Whisper to the moon

Autor: Laerry

„Ještě kousek… jdi dál.“ Černovlasá žena povzbudivě mrkla na malé děvčátko. Druhá upírka se mírně zamračila a otočila se na chlapce stojícího těsně vedle ní; drobnou ručkou se křečovitě přidržoval za lem jejích dlouhých šatů.
„Podívej se na ně.“ Řekla s klidem, ale v očích se jí zračilo rozčarování. Chtěla vyhrát. Nenechá se přeci porazit šílenou démonkou! Chlapec se zamyšleně zahleděl do její krásné bledé tváře. Plavé vlasy měla vyčesané do slušivého drdolu, na kterém byl pečlivě nasazen bohatě zdobený klobouk.
„Přeci se nenecháme zahanbit. Běž.“ Rukou ho něžně pobídla kupředu.
„Jak si přejete.“ Kývnul krátce hlavou a vydal se za svou mladší sestrou, která váhavými krůčky vyrazila do slunečních paprsků…
Hodný chlapec.

* * *

o tři dny dříve

Vystrašená žena utíkala pochmurnou uličkou. Každou chvilku se za sebe otáčela a v mihotajícím se světle pouličních lamp se snažila rozpoznat vzdálené obrysy, které by naznačovaly jejich přítomnost. Nikde nikdo. Ozvalo se tlumené bouchnutí. Žena polekaně nadskočila a okamžitě se otočila směrem nenadálého randálu. Po zemi přeběhl černý stín. Kočka. Žena těžce oddychovala; už začíná mít vidiny. Proč se tak snadno vyleká už jen při pouhém nárazu nějakého předmětu, způsobeného obyčejnou kočkou?
„Nám neutečeš!“ ostrý zvuk proťal chladný noční vzduch.
Ano, má důvod se bát. Znova se vydala do zběsilého útěku potemnělými uličkami. Snažila se vyhledávat místa dobře osvětlená; místa, na kterých byl větší předpoklad, že narazí na někoho, kdo jí pomůže.
„Ptáček vypadl z hnízda… nemůže najít cestu domů.“ Posměšný hlásek se ozval o něco blíže.
Kdokoliv. Už se ani neotáčela. Všechnu svou sílu směřovala k jedinému světlému bodu v dáli. Srdce jí poskočilo radostí, když rozeznala mohutné rysy mužské postavy.
„Pomozte mi.“ Zkusila zakřičet na strnule stojící osobu ve stínu pouliční lampy. Ani se nepohnula. „Pomozte…“ byla natolik udýchaná a sužovaná strachem, že ani nedokázala ze sebe dostat jediné slovo. Ozývalo se jen žalostné sípání, vycházející z jejích vyprahlých rtů.
Ztěžka doběhla až k nehybné postavě. „Pomozte mi, pane…“ vztáhla po něm svou zakrvácenou ruku. Muž se pomalu otočil.
„Jsi na špatný adrese, kotě.“ Jeho jízlivý úšklebek ji dokonale přikoval na místě. Ne, to nemůže být pravda! Kroutila odmítavě hlavou a začala couvat.
„To už odcházíš?“ Tmavovlasý muž k ní přistoupil. Silnou paží ji chytil za zápěstí. „Vždyť jsi zraněná…“ s předstíraným starostlivým tónem ji začal obhlížet ránu na ruce.
„Pusťte mě!“ Se zbytkem síly, kterou v sobě našla, se vytrhla neznámému cizinci z nepříjemného sevření. Vůbec se jí nezamlouval pohled, kterým jí doprovázel. Uslyšela za sebou tlumené kroky.
