Dvojice - 7. kapitola




Autor: Annys


Sotva děti odešli, vrátili se Angel a Spike k původnímu rozhovoru o starých dobrých časech, než ho Angel znovu přerušil.
Angel: „Jak dlouho tam je?“
Spike: „Asi čtyři hodiny, to je teprve krátká doba.“
Angel: „Říkala, že se vrátí brzy.“
Spike: „Ještě musíme čekat.“
Angel: „Jak dlouho?“
Spike: „Klid.“
Angel: „Co když se jí něco stane, co když jí zase začnou ty bolesti. Může se něco stát.“
Spike: „Nic se nestane. Dokáže se o sebe postarat, je přemožitelka.“
Angel: „Jasně, tady tu pohádku jsem už slyšel, mami. Jim říkal, že nesmí nic dělat.“
Spike: „Nic?“
Angel: „Víš, jak to myslím.“
Spike: „Nic se jí nestane, je už velká holka. A to dítě není jediné, které má. Má ještě Davida, Nellie, Connora, Angie… a Angie už dlouho neviděla.“
Angel: „Já vím.“
Spike: „Pamatuješ, jak byla Angie malá? Ten malý uzlíček, pořád se smála.“
Angel: „Nebo jak pobíhala po hotelu.“
Spike: „Jak seděla Lornovi na klíně. Vidíš, tak to tu bude zase. Bude po baráku běhat malá holčička, která bude krásná jako andílek.“
Angel: „Začínáš senilnět Spiku.“
Spike: „Ne, jenom miluju ty vaše andílky.“

Asi za dvě hodiny se objevilo růžové světlo. Přenesla se k nim ta blonďatá čarodějka a za ruku se jí držela rozesmátá Buffy. Na hlavě měla věneček z kvítí a tváře růžové. Na sobě měla roucho, které ji viděli oblékat, než odešla, ale teď se jí pod ním nadouvalo rostoucí bříško. Hned jak je viděla, s úsměvem se vrhla na Angela, objala ho kolem krku a sedla si mu na klín. Políbila ho na tvář a usmála se na něj. Potom vstala, objala Spika a taky mu dala pusu na tvář. Nakonec objala dívku a rozloučila se s ní. Následně si znovu sedla Angelovi na klín a opřela se o něj. Nemohli uvěřit, že právě tohle je ta, která je opouštěla před několika hodinami.
Spike: „Kdo jsi a kde je naše Buffy?“
Rozesmála se a žertovně ho šťouchla do ruky.
Spike: „Dávali jí drogy. Vždycky jsem říkal, že s tím kultem není něco v pořádku. Jsou to normální hippies, Buffy se dostala do jejich komunity a teď je na drogách. Angele, ty na to nic neřekneš?“
Buffy: „Neberu žádné drogy, Williame.“
Spike: „Tak co ti to tam provedli, holka zlatá?“
Buffy: „Nic, byli tam na mě moc hodní.“
Angel ji jenom objal a zabořil jí obličej do vlasů. Do nosu ho dráždila vůně polního kvítí z jejího věnečku, ale vůbec mu to nevadilo. V jednu chvíli ho vzala za ruku a položila si ji na bříško, na tváři mu to vykouzlilo úsměv, protože cítil pohyby svého potomka.
Spike: „Teď je na drogách i Angel, co budu dělat?“
Buffy: „Buď šťastný.“
Spike: „Sakra, milující matka země co?“
Buffy: „Bohyně nám přináší štěstí jako odměnu. Jsou dvě.“
Spike: „Bohyně?“
Buffy: „Děti.“
Angel: „Kdyby mi bilo srdce, dostanu infarkt, mohla bys to zopakovat?“
Buffy: „Ale jistě, jsou dvě.“
Spike: „No teda, to ses pochlapil Angele.“
Angel: „Teď už chápu, proč si tě tak vážili.“
Spike: „Proč?“
Angel: „Ona je ta, co dala život jejich kněžce, ona je ta, která mluví s bohyní, ona je ta, která dává život, a když jsou to dvojčata, je to dobré znamení. Pro kult je to jako zázrak.“
Spike: „To nikdy neviděli dvojčata?“
Angel „Teď si představ, kdyby byly tři.“
Spike: „To už by mě zabilo. Podívej, jak je happy.“
Angel: „Neboj, to přejde.“
Opřela si hlavu o jeho rameno a zavřela oči.
Spike: „No to je gól, tohle až povím Stanovi…“
„Sejdeme se večer v obýváku, teď ji dám do postele, určitě je unavená.“ Prohlásil Angel a hned ji vzal do náruče a odnesl.

Večer se opravdu všichni sešli v obýváku a později se k nim připojili i děti. Nakonec Přišla Buffy a Angel. Tedy přišel Angel a přinesl Buffy v náruči.
„Mami?“ Tou otázkou řekl všechno. David byl překvapený a skoro i vyděšený. Myslel si, že má buď nějakou vizi, nebo sní.
„Ahoj lidi.“ Špitla Buffy, když se pohodlně usazovala na sedačce a Angelovi.
David: „Něco jsme zameškali?“
Angel: „Myslel jsem, že vám to řekli.“
David: „Ok. Budu mít bráchu.“
Michelle: „No to je žúžo, budu o patnáct let starší než moje teta.“
David: „Co mám říkat já? Jednu sestru mám o víc jak deset let starší a teď o patnáct let mladší.“
Buffy: „Ehm, něco mi ušlo?“
Spike: „Ale buď v klidu drahoušku.“
Buffy: „Proč bychom nemohli být všichni šťastní?“
Spike: „To jsou ty drogy, asi bude muset na odvykací kúru.“
Stan: „Drogy?“
Spike: „Jo, naše milá Buffy bere drogy.“
Angel: „Ne, Spike si dělá legraci.“
David: „Ale nějak mi nedochází, kde máma vzala takový břicho, když byla ráno hubená jako normálně.“
Victor: „Tohle není možné.“
Buffy: „Ale je, byla jsem u kultu.“
Stan: „Ok, tohle je moc i na mě.“
Victor: „Odskočím si pro jeden text ano?“
Angel: „Nikdo ti nebrání.“
Buffy: „Už se zase perou.“
Angel: „To budou bojovníci.“
Victor se vrátil s jednou tlustou knihou. Buffy ho zastavila, když šel kolem ní.
Buffy: „Počkej, dej mi tu knihu.“
Victor jí dal knihu a Buffy se do ní podívala. Chvíli v ní četla a otáčela stránky. Všichni na ni udiveně koukali.
„Buffy?“ Ptal se Victor, o co tu jde. Buffy překvapeně vzhlédla.
Buffy: „Umím to přečíst.“
Victor: „Cože? Vždyť to je v démoním jazyce.“
Buffy: „Možná to mrně.“
Angel: „To je vyloučené.“
Buffy: „Jak to teda vysvětlíš?“
Angel: „Pamatuješ Robinse? Taky jsi mu nadávala v démoním jazyce.“
Buffy: „To jsem…“
Michelle: „Co to znamená?“
Victor: „Zkus to přečíst.“
Začala číst několik řádků knihy, jakoby šlo o její rodný jazyk. Victor ji po chvíli zarazil.
Victor: „Počkej, to je kouzlo, které může zničit město.“
Buffy: „Zkoušela jsem tě.“
Victor: „To je úžasné.“
Spike: „Jako by jí nestačilo, že je přemožitelka, mluví s duchy a je oblíbenkyně Sil.“
Buffy: „Já se o to nikoho neprosila Spiku. Chtěla jsem svůj klid v nebi.“
Nastala dlouhá chvíli ticha. Angel držel Buffy v náruči. Ostatní na sebe koukali. Buffy si pročítala knihu, kterou přinesl Victor.
Buffy: „Můžeš mi zjistit víc o tom démonovi?“
Victor: „Jistě. Dokonale rozumíš tomuto jazyku?“
Buffy: „Jistě, lépe, než Angličtině.“
Victor: „Hned se do toho dám a najdu ti o tom víc.“
Buffy: „Díky.“
Angel: „Tak nám aspoň řekni, o čem je ta kniha.“
Buffy: „O minulosti jednoho kmene démonů, který vyvraždili před stovkami let.“
Angel: „Proč to Victor přinesl?“
Victor: „Nevím, jak je to možné, chtěl jsem přinést knihu s proroctvími posledních desíti let.“
Stan: „Jak je to možné?“
Buffy: „To nebude…Wesley.“
Victor: „Pochybuji, že to s ním má něco společného.“
Buffy: „Ráda vás vidím, ale viděli jsme se včera.“
Angel: „Mám takový pocit, Victore, že jste opět zastíněn jejím oblíbencem.“
Buffy: „Nestalo se nic závažného, akorát jsem zjistila, že jsem démon a naprosto ovládám démoní jazyk.“
Victor: „Nechápu, jak to ten Pryce dělá.“
Angel: „Je pozdě na to, abyste se pomstil a zabil ho.“
Buffy: „Jo, copak jsem tak ztloustla? To snad není možné.“
Stan: „Zase balónové období.“
Angel: „Minule jsme si ho skoro neužili.“
Buffy: „Promluvíme si zítra Wesley, budu na vás mít celé dopoledne čas.“
Angel: „Ne miláčku, jdeme k doktorovi.“
Buffy: „Zavolám vás, až bude čas.“
Angel: „Pozdravuj Wesleyho.“
Buffy: „Ano Wesley, taky by mě to zajímalo. Promluvíme si o tom zítra. Ano Angel se taky těší.“
Po tom se znovu opřela o Angela a začetla se do knihy.
Victor: „Dobře, já jdu pár věcí najít.“
Buffy: „Někdo je napadl a většinu z nich vyvraždil.“
Angel: „Co to znamená?“
Buffy: „Že jsem naštvaná.“
Stan: „Tak si to tak neber.“

Ráno se všichni sešli na snídani. Když děti odjížděli do školy, vydali se na cestu i Buffy a Angel. K Jimovi dorazili, když měl ještě asi pět lidí v ordinaci. Škaredě se na ně podívali, když si mysleli, že je chce pár předběhnout.
„Summersovi, doktor už na vás čeká.“ Hlásila se k nim sestřička.
Buffy: „Ještě bychom si něco potřebovali zařídit, počkáme, až doktor ošetří tato pacienty.“
Sestra: „Jak si přejete. Řeknu doktorovi Smithovi, že jste tu. Přišli jste kvůli miminku?“
Buffy: „Ano, Jim chtěl, abych dnes přišla.“
Sestra: „Můžu vám dát pár formulářů kvůli pojišťovně?“
Buffy: „Ale jistě.“
Sestra je zatížila hromadou formulářů a poslala je sednout. Oba se do toho hned pustili.
Buffy: „Já nevím, jestli byl můj porod normální.“
Angel: „Tak se Joyce zeptej.“
Buffy: „Jsou tu naprosto nesmyslné otázky. Když jsem měla holky, tohle jsem nevyplňovala, a když jsem měla Davida, rodil mě polní doktor ve stanu.“
Angel: „hlavně to tam nepiš, nebo to dítě rovnou pošlou na psychiatrii.“
Buffy: „Máš nějaké sourozence?“
Angel: „Dlouho ne.“
Buffy: „Měl jsi myslím sestru že?“
Angel: „Já nevím, kolik měli naši dětí, utekl jsem z domu.“
Buffy: „Zaškrtnu dvě a víc.“
Angel: „Radši tři.“
Buffy: „Dobře, tři.“
Angel: „Máte v rodině nějaké dědičné choroby? Myslí si, že si to po třech stech letech pamatuji?“
Buffy: „Je tam něco jako chronická posedlost?“
Angel: „Napíšu, že ne.“
Buffy: „Ptají se, kolik mám dětí, počítá se Connor?“
Angel: „Asi ne.“
Buffy: „A počítají se tihle?“
Angel: „Napiš tři.“
Buffy: „Liame? Měla tvoje sestra děti?“
Angel: „Taková je tam otázka?“
Buffy: „Ne, zajímá mě to.“
Angel: „Byla příliš mladá, když ji Angelus zabil.“
Buffy: „Ptají se, jestli jsem měla při porodu předešlých dětí komplikace, počítá se, že jsem umřela?“
Angel: „Raději to tam nepiš. Jenom, že poslední dvě byly rizikové.“
Buffy: „Se mnou je riziková i chůze na záchod.“
Angel: „A co teprve na hřbitov.“
Buffy: „Nedělej si legraci, nebo tam napíšu, že jsi umřel v 18. století a kde máš hrob.“
Angel: „Tak to tam napiš, uvidíme, co na to řeknou.“
Jedna starší paní vedle nich je celou dobu vyděšeně poslouchala, Buffy se k ní s milým úsměvem naklonila a řekla: „Nechcete se na něco zeptat?“ Žena z toho málem dostala infarkt, ale to už je volala sestřička, že na ně doktor čeká.

