Spikebot vzdychl a vytáhnul si černé tričko z kalhot. Dawn zadržela dech. Zapomněla, že když naposledy mluvila se skutečným Spikem, byla dítě, měla jen vágní povědomí o sexu a klucích, netušila nic o pocitech vznikajících z něčích doteků. Pohled na jeho smetanově bílé břicho, všechny ty hrbolky a provazce svalů, jí způsoboval legrační svrbění. Nechtěla v tom se Spikem pokračovat. Nechtěla ani couvnout, tvrdě mu přitlačila na pupík, čímž z něj vyloudila: oof, ale nebyla tam žádná plastová kůže ke sloupnutí, jako měla Buffybot. Humph. Spike se na ni zaculil.

            "Moc legrační," odsekla naštvaně. "Takže jsi mi právě dokázal, že jsi skutečný Spike?"

            "Ne, jen jsem ti ukázal, že technologie se vyvíjí. Zavolej Andrewovi a optej se ho, jestli se můžeš zúčastnit mojí technické údržby."

            "Nemysli, že nezavolám." Překřížila paže, přitom si všimla, že automaticky kopíruje pohyby jejích paží, a tvrdě na něj zazírala. Mdle jí úsměv oplatil, zvedajíc zjizvené obočí, zrovna jako skutečný Spike. Nemohla uvěřit, že by Andrew dokázal vyrobit robota takhle skvěle.

            "Spiku! Spiku?"

            Buffy zněla potřebně a možná trošku zpanikařeně a Spike byl venku z kuchyně dřív, než mu Dawn stihla navrhnout, aby se za ní vrátil. Nejlíp když si půjde vzít věci z koupelny, čistě pro případ, že by se zamilovaný párek rozhodl sprchovat společně. Ne, že by to někdy udělali, aspoň co ona sama ví. A pravděpodobně by Spikebot asi nechtěl, aby se mu do koleček a převodů dostala voda. Jestli má kolečka, o to jde. Spikebot. Tak není jako Buffybot. Ale možná to nic nedokazuje. Možná to jen dokazuje, že Willow a Andrew znali Spika mnohem líp, než Spike tehdy znal Buffy.

 

* * *

 

            Buffy se zachumlala hlouběji pod peřinu, v pohodlíčku čekajíc na Spikebotův návrat. Objímal ji celou noc, přesně jak chtěla, a bylo to perfektní. Nemusela se o něj strachovat, že mu zmrtví ruka nebo tak něco, protože to se robotům nestává. Měla za sebou nejdokonalejší noc všech dob. Prostě být objímána, cítit se v bezpečí a milovaná, hlavu místo na polštáři na Spikově vážně vymakaném bicepsu.

            Spikebot se vrátil, bleskově odhodil triko a vlezl zpátky k ní do postele. Buffy se důkladně protáhla, jeden úd po druhém. Povzdechla si a pevně se přimáčkla k jeho slabinám. Oops. Robotové můžou mít erekci. Důležitý poznatek. Udělala dobře, že Willow popsala Spikovy parametry.

            "Já myslela, žes na sex naprogramován nebyl," konstatovala nenuceně a políbila ho na paži. Jeho druhá paže proklouzla okolo jejího pasu jako had a stiskla ji pevněji, než předtím.

            "Mám naprogramovány standardní biologické funkce a sledoval jsem Animal Planet, jako součást výuky," odpověděl Spikebot ochraptěle a přisunul se blíž. "Tyto funkce dosud nemám otestovány."

            "Takže, já jsem tvá první?" zachichotala se Buffy. "Velká úleva, že jste si ty a Andrew spolu nic nezačali."

            Spikebot zavrčel a kousnul ji do kůže na šíji.

            "Proč jsi to udělal?" zeptala se Buffy a ještě víc se k němu zády přitlačila, aby pokračoval. Na co do pekla čeká? Na svolení, jak odhadovala.

            Robot zaváhal. "Já nevím. Cítil jsem, že nemám jinou možnost, než toto. Jestli si to přeješ, mohu ti ukázat rozhodovací strom, který k tomu vedl?"

            "Bože, ne," zanaříkala Buffy. "A na chvíli skrečuj tu věc se svobodnou vůlí. Prostě pokračuj a přinuť mne křičet."

            "Chceš, abych se dotýkal tvých sekundárních sexuálních zón?" zamumlal robot smyslně.

            "Cože?"

            "Takhle?"

            Buffy se vyklenula a vydala tichý výkřik. "Ano," vydechla jako u vytržení, "ano, ano, ano!" Spikebot ji převrátil a starostlivě uložil do polštářů. Buffy už se viděla, jak ho mlátí a říká mu, aby se pohnul, ale bylo by ošklivé zacházet takhle s tou ubohou hloupou věcí. Krčil se nad ní klečíc na kolenou a ona speciální součást, kterou ho Andrew tak laskavě vybavil, ji šťouchala do bříška. Buffy se rozplývala, tála a zmítala sebou, ale on na ni hleděl nehybně.

            "Přeješ si, abych pokračoval v rituálu páření?"

            Buffy se zamračila. Zatracená Animal Planet. To Andrew nemohl sehnat kabelovku? Povzdechla si a posadila se. "Lehni si. Ukážu ti, jak na to. Dávej pozor a později mi to oplatíš, okay? A přestaň s těmi R2-D2 bláboly. Prostě mluv jako normálně."

            "Mluv na mne obscénně," požádal Spikebot zdvořile. Buffy si toho nevšímala. Obkročmo se na něj posadila, dávajíc dobrý pozor, aby její teplá zadnička přistála na jeho chladných pevných stehnech. Robotův jako-živý penis sebou škubnul a on se třaslavě nadechl.

            "Dobrá reakce, robíku," pochválila jej Buffy a sklonila se, aby ho za odměnu políbila. Andrew říkal, že je to důležité k utužení správného chování. Její bradavky se mu otřely o hruď a robot se zavrtěl vstříc jejím bokům. "Trpělivost je ctnost," hlesla Buffy. V místnosti bylo každou minutou tepleji. Přejela přes svaly na hrudi robota svými nehty s francouzskou manikúrou a spokojeně naslouchala jeho sténání. "Mučení je nezbytnou součástí předehry." Vzala do úst jeho droboučkou mužskou bradavku a olizovala ji a sála a dokonce do ní zlehka kousla. Robotovy ruce bušily do pokrývek a Buffy zauvažovala, co to asi Animal Planet právě vysílá. Nebo šlo jen o volání přírody, kterému se podřizoval? Bradavka vyklouzla z jejích úst, zduřelá a jasně růžová, zanechávajíc Spikebota těžce oddechujícího a Buffy pyšně pozorující výsledky svého snažení. "I holkám se líbí, když jim saješ bradavky," oznámila bez okolků. Ta zatracená věc udělá líp, když bude mít dokonalou paměť. Nerada by všechny tyhle věci povídala dvakrát.

            Spikebot ji popadl za hrudní koš, hned pod ňadry, a Buffy vyjekla, když se jeho palce dotkly obzvláště citlivých místeček. Jeho ústa se divoce přisála k její bradavce a poslední vědomý koutek její mysli se podivoval nad chladnou vlhkostí jeho úst. Přála si, aby tenkrát vzala Buffybotku na zkušební jízdu. Nemusela by se při sexu s holkou ostýchat, když ta holka byla robot.

            Dráždivě zlehka si propracovávala cestičku po jeho těle až tam, kde mu začínaly růst chloupky, a zatahala za drsné kudrlinky. Robot vykřikl a svíjel se v jejích bavlněných pokrývkách. Během doby, kterou strávila v Itálii, objevila moderní vzory a teď byla ráda, že se nesvíjí na tom ošuntělém květovaném povlečení, které byla donedávna zvyklá používat. Tyhle proužky, dezén jarní žluť, byly mnohem efektnější.

            Buffy si pomalu olízla rty. "Chtěl bys, abych se tě tam dotkla?" Robot zabublal něco zkomoleného a vzrušeného. "Nerozuměla jsem. Mohl bys to, prosím, zopakovat?" Celé Spikebotovo tělo bylo napjaté jako struna a chvělo se v agónii. Buffy vystrčila špičku svého lososově zbarveného jazýčku a trošku ho olízla. Zařval a skoro oba shodil z postele. Buffy cítila mezi ňadry perličky potu a byla u konce s dechem. Nejvyšší čas skončit s výukou, pro dnešek.

            "Výborně," vydechla Buffy pochvalně. "Vím, že víš jenom, jak to dělají zvířátka, neznáš ještě lidskou variantu sexu. Když ses díval na Animal Planet, bylo tam nějaké zvíře, které se ti obzvlášť líbilo? Chtěl by ses se mnou pářit jako lev? Jako křeček? Žirafa nebo nějaké jiné zvíře, dle tvého výběru?"

            "Lev?" hlesl slabě.

            Buffy povzbudivě přikývla. "Dej se do toho, ty můj lve."

            A Spikebot to dělal jako lev a Buffy jako lvice a jejich řev shazoval omítku ze stropu, protože to byl starý dům a omítka tam přetrvala celá dlouhá desetiletí.

 

* * *

 

            Dawn jela ze školy jiným autobusem, než obvykle. Tím, co projížděl okolo bytu Willow. Nemělo smysl vracet se domů. Určitě se tam ještě pořád poflakují hrdličky. Vrkali, cukrovali a štěbetali, aniž by brali ohledy na to, že ona sama je single. Bylo slyšet mňoukání. Sex, dle jejích omezených zkušeností, neměl zahrnovat mňoukání.

            Willow otevřela dveře s mobilem u ucha, zabraná do hovoru. Popohnala Dawn dovnitř, ale ukázala jí, aby zůstala zticha. Vlasy jí trčely na všechny strany, pořád byla v pyžamu a její oči přecházely z červené do černé. Dawn si všimla pár podezřelých obrázků na konferenčním stolku. Opravdu velká kočka? Spikebot? Willow v ráži, s černýma očima?

            "Ale já bych uhradila všechny výdaje. Opravdu. Mohl byste mi jen poslat fotografie, nebo pokud o ně nechcete přijít, prostě je naskenovat a poslat mi je mailem? Nebo bychom mohli použít YouSendit?" Mobil vydával hlasité vřeštění a prskání. Willow ho držela dál od ucha, s bolestným výrazem. "Ale já byla její přítelkyně, pane Maclayi. Protože se Sunnydale propadlo pod zem, nemám žádné její fotky, abych…"

            Mobil začal tůtat a Willow jím mrštila o zeď s hlasitou a od srdce jdoucí nadávkou. Zmrazila ho v prostoru těsně předtím, než se rozbil a klesla do křesla. "Ten zasranej ignorantskej buran! To toho po něm chci tolik? Pár fotek jeho dcery? Ale ne, on prostě musí žvanit o čarodějnicích a nepřirozených praktikách. Křupan."

            Dawn uvažovala, co Willow potřebuje víc? Kofein nebo Valium? Nakonec se rozhodla být užitečnou kámoškou, namísto čtení levit. Odloudala se do kuchyně uvařit kafe. Když se vrátila, Willow vyhlížela rozhodně klidněji.

            "Díky, Dawnie, to je skvělé. Jsi zlatíčko."

            "Vím, jaké to je," odvětila Dawn soucitně. "Nemít fotografie lidí, které by sis ráda pamatovala. Já dokonce nemám ani jeden obrázek mámy."

            Willow okamžitě začala vypadat provinile. Vina na Willow zabrala vždycky, bylo to s ní snadné jako facka. Množství zmrzliny, pizzy a pozdně nočního sledování kabelovky, které na ní Dawn za celou tu dobu postupně vymámila, bylo úctyhodné. A vzhledem k tomu, že Willow očividně míní vyrobit Tarabotku, a proto by se mohla cítit provinile, Dawn si uvědomila, že jestliže zaútočí, získá méně, než když na to půjde po dobrém.

            "Takže, Willow, jaké to bylo pracovat na Spikebotovi? Tím myslím, je to fakt hrozivé, dokonce's mne na moment přinutila si myslet, že je skutečný."

            Willow se rozzářila. "No není skvělý? Andrew a já jsme si při jeho výrobě užili takové zábavy! Měla bys Andrewa vidět, pájel a letoval a tavil, objednával umělou hmotu po celém světě… a dopadlo to dokonce líp, než jsem čekala."

            "Yeah, je to úžasné," souhlasila Dawn upřímně. "Cos dělala ty?"

            Willow se uhnízdila na gauči pohodlněji a vrtěla bosými chodidly. "Já měla na starosti software. Rozhodovací stromy, fuzzy logiku… víš, dokonce jsem si vypůjčila nástroje od animátorů. Viděla's Shreka dvojku, film o filmu? Software, který použili k rozpohybování svých hrdinů, byl fakt užitečný, aby Spikebot chodil jako Spike a ne jako cínový vojáček. A samo-vzdělávací program, co jsem navrhla, ho dokonce ještě vylepšuje. Předpovídám, že během prvního týdne se dostane na 117% původního rozsahu schopností. Já jsem tááák dobrá."

            "A opravdu jsi Andrewa viděla poskládat ho dohromady a vzkřísit k životu? Jako Frankensteina?"

            "Oh yeah. Šroubky a drátky a všechno ostatní."

