Znovu dospět - 1. kapitola




Autor: Annys


Seděla v úplně prázdném bytě. Konečně měla chvíli klid. Nohy si položila na stůl a uvolněně se opřela do křesla. V rukou držela baculatý malovaný hrnek a ohřívala si o něj prokřehlé ruce. Na chvíli zavřela oči, užívala si vnitřního klidu. Vyrušilo ji až zvonění telefonu. Natáhla se k pevné lince, proklela sestru, že ji stále ještě má a zvedla sluchátko.
„Summersová.“
„Dobrý den, jsem rád, že jsem vás zastihl. Tady Connor, Buffy musíte nám pomoci.“ Ozval se mladý hlas na druhém konci.
„Promiňte, sestra není doma. Chcete jí nechat vzkaz?“
„Vy nejste Buffy Summersová?“
„Naštěstí ne, jsem její sestra, Dawn.“
„Až sestru uvidíte, vyřiď te jí, že Angel potřebuje její pomoc. Ale ať mu nevolá.“
„Určitě jí to řeknu, hned jak se vrátí, nezachytila jsem vaše jméno.“
„Connor.“ Odpověděl jednoduše. Už následovaly jen zdvořilostní fráze a mohla sluchátko znovu položit. Upila ještě teplého ovocného čaje. Znovu zavřela oči, usnula a snila o velkém poháru se zmrzlinou.

Buffy se vrátila, utahaná, unavená, špinavá a vážně hodně naštvaná. Svým láteřením probudila mladší sestru, která spala v křesle.
„Promiň, netušila jsem, že tu budeš.“
Dawn: „Přišla jsem za tebou a už jsi byla na hlídce, čekala jsem.“
Buffy: „Zdržela jsem se.“
Dawn: „Už ani nevím, proč jsem přišla.“
Buffy: „Jak se má Alex?“
Dawn: „Jako normálně, má novou přítelkyni, ale bohužel ti neřeknu, jak se jmenuje.“
Buffy: „To je jedno, zapamatuji si třeba tu příští.“
Dawn: „Mluvila jsi s Willow?“
Podezíravě se na starší sestru podívala. Ta smutně sklonila hlavu.
„Takže stále ještě ne.“ Domyslela si podle jejího provinilého výrazu Dawn.
Buffy: „Nezavolala a já se k tomu ještě neodhodlala.“
Dawn: „Nechci ti do toho mluvit, musíš se rozhodnout sama.“
„Jsem utahaná, jdu spát.“ Zamumlala už víc ve spánku, než při vědomí a odešla po schodech nahoru. Když bylo už skoro ráno, dole zazvonil telefon. Dawn už byla dávno pryč, zvonění telefonu ji vážně štvalo. Klidně by ho nechala zvonit, kdyby se jen nebála, že je to něco důležitého. Vždycky mívala ten pocit, když to nezvedne, o něco přijde. Vstala, prohrábla si rukou vlasy a nazula růžové bačkůrky. Pomalu šla až dolů.
„Summersová.“ Ozvala se do sluchátka stejně jako předtím její sestra.
„Buffy Summersová?“
„Jistě, potřebujete něco?“
„Konečně, vyřídila vám sestra vzkaz?“
Pomyslela si něco o její nezodpovědnosti a přiznala, že jí sestra neřekla ani slovo.
„Máme velký problém, jde o Angela.“
„Nevím, jestli vám můžu pomoct.“
„Naopak, jedině vy můžete.“
„Kdo vlastně jste?“
„Promiňte, jsem Connor. Buffy, prosím, musíte přijet.“ Hlas zněl naléhavě. Zamyslela se, nechtěla znovu otevírat ty staré rány, ale při tom pomyšlení se otřásla po celém těle. Ne tak strachem, jako vzrušením.
„Dobře, přiletím, ale nic vám neslibuji.“
„Díky. Zatím se nesmí nic dozvědět.“
„Co se děje?“
„Řekneme vám to tady. Hyperion najdete snadno.“ To slovo jí ještě zvučelo v hlavě, Hyperion.
Už tam byla, potom, co ho znovu obnovili po té velké bitvě. Byla tam, ale… otřásla se, nechtěla na ty nepříjemné vzpomínky znovu myslet. Slíbila Connorovi, že přijede co nejdříve. Rozbolela ji hlava, to ty vzpomínky… Trápily ji. Začala si třít spánky, zavřela oči a nechtěla na to myslet.

Ocitla se znovu v L. A. podle adresy se snažila najít hotel, do kterého ji Connor navedl. V hale ji přivítala nebo spíš jí naznačila, že tam nemá co dělat vysoká blondýna s více než umělou vizáží. Buffy se jí trpělivě snažila vysvětlit, že ji Connor pozval a čeká na ni. Měla štěstí, protože Connor zrovna vcházel do haly. Nesl nějakou tlustou knihu.
„Jsem rád, že jste přijela.“ Usmál se na ni a podal jí ruku.
„Přijde mi to celé hrozně zmatené, nevím, proč jsem vlastně tady.“
„Protože vás potřebuje.“ Nebylo v tu chvíli pochyb, o kom Connor mluví. Sklopila oči k zemi a tiše poznamenala, že neví, co by pro něj zrovna ona mohla udělat.
„Jedině vy to dokážete.“ Přinutil ji, aby se na něj podívala. Usmíval se na ni a bylo poznat, že tomu opravdu věří. Měl stejně hnědé oči jako Angel. Viděla ho podruhé v životě, ale připadalo jí, že ho zná celé roky, připadal jí něčím zvláštní. Jakoby měl něco v očích vždycky, když se na ni díval. Takové to, já vím, jak to bude, ale neřeknu vám to, budu se bavit a dívat se na vás. Nesměle se na něj usmála a vzala znovu do ruky kabelku.
Connor: „Nemáte žádné věci?“
Buffy: „Nechci se zdržet déle, než to bude nutné.“
Connor: „Myslel jsem, že budete chtít mluvit se svým přítelem.“
Buffy: „Giles je tu?“

Při vzpomínce na toho milého Angličana jí poskočilo srdce radostí. Říkal jí, že odjíždí do L.A. aby jim tam pomáhal, mluvili spolu, ale nikdy jí nic neříkal o životě, který tady vede. Věděl, že by to bylo bolestivé, nejen pro ni. Už delší dobu bydlela ve Florencii, daleko od všeho. Už ani Řím se jí nezdál dost daleko. Každým dnem ji víc a víc užíraly vzpomínky a myšlenky typu „co by, kdyby“. Co by se stalo, kdyby se tenkrát tolik nepohádali, kdyby se parta nerozešla, kdyby neumřeli všichni z L. A. kromě Angela, Illyrie a Connora… Giles jim odjel pomoct, Faith trénovala přemožitelky, Willow zmizela někde v Japonsku a neozvala se… nebo se neozvala Buffy? Už to bylo dlouho. Alexander bydlel v Římě, stejně jako Dawn, která tam pracovala. Ona jediná utekla, nebyla se s tím vším schopná vyrovnat. Stále častěji ji zachvacovaly deprese, to vždycky musela jít a zabít pár těch krvelačných nestvůr. Jejich prach se potom mísil s jejími slzami. Z přemýšlení ji vytrhl dotek na rameni. Ten otcovský dotek plný porozumění. Vyskočila a objala starého přítele. Opravdu starého. Kdyby neměl tu jiskru a ten elán ve tváři, nevěřil by, že už je to všechno tak dlouho.

Giles: „Přijela jsi… Doufal jsem, že jsi to nevzdala.“
Buffy: „Ale já nic nevím.“
Giles: „Neřekli ti, proč jsi tady?“
Buffy: „Ne, vlastně nic nevím, řeknete mi to?“
Giles: „Jde o Angela. Musíš za ním.“
Buffy: „To jste mi fakt řekl o dost víc, než Connor.“
Giles: „Nic jiného nevíme. Volá tě, chce tě tady. S nikým jiným nechce mluvit. Nikdo se k němu nesmí ani přiblížit.“
Buffy: „Co se mu stalo?“
Giles: „To bohužel nikdo neví. Doufáme, že ty na to přijdeš.“
Podíval se na ni stejně důvěřivě, jako předtím Connor.
Buffy: „Zkusím s ním promluvit, ale je to dávno a víte, jak to dopadlo, když jsme spolu mluvili posledně.“
Giles: „Chybíš mu, hrozně moc.“
Buffy: „Vrátím se, co nejdřív to půjde. Čím déle jsem tady, tím je to horší.“

Už nic neřekl. Popsal jí, ve kterém pokoji Angela najde. V pokoji, který jí nachystali, si nechala bundu a kabelku. Bezděky se podívala do zrcadla. Spravila si trochu po dlouhé cestě vlasy a omyla si obličej. Nepřipadala si připravená se s ním setkat, ale na to asi nebude nikdy, pokud to teď neudělá. Nesmí utíkat, teď už ne! Sebrala všechny síly. Naposledy se podívala do zrcadla. „Budu se mu ještě líbit?“ napadlo ji, i když mezi nimi vlastně už dlouho nic nebylo. Už jí nic nebránilo jít vstříc „zářivé“ budoucnosti. Stála před dveřmi do jeho pokoje. Už jednou se chystala vzít za kliku, ale nedokázala to. Stát mu zase tváří v tvář po tom všem. V duchu si vynadala, chová se jako malá holka. Rázně vzala za kliku a pomalu otevřela.