Když vešli, Jim si sundal brýle, otřel si sklíčka a zase si je nandal. To zopakoval ještě jednou, ale pořád to nic nezměnilo na tom, že vidí ženu, která u něj byla předešlý den v pátém týdnu, je teď nejmíň v šestém měsíci.
Buffy. „Ahoj Jime.“
Jim: „Tohle není možné ani u tebe.“
Buffy: „Byla jsem u kultu, tam jde čas jinak.“
Jim: „Všiml jsem si. Tak si sem lehni, zkontrolujeme toho prcka.“
Buffy: „Prcky, jsou dva.“
Jim: „Ale jistě…Cože?“
Buffy si poslušně lehla a Jim zkontroloval zdraví dvojčátek.
Jim: „Nevím, jak je to možné, ale jejich stav se zlepšil.“
Angel: „Možná je vyléčili v kultu.“
Buffy: „To jistě ne, tohle oni nesmí. Je proti jejich zásadám jakkoli zasahovat do těhotenství, je pro ně posvátné.“
Jim: „Stejně na sebe ale dávej pozor. Po zbývající dobu prosím omez boj na minimum, včetně všech tréninků.“
Buffy: „Mě chceš zabít?“
Jim: „Myslím to s nimi dobře Buffy.“
Buffy: „Ale jistě.“
Jim: „Jsou už hodně velcí, jsi přibližně ve 24. týdnu těhotenství.“
Buffy: „Jasně, šestý měsíc, nemůžu se dočkat.“
Jim: „Čeho?“
Buffy: „Ale nic, jen vzpomínky z předešlých balónových období.“
Jim: „Jakých období?“
Angel: „Tak Buffy říká těhotenství.“
Jim: „Ještě ti udělám pár testů a pustím tě domů. Nejraději bych tě ale poslal do nemocnice.“
Buffy: „Ne, nejlíp mi bude doma. Mě i mým dětem.“
Jim udělal ještě posledních pár vyšetření, při několika posledních se mračil.
Angel: „Co je, našel jsi něco?“
Jim: „Mám pro vás špatnou zprávu. Jedno z dětí se špatně vyvíjí, je ještě malé a vypadá to, že se nebude dál vyvíjet dobře.“
Buffy: „Co…co to znamená?“
Jim: „Ještě nevím, musíš na víc vyšetření.“
Buffy: „Nikam nepůjdu.“
Angel: „Ale miláčku, musíme vědět, co tomu dítěti je.“
Buffy: „Nemusíme vědět nic. Nikdo se ho už ani nedotkne.“
Angel: „To přece nejde. Musí mu pomoct.“
Buffy: „Když přežil doteď, přežije až do porodu. Nevzdá se.“
Angel: „je ještě příliš malý, aby měl přemožitelskou hrdost po tobě.“
Buffy: „NE! Přežije, ale jen když ho necháte na pokoji. Tím končím naši diskusi.“
Jim: „Tohle je krajně nezodpovědné.“
Buffy: „Je mi jedno, co si o tom myslíte. To dítě je moje a já rozhodnu o jeho osudu. Já vím, že přežije, ale musíte ho nechat.“
Jim: „Nemohli bychom aspoň udělat něco, abychom věděli, co mu je?“
Buffy: „Ne, už žádné testy.“
Jim: „Buffy, měli bychom něco zjistit.“
Buffy se natáhla a vrazila mu facku.
Buffy: „Na mě šahat nebudeš.“
S tím vstala a vyšla z ordinace.
Angel: „Máš štěstí, že se ovládla. Já dostal minule takovou, že jsem odletěl přes půl pokoje. Stejně, promiň.“
Jim: „To je dobré, nezlobím se, akorát většinou dostávám od manželů. Prosím, snaž se ji přemluvit.“
Angel: „Je tvrdohlavá, znám ji od jejích šestnácti. Tu jen tak nepřemluvím.“
Jim: „Já se v těch vašich magických věcech nevyznám, třeba má pravdu a přežije díky nějaké jiné, vyšší moci.“
Angel: „Síly.“
Jim: „Síly teď bude potřebovat.“
Angel: „Promiň, Jime, budu muset jít.“
Doma byli jen Stan, Spike a Victor. Děti byly ještě ve škole. Angel s Buffy se posadili v obýváku, s nimi ještě Spike.

Stan byl u sebe v pokoji a telefonoval se svojí Ginny a Victor stále ještě hledal informace o Buffyině démonovi.
Buffy: „Angele, vím, že mě chceš přemluvit, ale já vím, co říkám. Nenechám na sebe už ani šáhnout.“
Angel: „Síly? Mají s tím něco společného Síly?“
Buffy: „Zatím vůbec nevím, proč mám pocit, že bych to měla nechat na nich.“
Angel: „Já ti věřím.“
V rohu místnosti se objevilo zelenkavé jasné světlo. Čarodějka menší postavy s tmavšími vlasy a světlýma očima.
„Mater? Jste Buffy Summersová?“ špitla čarodějka a vyslala směrem k Buffy kouzlo. Kolem Buffy se pak objevilo červené světlo, čarodějka přikývla.
Buffy: „Co potřebuješ, sestro?“
Čarodějka: „Mater, kněžka vám posílá vzkaz. Mami, věř svým instinktům, setkáme se na pláži.“
Buffy: „Díky, sděl prosím kněžce, že jsem vzkaz přijala a budu se řídit její radou.“
Čarodějka přikývla, uklonila se a zmizela.
Spike: „Ty si podvolíš každého.“
Angel: „To ty oči.“
Spike: „Určitě.“
Buffy: „Pro čarodějky z kultu jsem jen matka jejich kněžky, jsou povinovány úctou.“
Angel: „Angelina asi o všem ví.“
Spike: „Připadá mi, že vaše dcera ví vždycky o všem.“
Jen to dořekl, objevila se znovu čarodějka.
Čarodějka: „Omlouvám se Mater, měla jsem ti doručit ještě tohle…“
Čarodějka vytáhla z širokého rukávu orchidej.
Buffy: „Tu mi dávala Angelina.“
Čarodějka: „Posílá vám to kněžka, prý budeš vědět, co to znamená.“
Buffy: „Ano, děkuji. Vyřiď můj dík i kněžce.“
Čarodějka se uklonila a zmizela.
Angel: „Kolik těch orchidejí máš?“
Buffy: „Jen tuhle jedinou, ty ostatní se ztratily, ale nikdy nezvadly, byly stále čerstvé.“
Angel: „Vždyť byla vykouzlená.“
Chvíli ještě diskutovali, než za nimi přišla Lorrette.
Lorrette: „Paní, je tu vaše dcera s manželem.“
Buffy: „Ať jdou dál.“
Hned jak vešli, oba se na Buffy pověsili.
Nellie: „Mami, ty jsi těhotná?“
Buffy: „Ne, nechutně tlustá holčičko.“
Nellie a Nicholas se posadili na sedačku.
Nicholas: „Kde jsou děti?“
Buffy: „Michelle má ještě hodinu.“
Nellie: „Aha.“
Buffy: „Co naši zubatí přátelé?“
Nellie: „Byli jsme v Římě a v Neapoli, na hřbitovech je to stejné jako u nás nebo tady.“
Buffy: „Já vím Nellie, žila jsem tam několik let.“
Nellie: „Zapomněla jsem. Příště si dám pozor.“
Buffy: „Jak jste se měli?“
Nicholas: „Skvěle, slunečné pláže, moře…“
Buffy: „Nádhera.“
Nellie: „Pěkně jsi to zakecala, mami, ale pověz mi víc o mé nové sestřičce.“
Buffy: „Ještě nic moc nevíme.“
Nellie: „A něco víte?“
Buffy: „Vlastně nic. Ještě nevíme, jaké má schopnosti.“
Nellie: „Třeba bude člověk.“
Buffy: „O tom pochybuji, zaznamenala ho Angelina.“
Nellie: „Jasně, všichni máme určité schopnosti, které ona může vycítit.“
Buffy: „Stejně jako to malé.“
„Neřekneš jim, že jsou dvě?“ zeptal se Angel Buffy tak potichu, že to mohla slyšet jen ona a Spike. Stejně tiše mu odpověděla, že se to nesmí zatím dozvědět nikdo další, kromě něho a Spika. Angel ji na znamení souhlasu jemně políbil na tvář.