            Dawn byla nevysvětlitelně zklamaná. Takže je to opravdu robot? Musí se o tom nezvratně ujistit. "Můžeš ho kvůli mně otevřít? Tak abych, víš, si byla úplně jistá, že je robot? Protože jsem se přistihla, že s ním mluvím jako se skutečným Spikem."

            "To je dobře, Dawn. To nekonečně vylepší jeho dolaďování. Když mu odpovídáš jako reálné osobě, snaží se chovat jako ta osoba. A na to otevření se budu muset optat Andrewa. Myslím, že čas od času dělá nějakou údržbu. Namaže ho," řekla Willow se zamrkáním.

            Dawn se zasmála chabému vtipu a víc se zamyslela. "Willow, jsi si skutečně, absolutně, stoprocentně jistá, že tě Andrew neošálil a nenahradil robota v určité chvíli opravdovým Spikem?"

            Willow klesla čelist a zůstala s pusou dokořán jako kapr. "Cože? Opravdovým Spikem? Spike je mrtvý. Andrew mi to sám řekl. Nebo možná Buffy."

            Dawn se naklonila dopředu a položila dlaně na pyžamem oděná kolena Willow. "Teď vážně. Obě známe Andrewa. Není zrovna předobraz pravdomluvnosti a upřímnosti, přece víš, co tím míním? A do Spika byl úplně klukovsky zabouchnutý. Takže co když se Spike a on rozhodli nás podvést a nějak se jim to povedlo?"

            Willow vypadala zamyšleně. "Andrew je, co je, ne vždy normální, po zemi chodící, solidní osoba."

            Dawn v duchu protočila oči. Sheesh, Willow, sebepoznání, huh?

            "Ale nehrozí, že by mne mohl takhle oklamat. Viděla jsem všechna stádia výroby robota. Viděla jsem jeho první krůčky. Vyrobila jsem mu mozek! Pořád mne čeká naprogramovat jeho sexuální funkce. To je těžká práce."

            Dawn zpozorněla. Sex! "Oni už ale měli sex! Celé ráno, než jsem mohla utéct do školy. Může mít robot uspokojivý sex s Buffy? Nemůžu tomu uvěřit. Buffy už se párkrát spustila. Měla sex s upíry a Nesmrtelným. Copak by si nevšimla, kdyby to nedělal správně?"

            Willow si decentně odkašlala. "Erm, Dawnie, dokonce i když robot o sexu nic neví, jeho tělo funguje. Víš, co tím myslím? A věř mi, musela jsem absolvovat pohovor s Buffy na téma: co a jak dělala se Spikem. Ta holka by i kněze v celibátu naučila jak-na-to během třiceti minut. Nemluvě o dychtivém a ochotném robotovi, naprogramovaném, aby jí ve všem vyhověl. Myslím, že nemáš moc pěkné zážitky s chlapci, kteří nevěděli co dělat, ale pokud je holka znalá věci, není to problém."

            "Tys s Buffy probírala její sexuální život?" Dawn lezly oči z důlků. Tyhle poznatky by se jí mohly hodit při zacházení s italskými mladíky. "Můžu vidět protokoly?"

            "Jasně, že ne! Je to soukromé!" vyhrkla Willow přísně, ale její oči na sekundu zabloudily ke knihovně, kde úhledné řady barevně rozlišených složek s vytištěnými popiskami jasně deklarovaly, co v nich je.

            Dawn si tento poznatek v duchu zaznamenala pro pozdější zneužití. "Takže není žádná naděje, že by to byl skutečný Spike?" Willow zavrtěla hlavou. "Oh," ujelo Dawn. Bylo pro ni moc těžké přimět svoji mysl vyrovnat se s tím. Nebo možná bylo na vině její srdce a nitro. Uvědomila si, že by opravdu moc ráda Spika zase uviděla. Zatraceně. Vždyť ona se tady nakonec ještě rozbrečí. Dawn vyrazila směr koupelna. Když se dostatečně pocákala studenou vodou, došla k názoru, že už je schopná čelit Willow. Willow se k ní začala chovat mateřsky a starostlivě, nebo se o to aspoň pokoušela, protože, jak se Dawn obávala, Willow prostě chyběla mateřská kost.

            "Co tě tak rozrušilo, Dawn? Dokonce i za předpokladu, že je to Spike - což je absolutně nemožné - proč ta touha jej vyplašit? Měl by své důvody předstírat, že je robot, viď?"

            "Šílené důvody, které mají co dělat s mojí chlípnou sestrou," ucedila Dawn hořce.

            "Měla jsem dojem, že ty a Buffy spolu zrovna teď docela vycházíte."

            "Yeah, to jo. Docela jo. Ale nemysli si, že bychom o Spikovi kdy promluvily, však víš. Tohle téma je absolutně non grata v domě Summersových. Byl to i můj kamarád, víš?"

            "Já myslela, žes mu vyhrožovala noclehem v ohni?" upozornila jemně Willow.

            "Well, yeah. Tehdy! Ale on umřel, kruci, a já si nemyslela, že by mohl a pak už bylo moc pozdě dát to do pořádku." Dawn cítila, jak na ní Willow přímo visí očima, celá rozněžnělá a dojatá, a už to nedokázala snést ani o vteřinu déle. "Díky, Willow. Na viděnou!"

            Takže je to robot. Okay. To zvládne. Mohla by být nejlepší kamarádkou, jakou robot může mít. Znala Buffy jako své boty. Všechno, co ho dokáže naučit, jsou ložnicové fuj-věci a nějaké to bojování. Protože ona od svého přítele nikdy nic víc nechtěla. Takže je to krystalicky jasné. Povinnost naučit Spikebota to ostatní je na ní. Pomoci mu být dobrým robotem a také být člověkem natolik, nakolik jím stvoření jako on může být. Může mu pomoci se vyvinout a stát na vlastních nohách. Už viděla v živých barvách, jak mu se vším pomůže.

 

* * *

 

            Když se dveře za posmutnělou Dawn zabouchly, zůstala Willow nehybně sedět na gauči a zamyslela se. Hluboce. Po pár minutách vylovila pomačkaný a jen neuměle vyžehlený maličký obrázek, jedinou podobenku Tary, která jí zbyla. Možná by měla jednou provždy dát sbohem snu o tom, že Taru znovu uvidí, huh? Bylo tak těžké si představit, že ji ten malej skřet obalamutil. Ji, Willow, kromobyčejnou čarodějku, softwarovou kouzelnici a kdovíco ještě. Ale ona očividně chtěla uvěřit ve vytvoření androida, který by byl jako živý, protože doufala, že pak postaví ještě jednoho. Nejlíp udělá, když se přesvědčí. A jestli se ji Andrew a jeho kámoš Spike pokusili napálit, zjistí zač je toho loket, když mají tu čest s řádně naštvanou čarodějnicí! Jen při pomyšlení na všechny hodiny, které tomuhle projektu obětovala, jí bylo špatně. Tolik rozhodovací stromů, až začala dumat o odlesnění, z fuzzy logiky měla jazyk jako odkvetlou pampelišku. Oh, tohle si Andrew ještě odskáče.

            Willow ale nejdřív vstala a šla si dát sprchu a taky se obléknout. Je těžké někoho zdrtit pouhým pohledem, když na sobě máte pyžamo s králíčky a vlasy jako vrabčí hnízdo. Sotva byla čistá, na sobě oblíbený úbor a vlasy, že by Tizian neváhal a chopil se štětce, usadila se za stůl k vážné diskuzi s Andrewem. Blok otevřený. Tužka ořezaná. Červená fixa. Zelená fixa.

            Zvedla mobil a našla horkou linku na Andrewa, ale pak zaváhala. Vždycky je lepší jednat z pozice síly a hlavně znalostí. Nejdřív vytočila Gilese.

            "Willow! Jaké to rozkošné překvapení! Rád tě slyším. Jak to jde v Římě? A jak Buffy zvládá tu věc s Nesmrtelným?"          

            "Je v pohodě," utnula ho Willow netrpělivě. "Potřebuji vaši pomoc, Gilesi. Informace."

            "Samozřejmě, má drahá. Na to přece staří přátelé jsou."

            "Jde o Spika," hlesla Willow. "Byl viděn a já potřebuju vědět, jestli to mohl být vážně on nebo jen nějaký podvodník."

            "Spike? Spike je mrtvý. Myslel jsem, že to víš."

            "Yeah, přesně tohle jsem si taky myslela. Ale co my víme? Viděli ho, spolehlivý informátor nebo agentura JPP?" [jedna paní povídala]  Willow skoro slyšela, jak si Giles sundává brýle. Nebo se možná škrábal na hlavě, momentálně byl neviditelný.

            "Teď, když se o tom zmiňuješ, si uvědomuji, že jsem to slyšel od Andrewa. Ano, jsem si tím zcela jist. Řekl mi, že Angel, Wesley Wyndam-Pryce a několik dalších lidí, jejichž jména se mi z hlavy vykouřila, zemřeli loni v Los Angeles při tom sesuvu půdy, ke kterému došlo během války gangů.

            Willow se zamyšleně kousala do rtu. "Óu-kej. To není zrovna nejprůkaznější, viďte? Je nějaká šance získat svědectví z první ruky? Máte někoho v Los Angeles?"

            Giles zakdákal pobouřeně jako slepice. "Ty nečteš má memoranda? Do L.A. přece byla z Clevelandu převelená Faith. Rada tam má své zastoupení. Dám jí vědět hned, jak se vzbudí."

            "V L.A. je devět ráno, Gilesi. Vzbuďte ji! Tohle je důležité!"

            "Mohu ti připomenout, že přemožitelské povinnosti mají převelice pozdně-noční pracovní dobu?" opáčil Giles pichlavě. Faith teď byla jeho nová zlatá holčička. Neúnavná přemožitelka, celá hrrr do boje, poslání nade vše. Pozorovatelova noční můra Kennedy si na to neustále stěžovala. Willow se podrbala na čele a byla připravená hovor ukončit, ale popravdě to byl Giles, kdo vznesl další otázku.

            "Mohla bys mi ozřejmit to Spikovo spatření, Willow? Kdy, kde, kdo?" Na Gilese bylo spolehnutí. Vždy pokládal otázky, kterým se ona chtěla za každou cenu vyhnout.

            "Er, to je poněkud komplikované. Já, Andrew, Buffy a Dawn, včera a dnes. Je v bytě Buffy, zatímco teď spolu mluvíme."

            "Co- cože?" vykoktal ze sebe Giles. "Taháš mne za fusekli? Pokud ho tam máš, proč potřebuješ moje potvrzení?"

            Willow se do telefonu zaksichtila. Jak to jen navléknout? "On je tak nějak robot, o kterém jsme si mysleli, že ho vyrobil Andrew, ale pak zase možná, že ne. Dawn si myslí, že je skutečný."

            "Dawn je velice inteligentní mladá dáma," konstatoval Giles. Což znamená, že není? Tak vám dík, Gilesi. "Co si myslí Buffy?"

            Buffy na něm bude rajtovat, dokud mu z uší nepolezou dráty. "Buffy si myslí, že byl vyroben k její potěše a je jím nadšená," řekla Willow už nahlas.

            "Oh, tak ti vážně moc děkuji," ulevil si Giles, "to je přesně to, co jsem vědět nemusel." Odkašlal si. "Na druhou stranu," pokračoval nemilosrdně, "dokonce, i když Buffy není zrovna akademický typ, na její intuici je spolehnutí. Pokud si ona nemyslí, že je v něčem problém, proč ty?"

            Věrná pravda. Pokud půjde o ďáblovu stvůru, je na Buffy spolehnutí, že zjistí, že něco nehraje. Ale pokud jde o otázky srdce? To už je horší. Willow se rozhodla, že se na to Bufy prostě zeptá. Pěkně mezi čtyřma očima. Stejně bude potřebovat pomoc Buffy, aby udržela Dawn v bezpečné vzdálenosti od jejích protokolů.

 

* * * * *

 

            Buffy se vrátila ze spěšného nákupu krve, aby svou sestru a svého robota našla šťastně usazené na gauči. Na co se teď můžou koukat? Italské odpolední vysílání ji nikdy ničím nezaujalo. Ah. Ještě zahlédla závěrečnou scénu 'Já, Robot.'  Od sestřičky se dalo čekat, že vybere zrovna toto.

            "Koukej, Spikebote," horlila Dawn, "tenhle robot nebyl ani z půlky tak vymakaný jako ty, ale pořád měl svobodnou vůli. Nechtěl páchat zlo. Ty se můžeš chovat stejně. Vyber si vlastní osud a budeš svobodný robot!"

            Spikebot vzhlédnul k Buffy a sladce se usmál. Svádivě naklonil hlavu na stranu. "Vybírám si být s Buffy. Dobrovolně."

            Buffy jeho slova zahřála u srdíčka a usmála se na robotka nejširším úsměvem, jaký zvládla, aniž si natrhla koutky úst. "To je zatraceně správná volba. Vezmu svého Spikebota na řádně vzpružující trénink. Také zcela o svobodné vůli."

            "Ne, Buffy. Ty mu říkáš, co má dělat. Robi?"

