Buffy se založenýma rukama sledovala jak Spike bojuje s jedním upírem a Riley s druhým. Občas nechápala k čemu tady vlastně potřebují přemožitelku. Rozhlédla se okolo sebe a doufala, že objeví ještě třetího upíra. Smůla, nikde nikdo. Všude klid. Jenže ona si potřebovala bouchnout. Pohledem se vrátila k Rileymu a Spikovi a rozhodla se, že tomu jednoduše učiní přítrž. Nepůjde domů dřív, dokud nezíská aspoň jeden skalp. Jen symbolický, samozřejmě. Rileyho upír byl nejblíže, takže k němu rychle přiskočila a rozprášila ho dřív, než si uvědomil co se s ním děje. Už chtěla dorazit i toho Spikova, ale zdálo se, že ho to v té chvíli začalo nudit a rozprášil si ho sám. "Well, prima zábavička," křenil se a blížil se k Buffy a Rileymu.

            "Proč jsi to udělala?" zeptal se podrážděně Riley, zcela ignorujíc fakt, že Spike tam pořád ještě stojí. "Myslíš, že bych ho sám nezvládnul?" Rileyho slova ji poněkud překvapila. Tohle ji tedy nenapadlo ani omylem, když probodla upíra. Ačkoliv... nemohla popřít, že se o něj bála, když bojoval. Byla si úplně jistá, že občas zapomíná na skutečnost, že už není na drogách, které násobily jeho sílu. "Tak to není, Riley. Vím, že se o sebe dokážeš postarat. Ale ty nejsi přemožitelka, to jsem já. Je to moje práce, bojovat s upíry." "Takže chceš, abych se držel dál," konstatoval hořce. "Fajn, jak je ctěná libost." Otočil se a beze slova opustil hřbitov, nechal Spika a Buffy o samotě. Buffy zírala v němém úžase na místo, kde ještě před chvílí stál. Co ho to popadlo?

            "Zdá se, že ten tvůj agent s teplou vodou má nějaký mentální problém," ozval se Spike, jako by jí četl myšlenky. Buffy si povzdechla a otočila se k němu. "Spiku, je ti doufám jasné, že kdykoliv otevřeš pusu, tak riskuješ střetnutí s tou ostřejší částí mého kolíku." Zvedl ruce, jako že se vzdává a couvnul. "Hey, nemusíš hned nahodit přemožitelský režim. Jen říkám jak to vidím já." Buffy si znovu povzdechla a klesla na jeden z náhrobků. "Co po mě proboha chce? Abych přestala být přemožitelkou jenom proto, že on se díky tomu cítí špatně?" Spike pokrčil rameny. "Mohla bys mu zase dávat ty jeho lentilky." "Nepomáháš mi, Spiku," zavrčela, proč se s ním vůbec bavím? "Co chceš abych řekl?" zeptal se jí Spike. "Chceš znát můj názor na to, co si máš počít se svým klukem?" "Ne, já jen... nikdy bych si nepomyslela... dost, zapomeň na to."

            "Pusť ho k vodě," zodpověděl Spike otázku, kterou nikdo nepoložil. "Jestli se nedokáže smířit s tím kým nebo čím jsi, nikdy vám to nemůže klapat. Nemůžeš změnit fakt, že jsi přemožitelka a on nemůže udělat nic s tím, že je jen průměrný člověk." Buffy vyskočila a ledově si ho změřila. Možná má pravdu, bože ano... má, ale já to nechci poslouchat. Zvrtla se na patě a utekla, nechala Spika samotného.

 

* * *

 

            Druhý den, hned jak slunko zapadlo, Buffy vešla do Spikovy hrobky. Sotva strčila do dveří, překvapilo ji, že je celá ozářená svíčkami. Byly jich tam tucty a dodávaly tomu jindy pochmurnému místu zvláštně jemný a romantický půvab. Věděla, že Spike tam někde je, cítila jeho pohled. Byla to jedna z jeho hrátek a na ní bylo, aby ho našla. Začala tedy slídit, očima prohledávala každý temný kout.