„Jděte pryč…“ ozval se z pokoje tvrdý hlas. Věta nejspíš měla pokračovat, předpokládala, že nadávkami, ale ten, kdo větu vyslovil, se v půli zarazil. Vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Hned se střetla s jeho pohledem. Měla něco říct, aspoň ahoj, nebo to co chtěla říct hned po jejich hádce, promiň, ale nedokázala to. Jenom se na něj dívala. Seděl v křesle a v ruce držel nějaký papír. Ve tváři měl něco, co dřív neviděla, vlastně ano, ale to bylo už dávno. Přestože nestárl, připadalo jí, že od doby, kdy ho naposledy viděla, zestárl o stovky let. Ale to ona taky. Každý den bylo břemeno těžší a strach větší. Vzájemně si hleděli do očí a ani jeden nevěděl, co říct. Přerušil kontakt očí. Sklonil se ke stolu, položil tam papír a vstal. Šel k ní a těžce ji políbil na tvář, jakoby mu právě ten pohyb dělal nejvíc problémů.
„Angele.“ Kdyby neměla v tu chvíli v hlavě vygumováno, pogratulovala by si, že konečně něco řekla.
„Buffy… ty… tady.“ Zdá se měl s mluvením stejné problémy jako ona.
„Oh, Angele.“ Lítostivě se na něj podívala. Věděl všechno. Jen z jediného pohledu vyčetl vše, co se mu po celou dobu neodvažovala říct. Váhavě ji objal. Přijala to jako nejláskyplnější gesto, kterého se jí kdy dostalo. Objal ji pevněji.
„Chtěla… chtěla jsem zavolat, ale nemohla jsem, promiň.“
„To ty mi promiň, všechno.“ Pohladil ji po tváři.
Všechno se s ní začalo točit. O téhle chvíli snila už dlouho. Najednou to bylo tak jednoduché. Něžně ji políbil. Otevřela oči. Všechno se přestalo točit, byla jen ona a on. Nevěděla, jak se to stalo, hladově se líbali, zajel rukou pod tričko a hladil ji po zádech. Ten chladný dotek ji uklidňoval. Najednou nebylo nic z toho, myslela si, že se jí to jen zdálo. Angel seděl na posteli několik metrů od ní. Držel se za hlavu a tiše něco mumlal. Sedla si vedle něj na postel. Vyděšeně se na ni podíval.
„Co se děje, Angele?“ Tiše k němu mluvila a hladila ho po ruce. Trhl sebou a vstal. Utekl do rohu místnosti. Byla zmatená, vůbec nechápala, co se děje. Šla blíž k němu, ale udržovala si jistou vzdálenost. Konejšivě na něj mluvila a prosila ho, aby se uklidnil. Ten pohled jí vháněl slzy do očí. Její Angel, ten strach, co měl v očích. Najednou všechen strach zmizel, vystřídalo ho něco jiného, zuřivost. Než si to stačila uvědomit a zareagovat, držel ji jednou rukou za krk a druhou jí držel ruce za zády. Všechny přemožitelské reflexy v tu chvíli zradily.
„Ty děvko…“ vmetl jí do obličeje nepříčetně a ještě víc jí stiskl krk, až začala přerývaně dýchat. Vzepjala se a snažila se uvolnit. Najednou všechno napjetí povolilo. Skoro bezvládně mu vězela v rukou. Yv tu chvíli všechno sevření povolilo. Její tělo kleslo na postel. Zuřivost z jeho očí se znovu vytratila. Buffy se mírně pohnula, podívala se na něj nechápavým pohledem.
„Buffy, promiň, musíš jít pryč, nechci ti ublížit.“
„Ale, Angele.“
„Běž pryč!“ Teď už to vykřikl. Znovu se jí chtělo brečet, neměla k tomu daleko. Znovu na ni zařičel, už ani nerozuměla co. Chytla se za krk a pomalu vstala. V tu chvíli vůbec nebyla přemožitelka. Měl ohromnou sílu, na tu nestačila ani přemožitelka. Znovu se na ni tak podíval, jakoby tím pohledem říkal, promiň. Natáhla k němu ruku, ale odstrčil ji. Sklonila hlavu, k slzám neměla daleko, cítila, jak ji pálí v očích. Objal ji… tak něžně, vůbec to nečekala. Znovu to tak vděčně přijala. Odvedl ji ke dveřím a vyhodil ji ze dveří. Opřela se o zeď a klesla k zemi. Objala si rukama kolena a opřela si o ně čelo. První slza si našla své místo na tváři a hned po ní další. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, než ji někdo pohladil po vlasech. Cukla sebou.

„Omlouvám se.“
„Promiňte, lekla jsem se.“ Podívala se na něj. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Opřela se o něj.
„Jste v pořádku?“ Přejel jí rukou po znatelných stopách po škrcení na krku. Podívala se na Connora, byl to milý chlapec.
„Co se mu stalo?“ Jen tím, že to vyslovila, se jí drala další dávka slz do očí.
„Promiňte, netušil jsem, že to na vás tak zapůsobí. Ublížil vám?“
Buffy: „Co se mu mohlo stát? Já…já omlouvám se, nevím, co se to stalo.“
Connor: „Neměl jsem ani ponětí, že to takhle dopadne. Je mi to líto, měl jsem vás varovat.“
Buffy: „Varovat před čím? Já to nechápu.“
Connor: „Před Angelusem.“
Udeřilo to do ní jako kladivo přímo do obličeje. První, co ji napadlo, jiná žena.
„Nebyla to žena.“ Řekl, jakoby věděl, na co myslí.
Buffy. „Tak jak se to mohlo stát?“
Connor: „Nevíme. Prvně se začal chovat divně, potom se to zhoršovalo. Nakonec z něj zbyl jen Angelus, už je to pár dní, co měl světlou chvilku.“
Buffy: „Světlá chvilka, je co?“
Connor: „Angel.“
Buffy: „Proč jste zavolali mě?“
Connor: „Pořád vás volal.“
Buffy: „Na tohle už nemám, už ne.“
Connor: „Musíte mu pomoct, jenom vy to můžete dokázat.“
Buffy: „Ale jak? Vždyť mě málem uškrtil.“
Connor: „jste přemožitelka a on upír.“
Buffy: „Nemám proti němu žádnou sílu. Je neuvěřitelně silný.“
Connor: „Prosím, teď vás potřebuje.“
„Musím, musím o tom ještě přemýšlet.“
Connor: „Nesmíme ho nechat, aby ho ovládal. Bojí se ho.“
Buffy: „Pokud má někdo důvod se Angeluse bát, jsem to já. Protože mě nenávidí.“
Connor: „Protože se bojí. Podle toho, co jsem slyšel. Bojí se, že ho ovládnete.“
„Nenaléhejte na mě, musím si to rozmyslet.“
Connor: „Já chápu, že jste se pohádali a že spolu nemůžete být, ale on vás teď potřebuje.“
Buffy: „Já jsem ho potřebovala posledních pět let života.“
Connor: „Chyběla jste mu, každý den.“
Buffy. „Teď už je to jedno. Zachráním ho před Angelusem, pokud budu moct a pak odjedu. Prosím, už mě nevolejte.“
Connor: „Už nezavolám, slibuji.“

Seděla na posteli v pokoji, který pro ni přichystali. Připadala si hrozně osamělá. Mluvila s Gilesem, stejně jako Connor ji přesvědčoval, že se Angel bez ní měl hrozně. Nemínila ho poslouchat. Prostě ho požádala, ať zjistí jak to, že je teď Angelova duše dá se říct, nestálá.
„Je to jako Dr. Jekyll a pak Hyde.“ Prohlásila Illyria, která se taky ke konci přidala.
Musela odejít. Nevydržela tam s nimi mluvit o Angelovi a o tom všem. Obracejí to, jakoby ho opustila, žila si v bavlnce a bavila se tím, že se trápí. Dokonce i Giles. Nemá ti žádného spojence. Pořád seděla a dívala se do zdi. Napadlo ji, kdo by ji chápal, kdo by jí dokázal pomoct, Dawn. Ale ta se nesmí nic dozvědět.