Do pokoje vešel Victor a nesl v náruči hromadu knih.
Spike: „Jsem rád, Victore, že ses konečně zapojil do sběru starého papíru.“
Victor: „Co prosím?“
Angel: „Spike si z tebe dělá jen legraci, Victore. Vypadá to, že jsi nám něco zajímavého přinesl.“
Victor: „Ano, ten jazyk, který nám včera tak pěkně Buffy četla, patří jednomu kmenu přátelských démonů, kteří ovšem byli vyvražděni a podivných okolností před několika stoletími.“
Buffy: „Opravdu? To je skvělé, Victore.“
Victor: „Co je na tom skvělého?“
Buffy: „Jak rychle jsi to zjistil, jsi skvělý.“
Victor: „Děkuji ti. Kde je ta kniha?“
Buffy: „Včera jsem z ní četla ještě pár informací. Nic podstatného. Kde jsi k ní přišel?“
Victor: „V tom je to podivné. Nikdy předtím jsem ji neviděl.“
Angel: „To je zvláštní.“
Victor: „Jak se má vaše děťátko?“
Buffy: „Má chuť na něco sladkého.“
Angel: „Něco ti přinesu.“
Spike: „Nemusíš, stejně si jdu pro kafe.“
Buffy: „Přines mi taky.“
„Ehm?“ Odkašlal si zdvořile Angel, Buffy se na něj smířlivě koukla a požádala Spika o čaj.
Buffy: „zjistil jste něco víc, Victore?“
Victor: „Všechno mám tady v knihách, ale pokud se dívám správně, nemají žádné zvláštní schopnosti, kromě klasických schopností cestování dimenzemi, portály a atd.“
Buffy: „Jasný, klasická nuda.“
Victor: „V tom se pleteš, tento druh démonů je bohatý na tradice a historii. Taky jsou velice zajímavé okolnosti jejich vyvraždění.“
Buffy: „To je úžasné, Victore, když mi to dáš do složky, jistě si to přečtu, abych o tom věděla co nejvíce.“
Victor: „Věděl jsem, že tě to bude zajímat.“
Buffy: „Jsi moc hodný, Victore.“
Victor: „Jdu najít víc.“
Buffy: „To od tebe bude milé.“
Victor s polovinou své hromádky odešel.
Nicholas: „Co se mu stalo?“
Angel: „Jenom je trochu nervózní, co děti chodí do školy.“
Nellie: „Chudáček, cítí se nedoceněný.“
Buffy: „Kvůli Wesleymu.“
Nicholas: „Tvůj anglický oblíbenec, jak se má?“
Buffy: „Wesley!“
Za chvíli se obrátila k rohu místnosti.
Wesley: „Jak se má moje nejoblíbenější přemožitelka?“
Buffy: „Nepřeháněj Wesi. Jak se máš ty?“
Wesley: „Mrtvě. A ty?“
Buffy: „Tlustě.“
Wesley: „Tak je to tu zase co?“
Buffy: „Znáš mě.“
Nellie: „Jak se má Wesley?“
Wesley: „Tvoje dcera nedočkavá, stejně jako ty. Jaká jsi byla roztomilá, když jsme se poprvé setkali.“
Buffy: „Ano, stejně jsem se několik dalších let domnívala, že jste zloduch.“
Wesley: „V tu dobu jsem taky byl. Bohužel jsem totiž byl pod neblahým vlivem Rady.“
Buffy: „jistě, na to období si pamatuji.“
Wesley: „Přesně na tu dobu, kdy ses k Radě obrátila zády.“
Buffy: „Jo, moje vzpoura.“
Wesley: „Maturita. V tu chvíli jsem na svoji svěřenku byl nejvíce hrdý.“
Buffy: „Nemluvte hlouposti Wesi, nikdy jste na žádnou svěřenku hrdý nebyl.“
Wesley: „Kromě tebe.“
Buffy: „V tu chvíli jsem vážně pochybovala, jestli dokážete mít vůbec někoho rád.“
Wesley: „Tenkrát ne. Ale život mě naučil, L. A. mě naučilo.“
Buffy: „Jo, L.A. je skvělý město. Zkusil jste podpálit tělocvičnu? Budete pak vážně oblíbený.“
Wesley: „O tom jsem přesvědčen. Uvidíme se zítra jako obvykle.“
Buffy: „Budu se těšit.“
Wesley: „Dej na vás pozor. Na všechny tři.“
Buffy: „Počkej, jak to myslíš?“
Wesley: „Já vím všechno, mamino.“
Buffy: „nepřestáváte mne překvapovat Wesi.“
Wesley: „Nápodobně svěřenko.“
Wesley zmizel a Buffy se znovu zavrtěla v Angelově náruči. Spike se zrovna vrátil s několika kávami a čajem pro Buffy. Ta se na šálek znechuceně podívala.
„Za tohle mi zaplatíš,“ slíbila Angelovi při pohledu na čaj.
Angel: „Já?“
Buffy: „Kdo jiný, kvůli komu zase vypadám jako balón a nemůžu pít kafe.“
Angel: „No promiň.“
Nellie: „Vždycky takhle vyvádí?“
Spike: „To má ještě dobrý den.“
Buffy: „Čaj, copak jsem Angličan, abych pila čaj o páté? Já jsem Američanka a jsem na to pyšná, my pijeme kafe a jsme na to hrdí. Máme přemíru kofeinu a jsme na to hrdí. Jsem nervózní, když nemám kafe.“
Nellie: „Všichni Američani nepijí kafe, podívej se na tátu.“
Buffy: „Toho jsem naštěstí na kávu naučila taky. Je závislejší než já a ještě k tomu je Angličan.“
Nellie: „Dobře, to nebyl dobrý příklad. Co Stan?“
Angel: „Stan kávu sice nepije, ale Stan je démon, není ani z naší dimenze.“
Nellie: „Tati!“
Angel: „Co je? Snažím se zachránit své manželství.“
Nicholas: „My to samozřejmě chápeme Angele.“
Buffy soucitně pohladila Angela po ruce a usmála se na něj.
Nellie: „My půjdeme spát, měli jsme dlouhou cestu.“
Buffy: „Hezké sny.“
Vlepila Nellie pusu na tvář a ta společně s Nicholasem odešla. Chvíli po nich i Buffy, protože po svém prohlášení, že je unavená, že se sotva drží na nohou, ji Angel vzal do náruče a odnesl.

Ráno se sešli na snídani jako vždycky. S tím rozdílem, že Buffy nediskutovala u kávy, ale u čaje. Všichni ji museli povinně litovat. Angel si toho nevšímal, protože byl začtený do novin.
Michelle: „Dneska se vrátíme brzy, dnes nemám hodinu.“
Buffy: „A nechcete si někam zajít? Třeba do kina. Dlouho jste nikde nebyli.“
David: „Ty se nás chceš zbavit.“
Buffy: „To není pravda, jen se mi nelíbí, že pořád trčíte tady. Zabíjet upíry vás nenutím, ale každý den cvičit a hrabat se v knihách není moc zábavné.“
David: „Musím ještě dokončit jednu svoji práci. Slíbil jsem ji Gilesovi.“
Buffy: „Jistě, pokud jsi to slíbil…“
David: „Neboj, mami, neumřu nudou nad knížkami, baví mě to.“
Nellie: „To není můj bratr.“
David: „No prosím, sestřičko. Teď ses vyznamenala. Teoreticky nemůžeme být příbuzní.“
Buffy: „Opravdu?“
David: „Protože Nellie se ve skutečnosti nenarodila.“
Angel: „Smím připomenout, že ty taky ne?“
David: „Já se narodil v dimenzi souběžné s naší. Na rozdíl od Nel, která se narodila u Sil, které vlastně nejsou v naší rovině bytí. Ony jsou v nicotě. To znamená, že se Nellie nenarodila, tudíž nemáme společné rodiče.“
Buffy: „Přestala jsem chápat od toho s tou dimenzí.“
Angel složil noviny a vážně se na rodinu podíval, pak vynesl svůj soud nad celou hádkou: „Mohu podotknout, že ty svoji příbuznost se sestrami těžko zapřeš vzhledem k tomu, že máte všichni zelené oči a blond vlasy?“
David: „Tati, nejmíň pětina lidí na planetě má blond vlasy a zelené oči a nejsou příbuzní.“
Victor: „Promiňte, abych zasáhl. Teoreticky právě ti lidé, kteří mají společné znaky, by mohli mít opravdu vzdálené příbuzné. Samozřejmě nemyslím prarodiče. Myslím o stovky, možná tisíce let zpět.“
David: „To je dost odvážná úvaha, Victore.“
Victor: „To máš pravdu, protože nic z toho se nemůže dokázat. Ale mohu tě ujistit, že naprosto jednoduchým testem lze dokázat, že je Nellie tvoje sestra.“
David: „To nepopírám.“
Buffy: „Už mi z vás třeští hlava.“
Angel: „Klid miláčku, oni se jen hašteří.“
Buffy: „Kde jsou ty doby, kdy vám Angelina prostě zalepila pusy a já měla klid?“
Nellie: „Děje se něco mami?“
„Nic, vůbec nic se neděje.“ Odvětila naštvaně a odešla z jídelny.
Stan: „To bude nedostatkem kofeinu.“
Nellie: „Nebo třeba tím, že je těhotná.“
Michelle: „Ani to, ani ono. Prostě je unavená, bolí ji z vás hlava.“
David: „Co?“
Angel: „neměla bys jí číst myšlenky.“
Michelle: „Tohle jsem viděla mnohokrát u kultu. Matka seděla na zemi a kolem ní všechny její děti. Ty se pořád hádali, nebo škorpili. Vždycky ji to unavovalo a ona něco udělala. Nejčastěji je prostě potrestala.“
Nellie: „Máma nás nikdy netrestala.“
Michelle: „Možná dělala chybu. Jdeme Davie, přijdeme pozdě do školy.“
„Bude mě vychovávat patnáctiletá puberťačka.“ Postěžovala si Nellie, když děti odešly.
„Nellie?“
Nellie: „Ano?“
„Aspoň chvíli mlč.“
„Lorrette!“ zavolal Angel hospodyni a ta hned přišla.
Lorey: „Přejete si?“
Angel: „Paní dnes nebude sklízet ze stolu, není jí dobře. Udělej to prosím za ni. Taky prosím ukliď všechny pokoje nahoře.“
Lorey: „Jak si přejete.“
Angel: „Díky Lorey. Ještě něco, prvně přineste do malé knihovny tác s nějakým jídlem.“
Lorey přikývla a odešla.
Nicholas: „Jak víš, kde je?“
Angel: „Léta manželství.“

Buffy seděla v malé knihovně a četla složku jednoho z případů. V druhé ruce měla velkou dýku a líně si s ní hrála. Když slyšela na chodbě kroky. Někdo bez zaklepání vešel, hodila dýku směrem ke dveřím. Zabodla se do dveří těsně vedle Nicholasovy hlavy.
Buffy: „Promiň, jsem zvyklá, že Angel klepe.“
Nicholas: „Já to měl v úmyslu, než mi proletěl nůž kolem hlavy.“
Buffy: „Znovu se omlouvám. Potřebuješ něco?“
Nicholas: „Chtěl jsem se omluvit za Nellie a Davida. Znáš je, jsou mladí.“
Buffy: „Není proč se omlouvat.“
Nicholas: „Myslel jsem, že jsi naštvaná.“
Buffy: „Vůbec. Nicholasi my se známe dlouho. Znáš mě z doby, kdy jsem čekala Davida. Málem jsi mě vystrašil k smrti, pamatuješ?“
Nicholas: „Pamatuju, taky si pamatuji, jak byl Angel naštvaný.“
Buffy: „Ano, to máš pravdu. Dělal si o mě a hlavně o dítě starosti. Jenže tehdy nebylo proč. Síly mi musely slíbit, že bude David pod jejich ochranou, dokud ho nebudu moci bránit já. Jenže teď jsou jeho starosti opodstatněné.“
Nicholas: „To dítě není zdravé?“
Buffy: „To nevíme. Nedovolila jsem doktorovi, aby to zjistil. Ale kvůli tomu ti o tom neříkám.“
Nicholas: „Tak proč?“
Buffy: „Kvůli Silám. Svůj slib dodržely a do doby, než jsem se vrátila, byl David v bezpečí. Jistě jsi slyšel, že Síly jsou patrony Nellie.“
Nicholas: „Ano, už jsem o tom slyšel. Má znamenat nějaké významné spojení s nimi.“
Buffy: „jenže tady se něco zvrtlo. To spojení neexistuje. To znamená, že ji už nepotřebují.“
Nicholas: „Ale pokud jsou jejími patrony.“
Buffy: „Máš pravdu. Proto se bojím, že to spojení budou chtít obnovit.“
Nicholas: „Vezmou si ji k sobě?“
Buffy: „To právě nevím. Protože ona musí být tady, je jediná přemožitelka. Další nastoupí až po její smrti.“
Nicholas: „Toho se bojíš, že si ji vezmou k sobě a nenastoupí přemožitelka?“
Buffy: „Ano, měla jsem takové obavy. Dnes mi je David připomněl.“
Nicholas: „jsou ty obavy opodstatněné?“
Buffy: „Nevím. Ztratily jsme svoje spojení, to není dobré znamení.“
Nicholas: „Možná by šlo obnovit.“
Buffy: „Zkusím o tom popřemýšlet.“
Nicholas: „Nedělej si s tím starosti. To prckovi nesvědčí. Usmívej se.“
Buffy: „Spolehni se.“

David šel po chodbě ve škole a nakonec se zastavil u své skříňky. Najednou se mu zatmělo před očima. Připadalo mu, že omdlel a ocitl se někde jinde. Zase měl svoji vizi do budoucnosti…. …Stál v dětském pokoji. Byl zařízený pro miminko. Na druhé straně pokoje viděl ženu sklánějící se nad postýlkou. Hned vedle stála i druhá postýlka. Ta byla prázdná. Šel blíž. Ta žena byla jeho matka. Chtěl na ni promluvit, ale nemohl nic říct. Plakala a přitom si povídala s tím uzlíčkem přikrývek. „Vidíš Elie, kdybych se nenechala přemluvit, aby mu udělali další vyšetření, teď by žil. Víš to, že? Ty víš všechno. Byl to chlapeček, takový malý, bezmocný. Angelina mi říkala, ať ho nechám, ale já ji neposlechla, poslechla jsem Nellie. Neměla jsem jít do nemocnice, nesnáším je, proč jsem se nechala přemluvit? Neměla jsem to dělat, já vím. Kdybych to neudělala, byl by tady vedle tebe. Teď už jsi mi zbyla jenom ty. Prosím, aspoň ty musíš přežít. Musíš žít i za něj….“ Pak přestala mluvit, protože ji přemohl pláč. Pohladila miminko po hlavičce a napřímila se. Otočila se k druhé postýlce. Byly tam přikrývky nachystané na příchod miminka, ale místo něj v postýlce ležela orchidej. „To je příliš velká cena za jedinou chybu.“ Řekla poslední větu a vytáhla odněkud dýku. Podívala se ještě na miminko a pak se řízla dýkou do ruky. Brzy začala vytékat krev, nechala ji kapat na bílou orchidej, která teď dostala rudý nádech. Žena dýku vzala a položila vedle orchideje do postýlky. Na ránu na ruce si přiložila šátek a druhým velkým šátkem přikryla postýlku. „Příliš velká cena za jedinou chybu.“ Zopakovala svoji poslední větu a odešla z pokoje. V tu chvíli se David vzpamatoval. Stál opřený o skříňky a vedle něj stála Michelle a něco mu říkala.
David: „Co jsi říkala?“
Michelle: „Mluvila jsem o úkolu z dějepisu.“
David: „Napíšu ti ho. Teď pojď, musíme rychle domů.“
Michelle: „Proč?“
David: „Nesmíme ztrácet čas. Máma nesmí mluvit s Nellie.“
Michelle: „Proč?“
David: „Vysvětlím ti to cestou, teď musíme jít.“
Michelle: „Nebyli jsme ještě ani na jedné hodině.“
David: „Táta nám to omluví.“