„Drahoušku,“ protáhlý hlas se jí ozval těsně u ucha. Musela se otřást odporem. Nedokázala se přinutit otočit se za sebe.
„Tohle se přeci nedělá.“ Přistoupila k ní ze zadu světlovlasá žena a s mírně vyčítavým pohledem potěšeně sledovala každičký kousek třesoucího se těla. „Málem ses nám ztratila,“ rukou jí něžně přejela po bledé tváři. Žena neměla daleko k zhroucení; oči upřeně upírala do země. Jediné co viděla, byl draze vypadající lem od krásných šatů, který si lenivě klouzal po špinavých dlažebních kostkách. „Neubližujte mi.“ Slabě vzlykla. Další pohlazení. Vyděšeně sevřela co nejpevněji oční víčka. Třeba je to jen sen. Hodně špatný sen…
Chvíli bylo nesnesitelné ticho. Znenadání se ozval pobavený smích. Pak další, který přicházel od toho cizince. Vedle druhého ucha jí zazněl nový posměšný hlásek. „Ale to mi přeci nechceme.“
Otevřela s nadějí oči. Setkala se s hnědými korálky, které vypadali důvěryhodně. Do té doby, než démon dokončil svou větu: „My tě chceme mučit.“
„A pak zabít.“ Doplnila svou společnici druhá žena. Obě se na ní usmívali způsobem, který sliboval utrpení.
„Angelusi?“ Obrátila svou pozornost na muže po svém boku. „Nechceš si taky užít?“
Upír se zlomyslně zašklebil. „Drahá, já se raději dívám. To přeci víš.“ Spiklenecky na ní mrkl. Opřel se o stožár a ruce překřížil na prsou.
Na tváři upírky se rozlil potěšený úsměv. „Dru? Připravená?“ Tmavovláska zasněně přikývla. Proměnila svou krásnou tvář v démona. Společně jí chytily za ruce, aby jim nemohla znova upláchnout.
„Nee! Nezabíjejte mě!“ V návalu hrůzy se odhodlala k poslednímu pokusu o záchranu. Snažila se jim vytrhnout. Jejich sevření bylo na ni až příliš silné. Upírky cítily, jak rychle její svaly ochabují po nezdařeném pokusu o útěk. Ostré špičáky se nedočkavě přiblížily ke krční tepně. „Mám děti! Beze mě umřou hlady! Nemají nikoho!“ Ani nevěděla, proč to řekla. Jako by snad mohla tyhle bezcitné zrůdy obměkčit. Podvědomě věděla, že její osud je již předem zpečetěn. Potoky slz jí začaly stékat po tváři; čekala na bolest. Nic. Po chvilce se odvážila otevřít oči. Setkala se s pohledem blonďaté ženy, která na ní shlížela již svým lidským obličejem. Mírně se od ní odtáhla a pohlédla na svou družku. „Dru?“
Nechápala to. Opravdu jí nezabily? Nemohla tomu uvěřit; ztěžka oddechovala. Mírně naklonila hlavu na stranu, aby viděla i na svou druhou pronásledovatelku.
„Bude legrace!“ s nadšeným zavýsknutím poskočila na místě.
Žena zmateně zamrkala. Jaká legrace? Pak jí to došlo…
„Ne! Mých dětí se ani nedotknete!“ S nově nalezenou zuřivostí se pokusila o další vlnu odporu.
„Už mě nebaví.“ Darla znuděně popadla ženu za krk a jediným pohybem jí zlomila vaz. Těžké tělo s žuchnutím dopadlo na chladnou zem.
S povytaženým obočím se otočila na své společníky. „Tak kdo si ještě pamatuje její adresu?“