Ráno se sešli všichni v nějaké místnosti s kulatým stolem. Zase si tam připadala hrozně cizí. Giles přinesl spousty knih a sáhodlouze popisoval, jak celou noc všechny pročítal, ale nic nenašel.
Giles: „Nevím, jak se to mohlo stát.“
Illyria: „Nějaké logické vysvětlení to mít musí, ne?“
Connor: „Odkdy tebe zajímá logika?“
Buffy: „Ta vaše logika, stejně je to na nic, když nic nevíte. Kdy jste říkal, že to byl naposledy Angel?“
Connor: „Před pár dny, mluvili jsme o vás.“
Buffy: „Takže jste byl s ním? Jenom vy dva?“
Connor: „Ano.“
Buffy: „Jak to, že ještě neutekl?“
Giles: „Taky jsem se tomu divil. Má pořád otevřené dveře, může kdykoli odejít.“
Buffy: „Na něco čeká.“
Illyria: „Zatím všechno směřuje k tobě.“
Buffy: „Ke mně?“
Connor: „Co říkal, když jste u něj byla?“
Buffy: „Já nevím, myslíte Angela, nebo Angeluse?“
Giles: „Angel? Nebyl tam jen Angelus?“
Buffy: „Když jsem přišla, normálně jsme spolu mluvili. Jestli se naše obvyklé koktání dá považovat za mluvení. Potom říkal, ať mu odpustím a najednou byl na druhé straně místnosti. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale utekl ještě dál. Potom mě najednou začal škrtit. Vůbec jsem se mu nemohla bránit, jako bych neměla žádnou sílu. Když mě pustil, křičel na mě, ať odejdu, že mi nechce ublížit.“
Illyria: „Měla jsi s ním něco?“
Buffy: „Jak to myslíš?“
Illyria: „Tak dlouho jsi neměla sex, že nevíš, co to je?“
Buffy: „Zábavné, opravdu. Ne, nic jsme spolu neměli. Vždyť to byla jenom chvilka.“
Illyria: „Co já vím, jak dlouho vám to trvá.“
„Když tě škrtil, říkal ti něco?“ Vysvobodil ji Giles otázkou.
Buffy: „Já, nevím, bylo to tak rychlé, už vím…říkal, že jsem…. Nevím, jak se to správně řekne.“
Connor: „Co ti řekl?“
Buffy: „Že jsem děvka.“
Giles: „Pro to asi normální výraz není.“
Buffy: „Máte pravdu Gilesi, bylo to dost výmluvné.“
Giles: „Není pochyb, že všechno souvisí s tebou.“
Illyria: „Tak se s ním vyspi.“
Giles: „Nevíme, co by to udělalo.“
Connor: „No, měli bychom jistotu, že nemá duši a ta čarodějka by mu ji vrátila.“
Giles: „To má logiku.“
Buffy: „Ale já to neudělám.“
Illyria: „Blázníš?“
Buffy: „Ne, jsem úplně v pořádku. To, že mě tak označil, ještě neznamená, že tím jsem.“
Giles: „Ale to jsme nechtěli říct, Buffy. Víš přece ale jak, to je.“
Buffy: „Co? Buffy miluje Angela, Angel miluje Buffy?“
Giles: „Přesně tak.“
Buffy: „Promiňte, ale myslím, že už nemám sílu se Angelusovi postavit.“
Giles: „V Sunnydale jsi to zvládla skvěle.“
Buffy: „Sunnydale bylo Sunnydale. Mezi námi je to psychická hra. Kdo víc vydrží. Ale já nevydržím nic.“
Giles: „Co tím myslíš?“
„Jsem vyždímaná, nic nedokážu. Na dně, s nervama v kýblu. Nervově labilní, chápete už?“ Křičela na ně. Skončila, všichni na ni ohromeně zírali.
Buffy: „Když jsem viděla v jeho pohledu tu zuřivost, málem jsem omdlela. Tohle se ze mě stalo za těch pět let, nervózní troska.“
Vůbec jí nedělalo problémy pokračovat. Klidně to na ně na všechny vybalila. Skoro si užívala ty jejich překvapené pohledy. Jediný, kdo o tom všem věděl, byla doteď jen Dawn. Ona byla jediná, komu se svěřovala. Proto nezavolala Willow, proto se nesešla s Alexem… Teď už musela sklonit hlavu. Už vůbec jí nepřipadalo tak skvělé, že jim to vmetla do tváře. Viděla, jak klesla u nich všech hluboko pod bod mrazu, pokud šlo o jejich mínění o ní.
„To je smůla co? Tak pohádka o superhrdince se nekoná.“ Pokusila se o úsměv a otočila se k nim zády, aby neviděli, jak je jí to líto. Chvíli tam tak stála, snad jen pár vteřin, pak se rozběhla a zastavila se až ve svém pokoji.
Connor: „Gilesi?“
Giles: „Promiň, musím se vzpamatovat. Buffy byla vždycky tak… tak…“
Illyria: „Silná?“
Giles: „Přesně. Zdálo se mu, že má propadlé tváře a je nějaká bledá, ale myslel jsem, že hodně pracuje a málo spí.“
Illyria: „Asi nejste moc dobrý pozorovatel, když se vaše svěřenkyně zhroutila.“
Giles: „Když jsem s ní mluvil, byla normální.“
Illyria: „Jste vážně natvrdlý Angličan. Protože musela být. Nechtěla vás zklamat.“
Connor: „A my blbci jsme jí tady pořád předhazovali, jak bylo Angelovi zle.“
Giles: „Někdo za ní musí jít.“
Illyria: „Já vám řeknu, kdo. Angel.“
Connor: „To přece nejde, vždyť.“
Illyria: „Oba je to posledních pět let ničilo. U každého se to projevilo jinak. U Angela je tu Angelus a u Buffy, však víte.“
Connor: „Vidím světýlko, Illy, že tebe něco napadlo?“
Illyria: „jakoby vás ne. Vždyť je to jednoduché. Musí si pomoct navzájem. U něj je řešením ona a u ní je to on.“
Giles: „Ale to je nebezpečné, pro oba. Co když ji zabije?“
Illyria: „A myslíš, že tohle ji nezabije?“
Connor: „Za zkoušku by to stálo, jenže kdo jí o tom řekne? Měl bys ty Gilesi, tvoje je to svěřenkyně.“
Giles: „Já nemůžu.“
Illyria: „Oba jste citový kopyta, zajdu za ní.“
Connor: „Díky Illy.“
Illyria: „Vyberu si to u tebe. Hlavně mi neříkej Illy.“
Connor: „Jistě, Illy.“

Seděla na zemi a objímala si rukama kolena. Už zase. Prostě jenom brečela a nezaobírala se jiným řešením. Na ty už se dávno vykašlala. Už dávno jí došlo, že může brečet tak dlouho, dokud ji to nevyčerpá a neusne. To se zdálo v tuhle chvíli jako nejlepší řešení. Někdo neomaleně vešel bez zaklepání. Zvedla hlavu. Byla to Illyria.
„Přišla jsi mě litovat?“
Illyria: „Ne, na litování ti kašlu.“
Buffy: „Ještě jsou vykulení?“
Illyria: „Ještě nezavřely pusy.“
Buffy: „Vyrazila jsem jim dech, co?“
Illyria: „Nejen jim, ale i mě.“
Buffy: „Nečekali jste to.“
Illyria: „Ne, Connor ti zavolal a spoléhal se na to, že pomůžeš, když jde o Angela.“
Buffy: „Já bych pomohla, ale nevím, jak bych to já mohla dokázat. Ve chvíli mě zabije. Vždyť mě jen chytil za krk a málem mě uškrtil.“
Illyria: „Jak to, že to byl zase Angel?“
Buffy: „Já, nevím. Největší překvapení jsem si nechala nakonec. Nejspíš jsem omdlela, strachy. Asi mě pustil a já spadla na postel, protože právě tam jsem se probrala. Byl dost vyděšený.“
Illyria: „Omdlela jsi?“
Buffy: „Dobrý šoky, že?“
Illyria: „Jo, to jo. Viděla jsem tě doteď jen jednou a podle toho, jak aktivně jste se s Angelem přeřvávali, jsem myslela, že jsi opravdu silná osobnost.“
Buffy: „To jsem možná i byla, kdysi. To ty jsi byla ještě Fred.“
Illyria: „Je mi líto, jak to dopadlo.“
Buffy: „Nikdo nemohl tušit, že potom, co Willow použije černou magii, pohádáme se s Angelem tak, že spolu pět let nepromluvíme.“
Illyria: „Mnohokrát zvedal telefon, že ti zavolá.“
Buffy: „Já taky, mockrát. Víš, jednou jedinkrát za těch pět let, jsem se cítila opravdu klidná a to bylo jen ve chvíli, kdy mě objímal. To jsem si zase připadala silná, jako dřív.“
Illyria: „Třeba to ještě může být jako dřív.“
Buffy: „Nemůže. Protože spolu nemůžeme být déle jak pět minut v jedné místnosti, abychom netrpěli kvůli jeho duši. Dokud jsme o žádné kletbě nic nevěděli a ještě jsme spolu nic neměli, byli jsme vážně šťastní. Angel byl kluk mých snů. Možná kdybychom se potkali, když on byl člověk… snad by bylo všechno jinak. Všechno se pokazilo až tu noc. Ani když se vrátil z pekla, nemohl se mnou být, oba jsme to věděli. Hlavně jeho to užíralo, musel utéct. Nám dvěma už nic nezbývá, než před sebou utíkat.“
Už zase brečela. Bohyni jí bylo opravdu líto. Kdyby ještě uměla ovládat čas, tak ráda by jim pomohla. Vrátit tak těch pět let do chvíle té hádky. Teď už bylo příliš pozdě.
Illyria: „Zkus jít za ním.“
Buffy: „Já to nedokážu.“
Illyria: „Ale určitě dokážeš. Pokud už nic, tohle je poslední věc, kterou musíš zkusit.“
Podezíravě se na ni přes slzy podívala. Illyria ji svojí silou donutila vstát.