David a Michelle brzy dorazili domů. Ani nevěděli, jak se tak rychle dostali přes půl města. Hned jak přišli, hodili věci na chodbu a běželi do pracovny Buffy. Tam nebyla, zkusili malou knihovnu, tam seděla s hromadou knížek na stole a velkou složkou v ruce. Když se Michelle otočila, viděla zabodnutou dýku do dveří, lekla se, ale nedala nic najevo.
„Nemáte být náhodou ve škole?“ Odvětila nevzrušeně Buffy a gestem jim přitom nabídla, aby se posadili. Michelle se posadila, ale David zůstal stát. Byl tak rozrušený, že málem nemohl ani mluvit.
Buffy: „Uklidni se a řekni mi, o co jde.“
David: „Ve škole jsem viděl budoucnost.“
Buffy: „Nevadí, jestli z toho testu dostaneš pětku.“
David: „Mami, nikdy jsem nedostal z testu pětku.“
Buffy: „Vždycky je něco poprvé. Taky nemusíš být pořád jen po otci. Nemusel jsi kvůli tomu ale utíkat ze školy.“
David: „Mami, to je vážné.“
Buffy: „Poslouchám.“
David: „Zkrátím to. Vím, že to budou dvojčata.“
Buffy: „Spike ti to řekl?“
David: „Ne, viděl jsem to ve své vizi.“
Buffy: „Co jsi ještě viděl?“
David: „Nakonec bylo jen jedno. Ten druhý umřel.“
Buffy: „Co…co mám dělat?“
David: „Nesmíš se nechat přemluvit od Nellie, ani od nikoho jiného. V té vizi jsi jasně řekla, že jsi neměla dovolit nějaké vyšetření, nebo co.“
Buffy: „Já jsem to říkala.“
David. „Ano, taky jsi říkala, že ti Angie radila dobře.“
Buffy: „Díky Davie. Právě jsi zachránil svému bratrovi život.“
David: „Já si to od něj vyberu.“
Michelle: „konec dobrý, všechno dobré.“
Buffy: „Tohle ještě není konec. Ještě zbývá hodně času, než přijdou na svět. Pak je budeme moci lépe chránit.“
David: „myslíš, že jim pak ještě něco hrozí?“
Buffy: „Mám takové tušení, že má na ně někdo zálusk. Musím poslechnout svůj instinkt, ještě mě nezradil.“
David: „Už u toho doktora ti pomohl.“
Najednou se Davidovi vybavila scéna z jeho vize, kdy Buffy dává dýku do postýlky a přikrývá ji šátkem. Šátkem barvy červánků.
‚Jistě to bude ještě důležité‘, pomyslel si a snažil se zapamatovat si všechno ze své vize. To už ale do pokoje vcházel Angel s hromadou dalších knih v náruči.
„Nemáte být náhodou ve škole?“ prohodil směrem k dětem, když je viděl. Oba nahodili otrávené obličeje, protože na stejnou otázku se před chvílí zeptala Buffy.
Buffy: „Přinesli nám cenné informace, pro dnešek nemusí do školy.“
Michelle: „Stejně už jsme tam byli.“
David: „Tati, vy jste se pustili do jarního úklidu?“
Angel: „Proč? Jako kvůli těm knihám? Už vypadám jako Victor, že? My jen hledáme informace o jednom démonovi.“
David: „Můžu vám pomoci?“
Angel s Buffy se na sebe podívali a pak přikývli. David se hned podíval, kterého démona rodiče hledají. Usmál se a na jistotu sáhl po jedné z knížek. Pak ji podal otci a ten naznal, že to je přesně to, co hledali.
Buffy: „Davie, nechtěl bys pracovat pro firmu?“
David: „Jak?“
Buffy: „Jako teoretik. Mě tohle přímo unavuje, já jsem spíš na ten boj. Chybí nám tu Giles, Marc a všichni okolo. Nechtěl bys zastávat jejich funkci?“
David: „Určitě.“
Buffy: „Ale nebudeš zanedbávat školu ano?“
David: „Slibuji.“
Buffy: „Hlavně by mě zajímalo, po kom jsi zdědil takovou vášeň pro knihy.“
Angel: „Po mě určitě ne. Z mé strany to nemá.“
Buffy: „Možná Joyce. Protože mě a Dawn se to velkým obloukem vyhnulo.“
Michelle: „Co já?“
Buffy: „Neboj se, holčičko, my ti Davieho nebereme. Pořád se může hrabat v knížkách, když cvičíš.“
David: „Nic se nezmění.“
Buffy: „Kromě toho, že teď to bude mít jasný cíl.“

Jako obvykle odpoledne Michelle cvičila a David se hrabal v knihách. Snažil se dokončit zprávu pro Gilese, než mu dají rodiče nějakou práci.
David: „Michelle, kde bereš tu energii?“
Michelle: „Na hraní? Uklidňuje mě to.“
David: „Ne, když použiješ energii.“
Michelle: „Prostě na ni pomyslím a ona se objeví, pak udělá, co chci.“
David: „Ale kde se ta energie bere?“
Michelle: „Jedna stará čarodějka mi to vysvětlovala tak, že je všude kolem nás.“
David: „Ale jen ty ji dokážeš zachytit a ovládnout.“
Michelle: „Ano, čarodějky normálně ovládají energii, ale ta je uměle vytvořená.“
David: „Chápu.“
Michelle: „Proč se vlastně ptáš?“
David: „Jen mě zajímá, jakým směrem se rozvíjejí tvé schopnosti.“
Michelle: „Zdá se ti, že tvoje se nerozvíjejí?“
David: „Právě, že rozvíjejí, ale jiným směrem, než jsem očekával.“
Michelle: „Určitě se to brzy ustálí a ty zjistíš, proč se vyvíjejí takto.“
David: „Ještě, že tě mám, myško.“
Michelle: „To ty jsi mě tenkrát zachránil, pamatuješ?“
David: „To už je dávno.“
Michelle: Takové věci se nezapomínají.“
David: „Byla to moje povinnost, když jsem věděl, jak ti pomoct.“
Michelle: „To stejné bylo dneska s Anne. Ta vděčnost v jejích očích. Protože jsi zachránil život jejího dítěte.“
David: „Mého brášky. Co bych byl za člověka, kdybych mu nepomohl?“
Michelle: „Právě o tom mluvím, máš čisté srdce.“
David: „Nečti mi myšlenky.“
Michelle: „Asi tak, jako ty nečteš moje pocity viď? I tvoje myšlenky jsou čisté.“
David na to už neodpověděl a znovu se začetl do knížky.

Buffy s Angelem seděli v knihovně. Buffy už řekla Angelovi všechno o tom, co jí David řekl. Angel se cítil provinile, že i on ji přemlouval k tomu, aby podstoupila další vyšetření. Přikázala mu, aby si to nevyčítal a oba se pustili do práce. Pracovali plně vytížení až do večera a pracovali by jistě ještě dlouho do noci, kdyby pro ně nepřišla Nellie.
Nellie: „Pojďte na chvíli za námi, vždyť se tady upracujete k smrti.“
Buffy: „Potřebujeme tady něco udělat.“
Nellie: „Mami, jestli jsi zapomněla, to kvůli čemu nenosíš svoje oblíbené džíny, není, že jsi ztloustla.“
Buffy: „Fakt?“
Nellie nasadila neúprosný výraz, tím donutila rodiče vstát a pomalu jít dolů. Sledovala, jak se obávaná přemožitelka pomalu plíží a každý pohyb jí dělá problémy. Byla teprve v šestém měsíci, ale každý pohyb jí dělal problémy, jakoby byla v desátém. Břicho měla taky tak velké. Sledovala, jak rodiče odcházejí. Otočila se, vypnula jim počítač a zavřela za sebou dveře. Právě v tu chvíli jí došlo, jak rychle utíká život. Jakoby to bylo včera, když se proháněla se sestrou po domě. Taky si vzpomněla, jak viděla poprvé malého Davida. Jak se držel Angela za ruku, když přišli portálem.

Když přišla do obýváku, rodiče už seděli na sedačce a o něčem se zaujatě bavili. Sedla si vedle manžela a tiše mu něco řekla. V tu chvíli taky vešli David a Michelle.
Buffy: „Není tady ten chlapec náhodou můj syn?“
David: „Děje se něco?“
Buffy: „Celý den jsi doma, nešel jsi do školy a ani se matce neukážeš?“
David: „Byl jsem za tebou ráno a pak jsem chtěl dodělat tu zprávu pro pana Gilese.“
Buffy: „Chápu. Tak mu ji potom odfaxuj.“
David: „Právě jsem to udělal.“
Buffy: „Zítra až se vrátíš ze školy, dám ti tvoji složku.“
David: „Jasně šéfe.“
Buffy: „Dej si pozor. Nikdy nevíš, jaký je tvůj šéf vůl.“
Nellie: „No to je skvělý.“
Nicholas: „Nejlepší průpravu máš, pokud je tvůj šéf Angel. Buffy, pamatuješ si na jeho sekretářku?“
Buffy: „Pst, to je už dlouho.“
Angel: „Teď nás čeká nový život.“
Buffy: „Víra nás spojila.“
Nicholas: „Faith?“
Nellie: „Co to znamená, mami?“
Spike: „To kdysi řekl Jonathan, když se Faith vrátila do boje proti Prvnímu. Faith nás spojila.“
Stan: „Co to má společného s tímhle?“
Buffy: „Víra nás spojila, ona nás hlídá a ochraňuje.“
Nellie: „Víra, nebo Faith.“
Buffy: „Faith je víra.“
Nicholas: „Co ti řekla Faith?“
Buffy: „Faith nás spojila, chrání nás a co víra spojí, nikdo nerozdělí.“
Michelle: „To má od kultu, taky mluví v hádankách.“
Buffy: „Není v tom žádná hádanka. Víra nás spojila a víra nás chrání. Co ona spojí, nikdo nerozdělí. Co ona miluje, nikdo nepošpiní.“
Jen to dořekla, vstoupila Lorey.
Lorrette: „Je tu nějaký muž paní. Říká, že ho znáte.“
Buffy: „Jdu tam. Vy tu počkejte. Ty Lorey můžeš jít.“
Buffy vstala a pomalu šla na chodbu.

Tam viděla vysokého muže tmavší pleti. Na tváři měl ztrápený výraz a v očích nejistotu. Buffy k němu pomalu šla a nakonec ho poznala, usmála se na něj. Muži to zřejmě pomohlo v nabytí sebedůvěry.
„Jsem ráda, že tě vidím, co tě k nám přivádí?“ Spustila Buffy a zavěsila se do něj.
„Taky tě rád vidím Buffy, naše četa má problém, popravdě má problém jeden tvůj oblíbenec. Pamatuješ si Martina, co ti nosil jídlo?“
Buffy: „Jistě Time, ale teď to nebudeme řešit, až ráno ano?“
Time: „Dobře, jak chceš, zatím to má čas.“
Buffy: „Pojď, Angel tě rád uvidí. Jak jsi nás vlastně našel?“
Time: „Ty…ty jsi těhotná?“
Buffy: „Jo, to taky, ale pojď se posadit, přece nebudeme vzpomínat na chodbě.“
Buffy ho vzala a táhla ho do obýváku.