            "Hledáš mne, lásko?" řekl měkký hlas, vtom jej uviděla. Vystoupil ze stínu a dovolil světlu svící, aby dopadlo na jeho tvář. Měl na sobě černou hedvábnou košili, volnou, rozepnutou skoro až k pasu, kde končila v černých, upnutých džínách. Byl bos. "Stavila ses na kus řeči?" odtušil a koutek úst mu škubnul úsměvem.

            "S řečma jsem skončila." Spike se usmál víc. "To rád slyším." Jako by byli poslušni nějakého nezvučného signálu, najednou se k sobě rozběhli, oslepení září svic, které byly všude okolo. Jejich rty se setkaly. Jedním slovem vášeň, žhavá vášeň. Hladili jeden druhého, jako by to bylo naposled, co jsou spolu.

            "Oh bože, Buffy," vzdychal Spike mezi polibky. "Tak moc tě miluji." "Já vím," sténala mu do úst a ani na okamžik nedovolila, aby se jí přestal dotýkat. "Také tě miluji."

 

            Buffy se vztyčila na posteli a celá udýchaná lapala po dechu, očima zběsile prohlížela místnost. Byla sama. Protřela si rukama obličej a upila ze sklenice s vodou, která stála na nočním stolku. Snažila se zklidnit své srdce, bušilo jí v hrudi jako o závod. "Byl to jen sen," zašeptala sama sobě.

            "Byl to jen sen," říkal si Spike na druhé straně města, seděl na posteli a opakoval ta slova jako mantru. "Byl to jen sen. Byl to jen sen." Ale bylo to tak reálné.

 

* * *

 

            Buffy byla na hlídce, pečlivě se snažila držet od Spikovy hrobky co nejdál to šlo. Ten sen z dnešní noci byl vážně podivný a ona nechtěla, aby jí ho cokoliv připomínalo. Byla si jistá, že když se MU bude pár dní vyhýbat, brzy na sen zapomene a všechno bude jako dřív.

            "Hello, Buffy," ozval se měkký hlas, zkameněla. Krve by se jí v tu chvíli nedořezal... nebo nedokousal? Vzhlédla a uviděla Spika, jak si to trůní na jednom z monumentálních náhrobků. Takže to nebude tak jednoduché. "Mám práci, Spiku." Provokativně se rozhlédnul po tichém, zjevně prázdném hřbitově a kouknul na ni. "Hmm, yeah... odtud to ale spíš vypadá, jako bys už všechny příšery zahnala." Ze všech sil se pokoušela nepohlédnout na něj. Poslední, co teď potřebovala bylo, aby jí připomenul ten sen. Spike nemohl uvěřit, že je Buffy tady. Doufal, že ji uvidí... po tom, co se mu dnes zdálo, ale schválně nic neplánoval. Vypadala tak krásně v měsíčním svitu, vlasy jí zářily jako bílé zlato, byla úplně stejná jako ve snu. Chtěl jediné, aby se sen stal realitou. Jenže, tak nějak tušil, že by asi neocenila, kdyby ji prostě popadnul a zlíbal. Dosáhl by jediného, kolík pěkně hluboko v hrudi.

            Buffy se konečně přinutila podívat se na něj a okamžitě si začala přát, aby to neudělala. Vypadal tak dobře, nevidět ho bylo to jediné, čím se mohla bránit neodbytné touze začít ho líbat, hned tady na místě. "Um... měla bych jít," mumlala si, zoufale se snažila zmizet dřív, než provede nějakou hloupost. "Počkej!" zavolal za ní Spike dřív, než si pořádně rozmyslel co říká. Všechno co věděl bylo, že nechce, aby odešla. "Co?" zeptala se napjatě, oči sklopené. Teď musím myslet rychle, blesklo Spikovi hlavou. Není důležité co povím, jenom nesmí odejít. "Já... jenom mě napadlo, co dát řeč nebo tak něco." Zavrtěla hlavou.