Za chvíli už zase stála před jeho pokojem. Jakoby to ani nedělala ona, vzala za kliku a vešla. Potom co se za ní dveře zavřely, slyšela rachotit zámek. Očima hledala Angela. Ležel na posteli a nejspíš spal. Připadalo jí to nesmyslné, vždyť ho musela tím rámusem vzbudit. Sedla si vedle něj na postel. Položila mu ruku a tvář a jemně ho políbila. Chytil ji za ruku. Celým tělem jí prošel smrtelný strach. Dívala se nenávisti do očí.
„Na tohle jsem čekal už dlouho… až se z tebe napiju, přemožitelko.“
Buffy: „Jen to udělej, Angelusi. Prosím. Oběma nám to usnadníš.“
Změnil tvář na upíří. Nejspíš se rozhodl jejímu přání vyhovět. Jednu ruku jí pevně ovinul kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Druhou ji chytil za hlavu. Do očí se jí draly další slzy. Chystal se kousnout, ale najednou se zarazil.
„Proč teď brečíš?“
Buffy: „Co tě to zajímá? Vyhrál jsi, já prohrála. Po tom jsi toužil celou dobu ne? Vidět mě před tebou klečet na kolenou, pokořenou, zlomenou, poraženou. Tak mě tu máš, už pěkně dlouho. Mohl sis pro mě zajet do Florencie.“
„Ty nejsi přemožitelka!“
Buffy: „Ušetři mě těch keců a zabij mě. No tak! Nebo tě už i moje krev přestala lákat?“
„Kde je tvoje zpupnost? Takhle tě nechci, bojuj.“
Buffy: „Tak jsem klesla, už ani ty mě nechceš zabít.“
Po té větě jeho rysy zjemněly a objevila se ta důvěrně známá, krásná tvář. Přitiskl ji k sobě a přinutil ji přijímat jeho polibky. Netrvalo dlouho a roztála v jeho náručí. Všechno napětí bylo pryč. Zašátrala a snažila se rozepnout přezku kalhot, než ji chytil za ruku. „To nemůžeme.“
Všechno se vrátilo. Pochyby, mučení, pokořenost. To všechno znovu viděl v její tváři. Uvolnil sevření, překulila se vedle něj.
„Nesmíme zapomínat na tu kletbu miláčku.“Snažil se ji pohladit po vlasech, ale otočila se k němu zády. Stulila se do klubíčka a začala se otřásat vzlyky.
„Teď musíš být silná.“ Nedostalo se mu žádné odezvy, snad se po té větě rozplakala ještě víc.
„Musíš odejít, než se vrátí a zabije tě.“
Buffy: „Chci, aby tu byl on. On jediný se mnou jedná na rovinu. Prostě řekne, že chce moji krev a hotovo.“
Angel: „Nevíš, co říkáš.“
Buffy: „Ale vím. Stejně na něj mám otázku. Jak přišel na to, že jsem děvka.“
Angel: „Ale…“
Buffy: „Proč to všichni musíte dělat. Proč mě nemůžete nechat být? Dawn říkala, že už se lepším a teď je to zase nejhorší, jaké to kdy bylo. Proč mi to pořád děláte? Proč mě nenecháte v klidu umřít?“
Angel: „Proč chceš umřít?“
Buffy: „Docela jednoduchá rovnice, protože už nechci žít.“
Angel: „Já tě miluju, nikdy nepřestanu.“
Buffy: „Ale co z toho? K čemu nám to asi tak je? Když si nemůžeme užívat svojí lásky. Vždyť ty se ke mně bojíš přiblížit.“
Angel: „To není pravda.“
Buffy: „Tak na chvíli přestaň myslet hlavou a mysli srdcem.“
„Jak si přeješ, přemožitelko.“ Znovu ji silná paže objala kolem pasu. Za chvíli už cítila jeho chladné rty na svých. Poddávala se polibkům a doufala, že to nikdy neskončí. Rychle se zbavili oblečení. Nepřestávali ve vášnivých polibcích. Vykřikla, když se jejich těla spojila. Pak už se jen oddávala tomu pocitu. Angelus si drsně bral, co bylo právem jeho a ona mu to dala. Hned potom se něžně milovali, když oba šťastně leželi v objetí, poprvé se doopravdy usmála. Když se ztrácela v jeho starostlivém objetí, usnula. Vůbec jí nezáleželo na tom, co se mohlo stát, hlavně, že teď byli oba šťastní. Po dlouhé době zase jednou spala, aniž by měla noční můry. Jak se probudila, bylo zase všechno jinak, roztřásla se, vzlykala, zajíkala se a nakonec omdlela. V tu chvíli nevěděl, co má dělat. Zavolal Gilese. Než přišel, oblékl si aspoň kalhoty. Seděl vedle ní na posteli a hladil ji po tváři. S Gilesem přišli i Connor a Melissa.

Giles: „Co se stalo?“
Angel: „Já, nevím, najednou omdlela.“
Giles: „Uhni.“
Angel ho poslechl a Giles zaujal jeho původní místo. Zkontroloval Buffy pulz. Položil jí ruku na tvář.
Giles: „Celá hoří.“
Connor: „Co se jí stalo?“
Giles: „Tep je v pořádku.“
Illyria: „Říkala mi, že se jí párkrát stalo, že omdlela.“
Giles: „Tohle není jen takové normální bezvědomí.“
Connor: „Co budeme dělat?“
Illyria: „Říkala něco o Dawn, myslím, že zná její stav, mluvila o ní jako, že se o ni starala.“
Angel: „Jaký stav?“
Giles: „Okamžitě jí běžte zavolat. Nic jí neříkejte, ať okamžitě přiletí.“
Illyria: „To bude trvat hodiny.“
Connor: „Willow, přenese ji sem.“
Giles. „Tak jí běžte okamžitě zavolat.“
Angel: „Gilesi, co se jí stalo?“
Giles: „Illyrie, prosím, podívej se jí do kabelky, třeba tam má nějaké léky, nebo tak něco.“
Angel: „Ona je nemocná?“
Connor i Illyria odběhli.
Giles: „Vidíš, co jsi jí udělal? Je tak mladá.“
Angel: „Je nemocná?“
Giles: „Ne, tedy ano. Nevím, jak to popisovala. Prostě je na tom špatně. Zdá se, že když sem přijela, razantně se to zhoršilo.“
Angel: „Pomůžete jí? Že jí Dawn pomůže?“
Giles: „Doufám, že ano.“
„Hned tu budou.“ Křikl vracející se Connor.
„Nic v kabelce nemá.“ Oznámila zase Illyria.
Giles: „Třeba ani nebyla u doktora.“
Illyria: „Říkala, že se to začínalo zlepšovat, než sem jela.“
Connor: „Takže za to můžu já, zavolal jsem jí.“
Vzduch kolem se zvlnil a objevila se čarodějka s Dawn.
„Můj bože, co se jí stalo?“ Běžela hned Dawn k sestře.
„Co jsi jí udělal ty ubožáku. Copak ti nestačilo, že jsi jí zničil život?“ Uhodila na Angela.
Giles: „Dawn, Buffy nám naznačila něco o svém stavu, ale nevíme, co se jí mohlo stát. Dokážeš jí pomoct?“
Dawn: „Co se stalo? Co jste jí udělali? Už začínala být celkem v pohodě.“
Illyria: „Tak nám řekni, ona je nemocná?“
Dawn: „Jo, s nervama. Tady pan Dokonalý se o to postaral.“
Odhrnula deku, aby jí měřila tep: „Jak to, že je nahá? Cos jí udělal? Tys ji znásilnil? Ty prase.“
Giles: „uklidni se Dawn, teď není místo pro rychlé závěry. Angel nám jistě řekne, co se stalo.“
Angel: „Nic, ona se usmívala, vážně. Byla plně v pohodě. Potom normálně usnula, a když se vzbudila, třásla se a nakonec skončila takhle.“
Giles: „Tak to má dvě vysvětlení. Buď se lekla následků svého činu, nebo neunesla, že dostala něco, co už nikdy znovu nedostane.“
Dawn: „Typovala bych spíš to druhé Gilesi.“
Illyria: „Tak ale něco dělejte, ne?“
Dawn: „Bohužel, nevím co. Takhle špatné to ještě nikdy nebylo. Copak jste se o ni sakra nemohli postarat? Gilesi, aspoň vy máte mít rozum. Je teď tak zranitelná.“
Illyria: „Proč my bychom se měli starat? To Angel si všechno nadrobil. On za všechno může, tak ať to taky napraví.“
Giles. „Obviňování nám nepomůže. Willow, co kdybys šla do její mysli, jako když byl problém s Dawn?“
Willow: „Můžu to zkusit, ale možná jí to jenom víc uškodí.“
Dawn: „To ne, to nedovolím. Nemáme právo za ni rozhodnout.“
Connor: „Vždyť ona sama se rozhodnout nemůže.“
Giles „Dawn má pravdu. Pokud se to nepovede a ještě se to zhorší, může dojít k úplně nejhoršímu.“
Angel: „To bude co?“
Giles: „Ztratí rozum.“
Angel: „To ne, to jí nemůžete udělat.“
Dawn: „Ty tady teď nemáš co poroučet.“
Willow: „Něco musíme udělat, čím déle je v bezvědomí, tím je to horší.“
Illyria: „A co teda uděláme?“
Dawn: „Ještě chvíli počkáme. Třeba se probere.“
Giles: „Slyšela jsi Willow, čím déle je v bezvědomí…“
Dawn: „Slyšela Gilesi a taky sem se o ni pět let starala. Vím, jak to začalo, pamatuji si přesně to nejhorší období.“
Willow: „Proč jsme o tom nevěděli? Mohli jsme jí pomoct.“
Dawn: „Jí nemůže nikdo pomoct. Zlepšovalo se to jen díky tomu, že byla otupělá. Poslední dobou prostě jen existovala a bylo to lepší. Jo, jen se tak dívej, kvůli tobě prostě promarnila pět let života. Osobně si myslím, že jsi jí zničil život, ale to je můj osobní názor.“
Angel: „A myslíš, že pro mě to bylo jednoduchý?“
Dawn: „Ty chudáčku. Jsi takový chudáček, nemohl jsi s ní spát co? Tak jsi ji odkopl? Ty jsi taková chudinka, Angele. Hned bychom tě měli politovat ne? Ty ses posledních pět let cíleně ubíjel viď?“
Connor: „Ale když přišla, tak byla vážně úplně v pohodě. Trochu vytočená, ale to se dá pochopit.“
Dawn: „vždyť jsem říkala, že to teď bylo lepší. Teď jděte všichni pryč, nechte mě s ní samotnou.“
Když všichni odešli, podívala se Dawn bezmocně na bezvládné tělo starší sestry. Vzpomínala si na ten poslední večer, než odjela. Byla skoro v pořádku. Všichni jí tu ale znovu ublížili.
„Sestřičko, tohle mi nedělej. Ještě máš důvod být tady, neodcházej od nás, prosím. Viděla jsi? Angel má duši, možná spolu budete moci být, tak to teď nevzdávej. Vzdáváš se příliš brzy, sestřičko.“ Domlouvala jí a hladila ji po vlasech. Hlasité klepání, ve dveřích se objevil Angel.
Dawn: „Co tady chceš?“
Angel: „Nech mě k ní chvilku mluvit, prosím.“
„Dobře, ale jenom chvíli.“ Pomalu za sebou zavřela dveře.
„Teď mi nesmíš odejít miláčku. Zrovna jsme začali být šťastní. Umřu bez tebe…“ už dál nedokázal nic říct. Jenom tam seděl, mezi prsty cítil její hedvábné vlasy a ve vzpomínce mu prolétla nejšťastnější chvíle života, okamžik pravého, dokonalého štěstí. Ten mu mohla dát jenom ona, protože ji tolik miloval. Tak nádherně se potom usmívala, copak mohl tušit, že je nemocná? Že jí to ublíží? Ne, měl to vědět. Vždycky si na ni dělal výsadní právo, má o ní vědět všechno. Skoro neznatelně pohnula rukou. Upřel k ní zrak a doufal, že se mu to jen nezdálo. Pak se znovu pohnula, o poznání víc. Otevřela oči, měla tak prázdný pohled. Tak pomatený pohled.
„Buffy, tolik jsem se o tebe bál.“ Pohladil ji po tváři a ona se na něj nechápavě podívala.
„Angele?“ s obtížemi ze sebe dostala to jediné slovo. Tak zvláštně se při tom usmívala.
„Dawn, rychle, probrala se.“ Křikl ke dveřím. Hned se do nich nahrnula. Sedla si na postel z druhé strany vedle Buffy a vzala ji za ruku.
„Sestřičko, jak se cítíš?“
„Hi, Dawn, hi, hi.“ Ten divný pohled se prohluboval a tvář měnila v ještě úsměvnější grimasu.
Dawn: „Co ti je, no tak, pověz mi, co se ti stalo?“
Buffy: „Co tu děláte, nechte mě být.“
Dawn: „Buffy, mluv se mnou.“
Buffy: „Mám hlad, Dawnie.“
Dawn: „Angele, řekni jim, ať jí přinesou něco k jídlu.“
„Ublížil ti? Angel ti ublížil, viď?“ Zeptala se jemně Dawn, když Angel odešel.
Buffy: „Angel mě má rád, nemluv takhle o Angelovi, nebo to řeknu mamince.“
Dawn: „Komu?“
Buffy: „Jsi zlá, běž pryč ty zlá, zlá, zlá.“
Dawn: „Ale Buffy, to jsem přece já, Dawn.“
Buffy: „No a co? Kde je Angel?“
Dawn: „Šel ti pro jídlo.“
Buffy: „Já tady chci Angela!“
Dawn se bezradně podívala do sestřiny trucovité tváře. Slíbila jí, že Angela najde. Potom radši odešla.