* * *

o hodinu později

Měsíční světlo dopadalo do ztemnělých oken skromného stavení. Jako přízrak se zjevily dvě postavy na udusané zahrádce, náležící k domku.
„Brzy bude úplněk.“ Drusilla se okouzleně zadívala k noční obloze. „Šeptá mi samé krásné věci…“
Darla se s trpělivým výrazem obrátila na vedle stojící upírku. V tmavých očích se jí třpytivě odrážely drobné hvězdičky, které zářily vysoko nad jejich hlavami.
„Co ti pošeptali?“ Povzdechla si netrpělivě, když její dramatická odmlka začala být nesnesitelně protivnou.
„Jsou doma sami. Slyším jejich vystrašená srdíčka.“ Zlomyslný úšklebek jí ozdobil tvář. „Znějí jako rajská hudba.“ Drusilla začala pohupovat boky do rytmu neexistující melodie.
Darla protočila oči v sloup. Neměla náladu její scestné výroky komentovat. Teď je čekala práce. To co vědět potřebovala, jí řekla; ostatní řeči šly mimo ni. Vyrazila dlouhým krokem kupředu a ponechala svou přítelkyni ve společnosti měsíce.
Zlehka zaklepala rukojetí na dveře. Chvíli bylo ticho. Zkusila to ještě jednou. Stále žádná odezva. Už se natahovala znova po mosazné rukojeti, když se dveře mírně pootevřely. V úzké škvírce se objevila rozčepýřená hlavička malého chlapce. Pokud to mohla Darla posoudit, nemohlo mu být víc jak dvanáct.
„Ahoj chlapečku.“ Mile se na něj usmívala. Dokonalý vlk v beránčím rouchu.
„Kdo jsi?“ Zamračil se a roztomile našpulil rty, jak se snažil ve tmě rozpoznat rysy její tváře.
„Maminka mě posílá. Mám pro tebe zprávy od ní.“ Zkusila na něj svou připravenou taktiku. „Pozveš mě dál?“
„Ale my nemáme dovoleno mluvit s cizími lidmi.“ Přimhouřil podezřívavě oči.
„Ale já nejsem cizí. Znám se přeci s tvou maminkou.“ Stále zachovávala klidný hlas a hřejivý úsměv na tváři. Všechno to bylo ale křečovité předstírání; naštěstí chlapec byl stále příliš mladý na to, aby falešnou masku dokázal včas prokouknout.
„Přeci mě tu nenecháš stát na prahu…“ pokynula rukou na znamení toho, aby jí konečně pustil dál.
„Ale…“
„To je maminka?“ Ozval se rozespalý hlásek za jeho zády.
„Vrať se zpátky do postele, Mary.“ Obořil se na svou mladší sestru; nedokázal však včas zabránit tomu, aby se okolo něj protáhla a stanula tak tváří v tvář neznámé návštěvě. Darla s potěšením sledovala, jak drobným krůčkem překročila bezpečnou bariéru domova.
„Ty jsi ale krásná holčička. Jakpak ti říkají?“ Vžila se do své role příjemné tetičky.
„Mary.“ Píplo děvčátko, zatímco si se zájmem prohlíželo ozdobný klobouk na její hlavě.
„Moc pěkné jméno.“ Přiklekla si k ní do dřepu, aby si ho dívka mohla lépe prohlédnout. Prstíky začala prozkoumávat jednotlivé mašle a ozdůbky, které rozverně zkrášlovali obyčejný kus látky. Vypadala tak na osm. Roztomilost sama.
„Líbí se ti?“
Děvčátko s úsměvem přikývlo.
„Mary, vrať se zpátky domů.“ Chlapec natáhl ochranitelsky ruku po sestře, aby jí zatáhl zpět dovnitř. Na tuhle chvíli upírka čekala. Pohotově chňapla po drobné ručce; stejně tak rychle si k sobě přitáhla vyjevenou holčičku, která nechápala, co se děje.
Zděšené výkřiky a pláč přivábily ze stínů Drusillu. „Bude večeře.“ Zvesela zatleskala rukama.
„Ne, drahá Dru, bude zábava…“ Odpověděla jí tajemně, zatímco hladila po vlasech zkrváceného chlapce.
Nářek ustal. Zbylo jen hrobové ticho, narušované chichotáním pomatené upírky. „Budou prokleté!“ Elegantně si přiklekla ke své společnici. Láskyplně si k sobě přivinula ochablé dívčino tělíčko. „Bude z ní nádherná panenka.“ Ostrým nehtem si nařízla kůži na ruce, kterou poté přiložila k vyprahlým rtům.