            Robot pokrčil rameny. "Taky tě mám rád, Dawn. Ale ničení s Buffy mi fakt rozechvívá obvody."

            "Ale já se s tebou chtěla koukat na A.I.! Poslouchej mne, ten film ti zodpoví základní existenční otázky: Vnímá robot stejně jako lidské bytosti? Může robot snít?"

            "Leda o elektronických ovečkách," zasmál se robot a vstal, aby následoval Buffy do kuchyně. Dawn jejich směrem hodila polštář. Buffy ho zachytila a mrštila nazpátek s přesností přemožitelky.

            "Nech Spikebota na pokoji, Dawnie. Když chce svobodnou vůli, řekne si o ni, viď?"

            "Přesně." Spikebot se na ni líně usmál a svinul jazyk do ruličky. "Kam se vydáme, lásko? Zase ke Koloseu nebo na Forum Romanum?"

            Buffy nepřítomně otevřela lednici a znechuceně zírala na včerejší pizzu a předvčerejší lasagne. "Procházka podél Tibery?"

            "Cokoli chceš, Buffy."

            "Líbí se mi, když mi říkáš Buffy."

            "Líbí se mi, když mi říkáš Spiku. Jak bys mi ještě mohla říkat?"

            "Co takhle bejby? Zlatíčko? Miláčku?" Spikebot ji objal okolo pasu a políbil. Pomalu a pečlivě. Dawn ode dveří vydávala zvuky, jakože bude co nevidět zvracet. Well, Dawn si může svou nelibost strčit tam, kde slunce nesvítí. "Nemůžeš to považovat za obojí, Dawnie! Líbání a dávání svobodné vůle není zrovna týrání."

            "Může to být i obojí," protestovala Dawn. "Používáš ho jako chodící a mluvící vibrátor. Jak to vůbec může být dobré?"

            "Myslela jsem, že s ním jednám jako s člověkem. Co je na tom špatné?"

            "Buffy, on nemá na vybranou! Ne víc, než mikrovlnka."

            "Myslím, že mám pár dalších možností, než zapnout, vypnout a rozmrazit," bránil se tiše Spikebot.

            "Máš kombinované funkce trouby a mikrovlnky, Spiku," zakřenila se na něj Buffy s láskou. "Máš režim pečení dokřupava a já obzvláště miluju tvé ohřívání na páře." Buffy už na Dawn neviděla, protože ji Spikebot zase líbal, přesto věděla, že protáčí oči a/nebo dělá ksichty. A žádný neměl nic společné se sesterskou láskou a úctou.

            "Nelam si tím svou pěknou malou hlavinku, prcku."

            "Dawn by ráda stanula v čele hnutí odporu myček nádobí a dálkových ovládání celého světa," řekla škodolibě Buffy.

            "Nedělej si z ní legraci, Buffy," brzdil ji Spikebot.

            "Ty seš tak člověko-centrická, Buffy. Jakoby všechny bytosti, které byly vyrobeny, nebyly zrozeny, musely být jen jakási nižší stvoření, bez duše a svobodné vůle," vyhrkla Dawn rozhořčeně.

            Ah. Teď to konečně pochopila i Buffy. Spikebot to očividně chápal hned od začátku. Buffy popošla k Dawn a objala ji. "Přiznávám stejná práva všem rozumným stvořením, ať už živočichům, rostlinám či nerostům. Včetně tady našeho Free Willyho.

            "Bravo!" zatleskal šaškující Spikebot.

            Dawn sice udělala obličej, ale Buffy věděla, že zasáhla její citlivé místečko.

 

* * *

 

            "Buffy? Můžu s tebou na minutku mluvit?"

            Buffy vzhlédla z místa, kde ležela, přitulená ke Spikebotově hrudi, bezmyšlenkovitě hladíc bříškem prstu jeho předloktí. "Yeah?"

            "Um, o samotě?" Buffy se s povzdechem vymotala zpod Spikebotových údů. Neřekl ani slovo, jen se svým neproniknutelně modrým pohledem díval na Dawn. "Za pár minut ji budeš mít nazpátek," slíbila Dawn. Usmál se a sáhl po dálkovém ovladači. "Ď."

            Buffy se posadila ke kuchyňskému stolu. "Well?"

            Dawn se zhoupla na patách a potom se rozhodla, že sedět a vážně se opírat o lokty by pro ni mohlo být to pravé. "Buffy," začala znovu. "Co se Spikebota týká."

            "Yeah?" zareagovala Buffy vyčkávavě, ale stále v pohodě.

            Dawn jenom doufala, že ta pohoda bude pokračovat, i když bude mluvit dál. "Víš to o Spikebotovi, viď?"

            Buffy se trošku napjala, ale její tvář stále zůstávala klidná. "Jasně. Je vzadu v obýváku, surfuje italskými TV kanály a hledá prsaté, falešné blondýny - reportérky."

            Dawn protočila oči. Co na to říci sestře, která sama předstírá, že je pravá blondýnka, a to dokonce osobě, která ji zná od pěti let a která našla v koupelně v koši prázdné balení Miss Clairol? "Yeah, well. Tím jsem myslela, ty přece víš co je, že?" Bylo by tak protivné a taky neuvěřitelně smutné, kdyby to Buffy nevěděla. Pro ni i Spikebota.

            "Samozřejmě, že vím, Dawn. Co si to o mně myslíš? Že jsem slepá nebo pomatená?"

            Na tohle lépe neodpovídat. Neexistoval způsob jak se dobrat k jádru věci a zachovat si sebeúctu. Takže by měla vyjít s pravdou ven a zeptat se Buffy, co vlastně ví? Z nějakého důvodu se jí do toho nechtělo. Dostalo se jí náznaků - od obou, robota i Buffy - že tomuto tématu je nutné se vyhýbat jako čert kříži.

            "Takže, kdys to poznala?"

            Buffy se usmála. "Během pěti minut. Spíš dřív, pravděpodobně. No tak, já jsem přemožitelka upírů. Ty si myslíš, že nepoznám rozdíl mezi robotem a upírem? Nedej se vysmát."

            "To je tak romantické!" zakňourala Dawnie. Objaly se. "Víš ty co? Vzpomínáš na Buffybotku a jak si všichni zpočátku mysleli, že to jsi ty?" Dawn se prozíravě zdržela zmínky o tom, že tehdy i ona sama patřila mezi ty nevidoucí.

            "To si piš. Jedna z nejvíce ponižujících chvil mého života. Mí nejlepší přátelé i má sestra-" Průšvih, Buffy si to pamatuje. "- si mysleli, že jsem hloupý, nekonečně drzý robot, ukecaný jako opice. Jak bych mohla zapomenout?"

            "Takže jsi to opravdu a pouze ty, kdo na první pohled rozezná robota od upíra."

            Buffy se na ni zvláštně podívala, jakoby nevěděla, co tím chce Dawn říci. Měly by teď být vyladěné na stejné vlnové délce, že jo? "Vlastně, Dawn, yeah. Dokonce se mi podařilo na minutu oklamat Spika. Ačkoli na jeho obranu musím říci, že tehdy byl příšerně zmlácený."

            Dawn přikývla. "Právě proto jsem šla za Willow, abych zjistila, jestli je to opravdu on nebo ne. Protože pro člověka je nejhorší, když si všichni myslí, že je něco, co není. Já jen myslela, že bys to měla vědět."

            Tentokrát se Buffy napnula doopravdy. "Takže Willow ví, že sis spletla Spikebota se skutečným Spikem?"

            "Yeah."

            "Známe naši Willow?"

            "Myslím, že známe," odpověděla Dawn pomalu.

            "Takže budou potíže."

            "Yep."

 

* * *

 

            Giles stisknul Buffyin zvonek a čekal. Unaveně si protíral oči a zavazadla položil na zem. Jak někdo vůbec může mít pásmovou nemoc, když je rozdíl časových pásem pouhá jedna hodina? Přesto mu let pořádně rozházel biorytmy. Jakoby se pásmová nemoc a kocovina a bolavý krk zkombinovaly. Cestování je zlo samo, když je vám přes padesát a udeřili vás do hlavy tolikrát, jako jeho. K jeho překvapení dveře otevřela Willow. "Willow! Je báječné tě zase vidět, holčičko. Snad bychom mohli ztratit slůvko či dvě o samotě, než se setkám s ostatními?"

            "Gilesi!" Vykřikla Buffy z obývacího pokoje a hnala se k němu, aby ho uvítala. Pevně ho objala, ale ne tak pevně, jak mívala ve zvyku. Vlastně ho potěšilo, že ho vůbec objala. Vztahy se poněkud změnily, od dob Sunnydale. Taky vypadala mnohem lépe.

            "Buffy, má drahá, vypadáš úplně oslnivě."

            "Dokud tím nebudete myslet, že jsem těhotná, tak to ráda slyším," cynicky opáčila Buffy a vedla ho do obývacího pokoje.

            Giles se pokusil dávat očima signály Willow, ale ta se očividně k jeho mrkání a vzdouvání obočí neznala.

            "Koukejte, kdo tu je, lidi," zazpívala Buffy, "jeden dlouho postrádaný pozorovatel!"

            Vedle Dawn, která vypadala stejně veliká, jako když se viděli naposled, seděla povědomá bělovlasá postava, v jedné ruce sklenici s jantarovou tekutinou, ve druhé nezapálené cigáro. Meritum věci v celé své kráse.

            "Gilesi!" Zamávala vesele Dawn. "Přijel jste zkontrolovat Spikebota? Tady ho máte. Není jako by si z oka vypadl?"

            "Do slova do písmene," začal Giles a sundal si brýle, aby je vyčistil.

            Buffy ho přerušila. "Nech toho muže aspoň pár vteřin na pokoji, aby se vzpamatoval, Dawn. Zrovna vystoupil z letadla. Vždyť víš, že druhé jméno pekla zní Heathrow. O Rome International nemluvě. Gilesi, dáte si kafe?" Buffy si povzdechla, ze všech sil se snažila bránit Gilese před společenským tlacháním, a to jen proto, že se nevyhnutelně chystal říci ty věci, co ona chtěla nechat nevyřčené. Nebyla si jistá, jak tomu předejít, pokud vynechá ochucení jeho kávy Valiem ani ho nepraští do hlavy. Při tom pomyšlení zabavila Spikebotovi skotskou a nalila Gilesovi poctivou dávku.

            "Sluníčko už skoro zašlo, Gilesi," řekla. "Vypadáte, jako byste to potřeboval." Giles se chopil sklenky, ale vzhledem k tomu, že už měl v levičce cappuccino, které mu připravila Dawn, vypadal zjevně na rozpacích, dokud ho Buffy nezachránila a neulehčila mu od kávy. Obhlédla pokoj. Už to bylo dávno, kdy viděla tolik Scoobies na jednom místě. Nebyla by překvapená, ani kdyby se tu najednou zjevil Xander, vynořivší se z hlubin černého kontinentu, aby byla parta komplet. Jako vždy, všichni měli co říct k jejímu výběru milence a ona byla pro změnu pevně rozhodnutá, že tentokrát vůči němu nikdo ani nehlesne. Ona a Spikebot si společně všechno pěkně uspořádali podle svého gusta a teď nehodlala nikomu dovolit, aby jim to pokazil. Cítila se šťastnější, než byla celé roky, a jestli je trošku lehkomyslná, tak co? Ale ne, oni to tak nenechají. Dawn by odpustila její zvědavost a šmejdění a všetečnost, protože u ní šlo o víc, než jen o zvědavost a laskavé souzení Buffy, a teď vypomáhala ze všech sil. Ale ostatní…

            Pevně stiskla rty k sobě. V posledních týdnech měly pořád tendenci stáčet své koutky vzhůru, takže jí dělalo potíže udržet vážný a kamenný výraz. Ačkoli chápala proč jim Síly, či kdo vlastně přemožitelky stvořil, vnucoval sklon k depresím. Štěstí má pekelný vliv na vaše soustředění a schopnost dokončit akci. Pozorovala, jak Willow míří k Gilesovi, s odhodlaným výrazem ve tváři. Dawn přiznala, že se se svými pochybami a podezřením svěřila Willow, místo aby šla za ní, za svou sestrou, a Buffy znala Willow natolik dobře, aby věděla, že mohla být přinucená pochybovat o čemkoli, kromě svých vlastních kvalit.

            Spikebot si tento moment vybral, aby se zachechtal něčemu, co zrovna Dawn řekla, a vyťal jí hravý záhlavec. Yeah, jako by to bylo rozumné. Také nejhorší moment. Zachytila jeho pohled a on rázem přešel na přívětivou a laskavou řeč těla, která byla vskutku neuvěřitelná. Bude muset hrát, pomyslela si, aby se zbavila lačných výrazů, které si jak Willow tak Giles nasadili, když koukali na Spikebota. No co, to nikdy nemůže být na škodu.

            "Willow, Gilesi, do kuchyně, hned," zavelela a potěšilo ji, když oba poslechli. Dobře zareagovali na urgentní záležitost, jak byli zvyklí z dob Sunnydale. Samozřejmě, tehdy si to stejně nakonec udělali po svém, místo poslouchání její intuice, jak měli, vzhledem k tomu, že se vždycky ukázala být správnou.

            "Gilesi," začala Willow , "zjistil jste něco o L.A.?"