Všichni seděli v místnosti s kruhovým stolem, tentokrát i Angel. Dawn tam přišla a na tváři měla tragický výraz.
Angel: „Co se to s ní stalo?“
Dawn: „Nemám tušení.“
Willow: „Když se probudila, můžu zkusit zjistit, co jí je.“
Dawn: „Ale my víme, co jí je.“
Giles: „Nesmíme ji teď nechat samotnou, Illyrio, půjdeš za ní?“
Illyria: „Jistě.“
„Ona chce Angela.“ Přiznala s neskrývanou nechutí v hlase Dawn.
Angel: „Půjdu za ní.“
Giles: „Myslím, že teď je správný čas pro tvé kouzlo Willow, snaž se jí moc nepošramotit to, co už má poničené dost.“
Willow: „Do dvou hodin budu připravená. Aspoň ji oblečte.“
Dawn: „Zavolám Alexovy, ať přiveze nějaké její oblečení, asi tu stráví nějaký ten čas.“
Willow: „Alex není nejlepší volba.“
Dawn: „Je to jediná možnost.“
Willow odešla shánět věci potřebné ke kouzlu a Angel šel s jídlem za Buffy.
Giles: „Proč Alex není správná volba?“
Dawn: „No, asi se tak snadno nepřenese přes její stav, jako vy.“
Giles: „Proč?“
Dawn: „Posledních pět let se ji snažil chránit a ona se mu bála říct, co se s ní děje, že opravdu potřebuje zachránit.“
Giles: „Jsi hodná, že ses o ni starala.“
Dawn: „Je to moje sestra. Udělala by pro mě cokoliv, stejně jako já pro ni.“
Giles: „Vím, že to bolí vidět ji takhle, taky se mi to nepřiznává lehce, ale teď musíš být silná, když ona nemůže.“
Dawn: „Nemáš ponětí, jak hrozné bylo vidět, jak se trápí. Zdálo se, že každý den zestárla o deset let. Podívejte se, jak vypadá. Zbyla z ní jenom troska a to všechno jenom kvůli němu.“
Connor: „Víme, jak se cítíš, když ses o ni celou dobu starala, ale Angel za to nemůže. Museli se rozejít.“
Dawn: „Nevíte, jak se cítím. Vy jste neviděli jak celou noc pláče a do ochraptění opakuje jeho jméno, dokud vyčerpáním neusne. Teprve před několika měsíci jsem si mohla dovolit nechat ji chvíli samotnou. Každý den jsem ji jen přišla zkontrolovat, jestli něco nepotřebuje. Před pár týdny zase začala chodit na hlídky.“

Ležela k němu zády. Zavřel za sebou dveře a položil tác s jídlem na stůl. Sedl si na postel a pohladil ji po rameni. Otočila se a vklouzla mu do náruče. Na chvíli zadoufal, že je to přece jen jeho Buffy, ale pak viděl ten prázdný pohled. Její úsměv už nebyl tak strašidelný, byl spíš nevinný. Objímal ji a hladil po vlasech, zdála se klidná, zavřela oči a za chvíli začala pravidelně oddechovat. Když se vzbudila, podal jí jídlo. Co si pamatoval její nejoblíbenější. Taky překvapení, polévka s písmenky, to jí dělávala Joyce. Usmála se a začala pomalu, způsobně jíst. Jako klášterní schovanka. Nedávala najevo, že by si všimla, jak se na ni dívá.
„Díky, bylo to dobré.“ Skončila s jídlem, když snědla talíř polévky.
Angel: „Víc nebudeš?“
Buffy: „Nemám takový hlad. Ale bylo to dobré, kdo to vařil?“
Angel: „Kuchařka.“
Buffy: „Tak jí to musím pochválit.“
Mírně se usmál a odložil tác na stůl.
„Co se děje, Angele, proč se tak tváříš?“ kdyby to neříkala tak zvláštním tónem, myslel by si, že je to jeho Buffy, ale nechápal, co je s ní teď.
Buffy: „No, Angele.“
Angel: „Zamyslel jsem se.“
Buffy: „Nad čím?“
Angel: „Musíš se obléct.“
Buffy: „O tom jsi přemýšlel?“
„To není důležité, podám ti oblečení.“ Zvedl se a začal na zemi hledat jednotlivé části jejího oblečení. Až teď mu došlo, že tohle všichni viděli, když je zavolal. V zamyšlení všechno naskládal na postel.
„Proč se neoblékáš?“ Zvedl hlavu, když se ani nepohnula.
„Pomůžeš mi?“ Jakoby to bylo normální, že jí pomáhá s oblékáním. Tomu prosíku nemohl říct ne. Největší zkouškou pro něj bylo spodní prádlo. Oddechl si, když už měla zapnutou i podprsenku. Potom už mu to připadalo jako hračka. Pevně ji objal. Křehce se ztrácela v náručí.
To už přišla Willow: „Promiň, neruším?“
Angel: „Už to máš připravené?“
Willow: „Ano, můžu začít.“
Angel: „Asi bych měl jít, viď?“
Willow: „Radši ano.“
Buffy „Nechci, aby Angel odešel.“
„Chvíli tady budeš sama s Willow, potom se zase vrátím, slibuji.“ Pohladil ji po vlasech. Usmála se tím nevinným úsměvem: „Určitě?“
Angel: „Na mou čest.“
Zdála se tím ukolébaná. Angel mrkl na Willow a ta si sedla proti ní na postel.
Willow: „Teď na chvíli zavři oči. Udělám kouzlo, které by ti mělo pomoct?“
Buffy: „Já se cítím dobře. Bude to bolet?“
Willow: „Nebude, pokud se nebudeš vzpírat.“
„Pak se Angel vrátí?“
Willow: „Ano, pak se Angel vrátí.“
Buffy: „Tak jo.“
Zapálila na stole dvě svíčky. Červenou a žlutou. Chytla se Buffy za ruce a řekla jí, ať zavře oči. Udělala to stejné a začala tiše odříkávat hesla v nějakém neznámém jazyce. Když skončila, otevřela oči a svěsila ruce. Sfoukla svíčky a dala je zpět do tašky.
Buffy: „Já chci svíčky.“
Willow: „Mohla by ses o plamen poranit.“
Buffy: „Líbí se mi, jak hoří.“
Willow: „nějaké ti přinesu.“
„Jen co kouzlem zařídím, aby ses o ně nemohla spálit.“ Doplnila si čarodějka v duchu a tiše vstala.