Všichni tam seděli přesně tak, jako než odešla. Většina lidí Tima poznala a nahodila znechucený výraz, druhé polovině ho představila: „Lidi, tohle je Time Hool, náš známý z Ulirie a Afriky.“ Nellie a Victor se stále nechytali, Stan si nenápadně ukázal na koleno a hned všichni v místnosti věděli, o jakého známého jde. Kromě malé Michelle.
Buffy: „Angela, Stana, Nicholase, Spika a Nellie znáš?“
Time: „Mám pocit. Ano slečna Nellie mně přinesla náplasti, když jsem byl zraněný.“
Buffy: „Ano a Spika zná každý. Našeho syna Davida taky znáš?“
Time: „Jistě, viděl jsem ho naposledy jako tříletého kluka.“
David: „A já vás viděl naposledy, když vám otec vyhrožoval, že jestli se přiblížíte k našemu domu, zabije vás.“
Time: „Na to si pamatuji.“
Buffy: „Takže neznáš jen Victora, to je učitel Michelle a Davida.“
Victor: „Těší mě, Victor Perce. Bývalý učitel dětí.“
Buffy: „A malá Michelle. Naše vnučka.“
Michelle: „On není člověk?“
Buffy: „Ne holčičko.“
Time: „Těší mě, mladá dámo.“
Michelle: „Nejsem žádná mladá dáma.“
Angel: „Ale jsi nevychovaná slečna.“
Michelle: „Haló, tady všichni zapomněli, o koho jde?“
Buffy: „Ale jistě, že ne holčičko, ale už je to dávno a každý si zaslouží, aby mu bylo odpuštěno.“
Michelle: „Neříkala jsi něco o víře, než jsi mu šla otevřít?“
Buffy: „S Faith to nemá nic společného Michelle.“
Michelle se chvíli nedůvěřivě dívala, pak mávla rukou. Na ruce se jí objevila koule energie. Michelle si s ní chvilku pohazovala z jedné ruky do druhé. Ostatní ji sledovali a čekali její reakci. Nakonec se Michelle podívala z Buffy na Angela a na Davida. Pak energii hodila po Timovi, který nestačil uhnout, ale naštěstí těsně před jeho obličejem kouli zachytila Nellie a vrátila ji zpět k majitelce.
Buffy: „Michelle, tohle se nedělá.“
Michelle: „Někdo už musel.“
Time: „Tvoje dcera, promiň vnučka má pravdu.“
Buffy: „Time přišel, aby nám pomohl.“
Michelle: „Ale to nemění nic na tom, že mezi námi není vítaný.“
Buffy: „Chcete hlasovat? Pokud vím, já mám hlas za tři, Angel musí hlasovat se mnou a Spike taky a vy dva jste nezletilí.“
David: „Pokud my nesmíme hlasovat, protože jsme nezletilí, ty máš taky jen jeden hlas.“
Buffy: „Pch.“
Angel: „Buffy už snad vyjádřila, co si o tom myslí. Teď se prosím tě posaď, nemám chuť čekat, až mi tu omdlíš.“
Buffy: „Snažíte se mě jenom naštvat.“
Nellie: „To není pravda, mami. Víš ale jak nemáme rádi takové lidi, jako je on.“
Buffy: „Jednou je to bratr Faith, tak u nás bude stejně vážený, jako ona.“
Spike: „Když už mluvíme o té mršce Faith…“
Buffy: „Přede mnou se o Faith nikdo neodváží zmínit křivě.“
„A já bych mohla?“ Ozvalo se za jejími zády, ale slyšela to jen Buffy. Hned se k hlasu otočila a setkala se s pohledem druhé přemožitelky.
Buffy: „Holka, ty si fakt umíš vybrat správný čas.“
Faith: „To víš, víra je vždycky s tebou.“
Buffy: „Slyšela jsi, co jsem říkala?“
Faith: „Jistě a měla jsi pravdu.“
Buffy: „Taky sis všimla, že je tu Time.“
Faith: „Ano, hlídala jsem ho posledních několik let.“
Buffy: „nesmíš moc zasahovat do jeho života.“
Faith: „Jen jsem přihlížela, přísahám.“
Buffy: „Já ti to věřím. Proč jsi přišla?“
Faith: „Znáš, jen tak se kouknout, co děláš. Jak vidím, zase těhotná…“
Buffy: „To jsem celá já. Nemůžu si to vynachválit.“
Faith: „Jak vidím, stále tě děti omračují inteligencí a nevíš si s nimi rady.“
Buffy: „Jo, tak to jsi trefila do černého, holka.“
Faith: „Angel se o tebe stará jako o dítě.“
Buffy: „Ale já se budu bít.“
Faith: „I toho jsem si všimla. Ví o tom Angel?“
Buffy: „O čem?“
Faith: „O tom dítěti.“
Buffy: „Ano, všechno ví, i děti. Tedy David a Michelle.“
Faith: „Já radši půjdu, je tu moc uší. Přijdu za tebou, až bude čas. Dej mi na Tima pozor.“
Buffy: „Neboj, holka, copak jsem už zklamala?“
Faith: „Ty nikdy B, ale všechno je jednou poprvé.“
Buffy: „Máš štěstí, že jsi duch. Kdybys měla tělo, už bys za to dostala.“
Faith: „Uvidíme se B.“
Buffy se otočila zpět na Tima a odvětila: „Máš strážného anděla, Time. Jen se posaď, jsi vítaný.“

Několik hodin spolu společensky diskutovali. Než se všichni rozešli. Kupodivu ale nešli první spát děti, ale Buffy a Angel. Po nich se až začali trousit ostatní. Tima ubytovali v jednom z velkých pokojů.
Ráno se všichni setkali na snídani. Jediná Buffy chyběla a jako obvykle Spike.
Nellie: „Kde je máma?“
Angel: „Není jí dobře, zůstala v posteli.“
Nellie: „nemám se na ni jít podívat?“
Angel: „Teď spí. Celou noc byla vzhůru.“
Nicholas: „Aha.“
Angel: „Měla bolesti.“
Stan: „Na to jí dá doktor prášky ne?“
Angel: „Bohužel, nemůže brát tyhle prášky, nemůžeme nic riskovat.“
Michelle: „Půjdu se na ni podívat než půjdu do školy.“
Michelle vstala a David šel jako poslušný ochránce za ní.

Když Michelle s Davidem vešli do ložnice, Buffy spokojeně ležela v posteli. Nemohli ale spolehlivě říct, že spí. David si sedl vedle Buffy na postel.
„Angele…“ zašeptala Buffy a natáhla k němu ruku.
David: „To jsem já, mami, táta je ještě dole.“
Vypadala trochu zklamaně, ale otevřela oči a pomalu se na posteli posadila, přičemž se opřela o stěnu.
David: „Máme ti něco přinést?“
Buffy: „Notebook.“
David: „To chceš pracovat, když ti není dobře?“
Buffy: „Kdo jiný by to asi udělal. Budu v pohodě.“
David: „Řeknu tátovi, ať ti ho přinese. Brzy by měl přijít s jídlem.“
Buffy: „Děkuji. Neměli byste už jít do školy?“
Michelle: „Radši bychom zůstali doma.“
Buffy: „Nejsem nemocná, jenom těhotná. Klidně jděte ze školy a máš svůj klavír ne?“
Michelle: „Klidně hodinu odložím, jestli chceš, abych tu byla s tebou.“
Buffy: „Ne, všechno bude jako normálně. Nemusíš se bát. Po obědě si půjdu zatrénovat.“
David: „To ať tě ani nenapadne, víš, jak by táta vyváděl?“
Buffy: „Tss, Angel o tom nesmí vědět.“
Michelle: „To bude zase mela.“
Buffy: „Není život krásný?“
David a Michelle se s ní rozloučili a odešli, hned po nich přišel Angel.

Sedl si vedle ní na postel, položil na postel stolek a přitáhl ho k ní. Začal ji pomalu krmit. Hlasitě se tomu smála a něžně ho při tom hladila po ruce.
„Je ti lépe miláčku?“ Zeptal se jí, když dojedla snídani.
Buffy: „Jasné je, že jsem ještě nikdy nesnědla tolik k snídani, jako dnes.“
Angel: „Nerad vidím, že tě to bolí, chtěl bych ti nějak pomoct.“
„Buď se mnou.“ Poprosila ho. Smířlivě se na něj podívala. Pohladil ji po bříšku a cítit pohyby jednoho z miminek.
Angel: „Půjdeme za Jimem.“
Buffy: „Žádné vyšetření, víš, co říkal David.“
Angel: „Ne, musíme se ho zeptat, proč máš ty bolesti.“
Buffy: „nedovolím mu, aby na mě šahal.“
Angel: „Nebudeš muset.“
Buffy: „Dobře.“
Angel: „Zavolám mu, aby nás přijal co nejdříve.“
Angel vytáhl z kapsy mobil a řekl do něj pár vět.
Angel: „Máme přijet hned.“
Buffy vstala a pomalu šla ke skříni. Angel jí pomohl s oblékáním a potom společně šli k autu.

Přišli k Jimovi do ordinace, čekárna byla plná lidí. Sestřička k nim vyrazila hned, jak vešli.
Sestřička: „Summersovi? Jdete přednostně.“
Když to slyšela žena, která seděla vedle místa, kde stála sestřička, ohradila se, proč oni.
Sestřička: „Akutní případ.“
Buffy: „Prosím, mohli bychom nechat těch řečí?“
Sestřička: „Chcete něco na bolest?“
Angel: „Copak to už nemáte v kartě? Nesmíte jí dát žádné léky, je alergická.“
Sestřička: „Tak jděte dovnitř. Hned tam kartu přinesu.“
Angel Buffy objal kolem pasu a zavedl ji přímo do dveří ordinace.
Jim: „Rád vás vidím Summersovi, rozmysleli jste si to?“
Angel: „Ne, nesmíte mu dělat žádné testy. Jsi schopen zjistit, proč má ty bolesti bez jakýchkoli testů?“
Jim k Buffy udělal pár kroků, pobídl ji, aby si sedla na lehátko. Vyhrnul jí tričko a prohlédl si břicho. Párkrát ho zkušeným omakem ohmatal.
Jim: „To ti můžu říct hned.“
Angel: „No?“
Jim: „Pokud vím, už tři děti jsi měla ne?“
Buffy: „Jistě a jednou jsem potratila.“
Jim: „Tvoje tělo je ale jako při prvním porodu.“
Angel: „Po Davidově porodu zemřela.“
Buffy: „Ano, pak jsem se vrátila, když mu byly tři roky.“
Jim: „David je nejmladší?“
Buffy: „Ano.“
Jim: „Proto je to tvoje první těhotenství. Tvoje tělo, nevím, jak bych to řekl, ale není schopno, prostě není dost místa pro dvě děti.“
Buffy: „Proto mě pořád bolí břicho?“
Jim: „Ano, napíná se ti kůže a děti tlačí na orgány.“
Buffy: „Chápu, takže jim nic není.“
Jim: „Asi to bude znít divně, ale je to dobré znamení, protože to znamená, že rostou. Na omak jsou oba tak velcí, jak by měli teď být.“
Buffy: „Díkybohu.“
Angel: „Nešlo by s tím něco udělat?“
Jim: „Mohl bych ti na to dát prášky, ale ty brát nemůžeš, protože by to zase přitížilo dětem.“
Buffy: „Nevadí, jistě to přejde.“
Jim: „teď můžete jít. Buffy, znovu se odvažuji ti doporučit co nejméně pohybu. Všechnu námahu omez na minimum.“
Buffy: „Budu se snažit, ale znáš mě, nevydržím chvíli v klidu.“
Jim: „Bude to míň bolet. Čím míň se budeš zbytečně pohybovat, tím méně to bude bolet. Myslím to dobře.“
Buffy: „Díky Jime.“
Angel: „Právě dětem končí škola, mohli bychom je vyzvednout.“
Buffy: „Neblázni, je jim patnáct, nechtějí být ztrapňováni tím, že pro ně přijedou rodiče ke škole.“
Angel: „Každý den je vyzvedává náš řidič, je v tom rozdíl?“
Buffy: „Dobře, ale jestli si budou stěžovat, bude to na tebe.“
Angel: „Souhlas.“
Jim: „Vypíšu vám do karty, kdy vás budu chtít vidět. Budu chtít zkontrolovat děti. Musím tě varovat, porod pro tebe bude obtížný a vyčerpávající, vzhledem k tomu, že je první. Hned dvojčata. Budeš muset do nemocnice.“
Buffy: „ne, to ne.“
Jim: „Bude to pro vás nejlepší. Pro všechny tři.“
Buffy: „Ne, David říkal, že to nemám dělat. On ví, co říká.“
Jim: „Promiň, ale tvému synovi je patnáct.“
Buffy: „Bez diskuse.“
„Pojď miláčku.“ Pobídl ji Angel. Pomohl jí upravit se a vstát z lehátka. Vzal do jedné ruky zbytek jejích věcí a z druhé strany se do něj zavěsila.