            "Buffy," začal současně Giles, "musím ti říci, že tohle je…"

            Buffy si teatrálně povzdechla, čímž se pokusila vytvořit si prostor k řeči, a když to nezabralo, dupla a zařvala, aby drželi hubu. Poslechli, vypadali ovšem převelice překvapeně a uraženě. "Necháte mne mluvit jako první, okay?" vyštěkla Buffy. "Willow, mohla bys jít do haly a počkat a nikomu nic neříkat? Prosím! Potřebuji si na chvíli pohovořit s Gilesem."

            Willow se zatvářila zraněně. Něco nevědět, nebýt v obraze, to nenáviděla ze všeho nejvíc. Přesto teď musela poslechnout. Když Willow odešla, popošla Buffy k Gilesovi blíž.

            "Gilesi. Drahý Gilesi. Mám na vás velikou, velikanánskou prosbu. Můžete neříkat nic o tom, co jste zjistil? Nic, nikomu? Ani mně, ani Willow, Andrewovi, Dawn, Spikebotovi, prostě nikomu? Dokonce ani Xanderovi, kdyby se tady znenadání objevil. Nebo komukoli na celém světě. Chápete to, Gilesi? Já jsem opravdu, opravdu moc šťastná, když jsou věci právě takové, jaké jsou. A funguje to jenom při zachování jisté rovnováhy, jde o jakousi dohodu, kterou jsem sama se sebou uzavřela. Takže to nechci vědět. Jedině tak to může fungovat."

            "Ale Buffy," začal Giles, celý popletený, přesně tak, jak věděla, že bude.

            "Gilesi, měli jsme jisté názorové neshody. Ale odjakživa jste pro mne byl jako táta, dlouho, a bylo to báječné. Ale pak jsem musela dospět, a já dospěla, a mohl byste mi, prosím, věřit, že vím, co je pro mé štěstí nejlepší? Nic neříkejte. Nechte to být, okay?" Vzhlížela k němu a přála si, aby pochopil. Pro jednou.

            Giles se zakoktal, rozhodil ruce do vzduchu, pak je zase strčil do kapes a začal chodit sem a tam, ačkoli se nedalo říci, že je na to kuchyň dost velká. "Buffy to je proti všem pravidlům, která jsou mi vlastní. Vědět, předávat nezbytné informace, je přímo jádrem mé profesionální cti. Já bych patrně nemohl… a Willow mne výslovně požádala, abych-" Buffy zůstala zticha, jen se na něj dívala a čekala. "Takže ani Willow? Jako profesionální zdvořilost? Protože to po mně chtěla?" Buffy zavrtěla hlavou. Giles hlasitě vydechl. "Buffy, já nemohu…!"

            "Prosím?"

            "Jsi šťastná? Jsi si tím jistá? Tohle tě činí šťastnou?"

            Buffy kývla a zrušila moratorium úsměvů. Rozzářil se naplno, úsměv doslova od ucha k uchu. "Jo. Ano. Jsem. Skutečně, opravdu, šíleně."

            "Šíleně, opravdu, skutečně," opravil ji automaticky Giles. "Dobře. Takže já to udělám, tedy neudělám, vyhovím ti. Protože máš plné právo se pro něco takového rozhodnout. Ano. Budu mlčet navěky."

            Buffy spolkla knedlík, co ji dusil v krku, a ačkoli pořád měla úsměv na tváři, oči jí začínaly plavat a musela si hlasitě a neslušně posmrknout. Giles jí galantně podal skutečný, látkový, vyžehlený, patřičně poskládaný, bleděmodrý kapesník a to už na ni bylo moc. Vrhla se mu do náruče a zažili báječný společný okamžik, který se nesl v duchu tvídu a brekotu.

            "Děkuju drahý, drahý Gilesi. Tolik vám děkuji. Mám vás ráda."

            Giles se začal dusit, kašlal a mrkal ostošest, aby se zbavil mlhy v očích. "Yes, well, má drahá holčičko. Rád to udělám. Buď šťastná."

            "Budu," slibovala Buffy. Koukla na zavřené dveře. Zadoufala, že Willow má dost sebekázně, aby neposlouchala s uchem na nich přilepeným. Po špičkách se k nim připlížila a rozrazila je. Bezva. Willow se otráveně opírala o protější zeď. "Willow! Prosím, pojď dál."

            "Takže už jste si vypověděli všechna tajemství, co nemám slyšet?" zavrčela Willow jedovatě a hned bylo jasné, že není v dobrém rozmaru.

            "Jen jsme potřebovali trochu času na přemožitelsko-pozorovatelský pokec," řekla Buffy. "Nic důležitého."

            "Well?" odfrkla si Willow. "Jaká je situace? Problémy na obzoru?"

            Buffy se podívala na Gilese.

            Odkašlal si a vytáhl kapesník, aby si zase přeleštil brýle, ale Buffyiny smrkánky a slzy na něm vytvořily něco na způsob ústřic bez lastur. Vzal zavděk cípem košile. "Willow, Buffy mne požádala o uchování informací z L.A. v tajnosti. Z osobních důvodů. Ale myslím, že sama zjistíš, že Andrew ti pověděl celou pravdu."

            Tvář Willow na chvíli pohasla, pak se zase rozjasnila. "Skvělý. Já věděla, že bych vycítila, že mi ten malej skřet chce přejít přes rozum. Ha. Jsem nejlepší tvůrce software pro roboty všech dob."

            Cvaknul zámek a Buffy uslyšela vejít Andrewa. V duchu si poznamenala, že ho musí přinutit vrátit klíče. Už tady nebydlí, nemusí sem chodit jako domů v kteroukoli denní či noční hodinu.

            "Hi, Andrew!" pozdravila Willow jásavě.

            "Hi, Willow, Buffy, Gilesi," odvětil Andrew, vrhajíc koutkem oka zkoumavý pohled na Buffy.

            "Hi, Andrew!" opětovala jeho pozdrav Buffy a objala ho. "Na tom robotovi jsi odvedl ohromnou práci, je skutečně neuvěřitelný. Pořád jsem s ním super šťastná. Chodí, mluví, hlídkuje… nemohla bych si přát víc."

            Na Andrewovi bylo patrné, že se mu ulevilo. Ooops. Udělá nejlépe, když nezapomene ani na Willow. "A ty zrovna tak, Willow. Je to úžasné, ten výkon, který jste předvedli."

            "Absolutně," souhlasil Giles. Všichni zamířili zpátky do obývacího pokoje a Buffy se hned zeširoka usmála na Dawn a Spikebota, aby jim dala najevo, že je vše v pořádku.

            "To je jako večírek!" vykviknul Andrew. "Scooby gang - setkání po letech - oslava všech těch let, kdy jsme pracovali a bojovali bok po boku!"

            "Andrew…" zasyčela Willow varovně.

            "Okay, tak já zase tak moc ne, ale v duchu jsem byl vždycky s vámi, lidi. Právě jako Jonathan."

            "Vezmi si popcorn, Andrew," pobídla ho Buffy. Cokoli, jen aby mu zavřela klapačku. Zazvonil zvonek.

            "Nebylo by perfektní, kdyby to byl poslední pohřešovaný Scooby?" mlel Andrew neohrožené dál, s pusou plnou kukuřičných pukanců.

            Buffy šla raději otevřít a za trest byla polapena do žebra lámajícího objetí bronzového jednookého kolosu, čpícího česnekem, kary a jídlem z letadla. "Xandere!" zaječela. "Vypadáš ohromně. Jsi štíhlý a tak opálený!"

            "Africké jídlo a africké slunce se na mně podepsaly," přisvědčil Xander potěšeně. "Jsou to hlasy rudovlasé čarodějky a už-zase-knihovníka, co slyším? Cítím jemnou vůni Sunnydale High blahé paměti!"

            "Pojď dál, pojď dál," zvala ho nadšeně Buffy. Nemohla se rozhodnout, jestli se cítí unešená nebo přešťastná tím množstvím starých přátel. Přesto její úsměv nenesl stopy žádných pochyb, všechno to vytrysklo ven a ona se rozhodnou jít s sebou.

            "Xandere!" vykřikla Willow a skočila po něm. Dawn vydala podobný pokřik a přidala se k všeobecnému objímání. Giles se usmíval a trpělivě vyčkával, protože byl starý a navíc Brit.

            "Harrisi," řekl klidně hluboký hlas a Xander sebou viditelně škubnul.

 

* * *

 

            Xander si proklestil cestu mezi dvěma sladkými dívkami, zakrývajícími mu výhled a zpozoroval bytost, dříve velice opovrhovaného, s nechutí přijímaného spojence, jehož složku uzavřel a strčil do hlubokého šuplíku paměti, aby tam na ni padal prach. Rychlý zkoumavý pohled po místnosti mu ozřejmil, že se všichni usmívají. Takže Spikův návrat je očividně šťastná událost, pomyslel si. Well. Kruci fix. Harris dokáže být laskavý a přizpůsobivý jakbysmet. Stejně se nemá o co bát.

            "Spiku!" zahřměl. "Vstal jsi z mrtvých. Zase. Jaké to bylo v pekle, co?" Nebyl necitelný. Vážně ne. Bez váhání mohl říci, že nastalo všeobecné ošívání a Willow mu začala posílat zoufalá znamení, která už zapomněl a teď nevěděl, jak přeložit. Dávaly mu ty její signály, co dělala rukama, na základce nějaký smysl? Nemohl si vzpomenout, ale něco se od té doby naučil. Kdysi by zareagoval ztuhnutím a zmateným blábolením, aby zakryl svou nejistotu, ale teď je muž velkého světa, má zkušenosti se stykem s cizími kulturami. Držet klapačku a usmívat se, byl dobrý nápad a pomohlo vám to přečkat, dokud všechno zase nedávalo smysl. A dokonce, i když jste to nikdy nepochopili, což bylo častěji, než by si jeden pomyslel, nikoho jste neurazili. Všechno, co momentálně postrádal, byl někdo, kdo by mu nabídl kozu a zkvašené kobylí mléko. Tento nový, zdvořilý Xander Harris, se žádné z těchto věcí nezalekl, to tedy ne. Kosmopolitní světoobčan, to byl on sám jako vyšitý.

            Brilantní Harrisova strategie zafungovala, protože záškuby svalstva byly nahrazeny znovu se objevivšími úsměvy. Usmál se také a přijal kolu a popcorn, dovolujíc dívkám, aby ho usadily mezi sebe. Yep, nikdy se nemůžete vrátit na střední, uvažoval Xander smutně. Přátelé, jež jste uměli přečíst a pochopit jejich sebemenší náznak a odfrknutí, teď byli jako cizí bytosti či afričtí venkované. Takový už je život. Vzepne se a kousne vás bez varování do zadku.

 

* * *

 

            Ruka Buffy se vyplížila a štípla Spikebota do zadku. Nadskočil a hodil po ní jeden z těch modrých, melancholických pohledů, které dovedly její nitro proměnit v želatinovou Buffy. Dnes večer byla taková zábava, vidět všechny své staré přátele pohromadě, ale teď už chtěla jen jít ven a hlídkovat se svým robíkem, dokud se oba udrží na nohou. "Povinnosti volají, lidi," řekla vstávajíc a napřáhla ke Spikebotovi ruku, které se on okamžitě chopil, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. A taky byla, už celý týden. Nejlepší týden jejího života.

            "Sekeru?" navrhl Spike a potěžkal Axcalibur.

            "Nah, té je na místní omladinu škoda. Vezmu si meč a nové kolíky. Pořád jsi ve vyřezávání nejlepší, však víš."

            "Dawn a já jsme měli volnou chvíli. Bylo nám potěšením."

            Buffy si přičichla k hladkému, ostře zašpičatěnému kolíku. "Báječné, borová vůně nového kolíku. To je vždycky nejlepší začátek hlídky."

            Spikebot vklouzl do pláště a podal jí ruku. "Pojďme něco zabít, Buffy."

 

*

 

            Rozprášili několik projíždějících turistů, co měli smůlu a připletli se jim do cesty, a kteří mluvili jen vlastním podivným jazykem. "Víš, co říkali, Spiku?"

            Spikebot pokrčil rameny a smetl si prach z oblýskaného černého rukávu. "Znělo mi to transylvánsky. Hledají Draculu."

            "Opravdu? Myslíš, že jsem Draca zabila, přece víš, tehdy jak se vrátil."

            "O tom pochybuji. Ten prevít je zatraceně pohotový, než aby se nechal tak snadno zabít. Je kluzký jako úhoř. Nevím, co po tobě chtěli. Většinou jsem pořádně nepochopil význam. Neumím transylvánsky pořádně, jen pár frází jako: ukaž mi, kde jsou panny, nebo um, na krku máte flíček, mohu vám pomoci ho setřít?"

            "Jasně. Přesto. Vždycky je pěkné vědět, že existují zlí hoši, co jsou kvůli mně venku. Dávají přemožitelce najevo, že stále umí udělat na svět dojem."

            Spike ji bez varování přitlačil ke starobylé kamenné zdi a drsně políbil. Líbání na monumentech bylo jednou z věcí, které činily z života v Římě něco extra special. Americké stěny se za vašimi zády vždy zdály jaksi příliš křehké. Chatrný moderní materiál. Ne jako tyhle zdi, ty se nezřítí minutu poté, co vás k nim přirazí váš nadržený upír.