Hned se vrátila do místnosti, kde se předtím sešli. Seděl tam i Angel s hlavou v dlaních. Položila si tašku na křeslo a hlasitě vzdechla.
Angel: „už něco víš? Proč se chová tak divně?“
Willow: „Vím to s naprostou jistotou.“
Connor: „Je to tak jednoduché?“
Willow: „Ani zdaleka. Máme totiž velký problém. Mentálně je na úrovni čtyř, nebo pětiletého dítěte.“
Giles: „Jak se to mohlo stát?“
Dawn: „Co jste jí to provedli?“
Willow: „Klid Dawn. V její mysli jsem viděla malou vyděšenou holčičku. Prostě před tím vším utekla a schovala se za dětskou tvář. Teď nemusí na nic myslet a nic cítit.“
Giles: „Co budeme dělat? Jak se to dá zvrátit?“
Willow: „Musíme se k ní chovat jako k dítěti. Ona jím teď opravdu duševně je. Musíme počkat. Buď najdeme nějaký způsob, nebo se rozhodne sama.“
Dawn: „To může trvat léta.“
Willow: „Jiný způsob není, vybrala si to sama, proto to kouzlem nezvrátím. Aspoň pokud jde o bílou magii. Ona by nechtěla, abychom použili černou magii, je to příliš nebezpečné.“
Dawn: „Pro ni, nebo pro tebe?“
Willow: „Pro všechny. Ty neznáš její sílu. Bílá magie je čistá a nevinná. Černá je opakem toho všeho.“
Angel: „Nesmíme použít černou magii. Willow má pravdu, Buffy by si to nepřála.“
Willow: „Až přijede Alex, všechno mu vysvětlete, než za ní půjde. Všichni se k ní musí chovat jako k dítěti, jinak by jí to ještě víc ublížilo. Angele, měl bys být s ní, vypadá to, že je na tobě závislá a ještě k tomu jsi jí to slíbil.“
Angel: „Vůbec nevím, jak se k ní chovat, to není nejlepší nápad.“
Willow: „Teď tě potřebuje, tak se na ni nemůžeš zase vykašlat.“
Angel: „Tak dobře.“

Šel za ní a sedl si vedle postele. Chvíli se na sebe dívali.
Buffy: „Ty už mě nemáš rád?“
Ta otázka ho zaskočila.
Angel: „Ale mám tě rád. Jak jsi na to přišla?“
„Chováš se jinak. Proč jsi mě neobjal?“ Vyčítavě se na něj podívala. Pochopil, že přestože je teď vlastně dítě, potřebuje jeho lásku, i když trochu jinak. Přiblížil se k ní a znovu ji objal, stejně jako předtím. Usmívala se. Teď chápal, proč mu její úsměv připadal tak divný. Byl andělsky nevinný, ne takový sladký, jakým se usmála v noci. Nebyl divný, byl jiný, krásný.
„Přečetl bys mi pohádku?“ Úplně obyčejná otázka malého dítěte, ale stejně ho to zaskočilo.
„Musím se podívat, jestli mám nějakou knížku.“
Buffy: „Počkám tady na tebe.“
Hned šel za ostatními, stále tam všichni byli a radili se.
Connor: „Co tady děláš?“
Angel: „Willow měla pravdu.“
Willow: „Já vím, vždyť jsem to říkala, ne?“
Angel: „Ale já žádné pohádky neznám a v knihovně máme tak akorát přehled démonů posledního století.“
Všichni se rozesmáli.
Angel: „Co chcete říct čtyřletému dítěti, když chce, abych jí přečetl pohádku?“
„Alex už bude ve městě, řeknu mu, ať něco koupí cestou sem.“ Vydala ze sebe mezi záchvaty smíchu Willow.
Giles: „Tak jí předčítej ty démony, stejně je to její obor.“
Angel: „Nebudu ji přece strašit.“
Connor: „Počkej, až se malá dozví o tvých zubech, to teprve bude strašení.“
A tím to Connor dal. Teď už se o Buffy mluvilo skoro už jen jako o „malé“.
Illyria: „Vyprávěj jí nějaký náš případ. Tam dobro zvítězí nad zlem.“
Angel: „Illy, ty jsi anděl.“
Illyria: „Za odměnu mi můžeš přestat říkat Illy.“
Willow: „Počkej, něco jsem jí slíbila.“
Vyndala z tašky jednu vysokou dvoubarevnou svíci. Tiše odříkala pár vět a podala mu ji.
Angel: „Není to nebezpečné?“
Willow: „Normálně ano, ale plamen téhle svíce hřeje, ale nepálí.“

Buffy na něj čekala. Seděla na posteli v tureckém sedu a zírala ke dveřím. Když konečně vešel, skočila mu kolem krku.
Angel: „To ti posílá Willow.“
Buffy: „Svíce.“
Angel: „Dej ale pozor.“
Buffy: „Nechci ji zapalovat.“
Angel: „Knížku jsem nepřinesl. Alex nějakou přinese.“
Buffy: „To nevadí. Určitě znáš nějakou zpaměti.“
Angel: „Něco zkusím, ale nic nezaručuji.“
Sedla si na bobek na postel a upřela na něj pohled. Chvíli přemýšlel a pozoroval ji.
Angel: „Jak to vždycky začíná?“
Buffy: „Kdysi dávno.“
Angel: „Ale to nebylo až tak dávno. Ale máš pravdu, začalo to kdysi dávno. Ještě dřív, než byli na zemi lidé, než tu bylo všechno, co je tu teď. Zrodily se Síly, bohové a démoni. Bohové a démoni žili na zemi. Z některých bohů se stali démoni a podobně. Za nějakou dobu už na zemi žádný bůh nezbýval. Ale byli tu lidé. Na těch si démoni pochutnávali a hráli si s nimi. Na zemi už nebyli bohové a tak nebyl nikdo, kdo by lidem pomohl. Silám se lidí zželelo a rozhodli se jim pomoct. Našli dívku, ještě mladou, ale zato přímou a odvážnou. Vzali srdce démona a dali ho té dívce. Zůstalo jí její lidství, ale v sobě měla sílu démona. Byla jediná na světě, vyvolená. Časem se vyvinul krvežíznivý druh démona. Vampír. Ten se stal jejím úhlavním nepřítelem. Upíři se množili kousnutím do krku a dívka proti nim byla stále jen sama. Se zrozením upírů dostala schopnosti, díky kterým je mohla zabít. Když ta dívka zemřela, její síla a část jejího ducha se přenesla na další mladou přemožitelku. Takhle se po tisíciletí předává síla přemožitelek, které bojují proti démonům a hlavně upírům. V každé další přemožitelce je část ducha té úplně první. Až teď se zrodila přemožitelka, ve které bylo víc, než jen část ducha té první, největší přemožitelky. Jakoby jí pomáhala. Ta přemožitelka byla neobyčejně silná, jako ostatní před ní, ale něčím jiným byla výjimečná. Měla přátele. Přátele, kteří pro ni hodně znamenali a po celou dobu její pouti jí ve všem pomáhali. Tak žila šťastně.“

Buffy: „Takhle to nemá končit.“
Angel: „Vždyť jsem si to vymyslel? Jak můžeš vědět, jak to má končit?“
Buffy: „Porazí všechno zlo a všichni lidé budou šťastní. Nikdo už nebude chudý a nebude strádat.“
Angel: „Ale takhle to nebylo. Možná bylo, ale ještě to neskončilo. Je jen na přemožitelce, jak se rozhodne.“
Buffy: „Nechtěla bych být přemožitelkou.“
Angel: „proč? Nechtěla bys zachraňovat svět?“
Buffy: „Moc velká zodpovědnost. Chtěla bych volně žít, dělat si, co budu chtít.“
Angel: „A co bys chtěla být?“
Buffy: „Chtěla bych chovat slony.“
Angel: „Máš ráda slony?“
Buffy: „Jsou to ušlechtilá zvířata. Žijí podle vlastních pravidel.“
Angel: „Chtěla bys taky žít, podle vlastních pravidel, daleko odsud?“
Buffy: „Ne, protože tady jsi ty.“
Přitulila se k němu. Hladil ji po vlasech a cítil, jak je klidná. Najednou někdo rozrazil dveře. Buffy se lekla, přitiskla se ke stěně a stočila se do klubíčka. Angel se ji snažil uklidnit, že to je přece jenom Alex.
„Zpřelámu ti všechny hnáty ty svině. Potom tě pěkně vystrčím na sluníčko a budu se dívat, jak se griluješ ty všiváku.“
Vyskočil proti němu Alex a vzal ho pod krkem.
„Cos jí udělal, ty ubožáku.“
„Jestli mi něco chceš, vyřešíme si to jindy, ale teď ji děsíš.“
„Buffy to jsem já, Alex. Mě se nemusíš bát.“ Natáhl k ní ruku Alex, když Angela pustil. Buffy se od něj ale jen víc oddálila a bylo poznat, že z něj má strach. Potom k ní natáhl ruku Angel. Zvedla hlavu a rychle se přitulila k němu. Vklouzla do ochranitelského náručí a otočila se k Alexovi zády.
Angel: „Vyděsil jsi ji.“
Alex: „Cos to s ní udělal? Omotal sis ji zase kolem prstu.“
Angel: „Nikoho jsem nikam neobmotával. Sama si vybrala.“
„Ještě si to vyřídíme.“ Křikl na něj Xander. Angel jakoby ho neslyšel, jenom pohladil Buffy po vlasech. Alex se otočil a vypadl z místnosti. Angel ji pustil a ona si lehla na postel.
„Chce ti ublížit?“ Viděl, že nemá daleko do pláče.
Angel: „Ne, to on je jenom trochu vyvedený z míry. Za chvíli bude v pořádku.“
Buffy: „Určitě?“
Angel: „Nemusíš se bát.“
Někdo tiše zaklepal na dveře.
Angel: „Willow?“
Willow: „Je pozdě, Buffy by měla spát.“
Angel: „Slyšela jsi. Je pozdě.“
Willow: „Přinesla jsem jí pyžamo.“
Podala dva kusy oblečení Angelovi.
Willow: „Potřebuješ ještě něco?“
Angel: „Buffy? Chceš, aby ti Willow něco přinesla?“
Buffy: „Děkuju za tu svíčku Willow.“
Willow: „Nemáš za co. Já teď půjdu, Angele potom přijď za námi.“
Angel: „Hned tam budu.“
„Nezůstaneš tady se mnou?“ Kňoukla Buffy, když Willow odešla.
Angel: „Zůstanu, než usneš, ano?“
Buffy: „Dobře.“
Angel: „Chceš se vykoupat?“
Buffy: „Koupala jsem se ráno.“
Angel: „Chceš pomoct s oblečením?“
Přikývla. Pomohl jí převléknout se do pyžama.
Angel: „Nepůjdeš do svého pokoje?“
Buffy: „Můžu zůstat u tebe?“
Angel: „Budu jedině rád. Teď ale spi, ať mi Willow nevynadá.“
Zachumlala se do peřin a zavřela oči. Jemně ji políbil na čelo a počkal, až usne. Potom už mohl jít za ostatními.