            "S řečma jsem skončila." Sotva jí ta slova vylétla z pusy, uvědomila si co řekla. Stejně mu odpověděla ve snu. Horší však bylo, že Spike zmlknul a zíral na ni s očima dokořán. "To rád slyším," zašeptal měkce. Buffy při jeho slovech zapracovala k infarktu. Vždyť on to přece nemůže vědět!

            "J-Já... tomu nerozumím," zakoktala se. "Byl to jen sen." Spike přisvědčil. "Přesně to jsem si říkal, když jsem se probudil. Opakoval jsem si to do zblbnutí, jako kafemlejnek." "To bude nadpřirozený vliv pekelné brány. Už zase," uvažovala Buffy nahlas. Snažila se pochopit jak je možné, že spolu sdíleli sen. Romantický sen. Spike pokrčil rameny. "Nevím. Vím jenom, že od chvíle, kdy se mi to zdálo, na tebe nedokážu přestat myslet." Buffy si z celého srdce přála, aby na tom nebyla stejně, ale... pravdou bylo, že každičký okamžik, který od rána a jejího snu uplynul, věnovala jedinému, v jednom kuse myslela na Spika.

            "Budeme to brát rozumně. Prostě se nám zdál stejný sen. No a co? Nic to neznamená. Podivné věci, jako je toto, se přece dějí pořád-" Ztichla, protože Spike seskočil z náhrobku, na němž seděl a ve vteřině stál u ní. Jeho rty měkce překryly ty její, v něžném polibku. Mozek jí sice poroučel, aby se od něj odtáhla, ale zbytek jejího já si spokojeně užíval ten skvělý pocit. Cítila, jak mu samovolně pokládá ruce okolo krku, opírá se o něj a vášnivě prohlubuje polibek.

            "Buffy?" Jakmile za sebou uslyšela ten snad až příliš povědomý hlas, který ji volal jménem, rychle Spika odstrčila a obrátila se... Riley na ni civěl, nevěřícně a znechuceně. "Riley, já-" začala Buffy, ale s hrůzou zjistila, že to vysvětlit nedokáže. Pravdou bylo... nemá žádné přijatelné vysvětlení pro to, co právě viděl. Riley se hořce až zle zasmál. "Myslím, že mi to mělo dojít dřív. Angel... pak Dracula, je přirozené, že teď je na řadě další volně dostupný upír." Z kapsy vytáhnul kolík. "Možná jsi, holubičko moje, ve víru vášně zapomněla co se má dělat upírům... já ne." Spike couvnul, podmínky souboje rozhodně nebyly férové. On, díky čipu, nemohl ani bojovat ani se bránit.

            "Riley, dost!" zařvala Buffy a postavila se před Spika. "Nemůžeš ho probodnout. Není schopen se bránit." Riley se krutě ušklíbnul. "Takže ty teď ještě navíc upíry bráníš, není toho už příliš? No ták, Buffy, bude líp když tady nebude. Zase všechno uvidíš jasně." Pevně sevřel kolík a vrhnul se vpřed, ale nestihnul už udělat to, co měl v úmyslu, a Buffy mu v tom ani nemusela zabránit. Hruď mu sevřela ostrá bolest a on bezmocně padl na kolena. Buffy zapomněla na vše co se stalo a klekla si k němu. "Riley, co ti je?" Nevěděl. Byl celý zbrocený studeným potem a jasně slyšel jak mu buší srdce v prsou, mnohem rychleji a hlavně nepravidelněji, než bylo běžné. Ale ani za nic by nepřipustil, aby ho Buffy a ten její nový amant viděli tak slabého. "Je mi fajn," bručel a těžce vstával, když mu Buffy chtěla pomoci na nohy, odstrčil ji. "Nech mne být," zasyčel. Otočil se a odcházel, nechal je opět samotné.