            Šli dál.

            "Víš, Spiku, vzhledem k tomu, že špatňáci už skoro nepřichází, aby mne hledali, pravděpodobně proto, že na ně hned za dalším rohem číhá některá z bambilionu přemožitelek v terénu, co kdybychom si je začali hledat sami?

Spike & Buffy, Inc.

Vy nám je popíšete, my Vám je zabijeme."

            "To zní parádně, přemožitelko. Jdu do toho. Ačkoli nejdřív budeme muset nějak vyřešit sazebník, fakturace by mohla být problém."

            "Whoa, tys opravdu musel pracovat pro právnickou firmu, zlato." Spikebotova odpověď byla utlumena tupou ranou. Jeho ruka byla vyrvána z Buffyiny a ona už ho nespatřila. Byl pokryt třaslavou masou jasně růžového želé s hrozinkami uvnitř, nebo spíš jejich démonickým ekvivalentem, něco jako zlé hrozinky, odhadovala.

            "Spiku!" zaječela a sekla do hroudy želé. Snadno se rozdělila a vypustila proud páchnoucího zeleného plynu. "Jak šokující. Růžová a jedovatě zelená, děláte si ze mne srandu? To už tady bylo loni. Je to to, co jsem zrušila, při zabíjení loňských démonů? Well, jsem v lepší kondici, než kdy jindy a já vám ukážu módní pohromu, jestli nepustíte mého přítele!" Buffy bodla do té věci skrze jednu z hrozinek a ta se zauzlila a zkroutila a začala se vegetativně dělit ve dvě.

            "Chcípni! Chcípni ty zlé monstrum!" Na ruku jí padla monstrózní kapka a pálilo to jako kyselina. Ó bože, mohlo by to dokonce rozpustit upíra? Ráda by objevila nějaký nový způsob likvidace upírů. Třeba by mohla nosit na zádech velký kanystr s kyselinou a upostřikovat je k smrti. Strach sevřel hruď Buffy a ona začala sekat usilovněji. Ne, to nemůže! Mohla by nešťastnou náhodou odseknout Spikovi hlavu! Vzlykala, panikařila, řezala po krajích těch dvou améb, ale ty se jen měnily ve více oddělených hrud a Spika pořád nebylo vidět.

            "Um, přemožitelko? Co to vyvádíš? Jenom z nich děláš víc a víc."

            Buffy při zvuku Spikova hlasu zalapala po dechu a obrátila se, aby ho uviděla, jak si tam klidně stojí, bastard, šklebí se a kouří a je celkově a kompletně okay a nemá ani škrábanec. Zhluboka se nadechla, aby mu přesně řekla, co si o něm myslí, a byla šokována jekotem, který se vydral z jejích úst. "Nenávidím tě," zakřičela. "Nenávidím tě, já tě nenávidím, já tě tak nenávidím!" Vrhla se na něj, její ruce bušily do jeho svalnaté hrudi, vzlykala příliš urputně, než aby byla schopná mluvit dál.

            Spike ji jen velice pevně objal. "Shh, lásko, Buffy, už je to v pořádku, jsem tady. Nikdy tě neopustím."

            "Právě's to udělal!" naříkala. "Odešel jsi. Byl's pryč. Nemohla jsem tě najít."

            "Shh. Vždycky si najdu cestu zpátky k tobě, nezapomínej. Vždycky." Jeho rty byly chladné a jemné na její rozpálené pleti. Stíraly jí slzy z tváří a oba se zapotáceli, skoro ztrácejíc rovnováhu, jak jejich objetí nabývalo na dychtivosti.

            "Spiku… miluju tě, tak moc."

            "Taky tě miluju, Buffy."

            Spike skončil opřený zády o jednu z římských odolných zdí a Buffy se ho pevně držela za klopy kabátu, stála na špičkách, aby ho mohla líbat. Potřebovala být k němu blíž, proč si vůbec oblékají všechny tyhle hloupé šaty, které v mírném klima Říma vlastně nebyly nezbytné. Strhla mu ten stupidní těžký kabát z ramen, takže se objevil proužek smetanově bílé pleti, mezi zhužvenou látkou a jeho rukávy. Políbila ten kousek kůže, který byl snad nejměkčí na celém jeho těle, právě tam, na vnitřní straně jeho paží, kde se mu kůže napínala přes bicepsy.

            "Miluju tvoje paže," šeptala Buffy hlasem ochraptělým vášní.

            Spike se zasmál. "Já ty tvoje taky miluju, srdíčko."

            "Já to myslím vážně!" vyhrkla a zlehka se kousla do hladké pružné tkáně pod svými rty. Spike zavrčel z hloubi hrudi a serval z ní halenku jediným rychlým, nečekaným pohybem. Buffy vypustila vzduch v pisklavém povzdechu a pak zavřela oči a zklidnila své všetečné ruce, přejíc si, aby mohla pouze cítit a pocity aby se přes ni přelévaly. Chtěla být jimi zaplavena. Spike citlivě vnímal její náladu a Buffy se vydala napospas vjemům, drsný kámen za zády, hrubý samet jeho dlaní pod zadečkem, jak byla zvedána výš a výš po jeho těle, chladný noční vzduch na její rozpálené, zpocené kůži, tření jeho penisu klouzajícího uvnitř ní, pocit podobný teplu, ačkoli ona dobře věděla, že to to nebylo.

            S pevně zavřenýma očima byl každý vjem trojnásobný, důležitější, naléhavější. Její ruce se svíraly v jejich vlastním rytmu, protože ona sama nebyla schopná posílat jim příkazy, jen vnímala. Láska a rozkoš se hnaly jejím roztouženým, pasivním tělem a protékaly skrze ně do Spika, který se snažil ze všech sil a supěl a drsně jí vrčel do úst.

            "Nikdy dřív to takové nebylo, Spiku, viď?"

            "Nikdy, lásko, nikdy," sípal jí Spike do krku a celé jeho tělo se proti ní prudce otřásalo.

            Buffy si nemohla vzpomenout, jestli se udělala, ale na tom nezáleželo. Byli jedno. Nejjemnější pohyb jeho rukou na její kůži přinutil její nitro se chvět a svírat, polibek ji poslal do extáze ohňostroje barev, blyštícím se za jejími sevřenými víčky.

 

* * * * *

 

            Willow seděla na gauči, pila dietní kolu a čekala na příležitost. Dnes večer hodlala udeřit na Gilese a byla připravená vyčkat, až budou všichni pryč, dokonce i když byla nejen znervóznělá přemírou kofeinu, ale taky každou minutu zívala a nesmírně prahla po svém vlastním bytečku a měkké postýlce. Konečně Dawn Xandera propustila, obrazně i doslova, což ve Willow odstartovalo překvapivé množství majetnických pudů, a ohlásila svůj úmysl jít do postele. To vedlo ke zmatku okolo chystání lůžka pro Gilese a k rozhodnutí, že Xander bude nocovat u Willow, a zatímco Dawn a Xander sháněli pokrývky a polštáře, Willow uviděla svou šanci. "Gilesi," ozvala se.

            Giles strnul a pomalu se k ní otočil, výraz jeho tváře s ponižující jasnozřivostí hlásal, že jí vidí až do žaludku. Well, okay, v jednu ráno už asi není tak tajnosnubná a fikaná, jak potřebuje. Velký problém. "Willow," odpověděl.

            Přesto to Willow nehodlala vzdát, dokonce i když na ni koukal tak káravě a pozorovatelsky. Sheesh, chtěla jen pár informací, to není zločin, že ne? "Gilesi, slibuji, že o tom nikdy nikomu neřeknu ani slovo, ani Buffy, ani Spikovi, Dawn, Xanderovi, nikomu, nikdy. Ale myslím, že si zasloužím to vědět! Já s tím začala. To já navrhla toho zatraceného robota, ačkoli i Andrew pomáhal. Co přesně jste zjistil v L.A.?"

            Giles si založil paže. "Willow, nedávala's pozor, když nás Buffy žádala, abychom přesně tohle nedělali? Nehodlám ti nic říct. Myslím, že bychom měli respektovat její přání. Zaslouží si kapku štěstí."

            Willow si tvrdohlavě založila ruce, stejně jako on. Řeč těla ona zvládne taky. "A já si štěstí nezasloužím? Trošku podrobností o tom, co se stalo? Ne, že bych nevynaložila žádné úsilí na dělání Buffy šťastnou, viďte?"

            Giles neodpověděl, ale vstal a opustil pokoj. Willow mu šla v patách, Giles zamířil do předsíně pro svou brašnu a pak do pokoje pro hosty, kde mu Dawn zrovna ustýlala. "Děkuji, Dawn," řekl Giles. Sundal brýle a protíral si oči. "Potřebuji se vyspat. Už nejsem tak mladý, jak jsem býval."

            Willow protočila oči. "Neplatí to o nás všech?" Dawn se na ni podivně podívala a popřála jim dobrou noc.

            Giles se posadil a svléknul si sako. "Já tě prosím, Willow. Ne teď. Za minutu si míním zout boty a dobře ti radím, abys už byla jinde."

            "Gilesi! Vy hrajete nefér a používat pach nohou vážně není moc elegantní. Zůstanu zmužilá, navzdory smradlavým fuseklím! Vaše nohy mne k útěku nepřinutí."

            Giles si povzdechl. "Willow, prosím, měj slitování se starým, unaveným mužem. Nechci odrážet tvé otázky."

            "Well, tak to nedělejte!" vyhrkla Willow zoufale. "Neodrážejte je. Prostě mi odpovězte, okay? Potřebuji něco vědět!"

            "Willow, já jsem se výslovně vzdal svého práva něco vědět, jak jsi to výmluvně označila, pro dobro Buffy. Prosím, udělej totéž."

            Willow nasadila odhodlaný výraz, protože bylo vážně těžké to nevzdat, když Giles vypadal takhle. Jeho tvář byla pošedlá a vyhublá a třásly se mu ruce. Měl opravdu staré, chlupaté a vrásčité ruce. Nikdy dřív si toho nevšimla. Ne, zůstane tvrdá jako skála. "Usnadním vám to, Gilesi. Já vám poskytnu odpovědi a můžete říkat jenom 'ano' nebo 'ne' nebo zavrtět hlavou nebo tak něco. Takhle nebudete mít pocit, že jste Buffy zradil."

            Giles pokrčil rameny. "Jdi domů, Willow. Nebudu reagovat."

            "Myslím, že jste v L.A. zjistil, že Spike je mrtvý, mrtvý-mrtvý nejen mrtvý." Willow pátravě hleděla do Gilesovy tváře. Sklopil oči a začal si rozvazovat tkaničky svých velkých hnědých bot, ale ona docela jistě cítila, že souhlasí. Něco z jeho řeči těla to naznačilo. "Je to ano, že jo, Gilesi?" Byla si jistá, že bylo. "Okay, tak Spikebot je opravdu Spikebot. Správně?" Znovu jí vlastní důvtip napověděl, že měla pravdu. Testovala to prohlášením, o kterém tušila, že je totálně chybné. "Spike je skutečný, nemrtvý Spike." Jo! Bylo to tam, ten pohled stranou, nekonečně malý pohyb jeho ramen pryč od ní. Bingo. Spikebot byl potvrzen. Velkou otázkou ovšem zůstává, co pro všechno na světě Buffy přimělo předstírat, že je skutečný? Buffy není šílená ani nemá halucinace. Willow se líbila její výzva vyrobit robota coby konkurenta toho, co vyrobil Warren, ale ani na moment nepomyslela, že by byl něčím víc, než velkým vibrátorem, který se Buffy možná nevejde do šuplíku nočního stolku. Matoucí. Protáhla se. Ohromné zívnutí jí skoro roztrhlo obličej. "Dobrou noc, Gilesi. Přijdu zítra a můžeme jít spolu na prohlídku města, okay?"

            Giles na ni hleděl s poraženeckým výrazem. Jeho tvář vypadala ještě křehčí a vrásčitější. "Willow? Nepoběžíš domů a nebudeš činit žádné unáhlené závěry z toho, co jsem nikdy nepotvrdil, že ne?  Mysli na to, co jsme slíbili Buffy!"

            Willow skoro popošla a načechrala mu řídnoucí, prošedivělé vlasy. "Samozřejmě, že ne, Gilesi! Co si to o mně myslíte? Jsem kamarádka Buffy. Mám v popisu práce chránit ji před zklamáním." Willow se otočila a opustila pokoj. Ignorovala Gilesovo zmatené: "Willow? O čem to mluvíš? Willow?" Zamávala Dawn na dobrou noc a pokračovala v cestě, aby zavezla Xandera a jeho kufry do Casa Rosenberg.

 

* * *

 

            Xander se namáhavě poskládal do Willowina malého autíčka a teď si prohlížel Řím za denního světla. Vraceli se do bytu Buffy. Byl pěkný (Řím), ale v něm jen křísil bolest, stesk po Sunnydale, což podivně cizí africké prašné pláně nedělaly.