Čekali na něj, všichni seděli kolem stolu a něco řešili.
Angel: „Už jsem tady, musel jsem počkat, než usne. Alex ji hrozně vyděsil.“
Alex: „Na mě to nesváděj, já jí nic neudělal.“
Willow: „Uklidněte se hoši.“
Giles: „Jak jí teď je?“
Angel: „Lepší, trochu se vzpamatovala.“
Giles: „Předpokládám, spí u tebe v pokoji.“
Angel „Chtěla tam zůstat. Máte to oblečení?“
Alex: „Přivezl jsem její tašku, nevím, co tam je.“
Willow: „Dala jsem věci do skříně v jejím pokoji. Nedošlo mi, že bude chtít zůstat u tebe. Je tam dost všeho, co by mohla potřebovat.“
Angel: „Tím je to jednoduší. Máte tu knížku? Dneska mi oznámila, že takhle přece pohádka končit nemá. Copak já vím, jak končí pohádky?“
Illyria: „A jak končila?“
Angel: „Tak žila šťastně.“
Illyria: „A kde je princ na bílém koni?“
Angel: „Přece jen jsem na něco zapomněl.“
Willow: „Jak jsi mohl zapomenout na prince.“
Angel: „Nemůžete po mě chtít všechno, já nikdy pohádky nevyprávěl.“
Connor: „Já si říkal, proč mám tak divný život, nečetl jsi mi pohádky.“
Angel: „Ale určitě jo, byl jsi mimino.“
Connor: „To si říkáš táta?“
Angel: „Tak se o ni zkus starat sám. Není to nic lehkého.“
Illyria: „Podle mě je nejlepší, když se o ni staráš ty.“
Willow: „Ale určitě nemůže být zavřená pořád v pokoji. Je to přece jen dítě.“
Connor: „Můžeme ji vzít někam ven, třeba do parku.“
Angel: „To by se jí určitě líbilo. Půjdeš s ní Connore?“
Connor: „Jistě.“
Willow: „Snad se to nějak uklidní.“
Angel: „Jo, za chvíli. Will zařídíš to s oblečením prosím?“
Willow: „Ty někam jdeš?“
Angel: „Za chvíli se vrátím.“
Illyria: „Jdu se na ni podívat.“

Buffy už byla vzhůru, když přišel. Seděla s Illyrií na posteli. Snad nikdy neviděl, že by se Illyria chovala tak lidsky jako teď. Když ho Buffy viděla, hned se k němu rozběhla.
Angel: „Něco pro tebe mám.“
Buffy: „Co?“
Podal jí asi půlmetrového plyšového slona.
Buffy: „Díky.“
Zářily jí oči jako světlušky. Illyria poznala, že ji právě hrozně touží políbit. Neudělal to, jen ji pohladil po vlasech.
Angel: „říkala jsi, že máš ráda slony.“
Buffy: „Jsi nejlepší.“
Angel: Přinesu ti nějaké oblečení.“
Buffy: „Co snídaně?“
Angel: „V jakém pořadí?“
Buffy: „Prvně snídani.“
Angel: „Tak jo. Půjdeš dolů, nebo to chceš přinést?“
Podívala se na Illyrii a znovu na Angela. Potom řekla, že půjde s nimi dolů.

Alex se zrovna ládoval už několikátým rohlíkem a čarodějka se hrabala v cereáliích. Giles seděl bokem a četl knihu. Connor pil čaj a četl noviny.
Angel: „Kde je Dawn?“
Willow: „Šla někomu zavolat, kde je Buffy?“
Angel: „Stojí vedle mě.“
Willow: „Buffy!“
„Willow.“ Špitla potichu Buffy a schovala se za Angela.
„Vak, ve vovaď.“ Zamumlal Alex s pusou zacpanou rohlíkem.
Illyria: „Sedneš si tady? Co chceš přinést? To, co má Alex nevypadá moc dobře, co cereálie, to je zdravé.“
Giles: „Co jí takhle malé děti?“
Angel: „Hamburgery?“
Illyria: „To do ní cpát nebudete.“
Angel: „No miláčku, co si přeješ?“
„Jogurt.“
Illyria: „Přinesu jí něco, pokud tu něco takového je.“
Buffy seděla a hlavu měla skloněnou.
„Zůstaneš tady teď s Illyrií?“ Sklonil se k ní. Podívala se na něj pohledem plným oddanosti. Tak ji tam nechal. Všichni se vrátili ke svým původním činnostem a Illyria odešla pro nějaké jídlo. Buffy vstala a sedla si vedle Connora. Chvíli se na něj dívala. Složil noviny a podíval se jí do tváře.
„Tebe si pamatuju, ty jsi Angelův syn.“ Řekla potichu a natáhla ruku k jeho tváři.
Nevěděl, co by na to měl odpovědět. Věděl, jak by odpověděl Buffy, ale nevěděl, co říct pětileté holčičce. Vypadala mladší než on. O hodně mladší než Willow i Alex, teď. Předtím, když přijela a když s nimi mluvila o svých problémech, vypadala starší, než kdokoli, koho kdy viděl. Jakoby měla stovky let. Co se asi teď odehrává v její hlavě? Nestihl to zjistit, protože jí Illyria přinesla bílý jogurt.
„Díky Illy.“ Špitla Buffy a s chutí se do něj pustila.
Illyria: „Nemáš za co, zlatíčko.“
Alex: „Veti, jedí bílý jogurt?“
Willow: „Alex nejspíš myslel děti.“
Connor: „Jak vidíš, tak Buffy ano.“
Giles: „Něco prostě zůstane.“
Alex: „Přemožitelka každým coulem.“
Buffy přestala jíst a podívala se na Alexe.
Alex: „Co jsem řekl?“
Buffy: „Zlý člověk. Moc špatný člověk.“
Alex: „To jí určitě nakecal Angel.“
Illyria: „Nech ji být Alexi.“
Alex: „Všichni dělejme jakoby nic.“
„Já chci za Angelem.“ Kvíkla Buffy se lžičkou v ruce, když se Alex odklidil z místnosti.
Giles: „Začátek to byl dobrý, ale Alex to podělal.“
Illyria: „Tak to dojez a hned za ním půjdeme, ano?“
Connor: „Naše plány se asi ruší.“
Illyria: „Buffy, chceš jít se mnou a s Connorem do parku?“
„Tak jak vám to jde?“ Angel stál ve dveřích.
Angel: „Proč nejíš?“
Buffy: „Už nechci.“
Angel: „Tak pojď, něco ti ukážu, pak se sem vrátíme, ano?“
Místo odpovědi se ho chytla za ruku a odešla s ním.
Giles: „Asi bychom ji měli od Alexe držet dál.“
Illyria: „Je hrozně plachá, ale najdeme si k ní cestu. Dělá jí problém nám důvěřovat.“
Connor: „Tobě se to docela podařilo.“
Willow: „Ubytujeme se s Alexem v hotelu, abychom nedělali dusno.“
Giles: „Ne, ať je s Alexem v hotelu Dawn. Podle toho, jak se Buffy včera chovala, se jí bojí.“
Connor: „Snad z ní Angel něco vytáhne.“
Illyria: „Dělá, co chce on, určitě se to časem zlepší.“
Giles: „Musíte koupit nějaké jídlo pro ni.“
Connor: „A co nějaké hračky nebo tak?“
Illyria: „Na to už Angel myslel. V noci byl koupit plyšového slona.“
Giles: „Měl by si dát pozor. Tohle není ta Buffy, jak ji zná.“
Illyria: „Myslím, že on to chápe moc dobře.“
Giles: „Ale ty doteky a to všechno…“
Illyria: „Ona to vyžaduje. Věřte mi, on ví, co dělá.“
Giles: „Zatím se to jen zlepšovalo.“

Angel ji zavedl do jednoho pokoje, který byl vymalovaný v pastelových barvách. Byla tam malá postel a byl kompletně vybavený pro potřeby malého obyvatele.
Buffy: „Co to je?“
Angel: „Pokoj, pro dítě.“
Buffy: „Čí dítě?“
Angel: „Nevím. Chtěla bys podobný pokoj?“
Buffy: „Ne, já chci zůstat u tebe.“
Angel: „Dobře. Jak se ti líbili všichni ti lidé tam?“
Buffy: „Alex se mi vůbec nelíbil. Říkal o tobě špatné věci.“
Angel: „On to tak nemyslí, jenom je naštvaný.“
Buffy: „Když se tě na něco zeptám, řekneš mi pravdu?“
Angel: „Samozřejmě.“
Buffy: „Jsem přemožitelka?“
Angel: „Ano.“
Buffy: „Proč si nic takového nepamatuju, jak to?“
Angel: „Ty už nejsi přemožitelka. Byla jsi. Možná ještě někdy budeš, pokud budeš chtít.“
Buffy: „Takže ta pohádka je o mě?“
Angel: „Tak trošku. Proto nemá konec, protože ses ještě nerozhodla.“
Buffy: „Mám tě ráda.“
Angel: „Taky tě mám rád. Tak půjdeš s Connorem a Illyrií do parku?“
Buffy: „Ty s námi nemůžeš jít viď?“
Angel: „Bohužel.“
Buffy: „Já vím.“
Angel: „Půjdeš s nimi?“
Buffy: „Ano, pokud mi to dovolíš.“
Angel: „Samozřejmě. Connor na tebe dá pozor.“

Vrátili se k ostatním, Buffy si dojedla snídani a slíbila, že půjde s Connorem do parku. Illyria ji vzala do pokoje, aby se oblékla. Angel přestal ovládat svoji zuřivost a udeřil pěstí do stolu.
Giles: „Děje se něco?“
Angel: „Kdo Buffy řekl, že je přemožitelka?“
Giles: „Alexander.“
Connor: „Ona si toho všimla?“
Angel: „Jak jsem jí to asi měl vysvětlit. Alex to pořád jenom komplikuje. Včera ji hrozně vyděsil.“
Giles: „Poslal jsem ho do hotelu.“
Connor: „Cos jí řekl?“
Angel: „Pravdu, že přemožitelka byla a jestli bude chtít, ještě jí bude.“
Giles: „To bylo taktické.“
Angel: „Jestli jí Alex ještě něco provede, to do čeho moje pěst narazí, nebude stůl, ale jeho obličej.“
Giles: „Angele uklidni se. Tím, že se o ni teď budeš přehnaně starat, nevynahradíš ty roky, kdy tě potřebovala.“
Angel: „To není fér Gilesi. Je to pětiletá, citlivá holčička.“
Giles: „A ty ji miluješ.“
Angel: „S tím to nesouvisí, tyhle city, které k ní chovám, šly teď stranou.“
Giles: „Víš to určitě?“
Angel: „Vím.“
„Tak můžeme vyrazit.“ Illyria s Buffy stály ve dveřích.