Stáli s autem před střední školou, kam děti chodily. Když děti vycházely ze školy, hned poznali jejich auto, protože to se nedalo přehlédnout. Zamířili s úsměvem k nim. Buffy vystoupila a dětem vyšla vstříc. Když se setkali, oba ji objali. Za děti vyrazila skupinka nějakých dětí přibližně ve stejném věku. Dvě dívky a kluk. Michelle a David se na ně usmáli, když je viděli.
David: „Ahoj lidi, tohle je naše máma, Buffy.“
Buffy: „Ahoj, klidně mi tykejte, jsem Buffy. Nejsem ještě tak stará, abyste mi vykali.“
Michelle: „Anne, tohle jsou Joane a Try, tohle je Martin.“
Buffy: „Martin?“
Martin: „Jo, trochu otřepaný jméno.“
Buffy: „Ne, hezké, jenom jsi mi někoho připomněl. Ráda vás poznávám lidi.“
Michelle: „Chtěli jsme kámoše k nám pozvat, ale když…“
Buffy: „Klidně můžou přijít. Pokud jim nevadím já a Angel, ostatní zítra vyráží do města.“
David: „Kvůli firmě?“
Buffy: „Jo, dala jsem jim úkol. Potřebují každého.“
Michelle: „Proč nejde Angel?“
Buffy: „To víš, mrňata.“
David: „Tak jdeme, mami, ať tu nestojíš.“
Buffy: „Ráda jsem vás poznala lidi, doufám, že se ještě někdy uvidíme.“
Michelle si odtáhla partu bokem.
Michelle: „Ještě vám brnknu lidi.“
Try: „Máš skvělou mámu.“
Michelle: „Dík.“
Joane: „Neříkali jste, že bude mít mimino.“
Michelle: „Hm“
Martin: „Děje se něco Michelle? Trápí tě něco?“
Michelle: „Ne, to nic. Ještě vám zavolám. Zatím se mějte.“
„Dej na sebe pozor Michelle.“ Poprosil ji Martin a pohladil ji po ruce. Michelle se na něj nervózně usmála a šla k Davidovi a Buffy, kteří stáli u auta.
Try: „Víš, co je divný?“
Joane: „No, zasvěť nás.“
Try: „No, že jejich máma vypadá na pětadvacet.“
Joane: „Až mi bude tolik, co jí, chci znát její kosmetičku.“
Try: „Vypadala upraveně.“
Joane: „Ale i ztrhaně. Michelle ani David nám neříkali nic o jejich rodičích.“
Try: „Jen útržky.“
Joane: „Jejich máma je vážně pěkná, jak asi vypadá jejich otec.“
Martin: „Obě jste hrozný drbny. Tak se jich zeptejte. Nebo si počkejte, až nás pozvou, Buffy nás zvala na zítřek. Tak uvidíte i jejich otce.“
Try: „No jo, ani jeden podobu s matkou nezapřou, fakt mě zajímá, jak vypadá jejich otec.“
Martin: „Jasně ty drbno, taky nezapomeň po celé škole vyzvonit, že je jejich máma těhotná.“
Joane: „křivdíš jí. Stejně to tu každý viděl.“
Martin: „Ale určitě mají své důvody, proč nám to neřekli.“
Try: „Jistě, ty aby ses nezastával svojí Michelle.“
Martin: „Není žádná moje Michelle. Oba jsou moji kamarádi, stejně jako vy.“
Joane: „Neboj, my to neřekneme, že máš Michelle rád. Každý stejně vidí, že na ní můžeš oči nechat.“
Martin nad dívkami mávnul rukou a zamířil pryč. Brzy ho dívky dohnaly a šly s ním.

Rodina seděla v autě a jeli domů.
Michelle: „Proč jste pro nás přijeli?“
Buffy: „Byli jsme u doktora.“
David: „Co říkal?“
Buffy: „Že je to dobré.“
Michelle: „Vážně?“
Buffy: „Nečti mi myšlenky.“
Michelle: „Neboj se hned.“
David: „Myslela jsi to vážně, že k nám můžou přijít?“
Buffy: „Ale jistě, pokud vám nebudeme s Angelem vadit. Angele, nevidím tě sice v odrazu zrcátka, ale naprosto přesně vím, jak se právě teď tváříš.“
Angel: „Opravdu miláčku?“
Buffy: „Můžeme být rádi, že mají kamarády.“
David: „Moji kamarádi to nejsou, to spíš Michelle.“
Angel: „Budeme se o tom bavit až doma.“
Buffy: „nejsi dost chladnokrevný, aby ses se mnou hádal a zároveň řídil?“
Angel: „Nezapomeň, co ti řekl doktor. Ode dneška nevytáhneš paty z bytu.“
Buffy: „Rozkaz pane.“
Michelle: „Díky Anne, já jim pak zavolám.“
Buffy: „Dobře.“

Další den byla sobota. Ráno se Buffy vyhrabala z postele a šla se nasnídat. Angel jí v tom mohl těžko zabránit a taky nezabránil. Hned po nich přišly na snídani i děti. Byli tam jediní čtyři, protože všichni ostatní vyrazili ještě před svítáním do města, jak jim Buffy říkala.
Michelle: „Ahoj.“
Buffy: „Dnes brzy…“
Michelle: „Musím cvičit.“
Buffy: „Proč?“
Michelle: „V pondělí mě bude Adelaine zkoušet.“
Angel: „Budeš cvičit odpoledne.“
David: „To přijde parta.“
Buffy: „Já vím.“
David: „Včera jsi mi nedala tu složku.“
Buffy: „Promiň, musíš se připomenout, večer ti ji dám.“
David: „Díky.“
Buffy: „Řekl už Giles něco na tu tvoji zprávu?“
David: „No, řekl, že jsem měl i lepší.“
Buffy: „Opravdu? Příště to bude lepší. Je mi to líto.“
David: „Moc roztěkané. Nevadí, bude ještě dost příležitostí. A stejně, nechci pracovat pro Radu.“
Buffy: „To bych tě musela vydědit.“
David: „Vzhledem k tomu, kolik mám sourozenců, toho moc nedostanu.“
Buffy: „Kecko.“
David a Michelle brzy odešli.

Hned po obědě si Buffy šla do obýváku ke krbu. Sedla si s knížkou na sedačku. Brzy za ní přišel Angel, sedl si vedle ní se složkou nějakého případu.
Buffy: „Nikdy nenecháš práce?“
Angel: „To mi říkáš ty? Doteď jsi pracovala a nemysli si, že nevím, že když jsi měla včera odpočívat, pracovala jsi na laptopu.“
„Ty víš vždycky všechno,“ řekla mu mazlivě a opřela se o něj. Velkou knihu si opřela o ruku, tak mohl na chvíli zahlédnout název. To si mohl myslet, šlo o knihu, kterou přinesl Victor, byla napsaná v démoním jazyce. Usmál se a pohladil ji po vlasech. V tu chvíli uslyšeli zvonek. Lorrette tam hned šla. Brzy přišla manželům oznámit, že přišli tři děti a tvrdí, že jsou přátelé Michelle a Davida. Buffy hospodyni pobídla, aby děti pozvala dál a zavolala Michelle s Davidem.
Buffy: „Miláčku, co to vlastně čteš za případ?“
Angel: „Robins.“
Buffy: „Ten jsme četli už nejmíň milionkrát a nic jsme nenašli.“
Angel: „Máš pravdu, ale znáš mě, já si nedám pokoj, dokud to nenajdu.“
Buffy: „Tak hodně zdaru, já tam nic nenašla.“
V tu chvíli vešli do obýváku kamarádi dětí. Všichni je pozdravili.
Buffy: „Lorey, kde jsou děti?“
Lorey: „Nemůžu je najít.“
Buffy: „Michelle asi cvičí a neslyší, že klepete.“
Lorey: „Mám tam jít ještě jednou?“
Buffy: „Ne, nachystej něco k pití pro jejich přátele.“
Lorey: „Ano paní.“
Někde za jejich zády se v tu chvíli objevil Spike.
Buffy: „Spikey, co tu děláš?“
Spike: „Bydlím mazlíčku.“
Buffy: „kde máš ostatní?“
Spike: „Tvoje drahá dceruška mě vyhodila.“
Buffy: „Nellie? Proč?“
Spike: „jsem zraněný.“
Buffy: „Ošetřím ti to.“
Spike: „Ne, nevstávej, ošetřím si to sám…. Ahoj děcka. Buffy věděl jsem, že máš mladý kamarády, ale tohle už přeháníš a ještě tak mladého kluka, co si z toho odnese do života no?“
Buffy: „Ty si kecal Spikey. Máš štěstí, že nesmím vstát. To jsou Try, Joane a Martin, kamarádi Michelle a Davida.“
Spike: „Jo, kde jsou? Jo, David si ode mě vzal jednu knížku, mám ji rád, tak pozor.“
Buffy: „Jaké ty můžeš mít knížky?“
Spike k ní kousek popošel a podíval se na obálku její knihy.
Spike: „Je v Angličtině, na rozdíl od té tvé.“
Buffy: „Nebuď protiva. Jedl jsi?“
Spike: „Naposledy večer, mám hlad.“
Buffy: „Ale vezmi si to k sobě do bytu.“
Spike: „Jistě. Nazdar lidi.“
Angel: „Spiku…“
Spike: „Co je zase?“
Angel: „Jsou všichni v pořádku?“
Spike: „Ale jo, mě sekla tvoje dcera.“
Angel: „Tam to musí vypadat.“
Spike: „Je jich hodně, ale zvládnou to, když mají p… Nellie.“
Buffy: „Sakra a já tam nejsem, co když se jí něco stane?“
Spike: „Tak tomu vzhledem ke své velikosti nepomůžeš. Vždyť už bys ho ani nedokázala zkopat.“
Buffy: „Tebe kdykoli Spiku, jestli po tom toužíš. Ještě k tomu, mám bodyguarda.“
Spike: „Všiml jsem si.“
Spike jen tak mimochodem vytáhl z kapsy nějaký balíček a položil ho na stůl. Významně se na Buffy podíval, kývnul na děti a odešel.
Buffy: „Ten William mě jednou zabije.“
Angel: „Ty jeho dřív drahoušku.“
Buffy vstala a přešla přes místnost k telefonu.
Angel: „Asi jsem se zapomněl představit, omlouvám se. Angel.“
Děti se mu představily a hned potom přišli Michelle a David.
Michelle: „Anne promiň, neslyšeli jsme, když Lorey klepala.“
Buffy: „To je dobrý. Jo, vrátil se Spike.“
David: „Stalo se mu něco?“
Buffy: „Moc k němu nechoďte, má blbou náladu.“
Angel: „Asi má hlad.“
Michelle: „Nemáme doma k…jídlo?“
Angel: „Ano, ale večer jedl naposledy.“
David: „Jo a vzkažte mu, že…“
„Co?“ Zeptal se ten, o kom zrovna mluvili, když vycházel z kuchyně.
David: „Tu knížku ti vrátím večer.“
Spike: „Spíš až ráno, teď jdu spát.“
Buffy: „Jdeš v noci pryč?“
Spike: „Jsem noční tvor mazlíčku. Tvůj psík byl taky, než se trhnul. Teďka má rodinu a není s ním vůbec legrace. My si užili legrace, pamatuješ na ten vypáleném klášter?“
Angel: „Ano pamatuju.“
Spike: „Jo, kamaráde, to s tebou byla legrace. A Darla, ta to ve Francii milovala. Ostatně stejně, jako tvoje nynější družka.“
Buffy: „Manželka. Nesrovnávat prosím s Darlou.“
Spike: „Jak si přeješ. Jdu spát. Kdyby mě někdo hledal, třeba Van Helsing, nejsem tady.“
Buffy: „Neboj Spikey, nikomu to neřekneme. Máš zase dluhy?“
Spike: „Znáš mě, poker miluju.“
S tím odešel, připalujíce si cigaretu.
„Spiku, v domě ne.“ Křikla na něj ještě Buffy, když odcházel. Spike prohodil něco o nervózních přemožitelkách a pokračoval v cestě.
Buffy: „Ten chlap bude moje smrt.“
Michelle: „Půjdeme k nám do pokoje, než se objeví zbytek osazenstva baráku, ano?“
Buffy: „Ano, běžte. Lorey vám tam něco přinese.“
David: „Díky mami. Jak ti je?“
Buffy: „Dobře, výborně.“
David matku rychle objal a šel za odcházející čtveřicí.