            "Něco s ním je," řekla Buffy, hleděla na místo, kde ještě před chvílí Riley stál. Spike kývnul. "Srdce. Slyšel jsem jak bije. Nemá správný rytmus." Buffy potřásla hlavou. "To nedává smysl. Riley je úplně zdravý. Proč by měl najednou problémy se srdcem?" Spike jen pokrčil rameny. "Ale on není úplně normální, že? Když byl ještě členem Iniciativy, krmili ho drogami, aby byl silnější. Bůh ví co všechno s ním prováděli." Buffy zpanikařila. Musím něco udělat. "Musím se s nimi spojit. Ale jak? Základna je pohřbená." Spike zvedl oči k nebesům. "Ty si myslíš, že už ho nesledují jenom proto, že s nimi skončil? Věř mi, běž k němu, garantuju ti, že to místo je odposlechy přímo prošpikované." Buffy se usmála. Spike je asi vážně trošku chytřejší, než si kdy myslela. A já jsem naivní, přiznala si. "Jdu," řekla a rychle ho políbila na rty. "Promluvíme si později... o tom všem." Spike zíral na její vytrácející se štíhlou siluetu v němém údivu. Políbila ho. Tentokrát úplně vážně a sama od sebe. Na tváři se mu zrodil široký úsměv. Jen doufal, že nebude muset čekat příliš dlouho na jejich... rozhovor.

 

* * *

 

            Rileyho byt tonul ve tmě, když tam Buffy přišla. Nepřekvapilo ji to. Bylo zřejmé, že nechce, aby ho někdo právě teď našel. Oči jí padly na telefon, zajímalo by ji, jestli ví, že ho vláda pořád sleduje. Ačkoliv, to nyní nebylo podstatné. Záleželo na jediném, přivést Rileymu pomoc dřív, než mu srdce vypoví poslušnost úplně. Doufala, že se nechová úplně jako idiot a zvedla sluchátko, poslouchala. Slyšela jen obvyklý tón a začala ztrácet naději. Už skoro zavěsila, když najednou zaslechla nějaké praskání. Bylo jasné, že se někdo na linku napojil.

            "Riley potřebuje pomoc," řekla, ať už ji poslouchal kdokoliv. "Pošlete někoho, rychle." Zavěsila a jen se modlila, že ať přijde kdokoliv, bude schopen zasáhnout dřív, než bude pozdě.

 

* * *

 

            Riley nevěděl jak dlouho už se toulá ulicemi Sunnydale a upřímně, bylo mu to jedno. Věděl, že za jeho zdravotní stav je zodpovědná Iniciativa, ale také věděl, že to udělali proto, aby byl silný. Už se nedokázal vrátit ke svému obyčejnému životu. Přinejmenším, dokud má sílu, má i šanci získat Buffy zpět. Ale jinak... nemá nejmenší důvod opustit Spika.

            "Riley," ozvalo se za ním. Ten hlas už nějakou dobu neslyšel a nečekal, že ho znovu uslyší. Šel dál. "Běž pryč, Grahame! Nezajímá mne nic, co mi chceš povědět." Jeho přítel, bývalý kolega z Iniciativy, se objevil přímo před ním. "Riley, musíme si promluvit." Riley ukročil stranou a zase šel dál. "Nemám si s tebou o čem povídat." "Vím co s tebou je," zavolal za ním Graham. Při těch slovech se Riley zastavil. "Jsem tady, abych ti pomohl." Riley se ke Grahamovi otočil čelem. "Neříkej, že armáda je natolik znepokojená tím množstvím drog, co v sobě díky její péči mám, že to chce napravit." "Je tady doktor, čeká na tebe," odpověděl Graham. "Jestli se ti brzy nedostane pomoci, nezvládneš to." Riley si pohrdavě odfrknul.