Za měsíc se Buffy plně přizpůsobila svému životu v pěti letech. Všichni se o ni starali a přitom se snažili najít způsob, jak jí pomoct. Teď Buffy seděla na posteli v pyžamu, připravovala se ke spaní. Angel si připravoval pohovku, jako vždycky.
„Angele?“
Angel: „Ano?“
Buffy: „Co to znamená, když někdo někoho miluje?“
Zarazilo ho to. Nikdy nečekal, že se na to zeptá. Nechal vší činnosti a sedl si vedle ní.
Angel: „Když někdo někoho opravdu miluje. Je po něj ochoten udělat cokoliv. Vzdá se vlastního života, všeho, jen kvůli němu. To se ani nedá definovat, opravdová láska. Potřebuješ toho člověka mít pořád u sebe. Chceš se ho dotýkat, jsi klidná a šťastná, když je s tebou. Víš, že bys s ním chtěla strávit zbytek života. Všechno ti krásně voní a slunce krásně svítí. Když na toho člověka jenom pohlédneš, roztřese se ti celé tělo.“
Chvíli mlčela, asi přemýšlela.
„Jak tě to napadlo?“ Pohladil ji po tváři.
„Mluvili o tom Illy a Connor.“ Chvíli mlčela. Angel vstal a šel si chystat znovu věci na spaní.
„Angele, nemohl bys mě obejmout?“ jako vždycky ji objal a hladil po vlasech. Jenže tentokrát udělala něco, co nepředvídal. Zvedla hlavu a dotkla se svými rty těch jeho. V té jediné vteřině jím projela energie jako blesk. Cítila to, přitiskla se k němu blíž. Pevněji ji objal kolem pasu a vášnivě ji líbal. Když se vzpamatoval a uvědomil si, co dělá, ustoupil o krok od ní.
„Už to vím.“
„Co?“ otřeseně se na ni podíval.
„Miluju tě a ty miluješ mě.“ Teď se podíval ohromeně. Usmála se. Teď se nesmála ta pětiletá holčička, ale Buffy. Zase měla v očích tu jiskru.
„To svoji přítelkyni ani nepolíbíš?“
„Jsi zpátky.“
„Vždycky jsem tu byla.“
Znovu ji políbil. Nedočkavě a divoce. Položil ji na postel a dál ji líbal.
„Musíš tak zdržovat?“ vydala ze sebe.
„Nevím, jestli jsi připravená. Nechci to uspěchat.“ Dolehl na ni celou vahou, cítila jak je vzrušený.
„Na tohle jsem připravená vždycky…zvlášť s tebou.“ Vykřikla. Nečekala, že to bude tak snadné, jednoduché, přirozené. Cítila, že teď je opravdu ten okamžik pravého štěstí. Překulili se, teď byla nahoře. Napřímila se, setkala se s jeho pohledem. Myslel na to stejné, co ona. Znovu se překulili, ale tentokrát už jim nevyšlo místo na posteli. S nemalou ránou dopadli na zem. Usmála se a přitiskla se k němu.
„Bolí tě něco?“ Svalil se a tak mohla volně dýchat, aniž by ji tížila jeho váha. A že teď potřebovala dýchat!
„Cítím se skvěle.“ Objala ho rukama kolem krku, jednou rukou jí zvedl nohy a druhou ji zachytil uprostřed zad. Položil ji na postel a sklonil se nad ni.
„Chci teď spát, nejmíň celý den.“ Řekla tiše a zachumlala se do deky. Přitulila se k němu a tvrdě usnula.

Potichu vklouzla do pokoje, bylo tam už celkem světlo. Šla k posteli a chtěla vzbudit Buffy. Potom se ale zastavila, ruku nad ležícím tělem. Neležela tam sama. Vedle ní ležel ještě Angel. Stáhla ruku a o krok ustoupila. Vedle postele bylo na zemi oblečení, oba byli nazí. To mohlo znamenat jen jediné. Ještě o krok ustoupila. Vrazila do stolu. Angel zvedl hlavu.
„Illyrio, co tu děláš?“ šeptl a oblékl si kalhoty.
„Řekni, žes to neudělal.“
Angel: „Není to tak, jak myslíš.“
Illyria: „Jak jinak to může být?“
Angel: „Ona je zpátky, je to naše Buffy, vážně.“
Illyria: „Ty ses s ní vyspal? Takhle riskovat…“
Angel: „To nemůžeš pochopit, ona…“
Illyria: „Ona byla jako pětileté dítě.“
Angel: „Ale Illy.“
Illyria: „Milionkrát jsem říkala, že mi nemáš říkat Illy.“
„Illy, to jsi ty?“ zamumlala Buffy a mírně zvedla hlavu.
„Ano zlatíčko. Jak se cítíš, nemám ti něco přinést?“ Illyria, která se o ni poslední měsíc starala jako matka si vedle ní sedla a pohladila ji po tváři.
„Jsem v pohodě Illy, jsem to zase já.“
Illyria: „To je skvělé, zlatíčko, nechceš se obléct a říct to všem?“
Angel: „Už se k ní nemusíš chovat jako k dítěti.“
Buffy: „Ale musí, viď Illy.“
Illyria: „Ty – pojď ven!“
Buffy: „Ne, Illy nedělej to. Počkej, nemohly bychom si promluvit?“
Illyria: „Já vím, že ho chceš obhajovat, ale to, co udělal, není správné.“
Angel: „Já vím Illyrio, jdeme ven.“
Hned za dveřmi se ozvala velká rána a hned potom druhá. Buffy už oblečená vyběhla ven. Angel se zrovna sbíral ze země.
„Angele, jsi v pořádku?“ Ani se nemusela ptát, viděla, že mu z nosu teče krev a oteklo mu oko, začínalo hrát všemi barvami.
„Neměl sis dovolovat na moji holčičku.“ Kvikla na něj se smíchem Illyria.
Buffy: „Taky jsi mu nemusela tolik ubližovat.“
Angel: „Jsem v pořádku miláčku, vážně.“
Buffy: „Určitě, vypadá to příšerně, nechceš na to led?“
Angel: „Jsem v pořádku, vážně.“

Giles s Connorem seděli u jídla, Connor četl noviny a něco si mumlal. Willow tvořila umělé světlo, které se vznášelo nad zemí.
Buffy: „Chcete slyšet novinu?“
Giles: „Namalovala jsi obrázek?“
Illyria: „Stačí ti Angel?“
Giles zvedl hlavu a musel se přemáhat, aby se upírovi nesmál. Dříve postrach Evropy, teď ho starostlivě hladila po tvářích přemožitelka.
Connor: „Tati, co se ti stalo?“
Angel: „Zakopl jsem.“
Giles: „A na čí čest jsi upadl?“
Angel: „Jen jsem si vyřizoval účty s jednou naštvanou matkou.“
Connor: „Zneužil jsi jí dceru?“
Giles: „Connore, takhle před malou nemluv.“
Buffy: „Ta dcera jsem byla já.“
Connor: „Tati, že se nestydíš.“
Angel: „Nestydím.“
Illyria: „Tak holčička nám dospěla.“
Willow přestala kouzlo ovládat a koulička spadla na zem. Rozprskla se a světlo se rozlilo jako mlha po podlaze.
Willow: „Všichni budou v klidu, nikdo se ani nepohne. Buffy, vítej zpátky.“
Buffy: „Tohle mi scházelo. Doufám, že v téhle sestavě budeme pokračovat.“
Angel: „Co tvoje sestra.“
Buffy: „Pracuje ve Florencii, má vlastní život.“
Willow: „Já zůstávám.“
Connor: „Já tady bydlím.“
Buffy se šťastně přitulila k Angelovi.
Connor: „Tak mě napadá, ty jsi teď moje máma, viď?“
Buffy: „Z hodně pokřiveného úhlu pohledu.“
Connor: „Tak to je Giles můj děda a Illy moje babička, ne?“
Giles: „Takového vnuka jako jsi ty… by mi byl čert dlužen.“
Connor: „jenom počkej, právě jsme vytvořili nejsilnější tým. Vždyť máme čarodějku, které se bojí úplně všichni.“
Buffy: „A přemožitelky snad ne?“
Connor: „Kdo by se tě bál, vždyť se pořád usmíváš. Byla jsi fakt sladká, když jsi byla malé dítě.“
Buffy: „Jestli někomu něco řekneš, zabiju tě.“
Willow: „Vždyť bys jí zničil pověst.“
Buffy: „Těším se, až spolu zase budeme pracovat.“
Connor: „Nejdřív vás musíme od sebe odlepit.“
Illyria: „Ještě jedno varování. Jestli se někdy někdo ještě opováží ublížit mojí holčičce, dopadne mnohem hůř, než Angel.“
Bývalá bohyně nad nimi stála jako velký soudce. Nikdo se ani neodvážil pochybovat, protože všichni viděli, jaký vztah mezi sebou Illyria a Buffy měly. A taky, kdo by se odvážil jít proti Angelovi i Illyrii najednou? Tohle byl začátek nového života, kdoví, co je čeká…



>> Plánuje se pokračování <<