* * *

druhý den ráno

Do místnosti tiše vplula žena oděná do smutečních šatů. Přes černé vlasy měla přehozený tmavý závoj, aby tak svým vzhledem dodala celé události na významu. Jak by taky ne; vždyť znovuzrození je výjimečnou událostí pro každého upíra. Chvíli třeštila oči jako by se tam ocitla omylem. Vzápětí však cíleně zamířila k rozložité posteli, na které klidně ležela dvě dětská tělíčka. Byla přikrytá tenkou průsvitnou látkou, aby byla aspoň naoko chráněna před ve svém zranitelném stavu, do té doby, než přijde jejich čas.
Se zvonivým smíchem se ladně roztančila okolo postele. „Probuďte se, hvězdičky moje, měsíček už zapadnul a svolává své ovečky do stáje!“
„To určitě, Dru.“ Do pokoje přišla i Darla, evidentně v dobré náladě.
„Už brzy, už brzy!“ Zvesela k ní dotančila a chytla jí za ruce. „Budou s námi.“ Otočila se s ní párkrát dokola.
„Skvělé, opravdu je to moc dobrá zpráva.“ Darla se jemně vysmekla z Drusillina tanečního nadšení a pomalu došla ke svým dětem. Tmavovlasá žena konečně přestala se svými tanečními kroky a připojila se ke své přítelkyni.
„Můžu si nechat holčičku?“ Vztáhla ruku k pobledlé dětské tvářičce a opatrně konečky prstů pohladila světlé vlásky, přikryté závojem.
„Samozřejmě.“ Pokývala hlavou na souhlas. Připadala si, jako by v místnosti byli tři děti, na které bude muset dávat pozor. „Myslím, že hračky nám poslouží skvěle.“
Dru se na ní ublíženě otočila. „Copak si je nebudu moct nechat?“
„Ty děti jsou prokleté. Myslím doopravdy prokleté.“ Dodala o něco více důrazněji, když postřehla její nechápavý výraz. „Udělat z dítěte upíra je proti všem démonským zákonům. Takové stvoření je nevyzpytatelné a kdykoliv by nás mohlo ohrozit.“
Drusilla přimhouřila nebezpečně oči a chystala se k pobouřené poznámce.
„Dru, drahoušku, věř mi. Podívej se na sebe, co se z tebe stalo. A to ani nejsi dítě.“ Rozesmála se pobaveným smíchem, když na ní Dru nebezpečně zavrčela. „Necháme si je na chvíli. Konec diskuze.“ S klidnou tváří se otočila zády ke své rozčílené společnici a se spokojeným výrazem opustila temnou místnost.

„Mami?“ Děvčátko zamrkalo jak panenka. V slušivých vyšívaných šatičkách a s upletenými světlými copy tak skutečně vypadala.
„Ano, drahá?“ Žena se rozplývala nad tím oslovením.
„Když je Charlie můj bratr, ale jeho maminkou je Darla… a ty jsi mou… jsme rodina?“
Dru pozvedla zrak a zamyšleně se zahleděla na blondýnku, která jí propalovala upřeným pohledem. „Rodinu si nevybíráme.“ Zlomyslně se ušklíbla.
„Charlesi, pojď sem ke mně.“ Zvolala zvysoka na chlapce, který si fascinovaně prohlížel mrtvé tělo dívky, kterou před chvílí vysál až do sucha. Při jejím hlase sebou mírně trhl; okamžitě však si pospíšil za svou matkou.
„Ano madam?“ Stoupnul si před ní a trpělivě vyčkával na její další slova.
„Charlesi,“ začala s úsměvem. Znenadání se zarazila. „Proč mi říkáš madam? Jsem přeci tvoje matka!“ Zvýšila o něco hlas, ale snažila se stále zachovat klid. Za zády se jí ozval posměšný chichot upírky. Darla zavřela oči a počítala do deseti, aby se uklidnila. Snaží se mě vytočit. To se jí ale nepovede. Otevřela oči a střetla se s nevinným pohledem mladého chlapce. Za maskou neviňátka se však ukrýval bezcitný démon, který vyčkával na tu pravou chvíli. „Ale to je v pořádku. Madam,“ schválně zdůraznila poslední slovo, „je projevem úcty ke mně.“ S povytaženým obočím se otočila na zaraženou tmavovlasou upírku, která zrovna v kleče upravovala mašle na copech své svěřenkyně.
„Edith, řekni, jak moc mě máš ráda?“
„Moc!“ Vypískla radostně holčička a na důraz svých slov rozpřáhla paže, jak nejvíc dokázala.
„Pověz mi, Dru,“ začala zas Darla. Přešla pokoj a pohodlně se usadila do křesla, zatímco celou dobu nespouštěla oči ze své přítelkyně. „Proč si jí dala tak pitomé jméno?“
„Není pitomé!“ Vyprskla naštvaně upírka. Během vteřiny se tvářila zas klidně. „Je to krásné jméno. Jak pro panenku.“ Obrátila zas svou pozornost k malému děvčátku.“
„A pak mi netvrď, že to nejsou žádné hračky.“ Zakroutila nechápavě hlavou a dál pozorovala její počínání.
„Už navěky budeš malou panenkou.“ Zazubila se na ní; spokojeně vstala a prohlížela si její vizáž.
„Jak navěky?“ nechápavě zaklonila hlavu dozadu, aby mohla dohlédnout na její tvář, tyčící se ve výšce.
„Navěky.“ Odpověděla jí prostě; spokojená se svým vysvětlením.
Dívka se zaškaredila.