            "Hey, Will, nechtěl jsem se ptát Buffstera, ale o co tady jde s tím Spikem? Já myslel, že je mrtvý, doopravdy mrtvý." Willow zavlnila kaštanovým obočím v gestu, které pravděpodobně mělo znamenat mnohé, ale zatímco Xander získal schopnost říci pár slůvek swahili a kikuyu, ztratil schopnost překládat Willow-řeč. "Škubnutí obočím znamená co přesně?"

            "Oh, Xandere, copak jsi slepý? To není Spike. To je… oops. Nemám to říkat. Ačkoliv, můžu ti to povědět, ale pouze pokud slíbíš, že o tom ni slůvko nevybreptáš ani Buffy ani Spikovi a ani Gilesovi ani Andrewovi. Ani slovo, nikomu, nikdy."

            "Jistě," souhlasil Xander. Zmocnil se ho opravdu zvláštní pocit, že se už nikdy s nikým ze svých přátel nesetká, že mrňavé červené autíčko, proplétající se ulicemi Říma, je na cestě někam do neznáma. Willow naklonila hlavu blíž k němu, což Xandera poněkud vyvedlo z míry, co se dopravní situace týká. Byla ukázněnější, než je v Nairobi obvyklé, jenže ani to o jejím řidičském stylu nic extra pěkného nevypovídalo, a on dával přednost řidičům s očima přilepenýma na silnici.

            "Opravdu je to Spikebot, abys věděl. Andrew a já jsme ho vyrobili pro Buffy."

            "On je robot?" zeptal se Xander zmateně a snažil se vzpomenout, jestli minulou noc u Spika zaregistroval nějaké známky robotovosti. Vypadal jako skutečný Spike, se vším všudy. Cynismus, sarkasmus, kouření těch odporných cigaret a na Buffy se koukal jako náměsíčný. Jasně, novinkou nebyl ani tak Spike, jako spíš, že Buffy se na něj koukala úplně stejně, jako on na ni. To podezření pojal už v Sunnydale, navzdory Buffyiným kecům, že s ním skončila, jenže na pohled vypadali spíš sladce, než nepřirozeně a zvráceně. Čemu se divit, zvyknete si na cokoli, pokud na to máte dost času.

            "Opravdu? Ubohá Buffy. Ví, že je to robot?"

            "Je přemožitelka, Xandere. Samozřejmě, že to ví. Není narušená či co. Ale hlavní je, víš, že nechce, abychom to věděli my. Požádala Gilese a mne - velice mnohomluvně a zaobaleně - abychom předstírali, že to je skutečný Spike. Věřil bys tomu? Já to nechápu. Tím myslím, proč? Mít takového robota je pěkně zvláštní samo o sobě. Myslím, že není nutné navíc předstírat, že je skutečný. To povede jen ke smutku a závislosti."

            "Správně. Takže mám držet basu, co se týká předstírání, že ten robot je Spike? Kvůli Buffy?" Willow důrazně přikyvovala. "Well, jistě, pro Buffstera to udělat můžu. Ne, že bych si všiml, že skutečný není. Asi nemám roboty detekující anténku, myslím," řekl Xander smutně. Cítil se špatně. Kvůli Buffy. Musí být hrůzné být tak osamělá, že si necháte vyrobit robota, který vypadá jako váš bývalý nepřítel. Dvakrát mrtvý, rozprášený ex-milenec. A pak navíc předstírat, že je skutečný. Možná by měla brát Prozac nebo tak něco. Whoa. Potřásl hlavou. Buffy, ke které vzhlížel a nikdy se nevzdal naděje na chození s ní, patrně zmizela hluboko v minulosti. Ubohá Buffy. Přesto, včera nevypadala jako ubohá Buffy. Vypadala jako šťastná a rozzářená Buffy, s nejširším úsměvem na sever od rovníku. Rozhodl se nebrat názor Willow za bernou minci, ale vše si nejdříve sám obhlédnout. Dovolit Buffy vytvářet si vlastní osud.

 

* * *

 

            Willow se muselo něco odrazit ve tváři, pomyslela si, protože Andrew se schoulil, sotva ji zahlédl. Nebo byl možná jen překvapen tím, že vidí Xandera. Ne, to nemohlo být ono. Viděl Xandera už minulou noc. Kývla na Gilese a Buffy, kteří popíjeli kávu a vykládali si o nějakém démonovi, co ho Buffy zničila, erm, zabila, včera v noci.

            "Hey, Andrew!" řekla.

            "Hey, Willow," řekl Andrew pokorně a pokusil se přitulit blíž ke Spikovi, ale ona dnes byla nemilosrdná a vnutila se na úzké místečko mezi oba mládence.

            "Spiku!" řekla jásavě. "Myslím Spikebote!" Spikebot se na ni zamračil jako kakabus, ale zůstal v klidu. Což dokazovalo, že není opravdický Spike, protože ten by nasadil sarkastický výraz a vrátil jí štiplavou poznámku, než by řekla švec. "Jsem zmatená," pokračovala. "Pořád nemůžu přijít na to, jak ti říkat. Dáváš přednost Spikovi nebo Spikebotovi?"

            "Je mi to šuma fuk, Rosenbergová," odsekl Spike a začal vstávat, ale chytila ho za paži, takže se, jakoby měl v těle zdvořilou kost nebo se náležitě držel svého zdvořilého algoritmu, zase posadil. Seděl.

            Willow nechala ruku na jeho. "Tvá kůže je skutečně úžasná," řekla tiše. "Je jako živá. Vlastně na ní vidím každý chloupeček. Jak's to udělal Andrew? Objednal sis falešnou kůži už hotovou nebo's do ní vkládal všechny tyhle chloupky, či nylonové nitky, jeden po druhém?"

            Spikebot vypadal zmateně. "O čem to žvaníš, Willow? Co má do pekla Andrew co dělat s mými chlupy?"

            Willow se rozsvítilo. Oh! Takže sám Spikebot neví, že je robot. Myslí si, že je opravdický Spike. Tak proto Buffy nechce, aby o tom mluvili, protože by to mohlo ranit jeho umělohmotné city. To je tak sladké. A teď, když se nad tím vážně zamyslela, aniž jí stály v cestě ublíženecké pocity, bylo to úplně stejné, jako když Buffy strávila celé hodiny povídáním si s umírající Aprilbotkou. Willow je špatná, moc špatná kamarádka, že zapomněla na tuhle stránku Buffy. To samozřejmě Buffyinu podivnou prosbu jasně vysvětluje. Well, je skvělá. Nenechala by tu ubohou věc myslet si, že není skutečná, ani jedinou minutu. Ne, že by bylo těžké ho oklamat, koneckonců, je to jen robot. Slávyhodný počítačový program. Poplácala robíkovu vlažnou, krémovou, svalnatou paži. "To neřeš, Spikey. Jdi za Buffy a já si mezitím povykládám tady s Andrewem."

            Spikebot vstal. Jeho pohyby byly zvláštně toporné. Vztáhl ruku a podíval se na ni. Třásla se. "Buffy?" hlesnul. Jeho hlas zněl nejistě a váhavě. Buffy hned vzhlédla od svého cappuccina a polovinu z něj vycejprala na talířek. Tolik spěchala za svým Spikebotem.

            "Spiku? Miláčku? Co se děje?" ptala se, hlas zostřený starostí.

            Buffy je tak sladká, opravdu. Willow byla ráda, že se zase mohla takto cítit. Bylo těžké pozorovat Buffy, jak se snaží být generál a strohý vůdce, a to dalo Willow zapomenout, jaká dívka ve skutečnosti Buffy je. Sama sobě slíbila, že už na to nikdy znovu nezapomene. Protože tu generálskou osůbku už nebylo nutné tahat znovu na povrch. Ona, Willow, usnadnila Buffy život se svojí přímo strašlivou dobrotivostí, dobrotivost dvakrát podtrhnout, a kouzly.

            Odtáhla pozornost od Spika a Buffy, kteří tam stáli, světleplavé hlavy blízko u sebe, a zaměřila se na Andrewa. Andrew pobledl a snažil se zmizet z gauče. "Andrew. Zklamala jsem se v tobě. Myslela jsem, že jsme přátelé. Co tě přimělo pokusit se mne obelhat? Nebyli jsme snad partneři? Nebyli jsme snad kolegové? Mohl's mi o tom říci. Nemyslíš, žes měl?"

            Andrewovy oči rejdily všude, jen ne po její tváři. "Říci ti co?" vypísknul.

            Willow se naklonila blíž k jeho uchu. "Že je to opravdický Spikebot."

            Andrew otočil hlavu a v panice se zadíval na Spika a Buffy. Buffy si toho nevšimla, ale on ostře zvedl hlavu a Willow zase ucítila, jak se do ní nepříjemně zaryly jeho modré oči. Přinutila se podívat jinam.

            "Co tím myslíš, Wilow?" koktal Andrew a civěl na ni, jako by byla šílená. "Říct ti, že je robot? Vždyť na tom jsme se přece dohodli, že jo, společně stvořit robota. Vzhledem k tomu… měl bych ti o tom říkat?"

            Yeah. Měl pravdu. Willow zavrtěla hlavou. Byla celá vyvedená z míry díky svému podezření a fantaskním scénářům, co se jí rodily v mysli. Andrew ji nepodvedl. Ani omylem. Usnesli se postavit robota a postavili ho. Jasné jako facka. Kdy vlastně zbloudila z cesty pravé? "Máš pravdu, Andrew," řekla, zapomínajíc tlumit hlas. "Rozhodli jsme se postavit Spikebota a udělali jsme ho."

 

Buffy zakřičela jako umírající démon: "Willow, nééé!"

 

            Spike k ní shlédl, tvářil se zraněně a zmateně. "Buffy? Je to pravda? Jsem robot?"

            Buffy vzala jeho ruce do svých. Byla to jen její představa nebo opravdu byly nějak tužší a tvrdší, méně ohebné? "Ne, Spiku, nejsi. Věř mi, Spiku, ty jsi ty a já tě miluju. Jsi upír," přísahala vášnivě.

            Pohled jeho očí ji zabolel až v hloubi duše. Kůže jí byla malá a těsná, cítila se moc zle a v krku ji škrábalo. Dala by život za to, aby pohled, jako teď ten jeho, už nikdy nemusela uvidět. Jakoby z něj vše v co věřil, základ jeho bytí, bylo vyrváno. Odtáhl své ruce a podržel je nahoře. "Jsem skutečný? Jsem?"

            "Ano, ano, jsi, jsi můj Spike. Neposlouchej Willow ani Andrewa!"

            "Willow," ucedil Giles - Buffy ho nikdy dřív neslyšela být tolik Trhačem - hrozivě, "cos to udělala?"

            Willow v šoku vykřikla. "Gilesi! Já nic neudělala! Neřekla jsem ani slovo, co bych říci neměla! Buffy po nás chtěla předstírat, že on… myslím Spike, je skutečný. Skutečně skutečný. Správně Spiku?"

            "Skutečně skutečný," šeptl Spike jako ozvěna, v očích vzdálený pohled. Odvrátil se od Buffy a kráčel k zataženým závěsům.

            Buffy cítila, jak tuhne zlou předtuchou. "Ne, Spiku, nedělej to," vykřikla. Přinutila se vytrhnout ze své strnulosti a vrhla se za ním. Ale příliš se opozdila.

            Jeho dlouhé kroky ho donesly k oknu a on rozmáchlým gestem rozhrnul závěsy. Jasné denní světlo dopadlo na jeho vztažené ruce a tvář a on trpělivě čekal. Nic se nestalo. Žádný kouř, žádné plameny.

            Srdce Buffy se bolestně sevřelo. Oh, Spiku. Měla ho tohoto ušetřit. Otočil se, všechny jeho pohyby byly toporné a nepřirozené, vypadal spíš jako Virgil z Thunderbirds, než ten zdravím kypící pohledný upír, kterým byl ještě před momentem.

            "Buffy, já nehořím. Slunce mi neubližuje. Neznamená to, že nejsem skutečný?"

            Teď už Buffy bolelo v krku doopravdy a z očí jí prýštily slzy, jako malé bolestné vodotrysky. "Jsi skutečný. Jsi můj Spike a miluješ mne." Objala ho, ale jeho tělo bylo tuhé a nepoddajné a jeho vlasy pod jejími prsty jako chemlon. "Spiku?" oslovila ho a snažila se ignorovat nepružný materiál pod svými dlaněmi. Neodpověděl. Stál strnule, jako figurína ve výloze, a jeho umělohmotné oči hleděly smutně, nikam, na nic. Buffy se svezla na zem, vzlykajíc tak strašně, až si myslela, že jí každou chvíli praskne hrudní koš a z něj se na světlo boží podívají její rozbolavělé plíce, jako novorozený vetřelec.

