Život v šedi

Překlad: Dawnie

Autor: TheLostMaximoff

Zdroj: Fanfiction.net

Nikdy nebyla moc dobrá  pokud šlo o tichost. Před tím než začal všechen ten blázinec, tak byla jen roztleskávačka. Roztleskávačky nejsou zrovna známé v tom, že by bývaly zticha. Samozřejmě, že je tu hodně věcí, kvůli kterým roztleskávčky známé jsou, ale Claire si ráda myslívala, že je něco víc. Přinejmenším se snažila být něco víc.

Claire si uvědomila, že Haiťan asi to auto, ve kterém teď jsou, ukradl.  Je pomlácené, staromódní až si Claire začínala myslet, že patřilo něčí babičce. Zajímalo jí, proč Haiťan vzal zrovna tohle auto a pak jí napadlo, že jim dodává jakýsi náznak normálnosti. Od té doby, co vyrazili, nic neřekl. Ale on zrovna nebyl moc povídavý typ, upřednostňoval spíš ticho.

„Máš nějaký jméno?“ zeptala se Claire, jejíž hlas prolomil to nepohodlné ticho, které obestíralo celý prostor auta.  „Chci říct, je to fakt divný, říkat ti jen „Haiťan“. Haiťan neodpověděl a soustředil se na cestu před sebou. Dělal, co se mu řeklo a dělal to v tichosti.  Ticho mu pomáhalo srovnávat tu osobu, kterou chtěl být s tím, co udělal.  Pokud o tom nikdo nemluvil, pak to přestávalo existovat.   Pokud si nikdo nepamatoval jeho hříchy, tak pak na ně on taky mohl jednoduše zapomenout.  Věci  existují jen v případě, pokud o nich někdo mluví, nebo pokud si je někdo pamatuje.  Proto měl raději ticho.

„Asi si myslíš, že hodně mluvím, že ?“ zeptala se Claire.  „To budeš asi jedinej.“ Na toto prohlášení se jí opět nedostalo od Haiťana žádné odpovědi. Claire zajímalo, jak si její otec zvykl na tuhle jeho divnou povahu.  Pak si uvědomila, že její otec musel asi jednat se hodně divnýma týpkama.   Ráda by věděla, kde teď je …a kde je její matka a bratr. 
Pamatují si jí ještě vůbec? Claire poznala  i další lidi, kteří uměli, to co ona.  Možná nějaký jiný „Haiťan“ vymazal její matce a bratrovi vzpomínky na příkaz společnosti, pro kterou pracoval její otec.  Je vlastně ještě pořád Claire Bennetová ?  Může osoba existovat, pokud si na ní nikdo nevzpomíná?

„Ve škole jsem nebyla nějak zvláštní.“ Přiznala Claire. „Chtěla jsem být. Chtěla jsem být oblíbená. Chtěla jsem, aby o mně lidi mluvili, jako o někom výjimečném.“ Haiťan zůstal nehybný jako vždy, jen před tím než zabočil na silnici, tak se krátce podíval na Claire.

„Teď asi o mně mluví všichni.“ Mudrovala Claire s pohrdáním. „Teda pokud si někdo pamatuje, co se stalo.“ Zírala na něj s trochou pohrdání. Haiťan nebyl na takové pohledy zvyklý.  Jediní lidé, kteří věděli o jeho schopnostech, byli ti co pracovali pro Společnost. Oni vždy jeho schopnosti oceňovali. Zbytek světa o něm neměl  ani tušení.  Nikdo se na něj nedíval takovým pohledem plným nenávisti pro to, co uměl.

„Už nikdy svou rodinu neuvidím.“ Řekla Claire. To si teď právě uvědomila. Už nikdy neuslyší, jak její matka cukruje o Mr. Mugglesovi. Už žádné hádky s Lylem kvůli blbým nedůležitým věcem. Už nikdy nepůjde do školy a nebude rozechvělá z toho, že musí skrývat to, že je jiná a umí věci, které nikdo jiný neumí. Dokázala projít ohněm a neuhořet. Claire trochu popotáhla a Haiťan zvedl hlavu.  Rychle ucukla, protože moc dobře věděla, co se stane, když položí někomu ruce na hlavu.  Raději se bude trápit, než být v nevědomí.  Raději bude jediný člověk na světě, který zná Claire Bennetovou, než aby se stala jednou z toho davu spokojených ignorantů.

„Utiš se.“  Řekl Haiťan a setřel jí z obličeje slzu. „Prosím.“

„Nemůžu.“ Odpověděla Claire a podívala se na něj. „Nejsem jako ty nebo můj otec. Neumím žít život plný těch tajemství a předstírat, že je to normální a být v klidu. Vyrovnat se s mými schopnostmi je těžký i tak.“

„Jsi silná.“ Ujistil jí Haiťan. „Tvůj otec to ví.“ Jeho slova vyzněla prázdně, protože nebyl moc zvyklý mluvit.  Nikdy nebyl moc dobrý v mluvení, i když byl ještě  kluk. Nerozuměl její touze se lišit, protože to, co dělal celý život bylo, že se snažil vzdálit se do pozadí, protloukal se světem jako duch, kterého si nikdo neměl dovoleno pamatovat.  Haiťan nikdy nevybočoval a nikdy potom ani netoužil.

„Myslíš, že to byl Bůh, kdo nám dal tyhle schopnosti?“ zeptala se Claire.

„Ano,“ odpověděl Haiťan s vážným přikývnutím.

„Myslíš, že budeš jednoho dne  potrestán, za to co jsi udělal pomocí svých schopností?“ dorážela Claire. „Chci říct, vymazáváš lidem jejich minulost, část toho, co jsou.“ Haiťan se na ní podíval. Nebyla  jako on nebo její otec. Kolikrát už si položil tuhle otázku, na kterou se ho teď ptala. Dokázal lidi přimět zapomenout, ale stejně jako on, Bůh si to vše pamatuje.

„Doufám.“ Odpověděl Haiťan upřímně. „Svět není vždy černý nebo bílý. Někdy je šedivý.“

Claire věděla, že by nikdy nemohla být jako on.  Nikdy by nedokázala to, co udělal její otec,  i kdyby to  znamenalo zachránit rodinu.  Raději by ohrozila svou rodinu, než se pak dívat každý den do zrcadla a nepoznat svůj vlastní odraz.

„Ne tady odsud.“ Ujistila ho Claire.

„Pak by tvůj otec měl být pyšný na to, že jsi právě tady.“ Řekl Haiťan. Claire se na něj usmála a pak se toto zvláštní duo vrátilo k jejich nepohodlnému mlčení.

 Zase tak moc jí ticho nevadí. Chce vybočovat, ale  teď to vypadá, že se postavila za něco, i když je to jenom její osobní vítězství. Nebude žít jako její otec v šedi, ať to bude stát cokoliv.

Konec