            "A to ti řekli oni? Wow, musí být vážně zoufalí, když se tak moc snaží získat nade mnou zase kontrolu. Je mi líto, Grahame, ale já to risknu." Graham si povzdechl. "Tušil jsem, že to řekneš." Vytáhnul malou uspávací pistoli a zamířil na Rileyho. "Nenechám tě umřít." Riley šel pomalu vpřed, ruce nad hlavou. "O.k., dostal jsi mne." Než Graham stačil zareagovat, Riley po něm skočil a srazil ho k zemi tvrdým úderem své pěsti. Zvedl trankvilizér a střelil Grahama do nohy, ten okamžitě odpadnul. Riley se otočil a uháněl pryč. Bylo jen jedno místo, kde mohl v klidu přemýšlet a kde ho... nikdo nebude hledat.

 

* * *

 

            "Dovol, abych to správně pochopila," oslovila unaveně vyhlížejícího Grahama Buffy, seděl u ní doma na gauči. "Myslel sis, že když Rileyho ohrozíš, třeba i jen uspávací zbraní, bude přístupnější rozumné domluvě a dovolí, aby mu pomohli?" "Vůbec mne neposlouchal," bědoval Graham. "Neměl jsem žádnou jinou možnost." Buffy se postavila a začala chodit z místa na místo. "Well, takže díky tvému skvělému nápadu je Riley na útěku a aby toho nebylo málo, ví, že ho hledáme. Utekl někam, kde ho nebudeme hledat." Otočila se k němu. "Přivedl jsi s sebou někoho?" Graham kývnul. "Pár kluků." "Ať se rozdělí do dvojic a hledají ho. Tam, kde to zná. Ve škole, na koleji a tak." Graham vstal, už byl cele v akci. "A co ty?" "Já prohledám jeskyně Iniciativy." Graham potřásl hlavou. "Je to jako bludiště. Nenajdeš cestu zpět." "Vím o někom, kdo mi pomůže," usmála se na něj Buffy.

 

* * *

 

            "Hey," usmál se Spike, když Buffy vešla do jeho hrobky. "Máš náladu si povídat?" zamrkal na ni. Buffy zavrtěla hlavou. "Riley zdrhnul. Myslím, že je v jeskyních Iniciativy. Doufala jsem... potřebuji tvou pomoc." Spike zvedl obočí. "Děláš si srandu? Chceš po mě, abych ti pomohl zachránit život toho zmrda, dáma promine, co se mě včera v noci pokusil napíchnout na kolík jak motýla na špendlík? Ten upíří entomolog je mi u prdele, jasný?" Buffy k němu popošla blíž a zblízka se mu koukla do očí.

            "Spiku, prosím. Vím, že ho nemáš rád, ale já nemůžu Rileyho nechat umřít. Jestli to nechceš udělat pro něj, udělej to pro mne." Spike měl na jazyku ještě spoustu sprosťáren, ale pak uviděl slzy, které se Buffy začaly rodit v očích. Zavřel pusu a raději se kousnul do jazyka. Rileyho teda neměl nijak v lásce, ale vidět Buffy tak zraněnou, jako právě teď, to nesnesl. "Dobrá, pojďme," vzdal to. Buffy se na něj usmála, velice dobře si uvědomovala jak je to pro něj těžké. Měla ho za to ještě mnohem raději. "Děkuji."

 

* * *

 

            Graham nijak nepřeháněl, když tvrdil, že jeskyně jsou jako labyrint. Když už si s sebou nevzala Daidala, Buffy byla vážně ráda, že má Spika, který budil dojem, že ví kam jde. Nakonec však narazili na křižovatku. "Musíme se rozdělit," řekl a ukázal dolů, doleva. "Jdi tudy. Cesta jde jen jedním směrem, když dojdeš na konec a nenajdeš Rileyho, obrať se a běž zpátky. Počkej na mne tady." Buffy kývla, ale začala mít o Spika strach. Riley se ho pokusil zabít už včera v noci, nic mu nezabrání v tom, aby to zkusil znovu. Jenže také věděla, že nemají na výběr. Jít každý sám je jediná šance jak najít Rileyho včas.