 

* * *

 

            Giles ještě nikdy neviděl nic tak srdcervoucí, jako byl Spikebot, stojící strnule jako loutka, jeho robotická podstata čpěla z každého nepřirozeného úhlu paží a falešných vlasů. Buffy plakala, jakoby už nikdy neměla přestat a on k ní pokleknul, aby ji vzal do náruče. Nebyl tam, když byla nucena zabít Angela, a tehdy toho litoval víc, než čehokoli jiného. Nyní byl rád, protože by nesnesl podruhé být svědkem jejího zhroucení. Musí to snést. V minulosti tak hrozivě selhal, nebyl tam, když ho potřebovala nejvíce, nepodpořil ji, když se pokoušela najít svou cestu životem skrze lásku ke Spikovi. "Buffy, drahá Buffy, je mi to hrozně líto. Vyčítám si to. Nikdy jsem neměl Willow poskytnout důvod pro tohle strašlivé nedorozumění. Měl jsem vědět, že bude kopat, dokud nenarazí na zlato. Nebo spíš na olovo. Omlouvám se. Choval jsem se jako unavený stařec, ne jako pozorovatel a přítel."

            Willow se k němu obrátila, její sladkou tvářičku zbrázdila rozmrzelost a vina. Jeho chyba. On ji k tomu dovedl, svým matoucím pokusem podřídit se do puntíku Buffy, místo aby ji svým chováním chránil, podle svého nejlepšího vědomí. "Já tomu nerozumím, Gilesi. Co jsem provedla? Udělala jsem jenom to, o čem jsem byla přesvědčená, že po mně Buffy chce. Vyrobila jsem pro ni Spikebota, s Andrewem, a snažila jsem se předstírat, že je skutečný, jak chtěla. A teď se chováte, jako bych byla ten nejhorší vyvrhel všech dob? Nerozumím tomu!" vykřikla. Ten výkřik jí šel od srdce. A ano, v rámci svých možností se snažila chovat, jak nejlépe dovedla. Jak hrozné je být Willow, vždycky to myslet dobře a přitom tak často jednat špatně.

            Giles si zvedl Buffy na paže a pak ji posadil na gauč. Její drobné tělíčko se stále otřásalo zoufalými, srdceryvnými vzlyky. Posadil se vedle ní a přitiskl si ji blíž, což bylo to jediné, co pro ni mohl udělat, protože ačkoli by chtěl, nemohl pro ni udělat druhý zázrak jako ten, co pro ni, dle jeho tušení zcela bezděčně, učinil Andrew. "Willow," začal a překvapeně si povšiml, jak ochraptěle jeho hlas zní. Andrew brečel zcela otevřeně, objímal Spikebota a pořád dokola vykládal, jak je mu to líto. Drahoušek Andrew.

            "Willow," zopakoval Giles, teď už zněl klidněji. "Povím ti, co si myslím, že se stalo, a Andrew mne může opravit, pokud se mýlím. Andrew pro Buffy vyrobil robota. Ale pak se přihodilo něco zázračné, když Buffy spatřila robota poprvé. Nemohu říci, zda šlo o boží zásah, zázrak, kouzlo… něco se prostě nabouralo do Andrewových algoritmů. Buffy na chvíli ve Spika uvěřila a to stačilo, aby se obyčejný robot změnil ve skutečného Spika."

            "Možná to bylo Shanshu," hlesl Andrew a skoro se přitom udusil slzami. Buffy zoufale vzlykala.

            Giles spolkl vlastní žal, rozhodnut být tentokrát, teď a tady, jen pro ni. "Shanshu?" řekl, chápajíc se toho zdánlivého odklonu od tématu jako tonoucí stébla trávy. "Mám dojem, že jsem slyšel, že jde o ztracené proroctví. Co o něm víš, Andrew?"

            Willow sebou neladně praštila na gauč. "Takže to byl zázrak?"

            "Myslím si to. Jinak si to vysvětlit neumím."

            Ozval se Andrew: "Musel být, Willow. Já udělal jen robota. Použil jsem Buffybotiny algoritmy a trošku je vylepšil a oprášil." Jeho oči se leskly slzami. "Viděl jsem, jak se to stalo. A prostě jsem věděl, že Spike by chtěl, abych o tom nikomu nic neříkal. Protože já jsem jeho přítel. Opravdový přítel, ve vší počestnosti, a je pro mne čest splnit mu přání, dokonce i po smrti." 

            Na místnost padlo hrůzné ticho. Buffy přestala plakat a sluneční paprsky nemilosrdně pražily do Spikebotova bílého plastového těla. Zámek u dveří cvaknul a všichni seděli, naslouchajíc zvukům, které provázely Dawnin návrat domů. Něco žuchlo na podlahu. Zašustila látka. Zavrzaly dveře ledničky a pak se ozvalo bublání a polykání. Blížily se kroky.

            "Hey, lidi," pozdravila Dawn zvesela a zastavila se uprostřed místnosti. Její oči se upřely na Buffyino schoulené tělíčko. "Buffy! Co je s Buffy? Spiku, proč jsi…"

            Spike se se skřípáním probral k životu. Dawn jasně slyšela bzučení. "Ty jsi Dawn," řekl Spikebot s posměvačným úšklebkem. "Mniši tě přeměnili v sestru Buffy. Nejsi skutečná. Máš lesklé vlasy."

            "Spiku!" vyvřískla Dawn a vrhla se na toporně stojícího robota. "Spiku! Kde jsi? Vrať se!" Bušila mu pěstičkami do hrudi, ale nezdálo se, že by to byl robot schopen vyhodnotit.

            "Navrhuješ násilí?" optal se plechově. "Prosím potvrď nebo zamítni."

            Dawn zalapala po dechu a couvla. Její oči přejely přes Gilese a Buffy a poté zaparkovaly na Willow. Její chvějící se prstík na ni vyčítavě ukázal. "To ty!" vyhrkla Dawn. "Cos provedla? Začarovala's ho v robota? Co se stalo?"

            "Proč každý ukazuje na mne?" bránila se Willow, hlas se jí třásl nevolí. "To nebyla moje chyba. Proč si to všichni myslíte? To není fér! Je robot, no a co! Věděli jsme to, nebo ne? Nerozumím, co myslíte tím kouzlem, Gilesi."

            Dawn si dupla nožkou. To je celá Willow. Když nebyla až příliš sebejistá, lusknutím prstů to změnila v pravý opak a roztekla se v louži nejistoty. "On byl skutečný, Willow. Byl to opravdový Spike a tys ho teď přinutila odejít. Cos mu řekla?"

            "Nic!" zaječela Willow, tvář rudou a oči podezřele lesklé. "Jen jsem obdivovala chloupky na jeho pažích, řekla jsem, že vypadají jako živé."

            Dawn zírala na Willow, a když žádné další vysvětlení nepřicházelo, odvrátila se a vrhla se Buffy k nohám. Ubohá Buffy. Stále ještě plně nechápala, o co přesně šlo, ale výsledek byl bolestně jasný. Už žádný Spike, jen Spikebot. "Buffy, neplakej. Dostaneme ho zpátky. Přece tady skutečně byl a tak zařídíme, aby se to stalo znovu." Buffy nereagovala. Dawn zvažovala nakopat jí, ale protentokrát se udržela. "Gilesi, řekněte něco."

            Giles si unaveně protíral oči. "Nevím, co říci, Dawn. Začínám pochybovat o svých smyslech. Připouštím, ač se to může zdát pošetilé, že i já si na moment myslel, že to je skutečný Spike. Ale očividně jsem se spletl. Tohle je, zcela zjevně, pouze robot."

            "Ještě vy začínejte, Gilesi. Copak si myslíte, že Buffy a já jsme idiotky? Byl to skutečně skutečný Spike a něco, co udělala ona, způsobilo, že se vše pokazilo." Její prst neomylně ukazoval na provinile se tvářící Willow. "Vidíte? Vina z ní přímo kape. Všichni si myslíme, že se vyléčila, ale ona zase dělá zlá kouzla, stejně jako dřív."

            "Hey, hey, Dawnie," ozval se Xander a Dawn zpozorněla. Seděl na gauči tak skromně a tiše, že zapomněla, že tam vůbec je. "Neukazujme na ni prstem. Willow dělala, co mohla, aby byla Buffy šťastná, že jo? Nemám tušení, co se přihodilo, jsem v tom úplně ztracený, nazvi mne třeba starým vysloužilým veteránem a nech odtáhnout na vrakoviště, ale obviňování nemá žádný smysl. Raději se soustřeďme, jak věci vylepšit."

            Wow. Dawn klesla čelist. Byl to vůbec Xander, kdo tohle pronesl? Znovu se na něj podívala. Byl to chlap jaksepatří, opálený a štíhlý, v dobře padnoucích džínech. I jeho oko se zdálo větší a zářivější, nebo možná jen jeho tvář už nebyla tak otylá. To bylo tak skvělé. Potřásla hlavou a zase se zaměřila na Gilese. "Gilesi? Není potřeba svolávat Scooby meeting. Všichni jsme tady. Zabádáme a vyřešíme ten problém, správně?" Giles si povzdechnul. Dawn napadlo nakopnout ho. Vypadal tak unaveně a poraženě. Neměl žádné právo tak vypadat. Někdo přece musel převzít velení. Nemohla to být ona, nebo mohla? Je nejmladší. Rozhlédla se po ostatních. Xander pořád vypadal dobře, celý vyzrálý a vždy připraven pomoci, ale ne jako chlap zralý ujmout se vedení. Willow vypadala prostě šíleně a provinile. Andrew celý rozhozený a nespolehlivý. Odklepnuto. Z Buffy je vzlykají hromádka neštěstí, Spike je robot. Ó, bože, zbude to na ni. Scoobies najednou nevypadali tak hrdinně, když vám nebylo čtrnáct a nebyla jste celá žhavá zapadnout mezi ně.

            Konečně, Giles se pohnul a odkašlal si. "Ano. Samozřejmě, Dawn. Dostaneme se tomu na kloub. Um, Andrew, můžeš… máš nějakou dokumentaci? O tom, jak jsi vyráběl robota."

            "Well, duh. Mám kompletní systém dokumentace. Protokoly. Všechno."

            "Mohl bys… bylo by užitečné je projít? Podívat se… možná by něco v nich mohlo vysvětlit, co se přihodilo?"

            "Ale Gilesi," zanaříkal Andrew. "Já robota nenaprogramoval, aby ožil. Nevím jak. Není tam nic, co by nám mohlo říci něco… o tomhle."

            "Nevím, kde jinde začít," přiznal Giles, nezněl zrovna sebejistě.

            "Stáhnu to a vytisknu," slíbil Andrew a sbíral se pryč.

            "Willow?" zeptal se Giles, tak smutně a vyčerpaně- "Nějaké návrhy?"

            Willow potřásla hlavou. "Zmiňoval jste se o nějakém proroctví. Mohu si je přečíst?"

            "Nemám je," řekl Giles. "Wesley Wyndam-Pryce o něm psal v dopise svému otci, až ten mne na ně upozornil."

            "Ale Wesley je mrtvý. Všichni z Angelova týmu jsou mrtví."

            "Já vím," povzdechl si Giles. "Potom prostě budeme muset začít prohledávat proroctví jako taková."

            "Třeba bych mohla Wesleyho vzkřísit a zeptat se jeho ducha?" navrhla Willow.

            "Willow!"

            Dawn už nevydržela být déle zticha. "Ale to všechno bude trvat týdny! My týdny nemáme. Proč nezačít tím, co říkala Willow? Možná to bylo kouzlo? Proč by jinak Spike zareagoval na to, co Willow řekla? Já s ním taky mluvila, ptala se ho, jestli je robot, a nic se nestalo."

            Andrew pokrčil rameny. "Byl naprogramován uposlechnout naše hlasy, Willowin a můj. Jsme jeho stvořitelé."

            Dawn triumfálně bodla ukazováčkem do vzduchu jeho směrem. "Vidíte? To je klíč! Něco's tehdy řekl a to ho oživilo. Willow teď něco bez rozmyšlení plácla a zase z něj udělala loutku. To je řešení."

            "Ale já si už nepamatuju, co všechno jsem říkal," zakňoural Andrew. "Napovídal jsem mu velkou spoustu věcí, za celou tu dobu, tak se také učil rozumět lidské řeči."

            "Koho to zajímá? Začni na něj mluvit! Hned! Willow, ty taky. Říkejte samé pěkné, povzbudivé věci. Vykládejte mu, že je upír a skvělej borec a že je živý. Živý sakumprásk. Tak teda ne živý, well, nemrtvý. Víte, co tím myslím."

            Při slově sakumprásk Buffy vstala z popela zlomené Buffy a změnila se v planoucí, odhodlanou Buffy. Stála tam, drobná a nezdolná, navzdory červenému nosu a opuchlým očím. "Věrná pravda. Přesně tohle uděláme. Začněte mluvit."

            Dawn se s úlevou sesula do křesla. Byla ráda, že Buffy je zase Buffy. Je to fakt těžká práce být jí, ujímat se vedení a všechny tlačit a tahat a dokopávat k tomu, aby něco dělali. Vždycky to vypadalo snadně, aspoň než se zjevily potenciální.

 

* * *

 

            Willow byla probuzena a vyrušena z hlubokého, vyčerpaného spánku tvrdou rukou Buffy. "Willow. Jsi na řadě." Willow si vzala šálek trojitého espressa a zhluboka se napila. Dostane infarkt, jestli bude takhle pokračovat. Ale Buffy byla nemilosrdná, tvář měla pustou, ponurou, čelisti zaťaté. Výraz Buffy bojující svůj marný boj s Prvním. Mluvili na Spikebota non-stop, už od té, um, nešťastné události, za niž Willow nebyla v žádném případě odpovědná, dokonce i když se se vší pravděpodobností nevědomky stala její spouští. Jestli. Vlekla se do obýváku.