Michelle je zavedla do pokoje, který byl pro ni a Davida takový odpočinkový. Michelle tam měla klavír a David své milované knihy. Všichni čtyři si sedli, kde bylo místo. Dívky se pozorně rozhlížely po pokoji stejně jako předtím po celém domě, aby mohli ve škole podrobně poreferovat, jak dům vypadá.
Joane: „Máte pěkný pokoj.“
Michelle: „Dík, zařídila nám ho Anne, když jsem začala hrát.“
Try: „Knížky, všude jsou tu knížky.“
David: „nemusíš se bát, ty nepatří Michelle.“
Michelle: „I kdyby.“
Martin: „Máš pěknou matku, Michelle.“
Michelle: „Děkuju.“
Martin: „Jsi jí hodně podobná.“
Joane: „Oba jste své matce hodně podobní. David teda víc.“
Michelle: „Mám víc z tátovy strany, než z máminy.“
David věděl, na co Michelle naráží, protože byla tak podobná Buffy, protože jí byla tak hodně podobná její matka.
Joane: „Nevypadáš, že by ses mračila.“
Michelle: „Je jen vážný.“
Try: „Docela z něj běhá mráz po zádech. Když ho vidím, mám pocit, že za chvíli vyskočí a kousne mě.“
David se rozesmál: „To on tak občas dělá.“
Michelle: „Jsi paranoidní, Try.“
Try: „Říkej si, co chceš.“
V tu chvíli vešla Lorey a nesla tác, na kterém nesla několik skleniček s pitím.
David: „Neslyšel jsem, že bys klepala.“
Lorey: „Paní přikázala přinést.“
David: „Příště klep, když vcházíš.“
Lorey: „Pracuji tady od doby, když ses ještě držel matčiny sukně, tak na mě nebuď drzý.“
David: „To by sis asi k tátovi nedovolila co? Jen mu pověz, že jsi nezaklepala, když jsi vcházela do pokoje, uvidíš, že ti řekne to stejné, co já.“
Lorey: „Tu nevychovanost máš po otci, tvoje matka je zlatý člověk.“
David: „protože s tebou má zlatou trpělivost a nevyhodila tě. Ostatní, kdyby měli možnost, udělali by to.“
Lorey: „Dělám jen, co řekne paní.“
David: „Všimli jsme si. Tak řekni matce, že půjdeme večer ven.“
Lorey: „Možná.“
David se na Lorey zle podíval, Lorey si znovu pomyslela něco o dědičné nevychovanosti a zmizela.
Michelle: „Že má Anne vždycky štěstí na tak hrozné lidi.“
David: „Ta ženská mi leze na nervy už pěkně dlouho.“
Martin: „Vy jí zdá se taky.“
Michelle: „Jo, ta má ráda jenom Anne a to jako vlastní dítě. Lorey u nás pracuje, co jsme se nastěhovali. Anne si už adoptovala.“
David: „Už pěkně dlouho si dělá, co chce. Má štěstí, že to neví táta.“
Joane: „Asi by ji kousl, viď Try.“
Try: „nedělej si legraci.“
David: „Ne, táta si potrpí na dobré vychování.“
Joane: „Tak to má Try štěstí, že pozdravila, jinak by ji zabil.“
Try: „Jen si dělej legraci.“
Michelle: „Dobrá zpráva je, že to pití není otrávené. Dělala ho Anne, takže se nemáme čeho bát.“
David: „Jo, Lorey by nás nejraději utopila jako koťata.“
Joane: „proč vlastně říkáš svojí mámě Anne a tátovi Angel?“
Michelle: „Tak ze zvyku.“
„Dík.“ Obrátila se Michelle na Martina, když jí podal jednu sklenici s pitím.
David: „Holky, nechtěly byste vidět obrazy, které nakreslila sestra?“
Joane: „Určitě.“
David vzal obě děvčata a odvedl je z pokoje. Michelle se za nimi nechápavě podívala.
Michelle: „ještě, že nechtěly vidět Angelovy obrazy.“
Martin: „Tvůj táta maluje?“
Michelle: „Teď už moc ne. Dřív, když byly jen s Angie maloval hodně. Jeden jeho obraz se prodal za několik melounů. Teď ale už nemaluje. Říká, že jeho jedinou inspirací je Anne a ta je teď pořád smutná.“
Martin: „Proč?“
Michelle: „Už pár let, nevím přesně odkdy, možná když odešla Angie, možná když umřela Faith, možná, když odešel Robins. Obecně si myslím, že je to od doby, kdy se vrátila.“
Martin: „To je mi líto.“
Michelle: „Určitě ji uvidíme se usmívat. Až se narodí ty mimina, určitě se bude zase usmívat.“
Martin: „Jak to můžeš vědět tak jistě?“
Michelle: „Řeknu ti tajemství… Miluje Angela.“
Martin: „Toho jsem si všiml dole. Jak se na ni díval, tak něžně.“
Michelle: „Vidíš. Protože ho miluje, bude šťastná, když uvidí dítě, jejich dítě, chápeš?“
Martin: „Chápu. Je to obdivuhodné. Většina rodičů našich spolužáků se rozvádí. Ti vaši vypadají, jakoby měli patent na lásku.“
Michelle: „Mně se zdá, že ano.“
Přiblížil se kousek k ní a něžně ji pohladil po ruce.
„Co to děláš?“ Zeptala se ho vyděšeně a ucukla.
Martin: „Promiň, myslel jsem… promiň.“
Michelle: „Nic se nestalo… já se omlouvám. Možná sis něco špatně vyložil.“
Martin: „Připadala jsi mi smutná, tak jsem tě chtěl rozveselit.“
Michelle: „Díky.“

David zavedl kamarádky do starého ateliéru Nellie. Po obvodu pokoje tam byly opřené obrazy. Dívky si postupně prohlížely všechny optimistické obrazy plné květin, než došly k posledním dvěma. Na předposledním byla žena schoulená v plášti, v tmavé uličce, kde byla špína a mokro od deště. Poslední obraz byl Nelliin snad nejoblíbenější. Byly na něm dvě nahé propletené postavy. Oba postavy ležely na boku, muž pozoroval ženu a ona klidně ležela pod jeho ochranou. Kolem nich bylo listí zbarvené podzimem.
Joane: „Kdo to je?“
David: „Ty postavy? Máma s tátou.“
Try: „Nazí?“
David: „To je celá Nellie. Připadalo jí, že to bude pro ně přirozenější.“
Try: „Aha.“
Joane: „Počkej, tady je ještě jeden obraz.“
Joane odkryla látku z jednoho obrazu, zastrčeného za rohem. Byla na něm žena, její tvář byla zkřivena smutkem. Ovál tváře dotvářely blonďaté prameny padající ženě do čela. Měla přivřená víčka a jakoby se snažila dívat jiným směrem. Stejně bylo poznat jiskrně zelené oči. Po tvářích se jí kutálely slzy vypadající jako perly.
„To není obraz Nellie. Táta ho tady asi zapomněl…“ Konstatoval David, když se vzpamatoval a zakryl obraz.
Joane: „To maloval on?“
David: „Ano, on maluje jenom ji.“
Joane: „Chceš říct, že to je tvoje matka?“
David: „Nepoznaly jste ji?“
Joane: „Ano, ale zdálo se mi to divné.“
Try: „Akorát by mě zajímalo, proč brečí. Proč se neusmívá.“
David: „Každý jeho obraz zachycuje vzpomínku na ni. Vzpomínky na ni jsou v každém jeho obraze. Nevím, kdy ho maloval. Nikdy jsem ho neviděl.“
Joane: „Měli bychom se vrátit.“
Každá se zavěsila do Davida z jedné strany a nechali se odvést zpět do pokoje.