* * *

po setmění

Vzrušeně vstala od stolu a zahleděla se přes silné zdi směrem k západu. Cítila přesně ten okamžik, kdy poslední paprsky dopadly na vrcholky stromů, než je zaplavil temný stín.
„Zlé sluníčko konečně ztratilo svou nadvládu a moc převzal tichý měsíc.“ S přivřenýma očima strnule stála na místě. Ruku si letmo přiložila k spánku a neslyšně si pobrukovala nesouvislou melodii.
„Madam, co to teta Dru dělá?“ zeptal se opatrně Charlie, zatímco si jí se zájmem prohlížel.
„Ale,“ Darla znuděně mávla rukou, „zřejmě si zas povídá se svým velkým kámošem.“
„A kdo je to?“ V chlapcových očích zazářily jiskřičky dětské zvědavosti.
„Luna.“ Odpověděla za ní Dru, obdivně upírající zrak k nebesům
„Ten lustr se jmenuje Luna?“ Nechápavě se otočil ke své stvořitelce. Darla při jeho vážném výrazu vyprskla pobaveně smíchy. „Charlesi, to je taky možnost. Já se v jejích myšlenkových pochodech nevyznám. To nemá šanci nikdo.“
Drusilla její uštěpačnou poznámku záměrně ignorovala. „Edith!“ zavolala na malou holčičku, která si mezitím našla zálibu v hadrových panenkách, patřících do rozsáhlé sbírky panenek pomatené upírky. „Nechceš jít na procházku?“
„Ano. Mám hlad.“ Vztáhla sovu dětskou ručku do vzduchu. Drusilla ji s mateřskou láskou vyzvedla do vzduchu a v náručí s ní šla k východu. „Tak to abychom tě nakrmily, že?“
„Dru, počkej.“ Darla se zvedla energicky z křesla. „Půjdeme taky.“ Rukou postrčila Charlieho kupředu a společně se vydali na lov.