            "Buď opatrný," řekla a nahnula se k němu, jemně ho políbila. Jen doufala, že to nebude jejich poslední polibek. Rychle se otočila a vyrazila cestou, kterou jí Spike určil. Upír se za ní díval, dokud mu nezmizela z očí, potom šel cestou, která na něj zbyla. Čím dřív Rileyho najdou, tím lépe. Nemusel jít dlouho, aby před sebou uslyšel nějaké zvuky. Jak se zdálo, jackpot byl jeho. Šel dál a uviděl Rileyho. Bušil do kamenné stěny jeskyně holou pěstí a překvapeně, jako malé dítě sledoval, jak mu teče krev.

            "Měl bys přestat mlátit do věcí, co se nemůžou bránit," utrousil Spike a vystoupil ze stínu, takže teď na něj Riley viděl. "Nejdřív já, teď skála, co dál?" Riley pořád třískal do stěny a Spika si téměř ani nevšimnul. "Drž se ode mne dál, jestli nechceš, abych dokončil to, co jsem včera začal." Spike se uvolněně opřel o jeden z výběžků a zapálil si cigáro, zašlukoval a spokojeně vyfouknul kouř. "Well, věř mi, nic by mne nepotěšilo víc, než tě tady nechat umřít, jenže je tady dívka. Dívka, která chce, abys byl v pořádku." Riley se sarkasticky zasmál. "Buď tak hodný a nedělej si ze mne srandu, nechtěj mi namluvit, že se o mě bojí. Včera jsem velice dobře viděl o koho má zájem." Když se pokusil znovu uhodit do zdi, Spike ho chytil za zápěstí a pevně ho držel, dával pozor, aby Rileymu nezpůsobil bolest, která by na oplátku aktivovala jeho čip.

            "O.k., možná s tebou už nechce spát. Ne že bych jí to vyčítal, vždyť ty se chováš jako úplný blbec. Ona není problém. To ty! Od chvíle, kdy jsi zjistil to o Angelovi, přesvědčuješ sám sebe, že jí nikdy nebudeš dost dobrý. Kdykoliv jsi s ní, myslíš na jediné, jestli tě s ním srovnává. Well, víš ty co? Pozvedla v dobré víře k sobě tu tvou ubohou, nejistou dušičku. To, co ji od tebe odhání nemá nic společného s Angelem nebo se mnou nebo s kterýmkoliv jiným upírem. Jsi to ty."

            "Dík za podporu," zavrčel Riley. "Jsem na tom opravdu bídně, když mě dokonce i ty honíš, abys mne zachránil." "Ještě jsem neskončil," odpověděl Spike. "Máš na vybranou. Můžeš se zachovat jako zbabělec a já se pakuju. Řeknu přemožitelce, že jsem tě nenašel a můžeš si tady pěkně tiše dodýchat, v těchhle jeskyních tvé tělo jen tak někdo nenajde. Nebo uděláš správnou věc. Dovolíš doktorovi, aby tě dal dohromady, pak si dáš širák na hlavu a znovu vyrazíš do boje za další správnou věc. No, mě je úplně jedno co uděláš. Co uděláš?"

            Riley přestal třískat pěstí o zeď a opatrně kouknul na Spika. Bylo jasné, že si z něj netropí šprýmy. Stačí když mu řekne a on ho tu nechá umřít. Samotného. Ve tmavé jeskyni, kde ho nikdo nenajde a venku na něj brzy zapomenou. Takhle si ale svou smrt tedy nikdy nepředstavoval. Chtěl odejít uprostřed nějaké slavné bitvy, v níž pomůže spasit svět. Takhle ne. "Dostaň mne odtud," požádal měkce, udělal pár kroků směrem ke Spikovi, ale zapackal, srdce mu bušilo, jako by mu mělo každou chvíli vystřelit z hrudi. Spike ho vzal okolo pasu a podepřel ho, zvolna ho vyváděl ven z jeskyně. "Oh, můj bože," zajíkla se Buffy, když je uviděla. Nemeškala a podepřela Rileyho z druhé strany.