            "Spiku. Báječný, krásný, jedinečný Spiku. Nejsi robot, jsi upír. Skutečný, živý, nemrtvý, ale skoro jako živý- prostě upír. Shoříš na denním světle. Miluješ Buffy. Určitě nejsi mechanická, počítačem řízená věc. Jsi osobnost. Nej-slavnější, -báječnější, -důležitější, -úžasnější upír na světě. Upír s duší, vrátil ses na svět pomáhat Buffy a všem jejím přemožitelkám v boji se zlem." Andrewův hlas se začal uprostřed slova vytrácet.

            Willow polkla další doušek svého espressa a zamávala na Andrewa. "Hi. Jsem na řadě. Běž se prospat."

            Andrew mávnul unavenou rukou a potácivě vstal z gauče. "Tohle nás zabije," řekl zbytkem zničeného hlasu.

            Willow si povzdechla. "Myslím, že nemůžeme jen tak udělat zázrak, kdy se nám zamane. Měli bychom znovu popřemýšlet. Nefunguje to. Možná bychom se mohli modlit?"

            Dawn vešla do pokoje, tvář stejně kamennou jako Buffy. "Makej, Willow. Tady je sendvič. Můžeš ho mít za půl hodiny."

            Willow vypustila vzduch z plic. Dawn na ni byla tolik rozzlobená, jako by to byla její chyba! Jakoby všechno byla její chyba, přitom byla v první řadě tou, kdo toho zatraceného robota vyrobil. "Dawnie…" Dawn neodpověděla a vyrazila z místnosti.

            "Trochu se vyspím a pak si promluvím s Gilesem," slíbil Andrew a také odešel, kráčel jako stařec.

            Willow dopila své espresso, zkontrolovala, jestli tam bylo dost vody, a začala. "Spiku, nejbáječnější Spiku, bojovný upíre Spiku. V žádném případě sis neměl moje žvásty o tvém ochlupení na pažích vysvětlit tak, že jsi robot. Protože nejsi. Jsi Buffyin milovaný upír a navěky budeš bojovat proti silám zla. Tím myslím až do konce věků. Ne do tvojí smrti, oh, to ne, protože ty jsi úplně nemrtvý, ale do její smrti. O čemž už se znovu zmiňovat nebudu, protože to bude ještě dlouho, předlouho trvat. Strašlivý, hrůzu nahánějící Spiku."

 

* * *

 

            Buffy se vzbudila s obličejem zabořeným do polštářů. Když se otočila a odhrnula si vlasy z očí, tvář měla rozpálenou a opuchlou a všechno ji bolelo. Nastoupila realita, ve svých těžkých velkých botách okovaných bolestí, neochotná počkat aspoň pár minut, aby se stačila dát do kupy. Ten podivný vzdálený zvuk, jako fotbaloví komentátoři v rozhlase, který slyšela, byl někdo mluvící na Spika. Čekala, ale tu drobounkou jiskřičku naděje, která její srdce oblažovala po celý včerejšek, neucítila. Nemělo to smysl. Je konec. Dostalo se jí kratinké ochutnávky bezmezného štěstí. Poznala, jaké by bylo být šťastná, a nyní musí pokračovat ve svém normálním životě. Jako obvykle. Okradli ji, ale to už tak bývá. Ostatně, je na to zvyklá. Život to tak zpravidla dělává.

            Odvlekla se do koupelny a pokusila se proměnit poničenou tvář, kterou uviděla v zrcadle, v něco, v čem by její přátelé poznali Buffy. Jedině studené obklady a oční kapky přinesly jistý dílčí úspěch. Plastická chirurgie nepřipadala v nejbližších desíti minutách v úvahu, tak se pokryla silnou vrstvou líčidla a zdravíčka, oči a rty obmalovala šminkami, na jejichž vlastnictví si stěží vzpomínala. Tak. Hotovo. Vypadala jako starší sestra Buffy, ale pro dnes to bude muset stačit.

            Buffy stanula v otevřených dveřích obývacího pokoje a pozorovala Willow mluvící na Spika. Willow měla zavřené oči a houpavě pohybovala trupem dozadu a dopředu, jakoby se modlila. Možná ano. Buffy si byla jistá, že její slova jsou určena Spikovi a ne bohu, ale možná emoce a city za nimi nebyly tolik jiné.

            "Willow," řekla, ale její hlas zaskřípal. Odkašlala si a zkusila to znovu. "Willow."

            Willow vzhlédla, unavená a ostražitá. "Snažím se, Buffy, opravdu. Andrew a já už jedeme tři dny non-stop a jsme připravení pokračovat tak dlouho, jak dlouho budeš chtít. Protože jsme jaksi zodpovědní, ne zcela přímo, ale spíše nepřímo, ve smyslu, že jsme robota sestavili a…"

            Buffy mávla rukou. "Nevadí, Willow. Nemá to smysl. Prostě toho nech a jdi spát. Přemýšlela jsem o tom a nyní to chci jen skončit. Musím jít dál a prostě akceptovat, že Spike je mrtvý a už nikdy se nevrátí, okay?" V očích Willow se zažehla jiskérka něčeho. Naděje, pomyslela si Buffy, ale nebyla si jistá.

            "Budeme pokračovat tak dlouho, jak dlouho budeš chtít," zopakovala Willow, ale znělo to teď pevněji a ochotněji, když věděla, že nebude muset.

            Buffy se zhroutila na gauč vedle Willow a vzhlédla na robota, který stál, zamyšleně koukajíc ven, tím nekonečně trpělivým pohledem, který se mu na plastové tváři uhnízdil teprve nedávno. Na sekundu věděla, že v něm pořád ještě zbylo něco ze skutečného Spika. Jak jinak by se mohl dívat na bledě modrou jarní odpolední oblohu tak toužebně, kdyby byl jen robot? Ono vědění ale stejně rychle vymizelo a změnilo se ve vyčerpanou rezignaci. Roboti netouží, nesní o elektronických ovečkách a nejsou probuzeni vílou Modrovláskou o miliony let později. Ale pokud by i byli, jí už by to bylo pendrek platné.

            Položila ruku na rameno Willow, a srdce ji zabolelo nad výrazem, který se mihl tváří její přítelkyně. Vina, naděje a dozajista ochota. Willow byla opravdu velice, velice špatná v přebírání zodpovědnosti, ale kdo je ona, aby kritizovala? Rozhodně ne Miss Dokonalá. "Pojďme tě uložit do postele, Willow. Musíš být unavená."

            V očích Willow se blyštěly skutečné slzy. "Děkuji, Buffy," zašeptala a vstala na vratkých nohách. Willow už chtěla odejít, ale Buffy ji zastavila a ukázala směrem ke Spikebotovi.

            "Ještě jednu věc. Můžeš toho robota vypnout? Chci, abyste ho ty nebo Andrew odvezli a uložili do krabice nebo tak něco. Nechci, aby mi Spika pořád něco připomínalo, už nikdy."

            "Jistě, Buffy. Jistě. Jen vteřinku." Willow zněla velmi tlumeně a znenadání nastal onen důležitý moment. Willow robotovi udělala něco na krku, na linii vlasů, právě v místě, kam tak ráda pokládala dlaň, kde měl vlasy nejjemnější, kde působil jako štíhlý malý chlapec, dokonce i když jím nebyl, se všemi těmi pevnými svaly.

            Buffy nezaznamenala žádný zvuk, ale když Willow tu věc udělala, ticho v místnosti bylo náhle jiné, jako když se z ničeho nic vypne lednice a ponechá místnost znít ne-zvukem. Buffy polkla a vztáhla ruku k zírajícím skleněným očím, modrým, jako nebe venku. "Sbohem, Spiku," zašeptala a něžně zavřela víčka s řasami stejně dlouhými, jako měl skutečný Spike. Willow uctivě čekala vedle ní, dokud nebyla hotova se svým nekonečně dlouhým pohledem do jeho plastové tváře.

            "Hey, lidi, co to děláte?" Andrewův hlas proťal vzduch jako auto-alarm, ten druh, který prostě chcete vypnout hned a co nejrychleji, jak můžete. "Dostal jsem skvělej nápad, když jsem spal. Mohli bychom změnit robotovy odezvy, zabudovat hlas Buffy jako jeho řídící vstup. To by bylo v mnohem lepším souladu s citovým vyladěním robota a…"

            "Sklapni, Andrew," řekla Buffy mírně. "Vím, že to myslíš dobře, ale už toho bylo dost. Musím jít dál, pryč odtud a začít nový život. Nepotřebuji malé třísky naděje, co na mě někde čekají, pořád připravené mne bodnout. Vyndej mu baterie a dej ho pryč."

            "Ale, Buffy, já…"

            "Ne." Buffy opustila místnost. Šla zpátky do své ložnice a posadila se na postel. Ruce si položila na stehna v džínách. Malé, upracované, dohněda opálené ručky s pečlivou manikúrou. Nevěděla, co budou v nejbližší ani vzdálené budoucnosti dělat, ale ona už si něco najde. Rozhodně ne hloupé sny o upířích milencích, kteří nějakým zázrakem ožijí. Bude si muset vybudovat své vlastní štěstí, na reálných základech.

 

 

* * *   Epilog   * * *

 

            Ležel ve své krabici a snil. Snil o černé noční obloze, potečkované světélky, o běhání a lovení, donekonečna. Ve svých snech nikdy nic nechytil. Snil o padání do bezedných hlubin nejtmavší zeleně, o nekonečném padání, nikdy nenásledoval dopad na dno. Snil o tápání po ní, natahování se tak daleko, jak jen jeho paže dosáhly, skoro už se jí dotýkal, ale nikdy neuspěl. Rád by přestal snít. Rád by to ukončil, ale to se nikdy nestalo.

            Jeho Pán ho občas vyndával a testoval, aby poznal, zda ještě funguje. On pak chodil sem a tam, tam a zpátky po skladu a vždy fungoval dobře. Světlo vnikalo do jeho krabice, zářilo skrz trhliny ve víku, a tak vždy zjistil, že den uplynul. Když sčítáte dny, obdržíte čas. Když ho podělíte, máte hodiny a minuty. I to je čas. Jeho program mu hloubání o těchto paradoxech zakazoval, ale on o nich přemýšlel tak často, jak mohl. Čas mohl být dlouhý i krátký. Pro robota byla vteřina jako milion let a naopak čas mezi dvěma momenty světla stěží existoval. Měl rád paradoxy.

            Kupříkladu: láska. Láska znamená… sérii hloupých obrázků v jeho hlavě. Láska byla starat se o ni, občas jí dávat kytky nebo bonboniéry. Ačkoli on měl na lásku svůj vlastní názor. Domníval se, že spíše jde o to dávat přednost barvě jejích očí před všemi ostatními barvami. Jeho program tomu říkal jednoduše zelená, ale on viděl každý flíček jejich barevnosti, protože jeho oči měly právě pro ty její rozlišení několika milionů pixelů a on věděl, že v nich má i zlatou a hnědou a šedou a že její panenky jsou černé a duhovky že má orámované bíle. Viděl, jak ta bílá růžoví, skoro červená, a věděl, že je to barva žalu.

            Roboti necítí žal, ale on do svých registrů časem zanesl žal a lásku a nenávist a všechna ta další slova, která měla tak protichůdné výklady.

            Pán zaklepal na jeho krabici, což byl signál, že bude vyjmut a testován. Byla to od něj zdvořilost. Tentokrát bude testován podvanácté. 364 krát vzešlo světlo, co se prozářilo do jeho krabice a nastalo 365 nocí. Pán ho aktivoval a on se posadil. Pán k němu vztáhnul ruku. Nepotřeboval podat ruku, aby vstal ze své krabice, ale stejně se jí chopil. Pán procházel jeho kontrolní protokol, ale nedával do toho srdce, robot mu to slyšel po hlase. Pán se vzdal naděje. Zazněl zvonek. Pán opustil místnost.

            Robot se obrátil k oknu a rozevřel okenice dokořán. Snil o nocích, ale miloval dny. Teplo slunce hřálo jeho plastové tváře a on napřáhl svou tuhou lesklou ruku ke slunečním paprskům. Přál si, aby ho slunce roztavilo v louži, aby už nikdy nemusel ležet ve své krabici a snít o hvězdách a nekonečných honičkách a lovech.

            Pán s někým hovořil. Robot uslyšel ženský hlas a myslel na lásku a zelené oči. Na ruce ucítil něco zvláštního. Před jeho očima mu z ní začala stoupat tenká spirálka kouře, kalila jinak tak slunečný den. Spirálka tloustla a mohutněla a jeho ruka jakoby sama od sebe ucukla. Měl na ní vypálené znamení a tak si strčil prst do úst a olíznul ho. Bolelo to. Když se jeho jazyk dotknul spáleniny, zklidnil se a přemýšlel.

 

O volbách a koncích a o bytí navždy.

 

Nakonec,

po dlouhotrvajícím pohledu do toho žáru

a přemítání o zapomenutí v jeho horoucím objetí,

se odvrátil a raději šel vstříc onomu hlasu.

 

 

Konec