Od rušného centra města, plného potenciálních obětí, dělil podivnou skupinku démonů rozlehlý letitý park. Mezi křovinami a nespoutanou bujnou zelení vedli úzké hliněné cestičky, stvořené pro romantické procházky zamilovaných párů. Dnes, když byl zrovna úplněk, nebylo těžké narazit na nějakou tu dvojici, držící se pevně za ruce. Pro upíry představovali dokonalou kořist, na které by mohli zaučit nováčky v umění zabíjet. Stačilo si vyhlédnout odlehlé místo s lavičkou, ukrytou v hustém křoví. Jindy by jejich zjev v místním parku v tak pozdních hodinách vzbuzoval pohoršení a podezíravé pohledy; díky ale doprovodu dvou roztomilých dítek splynuly s okolím. Nikdo si jich nevšímal a dál nevědomky riskovali své životy v blízkosti krvežíznivých stvoření.
Zrovna jedna mladá, láskou poblouzněná dvojice se chystala spadnout do pasti, ze které nemají šanci se dostat živí. Bláhově si vybrali přesně tu lavičku, kterou střežily bystré oči dvou démonek.
„Charlie? Chtěl bys začít?“ Světlovlasá žena pohlédla na svého svěřence, který nedočkavě přešlapoval na místě.
„Ano.“
„Edith se může taky připojit.“ Nadhodila Drusilla nevinně. Očima však propalovala svou přítelkyni. Od té chvíle, co se rozhodly přeměnit ty dvě neposkvrněná stvoření v děti temnoty, panoval mezi nimi nevyřčený souboj a neustálé provokace, čí výtvor bude lepší. Nový druh zábavy pro znuděné démonky.
„Jak myslíš, drahá.“ Procedila skrz zuby. Křečovitě se na ní usmála a hlavou pokynula na holčičku, ať následuje svého staršího sourozence.
Vyšli z křoví na cestičku zalitou v měsíčním světle. Vypadali jak sirotci, kteří neměli, kde složit hlavu. Nahodili tragické obličeje, aby jejich role vypadala věrohodněji. Dvojice, která se láskyplně držela za ruce a šeptala si něžná slůvka, nevěnovala svému okolí žádnou pozornost. Děti došli až přímo před ně.
„Dejte nám prosím nějaké drobné. Nemáme domov… matka nám zemřela.“ Začal chlapec procítěně; svým zbědovaným výrazem by dokázal obměkčit i toho největšího necitu.
Mladá žena na ně soucitně pohlédla a zakryla si vyjeveně rukou ústa. „To je hrozné. Tak malí a bezbranní.“ Zakroutila hlavou. „Počkejte, drahouškové, hnedka vám něco dám.“ Sáhla po své kabelce a začala se v ní horlivě přehrabovat a hledat peněženku. Mladík si je mezitím začal podezřívavě přeměřovat.
„Moc zbědovaně teda nevypadáte.“ Při těch slovech přejel pohledem draze vypadající ošacení malé holčičky.
„Arture!“ Pokárala ho jeho přítelkyně.
„Tak se na ně podívej, drahá. Vsadím se, že je poslali rodiče na žebrotu, aby sami nemuseli vydělávat na chleba.“
„Co to povídáš? To ti je líto těch pár drobných? Nebuď necita.“
Děti jejich konverzaci sledovaly nezúčastněným, téměř znuděným výrazem. Edith se s povzdechem otočila na svého bratra.
„Nudí mě…“
„Co si to dovoluješ, maličká?“ Vyjel na ní pobouřeně mladík. „Zmizte mi z očí nebo…“ další příval slov zanikl ve vyděšeném výkřiku, když se mu přímo před očima dvě roztomilá dítka proměnila v znetvořené zrůdy.