            "Pojďme, GI Joe, musíme vypadnout dřív, než nám v rukách zbude jen mrtvola ne-nemrtvého jedince," neodpustil si Spike a tak rychle, jak jen mohli, klopýtali k východu. Buffy se jen modlila, aby nebylo pozdě.

 

* * *

 

            Buffy přecházela v nemocniční chodbě jako tygr v kleci a snad posté se zadívala na ciferník hodinek. Zdálo se jí, že od chvíle, kdy lékař odvezl Rileyho na chirurgii, uplynuly celé dny, ale objektivně vzato, to nebylo víc než pár hodin. "Buffy, proč nejdeš sem a neposadíš se?" navrhnul jí Spike. Z toho jejího kroužení se mu točila hlava. Než mu stihla odpovědět, dveře se otevřely a ven vykouknul na první pohled vyčerpaný doktor.

            "Jak mu je?" vyhrkla Buffy a pokoušela se mu přes rameno nahlédnout dovnitř. Doktor se usmál. "Operace se beze zbytku zdařila. Je při vědomí, jen trošku omámený. Ptá se po vás. Po obou." Spike vstal, byl poněkud zmaten. Proč by se zrovna na mě Riley ptal? "Tak už pojď," houkla na něj Buffy ze dveří. Hned jí byl v patách.

           

            V místnosti bylo jen matné světlo, ale Rileyho tělo na operačním stole bylo jasně patrné. Buffy se k němu přihnala jako vichřice. "Hey. Jak ti je?" Riley silou vůle vyloudil slabý úsměv. "Jak se zdá, žiju." Spike se k Buffy opatrně připojil a zůstal stát vedle Rileyho postele. Ten se zadíval do prostoru mezi upírem a přemožitelkou.

            "Musím vám dvěma něco říct. Jakmile se z tohohle jakš takš vylížu, opustím Sunnydale." Buffy otevřela pusu, aby mu odporovala, ale Riley ji umlčel zvednutím dlaně. "Vím, že už tady nejsem nic platný. A Graham říkal, že armáda o mne pořád ještě stojí. Chtějí mne zpátky. Můžu pomáhat lidem, Buffy. Brána pekla už mne nepotřebuje. Jsi tady ty. A Spike." Bez dalšího slova zavřel oči a usnul uzdravujícím spánkem. To, že Spika označil za jednoho, kdo bojuje na správné straně barikády, bylo pro Buffy něco jako požehnání. Víc od něj čekat nemohla. Sklonila se k Rileymu a vtiskla mu na čelo letmý polibek, potom vyšla ze dveří, Spike těsně za ní. Když už byli na chodbě, Buffy se obrátila ke Spikovi.

 

            "Well, myslím že nadešel čas naší rozmluvy." Spike se zasmál. "Myslel jsem, že s řečma jsi už skončila." Buffy jen pokrčila rameny a objala ho okolo krku, přitáhla si k sobě jeho tvář a políbila ho tak, že se jejich společný sen rázem zdál poněkud prázdným a vybledlým. Minuty ubíhaly... když se konečně od sebe odtrhli, Buffy zhluboka dýchala, aby dohnala kyslíkový deficit. Pak se na něj ostýchavě usmála.

 

"Stejně bychom si měli o něčem promluvit.

Měl jsi v poslední době nějaké zajímavé sny?"

Spike se zakřenil, rukama ji objímal okolo pasu.

"Možná... jestli chceš, můžu ti z něj něco… ukázat."

A své slovo, jako správný gentleman, dodržel.

 

 

 

KONEC