Když vešli, Michelle se o něčem zaujatě bavila s Martinem.
Joane: „Ahoj, viděli jsme skvělý obrazy.“
Michelle: „Opravdu?“
Try: „Určitě jsme si to neužili tak jako vy.“
Joane: „Co kecáš. Viděli jsme obrazy plný květin a taky jeden, kde jejich sestra namalovala svoje radiče nahý, hustý ne?“
Michelle: „Ten jsi jim ukazovat neměl.“
David: „Já vím, nechtěl jsem. Myslel jsem, že ho má máma u sebe, nevěděl jsem, že tam je.“
Try: „A pak jsme viděli jeden, na kterém je jejich máma.“
Joane: „Ten byl krásný, hezčí než všechny ostatní dohromady. Byla na něm její tvář, když brečí.“
Michelle: „Davide!“
David: „Já jim ho nechtěl ukázat, prostě tam byl.“
V tu chvíli se ozvalo jemné zaklepání a vstoupila Buffy.
Buffy: „Neruším?“
Michelle: „ne, jen jsme si povídali.“
Buffy: „Musíme s Angelem odjet, bude tu Spike, ale nebuďte ho, víte, jak jsou up… u nás naštvaní, když je vzbudíš. Můžete říct Lorrette, nebo mi zavolat ano?“
David: „Kam jedete?“
Buffy: „Za Jimem, jezdíme tam každý den, aby se podíval, že mám břicho. Taky bych mu mohla telefonovat. Ahoj Jime, představ si, že mám pořád ještě břicho, tak ahoj.“
David: „nechce ti udělat nějaké testy?“
Buffy: „To by se neodvážil, zlomila bych mu ruku.“
Michelle: „Tak mu nic nedělej a změň doktora.“
Buffy: „Podle mě bych žádného doktora nepotřebovala, ale znáš Angela.“
David: „Hlavně se nenech zatáhnout do nemocnice.“
Buffy: „Neboj. Tak tu nic nevyvádějte a nepodpalte barák jako vaše drahá sestra.“
Michelle: „Myslíš to, jak málem podpálila půlku Londýna?“
Buffy: „Ne, jak zapálila celé patro hotelu, myško.“
David: „To bylo zase vysvětlování.“
Buffy: „Člověk by řekl, že budeme muset ututlávat naši práci, ale ona je to naše nejstarší dcera. No nic. Ještě něco, kdyby se tu objevila Nellie, udělejte cokoli, abyste ji zadrželi v domě. Použijte třeba i násilí, ale ať tu není nepořádek.“
David: „Neboj, mami.“
Buffy políbila děti na tvář a vyplula z místnosti. Jen, co odešla, přišel Angel.
Angel: „Byla tu Buffy?“
Michelle: „Právě odešla.“
Angel: „Asi chyba v komunikaci.“
David: „Asi jo, ale vypadalo to spíš, že před tebou utíká.“
Angel: „nebude vám vadit, když budete částeční sirotci? Asi zabiji vaši matku.“
Michelle: „Co kdybychom ti řekli, že si běžela pro laptop?“
Angel: „Tak vám budu vděčný. Buffy mě brzy asi zabije.“
David: „Myslím, že je to oboustranné.“
Angel odešel s rozhořčením.
Michelle: „Oni mi jednou způsobí smrt.“
David: „Zase utekla.“
Joane: „Tohle je vážně zábavné, budete nás muset zvát častěji.“
Jen to řekla, znovu někdo zaklepal na dveře a vešel Spike.
Spike: „Neviděli jste Buffy?“
David: „utíká před tátou.“
Spike: „Jedou k doktorovi?“
Michelle: „Ano, co od ní chceš ty?“
Spike: „Vzbudila mě. Schválně. Tohle si s ní vyřídím.“
David: „Proč to udělala?“
Spike: „Znáš ji, nudila se, tak neměla lepší zábavu, než mě pokoušet.“
Michelle: „Aspoň, že se jí zase vrátila rozvernost.“
Spike: „Já bych řekl, že to jsou ty drogy, co jí dává kult. Dostala se do jejich komunity a teď se z toho jen tak lehce nedostane.“
S tím Spike odešel.
Joane: „Drogy?“
David: „Spike kecá jak stará drbna. Žádné drogy.“
Michelle: „Spike je dost svérázný člověk. Na něho si musíte zvyknout.“
Try: „Působí skoro tak strašidelně jako váš otec.“
David: „Spike a strašidelný? Kdybys ho viděla s mámou. Ta když si z něj začne dělat legraci, celej barák se může smíchy roztřást.“
Michelle: „Anne, Spike a Angel jsou staří přátelé. Znají se tady z domu nejdéle.“
David: „Pamatuješ, jak jsme se sázeli?“
Michelle: „Jasně, ještě teď dlužíme každý Christianě pět set.“
David: „Ale vzhledem k tomu, že nám bylo pět.“
Michelle: „Dá se to pochopit.“
Joane: „O co jste se vsadili?“
Michelle: „Jestli to bude kluk, nebo holka.“
Try: „A co to bylo?“
Michelle: „Štěně.“
Joane: „Cože?“
David: „No, naši přišli, že mají dobrou zprávu, vzhledem k počtu jejich dětí si každý myslel, že čekají další, ale nakonec jenom, že nám koupili štěně.“
Try: „Počkej, jak to myslíš, vzhledem k počtu?“
Michelle: „Connor, Angie, Nellie, David a teď ti dva prcci.“
Try: „Tak to je hustý, taková italská rodina co?“
David: „Ne, táta chtěl spoustu dětí. To se mu zdá se plní.“

Nakonec se Buffy, Angel a Spike sešli v obýváku, když Buffy a Angel odcházeli.
Spike: „Kam jdete?“
Angel: „Musíme k Jimovi.“
Buffy: „Chce si mě prohlédnout.“
Spike: „Zamiloval se do tebe.“
Buffy: „Jo a nejvíc ho na mě bere moje břicho.“
Spike: „Tak hodně štěstí. Máš štěstí, že si to s tebou teď nemůžu vyřídit, vzbudila jsi mě.“
Buffy: „Já nechtěla.“
Spike: „Ale chtěla, Buffy já tě znám, vím moc dobře, že jsi chtěla.“
Buffy: „Promiň Spikey.“
Buffy a Angel odešli a Spike zatím odešel k sobě do bytu.

Další den ráno se viděli u snídaně, kromě těch, kdo předešlý den plnili úkol firmy, ti spali, protože se vrátili pozdě v noci. Buffy nachystala dětem snídani a šla si do kuchyně vzít něco, co by uspokojilo její neobvyklé chutě. Když Buffy odešla, vešel zrovna Victor.
Victor: „Máme problém.“
Angel: „Opravdu?“
Victor: „Nicholas je zraněný, potřebuje ošetřit a Nellie toho není schopná.“
Angel: „proč toho není schopná?“
Victor: „Křičí, je nervózní, propadá hysterii.“
David: „Tak ho ošetří někdo jiný.“
Victor: „Nikoho k němu nechce pustit.“
To už z kuchyně vykoukla Buffy.
„Máte tu nějaký problém, který vyžaduje moji přítomnost?“ Zvolala vesele a vlepila Angelovi pusu.
Victor: „Nicholas je zraněný a Nellie vyšiluje.“
Buffy: „Žádný problém. Hned za ním skočím.“
David: „Až budeš mít čas, mám pro tebe nějaké informace o tom pichlavci.“
Něco na něj zamumlala a šla se podívat na Nicholase.

Nicholas zpola ležel a zpola seděl na posteli. Buffy vešla a hned zamířila k němu. Cestu jí zastoupila Nellie, když na ni s brekem spustila.
„Za to můžu já, mami, to já jsem ho zranila. Sekla jsem ho nožem.“ Kvičela Nellie a zhroutila se matce do náruče. Ta ji s vynaložením sil chytla a pomohla jí sednout si na křeslo. Pak znovu zamířila k Nicholasovi, který se na ni usmál.
Buffy: „Tak co?“
Nicholas: „Jsem v pořádku, jenom mě trochu řízla do ruky.“
Buffy: „Proč tak šílí?“
Nicholas: „Spletla si mě s tím démonem.“
Buffy: „Na tom nic není. Není proč brečet, nic se nestalo, tak mi to ukaž.“
Nicholas k ní natáhl ruku, kolem předloktí měl obmotaný šátek, který měl zadržet krvácení. Pomalu šátek sundala a prohlédla si zranění, bylo sice hluboké, ale ne vážné. Vzala si ze stolku desinfekci a potřeby k zašití rány. Rychle ránu přejela a vyčistila. Nicholas ani nehnul brvou a jen nehnutě zíral na její ruce, které rychle pracovaly. Brzy poranění ošetřila a zalepila.
Nicholas: „Dík, vážně máš v rukou léčivý dotek.“
Buffy: „Nellie by to vyčistila stejně dobře, jako já, akorát je trochu vyvedená z míry.“
Nicholas: „Co je s ní?“
Buffy: „Jenom se lekla.“
Nellie: „Nicholasi, jsi v pořádku?“
Nicholas: „Jistě miláčku, nic mi není.“
Nellie: „Bála jsem se, že jsem ti ublížila.“
Nicholas: „Ty mě nikdy.“
Buffy: „Konec dobrý, všechno dobré děti.“
Nellie: „Díky mami, nevím, co to do mě vjelo.“
Buffy: „Tomu se říká láska, holčičko.“
Nellie: „Já, jenom jsem se vyděsila, když jsem viděla všechnu tu krev a bála jsem se, že to neodkážu a to všechno. Proč ty se nikdy nebojíš, ani když je zraněný táta.“
Buffy: „Vždycky se bojím. Poslední dobou mě připadá, že se bojím úplně všeho. Ale ten pocit z toho, že jsem mu pomohla, mě k němu vždycky přiblíží.“
Nellie: „Dík.“
Buffy: „Od toho jsou rodiče ne?“
Nellie se na ni vděčně usmála, v tu chvíli Buffy poklesla v kolenou a rychle se dcery přidržela za ruku.
Nellie: „Co ti je? Jsi v pořádku?“
Buffy: „Za…zavolej Angela.“
Nellie pomohla Buffy sednout si do křesla a rychle zvedla telefon. Za chvíli se Angel objevil.
„Co se stalo?“ Ptal se rychle dcery a přiklekl k Buffy. Chytil se jí za ruku a pohladil ji po tváři.
Nellie: „Nevím, mluvily jsme spolu a najednou se mě chytla a hroutila se k zemi.“
Angel: „Jak ti je?“
Buffy: „Neříkal Jim, že je ještě nejmíň měsíc čas?“
Angel: „Tak to říkal.“
Buffy: „Tak to nevím, jestli nebudou velcí jako sloni.“
Angel: „Je s nimi něco?“
Buffy: „Ne, jenom nevím, jak je to možný, ale takhle velký břicho jsem ještě neviděla a je mi fakt blbě.“
Angel: „Odnesu tě do pokoje, lehneš si do postele a na chvíli si odpočineš, včera jsi toho hodně naběhala a dnes taky.“
Buffy: „Díky.“
Vzal ji do náruče, rychle něco řekl Nellie a odešel.

V ložnici ji uložil do postele a sedl si vedle ní. Zachumlala se do pokrývek a omluvně se na něj podívala.
Buffy: „Je mi to líto.“
Angel: „Shh, nedělej si s tím starosti, všechno bude v pořádku.“
Buffy: „Slibuješ?“
Angel: „Slibuji. Dokud tu budu já, nikomu z vás se nic nestane.“
V tu chvíli vypadala, že se uklidnila. Znovu se zavrtěla, zavřela oči a usnula. Angel ji pohladil po tváři a pak si sedl ke stolu v rohu místnosti. Otevřel si pár složek případů a k nim i poznámky Buffy. K nim si přiložil ještě jednu knihu. Rychle přelétl Buffyino úhledné písmo a musel jí poděkovat za podrobné poznámky, díky kterým mohl uzavřít hned několik případů.

Nicholas seděl na posteli a Nellie mu ležela v náruči. Hladil ji po tváři a tiše si povídali. Dojala ho její starostlivost, když byl raněný.
Nicholas: „Hodně let jsme spolu, že?“
Nellie: „Pořád mi to připadá, jako bych byla čerstvě zamilovaná.“
Nicholas: „Pořád ještě se mi často vybaví ta vzpomínka, když jsem musel před Stanem obhajovat svoji lásku k dceři přemožitelky.“
Nellie: „Vidíš, nakonec jsme vyhráli.“
Nicholas: „Všiml jsem si.“
Nellie: „Doufám, že se mámě nic nestane.“
Nicholas: „Neboj se, Angel se o ni postará.“
Nellie: „Nevím, jestli to bude stačit. Viděl jsi, jak je na tom.“
Nicholas: „Každý den chodí k doktorovi, který zkontroluje stav její i dětí. Kdyby se něco dělo, pošle ji do nemocnice, nebo něco udělá.“
Nellie: „Myslíš, že by se máma nechala odtáhnout do nemocnice jo?“
Nicholas: „Pokud na tom nebude záležet její život, ale život někoho jiného, tak jistě.“
Nellie: „Já nevím, stejně mi to připadne divné.“
Nicholas: „Jo, když čekala Davida, vůbec neměla bolesti nebo tak, byla úplně v pohodě.“
Nellie: „Já nevím, já u toho nebyla.“
Nicholas: „Pamatuji si, jak si z ní udělali kluci legraci. Změnil jsem podobu na raněného vojáka.“
Nellie: „O tom jsem slyšela, rychle ti běžela na pomoc.“
Nicholas: „Jo, rozesmáli jsme ji, ale Angel…“
Nellie: „Přesně vím, co myslíš.“

Stan seděl u sebe v pokoji a telefonoval s Ginny. Omlouvala se mu, že je dlouho v Londýně a slibovala, že brzy přijede.
Stan: „Snaž se přijet co nejdříve. Zbývá jí jen pár týdnů do porodu a určitě tu bude potřebovat svoji přítelkyni.“
Ginny: „Nevím, kdy budu moci odjet, máme tu hrozně práce. Tomu muži, co mě tu zastupuje, onemocněla dcera.“
Stan: „Je to vážné?“
Ginny: „Ne, ale nebudu moci přijet dřív než za dva týdny.“
Stan: „Budu se těšit, stýská se mi.“
Ginny: „Mě taky.“
Stan: „Dávej na sebe pozor.“
Ginny: „Ty taky. A hlavně dej pozor na ni.“
Stan: „Na tu si dává pozor Angel.“
Stan se s Ginny rozloučil a položil telefon na stolek. Pohodlně se usadil v křesle a vzal si do ruky knihu.


8. kapitola