„Myslím, že ji to jde skvěle.“ Dru zatleskala potěšeně rukama. „Jdem se na ně podívat?“ Nečekala na odpověď a rovnou vyrazila ze svého úkrytu dvou démonům naproti.
„To ano. Možná až moc dobře.“ Se zamyšleným výrazem následovala tmavovlasou upírku k lavičce.
Mezitím Charlie s Edith stačili vysát své kořisti až do poslední kapičky krve.
„Výborně, drahouškové!“ Pochválila je uznale Darla. „Ale taky jste nám mohli něco nechat.“ Poznamenala naoko káravě.
„Ne, nemohli.“ Odsekla jí holčička drze.
„Co prosím?“ Upírka nevěřila svým uším. Že by to už začalo?
„Máme hlad. Chceme více obětí. Víc krve!“ Démonka od sebe odvrhla vysušené tělo a dala si ruce vzdorovitě v bok.
„Nic se nesmí přehánět.“ Řekla Dru shovívavě; rukou začala nevědomky upravovat její pocuchané vlásky.
„Nesahej na mě!“ Vyštěkla navztekaně a ustoupila krok stranou. „Nejsem žádná tvoje panenka, kterou můžeš česat a hrát si s ní! A teď chci jíst!“ Paličatě si dupla drobnou nožkou a přeskakovala pohledem z jedné vyjevené tváře na druhou.
Drusilla ublíženě zakňučela a stáhla se zpět ke své družce.
„Ale jistě — dostanete tolik krve, kolik budete schopni pozřít.“ Ujala se slova znova blondýnka. „Pojďte se mnou…“ pokynutím ruky je vyzvala, ať jí následují. Obě děti s lačným pohledem potěšeně uposlechli a vydali se s ní do nejhlubší části parku. Měsíc jim jasně svítil na cestu a doprovázel je po celou dobu jejich tichého pochodu.
„Už tam budeme?“ Ozval se ukňouraný hlásek.
„Brzy.“ Odsekla jí netrpělivě Darla.
Uběhla hodina, dvě… Drusille začínalo docházet, co měla Darla v plánu. S překvapením zjistila, že jí to vůbec nevadí.
„Mám hlaaad….“
Dru zavřela pevně oční víčka. Ne, ten protivný hlas jí chybět opravdu nebude. Zlobivá panenka!
Během dalších několika hodin se dali malí upíři, především Edith, do jadrného nadávání na všechno možné; od hladu, po pitomou cestu až se dostali na urážky na adresu obou upírek, kterým jejich naříkání začalo lézt pořádně krkem.
„Nechodíme náhodou pořád dokola?“ Charlie se zastavil trucovitě na místě. „Už nikam dál nejdu! Chci okamžitě něco zakousnout, nebo za sebe neručím!“ Za jiných okolností by tahle věta zněla směšně; o to víc, když ji vyslovil tak malý chlapec. Možná ale právě proto tahle obyčejná věta působila o to víc zlověstněji, když ji vyslovil nevyzpytatelný démon v dětském těle, který byl schopen dostát svým slibům. Tedy být potencionálním nebezpečím pro obě upírky.
Ženy se taktéž zastavili. „Není třeba. Jsme na místě.“ Darla ukázala prstem na polorozbořené opouštěné stavení v samém srdci rozložitého parku. Okolí připomínalo bohem zapomenutou lesní krajinu; nebýt úhledných cestiček, snadno by se toto místo dalo pokládat za divočinu.
„Co, tohle?“ Holčička se zatvářila naprosto znechuceně. Nedokázala však potlačit prostou dětskou zvědavost; se zájmem se vydala k domu, který připomínal malý zašlý zámek. Charlie nic nenamítal a taktéž šel zvědavě prozkoumat všechna zákoutí budovy. Chlapecký duch zvítězil nad obezřetností démona.
„Brzy bude úsvit.“ Zašeptala Darle do ucha.
„Já vím, Dru.“ Přikývla na souhlas. Společně se vydaly za těmi malými ďáblíky do domu. Když vešly do hlavní haly, tak první co uslyšely, byl rozhořčený hlásek Edith. „Kde jsou nějací lidé?“ Metala očima blesky a s vystrčenou bradou se dožadovala odpovědi.
„Pojďte za mnou.“ Vyzvala je Darla vlídně. Dovedla je mlčky až k verandě, která směřovala na východ.
„Když budete trpěliví, čeká vás překvapení…“
„Jee, překvápko!“ Děvčátko nadšeně poskočilo do vzduchu, až se jí copy rozhoupaly rozverně na všechny strany.
Ve vzduchu bylo cítit nepopsatelné napětí, které panovalo vždycky těsně před úsvitem. Darla si tohle místo vybrala proto, aby byla společně s Dru chráněna pod střechou před nebezpečnými paprsky. Zároveň to bylo ideální místo pro spáchání kruté vraždy. To ale zkaženého démona ani v nejmenším netrápilo. Se znovu zabitím dvou dětí neměla Darla problém. Hlavně když se těch nenasytných krků konečně zbavím…
Drusilla opatrně pohladila Edith po vlasech, jakoby čekala další výbuch hněvu. „Můžeš třeba mezitím šeptat na měsíc.“
„Šeptat na měsíc?“ Dívka vyvalila nechápavě oči.
„Ano.“ Přitakala. „Pomůže ti od bolesti.“
První paprsky začaly ozařovat vrcholky střechy.
„Zahrajeme si hru.“ Vložila se do jejich rozhovoru Darla. „Komu dřív měsíc odpoví, ten vyhrává. Ale neztrácejte čas… vidíte?“ Ukázala prstem na oblohu. „Už se začíná ztrácet. Ať vám neuteče.“ Obrátila se na chlapce, který se bázlivě krčil u jejích šatů. Moc se mu tahle hra nelíbila.
„Charlie, přeci nechceš prohrát, ne?“
Dru se znova ujala slova: „Edith, buď hodná holčička.“ Dívka se zaškaredila. „Nebo ty nechceš vidět překvapení?“ Zkusila na ní osvědčenou metodu, která platila na každé dítě. Edith pomalu přikývla.
„Tak na nic nečekej a běž.“ Rukou jí postrčila kupředu. Drusilla zamlženým pohledem sledovala poslední krůčky svého dítěte. Sama ustoupila krok stranou, do bezpečí chladivého stínu.
Sbohem, zlobivá panenko.


KONEC